18 Co 252/2025 - 388

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně], státní příslušnice [stát] a [stát] bytem [Adresa žalobkyně] [stát] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] pro zaplacení 195 700 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 30. dubna 2025, č. j. 25 C 16/2023-310, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 4. června 2025, č. j. 25 C 16/2023-336, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 22.723,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokátky B], advokátky.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozsudkem ve spojení s opravným usnesením soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 195 700 Kč s 15% úrokem z prodlení p. a. od 7. 1. 2023 do zaplacení (výrok I.). Zároveň rozhodl, že žalobkyni bude vrácena část nespotřebované zálohy na náklady dokazování v částce 21 932 Kč (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na jejich náhradě 123 166 Kč (výrok III.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě podané dne 23. 1. 2023, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky představující náhradu újmy protrpěné po plastické operaci – liposukci, kterou podstoupila u žalované dne 25. 9. 2020, neboť bezprostředně po probuzení po operaci cítila trýznivou ochromující bolest, která i přes její upozorňování byla tlumena pouze nedostatečným způsobem. Žalobkyně konkrétně tvrdila, že bezprostředně před operací informovala anesteziologa, že bolest po operaci špatně snáší. Přibližně ve 12:00 hodin se žalobkyně probrala po operaci a cítila paralyzující bolest. Následně byly žalobkyni až do 17. hodiny podávány léky proti bolesti, které neměly účinek. Žalobkyně byla v této době stále ochromena bolestí tak, že nemohla mluvit a opakovala jen „bolest, bolí to“. Žalobkyně plakala, sténala a lapala po dechu. Okolo 18:00 hodin se bolest zmírnila natolik, že žalobkyně již mohla mluvit. Žalovaná tak nepostupovala lege artis a způsobila žalobkyni újmu spočívající ve vytrpěné bolesti. Ke vzniku újmy došlo porušením povinnosti žalované jako poskytovatele péče dle § 2643 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ), postupovat s péčí řádného odborníka, která je blíže definována v zákonu č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen ZdravS), a obecně se označuje jako postup lege artis. Tento postup nebyl dodržen, když žalovaná neposkytla žalobkyni dostatečné množství léků tišících bolest. Žalobkyni tak vznikla újma na zdraví ve formě vytrpěné bolesti. Pro stanovení výše bolestného odkazovala žalobkyně na Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Jelikož žalovaná se orientuje na zahraniční klientelu a žalobkyně žije v [stát], požadovala, aby byla odškodněna tak, aby náhrada bolestného vycházela z ekonomických podmínek v [stát].

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby jako nedůvodné, neboť neporušila žádnou právní povinnost. Žalovaná nerozporovala, že dne 25. 9. 2020 se žalobkyně dostavila do zdravotnického zařízení žalované k předem plánovanému operačnímu výkonu liposukce. Žalovaná byla povinna poskytnout péči lege artis, a to jak podle smlouvy uzavřené s žalobkyní, tak v souladu s § 45 a § 31 ZdravS, podle kterého byla žalobkyně řádně poučena a informována o důsledcích podstupovaného zákroku a o tom, že podstupovaný zákrok přináší bolest. Žalovaná namítala, že žalobkyně na dotaz znalce uvedla, že každý měsíc užívá [lék] a [lék] (prášek na spaní). Tuto skutečnost však nesdělila ve zdravotnickém dotazníku, ačkoli pro toto sdělení měla prostor. Žalobkyně tak nesplnila svoji smluvní a zákonnou povinnost informovat ošetřujícího lékaře o dosavadním vývoji zdravotního stavu. Tvrzení žalobkyně, že byla ochromena bolestí, nenasvědčuje propouštěcí zpráva, kterou žalobkyně podepsala, ani záznamy vedené ve zdravotnické dokumentaci. Dále žalovaná mimo jiné namítala, že žalobkyně námitky k léčbě uplatnila až s dvouletým zpožděním prostřednictvím žaloby. Žalovaná je zdravotnické zařízení, které není placené ze zdravotního pojištění, má tedy maximální zájem na spokojenosti svých pacientů. Kdyby skutečně žalobkyně trpěla trýznivými bolestmi, zcela jistě by ji žalovaná tlumila. Žalovaná obhajovala zvolené dávkování léčivých látek s analgetickým účinkem jako preferovaný způsob náležité odborné péče, poukazovala na nesprávné zpracování znaleckého posudku a nesouhlasila se způsobem výpočtu náhrady bolestného.

4. Soud I. stupně věc posoudil podle § 2636, § 2637, § 2943 odst. 1 a 2 a § 2645 zákona OZ a po provedeném dokazování dospěl k závěru o nedůvodnosti podané žaloby. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 25. 9. 2020 smlouvu o péči o zdraví – zákroku liposukce oblasti břicha, boků, vnitřní strany stehen, paží a podbradku za úplatu. Žalobkyně podepsala informovaný souhlas s použitím narkózy i s poskytnutou zdravotní péčí, vyplnila taktéž zdravotní dotazník, v němž sdělila informace ohledně svého zdravotního stavu, které by mohly mít vliv na poskytovanou zdravotní péči. Předmětem řízení byly toliko výhrady k péči žalované po zákroku, když žalobkyni nebyla poskytnuta dostatečná léčba bolesti, takže vytrpěla mučivé bolesti.

