18 Co 263/2025 - 232

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré, v právní věci žalobce: [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] zastoupený [Jméno žalobce B], advokátem sídlem [adresa zástupce zainteresované osoby] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená [jméno zástupce zainteresované osoby]., advokátem sídlem [adresa zástupce zainteresované osoby] o určení dědického práva a o neplatnost závěti, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. května 2025, č. j. 70 C 417/2023170, ve znění opravného usnesení ze dne 13. června 2025, č. j. 70 C 417/2025-179, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích o věci samé potvrzuje; ve výroku o nákladech řízení se mění tak, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V řízení o pozůstalosti po [jméno FO], narozeném [datum], posledně bytem [adresa], zemřelém dne [datum] (dále jen „zůstavitel“), vznikl spor o dědické právo. Byla zjištěna závěť sepsaná formou notářského zápisu notářky [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum], pod [spisová značka], [spisová značka]. Touto listinou zůstavitel povolal k dědění žalobce (syn zůstavitele) i žalovanou (dlouholetá spolužijící osoba zůstavitele), přičemž listinou bylo určeno, které konkrétní věci mají kterému závětí povolanému dědici připadnout. Žalobce zpochybnil dědické právo žalované jednak námitkou neplatnosti závěti pro její neurčitost, jednak námitkou dědické nezpůsobilosti žalované ve smyslu § 1481 o. z., založenou na tvrzení, že se žalovaná dopustila jednání povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, konkrétně trestného činu [podezřelý výraz] ve smyslu § 205 odst. 1 tr. zákoníku, když v době, kdy byl zůstavitel v nemocnici, [podezřelý výraz], v němž se zůstavitelem bydlela, řadu movitých věcí a finančních prostředků ve výlučném vlastnictví zůstavitele, [podezřelý výraz]. Obvodní soud pro [adresa] usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], podle § 170 z. ř. s., § 1672, odkázal žalobce, aby proti žalované uplatnil do 2 měsíců od právní moci usnesení své dědické právo žalobou na určení, že žalovaná není dědičkou zůstavitele ze závěti ze dne [datum] a na určení, že závěť ze dne [datum] je neplatná. Usnesení nabylo právní moci dne [datum].

2. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení zamítl jak žalobu s návrhem na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti ze dne [datum] zůstavitele [jméno FO], narozeného [datum], posledně bytem [adresa], zemřelého dne [datum] (výrok I.), tak i žalobu na určení, že závěť zůstavitele [jméno FO], narozeného [datum], posledně bytem [adresa], zemřelého dne [datum], je neplatná (výrok II.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 47 190 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a dále povinnost nahradit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 náklady řízení státu ve výši 750 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

3. Žalobce v žalobě tvrdil, že závěť zůstavitele sepsaná formou notářského zápisu notářky [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum], pod [spisová značka], [spisová značka] je nutno hodnotit jako neplatnou v části, v níž vymezuje podíl na nemovitosti – pozemku parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. [hodnota] a pozemku parc. č. [hodnota], zapsáno na LV č. [hodnota], k. ú. [adresa], obec [adresa], včetně součástí a příslušenství (dále jen „nemovitost“), k jehož dědění je povolána žalovaná. Žalobce uvedl, že dle závěti měla žalovaná získat „podíl o velikosti 1/6 nemovitosti“. Zůstavitel byl spoluvlastníkem nemovitosti s podílem id . Nemohl tedy nakládat s větší částí majetku, než sám vlastnil. Podíl o velikosti id. 1/6 se vztahuje k celé nemovitosti, nikoliv pouze k podílu zůstavitele, o kterém byl oprávněn rozhodovat. Závěť je s odkazem na ust. § 553 odst. 1 o. z. ve spojení s ust. § 588 o. z. neplatná pro neurčitost ve vztahu k velikosti podílu na nemovitosti; není totiž zřejmé, zda určení „podíl o velikosti 1/6 nemovitosti“ se vztahuje k podílu na nemovitosti nebo na majetku zůstavitele.

4. Žalobce dále tvrdil, že žalovaná se dopustila jednání povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, a to trestného činu [podezřelý výraz] ve smyslu § 205 odst. 1 tr. zákoníku, když v době, kdy byl zůstavitel v nemocnici, si [podezřelý výraz], v němž se zůstavitelem bydlela, řadu cenných movitých věcí ([podezřelý výraz]) a finančních prostředků ve výlučném vlastnictví zůstavitele, s [podezřelý výraz]. Vědom si svého důkazního břemene k uvedeným tvrzením navrhl provést důkazy výpovědí svědků a provedením nahrávek telefonických hovorů žalované, které pořídil v období od poloviny [datum], kdy byl zůstavitel v nemocnici, kde posléze [datum] zemřel, do cca [datum], a o nichž tvrdil, že zachycují konverzaci žalované s různými osobami, z níž vyplývá, že za života zůstavitele odnášela z bytu cennější věci a finanční hotovost, vlastnicky náležející zůstaviteli, s úmyslem si tyto věci ponechat. Tyto věci zčásti vrátila, když ji k tomu žalobce vyzval. S umístěním záznamového zařízení v garáži souhlasil zůstavitel z důvodu obavy o svůj majetek před odchodem do nemocnice, což může dosvědčit přítelkyně žalovaného.

5. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Bránila se tvrzením, že se žalobcem tvrzeného skutku nedopustila. Připustila, že odnesla některé věci z bytu, kde dříve žila se zůstavitelem (a který byl vestavbou v podkroví garáže náležející k nemovitosti), namítala však, že motivací k odnesení věcí zůstavitele nebylo věci si přivlastnit, ale opatrovat je; ohledně doby, kdy věci z domu odnesla, si není jistá, zda se tak stalo za života zůstavitele či po jeho smrti. Prosté přemístění věcí s úmyslem je ochránit však nenaplňuje znaky trestného činu [podezřelý výraz]. Nadto některé z odnesených věcí vlastnicky náležely žalobkyni i zůstaviteli společně, neboť spolu žili ve společné domácnosti v jednom z bytů v nemovitosti jako nesezdaný pár téměř 11 let. Žalovaná uvedla, že věděla o závěti sepsané notářským zápisem z roku [datum], i o tom, že (jiný) byt v nemovitosti, který se zůstavitelem společně postupně rekonstruovali a jeho vybavení jí bude zůstavitelem odkázán; nebylo však vyloučeno, že zůstavitel závěť změnil. Žalovaná byla nucena opustit byt v důsledku nátlaku a nepřípustného chování žalobce a ostatních členů rodiny zůstavitele; při stěhování odstěhovala i část cenných věcí z pozůstalosti, a to za účelem jejich opatrování. Učinila tak v důsledku skutečnosti, že se v bytě opakovaně pohybovala v její nepřítomnosti a bez jejího vědomí třetí osoba, což byl minimálně žalobce, který tam vnikl za účelem instalace záznamového zařízení. Následně na výzvu žalobce vyhotovila soupis těchto věcí a tyto věci žalobci předala, o čemž byl vyhotoven protokol. Proti žalované není ohledně žalobcem tvrzeného skutku vedeno trestní stíhání.

