18 Co 267/2025-243

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Víta Pejška a soudců Mgr. Petra Horáka a Mgr. Miloše Zdražila ve věci žalobce: Jméno žalobce A , narozený dne Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o vrácení daru pro nevděk, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 4. 2025, č.j. 3 C 269/2023-202,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce , Jméno advokáta, .

III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce , Jméno advokáta, .

1. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce vůči žalované domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitých věcí, a to pozemku označeného jako stavební parcela č. St. , číslo, – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. , číslo, – rodinný dům, příslušná k části obce , adresa, ., a pozemku označeného jako pozemková parcela č. , číslo, – orná půda, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrálním pracovištěm , adresa, , na listu vlastnictví č. , hodnota, vedeném pro obec a katastrální území , adresa, , eventuálně zaplacení , částka, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení (výrok I.). Dále uložil žalobci povinnost nahradit žalované na nákladech řízení , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II.).

2. Citovaným rozsudkem rozhodoval okresní soud o žalobě podané k soudu dne , datum, , která byla následně změněna podáním žalobce z , datum, . Po uvedené změně žaloby se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, a pro případ, že by soud tomuto jeho primárnímu nároku nevyhověl, uplatnil vůči žalované nárok na zaplacení , částka, s příslušenstvím. Tvrdil, že předmětné nemovitosti daroval společně se svou tehdejší manželkou , jméno FO, darovací smlouvou z , datum, jejich dětem, žalované a , jméno FO, , přičemž každý z obdarovaných se stal vlastníkem ideální jedné poloviny nemovitostí. Darovací smlouva byla uzavřena v souvislosti s rozvodem manželství žalobce a , jméno FO, , v rámci řešení vypořádání jejich společného jmění. Touto smlouvou bylo rovněž zřízeno věcné břemeno spočívající v právu doživotního bydlení v domě č.p. , číslo, prospěch obou dárců a , jméno FO, , přítele , jméno FO, . Ta dne , datum, zemřela. Žalovaná svůj spoluvlastnický podíl smlouvou z , datum, převedla na , jméno FO, , s nímž navázala partnerský vztah. , jméno FO, následně žalovanou jako zletilou osvojil a dne , datum, jí převedl svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech zpět. Žalobce měl od počátku v úmyslu předmětné nemovitosti užívat, což bylo důvodem, proč si v rámci jejich darování vymínil zřízení věcného břemene. V domě č.p. , číslo, je ostatně i přihlášen k trvalému pobytu. Žalovaná mu však již v březnu 2019 neumožnila převzetí movitých věcí jeho a , jméno FO, , následně dne , datum, pak podala k soudu žalobu o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a jeho vypořádání. V roce 2021, kdy žalobci vznikl nárok na starobní důchod, měl žalobce v úmyslu začít spolu se svou přítelkyní užívat předmětný dům č.p. , číslo, k bydlení. Dne , datum, se pokusil o prohlídku domu a zpřístupnění jeho přízemí, žalovaná mu však vstup do domu neumožnila ani v uvedený den, ani později, což podle žalobce představuje porušením čl. VIII. darovací smlouvy. V domě byly vyměněny zámky, dveře bytu v přízemí byly osazeny petlicí, byl odpojen plyn a elektřina, k čemuž nedal souhlas ani žalobce, ani tehdejší druhý spoluvlastník nemovitostí , jméno FO, , v domě byl navíc instalován kamerový systém. V domě nejsou prováděny ani běžné opravy, není dlouhodobě udržován a chátrá. Žalobce vyzval oba obdarované k vrácení daru s tím, že za porušení dobrých mravů považuje nemožnost užívání nemovitostí k bydlení, vytváření zábran a překážek ke vstupu ze strany žalované, zajištění nemovitostí kamerovou ostrahou a fakt, že mu žalovaná nikdy neposkytla přiměřenou podporu ve stáří, potřebnou pomoc a péči, chovala se k němu opovržlivě a odmítavě, zpřetrhala s ním kontakty a nechala se osvojit jinou osobou. Výzvu k vrácení daru akceptoval pouze syn , jméno FO, , který svůj spoluvlastnický podíl žalobci dobrovolně vrátil souhlasným prohlášením z , datum, . Žalovaná, kterou žalobce požádal o vrácení daru oznámením z , datum, , této žádosti nevyhověla. Žalobce dále uvedl, že mu z jeho pohledu svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení jeho výlučného vlastnického práva k nemovitostem a že skutečnost, že jeho bývalá manželka jakožto druhá dárkyně již zemřela, nebrání tomu, aby se žalobce úspěšně domáhal vrácení daru sám.

3. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala, navrhla zamítnutí žaloby. Postup, kdy žalobce nabyl vlastnické právo k ideální polovině nemovitostí od , jméno FO, na základě výzvy k vrácení daru, označila za účelový a uvedla, že jím není nijak vázána. Žalobce se podanou žalobou snaží získat výlučné vlastnictví k nemovitostem, to však není možné, pokud původně byli dárci dva. Podmínky pro vrácení daru je třeba posuzovat dle úpravy starého občanského zákoníku, podle něhož jediným důvodem pro vrácení daru mohlo být to, že se obdarovaný dopustil vůči dárci jednání hrubě porušujícího dobré mravy. Žalobce svůj nárok na vrácení daru opírá o tvrzení, že se žalovaná o něj nestará, neprojevuje o něj žádnou péči a brání mu v užívání nemovitostí, nic z toho však nemá charakter hrubého porušení dobrých mravů. Žalovaná navíc poté, kdy nejprve svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech prodala v roce 2016 , jméno FO, , aby jej od něj následně získala darem zpět, drží své vlastnické právo z jiného právního důvodu než na základě darování, jež proběhlo v roce 2008, žalobce i z toho důvodu po ní nemůže požadovat vrácení daru. Žalovaná dále poukázala na to, že žalobce fakticky předmětné nemovitosti neužívá od roku 1991, kdy se z nich odstěhoval. Žalovaná s ním dlouhodobě nemá žádný vztah, žalobce se nepodílel na její výchově, opustil ji. I podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, platí, že pokud rodič neprojevuje zájem o svého potomka, nemůže očekávat, že tak bude činit potomek. Žalobce není biologickým otcem žalované, ta jako svého otce vnímá svého osvojitele , jméno FO, , vůči žalobci není ničím povinna, on po ní ostatně ani nic nepožadoval a ničeho se nedomáhal. Pokud by důvodem pro vrácení daru mělo být osvojení žalované, pak by byl nárok žalobce promlčen. Z obecné úpravy darování nevyplývá, že by měl obdarovaný povinnost o dárce osobně pečovat. Žalobce od roku 2009 pobývá v , adresa, , právo odpovídající věcnému břemeni nikdy nerealizoval, je tedy promlčeno, z čehož plyne, že jeho tvrzené porušování rovněž nemůže být důvodem pro vrácení daru. Žalovaná žalobci neznemožňovala nemovitosti užívat. Klíče v domě vyměnila a nainstalovala bezpečnostní zařízení proto, že v roce 2016 došlo k jeho vykradení. Žalobce ji o vydání nových klíčů nepožádal. Žalobci vznikaly dluhy, které byly exekučně vymáhány, exekutoři navštěvovali i předmětný dům, což bylo žalované nepříjemné, proto iniciovala zrušení jeho trvalého pobytu v domě. , jméno FO, žalované prostřednictví své zástupkyně sdělil, že nemovitost neužívá a nemá proto námitek proti tomu, aby došlo k jejímu odpojení od energií. Žalovaná již nehodlala snášet, že veškeré záležitosti týkající se nemovitostí musí řešit sama, proto zahájila řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nim. Z jejího pohledu je řízení o vrácení daru vedeno proto, aby bylo zabráněno vypořádání spoluvlastnictví.

4. Okresní soud na podkladě nesporných tvrzení účastníků a provedených důkazů o skutkovém stavu věci uzavřel, že k datu vydání jeho rozhodnutí byli oba účastníci podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitost zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. , hodnota, , k. ú. , adresa, , kdy každý vlastnil spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ na nemovitostech. Žalobce svůj podíl nabyl na základě souhlasného prohlášení o odstoupení od smlouvy uzavřené s , jméno FO, dne , datum, s právními účinky k datu , datum, , žalovaná pak její spoluvlastnický podíl nabyla na základě darovací smlouvy ze dne , datum, od dárce , jméno FO, . Dům č.p. , číslo, byl vybudován za trvání manželství žalobce a , jméno FO, , tvořil součást jejich společného jmění manželů. Ještě za trvání manželství, které bylo rozvedeno s účinky k datu , datum, , manželé , jméno FO, dne , datum, uzavřeli v pozici dárců se žalovanou a , jméno FO, v pozici obdarovaných darovací smlouvu, kterou převedli oběma obdarovaným předmětné nemovitosti do jejich podílového spoluvlastnictví, každému ideální jednou polovinou. Uvedenou smlouvou bylo současně ve prospěch žalobce, , jméno FO, a , jméno FO, zřízeno bezplatné věcné břemeno doživotního bydlení a užívání nemovitosti tak, jak ji dosud dotyční užívali, s oprávněním vstupovat do společných prostor bytu. , jméno FO, dne , datum, zemřela. Žalovaná se následně k datu , datum, stala osvojenkyní , jméno FO, . Svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech prodala kupní smlouvou z , datum, , jméno FO, , ten jí následně tento podíl převedl zpět darovací smlouvou z , datum, . Žalobce je sice v domě č.p. 915 dlouhodobě hlášen k trvalému pobytu, od roku 2007 zde však nebydlel.

5. Pokud jde o právní hodnocení věci, okresní soud předně dospěl k závěru, že na spor účastníků je třeba aplikovat právní úpravu obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku účinném do , datum, (dále jen „obč. zák.“), a to s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle nichž i v případech, kdy k „nemravnému“ jednání obdarovaného, v jehož důsledku dárce žádá vrácení daru, došlo až po , datum, , je třeba podmínky pro vrácení daru posuzovat dle obč. zák., pokud k samotnému uzavření darovací smlouvy došlo ještě za jeho účinnosti.

6. Současně uzavřel, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), neboť předmětem darovací smlouvy byly nemovité věci a žalobce nemá jinou možnost, jak případně dosáhnout souladu faktického stavu se stavem právním prostřednictvím změny zápisu v katastru nemovitostí, než podat žalobu na určení vlastnického práva.