5. Ze zdravotnické dokumentace a ze znaleckých posudků [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], i soudem ustanoveného [tituly před jménem] [jméno FO] vyplynulo, že žalované zdravotnické zařízení nepochybilo v nastavení analgezie na počátku operace i bezprostředně po ní. Tedy zvolené léčivé látky i konkrétně použité preparáty a formy byly použity správně, nebylo však využito maximálního možného analgetického efektu v rámci maximální denní dávky. Z výslechu znalce [tituly před jménem] [jméno FO] (i z výslechu svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO]) však vyplynulo, že reakce každého pacienta na analgezii je jiná. Nastavení léků, jejich použití i dávkování tak musí být uzpůsobeno každému jednotlivému pacientovi. Postup je proto takový, že v úvodu je nastavena obvyklá dávka příslušných léků v obvyklém případě uzpůsobená pacientovi (jeho tělesné hmotnosti, povaze zákroku, stavu atp.), tj. nikoli maximální, a toto nastavení se následně uzpůsobuje podle reakce pacienta. Podle znalce dávky léků měly být zvyšovány, popřípadě měla být nastavena kombinace léků proti bolesti, pokud žalobkyně i nadále trpěla bolestmi. Soud I. stupně proto dospěl k závěru, že toliko samotná skutečnost, že žalovaná nepřistoupila k maximálnímu dávkování, nepředstavuje její pochybení a postup non lege artis. Ohledně měření prožívané bolesti znalci vyšli z předpokladu, že vnímání bolesti pacientem je vždy subjektivní a nelze je objektivně zjistit, a proto tvrzení pacienta o vnímání bolesti je považováno vždy za věrohodné. Dávkování léků je proto třeba vždy uzpůsobovat tvrzením pacienta o jeho vnímání bolesti. Ze zdravotnické dokumentace žalované nevyplývá, že by si žalobkyně stěžovala na bolest. Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] v tomto směru žalované vytkl pouze to, že v dokumentaci není pacientem podepsané subjektivní hodnocení vnímané bolesti (VAS) na škále od 1 do 10. Zaznamenávání subjektivního vnímání bolesti pacientem přitom znalec označil za dobrou praxi zdravotnických zařízení. Jinak si nedokáže představit, že by se personál žalované neptal žalobkyně na to, jak se jí daří. Starostlivost zdravotních sester žalované o žalobkyni vyplynula jak ze zdravotnické dokumentace, v níž jsou zaznamenány pravidelné kontroly, tak i z výpovědí svědkyň [jméno FO] a [jméno FO]. Soud I. stupně vzal proto v úvahu, že vnímání bolesti pacientem je vždy subjektivní a nastavení dávkování léků proti bolesti provádí zdravotnický personál v návaznosti na to, jakým způsobem reaguje pacient na nastavenou léčbu a zda si stěžuje na bolest, či nikoliv. Žalovaná by se tak dopustila pochybení (postupovala by non lege artis) pouze v případě, že by žalobkyně sdělovala ošetřujícímu personálu, že trpí silnou bolestí, a žalovaná by na tyto její stížnosti nereagovala. Z provedeného dokazování (zejména z čestného prohlášení svědkyně [jméno FO]), ale i z výpovědi žalobkyně, přitom vyplynulo, že žalobkyně si nestěžovala na nesnesitelnou míru bolesti. Nejsilnější vnímání bolesti zažila žalobkyně bezprostředně po operaci, tj. v době, kdy i dle znalce [tituly před jménem] [jméno FO] bylo nastavení léků proti bolesti vyhovující. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že pokud jde o její popisované vnímání bolesti, vycházela částečně z toho, co jí bylo řečeno spolu pacientkou [jméno FO] o době bezprostředně po zákroku, neboť bezprostředně po operaci nebyla při plném vědomí. Ve zdravotnické dokumentaci není zaznamenáno, že by si stěžovala na bolest, rovněž svědci v řízení vyslechnutí neuváděli, že by si žalobkyně nějakým zásadním způsobem stěžovala. Objektivně přitom nebyl důvod, aby žalovaná v případě, že by si žalobkyně stěžovala na nepřiměřenou bolest, nezareagovala upravením medikace. Pokud žalobkyně skutečně vnímala silnou bolest, tuto skutečnost žalované zjevně nesdělila, a nedala jí tak možnost upravit nastavení analgezie. Za této situace však nelze shledávat pochybení v tom, že žalovaná nezvyšovala dávkování použitých léků proti bolesti, když neměla informace o tom, že by toto dávkování nebylo dostatečné. Žalované by tak dle názoru znalce bylo možné vytknout pouze to, že nenechala žalobkyni zaznamenat její vnímání bolesti na vizuální analogové škále. K tomu však soud I. stupně uvedl, že taková povinnost nevyplývá z právních předpisů a neměla by žádný dopad na provedenou léčbu, pouze by usnadnila žalované důkazní situaci. Navíc je zřejmé, že by toto hodnocení nemohlo proběhnout v době, kdy se pacient probírá z anestezie, ale až s odstupem času od operace. Jak však vyplývá z výpovědi žalobkyně i z čestného prohlášení svědkyně [jméno FO], zjevně kritickým okamžikem bylo právě období bezprostředně po ukončení zákroku a převozu ze sálu, kdy žalobkyně ještě nebyla při (plném) vědomí. Jako nevěrohodné a nepravděpodobné shledal soud I. stupně tvrzení žalobkyně, že se nemohla s personálem domluvit. Zdravotnický personál žalovaného zařízení je uzpůsoben na zahraniční klientelu a při výslechu dokázal komunikovat v cizích jazycích. Nadto při sdělování emocí (bolesti) lze velice dobře využít mimoverbální komunikaci (sténání, pláč, křik apod.). Je zcela zřejmé, že nic takového ze strany žalobkyně neprobíhalo a nepodává se to ani z čestného prohlášení svědkyně [jméno FO], která naopak popisovala, jak žalobkyně na pokoji klidně spala. Soud I. stupně též uvedl, že žalobkyně před samotným zákrokem neposkytla žalované veškeré informace o svém zdravotním stavu (zejména o svých předchozích narkózách a zkušenosti s nimi), rovněž její vytýkání žalované, že nenasadila opiáty, vzbudilo u soudu pochybnosti ohledně její zdravotní minulosti. Soud I. stupně proto žalobu žalobkyně zamítl jako nedůvodnou. Zároveň rozhodl o vrácení části nespotřebované části zálohy žalobkyni. Žalobkyně složila zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem v částce 35 000 Kč a později další zálohu 10 000 Kč. Usnesením č. j. [spisová značka] byla znalci [tituly před jménem] [jméno FO] přiznána odměna za vypracovaný znalecký posudek a výslech při jednání v částce 20 518 Kč. Usnesením vyhlášeným při jednání soudu dne 19. 1. 2024 byla tlumočníkovi přiznána odměna za tlumočení při výslechu žalobkyně v částce 2 550 Kč. Zbytek nespotřebované zálohy soud vypočetl na 21 932 Kč. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Žalované, která měla ve věci plný úspěch, soud přiznal plnou náhrada účelně vynaložených nákladů řízení sestávající se toliko z nákladů na zastupování advokátem vypočtených dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT), v celkové částce 123 166 Kč.

6. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítala, že v prvních hodinách po operaci prožívala trýznivé bolesti maximální síly. Bolesti nebyly dostatečně tlumeny, a nebylo tak postupováno ze strany zdravotnického zařízení lege artis a dle systému péče po anestezii, formulovaného [právnická osoba]. Správným postupem by bylo, kdyby po stížnosti na bolest byly nasazeny léky tlumící bolest ve vyšších dávkách a s vyšší frekvencí. Žalobkyně mimo jiné odkazovala na závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], a znalce [tituly před jménem] [jméno FO] dle kterých ze zdravotnické dokumentace vyplývá, že byla podána správná medikace na tlumení bolesti, nicméně nebyla podána v maximálních dávkách a frekvenci. Oba posudky shodně uvedly, že nejprve jsou podávány léky ve standardním množství, a pokud není bolest tlumena dostatečně, je nutné dávky navyšovat. Oba znalci i anestezioložka přítomná u zákroku se shodli na tom, že tlumení bolesti je postup lege artis a že měřítko prožívané bolesti musí vycházet z toho, co sděluje ošetřujícímu personálu pacient. Dle [tituly před jménem] [jméno FO] se vychází ze sdělení pacienta, i když nejsou přítomny fyziologické projevy bolesti jako např. vysoký tep. Nicméně [tituly před jménem] [jméno FO] uvedl, že v záznamech v časech 12:00, 12:15, 12:30, 13:15 a 13:30 byla zaznamenána tepová frekvence nad sto tepů za minutu, což může být a nemusí důsledkem bolesti pacientky. Soud I. stupně správně právně vyhodnotil, že předpokladem odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu spočívající ve vytrpěné bolesti je to, že pacient sdělil, že trpí bolesti a žalovaná adekvátně nereagovala podáním dalších analgetik, a to až do maximální dávky. Ze zdravotnické dokumentace a obou znaleckých posudků přitom bylo prokázáno, že dávkování léků tišících bolest bylo nízké a mohlo být zvýšeno. Soud I. stupně dále chybně vyšel z toho, že pokud by si žalobkyně na bolest stěžovala, bylo by to zaznamenáno ve zdravotnické dokumentaci. Soud tak chybějící část dokumentace přičetl k tíži žalobkyně a nikoli žalované. K výtce znalce, že žalovaná nenechala žalobkyni zaznamenat její vnímání bolesti na vizuální analogové škále, soud uzavřel, že taková povinnost nevyplývá z právních předpisů, neměla by dopad na léčbu, pouze by usnadnila žalované důkazní situaci. Dle [tituly před jménem] [jméno FO] by nedostatečné vedení dokumentace mělo jít k tíži žalované. Znalec konkrétně na jednání před soudem dne 28. 6. 2024 sdělil, že ze zdravotnické dokumentace nelze zjistit, jestli si žalobkyně na bolest stěžovala a vnímala ji, když úroveň bolesti nebyla zaznamenána vizuální analogovou škálou. Vyplňování této škály není zakotveno žádným právním předpisem, ale patří ke správné klinické praxi. Bez ní nemá klinika důkaz, že ten pacient byl bez bolesti, protože to není nezaznamenáno. Žalobkyně má proto za to, že pokud zdravotnická dokumentace neobsahuje záznam o bolesti, pak neprokazuje, že nepřiměřená bolest nebyla prožívána. Prokazuje pouze to, že bolest nebyla zjišťována či zaznamenávána, a zdravotnická dokumentace je tak neúplná. V takovém případě měl soud I. stupně rozhodnout o přenesení důkazního břemene na žalovanou z důvodu neúplné zdravotnické dokumentace. Bylo by tak na žalované, aby prokázala, že žalobkyně si na bolesti nestěžovala (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2793/2017). Žalobkyně sporovala skutkové závěry soudu I. stupně, že si nestěžovala na nesnesitelnou míru bolesti. Naopak měla za prokázané, že si na nesnesitelnou míru bolesti stěžovala. Soud vyšel pouze z výslechu zdravotnického personálu, který uvedl, že si buď na události nepamatuje, nebo bylo vše v pořádku. Jedná se svědky, kteří se žalovanou měli nebo stále mají pracovní poměr, tedy jsou na žalované ekonomicky závislí. K hodnocení těchto svědků se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnuti ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 22 Cdo 759/2025, dle něhož musí soud hodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím ke vztahu svědka k účastníkům řízení a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů. Jejich tvrzení se vylučuje s čestným prohlášením svědkyně [jméno FO]. Z česného prohlášení [jméno FO] ze dne 28. 4. 2025 soud I. stupně zjistil situaci poté, kdy ustoupily bolesti žalobkyně a ta spala. Svědkyně se však vyjadřovala též k tomu, co viděla před svým zákrokem. Čestným prohlášením bylo prokázáno, že žalobkyně minimálně bezprostředně po operaci nesnesitelnou bolesti trpěla. Svědkyně na svůj zákrok teprve čekala a pohledem na žalobkyni byla tak otřesena, že panikařila a odmítala svůj zákrok podstoupit. Svědkyně uvedla, že žádala personál, aby žalobkyni od bolesti pomohli. Jedna ze sester se snažila žalobkyni utěšit. K bolesti žalobkyně v následujících hodinách svědčit nemohla, protože prodělávala operační zákrok a poté spala. Výslech svědkyně [jméno FO], která s žalobkyní sdílela pokoj v zařízení, nebyl řádně proveden a informace poskytnuté v čestném prohlášení nebyly brány dostatečně v potaz. Soud I. stupně se spokojil s čestným prohlášením svědkyně, ačkoli žalobkyně opakovaně navrhovala její výslech. Postup soudu tak odporuje zásadě bezprostřednosti a přímosti občanského soudního řízení. Jednalo se o jedinou svědkyni, která neměla žádný vztah ke stranám sporu. Zároveň se pro ni jednalo o výjimečnou zkušenost, takže je vyšší šance, že si bude věc pamatovat přesněji než zdravotnický personál. Soud se také mohl doptat se na přesnější časový rámec celé události. Vytrpěnou bolest prokazuje též e-mailová komunikace adresovaná klinice, kde si žalobkyně na vytrpěnou bolest opakovaně stěžovala. První takový e-mail byl datován dne 2. 10. 2020. Žalobkyni s ohledem na prožitou bolest zajímalo, zda dostala maximální možné množství tlumících léků a zda došlo k pochybení ze strany žalované. Žalovaná odmítla žalobkyni předat zdravotnickou dokumentaci. Své zkušenosti o vytrpěné bolesti dále sdílela žalobkyně v rámci facebookových skupin. Vytrpěnou bolest žalobkyně dále prokazovala svojí výpovědí, ze které vyplývá, že bolesti na škále 10 bodů z 10 trpěla ještě několik hodin po zákroku. Až okolo šesté hodiny začala být bolest mírnější, a to 5 bodů z 10. Věrohodnost obtíží žalobkyně označil [tituly před jménem] [jméno FO] v posudku jako vysokou v kontextu jejího údaje, že se obvykle po operaci budí s velkými bolestmi. Soud I. stupně konečně podotkl, že objektivně není důvod, aby žalovaná v případě, že by si žalobkyně stěžovala na nepřiměřenou bolest, nezareagovala upravením medikace. Soud tak dospěl k odborným závěrům, které měl nechat na znalci. Důvodů k tomu, aby žalovaná po stížnosti nenavýšila medikace, je celá řada – např. nebyl na pracovišti přítomen odpovědný lékař, který by o navýšení rozhodl. Ke své zdravotní minulosti žalobkyně mimo jiné uvedla, že v dotazníku ke svému zdravotnímu stavu uvedla pravdivě vše, co považovala za podstatné, s ohledem na to, že otázky v dotazníku byly velmi obecné. Soud tak nemohl mít za prokázané, že si žalobkyně na bolest nestěžovala. Mohl mít pouze za to, že neunesla své břemeno důkazní ohledně toho, že bolesti trpěla. V takovém případě měl žalobkyni poučit dle § 118a o. s. ř., nebo měl dojít k závěru, že v důsledku nedostatečné zdravotní dokumentace důkazní břemeno ohledně toho, že si žalobkyně na bolest nestěžovala, tíží žalovanou, a tu poučit dle § 118a o. s. ř. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