6. Žalovaná dále uvedla, že nebyla nikdy informována o instalaci zvukového záznamového zařízení a nesouhlasí s provedením nahrávek k důkazu s tím, že se jedná o nepřijatelný zásah do jejích osobnostních práv a jejich provedení by tento zásah pouze prohloubilo. Žalobce nahrával žalovanou zcela skrytě, v soukromí jejího domova bez jejího vědomí a souhlasu, nebyl ani těchto hovorů přítomen a pořizováním nahrávek ani necílil na konkrétní jediný rozhovor, o kterém věděl, že proběhne. Činil tak s úmyslem sbírat na žalovanou kompromitující materiál a monitoroval veškeré dění v obydlí s tím, že nahrával i soukromé hovory žalované se zůstavitelem. Důkaz byl pořízen neoprávněným vniknutím do obydlí žalované, byl tedy pořízen v rozporu se zákonem a je nezákonným důkazem.

7. K námitce neplatnosti závěti žalovaná uvedla, že interpretace textu závěti, nabízená žalobcem je zavádějící, v rozporu s jazykovým výkladem textu i vůlí zůstavitele. Vůlí zůstavitele bylo, aby žalovaná mohla užívat byt, který společně rekonstruovali. Vymezený podíl ve výši 1/6 na nemovitosti, ve které zůstavitel vlastnil podíl o velikosti 1/2 tedy představuje 1/3 jeho spoluvlastnického podílu na nemovitosti a zbývající část podílu zůstavitele (2/3 podílu zůstavitele, tj. 1/3 vzhledem k celku) měla dle jeho vůle připadnout žalobci. Vyjádření vůle zůstavitele tedy není nejasné a zůstavitel ani nenakládal s podílem, který by byl větší nežli jeho spoluvlastnický podíl na celé nemovitosti.

8. Soud I. stupně učinil tento závěr o skutkovém stavu: Zůstavitel dne [datum] pořídil formou notářského zápisu závěť, podle níž dědičkou části své pozůstalosti, a to podílu o velikosti 1/6 na nemovitých věcech pozemku parc. č. [hodnota] – s budovou č. p. [hodnota], pozemku parc. č. [hodnota] – zahrada, vše zapsáno na listu vlastnictví č. [hodnota] pro k. ú. [adresa], obec [adresa], a to včetně podílu 1/6 na všech součástech a příslušenství, je žalovaná, s přáním, aby jí bylo umožněno žít v bytě, který se nachází v prvním nadzemním podlaží budovy č. p. [hodnota] u hlavního schodiště po levé straně situovaný na jižní stranu. V tomto bytě, který teď prochází rekonstrukcí je bytové zařízení a bude i nové bytové zařízení a vybavení, nechť je i tohoto zařízení a vybavení dědičkou žalovaná. Za druhé dědicem veškeré ostatní pozůstalosti vyjma majetku uvedené v bodě za prvé, ať již se nachází kdekoliv či kdykoliv bude objevena, je žalobce (syn zůstavitele). Zůstavitel byl ke dni svého úmrtí zapsán v katastru nemovitostí jako podílový spoluvlastník výše uvedených nemovitostí, s podílem o velikosti id vzhledem k celku.

9. Žalovaná a zůstavitel žili cca 11 let před úmrtím zůstavitele ve společné domácnosti, užívali v domě č. p. [hodnota] byt, který byl vestavbou v podkroví garáže; do vestavby se vstupovalo přes garáž po schodech. Současně si žalovaná a zůstavitel rekonstruovali byt v prvním nadzemním podlaží domu; v době smrti zůstavitele byl byt již způsobilý k užívání a částečně zařízen. V domě bydlela také rodina sestry zůstavitele, paní [jméno FO] (spoluvlastníci zbývající id nemovitosti) a žalobce. Zůstavitel trpěl [diagnóza] v terminálním stadiu. Svoji pozůstalost řešil a chtěl žalovanou zaopatřit. Od poloviny [datum] byl v nemocnici, kde [datum] zemřel. Po smrti zůstavitele se žalovaná odstěhovala, z důvodu neshod s žalobcem, ze společné domácnosti k dceři a vzala si sebou některé věci – osobní věci, ale i počítač.

10. Žalobce v květnu 2023, ještě před odchodem zůstavitele do nemocnice, ukryl v garáži záznamové zařízení o velikosti kávové lžičky, které nahrávalo veškerý zvuk, včetně zvuků v bytě zůstavitele a žalované; nebylo prokázáno, že k umístění zařízení došlo na přání zůstavitele s jeho souhlasem a za jeho součinnosti, jak tvrdil žalobce a jeho přítelkyně. Žalobce za účelem pravidelné výměny baterií v zařízení opakovaně, vždy cca po 4 dnech, vstupoval do garáže v době, kdy byla žalovaná v práci. Do garáže jej pouštěla teta. Zůstavitele s obsahem nahrávek neseznámil.

11. Žalovaná v průběhu dědického řízení vydala žalobci za přítomnosti [jméno FO] hotovost 14 500 Kč, 5 300 EUR (údaj převzat soudem I. stupně z vyrozumění [Orgán veřejné moci] ze dne [datum] – žalobcem podepsaný „seznam pozůstalosti“ obsahuje údaj 530 EUR – pozn. odvolacího soudu), [podezřelý výraz] č. [hodnota], [podezřelý výraz] [hodnota], 2x rodný list, očkovací průkaz, výuční list, cestovní pas č. [hodnota], vojenskou knížku, hodinky zn. [podezřelý výraz], hodinky cibulové se zlatým řetězem, zlatý prsten pánský s červenými kameny, zlatý prsten s černým kamenem, 2 ks velkých a 2 ks malých zlatých dukátů, počítač [podezřelý výraz] stříbrný.

12. Soud I. stupně dále uzavřel, že nebylo bez pochybností prokázáno tvrzení žalobce, že žalovaná za života zůstavitele odnesla z bytu věci, které vlastnicky náležely zůstaviteli, v hodnotě vyšší než 10 000 Kč a ohledně věcí, které odnesla (a posléze žalobci vydala) nebylo prokázáno ani zavinění spočívající v úmyslu žalované přisvojit si tyto věci. Nebylo prokázáno, že by žalovaná znala podrobný obsah závěti. Trestní oznámení žalobce bylo [Orgán veřejné moci] odloženo podle § 158 odst. 1 tr. ř., s tím, že nebyly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení.

13. Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud I. stupně k následujícím závěrům: 1/ Žalobce podal žalobu ve lhůtě 2 měsíců od právní moci usnesení vydaného v pozůstalostním řízení, ve kterém mu byla tato lhůta stanovena, když usnesení s uložením povinnosti žalobci podat žalobu proti dědičce ze závěti (žalované) nabylo právní moci dne [datum] a žaloba byla podána dne [datum]. Vzhledem k uvedenému je rovněž dána aktivní i pasivní legitimace účastníků. 2/ Otázku viny žalované ze spáchání žalobcem tvrzeného trestného činu [podezřelý výraz] je soud I. stupně oprávněn v pozůstalostním řízení o určení dědické nezpůsobilosti žalované ve smyslu § 1481 o. z. řešit jako předběžnou podle § 135 odst. 1 o. s. ř., když neexistuje pravomocné odsuzující rozhodnutí žalované, kterým by byl soud vázán. 3/ Provedení důkazu žalobcem pořízenými nahrávkami konverzace žalované s třetími osobami není přípustné. Soud I. stupně vycházel z § 88 o. z., které připouští možnost pořízení zvukového záznamu bez svolení nahrávané osoby, pokud se zvukový záznam použije k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob, z § 90 o. z., které zakotvuje zásadu, že zvukový záznam nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka, ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp.zn. II. ÚS 1774/14 (podle něhož nezákonnými důkazy jsou důkazy, které v rozporu s právními předpisy zasahují do práva na ochranu osobnosti a soud musí v každém jednotlivém případě u nahrávek pořízených bez vědomí nahrávaného posoudit střet zájmu na ochraně osobnosti s zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, zejména je-li v důkazní nouzi) a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018 publikován pod R 83/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí (podle něhož nahrávku lze použít pouze tehdy, pokud nelze rozhodnou skutečnost prokázat jinak). Zabýval se otázkou přípustnosti provedení nahrávek za účelem prokázání tvrzení žalobce, že žalovaná odnesla věci zůstavitele z bytu s úmyslem nakládat s nimi jako s vlastními. Provedl test proporcionality okolností, z nichž byla nahrávka pořízena, významu právem chráněného či uznávaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, nemožnosti žalobce prokázat dokazované skutečnosti jiným způsobem, a dospěl k závěru, že v daném případě nelze mít některou ze stran za stranu, která má slabší postavení, když na jedné straně stojí ochrana osobnostních práv žalované a na druhé straně oprávněné zájmy žalobce na spravedlivý proces vedoucí k získání 1/6 odkazované nemovitosti. Vzhledem k tomu, že nahrávky byly pořízeny tajně, bez souhlasu žalované, v jejím obydlí, bez přítomnosti samotného žalobce a nepřetržitě po delší dobu, navrhovaný důkaz nepřipustil. 4/ Žalobce neunesl důkazní břemeno k tvrzení, že žalovaná se vůči zůstaviteli dopustila činu povahy úmyslného trestného činu ve smyslu § 1481 o. z., tím, že za života zůstavitele odnesla z bytu, který užívala se zůstavitelem, v jeho nepřítomnosti movité věci a finanční hotovost v hodnotě vyšší než 10 000 Kč, v úmyslu si tyto věci přisvojit. Žalovaná proto není vyloučena z dědického práva po zůstaviteli pro dědickou nezpůsobilost ve smyslu § 1481 o. z. 5/ Právní jednání (závěť) uzavřená formou notářského zápisu dne 12. 12. 2019, je určitá a srozumitelná ve smyslu § 553 o. z. K výkladu toho právního jednání postačí výklad jazykového vyjádření právního jednání, v němž bylo jasně vyjádřeno, že žalovaná je dědičkou 1/6 nemovitosti. Zůstavitel byl vlastníkem podílu o velikosti id 3/6 ve vztahu k celku nemovitosti, mohl tak nakládat s podílem o velikosti id 1/6 ve vztahu k celku a odkázat tuto část svého podílu žalované; nenakládal tedy s větším podílem na nemovitosti, než který mu vlastnicky náležel, tedy zůstavitelem učiněné právní jednání nebylo pro nemožnost neplatné ve smyslu § 588 o. z.

14. Z uvedených důvodů soud I. stupně žaloby o určení dědické nezpůsobilosti žalované a o určení neplatnosti závěti zůstavitele ze dne 12. 12. 2019 zamítl, o nákladech řízení mezi účastníky navzájem rozhodl podle § 142 odst.1 o. s. ř. ve prospěch plně úspěšné žalované a náhradu nákladů řízení státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil zaplatit neúspěšnému žalobci.

15. Tento rozsudek napadl žalobce v celém rozsahu včasným a přípustným odvoláním. Vytýkal soudu I. stupně, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností (§ 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.), na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.) a v důsledku toho věc nesprávně právně posoudil (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.).

