18 Co 388/2024 - 101

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozen dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika-[ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za kterou jedná [správní orgán] IČO [IČO žalované], sídlem [Adresa žalované] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 270.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 4. 2024, č. j. 18 C 11/2024-64 ve spojení s opravným usnesením ze dne 19. 8. 2024 č. j. 18 C 11/2024–76, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé (II.) a ve výroku o nákladech řízení (III.) potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.228 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Soud I. stupně napadeným rozhodnutím uložil žalované zaplatit žalobci částku 148.200 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 60.050 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 2. 1. 2024 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Takto rozhodl v řízení, kterým se žalobce domáhal zaplacení částky, po částečném zpětvzetí žaloby z důvodu plnění žalované, 208.250 Kč s příslušenstvím z částky 270.000 Kč, z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce a průtazích v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále také „posuzované řízení“), které bylo odškodňovacím řízením za nepřiměřenou délku a průtahy v řízení vedeném o náhradu nemajetkové újmy podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 200.000 Kč s příslušenstvím (a to 60.000 Kč z důvodu újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení a 140.000 Kč z důvodu újmy vzniklé vydáním nezákonného rozhodnutí, které bylo vykonatelné bez ohledu na právní moc a bylo jím omezeno základní právo žalobce na svobodu pohybu a pobytu). V posuzovaném řízení se žalobce domáhal náhrady s odůvodněním, že dne 10. 4. 2007 požádal na Zastupitelském úřadu v [místo] o vydání nového cestovního pasu, neboť platnost původních cestovních pasů (o jejichž odnětí bylo nezákonně rozhodnuto v roce 2004) vypršela v roce 2005. Žalobce tak činil s vědomím, že jeho žádosti zřejmě nebude vyhověno, dokud nebudou zrušena prvotní nezákonná správní rozhodnutí z roku 2004. Správní orgán nedoručoval žalobci písemnosti na známou adresu v cizině a nový cestovní pas mu byl vydán až v květnu 2009. Dne 10. 9. 2009 proto podal k Obvodnímu soudu pro [adresa] žalobu, jíž se domáhal náhrady nemajetkové újmy. Věc vedená Obvodním soudem pro [adresa] posléze pod sp. zn. [spisová značka] byla soudem prvního stupně i odvolacím soudem projednávána několikrát, u každého z nich celkem třikrát, Nejvyšší soud rozhodoval dvakrát, věc byla předložena Ústavnímu soudu.

3. Soud I. stupně uzavřel, po citaci příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), a podrobném zhodnocení jednotlivých kritérií daných zákonem (§ 31a odst. 1 a 3 písm. a/ až e/ OdpŠk) i rozsáhlé judikatury, že posuzované řízení trvající celkem 14 let (od 10. 8. 2009 do 16. 8. 2023) je řízením nepřiměřeně dlouhým, a žalobci tudíž náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla porušením jeho práva na projednání v přiměřené lhůtě, jejíž existence se presumuje. Dne 16. 1. 2024 žalovaná žalobci částečně plnila částkou 61.750 Kč, vzhledem k tomu soud I. stupně, po částečném zpětvzetí žaloby, řízení co do uvedené částky s příslušenstvím zastavil. Uzavřel, že po skutkové stránce se nejednalo o obtížnou věc, ani po právní stránce se nejednalo o věc mimořádně složitou, po procesní stránce byla mírně obtížná pouze zpočátku v prvních letech, kdy se rozhodovalo například o vyloučení věci k samostatnému projednání, nepřipuštění vstupu vedlejšího účastníka či bylo nutno doručovat do zahraničí, dále již byla procesně jednoduchá. Upozornil, že v době od 26. 3. 2013 do 18. 2. 2015 bylo řešeno nepřipuštění vstupu vedlejšího účastníka do řízení, o této otázce rozhodoval odvolací i dovolací soud. V některých částech průběhu posuzovaného řízení shledal průtahy v podobě nečinnosti soudu, a to v období od 17. 1. 2014 do 17. 2. 2015, kdy rozhodoval Nejvyšší soud o nepřipuštění vedlejšího účastenství se závěrem, že lhůta 6 měsíců pro takovéto rozhodnutí měla být dostačující, tj. průtah 7 měsíců. Dále průtah v dovolacím řízení od 3. 3. 2017 do 27. 2. 2019, v tomto případě za přiměřenou dobu soud I. stupně považoval dobu jednoho roku a shledal průtah 1 roku. Celkem dobu průtahů stanovil v délce 1 roku a 7 měsíců. Přerušení řízení po dobu jednoho roku do rozhodnutí Ústavního soudu vyhodnotil důvodným, neboť šlo o přerušení v důsledku vyčkávání na vyřešení otázky mající přímý dopad do řízení. Konstatoval, že posuzované řízení nemá typově vyšší význam pro účastníky, avšak upozornil na skutečnost, že podle judikatury Nejvyššího soudu je opožděná spravedlnost odepřenou spravedlností. V řízení neshledal ani snížený význam řízení pro žalobce, neboť toto své tvrzení žalovaná neprokázala. Došel k závěru, že šlo významem o standardní řízení, aniž by bylo povinností soudu zjišťovat, nad rámec tvrzení účastníků, okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Uzavřel tedy, že celková délka řízení 14 let byla nepřiměřená a žalobci vznikla nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, a to minimálně v důsledku jeho právní nejistoty vycházející z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty, jakým způsobem spor dopadne. V daném případě vycházel ze základní částky za rok trvání řízení ve výši 19.000 Kč, v níž zohlednil jeho extrémní délku, tj. za 14 let celkem 247.000 Kč. Tuto částku aplikací kritérií § 31a OdpŠk ponížil o 5 % z důvodu počáteční procesní obtížnosti věci a dalších 10 % z důvodu rozhodování soudů na více stupních celé soudní soustavy. K zvýšení částky nepřistoupil, neboť nepřiměřenou délku řízení zohlednil při stanovení základní částky a jednalo by se o duplicitní odškodnění. K námitce žalobce o překonání stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu s ohledem na ekonomický růst odkázal na recentní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, která se neodklonila od předchozích závěrů a stále zastává stanovisko, že na výši zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny. Žalobci přiznal částku 148.200 Kč poté, co od stanovené částky odečetl již žalovanou vyplacenou částku 61.750 Kč, ve zbytku žalobu zamítl. Úrok z prodlení určil za dobu následující po uplynutí šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku u žalované, tj. od 2. 1. 2024. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 146 odst. 2 o. s. ř.ve spojení se v § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalobci náklady řízení v celkové výši 24.808,50 Kč.

