18 Co 522/2024 - 432

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobkyně: [jméno FO], narozena dne [Datum narození žalobkyně] bytem [adresa] [stát][adresa] [stát] zastoupena advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] [adresa] [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozen dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] [adresa] [Adresa žalovaného] zastoupen advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] [adresa] [Adresa advokáta] o výživné mezi manžely, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. září 2024, č. j. 20 C 233/2019-387, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvého stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 47 311 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhá toho, aby soud uložil žalovanému povinnost přispívat na výživu žalobkyně počínaje dnem podání návrhu částku 50 000 Kč měsíčně, a to vždy nejpozději ke každému 5. dni kalendářního měsíce, na který přispívá, až do právní moci rozsudku o rozvodu manželství, se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů v řízení 446 506 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že takto soud rozhodl o žalobě doručené soudu I. stupně dne 28. 8. 2019, jímž se domáhala výživného za dobu trvání manželství od podání žaloby do ukončení manželství. Žalobu odůvodnila tím, že je státní příslušnicí [stát], žalovaný je státním příslušníkem České republiky, trvalé bydliště má na jejím území. Seznámili se v září 2015 v [stát], sňatek uzavřeli dne [datum] v [stát], až do května 2018 sdíleli společnou domácnost na adrese [adresa] [adresa] [adresa]. Žalobkyně pobývala většinu času v [stát], kde pracovala pro společnost [právnická osoba] [stát], při zaměstnání současně studovala. Žalovaný požádal žalobkyni, aby se za ním přestěhovala do [adresa] za účelem vedení manželského života. Žalobkyně následně ukončila pracovní poměr a po dohodě s žalovaným se přestěhovala do [adresa] dne 6. 5. 2017. Žalovaný žalobkyni opakovaně ujišťoval, že je schopen oba finančně zabezpečit a že žalobkyně nemusí v České republice hledat zaměstnání. Žalovaný takto plnil dobrovolně svoji vyživovací povinnost vůči žalobkyni, a to v období od června 2017 do června 2018, žalobkyni v tomto období uhradil celkem 366 000, a to za 13 měsíců, tj. v průměru 28 000 Kč měsíčně. Nadto hradil veškeré náklady na bydlení a společný život v [adresa], žalobkyni přispíval rovněž hotovostí. Dne 19. 11. 2017 zemřel pan [jméno FO] (nevlastní otec žalovaného), což poznamenalo rodinné vztahy i chování žalovaného velmi negativním způsobem. Podle dohody se žalovaným dne 6. 5. 2018 odletěla žalobkyně za svou rodinou do [stát] s tím, že se měla do [adresa] vrátit dne 24. 6. 2018, zatímco žalovaný v mezičase měl zařídit stěhování do nového bytu. Dne 22. 6. 2018 však žalobkyni sdělil, že by měla zůstat v [stát] a do [adresa] se již neměla vracet. Když se dne 24. 6. 2018 žalobkyně vrátila do [adresa], zjistila, že jí je odepřen přístup k osobním věcem a ocitla se bez svých osobních věcí a finančních prostředků, bez ubytování. Žalovaný s ní nikterak nekomunikoval. Dne 27. 6. 