7. Okresní soud dále s odkazem na závěry konstantní judikatury a zejména na ustanovení § 630 obč. zák. vyložil, že k zániku darovacího vztahu a obnově vlastnických práv dárce k předmětu daru je zapotřebí dvou právních skutečností, a to předně chování obdarovaného, které naplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu citovaného § 630 obč. zák., a dále jednostranného právního jednání dárce adresovaného obdarovanému, jež směřuje k vrácení daru. Popsal, jaké náležitosti musí zmíněné právní jednání obsahovat z hlediska požadavků na jeho určitost a za jakých podmínek může být chování obdarovaného posouzeno jako hrubě porušující dobré mravy ve smyslu § 630 obč. zák. Vysvětlil, že smyslem vrácení daru je dosáhnout takového stavu vlastnických práv, který zde byl před uzavřením darovací smlouvy. Následně dospěl k závěru, že pokud v posuzované věci předmětné nemovitosti byly součástí společného jmění žalobce a , jméno FO, , neexistuje důvod, pro který by se žalobce v případě vrácení daru od obou obdarovaných mohl stát výlučným vlastníkem celé nemovitosti, neboť jím nebyl ani před uzavřením darovací smlouvy. Žalobce tak z pohledu okresního soudu nebyl aktivně legitimován k podání žaloby ve věci, neboť tu by mohli podat jen oba bývalí manželé společně, a v případě, kdy by jeden z manželů s podáním žaloby nesouhlasil, musel by se druhý z nich domáhat nahrazení tohoto souhlasu soudní cestou. Bývalá manželka žalobce , jméno FO, však již zemřela, a to po rozvodu manželství, žádná její práva na žalobce tedy nemohla zákonně přejít a již jen z tohoto důvodu nemůže být žaloba úspěšná.

8. Žalobce jako jeden z důvodů pro odvolání daru v přípisu z , datum, uvedl, že žalovaná neplní své povinnosti vyplývající z darovací smlouvy, když neumožňuje žalobci výkon jeho práva bezplatného bydlení v domě č.p. , číslo, tedy nerespektuje věcné břemeno zřízené darovací smlouvou z , datum, . Okresní soud však s odkazem na § 109 obč. zák. vyhodnotil, že zmíněné právo bylo v době vyhotovení výzvy k vrácení daru, tedy k datu , datum, , již promlčeno, neboť jej žalobce po uzavření darovací smlouvy vůbec nezačal vykonávat a tento stav trval po dobu delší než deset let, aniž by bylo ze strany žalobce prokázáno, že by mu ve výkonu práva žalovaná jakkoliv bránila. Žalobce nijak blíže neupřesnil, jak přesně mu žalovaná ve výkonu jeho práva měla bránit, neprokázal, že by kdy vyzval některého ze spoluvlastníků nemovitostí k jednání o tom, kdy a v jakých prostorách domu začne bydlet. Přitom prokazatelně disponoval klíči od domu. Právo odpovídající věcnému břemeni zřízenému v darovací smlouvě se tak podle okresního soudu promlčelo k datu , datum, . Tvrzení, podle něhož žalovaná neposkytovala žalobci potřebnou pomoc a dlouhodobě neplnila povinnosti z darovací smlouvy, pak okresní soud vyhodnotil jako obecné s tím, že z něho nelze ani výkladem dovodit, kdy k údajnému závadnému chování žalované mělo dojít a v čem konkrétně spočívalo. Odvolání daru žalobcem proto v této části okresní soud posoudil jako neplatné ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Důvody pro vrácení daru, které doplnil žalobce podáními ze dne , datum, a , datum, , byly dle okresního soudu opět neurčité, jednalo se o tvrzení obecného charakteru (žalobce nějakou dobu pečoval o matku své manželky, žalovaná mu aktivně bránila ve výkonu věcného břemene, instalovala v domě zábrany, kamerový a nástražný systém, neudržovala nemovitosti, nechala je odpojit od dodávek energií, neposkytla žalobci podporu ve stáří, atd.), z nichž nevyplývá, k jakému závadnému jednání a kdy mělo ze strany žalované dojít. Časově zařadit bylo možné pouze výtku, podle níž mělo být důvodem pro odvolání daru, že se žalovaná nechala osvojit jinou osobou, k tomu však došlo k datu , datum, , i kdyby se tedy jednalo o způsobilý důvod pro vrácení daru, právo žalobce by bylo promlčeno v tříleté promlčecí lhůtě. Navíc předmětné osvojení nemohlo být v rozporu s dobrými mravy, neboť jinak by jej soud v příslušném řízení nemohl připustit. Žalobce tak podle názoru okresního soudu neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k prokázání skutečností, které by svědčily o tom, že jeho nárok na vrácení daru je oprávněný, proto žalobu v plném rozsahu zamítl. Poukázal současně na to, že v každém případě by nebylo možné reálné vrácení předmětu daru, neboť nabývacím právním titulem pro vlastnické právo žalované k předmětu daru již není darovací smlouva z , datum, , nýbrž darovací smlouva z , datum, .

9. Okresní soud dále uložil s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. procesně neúspěšnému žalobci povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši , částka, sestávající z mimosmluvní odměny zástupce žalované za celkem šest jím vykonaných úkonů právní služby, kdy sazba odměny za každý z těchto úkonů měla činit , částka, , dále ze tří paušálních náhrad hotových výdajů zástupce žalované po , částka, a tří těchto náhrad po , částka, , cestovného za účast zástupce žalované u všech soudních jednání v celkové výši , částka, , náhrady za promeškaný čas těmito cestami v celkové výši , částka, za celkem čtyři započaté půlhodiny po , částka, a čtyři započaté půlhodiny po , částka, , a z náhrady za 21% DPH.