16. Žalobce konkrétně namítal, že 1/ Soud I. stupně nesprávně pracoval s důkazy výpověďmi svědků, když nerozlišoval mezi obsahem výpovědí svědků a dílčím skutkovým zjištěním soudu z příslušné výpovědi. Shrnutí výpovědí svědků vzal za své skutkové zjištění, aniž je z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, jak jednotlivé svědky hodnotil z hlediska věrohodnosti a jak hodnotil jednotlivé výpovědi z hlediska pravdivosti. Soud I. stupně pouze uvedl, že výslech přítelkyně žalobce (paní [jméno FO]) nepovažuje za dostatečně věrohodný z důvodu, že jde o osobu blízkou žalobci. Naopak výpovědi svědků s bližším vztahem k žalované převzal bez dalšího jako součást svých skutkových zjištění. 2/ Soud I. stupně přezkoumatelným způsobem nehodnotil provedené důkazy (zejména výpovědi svědků) ve vztahu ke skutečnostem, rozhodným z hlediska zvažované (a posléze aplikované) právní normy. Z odůvodnění rozsudku tak není zřejmé, jak soud I. stupně který důkaz hodnotil a co z něj ve vztahu k dokazovaným skutečnostem vyvodil. 3/ Pokud jde o dokazovanou skutečnost, zda žalovaná svým jednáním spáchala trestný čin proti zůstaviteli, soud I. stupně pochybil, pokud nevyčkal závěrů [Orgán veřejné moci], neboť není vyloučeno ani zahájení trestního stíhání žalované pro žalobcem tvrzené jednání. Judikát, který soud I. stupně citoval na podporu svého závěru, že je oprávněn posoudit otázku viny žalované jako předběžnou ([spisová značka]), řeší případy, kdy trestní řízení nemůže být zahájeno nebo bylo zastaveno. Pokud v daném případě není vyloučeno, že žalovaná bude pro týž skutek trestně stíhána, není přípustné ani (paralelní) řešení téže otázky v civilním řízení pro účely závěru o dědické nezpůsobilosti podle § 1481 o. z. 4/ Soud I. stupně nevzal za prokázaná žalobní tvrzení žalobce o tom, že žalovaná po odchodu zůstavitele do nemocnice odnášela z bytu zůstavitele některé jeho osobní věci a věci v jeho výlučném vlastnictví s [podezřelý výraz], když nevycházel z podporující výpovědi manželky žalobce ani z účastnické výpovědi žalobce, kterou zřejmě (bez příslušného vysvětlení v odůvodnění rozhodnutí) nepovažoval za věrohodnou. Nepřipustil však důkaz zvukovými nahrávkami telefonických rozhovorů žalované, přestože šlo o jediný zbývající důkaz, jímž lze prokázat žalobcem tvrzené skutečnosti, zejména časovou posloupnost odnesení věcí z bytu a úmrtí zůstavitele a úmysl žalované trvale si věci přisvojit (nakládat s nimi jako vlastními). Soud I. stupně pochybil, pokud v situaci, kdy neprovedl všechny žalobcem navržené důkazy (tj. zvukové nahrávky, resp. spis [Orgán veřejné moci] o prověřování trestního oznámení žalobce), uzavřel, že žalobce tvrzení o skutečnostech rozhodných z hlediska aplikace § 1481 o. z. neprokázal. Tato procesní situace měla být hodnocena tak, že prokazované skutečnosti nelze prokázat jinak než provedením tajně pořízené zvukové nahrávky osobních projevů žalované; za této situace již bylo judikaturou (srov. soudem I. stupně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1267/2018) dovozeno, že je provedení nahrávky k důkazu v civilním řízení přípustné. 5/ Již z vyjádření samotné žalované vyplývají pochybnosti o pravdivosti jejích prohlášení o tom, kdy věci náležející pouze zůstaviteli ze společného bydliště odnesla. Ohledně souslednosti událostí souvisejících s odnesením posléze vrácených věcí žalovaná nejprve (při jednání [datum]) tvrdila, že věci k sobě vzala za účelem dočasného opatrování na bezpečném místě v době, kdy ještě zůstavitel žil. V následujícím písemném podání (duplika žalované z 27. 6. 2024) však uvádí, že „s ohledem na velmi stresující období kolem smrti zůstavitele nedokáže přesně určit, zda k přemístění věcí došlo před smrtí či po smrti zůstavitele, ale domnívá se, že k tomu došlo po jeho smrti“. Na tuto klíčovou změnu v postoji žalované soud I. stupně nereagoval; ze zvukových záznamů jasně plyne, že žalovaná věci z bytu odnesla již za života zůstavitele, během jeho pobytu v nemocnici, kde umíral. To je ostatně zřejmé již z faktu, že žalovaná část věcí vrátila den po smrti zůstavitele, tj. [datum]. 6/ K prokázání trestného činu je zásadně nutné prokázat úmysl pachatele; vzhledem k obraně žalované, že věci vzala k sobě za účelem jejich „ochrany“, není žalobce schopen prokázat úmysl žalované věci si přisvojit jinak než provedením důkazu nahrávkami, z nichž takový úmysl opakovaně jednoznačně vyplývá. Je zřejmé, že důkaz o úmyslu žalované přisvojit si věci zůstavitele nemohl žalobce získat jinak než právě pořízením nahrávek. V dané věci právě ze zvukových záznamů vyplývá, že žalovaná cennější věci zůstavitele odnášela s [podezřelý výraz]. 7/ Pokud žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že ji provedení nahrávek k důkazu „nemůže poškodit“, lze dovodit, že sama nepovažovala provedení důkazu nahrávkami za neproporcionální zásah ve srovnání s případným zásahem do práva žalobce na spravedlivý proces neprovedením tohoto důkazu v kontextu důkazní nouze žalobce. Soud I. stupně v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/14, který sám citoval, neumožnil žalobci tyto zásadní skutečnosti v rámci soudního řízení prokázat. Přitom Ústavní soud považuje opatření si jediného nebo klíčového důkazu touto cestou za postup analogický jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svémoci, kdy jde o ochranu zájmů slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma. Žalobce tvrdil, že jako syn zůstavitele byl ve fakticky nevýhodnějším postavení ve srovnání se žalovanou, když nemohl vstupovat do obydlí zůstavitele a žalované, a přitom získal povědomí o tom, že žalovaná odnáší z bytu cenné věci. Žalobce byl nadto v pozici oběti trestného činu, když je většinovým dědicem zůstavitele a z jím zděděné masy věcí, náležejících do pozůstalosti, žalovaná předmětné movité věci „odkláněla“. 8/ Nahrávací zařízení umístěné v garáži představovalo přiměřenou formu hájení zájmů žalobce; garáž není součástí bytu, v němž bydlela žalovaná se zůstavitelem. Obydlí je místem, kde se nachází „rodinná domácnost manželů“. Z provedeného dokazování neplyne, že by zůstavitel vedl se žalovanou rodinnou domácnost v garáži; na tom nic nemění skutečnost, že se do jejich obydlí vstupovalo přes garáž, ani to, že dveře vedoucí z garáže do bytu nemusely být zamykány. Nahrávací zařízení bylo do garáže umístěno na základě přání zůstavitele v jeho přítomnosti.

17. Žalobce dále namítal, že soud I. stupně neprovedl žalobcem navržené důkazy – protokolem o podání vysvětlení žalovanou [Orgán veřejné moci] v návaznosti na oznámení žalobce ohledně odnášení věcí z domu, výslechem policistů, kteří v domě zůstavitele zasahovali v době, „kdy se z něj ztrácely věci“ a důkaz příslušným policejním spisem. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

18. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně, s tím, že jeho skutkové i právní závěry považuje za správné a odůvodnění rozsudku i proces předcházející jeho vydání za formálně bezvadné. Žalovaná má za to, že žalobce nemá právně relevantní důvody pro zvracení materiálního výsledku sporu, tedy se uchyluje k přepjatému formalismu. Rozsudek je přezkoumatelný, závěry soudu I. stupně jsou logické, konzistentní a odpovídají průběhu dokazování. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud I. stupně hodnotil důkazy podle § 132 o. s. ř., řádně se vypořádal se všemi důkazními prostředky, a dospěl k přesvědčivému závěru, že nebylo prokázáno takové jednání žalované, které by zakládalo její dědickou nezpůsobilost. Soud I. stupně byl rovněž oprávněn posoudit otázku viny žalované jako předběžnou; s ohledem na princip hospodárnosti a rychlosti řízení je naopak namístě, aby ji posoudil bez zbytečného odkladu, zejména pokud v daném případě není jisté, kdy (a s jakým výsledkem) bude řízení u příslušného orgánu skončeno, pokud ve věci žalobcem tvrzeného trestného jednání žalované dosud ani nebylo zahájeno trestní stíhání.

19. Pokud soud I. stupně neprovedl důkaz audionahrávkami pořízenými žalobcem, postupoval v souladu s judikaturou, která řeší přípustnost provedení důkazu v civilním řízení nahrávkou projevů osobní povahy, pořízenou bez vědomí nahrávané osoby (zejména nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14); závěr testu proporcionality, že zásah do práv žalované by byl při provedení důkazu nahrávkami, pořízenými tajně v obydlí žalobkyně, nepřiměřený újmě žalovaného na právu hájit své oprávněné zájmy v soudním řízení formou navržení důkazů k prokázání svých tvrzení, je adekvátní zjištěným okolnostem pořízení nahrávek.