4. Proti výroku II. rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítal, že soud I. stupně nezohlednil všechny okolnosti projednávané věci. Upozornil na rozsudek ESLP ve věci [jméno FO] versus Česká republika ze dne 8. 2. 2018, ve kterém uvedený soud uzavřel, že soudní řízení o náhradu škody způsobené průtahy v jiných soudních řízeních by, s výhradou zvláštních okolností, v zásadě neměla trvat více než 1 rok a 6 měsíců v jednom stupni soudní soustavy a 2 roky na dvou stupních soudní soustavy. Posuzované řízení trvalo skoro 14 let. Tuto nepřiměřenou délku zapříčinila výhradně neschopnost soudů věc správně právně posoudit, když skutkový děj byl víceméně nesporný, a z toho plynoucí trojí projednání věci nalézacím a odvolacím soudem s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1303/21 a jeho závěry týkající se tzv. soudního ping-pongu, který je přičitatelný soudům a neodůvodňuje závěr o složitosti věci, tím méně pak nepřiměřenou délku řízení. V tomto ohledu připomněl další rozhodnutí ESLP, který trvale judikuje, že na smluvních státech je, aby uspořádaly své právní systémy tak, aby soudy mohly každému zaručit právo na konečné rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Zdůraznil také, že přiměřené zadostiučinění poskytuje pouze následnou kompenzaci za již vzniklou újmu, a je tedy žádoucí, aby bylo poskytováno rychle, v zásadě v penězích a v dostatečné výši, a také rozsudky zabývající se tím, jakou výši zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu lze považovat za spravedlivou. Zdůraznil i preventivní funkci zadostiučinění s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 197/15, III. ÚS 899/17 a III. ÚS 1263/17, které se zabývaly preventivní funkcí zadostiučinění s tím, že takové hodnocení v napadeném rozsudku zcela absentuje. Zpochybnil judikaturu Nejvyššího soudu týkající se modifikace zadostiučinění s ohledem na ekonomickou situaci a životní úroveň v České republice, kdy základní částka odškodnění a pravidla pro její kvalifikaci byla Nejvyšším soudem nastavena podle ekonomické situace životní úrovně v roce 2011, avšak nyní danému nastavení neodpovídá, což implicitně vyplývá i ze stížností soudců o krácení valorizace platů. Klade otázku, z jakého důvodu je pro valorizaci platů soudců důvod a k valorizaci zadostiučinění nikoliv. Takový přístup považuje za selektivní a diskriminační, porušující princip rovnosti v právech podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že soud I. stupně měl v rámci žalobního petitu žalobci přiznat zadostiučinění vyšší. Navrhuje, aby soud odvolací soud napadený rozsudek změnil a přiznal žalobci peněžité zadostiučinění v celé žalované výši.