2018 se žalobkyně obrátila na [orgán] [stát] v České republice s žádostí o pomoc v nouzi. Téhož dne jí bylo sděleno, že si může vyzvednout své osobní věci v kanceláři na adrese [adresa], po letmé kontrole zjistila, že chybí její cenné šperky a hotovost a osobní věci nejsou kompletní. Od června 2018 žalovaný žalobkyni ničeho nepřispívá na výživné, ačkoliv byl opakovaně vyzýván k plnění své vyživovací povinnosti. Žalobkyně poté musela na vlastní náklady opustit Českou republiku, při svém návratu do [stát] si musela nalézt nové bydlení, pořídit si nové osobní věci, zapůjčit si peníze na zařízení nového života. Na tyto náklady žalovaný žalobkyni ničeho nepřispěl. Žalobkyně tvrdí, že je nemajetná, nemá žádné úspory. Její měsíční náklady činí zhruba [hodnota] [stát] [hodnota] Její životní úroveň se podstatným způsobem snížila a je podstatně nižší než životní úroveň žalovaného. Žalobkyně musela absolvovat terapie. Žalobkyně má za to, že celkové příjmy žalovaného a společností, v nichž figuruje žalovaný a jejichž činností je pronájem nemovitostí, přináší žalovanému pravidelné čisté měsíční příjmy ve výši minimálně 300 000 Kč čistého.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil s tím podstatným odůvodněním, že jsou pravdivá tvrzení žalobkyně o jejich seznámení, o uzavření svatby. Doplnil, že dne 26. 8. 2017 proběhla slavnostní recepce na [adresa], po které zůstala žalobkyně v České republice, kde dočasně pobývala spolu s žalovaným v domě jeho matky. Od okamžiku, kdy se začal zhoršovat zdravotní stav pana [jméno FO] a po jeho následné smrti, považoval žalovaný za svoji povinnost vůči svému nevlastnímu otci i vůči vlastní matce být jim oporou. Žalobkyně však namísto toho, aby byla v těchto těžkých životních chvílích oporou alespoň žalovanému, řešila situaci tím, že chodila se svými přáteli po barech a klubech, požívala ve značné míře alkohol a vydávala se na zahraniční výlety nebo dovolené. Tím se žalobkyně začala žalovanému citově vzdalovat a žalovaný získával podezření, že je s ním jen pro jeho peníze. K okolnostem provázejícím návrat žalobkyně do České republiky z [stát] v létě 2018 žalovaný uvedl, že ačkoliv mu neavizovala svůj příjezd, přesto se o něm žalovaný dozvěděl a očekával žalobkyni v rodinném domě v [adresa], kam však nepřijela. Žádné své osobní věci v bytě v [adresa] nikdy neměla, nikdy zde nebydlela. Osobní věci připravené k převzetí 27. 6. 2018 si vzala, respektive vzala si jen to nejdražší, ostatní tam nechala být. Ostatní věci žalovaný uskladnil a následně je předal zástupkyni žalobkyně dne 26. 6. 2019. Žalobkyně po celou dobu, co pobývala v České republice, si práci odmítala hledat a nechala se živit žalovaným, potažmo jeho rodinou. Po celou dobu svého pobytu v České republice žalobkyně s žalovaným žila v domě patřícím jeho matce spolu s jeho rodinou, nikterak nepomáhala s domácími pracemi, nijak nepřispívala k péči o domácnost. Žalobkyně a žalovaný fakticky nevedli žádnou společnou domácnost. Podanou žalobou žalovaný považuje za rozpornou s dobrými mravy, když žalobkyně nebyla žalovanému oporou v obtížné životní situaci. Žalovaný nebyl tím, kdo by zapříčinil rozpad jejich vztahů. Žalobkyně navíc bezdůvodně prodlužuje rozvodové řízení, v němž nebyla účelově zastoupena, muselo se jí tak složitě doručovat do ciziny, byť jiných řízeních zastoupena byla. Ještě před rozvodem manželství měla jiný vztah. Přesto na žalobě trvala, byť už má novou rodinu. Životní úroveň žalobkyně není odchylná od životní úrovni žalovaného, naopak žalobkyně má vysokou životní úroveň. Příjmy má stejné, jako v období před pobytem v České republice.

