18 Co 244/2025 - 277

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň JUDr. Ivy Zemanové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobkyně: I [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] pro 85 750 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 5. 2025, č. j. 5 C 258/2021-241, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 6. 2025, č. j. 5 C 258/2021-245, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (výrok I.) potvrzuje, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III.) mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve výrocích o nákladech řízení státu (výroky IV. a V.) se mění tak, že žalobkyně a žalovaná jsou povinny nahradit státu zálohované znalečné každá ve výši 2.954 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení na účet Obvodního soudu pro Prahu 10.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 68.250 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 17.500 Kč (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žaloce částku 69.398 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Doplňujícím usnesením rozhodl, podle poměru úspěchu účastníků v řízení, o jejich povinnosti zaplatit náklady zálohované státem.

2. Takto rozhodl druhým rozsudkem ve sporu, ve kterém se žalobkyně na žalované nejprve domáhala zaplacení částky 117.466 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mezi účastníky byla uzavřena dne 13. 9. 2019 nájemní smlouva k bytové jednotce č. [číslo], na adrese [adresa] (dále jen „nájemní smlouva“ a „byt“), avšak žalovaná ke dni podání žaloby neuhradila žádnou částku na nájemné ani zálohy na služby spojené s užíváním bytu. Z uvedeného důvodu dala žalobkyně dne 6. 1. 2020 žalované okamžitou výpověď z nájmu bytu. Nájemní smlouvou se žalovaná zavázala platit nájemné ve výši 17.500 Kč měsíčně, zálohy na služby ve výši 3.500 Kč měsíčně, zálohy na elektřinu ve výši 1.000 měsíčně (od listopadu 2019 byla elektřina převedena na žalovanou).

3. V průběhu řízení žalobkyně vzala částečně žalobu zpět (dne 8. 6. 2022 a 1. 5. 2024) a opětovně rozšířila (dne 6. 12. 2024), žalovaná částka tak představuje dlužné částky za užívání bytu v období 16. 9. 2019–31. 3. 2020 (tj. za 6,5 měsíce po 17 500 Kč) ve výši 113 750 Kč, snížené o částku 6.000 Kč sjednanou jako slevu z nájmu z důvodu nutnosti malování a částku 22.000 Kč jako kauci zaplacenou žalovanou. Předmětem řízení učinila částku 85.750 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 4. 2020.

4. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Potvrdila podpis nájemní smlouvy, avšak popřela, že by podepsala předávací protokol. Namítala, že v bytě byly vady, byt byl nezpůsobilý k nastěhování a sloužil jí pouze jako skladiště věcí. Má za to, že jí vzniklo právo na výraznou slevu nájmu ve výši 75 % nájemného a dále na uhrazení částky 38.250 Kč, kterou vynaložila za úklid a malování bytu. Tyto částky dopisy ze dne 16. 3. 2020 a 30. 3. 2020, kterými ukončila nájem, započítala oproti pohledávce žalobkyně a činí tak i v daném řízení. Sporuje také právo žalobkyně na nájem za období leden až březen 2020 s ohledem na žalobkyní tvrzenou skutečnost, že dne 6. 1. 2020 dala žalované okamžitou výpověď z nájmu bytu. Žalovaná 8. 1. 2020 tuto výpověď obdržela, avšak osoba, se kterou se měla spojit k předání bytu, byla nekontaktní a žalované se byt předat nepodařilo. Po marném jednání odeslala žalovaná žalobkyni okamžitou výpověď z nájmu bytu ze dne 16. 3. 2020, a to pro hrubé porušení povinností pronajímatele, a dne 30. 3. 2020 odeslala i klíče. S ohledem na to, že žalobkyně nepředložila žalované řádné vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2019 a 2020, nárokuje také pokutu ve výši 50 Kč za každý den prodlení, kterou uplatnila jako námitku započtení.

5. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení sp. zn [spisová značka] ze dne 13. 10. 2024 uložil soudu I. stupně ujasnit si otázku tvrzeného bezdůvodného obohacení, nároku na smluvní pokutu žalované, kompenzační námitky na slevu z nájemného a započtení částek vynaložených žalovanou na malování a úklid.

6. Soud I. stupně po provedeném dokazování výslechy svědků a listinnými důkazy a po citaci příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon č. 67/2013“), konstatoval svou pravomoc ve věci rozhodnout a použití českého práva jako práva rozhodného. Po skutkové stránce shrnul, že žalobkyně jako pronajímatel uzavřela s žalovanou jako nájemcem dne 13. 9. 2019 smlouvu o nájmu na období od 16. 9. 2019 do 16. 9. 2020 ve smyslu ustanovení § 2201 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), kterou se mimo jiné žalovaná zavázala platit nájemné ve výši 17.500 Kč měsíčně a zálohy za služby spojené s užíváním bytu ve výši 3.500 Kč měsíčně a žalobkyně se zavázala provést vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu do 30. 4. následujícího roku. Žalovaná byt převzala a užívala, když nevyužila svého práva se do bytu nastěhovat, přestože ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že již 10. 9. 2019 zjistila, že byt je v neobyvatelném stavu a žalobkyně nesplnila svůj slib daný na prohlídce bytu závady odstranit. Žalovaná však v uzavřené smlouvě o nájmu ze dne 13. 9. 2019 potvrdila, že předmětný nájem důkladně prohlédla, je jí znám jeho faktický stav a neshledala žádné závady (s odkazem na bod 3.3 nájemní smlouvy). Žádné poznámky týkající se stavu či neobyvatelnosti bytu neobsahuje ani předávací protokol, ve kterém si strany sjednaly snížení nájmu za první měsíc o 6.000 Kč za malování. Námitku žalované, že byt nemohla obývat, shledal nedůvodnou, neboť i uložení věcí nájemce do bytu je formou jeho užívání. K nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytu v období od 9. 1. 2020 do 31. 3. 2020 uzavřel, že SMS komunikací ze dne 31. 1. 2020 bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k navržení termínu prohlídky bytu, na kterou žalovaná odpověděla v úterý, ve středu, případně ve čtvrtek. Dopisem ze dne 16. 3. 2020 dala žalovaná žalobkyni výpověď z nájmu bytu bez výpovědní doby z důvodu hrubého porušení povinností pronajímatele, neboť neodstranila vady bytu bránící jeho řádnému užívání. Uvedla, že byt vyklidí dne do 25. 3. 2020. Dopisem ze dne 30. 3. 2020 žalovaná odeslala klíče od bytu spolu s dopisem a protokolem o stavu měřidel, když tímto považuje byt za předaný pronajímateli. Na základě výpovědi ze dne 16. 3. 2020 soud I. stupně dospěl k závěru, že ještě v průběhu měsíce března 2020 se žalovaná považovala za nájemce bytu, neboť v případě, že by se tak nedomnívala, bylo by nelogické, aby sama dopisem ze dne 16. 3. 2020 dávala výpověď z nájmu bytu. Uzavřel, že i po skončení nájmu dne 8. 1. 2020 žalovaná dále byt užívala. K předání bytu došlo až odesláním klíčů spolu s dopisem ze dne 30. 3. 2020. Žalobkyni vznikl jednak nárok na zaplacení dlužného nájemného, a to za období trvání nájmu od 16. 9. 2019 do 8. 1. 2020, kdy došlo k ukončení nájmu na základě výpovědi bez výpovědní lhůty dané žalobkyní jako pronajímatelem, a od 9. 1. 2020 do 31. 3. 2020, kdy žalovaná byt užívala bez právního důvodu, aniž by prokázala, že by to byla žalobkyně, která zmařila snahu žalované byt předat dříve, a to po skončení nájmu dne 8. 1. 2020.