20. Žalovaná je nadto přesvědčena, že důkaz byl pořízen nedovoleným vniknutím žalobce do obydlí žalované, a už i jen proto jej nelze, jako nezákonně získaný, mít za přípustný. Obydlím se přitom navzdory argumentaci žalobce musí rozumět i garáž, do níž byl byt užívaný žalovanou, vestavěn. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že „pojem obydlí (ve smyslu čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie) je faktickým pojmem, přičemž rozhodující je funkce pro osobní rozvoj v soukromém životě, který se může odehrávat i na zahradě či v garáži (srov. FRENZ, W. Handbuch Europarecht. Band 4: Europäische Grundrechte. Berlin: Springer, 2009, s. 384). Z uvedeného vyplývá, že pojem obydlí, který je v zásadě nedotknutelnosti obydlí ústřední, nelze chápat stavebnětechnickým způsobem omezeným čtyřmi stěnami a střechou stavby domu. Jde naopak o prostor, který člověk jako soukromý vymezil, a ve kterém žije svůj soukromý a rodinný život“. Žalovaná vysvětlila, že v posuzovaném případě byl byt vestavbou, do níž se skrze garáž vstupovalo po příkrých vyklápěcích schodech. Byt byl de facto součástí (podkrovním prostorem) garáže.

21. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo /§ 212, § 212a o. s. ř./. Dospěl k závěru, že odvolací námitky žalobce nebyly způsobilé zvrátit zásadní závěr soudu I. stupně o nedůvodnosti žaloby.

22. K námitce, že soud I. stupně nebyl oprávněn řešit otázku viny žalované z jednání, tvrzeného žalobcem, které odpovídá skutkové podstatě trestného činu [podezřelý výraz]: Podle ustálených závěrů soudní praxe není pro závěr o dědické nezpůsobilosti v důsledku činu povahy úmyslného trestného činu rozhodující, zda potenciální dědic byl za tento čin proti některé z osob uvedených v ustanovení § 1481 o. z. odsouzen anebo zda bylo trestní řízení zastaveno či trestní věc byla odložena, případně, zda zanikla možnost trestního postihu v důsledku jeho smrti či prohlášení za mrtvého, promlčení, amnestie nebo udělení milosti apod. Pokud v daném případě nebyl ohledně žalobcem tvrzeného skutku žalované ke dni vyhlášení rozsudku soudu I. stupně vydán pravomocný odsuzující rozsudek trestního soudu o tom, že byl žalovanou spáchán trestný čin vůči zůstaviteli, resp. dalším osobám, uvedeným v § 1481 o. z., jímž by byl civilní soud ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán, byl soud I. stupně v civilním řízení oprávněn posoudit otázku, zda jednání žalované (dědičky) vykazuje znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu proti zůstaviteli nebo některé z osob uvedených v § 1481 o. z., ovšem s účinky jen pro řízení o pozůstalosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Soud I. stupně tedy v projednávané věci postupoval v souladu se zákonem, jestliže za výše popsané situace, kdy na základě oznámení žalobce nebylo proti žalované ani zahájeno trestní stíhání, učinil svůj konečný úsudek o tom, zda jednání žalované vykazuje znaky úmyslného trestného činu proti zůstaviteli.

23. K námitce nesprávných zjištění o skutečnostech rozhodných pro posouzení dědické nezpůsobilosti žalované ve smyslu § 1481 o. z.: Soud I. stupně založil rozhodnutí o návrhu na určení nezpůsobilosti žalované být dědičkou zůstavitele ve smyslu § 1481 o. z. na závěru, že nebyly prokázány podmínky spočívající v tom, že se dopustila trestného činu [podezřelý výraz], směřujícího proti zůstaviteli. Nevzal za prokázané, že před smrtí zůstavitele nakládala s věcmi, o nichž věděla, že jsou výlučným vlastnictvím zůstavitele, a že jsou vyšší hodnoty než 10 000 Kč (nepatrné) tak, že je odnesla z bytu a měla je u sebe s úmyslem si je přisvojit. Současně soud I. stupně uzavřel, že byly prokázány takové okolnosti pořízení nahrávek soukromých telefonních hovorů žalované s třetími osobami a domácích rozhovorů zůstavitele a žalované, že nejsou splněny podmínky pro provedení důkazů tajně pořízenými nahrávkami telefonických rozhovorů.

24. Odvolací soud podle § 213 odst. 2, odst. 4 o. s. ř. zopakoval důkazy provedené před soudem I. stupně, tj. důkazy listinami a výslechy svědků, kteří v řízení před soudem I. stupně byli schopni uvést skutečnosti relevantní pro posouzení soužití žalované a zůstavitele, nakládání s jeho majetkem v období května a června toku 2023 a chování obou účastníků řízení v tomto období.

25. Odvolací soud zjistil k okolnostem umístění záznamového zařízení do garáže v blízkosti bytu žalované a zůstavitele: Zařízení bylo umístěno tak, aby nebylo snadno odhalitelné a zároveň aby bylo možné zachytit zvuky v bytě zůstavitele a žalované (vyplývá dílem z výpovědi žalobce, dílem z jeho tvrzení, že nahrávky zachycují konverzaci, ať již telefonickou, či osobní, vedenou právě v bytě zůstavitele a žalované). Odvolací soud však nevzal za prokázané, že instalací odposlechu byl sledován cíl pořídit důkaz v tomto řízení tvrzeného úmyslu žalované přisvojit si z bytu některé věci vyšší hodnoty, o nichž věděla, že vlastnicky náležejí zůstaviteli. Z opakované a doplňující výpovědi žalobce vyplývají rozpory ohledně účelu umístění záznamového zvukového zařízení. Žalobce uvedl, že účelem umístění odposlechu bylo splnit přání zůstavitele, který chtěl zjistit, „zda z garáže někdo bude odnášet věci“, což později upřesnil tak, že zůstavitel měl obavy zejména z chování rodiny své sestry (spoluvlastníků druhé poloviny domu, kteří rovněž dům užívali). To je však v rozporu s tvrzením žalobce, že neměl klíče od garáže, kde bylo zařízení umístěno. Lze totiž předpokládat, že pokud by byl zůstavitel pověřil žalobce úkolem umístit záznamové zařízení do garáže, ať již ke sledování počínání své sestry či žalované, umožnil by mu rovněž realizaci takového pověření minimálně tím, že by mu zajistil přístup, např. svěřením klíčů za účelem výměny baterií. Podle výpovědi žalobce před soudem I. stupně měl žalobce pouštět do garáže za účelem výměny baterií v zařízení sestra zůstavitele, paní [jméno FO]; proto se nejeví jako pravdivá ani výpověď žalobce před odvolacím soudem, v části, kde uvádí, že zůstavitel sledoval umístěním odposlechu záměr kontrolovat zejména chování její rodiny. V neposlední řadě není ani logické, aby za účelem monitorování případného odnášení věcí z domu přes garáž bylo instalováno záznamové zařízení pouze zvukové, nikoli obrazové; z běžné zkušenosti vyplývá, že zvukový záznam nemůže mít informační hodnotu z hlediska určení faktického děje ani jednající osoby. Z vzájemně korespondujících výpovědí – účastnické výpovědi žalobce, svědecké výpovědi jeho přítelkyně, paní [jméno FO], a svědecké výpovědi dcery žalované, paní [jméno FO], odvolací soud zjistil, že vztahy mezi žalobcem a žalovanou se vyostřily po [datum], kdy se v garáži sešla rodina (minimálně žalobce, jeho přítelkyně a žalovaná ) k rozhovoru na téma, jak v té době těžce nemocný zůstavitel, s prognózou dožití v řádu měsíců, míní naložit s id podílem na domě, který rodina žalobce pořídila v třicátých letech minulého století, v devadesátých letech jí byl vydán v restituci a který užíval zůstavitel jako vlastník id (spolu s ním žalovaná a příležitostně žalobce s přítelkyní) a rodina sestry zůstavitele ([jméno FO]) jako vlastníci dalšího podílu o velikosti id . Při této příležitosti vyšlo najevo, že o části svého spoluvlastnického podílu zůstavitel již pořídil závěť ve prospěch žalované. Vznikla hádka, vztahy mezi žalobcem a žalovanou byly od této doby nepřátelské. Z výpovědi svědka [tituly před jménem] [jméno FO] odvolací soud zjistil, že žalobce i jeho manželka zůstaviteli rozhodnutí vyčítali, žalobce se jej pokoušel zvrátit přesvědčováním zůstavitele. Z výpovědi žalobce, kterou žalovaná v této části nepopřela, odvolací soud zjistil, že v reakci na hádku dne [datum] žalovaná opustila na 48 hodin společné bydliště se zůstavitelem, o němž věděla, že je na ní citově závislý.