4. V reakci na obranu žalovaného žalobkyně doplnila svá tvrzení a uvedla, že poté, co se vrátila do [stát], si našla novou práci, kvůli covidu však o ni přišla. Její příjem je pod průměrem obvyklé mzdy v [stát]. Žalovaný se o ní nikdy nezajímal, byť by měl nést odpovědnost za to, že žalobkyni změnil život. V době společného žití jí zahrnoval luxusem, dával jí dary, jezdili na dovolenou, měli drahá vozidla a zabezpečené ubytování. Poté ji žalovaný nechal propadnout do nejistoty. Žalobkyně sice neživoří, nežije však již na úrovni, na které žila. Dary žalovaného ocenila částkou 2 000 000 Kč, což svědčí o jeho nadstandardní životní úrovni. Žalobkyně má rovněž za to, že žalovaný jí účelově zatajuje finanční prostředky. Popírala, že by řízení o rozvod manželství účelově protahovala, nemůže za to, že se jí nedaří doručovat písemnosti.

5. Soud I. stupně vycházel ze shodných tvrzení účastníků, že byli manželé, a to až do 29. 3. 2024. Žalobkyně žije v [stát], před odstěhováním dostávala od žalovaného a jeho rodiny dary, včetně šperků v hodnotě 2 000 000 Kč. Předmětem činnosti společností, ve kterých je žalovaný společníkem, byl krátkodobý pronájem ve stylu [nazev].

6. Ke sporné skutečnosti, jaká je životní úroveň žalobkyně a žalovaného, soud I. stupně provedl listinné důkazy specifikované v rozsudku pod body 9–34. Uvedl, že provedl i další důkazy, z nichž však nezjistil žádné skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Tyto důkazy směřovaly k firmám, v nichž však nebyl žalovaný ani společníkem ani statutárním orgánem. Soud též uvedl, že neprovedl důkaz výslechem účastníků, neboť dokazované skutečnosti šlo prokázat jinak (§ 131 odst. 1 o. s. ř.). Zdůvodnil, proč jako irelevantní neprovedl další důkazy, včetně výslechu svědků, neboť tyto důkazy měly prokazovat skutečnost, že žalobkyně žila s žalovaným ve společné domácnosti, což však bylo prokázáno i jinak (úředním záznamem o vysvětlení na [orgán]). Zdůvodnil, proč neprovedl další navrhované důkazy o poměrech žalovaného i žalobkyně s tím, že je jejich provedení nadbytečné, neboť tyto poměry měl za prokázaná již důkazy uvedenými.

7. Dospěl k následujícímu skutkovému závěru: účastníci byli manželé až do 29. 3. 2024, před odstěhováním do [stát] žalobkyně dostávala od žalovaného a jeho rodiny dary, včetně šperků v hodnotě 2 000 000 Kč. Žalovaný hradil veškeré výdaje žalobkyně a bydleli společně v domě jeho rodičů. K ukončení tohoto soužití došlo tak, že žalovaný napsal žalobkyni dlouhý e-mail, ve kterém ji požádal, aby se nevracela do České republiky, žalobkyně přesto přijela. Poté, co se žalobkyně z České republiky vrátila do [stát] ke své rodině, přestal jí zasílat finanční částky. Společnosti, v nichž figuruje žalovaný, nedosahují vysokých zisků. Životní úroveň žalobkyně a žalovaného je téměř stejná.

8. Tato skutková zjištění posoudil soud dle § 697, § 913, § 922 odst. 1 občanského zákoníku.

9. Poukázal na ustálenou judikaturu, ze které vyplývá, že zásada stejné životní úrovně neznamená mechanickou rovnost mezi manžely, kterou by bylo možno vyvozovat jen z jejich výdělků. I pro vyživovací povinnost mezi manžely platí, že soud přihlíží k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem a možnostem povinného. Má-li soud rozhodovat o výživném mezi manžely podle uvedených zákonných hledisek, pak nestačí zjistit jen výši příjmů manželů, ale je třeba zjišťovat v jednotlivém případě nejen osobní, rodinné a majetkové poměry každého z nich, ale i konkrétní míru potřeb danou povahou práce, způsobem života, zdravotním stavem každého z manželů, popřípadě jinými závažnými okolnostmi (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. [spisová značka].