7. S odkazem na jednání žalované po ukončení nájmu, která byt stále užívala, nalézací soud žalobkyni přiznal nárok na dlužné nájemné a bezdůvodné obohacení za období od 16. 9. 2019 do 31. 3. 2020 ve výši za 6,5 měsíce po 17.500 Kč, tj. 113.750 Kč, od které odečetl částku 17.500 Kč za nájemné za březen, vůči němuž vznesla žalovaná důvodnou námitku promlčení, 6.000 Kč vyplývající z dohody ohledně slevy na nájemném za první měsíc nájmu a 22.000 Kč, která byla žalovanou zaplacena jako jistota podle nájemní smlouvy, tj. částku 68 250 Kč, která byla žalobkyni přiznána spolu s úrokem z prodlení od 1. 4. 2020 s odkazem na § 1968 a 1970 OZ.

8. K otázce smluvní pokuty v souvislosti s nesplněním povinnosti žalobkyně jako pronajímatele předložit žalované vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním bytu vycházel z judikatury Nejvyššího soudu s tím, že nárok na pokutu vzniká příjemci služeb bez ohledu na to, zda je výsledkem vyúčtování přeplatek, či nedoplatek či zda mu porušením povinnosti vznikla škoda, či nikoliv. Odkázal na rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2088/2022, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že pokuta upravená v zákoně č. 67/2013 Sb. má především preventivní (nátlakovou) funkci a s tím spojenou funkci sankční. Naopak funkce paušalizace náhrady škody, i když není vyloučena, nebude zpravidla významná. Uzavřel také, že mechanická aplikace těchto obecných závěrů nemůže vést ke zjevné nespravedlnosti. Soud I. stupně odkázal na svá skutková zjištění, že žalovaná byt užívala, avšak své povinnosti platit nájemné ani zálohy za služby neplnila, a to dokonce ani za jediný měsíc trvání nájmu, přičemž současně předmětem žaloby žalobkyně neučinila jakýkoliv nárok v souvislosti s poskytnutými službami spojenými s užíváním bytu. Dospěl k závěru, že žalované nárok na smluvní pokutu ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 67/2013 Sb. nevznikl. Náklady na služby spojené s užíváním bytu žalovanou šly výlučně v neprospěch žalobkyně a žalované žádná škoda v souvislosti s nepředložením vyúčtováním ani vzniknout nemohla. Pokud žalobkyně po žalované žádné platby za služby spojené s užíváním bytu neuplatnila, nebylo by také co fakticky po žalované podle § 7 zákona 67/2013 Sb. zúčtovat, a žalované tak nemohl vzniknout ani nárok na pokutu ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb.

9. Ke kompenzační námitce žalované spočívající ve slevě z nájemného z důvodu vad bytu odkázal na závěry zrušujícího usnesení Městského soudu v Praze, ze kterých je zřejmé, že dokud se strany nedohodnou na výši slevy, respektive, dokud ji pronajímatel v konkrétní výši neposkytne, není ji možno započítat, neboť pohledávka není vyčíslena a nájemce se tak ohledně výše slevy může obrátit na soud. Pohledávka o výši slevy z nájmu je mezi stranami sporná, a není tedy pohledávkou, kterou by bylo možno ve smyslu § 1982 OZ započíst, neboť tato pohledávka je nejistá, neurčitá a nezpůsobilá započtení proti pohledávce žalobce.

10. Ke kompenzační námitce žalované k započtení fakturované částky na malování a úklid ve výši 38.250 Kč konstatoval, že v rámci nájemní smlouvy ani předávacího protokolu nebyly vytknuty žádné vady bytu a lze z něho pouze dovodit, že bylo třeba vymalovat. Proto si strany sjednaly snížení nájmu za první měsíc 6.000 Kč. Pohledávku namítanou žalovanou ve výši 38.250 Kč označil za nejistou a nezpůsobilou k započtení, neboť žalobkyně v uzavřené nájemní smlouvě souhlasila se slevou 6.000 Kč v důsledku potřeby vymalování bytu. S dalšími žalovanou uplatněnými náklady na opravy nesouhlasila. Měl také za to, že je nevěrohodná, když ve faktuře je jako datum zdanitelného plnění uvedeno 6. 11. 2019, ačkoliv podle faktury měla být částka za provedené práce a materiál v hotovosti uhrazena již dne 30. 9. 2019. Pokud bylo zdanitelné plnění poskytnuto dne 6. 11. 2019, pak ke dni údajné úhrady dne 30. 9. 2019 nemohl být znám ještě přesný rozsah prací a spotřeby materiálu, čímž je podle názoru soudu předložený daňový doklad nevěrohodný. Z uvedených důvodů proto ani tuto kompenzační námitku žalované soud ve vztahu k nároku žalobkyně nezapočetl. O náhradě nákladů řízení rozhodl, s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., podle poměru úspěchu účastníků v řízení.

11. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalovaná. Odvolání směřuje proti výroku I. a nákladovým výrokům III. a V. Žalovaná namítá nesprávné skutkové i právní posouzení věci, nepřezkoumatelnost rozsudku a nesprávné vyčíslení nákladů řízení. Soud I. stupně totiž dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2999 odst. 1 a 2 občanského zákoníku za období od 9. 1. 2020 do 31. 3. 2020, resp. do 29. 2. 2020 po vznesení námitky promlčení. Žalovaná s tímto závěrem nesouhlasí, neboť žalobkyně neposkytla potřebnou součinnost k předání bytu, čímž se sama dostala do prodlení ve smyslu § 1975 o. z. Místem plnění mělo být místo předmětu nájmu (§ 1954, § 1955 o. z.), nikoli bydliště žalobkyně či jejího zástupce. Žalovaná byt fakticky neužívala, což bylo doloženo svědeckými výpověďmi, a opakovaně nabízela předání klíčů, které však nebylo realizováno kvůli nekomunikaci ze strany žalobkyně a jejího zástupce pana [jméno FO]. Žalovaná sice v březnu 2020 zaslala přípisy, v nichž se označovala za nájemce, avšak nájemní vztah skončil již 8. 1. 2020. Odeslání klíčů poštou dne 30. 3. 2020 nelze přičítat žalované k tíži, neboť k předání mělo dojít osobně v bytě, což nebylo možné kvůli pasivitě žalobkyně. Závěr soudu, že žalobkyně má nárok na bezdůvodné obohacení od 9. 1. 2020, je tedy nesprávný. Navíc institut bezdůvodného obohacení nelze v daném případě aplikovat, jak vyplývá z § 2295 o. z. Soud I. stupně nepřiznal žalované nárok na zákonnou pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 26 Cdo 2088/2022 a 31 Cdo 2273/2022). Žalovaná namítá, že v nájemní smlouvě ze dne 13. 9. 2019 byly sjednány zálohy na služby, které žalobkyně původně vymáhala, a teprve později žalobu částečně vzala zpět. Nepřiznání pokuty z důvodu, že žalobkyně zálohy v řízení neuplatnila, je podle žalované nespravedlivé a neodpovídá citované judikatuře. Pronajímatel má povinnost vyúčtovat zálohy bez ohledu na to, zda byly řádně placeny. Nepřiznání pokuty by vedlo k situaci, kdy by nájemce nemohl uplatnit zákonný nárok jen kvůli procesnímu postupu pronajímatele. Pokud soud považoval výši pokuty za nepřiměřenou, měl ji moderovat (srov. rozsudek NS sp. zn. 26 Cdo 1206/2023), nikoli nárok zcela zamítnout. Žalovaná dále uvádí, že byt byl v nevyhovujícím stavu – nefunkční odtok, plíseň, nefunkční kuchyň, neexistující parkovací stání – což bylo doloženo svědecky i dokumenty. Žalobkyně neplatila za elektřinu, hrozilo odpojení. Komunikace ze strany žalobkyně byla nulová. Žalovaná se nedomnívá, že by uplatnění pokuty bylo zneužitím práva. Soud I. stupně dále označil pohledávku žalované ve výši 38.250 Kč za nejistou a nevěrohodnou, zejména kvůli faktuře od [jméno FO]. Žalovaná namítá, že faktura byla vystavena a uhrazena dne 6. 11. 2019, což doložila ve spise. Částka 38.250 Kč byla uhrazena za práce, které byly svědecky potvrzeny. Platba byla započtena do nájemného, jak bylo dohodnuto za přítomnosti všech zúčastněných. Žalobkyně sama potvrdila špatný stav bytu, což svědčí o oprávněnosti nákladů. Závěr soudu o nevěrohodnosti faktury je podle žalované nesprávný. Dále namítá, že nalézací soud přiznal žalobkyni i náklady řízení ve výši 60 %, což žalovaná považuje za nesprávné. Původní žalovaná částka činila 117.466 Kč, přiznáno bylo 68.250 Kč, což odpovídá úspěchu žalobkyně pouze 58 %. Po zpětvzetí žaloby se jednalo o částku 96.466 Kč, což odpovídá poměru 71:

29. Soud však přiznal náklady dokonce ve výši 80 %, což je v rozporu s výrokem rozsudku i jeho opraveným zněním. Výpočet nákladů je tedy vnitřně rozporný a nesprávný. Navrhuje, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek ve výrocích I., III. a V. a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

12. Žalobkyně se ztotožnila s rozsudkem soudu I. stupně. Za správný má závěr, že žalovaná nadále užívala byt po skončení nájmu dne 8. 1. 2020, když dané bylo prokázáno zejména SMS komunikací ze dne 31. 1. 2020, kdy žalobkyně vyzvala žalovanou k navržení termínu pro prohlídku bytu, a žalovaná odpověděla, že může „v úterý, ve středu případně ve čtvrtek“. Dále žalovaná dopisem ze dne 16. 3. 2020 dala žalobci výpověď z nájmu bez výpovědní doby a dopisem ze dne 30. 3. 2020 sdělila, že odesílá klíče od bytu. Na základě těchto skutečností soud uzavřel, že žalobci vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období od 9. 1. 2020 do 9. 2. 2020. Nárok za březen 2020 byl zamítnut z důvodu promlčení, kterou žalovaná úspěšně vznesla. Žalobkyně upozorňuje, že odvolání žalované nenabízí žádné nové důkazy a opakované tvrzení, že byt nebyl užíván, je proto nedůvodné. Soud I. stupně také správně konstatoval, že žalované nevznikl nárok na smluvní pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., neboť žalovaná po celou dobu trvání nájmu nehradila zálohy na služby ani nájemné. Uplatnění pokuty by bylo v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud ve svém předchozím zrušovacím usnesení zdůraznil, že mechanická aplikace § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. nemůže vést k zjevné nespravedlnosti. Soud se při moderaci pokuty musí zabývat konkrétními okolnostmi a přihlédnout k funkci, již má pokuta plnit, přičemž je limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí. Žalobkyně konstatuje, že v odvolání žalovaná pouze setrvává na názoru, že pokuta je „automatická“, aniž by reflektovala výše citované právní závěry. K námitce započtení částky 38.250 Kč za práce provedené [jméno FO] upozorňuje, že byla soudem I. stupně odmítnuta pro nedostatek věrohodných dokladů. Odvolání žalované nepředkládá žádný nový důkaz. Námitka promlčení byla již posouzena odvolacím soudem, který shledal promlčeným pouze nárok za březen. Také výrok o nákladech řízení odpovídá poměru 60 % ku 40 % a není zjevně nepřiměřený. Žalobkyně navrhuje, aby Městský soud v Praze podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.

13. Odvolací soud, poté co zjistil, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal odvolání dle § 212 a § 212a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Při odvolacím jednání zopakoval důkaz dopisem žalované ze dne 16. 1. 2020, ve kterém žalovaná žádá o řešení neobyvatelnosti bytu a fakturou č. [číslo] [jméno FO], založené k důkazu ve dvou kopiích, když z jedné kopie vyplývá, že žalovaná hradila práce dne 6. 11. 2019 a z druhé, že se tak stalo dne 30. 9. 2019, aniž by právní zástupce žalované k dotazu odvolacího soudu tento rozpor vysvětlil.