7. Žalovaná se k odvolání vyjádřila především tak, že bolest je subjektivní, přísně individuální. Efekt podaného farmaka je třeba posuzovat vždy individuálně. Věrohodnost žalobkyně je třeba hodnotit v rámci celého procesu léčby v době, kdy zákrok probíhal. Kdyby skutečně trpěla tak mučivými bolestmi, které by musely být navenek zřejmé, žalovaná by jistě aplikovala analgetika v maximálním množství. Tomu ovšem nenasvědčuje žádný záznam ve zdravotnické dokumentaci. Nastavení a dávkování léků je v kompetenci příslušného lékaře. Postupuje se tak, že nejprve je nasazena obvyklá dávka, která se případně uzpůsobí pacientovi, tj. nikoli maximální dávka, a následně se uzpůsobuje reakci pacienta, na kterou by se mělo vyčkat. O pozitivním účinku analgezie lze soudit i z poklesu TK a TF, jak je uvedeno v ošetřovatelské dokumentaci. Pokud by žalobkyně trpěla mučivými bolestmi po probuzení, zcela jistě by na tuto událost upozornila a stěžovala si při ukončení péče, tedy dne 26. 9. 2020, k čemuž nedošlo. Naopak v propouštěcí zprávě stvrdila, že „průběh hojení je bez komplikací, normálních pooperačních modřin a otoků, pacientka je v dobrém stavu a předána do domácí péče“. O mučivých bolestech se žalovaná dozvěděla až podáním žaloby. V komunikaci vedené po několika týdnech po zákroku se žalobkyně dotazovala na opiáty a možnosti jejich předepsání, nezmiňovala se o mučivé bolesti. Až z výslechu žalobkyně dne 19. ledna 2024 (ačkoli na uvedené byla žalovanou dotazována ve zdravotnickém dotazníku) se žalovaná dozvěděla, že žalobkyně podstoupila operační zákroky v [stát], kde se aplikuje pooperační opiát [lék], který se v ČR neaplikuje, či brala léky na spaní a [lék], který je určen k léčbě deprese. Soud I. stupně správně dospěl k závěru, že žalovaná postupovala v souladu s péčí řádného odborníka dle § 2645 OZ a v souladu s § 45 a s § 4 odst. 5 ZdravS, tedy na náležité odborné úrovni, podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů. Žalovaná tedy nemohla způsobit protiprávní jednání, které je předpokladem odpovědnosti podle § 2913 ve spojení s § 2645 OZ a které by bylo v příčinné souvislosti s újmou. K námitkám stran neprovedení výslechu svědkyně [jméno FO] žalovaná sdělila, že žalobkyně byla na operačním sále od 10:10 do 12:00 hodin a svědkyně [jméno FO] dle zdravotnické dokumentace od 12:05 do 14:10 hodin, obě pacientky byly tedy operovány těsně po sobě a je nepravděpodobné, že by si mohla paní [jméno FO] pamatovat, co prožívala žalobkyně. První dvě hodiny nebyla paní [jméno FO] na lůžku, a po zákroku v celkové anestezii byla s největší pravděpodobností ovlivněna doznívajícími účinky celkové anestezie. Její výpověď nelze tedy považovat za věrohodnou. Pro skutkový a právní závěr vystačilo soudu čestné prohlášení. Nelze s ohledem na výše uvedené očekávat, že téměř s 5letým odstupem by svědkyně blíže upřesnila „časový rámec“. K tvrzené neúplné zdravotnické dokumentaci žalovaná uvedla, že záznam o projevech bolesti je součástí tzv. sesterské zdravotnické dokumentace. Jaké konkrétní záznamy o poskytnuté ošetřovatelské péči se do tzv. sesterské dokumentace uvádějí, je v pravomoci konkrétního poskytovatele zdravotních služeb (viz znění vyhlášky č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci). V § 1 odst. 2 písm. g) je pouze uvedeno, že zdravotnická dokumentace kromě údajů o průběhu a výsledku poskytnutých služeb a o dalších okolnostech souvisejících se zdravotním stavem obsahuje záznam o poskytnuté ošetřovatelské péči. Žalovaná odmítala, že by zdravotnickou dokumentaci vedla v rozporu se zákonem č. 372/2011 Sb. a tehdy platnou vyhláškou č. 98/2012 Sb. Ze zdravotnické dokumentace vyplývá, že sestry mají povinnost každých 15 minut pacienta kontrolovat po dobu 2 hodin po operaci, poté po hodině a po třech hodinách. Pokud je pacient rozrušený, zůstávají u něj (to vyplývá i z výslechu svědkyň). Každý pacient má také možnost si přivolat pomoc pomocí zvonečku; sesterský personál hovoří plynně anglicky, německy, rusky i polsky, což i v rámci „zkoušky“ svědkyně při soudním jednání prokázaly. Kdyby skutečně žalobkyně měla mučivou bolest, zcela jistě by ošetřovatelský personál na tyto projevy zareagoval a uvedenou skutečnost by do zdravotnické dokumentace (části sesterské) zaznamenal. Dle žalované tak soud I. stupně dospěl ke správným skutkovým závěrům. K tvrzení žalobkyně o ekonomické závislosti personálu žalovaná sdělila, že svědkyně [jméno FO], která byla jako všeobecná sestra u lůžka žalobkyně, už dva roky není zaměstnancem žalované. Na základě výše uvedeného měla žalovaná odvolání žalobkyně za nedůvodné a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