5. Žalovaná při jednání uvedla, že odvolání nepodala, byť má k rozhodnutí určité výhrady. Navrhla však jeho potvrzení.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212, § 212a o. s. ř., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. K námitce nedostatečného zhodnocení pochybení soudů s odkazem na rozhodnutí týkající se tzv. soudního ping-pongu soud I. stupně nepochybil, zhodnotil-li posuzované řízení jako nepřiměřené dlouhé a uzavřel, že žalobci náleží přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla porušením jeho práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě, tato újma je zákonem presumována, neboť právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě vyplývá z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Správně také identifikoval jednotlivé průtahy, které specifikoval dobou 1 roku a 7 měsíců a uzavřel, že řízení nebylo složité po skutkové ani právní stránce, mírnou procesní obížnost shledal pouze v prvních letech řízeních. S ohledem na daná skutková zjištění a zejména i žalobcem v odvolání uváděnou nepřiměřenou délku řízení stanovil základní částku odškodnění v její horní hranici, částkou 19.000 Kč. Tuto čásku považuje odvolací soud za odpovídající.

8. Soud I. stupně přistoupil k výpočtu výše nemajetkové újmy v souladu s ustálenou judikaturou, řádně se vypořádal s kritérii uvedenými v čl 31 a odst. 1 a) až e) OdpŠk a v souladu s rozhodovací praxí soudů snížil s ohledem na počáteční složitost řízení základní stanovenou částku o 5 % a z důvodu projednání věci na všech stupních soudní soustavy a v důsledku tzv. soudního ping-pongu o 10 %, čímž v odvolání namítané předávání věcí mezi soudy dostatečně do uvažované výše odškodnění promítl, i s ohledem na skutečnost, že standardně je částka snižována o 10 % za každý stupeň soudní soustavy.

9. Co se týče námitky, že soud I. stupně nezohlednil úplně všechny okolnosti projednávaného sporu, jedná o námitku zcela nekonkrétní.

10. K významu předmětu řízení pro žalobce se odvolací soud ztotožňuje se závěry nalézacího soudu uvedenými v bodě 38 napadeného rozsudku. Zvýšený význam posuzovaného řízení žalobce v žalobě netvrdí ani neprokazuje, přičemž z obsahu spisu posuzovaného řízení se také nepodává, neboť jeho předmětem byl požadavek žalobce na přiznání přiměřeného zadostiučinění podle OdpŠk.

11. Co se týče námitky žalobce ohledně nedostatečného zhodnocení preventivní funkce satisfakce s odkazem na nálezy Ústavního soudu, odvolací soud uvádí, že z obsahu těchto rozhodnutí vyplývá, že se tamním žalobcům dostalo odškodnění za průtahy v řízení pouze ve formě konstatování porušení práva či omluvy ze strany ústředního orgánu České republiky. S ohledem na to Ústavní soud dovodil nedostatečnost takové formy kompenzace a nezpůsobilost plnit její kompenzační, satisfakční a preventivní funkci. O takový stav v daném případě nejde. Žalobci bylo přiznáno peněžité zadostiučinění v souladu se stanoviskem NS Cpjn 206/2010 a aktuální, toto stanovisko doplňující a rozvíjející, judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, jíž odpovídá i provedené stanovení základní částky, do které soud I. stupně již zahrnul nepřiměřenou délku řízení přesahující 10 let a stanovil jí téměř na samé horné hranici (19.000 Kč za rok řízení, za první dva roky polovinu). Také v provedeném krácení soud I. stupně řádně zhodnotil složitost řízení pouze na samém jeho počátku a z tohoto důvodu snížil částku o 5 % a přihlédl ke skutečnosti, že bylo jednáno na více stupních soudní soustavy, a to opakovaně, z tohoto důvodu snížil částku pouze o 10 %, což odpovídá průběhu posuzovaného řízení, tedy skutečnosti, že rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé byla odvolacím soudem dvakrát zrušena, další opravné prostředky se netýkaly rozhodnutí ve věci samé či jimi došlo k potvrzení rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.