15. S přihlédnutím k zopakovanému dokazování se odvolací soud ztotožňuje se skutkovým závěrem soudu I. stupně, že žalobkyně jako pronajímatel uzavřela se žalovanou jako nájemcem dne 13. 9. 2019 smlouvu o nájmu bytu na období od 16. 9. 2019 do 16. 9. 2020 ve smyslu § 2201 a násl. OZ, kterou si mimo jiné sjednaly povinnost žalované zaplatit nájemné ve výši 17.500 Kč měsíčně, zálohy na služby spojené s užíváním bytu ve výši 3.500 Kč měsíčně a žalobkyně se zavázala provést vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu do 30. 4. následujícího roku. Správný je i závěr nalézacího soudu, že žalovaná byt převzala. Bylo také prokázáno, že žalobkyně zaslala žalované dne 8. 1. 2020 okamžitou výpověď z nájmu bytu ve smyslu č.l. 8.3. c) smlouvy o nájmu. Dále bylo prokázáno, že ještě dne 16. 1. 2020 žalovaná kontaktovala žalobkyni dopisem a žádala řešení problémů spojených s neobyvatelností bytu, a je tedy zřejmé, že ani po žalobkyní zaslané okamžité výpovědi nebyla připravena byt vyklidit a předat, což odpovídá správnému závěru soudu I. stupně ohledně ukončení nájmu ze strany žalované dopisem ze dne 16. 3. 2020 ve spojení s dopisem, kterým žalobkyni odeslala klíče dne 30. 3. 2020.

16. Podle § 2295 OZ pronajímatel má právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá.

17. Odvolací soud přisvědčuje námitce žalované, že v období od 9. 1. 2020 do 30. 3. 2020 (resp. do 29. 2. 2020) měl soud I. stupně aplikovat výše uvedené zákonné ustanovení, neboť jako nárok z bezdůvodného obohacení se v případě užívání bytu po skončení nájemního vztahu posuzují jen platby skutečně spotřebovaných komodit uživatelem bytu. Nicméně ani toto nesprávné právní posouzení nemá vliv na správnost dílčího závěru soudu I. stupně o dlužné částce, neboť soud I. stupně při vyčíslení bezdůvodného obohacení za určené období vycházel z výše sjednaného nájmu.

18. K tvrzeným vadám bytu soud I. stupně vycházel ze závěrů usnesení odvolacího soudu, ve kterém odvolací soud uzavřel, že z dikce § 2245 OZ je zřejmé, že dokud se strany nedohodnou na výši slevy, resp. dokud ji pronajímatel v konkrétní výši neposkytne, není co započíst, neboť pohledávka není vyčíslena (nájemce se pak ohledně výše slevy může obrátit na soud a vyčkat jeho rozhodnutí, pokud pronajímatel nárok na slevu neuzná). Také případné započtení musí nájemce vůči pronajímateli prohlásit (viz § 1982 odst. 1). V tomto směru má odvolací soud za to, pohledávka ve výši slevy z nájmu, která je mezi stranami sporná, není pohledávkou, kterou by bylo možné ve smyslu § 1982 OZ započítat, neboť tato pohledávka je nejistá a neurčitá (srov. § 1987 OZ.); srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 684/2020, podle něhož nejistou nebo neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. je zpravidla pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení.

19. Nadto jsou také správná skutková zjištění soudu I. stupně, že strany v rámci nájemní smlouvy i předávacího protokolu žádné vady bytu, které by bránily jeho užívání, nekonstatovaly, pouze si sjednaly odečet částky 6.000 Kč za malování.