8. Odvolací soud k odvolání žalobkyně přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř. Dospěl přitom k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud I. stupně provedl v řízení dostatečné dokazování, na jehož základě dospěl ke spolehlivě zjištěnému skutkovému stavu, který řádně posoudil i po stránce právní. Na odůvodnění rozhodnutí soudem I. stupně proto lze zcela odkázat.

10. K jednotlivým odvolacím námitkám tak odvolací soud dodává pouze následující: K důkaznímu břemenu: V projednávané věci se jedná o spor o kvalitu pooperační péče poskytované dne 25. 9. 2020, přičemž žalobkyně tvrdí, že v důsledku nesprávného postupu žalované trpěla mučivými bolestmi, které nebyly řádně tlumeny. Jelikož ve zdravotní dokumentaci nebyla zmínka o tom, že by si žalobkyně na bolesti stěžovala, požadovala žalobkyně, aby tato chybějící část dokumentace byla přičtena k tíži žalované ve formě obráceného důkazního břemene. Odvolací soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda je na místě zdravotnickou dokumentaci považovat za nekompletní. Zdravotní záznamy představují záruku vhodné a kontinuální péče a prostředek realizace práva ošetřovaného na informace. V praxi tvoří i důležitý důkazní prostředek v případech soudních sporů. Absence či neúplnost zaznamenaných údajů může mít za následek převrácení důkazního břemene. Ústavní soud k problematice převrácení důkazního břemene ve svém nálezu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17 vyslovil závěr, že ačkoliv standardně leží důkazní břemeno ohledně prokázání existence všech předpokladů odpovědnosti za újmu na poškozeném, je zřejmé, že ten nebude – pro své odborně a materiálně značně nevýhodnější postavení ve srovnání s postavením škůdce – obvykle schopen předložit veškeré důkazy na podporu svých tvrzení. Tak je tomu zvláště v případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž však disponuje škůdce. Proto pokud zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) tento neuchoval či „ztratil“, je ústavně aprobovatelné, aby obecný soud přistoupil k možnosti ultima ratio spočívající v obrácení důkazního břemene ohledně skutečností, které měly být na základě zdravotnické dokumentace objasněny. Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud v žalobkyní zmíněném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2793/2017. Odvolací soud následoval výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxi se zdůrazněním, že obrácení důkazního břemene je myslitelné pouze v situaci, kdy poskytovatel zdravotních služeb při nakládání se zdravotnickou dokumentací postupuje v rozporu se svými právními povinnostmi. Ergo obrácení důkazního břemene musí předcházet protiprávní jednání poskytovatele zdravotních služeb při vedené zdravotnické dokumentace.