26. Na základě uvedených zjištění činí odvolací soud skutkový závěr, že odposlech byl instalován žalobcem v návaznosti na zhoršení vztahů mezi žalobkyní a žalovaným po [datum], v atmosféře snahy žalobce zvrátit ve svůj prospěch rozhodnutí zůstavitele o podílu na nemovitosti závětí z roku [datum] a snahy žalované zabránit změně rozhodnutí, vyznívajícího v její prospěch. Odposlech byl instalován v garáži v bezprostřední blízkosti bytu, užívaného zůstavitelem a žalovanou, bez jejich vědomí. Účelem instalace odposlechu žalobcem bylo získání informací o vývoji rozhodování zůstavitele v otázce pořízení o nemovitém majetku, v rámci soupeření účastníků o jeho finální rozhodnutí.

27. Účelem umístění odposlechu tedy nebylo zajištění projevu žalované ohledně prokazované skutečnosti, tj. úmyslu přisvojit si v době, kdy v nemocnici zůstavitel umíral, některé cennější věci z jeho majetku. Pokud žalobce tvrdí, že nahrávky obsahují projevy žalované, v nichž se k takovým činům přiznává svým známým, resp. s nimi konzultuje další postup, je zřejmé, že nahrávky těchto projevů žalované byly získány jako vedlejší produkt odposlechu zařízením, instalovaným za jiným (rovněž – z důvodu porušení osobnostního práva žalované na soukromí, nelegálním) účelem.

28. Vzhledem k tomu, že okolnosti pořízení nahrávek nesplňují předpoklad jejich pořízení za účelem prokázání v tomto řízení dokazované skutečnosti (úmyslu žalované přisvojit si věci ve vlastnictví zůstavitele), nemohou z podstaty věci být důkazem v tomto řízení. Soudu I. stupně tedy nelze důvodně vytknout, že žalobcem pořízenými nahrávkami neprovedl důkaz, neboť je vzhledem k okolnostem jejich pořízení považoval za nezákonné.

29. Pokud takto není splněna jedna ze tří judikaturou formulovaných podmínek pro použití tajně pořízených nahrávek v civilním řízení (okolnosti pořízení záznamu, význam chráněného zájmu, který je předmětem řízení, možnosti, které měl žalobce, navrhující tento důkaz, k dispozici k prokázání rozhodných skutečností), nemohou nahrávky pořízené formou tajného dlouhodobého prostorového odposlechu obydlí žalované žalobcem tvořit součást důkazního aparátu zaměřeného k prokázání tvrzení žalobce, žalovaná si některé věci zůstavitele vyšší hodnoty odnesla za jeho života a činila tak s úmyslem přisvojit si je. Vzhledem k tomuto zásadnímu důvodu pro nepřipuštění předmětných nahrávek jako důkazu v tomto řízení je pak již nadbytečné provádění testu proporcionality chráněného zájmu žalobce na spravedlivém procesu a zájmu žalované na ochraně její osobnosti; z týchž důvodů je irelevatní, zda měl žalobce možnost prokazovanou skutečnost (zejména úmysl žalované věci si přisvojit) prokázat jinak.

30. Odvolací soud však po zopakování dokazování provedeného již soudem I. stupně dospěl k závěru, že hodnocením důkazů ve vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.) a ve vazbě na běžnou zkušenost s lidským chováním v obdobných situacích, lze učinit skutkové závěry ohledně žalobcem prokazovaných tvrzení, že žalovaná za života zůstavitele, v době, kdy byl hospitalizován v terminálním stadiu onemocnění , odnesla ze společného bydliště movité věci, včetně těch, o nichž bezpečně věděla, že vlastnicky náležejí zůstaviteli (viz seznam cenných věcí, hotovosti a šperků), a že jejich hodnota je vyšší než 10 000 kč, s úmyslem si je přisvojit.

31. Z prokázaných časových souvislostí, tj. že zůstavitel zemřel [datum] odpoledne, žalovaná byla v tu dobu a toho dne až do noci v práci, žalobci byly téhož dne vydány věci zůstavitele, včetně klíčů od bytu zůstavitele, že žalobce dne [datum] v bytě zůstavitele zjistil, že zde chybí minimálně věci, které mu posléze žalovaná protokolárně vydala (viz výše dle zjištění soudu I. stupně) až na základě její konfrontace žalobcem, za přítomnosti policie, vyplývá, že žalovaná tyto věci odnesla z bytu ještě za života zůstavitele a žalobci tyto věci vydala, až když tato skutečnost vyšla najevo.

32. Podle souhlasných výpovědi svědkyně paní [jméno FO], žalobce a známých účastníků i zůstavitele ([tituly před jménem] [jméno FO], souseda pana [jméno FO]) byly vztahy mezi žalobcem a žalovanou vyostřené v důsledku toho, že během dubna 2023 vyšlo najevo, jakým způsobem zůstavitel pořídil ohledně svého majetku. Svědek [tituly před jménem] [jméno FO] uvedl, že žalovaný a jeho manželka činili na zůstavitele nátlak, aby závěť změnil.