10. Shora uvedený rozsudek okresního soudu napadl žalobce v plném rozsahu včas podaným odvoláním. Okresnímu soudu předně vytkl, že nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, když se nezabýval nemožností užívání nemovitostí žalobcem, zejména nepřihlédl ke svědeckým výpovědím sousedů z bezprostředního okolí domu a k tomu, že věcné břemeno užívání bylo zřízeno pro žalobce a bylo zapsáno do katastru nemovitostí. V jeho realizaci však bylo a je žalobci bráněno, a to nejdříve užíváním dolního bytu v domě č.p. , číslo, babičkou žalované , jméno FO, v situaci, kdy horní byt obývala bývalá žalobcova manželka , jméno FO, s partnerem , jméno FO, , následně pak výměnou zámků a instalací zabezpečovacího zařízení žalovanou, souvisejícím odpojením domu od energií apod. Podle žalobce dále okresní soud pominul jím navržené důkazy a nezjistil dostatečně a správně skutkový stav věci. Současně při svém rozhodování vyšel z důkazů, které ani nebyly provedeny. Zejména obsah provedených svědeckých výpovědí svědčí o tom, že se žalobce o nemovitosti zajímal, opakovaně je navštěvoval, ale neměl do nemovitostí přístup, neboť zde bylo instalováno zabezpečovací zařízení. K prokázání této skutečnosti žalobce navrhl důkaz místním šetřením, okresní soud jej však neprovedl. V odůvodnění napadeného rozsudku pak odkázal na přípis , tituly před jménem, , právnická osoba, z , datum, , z něhož má vyplývat, že bratr žalované a druhý z obdarovaných , jméno FO, souhlasil s odhlášením domu č.p. , číslo, od dodávek energií, pokud nebude dům nikým užíván. Důkaz uvedeným přípisem však okresní soud podle žalobce neprovedl, navíc žalobce ani , jméno FO, nikdy podobný souhlas žalované neudělili. Stejně nepatřičný je i odkaz okresního soudu na důkaz výpisem z centrální evidence exekucí, když v řízení byl proveden pouze důkaz výpisem z centrální evidence obyvatel, nikoliv z centrální evidence exekucí. Navíc pokud by na majetek žalobce byla vedena exekuce, což okresní soud z údajně provedeného důkazu dovodil, svědčilo by to právě o tom, že žalobce byl v obtížné životní situaci a potřeboval pomoc, kterou mu však žalovaná jako obdarovaná nikdy neposkytla, naopak se pokusila odhlásit žalobci trvalý pobyt z předmětného domu. Okresní soud dle názoru žalobce rovněž nesprávně posoudil věc po právní stránce, když uzavřel, že žalobce se sám nemůže úspěšně dovolat práva vrátit dar poskytnutý ze společného jmění manželů v situaci, kdy jeho bývalá manželka a společná dárkyně , jméno FO, již nežije. Pokud by tento závěr byl správný, znamenalo by to, že smrtí jednoho z dárců by bylo navždy vyloučeno právo žijícího dárce dovolat se vrácení daru, a to i při naplnění zákonných důvodů na straně obdarovaného. Pokud závadné jednání směřuje jen vůči jednomu žijícímu dárci, pak musí mít i on sám možnost dovolat se vrácení daru, jiný postup by byl nespravedlivý. Namítané jednání žalované přitom směřovalo výhradně vůči žalobci, který se domáhá vrácení id. ½ nemovitostí, nikoliv nabytí celku. Překážkou úspěchu žalobce v řízení nemůže být ani to, že žalovaná v mezidobí předmět daru převedla na , jméno FO, , když aktuálně je již opět vlastníkem příslušného spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech. V jiném souběžně vedeném řízení se přitom domáhá zrušení podílového spoluvlastnictví proti žalobci a vypořádání s vyplacením ceny za stejný podíl, vypořádání by tak mělo nyní proběhnout podruhé. Jedná se o postup v rozporu s principem poctivosti a dobrými mravy. Pokud pak okresní soud poukazoval na promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni, podle žalobce by takové promlčení neznamenalo úplný zánik práva, nýbrž jeho pouhé oslabení. Promlčené právo totiž samo o sobě nezaniká, ale existuje nadále ve formě naturální obligace. Výmazu práva z katastru nemovitostí se nikdo nedovolával, žalobce tedy měl a i nadále má legitimní očekávání, že může nemovitosti užívat. I v tomto jsou tedy právní závěry okresního soudu nesprávné. Žalobce konečně vyjádřil nesouhlas i s tím, že podle okresního soudu nebylo jednání žalované natolik intenzivní, aby představovalo důvod pro vrácení daru. Žalobce je osobou v postproduktivním věku, má zdravotní problémy, nemá vlastní bydlení, je zčásti odkázán na pomoc jiných osob a celou situaci vnímá velmi negativně, neboť od obdarovaných očekával přiměřenou podporu ve stáří, tu mu však žalovaná nikdy neposkytovala, naopak s ním zpřetrhala veškeré vazby a nechala se osvojit jinou osobou. Okresní soud zcela rezignoval na komplexní zhodnocení intenzity jednání žalované z hlediska subjektivní i objektivní stránky, obě tato hlediska neporovnal a jeho rozhodnutí tedy je v tomto směru nepřezkoumatelné.