12. V rozhodnutí ze dne 2. 9. 2024, č. j. 30 Cdo 1942/2024-236 Nejvyšší soud uvedl: “Postup označovaný v judikatuře Nejvyššího soudu jako tzv. „soudní ping pong“ (jež nemusí být ve všech případech výlučně spojen s rušením rozhodnutí z důvodů jinak[Anonymizováno]přičitatelných státu) zpravidla vede k výraznému pochybení v postupu orgánů veřejné moci, které se pak stává podstatnou příčinou délky posuzovaného řízení. Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, uzavřel, že instančnost řízení, která je posuzována v rámci kritéria složitosti věci ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, nemůže být vykládána v neprospěch poškozeného, (jen) byla-li nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních soudní (nebo správní) soustavy, jež lze v konkrétní věci přičíst k tíži soudům (zde správním orgánům). Zmíněná závažná pochybení orgánů veřejné moci, která mohou odůvodnit navýšení přiměřeného zadostiučinění, přitom musí být na první pohled zjevná, jak je tomu např. při zrušení rozhodnutí výlučně pro nepřezkoumatelnost či nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně nebo nálezu Ústavního soudu, který byl nalézacímu soudu z jeho úřední činnosti znám, popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo v případě tzv. „instančního ping-pongu“ anebo od počátku zcela zjevně nadbytečně prováděného dokazování (vedle již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1217/2015, nebo ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3763/2017). Odvolacím soudem převzatá skutková zjištění soudu prvního stupně, která nelze v rámci dovolacího řízení zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), přitom o existenci takovéhoto zjevného a extrémně nesprávného procesního postupu soudů, jímž by bylo posuzované řízení zatíženo a jež by současně vedlo k prodloužení délky řízení, nesvědčí.“ 13. Taková závažná pochybení však žalobce netvrdil, ani v žalobě, v rámci řízení před soudem I. stupně a v odvolání je tvrdí pouze v obecné rovině, aniž by tomu nasvědčoval průběh posuzovaného řízení.

14. Námitka promítnutí změny ekonomické situace v České republice do výše základní částky zadostiučinění, jež vyplývá ze Stanoviska, a možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, s ohledem na ekonomický růst, byla opakovaně řešena Nejvyšším soudem, který již v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, uvedl, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022).

15. S tím je ve shodě i aktuální judikatura Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, nebo ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23. Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí.

16. V tomto směru je nepřípadná i odvolací námitka vztahující se ke stížnosti soudců na krácení valorizace jejich platů. Právo na plat či mzdu je naplněním čl. 28 Listiny základních práv a svobod (Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.), plní tedy jiný účel než nemajetková újma přiznávaná dle OdpŠK. Jak ostatně žalobce v odvolání uvádí, kompenzace nemajetkové újmy dle OdpŠk má funkci kompenzační, satisfakční, preventivní. Plat či mzda obecně plní funkci hospodářskou, s ohledem na tuto funkci je zaměstnavateli v případě změny ekonomické situace a životní úrovně přistupováno k posunování mzdové či platové úrovně. S ohledem na rozdílnou funkci žalobcem srovnávaných peněžitých plnění nelze přistupovat k jejich zvyšování stejný způsobem.

17. Je možno uzavřít, že nalézací soud při výpočtu vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010, jež pro průměr České republiky považuje za přiměřenou základní částku 15.000 Kč, kterou zvýšil na 19.000 Kč, když délka posuzovaného řízení byla extrémně dlouhá, tu za první 2 roky řízení snížil na polovinu a vyšel ze základní částky takto stanovené náhrady ve výši 209.950 Kč. Tu snížil o již žalovanou zaplacenou částku 61.750 Kč a poté redukcí o 15 % přizpůsobil její výši individuálním okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31 odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk. S tímto hodnocením se odvolací soud ztotožňuje.

18. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně v napadeném výroku II. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žalovaná v odvolání ani nepopírala, že žalobce prokázal základ nároku, bylo odvolací řízení na základě odvolání obou stran sporu vedeno pouze o výši částky zadostiučinění. Žalobce měl co do základu nároku plný úspěch, přičemž konkrétní způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplýval ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. z právního předpisu. Proto má žalobce, ačkoli neprosadil svůj názor ohledně výše částky zadostiučinění, podle § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady před odvolacím soudem se sestávají z odměny advokáta žalobce za 2 úkony (vyjádření k odvolání a účast na jednání) po 3.100 Kč dle § 9 odst. 4, § 11 odst. 1 písm. d/, g/, 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH. Celkem za odvolací řízení náleží žalobci náklady ve výši 8.228 Kč, které odvolací soud uložil procesně neúspěšné žalované zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě 15 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

20. Přiznanou částku náhrady nákladů řízení odvolací soud uložil zaplatit žalované v delší pariční lhůtě 15 dnů (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.), která jí umožní vyhradit z jejího rozpočtu, v souladu se zákonem o rozpočtových pravidlech, potřebné finanční prostředky.

21. Protože při vyhlášení rozsudku před odvolacím soudem došlo při vyhlášení výroku o nákladech řízení k početní chybě, je toto rozhodnutí v rozsahu výroku II. zároveň opravným usnesením ve smyslu ust. § 164 o. s. ř.

Poučení