20. K věrohodnosti faktury č. [číslo] [jméno FO]: ze zopakovaného dokazování je zřejmé, že žalovaná předložila kopie dvou shodných faktur, které obsahují odlišnou informaci o platbě (dne 30. 9. 2019 a dne 6. 11. 2019). Vyplývá z nich však, že žalovaná práce objednala dne 14. 9. 2019, přičemž [jméno FO] v rámci výpovědi potvrdil pouze provedení malířských prací. K datumu uhrazení ničeho neuvedl, nepotvrdil ani to, že by kuchyňská linka byla odstavena. Svědkyně [jméno FO] a [jméno FO], matka žalované, líčily neutěšený stav bytu, odpovídající tvrzení žalované. Odvolací soud však považuje závěr soudu I. stupně, který odmítl započtení uvedené faktury, za správný, neboť z výpovědi svědka [jméno FO] vyplynulo, že pouze byt maloval a z faktury samotné vyplývá, že malířské práce byly provedeny také ke zvelebení bytu dle představ žalované, čemuž odpovídají položky barevné malby pokojů, jejíž cena je dvojnásobná oproti standardní bílé barvě. Je nutno připomenout, že účastníci se dohodli na slevě z nájmu za malování ve výši 6.000 Kč, kterou již žalobkyně od svého nároku odečetla. Pokud pak svědkyně popisují neutěšený stav bytu, je jejich tvrzení v rozporu s prohlášením účastníků v nájemní smlouvě i předávacím protokolu ohledně bezzávadového stavu bytu. Zárověň lze odkázat na výše uvedené ohledně slevy z nájmu (viz bod 18). Námitka žalované, že byt používala pouze k uskladnění svých věcí, není důvodná, protože i uložení věcí nájemcem do bytu je formou jeho užívání.

21. K žalovanou nárokovanému započtení pohledávky z pokuty za nepředložení vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu: z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ustanovení § 13 zákona č. 67/2013 Sb. upravuje pokutu za prodlení s nepeněžitým plněním, které pro poskytovatele a příjemce služeb vyplývají z daného zákona a obecně se použijí i ustanovení o smluvní pokutě obsažená v § 2048–2051 OZ. Poskytovatel služeb má právo požadovat po příjemci služeb placení záloh na úhradu nákladů za služby poskytované s užíváním bytu či nebytového prostoru. Tyto zálohy je povinen vždy po skončení zúčtovacího období vyúčtovat a doručit nejpozději do čtyř měsíců od skončení zúčtovacího období (§ 4, § 7, § 9 zákona č. 67/2013 Sb.). Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí k výkladu § 13 zákona č. 67/2013 Sb. dovodil, že nedoručí-li po skončení zúčtovacího období poskytovatel služeb včas řádné vyúčtování záloh na služby, je povinen zaplatit příjemci služeb smluvní pokutu, aniž by byl příjemce služeb povinen žádat poskytovatele o provedení vyúčtování. Nárok na pokutu vzniká příjemci služeb bez ohledu na to, zda je výsledkem vyúčtování přeplatek či nedoplatek. Příjemce služeb může pokutu na poskytovateli služeb požadovat bez ohledu, zda mu porušením povinnosti vznikla škoda, či nikoliv (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1105/2020). Povinnost platit pokutu za prodlení s vyúčtováním nevznikne poskytovateli služeb automaticky při každém prodlení, ale jsou zakotveny také výjimky z této platební povinnosti, a to, jestliže by splnění povinnosti provést vyúčtování a doručit je nájemci ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat, nebo za druhé, jestliže k nesplnění lhůty došlo zaviněním nájemce. V rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2088/2022 Nejvyšší soud konstatoval: „S ohledem na úpravu pokuty v zákoně č. 67/2013 Sb. v návaznosti na povinnost poskytovatele služeb provést vyúčtování záloh na služby, které stanovil jejich příjemci, lze mít za to, že pokuta podle § 13 odst. 1 tohoto zákona má především preventivní (nátlakovou) funkci a s tím spojenou funkci sankční (k funkcím smluvní či zákonné pokuty srovnej body 58 a násl. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022). Vytváří totiž nepochybně na poskytovatele služeb dostatečný nátlak, aby dostál své povinnosti řádně a včas vyúčtovat zálohy na služby stanovené příjemci služeb, jak mu to ukládá § 7 tohoto zákona, a je pro něj rovněž citelnou sankcí při jejím nesplnění. Naopak funkce paušalizace náhrady škody – i když není vyloučena – nebude zpravidla tak významná. Absencí řádného a včasného vyúčtování záloh na služby ostatně nemusí příjemci služeb škoda vzniknout; proto také její absence automaticky neznamená, že by poskytovatel služeb neměl povinnost zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Mechanická aplikace těchto obecných závěrů však nemůže vést k zjevné nespravedlnosti.“ 22. Z okolností daného sporu je zřejmé, a účastníci to nijak nesporují, že žalovaná na zálohy na služby spojené s užíváním bytu ničeho neplatila a žalobkyně tyto platby ani nepožaduje, tj. platby za služby spojené s užíváním bytu v období od 16. 9. 2019 do 31. 3. 2020 nese ze svého. Z výše uvedené judikatury vyplývá, že je kladen důraz na vyúčtování záloh. V daném případě by však vyúčtování nevedlo k zákonem přepokládanému cíli, tj. aby nájemce, jako slabší smluvní strana vztahu, měl přehled a kontrolu o alokaci předepsaných plateb na jednotlivé jím spotřebované komodity, jejich řádné a zákonné rozúčtování, odpovídající výši záloh tak, aby mu nevznikaly vysoké přeplatky či nedoplatky, a aby mohl řádně dostát svým závazkům.