11. Žalovaná s odvolacími námitkami žalobce nesouhlasila, okresní soud podle ní správně a řádně zjistil skutkový stav a tento náležitě právně posoudil, proto navrhla potvrzení jeho rozsudku. S argumentací uvedenou v odvolání žalobce se podle ní okresní soud již dostatečně vypořádal v přezkoumávaném rozsudku. Žalovaná za dárce svého spoluvlastnického podílu nepovažuje žalobce, nýbrž svou matku, pokládá za nespravedlivé, aby se žalobce v konečném důsledku stal vlastníkem celé nemovitosti, když původně nebyl jejím výlučným dárcem. Žalovaná v mezidobí předmět daru převedla na , jméno FO, a nyní jej vlastní na základě jiného právního titulu, než je darovací smlouva uzavřená se žalobcem, což možnost vrácení daru z jejího pohledu vylučuje. Navíc nebylo v řízení prokázáno naplnění zákonných podmínek pro vrácení daru, zejména hrubého porušení dobrých mravů z její strany vůči žalobci. Podle žalované v řízení bylo prokázáno, že žalobce předmětné nemovitosti fakticky neužíval ani v době uzavření darovací smlouvy. Z provedených důkazů naopak nevyplynulo, že by kdykoliv později činil jakékoliv reálné kroky k užívání nemovitostí, že by se vůči žalované v tomto směru něčeho domáhal či že by mu žalovaná v užívání nemovitostí aktivně bránila. Ona sama nemovitosti neužívala, po určitou dobu nebyla ani jejich vlastníkem a sama do nemovitostí nemá přístup. Právě proto také do nemovitostí přestala investovat a jejich stav tedy nelze klást za vinu jí. Pokud žalovaná činila kroky k odhlášení trvalého pobytu žalobce z předmětných nemovitostí, bylo to proto, že žalobce tyto fakticky neužíval. Žalovaná rovněž nebyla povinna žalobci jakkoliv pomáhat v jeho majetkové situaci nebo mu poskytovat výživu, žalobce není jejím biologickým ani matrikovým otcem, bylo by naopak přirozené, aby o něj pečovala jeho dlouholetá družka.

12. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o. s. ř., rozsudek okresního soudu z podnětu odvolání a v jeho mezích přezkoumal (§ 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř.), když přihlížel i k důvodům v odvolání výslovně neuplatněným. Vyšel přitom ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem, která jsou podrobně popsána v odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají; odvolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.

13. Pokud jde o právní hodnocení, odvolací soud má předně ve shodě s okresním soudem za to, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem, který je ve smyslu § 80 o. s. ř. základním předpokladem úspěšnosti určovací žaloby. Naléhavý právní zájem na určení práva je totiž vždy dán v situaci, kdy má být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do veřejného seznamu a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným ve veřejném seznamu, přičemž vyplývá přímo z ustanovení § 985 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“) (k tomu též srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Pokud by totiž byl nárok žalobce na vrácení daru oprávněný, žalobce by neměl jinou možnost, jak bez součinnosti žalované (která existenci zmíněného nároku popírá) docílit změny zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí.

14. Ztotožnit se naopak nelze s dílčím závěrem okresního soudu, podle kterého žalobci nesvědčí ve sporu aktivní věcná legitimace, neboť se v situaci, kdy předmět daru v době darování tvořil součást společného jmění žalobce a , jméno FO, , nemůže žalobce domáhat vrácení daru sám. Nejvyšší soud ČR totiž již v rozsudku ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 140/2007, dovodil, že v případech darování věci, která tvořila součást společného jmění manželů, může po uplynutí tříleté lhůty od zániku manželství každý z bývalých manželů sám žádat o vrácení jedné ideální poloviny daru a k takovému jednání nepotřebuje souhlas druhého z bývalých manželů, s nímž měl věc ve společném jmění. Zároveň však nelze pominout, že obdarovanou dle smlouvy uzavřené , datum, nebyla pouze žalovaná, ale rovněž její bratr , jméno FO, . Z darovací smlouvy vyplývá, že bývalí manželé , jméno FO, předmětné nemovitosti ze svého společného jmění darovali žalované a , jméno FO, v takovém poměru, že každému z obdarovaných připadla ideální polovina nemovitostí. Fakticky tedy jak žalobce, tak , jméno FO, ze své části společného jmění darovali každému z obdarovaných polovinu (vzhledem k celku tedy jednu čtvrtinu), na čemž nic nemění ani subjektivní pohled žalované, která celou věc vnímala tak, že svůj podíl na nemovitostech získala od , jméno FO, , zatímco , jméno FO, jeho podíl od žalobce. Jestliže byl žalobci již příslušný podíl darovaný , jméno FO, vrácen zpět, nebylo tím sice zcela vyčerpáno jeho právo domáhat se vrácení daru i po žalované, po té však mohl žalobce úspěšně požadovat toliko vrácení podílu o velikosti id. ¼ na nemovitostech, neboť zbývající id. ¼ žalovaná fakticky nezískala něj, nýbrž od , jméno FO, . Žalobě v každém případě mohlo být vyhověno maximálně ve vztahu k uvedenému čtvrtinovému podílu na nemovitostech.

15. Případný (byť s ohledem na shora uvedené důvody pouze částečný) úspěch žalobce ve sporu nemohla předem vyloučit ani skutečnost, že spoluvlastnický podíl žalované na nemovitostech byl v mezidobí dočasně převeden na , jméno FO, . Žalovaná v řízení mimo jiné argumentovala tím, že právním titulem, na jehož základě je aktuálně vlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostí, již není darovací smlouva z , datum, , a tudíž se žalobce již nemůže domáhat vrácení předmětu daru dle této smlouvy. Zcela však pominula to, že právo dárce domáhat se vrácení daru není časově nijak omezeno. Podléhá pouze promlčení v obecné tříleté lhůtě, jejíž počátek se však neváže k datu uzavření darovací smlouvy, nýbrž k závadnému jednání obdarovaného (§ 101 obč. zák.). Překážkou úspěšnému uplatnění tohoto práva přitom není ani případné zcizení předmětu daru obdarovaným, a to ani v poměrech právní úpravy účinné do , datum, , která ještě výslovně neupravovala řešení takové situace, jak to činí aktuálně účinné ustanovení § 2078 o. z. Judikatura totiž i za účinnosti obč. zák. dovozovala, že pokud ke zcizení předmětu daru dojde ještě předtím, než je obdarovanému doručen projev vůle dárce směřující k vrácení daru, je obdarovaný, za předpokladu splnění podmínek § 630 obč. zák. povinen poskytnout dárci peněžitou náhradu daru podle zásad o bezdůvodném obohacení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004). Žalobce tento závěr evidentně zohlednil v rámci eventuálního petitu své žaloby, jímž se pro případ, že by nebylo určeno jeho vlastnické právo k předmětným nemovitostem, domáhal zaplacení peněžité náhrady ve výši , částka, s příslušenstvím. Pro řešenou věc je však stěžejní, že předmět daru se aktuálně opět nachází ve vlastnictví žalované. Při splnění podmínek uvedených v § 630 obč. zák. by tak nic nebránilo jeho případnému vrácení žalobci.