10. V dané věci dospěl soud k závěru, že hmotná a kulturní úroveň obou účastníků je zásadně stejná. Žalobkyně podala návrh ve chvíli, kdy byla stabilizovaná, bydlela v luxusní čtvrti a měla vlastní zdroj příjmů, které byli oproti příjmům v České republice a příjmům žalovaného dosti vysoké. Manželství navíc bylo již nenávratně rozvráceno. Soud se nezabýval obdobím, které podání žaloby předcházelo, a to včetně chování samotného žalovaného, který zavrženíhodným způsobem způsobil rozdělení domácnosti manželů e-mailem ze dne 22. 6. 2018, neboť výživné je možno přiznat toliko ode dne zahájení soudního řízení. Uvedl, že i kdyby žalobkyně prokázala své výdaje, nic to nemění na tom, že sama po odečtení těchto výdajů měla vyšší příjmy než žalovaný. V době, kdy nebyla zaměstnaná, pobírala týdenní dávky ve výši 500 [měna], což je v poměru s příjmy v České republice a s příjmy žalovaného stále vysoká částka. Minimálně od 14. 1. 2021 se stravuje v luxusních restauracích, nosí drahé oblečení a doplňky, hodně cestuje a navštěvuje společenské akce. Má tedy stále to, o čem tvrdila, že přišla po odstěhování do [stát]. Skutečnost, že by její životní úroveň byla nižší než úroveň žalobce, byla vyvrácena. Zohlednil, že v době trvání manželství zajistil vysokou hmotnou úroveň a daroval jí šperky v hodnotě kolem 2 000 000 Kč, které žalobkyně stále nosí a hodnota těchto šperků neklesá. Žalobkyně tedy byla hmotně zajištěna i po rozvratu manželství, tudíž i ode dne podání žaloby, když tyto šperky mohla prodat. Soud neměl ani za to, že by se žalovaný vzdal výhodnějšího zaměstnání, když příjem společností, ve kterých byl společníkem, byl krátkodobý pronájem. V důsledku pandemie covidu tyto příjmy prokazatelně poklesly, zejména v letech 2020–2021. Nikdy nebyl také společníkem společnosti [právnická osoba] Skutečnost, že se společníkem možná stane v budoucnosti, nemůže mít vliv na jeho životní úroveň v minulosti. Z ničeho nevyplývá, že by úvěry této společnosti a ostatní dluhy nemusel splácet. Soud nadto poukázal na skutečnost, že žalobkyně má nový vztah, je těhotná, žalovaný nemůže být biologický otec. Zdůraznil princip, že manželská nevěra je důvodem nepřiznání výživného manželovi, kterému by jinak takovýto nárok vznikl; k tomu soud odkázal např. na rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka]. Z uvedených důvodů byla žaloba zamítnuta.

11. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek za odvolání a dále za náklady právního zástupce žalovaného, které v rozsudku specifikoval. Vycházel z tarifní hodnoty předmětu sporu ve výši 2 700 000 Kč, což je součet částek 50 000 Kč za každý měsíc od podání návrhu dne 28. 8. 2019 do právní moci rozsudku o rozvodu dne 29. 3. 2024. Punctum tak činí 19 100 Kč a 19 úkonů učiněných právním zástupcem žalovaného soud v rozsudku řádně specifikoval. K uvedenému náleží též 19 paušálních náhrad po 300 Kč. Soud též uvedl, které úkony právního zástupce žalovaného nepovažoval za účelné s tím, že mohly být uplatněny již v předchozích podáních.

12. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně. V odvolání především namítala neúplně zjištěný skutkový stav věci, když soud neprovedl veškeré důkazy navržené žalobkyní, vadné skutkové závěry, které činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, neboť skutková zjištění nevyplývají z žádného provedeného důkazu. Žalobkyně přitom navrhovala výslech žalovaného, výslech jeho matky [jméno FO], která jej dlouhodobě finančně podporuje, sestry [jméno FO], která žalovaného rovněž finančně podporuje a měla žalovanému poskytnout půjčku přesahující 2,5 milionu Kč, kterou dosud žalovaný nesplácí, přičemž žalovaný pracuje jako generální ředitel společnosti [právnická osoba] Poukázala na závěť pana [jméno FO], dle které se má stát společníkem této společnosti, ovšem dědické řízení dosud nebylo pravomocně skončeno. Namítala též, že nebyla vyslechnuta paní [jméno FO], aby bylo postaveno najisto, zda s ní žalovaný uzavřel právoplatně dne 15. 11. 2023 manželství v [stát]. S ní pak žalovaný společně hospodaří, což pochopitelně ovlivňuje příjmové a majetkové poměry žalovaného a jeho životní úroveň. Namítala též, že soud I. stupně v rozporu s § 132 o. s. ř. nepřípustně důkazy hodnotil a nahrazoval skutečnosti z nich vyplývající domněnkami soudu, což způsobilo nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí. S poukazem na ústavní princip nezávislosti soudů a soudců má žalobkyně za to, že hodnocení provedených důkazů nelze zhojit ani v odvolacím řízení. K uvedenému odkázala na usnesení Nejvyššího soudu z 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017. Soud I. stupně posuzoval uplatněný nárok nesprávně a nespravedlivě, byť jej měl s ohledem na nepřiměřenou délku trvání řízení posuzovat v různých obdobích pěti let, s ohledem na důležité mezníky v životě manželů. Žalobkyně zejména zdůrazňovala, že to byl žalovaný, který způsobil rozpad jejich manželství, žalobkyně se i tak vrátila do České republiky a chtěla se žalovaným celou situaci vysvětlit, ten však s ní odmítl komunikovat. Byla tedy nucena se vrátit do [stát] a nějakou dobu čekala, že se jejich manželské rozpory urovnají, to se však nestalo. Až dne 28. 8. 2019 zahájila dané řízení, neboť žalovaný jí jakkoliv odmítal pomoci, a dokonce popíral, že by kdy manželství s ní uzavřel. Dokonce tvrdil, že s žalobkyní vlastně nikdy nebydlel a nevedli společnou domácnost a že žalobkyně se v domě jeho rodičů zdržovala přechodně. Žalovaný z tvrzeného titulu neexistence manželství odmítá hradit žalobkyni výživné, odmítal jí na své náklady zaslat veškeré její osobní věci do [stát], v důsledku uvedeného se žalobkyně ocitla ve finančních problémech, neboť si musela půjčit peníze a veškeré osobní věci, např. kartáček na zuby až po oblečení a obuv, si musela pořídit znovu. Musela si i zajistit přepravu všech svých osobních věcí do [stát]. Takto žalovaný jednal bez jakéhokoliv soucitu, respektu a odpovědnosti za celou situaci. I když tak manželství trvalo velmi krátkou dobu, bylo třeba přihlédnout ke skutečnosti, že se žalobkyně přestěhovala kvůli žalovanému z [stát] do České republiky, v [stát] se vzdala svého zaměstnání, odstěhovala se od své rodiny. Přesto žalovaný ukončil manželské soužití s žalobkyní e-mailem, což je rozporné s dobrými mravy. K uvedené skutečnosti nebylo soudem vůbec přihlédnuto. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že by životní úroveň obou účastníků byla stejná, když soud nezohlednil délku řízení, ve které se životní situace účastníků vyvíjela a měnila. Ve stavu nouze přitom po svém vynuceném návratu do [stát] fakticky byla. Výživného se domáhá proto, aby uhradila dluhy, které jí právě v důsledku rozhodnutí žalovaného vznikly a které musela a musí splácet. Naproti tomu žalovaný nikdy nezaměstnaný nebyl a ukončením soužití s žalobkyní se pro něj ničeho nezměnilo. Soud I. stupně též nesprávně vycházel z příjmů žalobkyně v [stát], které poměřoval s poměry v České republice, a takto srovnával soud nesrovnatelné. Životní úroveň v obou státech je totiž různá. Vysvětlovala dále, proč byla oblečena do drahého oblečení a doplňků, cestovala a navštěvovala společenské akce, což mělo být prokázáno fotografiemi ze sociálních sítí, a to tím, že byla nezaměstnaná a pokoušela se prosadit jako influencerka. K tomu si vypůjčovala drahé značkové oblečení, které následně prezentovala na svém instagramovém účtu. To však nedokládá její životní úroveň. Stejně tak nelze vycházet z darů v hodnotě 2 000 000 Kč, které obdržela v době společného soužití s žalovaným, resp. soud měl v tomto kontextu posuzovat i žalovaného, např. ve vztahu k jím vlastněným nemovitostem v centru [adresa], které taktéž životní úroveň žalovaného zvyšují, když tyto může prodat. Namítala též, že soud nevzal v úvahu, že až do června 2018 hradil žalovaný dobrovolně žalobkyni výživné v částce 50 000 Kč měsíčně, toto nesporné tvrzení účastníků nevzal soud v úvahu (poznámka odvolacího soudu: ze závěrů soudu I. stupně však vyplývá, že se jednalo o částku 28 000 Kč měsíčně). Stejně tak nevzal v úvahu, že v době společného soužití s žalobkyní hradil žalovaný veškeré výdaje. Pokud soud uzavřel, že žalovaný se nevzdal žádného příjmu ani majetkového prospěchu, jedná se o zjevný rozpor s tímto nesporným tvrzením. Nelze též zohledňovat pandemii, když tato postihla i žalobkyni, a proč nastal pokles příjmů žalovaného v dalším období, vysvětleno nebylo. K uvedenému žalobkyně poukazovala na činnost žalovaného ve společnostech, která specifikovala. V době zahájení daného řízení dosahoval obrat společnosti žalovaného 7 456 000 Kč, v roce 2019 3 210 000 Kč a v roce 2020 1 938 000 Kč. Tyto příjmy soud vůbec nehodnotil, stejně tak se nezabýval tím, proč má tolik společností, když nevykazují žádné příjmy. Nevzal též v úvahu jeho 2 byty v centru [adresa], stejně tak skutečnost, že má půjčku, kterou nesplácí, soud nevzal v úvahu ani dědický nárok žalovaného, stejně tak částku 35 000 Kč, kterou hradí matka žalovaného na splátky úvěru, který se k bytu žalovaného vztahuje. Zdůrazňovala jeho postavení ve firmách, přičemž je nevěrohodné, že by jeho příjmy byly tak nízké, jak soud v rozhodnutí prezentuje, nadto je zřejmé, že v budoucnu po skončení dědického řízení se žalovaný společníkem společnosti [právnická osoba] stane. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že soud I. stupně zohlednil, že v době rozhodnutí měla nový vztah a byla těhotná a uzavřel, že žalovaný nemůže být biologickým otcem, přičemž soud dovodil, že tato skutečnost je důvodem pro nepřiznání výživného s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka]. Soud přitom nezohlednil, že manželství zaniklo až jeho rozvodem, tedy vyživovací povinnost žalovaného zanikla až ke dni 29. 3. 2024. Také soud nevzal v úvahu, že závěry o otcovství dítěte nevyplývají z žádného důkazu, nadto se nezabýval ani osobním stavem žalovaného, který se (možná) oženil a s někým žije. Závěr, kterým soud odůvodnil svůj zamítavý rozsudek, tj. manželskou nevěru, to za situace, kdy účastníci spolu již 5 let nevedou společnou domácnost, je zcela v rozporu s konstantní judikaturou, k čemuž žalobkyně odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. [spisová značka], jehož obsah citovala. Odkázala i na další rozhodnutí Ústavního soudu, a to ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. [spisová značka], zdůrazňující nutnost posuzování nároku na výživné s ohledem na dobré mravy.