33. Dle názoru odvolacího soudu lze rovněž bezpečně uzavřít, že žalovaná znala obsah závěti zůstavitele z [datum]. Tuto skutečnost jednak připustila sama žalovaná v rámci své obrany, jednak pokud zůstavitel svěřil obsah své závěti příteli panu [jméno FO], který v rámci své svědecké výpovědi uvedl, že mu zůstavitel závěť dokonce „ukázal“, je zřejmé, že zůstavitel ji měl u sebe, tedy ve společném bytě se žalovanou. Obsah závěti – způsob pořízení ohledně spoluvlastnického podílu na domě, vyšel najevo nejpozději při tzv. rodinné radě [datum]. Žalovaná tedy věděla o existenci závěti a nemohla neznat její obsah. Řešení ohledně podílu na nemovitosti, přijaté v této závěti, se následně snažila udržet a čelila tak protichůdnému zájmu žalobce, např. nátlakem na zůstavitele opuštěním společného bydliště na 48 hodin po tzv. rodinné radě dne [datum]. Odvolací soud proto reviduje závěr soudu I. stupně, který nevzal za prokázanou skutečnost, že žalovaná znala obsah závěti zůstavitele ze dne [datum].

34. Odvolací soud zároveň nepřisvědčuje žalobci, že tvrzené skutečnosti ohledně podmínek dědické nezpůsobilosti žalované, tj. že žalovaná svým jednáním naplnila formální znaky trestného činu [podezřelý výraz] (minimálně věcí, které posléze žalobci vydala), zejména v aspektu subjektivní stránky trestného činu, tedy úmyslu žalované věci si [podezřelý výraz], nelze prokázat jinak, než provedením důkazu nahrávkou, na níž dle tvrzení žalobce žalovaná sděluje třetím osobám, že věci vzala a svědek [tituly před jménem] [jméno FO] jí má radit, aby tvrdila, že jí věci zůstavitel daroval.

35. Pokud žalovaná vyvrací podezření z úmyslného přisvojení si věcí zůstavitele konstrukcí, že vzhledem k vyhroceným vztahům se žalobcem věci odnesla z obavy, že by je – při problematické možnosti uzavřít byt, který byl vestavbou do garáže, ukryl sám žalobce a posléze by žalovanou obvinil z [podezřelý výraz], tato úvaha postrádá logiku. Není totiž důvod obávat se křivého obvinění, které by nebylo možné žalované prokázat, pokud by byl věci skutečně vzal žalobce. Nelogické by rovněž bylo realizovat určité jednání v obavě z křivého obvinění z téhož jednání. Nicméně i pokud by odvolací soud obecně připustil možnost, že takto žalovaná mohla uvažovat, zjištěné okolnosti vyvracejí tvrzení, že měla věci pouze převzít do úschovy. Výpověďmi svědků lze mít za prokázané vyhrocené vztahy mezi účastníky. To odůvodňuje i pocit žalované, o němž vypovídali svědkyně (dcera) i svědek soused pan [jméno FO], že žalované nebylo příjemné se s žalobcem potkávat, komunikovat a čelit jeho chování (slovní narážky, parkování tak, aby žalovaná nemohla odjet atd.). Lze dokonce připustit, že úroveň vztahů se žalobcem vedla žalovanou k úvaze o tom, že by mohlo dojít k pokusu o její křivé obviněné z krádeže věcí zůstavitele. V logice této úvahy by však byla i péče o zajištění důkazních prostředků pro případ, že k tomuto druhu konfrontace se žalovaným dojde. Odvolací soud má za to, že obvyklému průběhu obdobné relativně sofistikované akce (ochrana majetku třetí osoby před krádeží, resp. zašantročením), by odpovídalo, pokud by byla žalovaná současně pořídila důkazy sloužící právě k potvrzení takového úmyslu. Žalovaná však v rámci své obrany ani netvrdila, že by byla pořídila soupis věcí, případně informovala o takovém účelu přemístění věcí další osoby. Pokud bylo prokázáno, že věci odnesla tajně, a vydala je teprve na základě toho, že žalobce kontaktoval [Orgán veřejné moci] a ohlásil jejich krádež, jeví se uvedená konstrukce jako ex post konstruovaná výmluva, a to tím spíše, že není zřejmé, co jiného, než konfrontace se žalobcem by jinak žalobkyni vedlo k tomu, aby věci zůstavitele, které měla k sobě vzít do opatrování, předala žalobci, případně o jejich držení žalobce informovala.

36. Odvolací soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalovaná za života zůstavitele odnesla z bytu některé věci zůstavitele, o nichž bezpečně věděla, že jsou v jeho výlučném vlastnictví, a držela je v přímém úmyslu nakládat s nimi jako s vlastními, tedy si je přisvojit. Pokud bylo zjištěno, že vedle zlatých mincí hodinek a dalších drobných zlatých šperků takto držela hotovost v částkách 14 500 Kč, resp. 530 EUR, šlo o věci v hodnotě bezpečně převyšující zákonnou hranici nepatrné hodnoty přisvojených věcí ve smyslu § 138 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Vzhledem k tomu, že věci vydala žalobci až poté, kdy ji žalobce konfrontoval s faktem, že má důkazy (nahrávky) prokazující dle jeho názoru, že věci zůstavitele, které v bytě dne [datum] chyběly, odnesla z bytu právě žalovaná, nelze navrácení věcí (dle písemného seznamu), k němuž došlo pravděpodobně [datum], hodnotit jako akt účinné lítosti s následným zánikem trestnosti skutku, formálně vykazujícího znaky skutkové podstaty trestného činu, neboť se jedná o okolnostmi vynucené jednání.

37. Podle § 1481 o. z. je z dědického práva vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.

38. Na základě výše odůvodněného závěru, že se žalovaná jako dědic zůstavitele dopustila jednání naplňujícího formální stránku skutkové podstaty trestného činu [podezřelý výraz], se odvolací soud po právní stránce zabýval posouzením, zda takové jednání je trestným činem podle trestního zákona, a zda jde o čin, pro něž by žalovaná podle § 1481 o. z. nebyla hodna být zůstavitelovým dědicem.

39. Pro řešení právní otázky, zda spáchání skutku, vykazujícího formální znaky trestného činu, má význam z hlediska dědické nezpůsobilosti ve smyslu § 1481 o. z. má význam koncepce materiálního pojetí trestného činu. Právní úprava je založena na materiálním pojetí trestného činu, který je tvořen dvěma současně přítomnými znaky; formální splnění znaků skutkové podstaty, uvedené v zákoně a současně musí být nebezpečný pro společnost. Z uvedeného vyplývá, že trestným činem není skutek, který sice má formální znaky uvedené v trestním zákoně, ale v konkrétním případě není pro společnost nebezpečný (škodlivý) buď vůbec nebo pouze nepatrně.

40. Hledisko škodlivosti činu pro společnost (zákonem chráněné hodnoty) má povahu interpretačního principu, který pomáhá vyložit zákonnou skutkovou podstatu podle jejího smyslu; materiální aspekt trestného činu se tedy uplatňuje jako korektiv.