16. Jelikož žádný ze shora popsaných důvodů nemohl sám o sobě vést k zamítnutí žaloby v plném rozsahu, bylo třeba zabývat se tím, zda v řešené věci došlo k naplnění předpokladů pro vrácení daru uvedených v § 630 obč. zák. Okresní soud na věc zcela správně a v souladu s jím citovanými závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , aplikoval právě uvedené ustanovení, neboť darovací smlouva byla uzavřena ještě v poměrech právní úpravy účinné do , datum, . Podle § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

17. Dobré mravy lze charakterizovat jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. II. ÚS 249/97).

18. Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák., nýbrž předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce. Dárce se jako důvodu k vrácení daru nemůže dovolávat skutkových okolností, jež nastaly či existovaly v době před darováním a za nichž byl právní úkon učiněn a o nichž obě strany při uzavírání smlouvy věděly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000).

19. Jednotlivá jednání, která lze v souhrnu považovat za hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák., lze prohlásit za soustavná, jestliže jde o takové opakované porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení stavu mezi dárcem a obdarovaným, uvedeného jednání se obdarovaný dopustil nejméně ve třech případech, přičemž je mezi nimi časová souvislost, tj. došlo k nim v krátkém časovém období (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009).

20. Soud má hodnotit, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, jinými slovy zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod. Vždy přitom rovněž zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3444/2015).

21. Okresní soud v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku správně vyložil, že k zániku vztahu založeného darovací smlouvou a k obnovení vlastnického práva dárce k předmětu daru dojde na základě dvou na sebe navazujících právních skutečností, a to jednak chování obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které má charakter hrubého porušení dobrých mravů, jednak jednostranného právního jednání dárce, jímž obdarovaného vyzve k vrácení daru.

22. Žalobce prostřednictvím výzvy z , datum, uplatnil vůči žalované právo na vrácení daru a z obsahu výzvy lze dovodit dva konkrétní důvody, o které toto právo opírá.

23. Tím prvním a klíčovým mělo být porušování povinností vymezených v čl. VIII. darovací smlouvy, kdy žalovaná měla žalobci bránit ve výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni doživotního bydlení v domě č.p. , číslo, a užívání darovaných nemovitostí. Okresní soud s odkazem na § 109 obč. zák. uzavřel, že v době vyhotovení výzvy k vrácení daru bylo zmíněné právo žalobce již promlčeno, neboť žalobce jej od počátku (tj. od uzavření darovací smlouvy dne , datum, ) nevykonával a právo se tak promlčelo v desetileté promlčecí době, tedy k datu , datum, . Pokud došlo k promlčení práva z věcného břemene, nemohlo jeho tvrzené porušování ze strany žalované založit důvod pro vrácení daru, a to tím spíše, že žalobce konkrétně nespecifikoval, kdy přesně a jak mu žalovaná měla ve výkonu jeho práva bránit. Odvolací soud se s uvedenými závěry ztotožňuje a dodává, že ze svědeckých výpovědí družky žalobce , právnická osoba, či souseda z ulice , jméno FO, je zřejmé, že žalobce již v době uzavření darovací smlouvy a zřízení věcného břemena v domě č.p. , číslo, delší dobu nebydlel. Nelze sice vyloučit, že počátečním důvodem tohoto stavu byla skutečnost, že v bytě, který měl dle dohody všech zúčastněných stran na základě zřízeného věcného břemena užívat, tehdy bydlela babička žalované , jméno FO, , nicméně i pokud by tomu tak bylo, jednalo by se o okolnost, které se žalobce nemůže dovolávat jako důvodu pro vrácení daru, neboť existovala již v době před darováním předmětných nemovitostí. Žalobce neprojevil zájem v předmětném domě bydlet kdykoliv před rokem 2021. Není přitom vůbec podstatné, že byl v domě dlouhodobě hlášen k trvalému pobytu. Klíčové bylo, že fakticky bydlel v , adresa, , což potvrdila jeho družka. Žalobce po dobu delší než deset let právo odpovídající věcnému břemeni nevykonával, přičemž se tak zjevně nedělo v důsledku jakýchkoliv kroků žalované, což lze dovodit z obsahu žaloby, podle níž až do , datum, měl žalobce do domu neomezený přístup, měl k dispozici i klíče od bytu v přízemí a vstupem ze suterénu by se bez problémů dostal i na přilehlou zahradu. V roce 2021, kdy žalobce údajně pojal záměr začít v domě bydlet, bylo již jeho právo z věcného břemena promlčeno, a i kdyby mu v tu chvíli žalovaná aktivně ve výkonu tohoto práva bránila (což však rozhodně v řízení nebylo bezpečně prokázáno), nejednalo by se z její strany o porušení darovací smlouvy a tím spíše ne o hrubé porušení dobrých mravů ve vztahu k žalobci. Odvolací soud nesouhlasí s argumentací žalobce, podle níž v důsledku promlčení bylo jeho právo pouze oslabeno, ale za situace, kdy nedošlo k jeho výmazu z katastru nemovitostí, mohl žalobce i nadále legitimně očekávat, že může nemovitost užívat. Je sice pravdou, že promlčením právo samo o sobě nezaniká, nýbrž i nadále trvá v podobě tzv. naturální obligace, v této podobě však již není soudně vynutitelné, pokud věřitel namítne jeho promlčení. Žalovaná námitku promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni zřízenému darovací smlouvou vznesla. Žalobce by se realizace tohoto práva nemohl úspěšně domoci. Je tudíž logické, že se nemůže ani dovolávat porušení tohoto práva ve spojitosti s nárokem na vrácení daru.