23. Na základě výše uvedeného odvolací soud aproboval úvahy soudu I. stupně uvedené v bodě 26 rozhodnutí s tím, že ze zákonné dikce ustanovení § 13 zákona č. 67/2013 Sb. nelze uzavřít, že by právo žalované na smluvní pokutu nevzniklo. Odvolací soud proto znovu posoudil námitku započtení vznesenou žalovanou ve vztahu k pokutě. Za situace, kdy žalovaná zálohy neplatila a žalobkyně platbu služeb spojených s užíváním bytu nepožaduje a hradila ji ze svého, s ohledem shora konstatovanou funkci uvedené sankce, se jeví požadavek žalované jako zneužití práva (§ 8 OZ), kterému soud nemůže poskytnout právní ochranu, aniž by přistupoval k její moderaci.

24. Ke konkrétní námitce žalované, že bylo na služby placeno již z titulu složené kauce, a proto bylo nutné, aby k vyúčtování ze strany žalobkyně došlo, odvolací soud uvádí, že účelem sjednání kauce je poskytnout pronajímateli určitou záruku, že jeho případné peněžité pohledávky vůči nájemci budou uspokojeny. Kauce (jistota) tak neslouží k průběžné úhradě nájemného či služeb spojených s užíváním bytu a k jejímu vyúčtování dochází po skončení nájemního vztahu, což vyplývá i z č. 7 nájemní smlouvy.

25. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné ve výroku o věci samé (výrok I) potvrdil.

26. K odvolání žalované se odvolací soud zabýval výši nákladů řízení vzniklých v souvislosti s řízením před soudem I. stupně i odvolacím.

27. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně několikrát modifikovala původní předmět řízení, kterým byla částka 117.466 Kč, a to bez zavinění žalované a zároveň byla ve věci jen částečně úspěšná (co do částky 68.250 Kč), odvolací soud postupoval podle § 146 odst 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěch a neúspěch účastníků je téměř totožný (58:42). Vzhledem k tomu rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně a za použítí § 224 odst. 1 o. s. ř. ani za odvolací řízení.

28. Výroky III. a IV. jsou odůvodněny ust. § 148 odst. 1 o. s. ř., kdy stát má podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Stát zaplatil zálohou nekryté znalečné ve výši 5.908 Kč. Tato částka pak byla podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci rovnoměrně rozdělena mezi účastníky tak, že jim byla uložena povinnost nahradit 50 % z uvedené částky, tj. 2.954 Kč každé straně.

Poučení