41. Odvolací soud zastává názor, že v rámci posouzení (jinak trestného) jednání dědice z hlediska podmínek dědické nezpůsobilosti podle § 1481 o. z. je nutno posoudit materiální aspekt jednání žalované nejen ve vztahu k zájmu chráněnému příslušným ustanovením trestního zákona (tj. zájem na ochraně majetku), nýbrž i ve vztahu k zájmu chráněného dědickým právem.

42. Zde je nutno vzít v úvahu jak zájem na realizaci práva svobodně pořídit o svém majetku, tak zájem sledovaný ustanovením § 1481 o. z., na tom, aby nedědila osoba, která se vůči zůstaviteli dopustila tak těžkého poklesku, že by dědění odporovalo zásadám spravedlnosti a obecné morálky.

43. Odvolací soud proto zhodnotil jednání žalované, naplňujícího formální znaky skutkové podstaty krádeže věcí zůstaviteli, v kontextu vyhrocených vztahů účastníků, které se projevovaly formou obecně nepřátelského chování žalobce vůči žalované, o němž vypovídali věrohodně svědkové a které žalobce ani nepopíral, a které vyústilo ještě za života zůstavitele v situaci, kdy bylo žalované nepříjemné dokonce běžné potkávání se v domě se žalobcem a jeho přítelkyní. Odvolací soud vzal dále v úvahu, že žalobkyně věci zůstavitele žalobci vydala, byť za okolností, které neodpovídají projevu účinné lítosti, jehož důsledkem by mohl být zánik trestnosti skutku. Dále vzal v úvahu, že věci byly odcizeny zůstaviteli v situaci, kdy bylo zřejmé, že jeho život v nejbližších dnech skončí a vlastnictví věcí pro něj v této situaci nemělo význam. Současně je zřejmé, že hodnota věcí odcizených zůstaviteli je marginální ve srovnání s hodnotou, pro níž je tento spor o dědické právo především veden, tj. o část spoluvlastnického podílu na nemovitosti v Praze, v níž zůstavitel a žalovaná po dobu cca 11 let společně bydleli a jehož děděním měla být žalovaná podle představ zůstavitele do budoucna tzv. zajištěna.

44. Z uvedených důvodů dospívá odvolací soud k závěru zásadnímu, že dočasné úmyslné přisvojení si věcí, které bylo bezpochyby možné považovat za vlastnictví zůstavitele (tj. zlato a hotovost) v hodnotě vyšší než 10 000 Kč, mělo z hlediska zákonem chráněného společenského zájmu do té míry bezvýznamné následky, že tento skutek nelze kvalifikovat jako trestný čin ve smyslu trestního zákona, resp. čin povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli ve smyslu § 1481 o. z., pro jehož spáchání by žalovaná neměla být podle § 1481 o. z. hodna dědického práva po zůstaviteli.

45. Z uvedených důvodů je zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně o žalobě na určení, že žalovaná je vyloučena z dědického práva po zůstaviteli, věcně správné. Odvolací soud je proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně formálně odvoláním napadeného rozhodnutí o žalobě na určení neplatnosti závěti zůstavitele pro neurčitost, k němuž však žalobce neuvedl žádné odvolací námitky.

46. V návaznosti na uvedené úvahy, které vedly k potvrzení zamítavého výroku soudu I stupně o návrhu na určení nezpůsobilosti žalované k dědění po zůstaviteli z důvodů uvedených v § 1481 o. z., odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil odvoláním napadený akcesorický výrok o nákladech řízení mezi účastníky navzájem. Vycházel ze zásady opakovaně vyjadřované Ústavním soudem, že výrok o nákladech řízení musí odpovídat výsledku řízení ve věci samé, přičemž by neměl být v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

47. Vzhledem k tomu, že žalovaná měla v řízení před soudem I. stupně i v odvolacím řízení plný úspěch, zásadně by jí podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleželo právo na náhradu nákladů obou fází řízení. V kontextu celého sporu je však odrazem principu procesní spravedlnosti postup, kdy odvolací soud ve smyslu § 150 o. s. ř. zvláště přihlédl ke specifickým okolnostem případu, které předcházely vzniku sporu a žalované, změnou nákladového výroku podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tuto náhradu nepřiznal. Odvolací soud vzal zejména v úvahu, že žalovaná byla dlouholetá družka zůstavitele, mezi účastníky, kteří jsou si blízcí věkem, panovaly po dobu soužití žalované se zůstavitelem vztahy obdobné vztahům rodinným; zároveň je významné, že žalobce nevedl spor o dědické právo zjevně nedůvodně a s šikanózním úmyslem, pokud bylo prokázáno, že se žalovaná dopustila trestného činu proti majetku zůstavitele a jeho neúspěch ve sporu závisel na výkladu pojmu „[podezřelý výraz]“, ve smyslu § 1481 o. z., který byl do právního řádu zaveden občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb., který je předmětem postupného výkladu judikaturou vyšších soudů.

48. Mechanické přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalované podle zásady úspěchu ve věci tedy nevystihuje ani podíl účastníků na vzniku sporu a nutně by představovalo zdroj další eskalace negativních vztahů mezi dědici, kteří (jak vyplývá z jejich podání) po dobu delší než 10 let udržovali standardní vztahy charakteru vztahů rodinných mezi partnerkou rodiče a dospělým dítětem. Vztahy se vyhrotily teprve na základě postoje obou stran ke způsobu, jakým zůstavitel naložil se svým podílem na hodnotné nemovitosti v [adresa]. Za této situace považuje odvolací soud rozhodnutí o nákladech řízení za významnější než úspěch ve věci tu okolnost, že v emocionálně vypjatém období, kdy zůstavitel umíral v nemocnici, přispěli ke vzniku sporu svým chováním oba účastníci, když žalobce žalovanou nepřípustným způsobem sledoval a žalovaná odnášela z bytu zůstavitele i věci, o nichž věděla, že jí vlastnicky nepatří. Rovněž z tohoto důvodu se jeví jako spravedlivé, aby si každý z účastníků nesl náklady řízení, které mu v tomto řízení vznikly.

49. Právní názor, že bez ohledu na výsledek sporu je namístě, aby odvolací soud podle § 150 o. s. ř. zvláště přihlédl k uvedeným specifickým okolnostem a úspěšnému účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, odvolací soud při jednání účastníkům předestřel a umožnil jim přednést příslušná vyjádření.

50. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 150 o. s. ř.; žalované, která by vzhledem k plnému úspěchu v odvolacím řízení měla zásadně právo na náhradu nákladů, které jí v této fázi řízení vznikly, odvolací soud náhradu nepřiznal z důvodů uvedených výše.

51. Odvoláním žalobce byl jako akcesorický napaden i výrok soudu I. stupně o nákladech řízení státu; vzhledem k tomu, že o odvolání proti tomuto výroku nikoli o věci samé nebylo v rámci vyhlášení rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto, bude o něm rozhodnuto doplňujícím usnesením.

Poučení