11. Při posouzení právních požadavků na vedení zdravotnické dokumentace odvolací soud vyšel předně z § 2647 odst. 1 OZ, dle kterého „poskytovatel vede záznamy o péči o zdraví, z nichž musí být zřejmé údaje o zdravotním stavu ošetřovaného a o poskytovatelově činnosti, včetně podkladů osvědčujících správnost těchto údajů, v rozsahu nezbytném pro poskytování řádné péče o zdraví. Záznamy poskytovatel uchová tak dlouho, jak to vyžaduje potřeba odborné péče“. Povinnost vést, zpracovávat a uchovávat zdravotnickou dokumentaci pro poskytovatele zdravotních služeb vyplývá též z § 54 ZdravS. Do roku 2025 byla podrobnější právní úprava obsahu a náležitostí zdravotnické dokumentace obsažena ve vyhlášce č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, která v § 1 odst. 2 písm. d) a q) vyžadovala, aby zdravotnická dokumentace mimo jiné obsahovala záznamy o „aktuálním vývoji zdravotního stavu podle hodnocení sděleného pacientem a cílený objektivní nález“ a „o jiných významných okolnostech souvisejících se zdravotním stavem pacienta, které byly zjištěny v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb“. Dle následujícího § 2 písm. a) jsou součástí zdravotnické dokumentace „výsledky vyšetření ve formě písemných popisů, grafických, audiovizuálních, digitálních nebo jiných obdobných záznamů těchto vyšetření, operační protokol, anesteziologický záznam“, a dle písm. b) „písemné informace o zjištěných skutečnostech o zdravotním stavu pacienta, průběhu a ukončení poskytování zdravotních služeb nebo doporučení a návrhy na poskytnutí dalších zdravotních služeb, které si předávají poskytovatelé v rámci zajištění návaznosti zdravotních služeb o pacienta“. Také ze znaleckého posudku ze dne 12. 5. 2024, č. [číslo] [tituly před jménem] [jméno FO] (na listu č. 199) a z výslechu znalce před soudem I. stupně dne 28. 6. 2024 (viz protokol o jednání na listu č. 228 a násl.) vyplývá, že bolest jako subjektivní údaj by neměla být nikdy zpochybňována. Jediným kritériem dostatečné analgezie u pacienta je pocit zlepšení a ústupu dané bolesti. Znalec uvedl, že je podstatné, aby subjektivní vnímání bolesti pacientem bylo někde v dokumentaci zaznamenáno a je jedno, zda to bude v lékařské nebo sesterské části dokumentace. V posledních deseti letech je to součástí povinnosti sester v mnoha nemocnicích. Vyplňování vizuální analogové škály 10 body sice patří k dobré klinické praxi, ale nejedná se o právní povinnost. Ze shora uvedené vyplývá správný závěr soudu I. stupně, že ačkoli zdravotnická dokumentace nebyla vedena zcela dle dobré klinické praxe, nejedná se o dokumentaci nekompletní, resp. dokumentaci, která by nebyla vedena řádně, neboť z provedeného dokazování výslechem sester poskytujících žalobkyni péči přímo po provedeném zákroku, stejně jako z čestného prohlášení [jméno FO] vyplývá, že se žalobkyni řádně věnovaly, avšak žádnou mimořádnou bolest, na kterou by si žalobkyně stěžovala, nezjistily, a proto ani nezaznamenaly. Lze proto dát za pravdu soudu I. stupně, že žalované z právních předpisů nevyplývá povinnost zaznamenat vnímání bolesti na vizuální analogové škále za situace, kdy bylo úkolem sesterského personálu, aby jí zaznamenaly, k čemuž však nebylo důvodu. Z uvedeného důvodu absence takového záznamu nemůže představovat porušení povinnosti vést řádnou zdravotnickou dokumentaci pacienta v souladu s příslušnou právní úpravou, přičemž pouze takové porušení zákonné povinnosti by aprobovalo obrácení důkazního břemene ohledně skutečností, by měly být dle řádně (zákonně) vedené zdravotnické dokumentace objasněny. Ostatně v takovém případě absentuje situace popsaná Ústavním soudem ve zmiňovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 14/17, v níž žalovaný by ze svého protiprávního jednání získal prospěch na úkor žalobce – poškozeného. Pokud totiž v projednávané věci nelze uzavřít, že žalovaná porušila svoji povinnost vyplývající z právního předpisu, nemohla následně z tohoto porušení ani nepoctivě těžit na úkor žalobkyně.

12. Odvolací soud proto uzavřel, že pokud ve zdravotnické dokumentaci není přítomen záznam, že by si žalobkyně stěžovala na bolest, nejedná se o důvod obrácení důkazního břemene. Žalobkyni tedy tížilo břemeno dokázat, že žalovaná při pooperačním ošetřování žalobkyně porušila požadavek na postup v souladu s příslušnými profesními standardy, tzv. postup lege artis.