24. Druhým důvodem pro vrácení daru uvedeným ve výzvě z , datum, bylo neposkytnutí potřebné pomoci ve stáří ze strany žalované. I zde lze souhlasit s okresním soudem v tom, že žalobce tento důvod blíže nerozvedl a neuvedl, jakou konkrétní pomoc od žalované potřeboval, zda o její poskytnutí žádal, kdy se tak stalo, případně zda žalovaná poskytnutí této pomoci výslovně odmítla. Takto obecné tvrzení rozhodně nemůže založit důvod pro vrácení daru, a to tím spíše, že žalobce zcela pomíjí předchozí vývoj svých vzájemných vztahů se žalovanou. Ty jsou dlouhodobě velice špatné, oba účastníci k sobě zjevně měli averzi ještě v době, kdy trvalo manželství žalobce s , jméno FO, , tedy ještě před uzavřením darovací smlouvy, sám žalobce v řízení o osvojení žalované jako zletilého dítěte , jméno FO, uvedl, že není biologickým otcem žalované, přičemž již jen samotný fakt, že se žalovaná nechala osvojit jinou osobou, je nejlepším dokladem toho, jak nefunkční její vztah k žalobci byl. Za daných okolností je tak otázkou, zda vůbec žalobce měl právo jakoukoliv pomoc od žalované očekávat a vyžadovat, nicméně tím se vzhledem ke shora uvedeným nedostatkům v upřesnění tvrzeného důvodu pro vrácení daru nebylo třeba blíže zabývat.

25. Zbývající důvody pro vrácení daru, které žalobce vymezil až v průběhu řízení, zůstaly rovněž jen v rovině zcela obecných tvrzení, jak správně konstatoval okresní soud. I kdyby se žalovaná opravdu dopustila některého z žalobcem zmiňovaných jednání, rozhodně by se z její strany nejednalo o hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. K instalaci kamerového systému či zábran v předmětném domě rozhodně nedošlo před rokem 2021 (a tedy před promlčením práva žalobce), neboť tehdy dle svých slov žalobce nebyl ve vstupu do domu nijak omezen. Údajné opovržlivé chování žalované vůči své osobě žalobce nijak nekonkretizoval, to, že s ním žalovaná zpřetrhala kontakty, pak lze vnímat jako důsledek předchozího vývoje jejich vzájemných vztahů, stejně jako fakt, že se žalovaná nechala jako zletilé dítě osvojit , jméno FO, . Je ostatně zřejmé, že pokud toto osvojení soud připustil, nemůže být v hrubém rozporu s dobrými mravy (§ 846 o. z.). Žalobce současně uspokojivě nevysvětlil, proč považuje za nemravné, že došlo k přerušení dodávek energií do domu č.p. , číslo, , když v domě v danou chvíli nikdo nebydlel, a z čeho by měla plynout případná povinnost žalované tyto dodávky smluvně zajištovat a nést s tím související náklady namísto žalobce jako oprávněného z věcného břemene.

26. Oprávněná konečně není ani odvolací námitka, podle níž okresní soud některá svá skutková zjištění opřel o důkazy, které v řízení vůbec nebyly provedeny. Žalobce konkrétně zmiňoval přípis právní zástupkyně , jméno FO, , tituly před jménem, , adresa, z , datum, (založený na č.l. 105 p. v.), z něhož okresní soud dovodil, že , jméno FO, vyslovil souhlas s odpojením domu č.p. , číslo, od dodávek energií. Tento přípis však byl k důkazu proveden při jednání dne , datum, , o čemž svědčí protokol z jednání založený na č.l. 147 spisu. To samé lze konstatovat i o žalobcem zmiňovaném výpisu z centrální evidence exekucí, který je založen na č.l. 108 spisu a rovněž byl jako důkaz prováděn při zmiňovaném jednání. Především však ani jeden z těchto důkazů není nijak stěžejní pro posouzení sporu a okresní soud by se při objasnění skutkového stavu v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci obešel i bez nich. Stejně tak ani z pohledu odvolacího soudu nebylo nezbytné provádět žalobcem navrhované místní ohledání, neboť i pokud by se prokázalo, že opatření realizovaná v domě č.p. , číslo, žalovanou aktuálně skutečně žalobci brání v přístupu do domu a bydlení v něm, nic by to neměnilo na závěru o promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni a na rozhodnutí o věci samé.

27. Vzhledem k tomu, že nebyly naplněny zákonné předpoklady pro vznik práva na vrácení daru, nemohlo být vyhověno ani eventuálnímu petitu žaloby, který cílil na situaci, kdy by žalobci zmíněné právo sice svědčilo, ale z nějakého důvodu by již nebylo možné, aby mu žalovaná vrátila samotný předmět daru. Ačkoliv toto okresní soud v odůvodnění svého rozsudku explicitně nezmínil, nejedná se o pochybení, v jehož důsledku by bylo přezkoumávané rozhodnutí nesprávné či nepřezkoumatelné.