13. K námitce postupu non lege artis: Poskytovatel zdravotních služeb je povinen při péči o ošetřovaného jednat se znalostí, zručností a pečlivostí odpovídající jeho povolání, tedy v souladu s profesními povinnostmi a odbornými standardy (srov. čl. 4 Úmluvy o biomedicíně č. 96/2001 Sb. m. s., podle nějž „jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy“). Obdobnou povinnost náležité odborné úrovně (srov. § 4 odst. 5 ZdravS) klade na poskytovatele zdravotních služeb § 45 odst. 1 ZdravS. Na úrovni OZ je požadavek řádné péče zakotven v § 2643 odst. 1, dle kterého „poskytovatel postupuje podle smlouvy s péčí řádného odborníka, a to i v souladu s pravidly svého oboru“. Při poskytování zdravotní péče se prvek protiprávnosti (nezákonnosti) odvíjí od základní povinnosti poskytovatele vykonávat svou činnost řádně, tzv. postupem lege artis. Tady je definice primárně odvinuta právě od profesních norem coby měřítka dostatečně odborného a kvalitního přístupu. Ačkoli pouze soud je oprávněn k vyslovení právního závěru, zda při poskytování zdravotní péče (ne)byl přítomen prvek protiprávnosti (nezákonnosti), tento závěr se odvíjí od skutkového závěru o tom, zda poskytovatel zdravotních služeb splnil svoji povinnost vykonávat svou činnost řádně v optice tehdy daných profesních norem, tzv. postupem lege artis. V projednávané věci tedy dospěl soud I. stupně ke správnému závěru, že žalovaná by se dopustila pochybení (postupovala by non lege artis) pouze v případě, že by žalobkyně sdělovala ošetřujícímu personálu, že trpí silnou bolestí, a žalovaná by na tyto její stížnosti nereagovala. Žalobkyni tak předně připadlo břemeno prokázat, že si stěžovala na silné bolesti.

14. Žalobkyně namítala, že tato skutečnost byla prokázána čestným prohlášením [jméno FO], k němuž soudu I. stupně nepřihlédl, přičemž současně svědkyni nevyslechl a jeho postup tak odporuje zásadě bezprostřednosti a přímosti občanského soudního řízení. Tyto výhrady žalobkyně však odvolací soud nesdílí. Navržená svědkyně [jméno FO] v čestném prohlášení a jeho překladu (na listech č. 293 a 294) uvedla, že čekala na zákrok v pokoji, kde byla ubytována, mezitím žalobkyně podstupovala operační zákrok. Po určité době svědkyně zvenku pokoje zaslechla sténání a slovo „pain – bolest“, na to byla žalobkyně přivezena na pokoj ve stavu, který svědkyni velmi znepokojil. Žalobkyně měla zavřené oči, pomalu pohybovala hlavou a neustále šeptala slovo „bolest“ a tiše naříkala, byla v deliriu, ve stresu a v bolesti. Sestry se však nezdály být znepokojené, žalobkyni utišovaly a svědkyni uklidňovaly, že je vše v pořádku. Následně byla svědkyně z pokoje odvezena na sál a když se vrátila, žalobkyně spala a zdálo se, že v klidu odpočívá. Z pooperačního záznamu, anesteziologického záznamu, operačního protokolu a operačního záznamu žalobkyně (v přílohách spisu a na listech č. 27 až 29) ale vyplývá, že žalobkyně byla přivezena z pooperačního sálu ve 12:00 hodin, přičemž zákrok trval od 10:10 do 11:45 hodin dne 25. 9. 2020. Navrhovaná svědkyně [jméno FO] se dle anesteziologického záznamu (na listu č. 214) podrobovala lékařskému zákroku od 12:00 do 14:15 hodin dne 25. 9. 2020. Z výše uvedeného plyne závěr, že v období od 11:45 do 12:00 hodin mohla být paní [jméno FO] svědkem bolestí žalobkyně, jež se probírala z anestezie. V tomto kontextu je nutné přihlédnout ke sdělení znalce, že se ještě nemohl projevit efekt případně podaných tišících léků a bylo nutné vyčkat před úpravou medikace. K pozdějšímu období svědkyně prohlásila pouze to, že žalobkyně spala na pokoji. Odvolací soud proto nepřisvědčil námitce žalobkyně, že soud I. stupně zkrátil žalobkyni na jejích právech, neboť navrhovaná svědkyně se mohla vyjádřit pouze k velmi krátkému časovému období několika minut (maximálně 15 minut), které je dostatečně známé, kdy byl zdravotnický personál nucen vyčkávat nástupu účinku tišících léků. Nadto svědkyně nepotvrdila, že by žalobkyně křičela bolestí. Dle verze navržené svědkyně žalobkyně šeptala a tiše naříkala, čemuž odpovídá neznepokojené chování personálu. V dané době tak zdravotnický personál postupoval lege artis, třebaže žalobkyně bolestí trpěla. Tvrzení žalobkyně o pozdějších nepřiměřených bolestech a stížnostech nemůže navržená svědkyně pro svoji nepřítomnost na pokoji podpořit. Nebylo proto třeba její výslech provádět, jak správně uzavřel soud I. stupně.

15. K námitce vysoké tepové frekvence a fyzickým projevům žalobkyně: K prokázání toho, že žalobkyně po zákroku trpěla mučivou bolestí, poukazovala na záznamy v časech 12:00, 12:15, 12:30, 13:15 a 13:30, kdy byla zaznamenána tepová frekvence nad 100 tepů za minutu, což dle znalce může být a nemusí důsledkem bolesti pacientky. Z odborných závěrů znalce však vyplývá pouze to, že v době po skončení operace žalobkyně měla po operaci zvýšený tep, přičemž sama tato skutečnost má mnoho příčin a znalec ji neoznačil jako spolehlivý ukazatel bolesti, a to ani spolu s jinými okolnostmi, které ze zdravotnické dokumentace zjistil. Odvolací soud neodhlédl, že [tituly před jménem] [jméno FO] před soudem mimo jiné sdělil, že byla s ohledem na délku zákroku aplikována vysoká (dvojnásobná) dávka [lék], která mohla indikovat zvýšený metabolismus opiátů. Znalec učinil i další poznámky ohledně metabolismu antidepresiv a opiátů ve vztahu ke zdravotním záznamům žalobkyně. Toto vše však sdělil ve snaze přiblížit soudu a účastníkům řízení problematiku tišení bolesti po operačním zákroku. Ani jeden znalec neučinil závěr o přítomnosti (jakkoli silné) bolesti žalobkyně s ohledem na fyzické projevy. Oba znalci dospěli k závěru o tom, že žalobkyně trpěla bolestmi, které nahlas ventilovala, pouze na základě jejích tvrzení, která však nebyla prokázána.

16. K námitce nevěrohodnosti zdravotnického personálu: Žalobkyně zpochybňovala věrohodnost personálu žalované, který nepodpořil její verzi o tom, že křičela bolestí a trpěla mučivým bolestmi, neboť jsou na žalované ekonomicky závislí. Tato námitka je však vyloučena jednoznačně ve vztahu ke svědkyni [jméno FO] (ošetřující zdravotní sestře žalobkyně), která při výslechu před soudem dne 8. 11. 2024 (viz protokol na listu č. 262) vypověděla, že již pro žalovanou nepracuje. Z výslechu této svědkyně přitom odvolací soud zjistil, že nezažila situaci, že by pacient křičel nebo plakal bolestí. Toto sdělení se přitom shoduje s vyjádřením [jméno FO], která rovněž ve svém prohlášení neuváděla, že by žalobkyně křičela bolestí. Naopak v kontextu těchto důkazů se vymyká výpověď žalobkyně, že by plakala bolestí a že jí sousedka na pokoji řekla, že od výtahu slyšela křik žalobkyně, takže ji museli odvézt z pokoje a dát jí něco na uklidnění (viz např. žaloba na druhé straně listu č. 2 a účastnický výslech žalobkyně při jednání soudu dne 19. 1. 2024 na listu č. 136). Pokud žalobkyně poukazuje na věrohodnost svých obtíží poukázáním na posudek [tituly před jménem] [jméno FO], pak toto hodnocení nelze přijmout, neboť oba znalci vyšli jen ze zadání, dle kterého žalobkyně žalované sdělila, že trpí nesnesitelnými bolestmi, které se ukázalo jako nepravdivé. Tvrzení žalobkyně o sdělené nesnesitelné bolesti nepodporuje ani obsah následné e-mailové komunikace, v níž si žalobkyně zpětně stěžovala na mimořádně silnou bolest a ptala se, proč jí nebyly podány opiáty. Odvolací soud se na tomto místě zcela ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že požadování opiátů a porovnávání jiných zákroků, kde byly nasazeny, především vzbuzuje otázky ohledně zdravotní minulosti žalobkyně a ohledně jejího vztahu k těmto silnějším preparátům. Žalobkyně byla totiž při operačních zákrocích mimo ČR zvyklá na podávání opiátů se 100 % tlumícím okamžitým účinkem. Naopak lege artis praxe popsaná znalci je taková, že při škále bolesti 5 až 7 je stále možnost využívat postupy, které nevedou k okamžité úlevě a preferuje se, aby hranice bolesti byla maximálně 4 (viz výslech [tituly před jménem] [jméno FO] na listu č. 232). Pacienti jsou vedeni k tomu, aby bolest spíše tolerovali, než aby ihned žádali o silná analgetika. Znalci ve svých posudcích neuvedli, že by žalobkyně vykazovala v důsledku bolesti tělesné příznaky, které by byly interpretovány jako projev extrémní nesnesitelné bolesti vyžadující okamžitou medicínskou intervenci. Rovněž nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně během spánku po anestezii vykazovala tak intenzivní bolest, která by vedla k neovladatelným projevům jako je křik či jiná forma snahy o bezprostřední únik od bolesti. Ostatně sama žalobkyně ani nikdo ze svědků netvrdil, že by žalobkyně křičela poté, co se po operaci probudila. Celý spor je tak dán nepochopením žalobkyně, která je zvyklá na péči v zařízeních, kde se pracuje s okamžitým a agresivním podáváním opiátů, jak tomu bylo v jejích předchozích zdravotnických zařízeních (v [stát]). Rozdíl v přístupu zdravotnických zařízení v ČR je však v souladu s místním chápání péče lege artis, kde je kladen důraz na racionální a odpovědný přístup k analgetické terapii, která více zohledňuje bezpečnost pacienta a rizika spojená s nadměrným podáváním opiátů.

17. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako správný postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroků akcesorických, jejichž správnost ostatně nebyla v odvolacím řízení zpochybněna.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na plný úspěch žalované, která v odvolacím řízení učinila 2 úkony (vyjádření k odvolání a účast advokátky v odvolacím řízení). Výše odměny činí:[Anonymizováno]8.940 Kč x 2 + 21 % DPH, k tomu náleží režijní paušál 450 Kč x 2 + 21 % DPH. Celkové náklady řízení bez vyčíslení DPH: 18 780 Kč, DPH 21 %: 3943,80 Kč. Celkové náklady řízení s vyčíslením DPH: 22 723,80 Kč. Lhůta a místo k plnění náhrady nákladů řízení byly stanoveny dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.