28. Ze všech shora popsaných důvodů odvolací soud výrok I. rozsudku okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

29. Okresní soud dále sice správně přiznal úspěšné žalované vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení, pochybil však při výpočtu jejich výše. Jakkoliv to z jeho rozsudku přímo nevyplývá, okresní soud zjevně při stanovení sazby mimosmluvní odměny zástupce žalované za jednotlivé jím vykonané úkony právní služby vycházel z tarifní hodnoty odpovídající částce, již žalobce požadoval v rámci eventuálního petitu žaloby a jejíž výše odpovídala obvyklé ceně spoluvlastnického podílu žalované na předmětných nemovitostech (, částka, ) stanovené v žalobcem předloženém znaleckém posudku , tituly před jménem, , jméno FO, . Dospěl přitom k tomu, že z uvedené částky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby , částka, , což odpovídá sazbě dle § 7 bodu 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Okresní soud však pominul, že vyhláškou č. 258/2024 Sb. došlo s účinností od , datum, k novelizaci advokátního tarifu, do jehož textu bylo vtěleno zcela nové ustanovení § 9a. To omezilo maximální výši tarifní hodnoty mimo jiné ve věcech určovacích žalob týkajících se nemovitých věcí na částku , částka, . V přechodných ustanoveních (čl. II.) cit. vyhl. č. 258/2024 Sb. pak bylo stanoveno, že za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna dle advokátního tarifu ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky.

30. Závěr okresního soudu o tom, že výše mimosmluvní odměny za každý z úkonů právní služby vykonaný v řízení zástupcem žalovaného činí , částka, , je tudíž s ohledem na shora uvedené správný, jen pokud jde o úkony realizované do , datum, (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření z , datum, a účast u jednání soudu dne , datum, ), neboť do , datum, neplatilo ustanovení § 9a advokátního tarifu a tarifní hodnota tak ve smyslu § 8 odst. 1 advokátního tarifu odpovídala ceně věci, jíž se právní služba týkala, tedy ceně předmětného spoluvlastnického podílu. Naopak pokud jde o úkony učiněné po , datum, (účast zástupce žalované u jednání soudu dne , datum, , , datum, a písemný závěrečný návrh), u nich bylo třeba sazbu odměny stanovit podle § 9a odst. 1 písm. d) advokátního tarifu v účinném znění z tarifní hodnoty , částka, , kdy z této tarifní hodnoty činí sazba odměny za jeden úkon právní služby podle § 7 bodu 6 advokátního tarifu v účinném znění , částka, .

31. Náklady žalované za řízení před okresním soudem tak sestávaly z mimosmluvní odměny zástupce žalované ve výši , částka, za tři úkony právní služby po , částka, a tři úkony právní služby po , částka, , dále ze tří paušálních náhrad hotových výdajů po , částka, podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do , datum, (celkem , částka, ), tří paušálních náhrad po , částka, podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v účinném znění (celkem , částka, ), cestovného v celkové výši , částka, za tři cesty zástupce žalované k jednáním soudu konaným , datum, , , datum, a , datum, , kdy zástupce žalované ujel na trase , adresa, a zpět vždy celkem , hodnota, km osobním vozem s kombinovanou spotřebou benzinu 6,7 l/100 km, přičemž u první cesty bylo vycházeno z ceny paliva , částka, /l a sazby základní náhrady za použití vozidla ve výši , částka, /km stanovené dle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 398/2023 Sb. (cestovné činilo , částka, ), u dalších dvou cest pak z ceny paliva , částka, /l a sazby základní náhrady za použití vozidla ve výši , částka, /km dle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 475/2024 Sb. (cestovné v obou případech činilo , částka, ), náhrady za promeškaný čas cestou k prvnímu z uvedených jednání v trvání čtyř započatých půlhodin po , částka, podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném do , datum, (celkem , částka, ) a k dalším dvěma jednáním v trvání osmi započatých půlhodin po , částka, podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu v účinném znění (celkem , částka, ), a náhrady za 21% DPH ze všech shora uvedených položek (tedy z částky , částka, ) ve výši , částka, , na kterou zástupci žalované jakožto plátci daně náleží právo podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Celkem tak činily náklady žalované za řízení před okresním soudem , částka, . Odvolací soud proto změnil výrok II. napadeného rozsudku okresního soudu (§ 220 o. s. ř.) tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před okresním soudem v uvedené výši, a to k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

32. Dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Procesně úspěšná žalovaná má vůči žalobci právo na náhradu nákladů sestávajících z mimosmluvní odměny advokáta za 2 úkony právní služby (odvolání, účast u jednání odvolacího soudu dne , datum, ) po , částka, podle § 9a odst. 1 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 6 advokátního tarifu v účinném znění, dvou paušálních náhrad hotových výdajů po , částka, podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v účinném znění, cestovného ve výši , částka, za cestu zástupce žalované k jednání odvolacího soudu z , adresa, a zpět při ujetých 52 km osobním vozem s kombinovanou spotřebou benzinu 4,3 l/100 km, náhradu za promeškaný čas touto cestou v trvání tří započatých půlhodin po , částka, podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu v účinném znění a náhradu za 21% DPH z uvedených položek (tj. z částky , částka, ) ve výši , částka, . Odvolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši , částka, , a to opět k rukám zástupce žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.