13. Závěrem žalovaná opakovaně poukazovala na rozpory v tvrzeních žalovaného, že jeho příjem činí zhruba 35 000 Kč měsíčně, což neodpovídá pohybům na jeho účtech, které specifikovala. Tyto částky je nutno zohledňovat jako čisté příjmy žalovaného. Současně zdůrazňovala, že není prokázáno, že by hradil tvrzené dluhy vůči svým věřitelům, tedy matce, sestře a společnosti [právnická osoba] Nevysvětlil ani své další výdaje. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby doplnil dokazování a žalobě žalobkyně v plném rozsahu vyhověl a přiznal jí též právo na náhradu nákladů řízení.

14. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně poukazoval na správnost závěrů soudu I. stupně, ať již skutkových, tak právních. Odvolacím námitkám žalobkyně uvedl, že s paní [jméno FO] uzavřel manželství až dne 25. 11. 2024, nikoliv už 15. 11. 2023, což lze ověřit z evidence obyvatel. Tento den se konala pouze oslava v Itálii bez právních účinků, jak již žalovaný vysvětlil před soudem I. stupně. Pokud žalobkyně poukazovala na délku řízení, byla to žalobkyně, kdo úmyslně protahovala řízení o rozvodu prostřednictvím formálního právního zastoupení a uváděním rozdílných adres za účelem doručování. Poukazoval též na skutečnost, že žalobu v této věci žalobkyně podala až více jak rok po svém návratu do [stát], což vyvrací její tvrzení o stavu nouze po odjezdu z České republiky. K závěru soudu I. stupně o prakticky totožné životní úrovni manželů poukazoval na příjmy žalobkyně, které po jejím návratu do [stát] byly dokonce vyšší než před odjezdem. Žalovaný u soudu rovněž řádně vysvětlil svoje příjmy i majetkovou úroveň. Soud též nepochybil, pokud v rozhodnutí zdůraznil, že žalobkyně v době rozhodování čekala dítě s jiným mužem, tedy, že tvrzený nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř. Dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

16. Soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a za správné lze považovat i jeho závěry právní. Žalobkyně své odvolání především založila na zpochybňování skutkových zjištění a závěrů soudu I. stupně o majetku a příjmech žalovaného, které soud měl zjistit z provedených důkazů nevyplývající výši. Žalobkyně však pomíjí zásadní a správný názor soudu I. stupně, že zásada stejné životní úrovně mezi manžely neznamená pouze mechanickou majetkovou rovnost mezi nimi, kterou by bylo možno vyvozovat jen z jejich výdělků, resp. z hodnoty majetku, kterým disponují. Soud I. stupně správně zdůraznil, že i pro vyživovací povinnost mezi manžely je nutno přihlédnout k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem a možnostem povinného. Za této situace nelze spor o výživné mezi manžely zúžit na zjišťování výše příjmů a rozsahu majetku manželů, ale i na další okolnosti vztahující se k osobní, rodinné a majetkové situaci obou manželů. Je třeba vzít v úvahu konkrétní míru potřeb danou povahou práce, způsobem jejich života, [podezřelý výraz] stavem každého z manželů, popřípadě jinými závažnými okolnostmi (kromě odkazu užitého soudem I. stupně viz i konstantní a stále aplikovatelná judikatura Nejvyššího soudu ČR publikovaná pod Cpj 36/77). Je třeba též zjišťovat důvody, které vedly k podání návrhu na výživné i k tomu, zdali přiznané výživné není v rozporu s dobrými mravy. Oproti odvolatelce má odvolací soud za to, že soud se těmito relevantními skutečnostmi řádně zabýval, tedy zohlednil nejen prokázané příjmy a osobní majetek obou účastníků řízení, ale jejich způsob života v rozhodném období, jakož i okolnost, že oba již žijí v novém partnerském vztahu a takto již nepochybně žili v posledním značně dlouhém období trvání manželství. Bez významu není ani okolnost, že žalobkyně nepochybně prodloužila formální délku manželství i tím, že se jí nedařilo doručovat do ciziny. Ač v daném sporu byla zastoupena právní zástupkyní, v rozvodovém řízení nikoliv, přičemž lze mít i za to, že se vyhýbala soudnímu řízení. K uvedenému lze poukázat na informace známé odvolacímu soudu z jeho činnosti, tedy na rozsudek potvrzující výrok o rozvodu manželství ze dne 1. listopadu 2023, č. j. [číslo], bod 9.

17. Pokud se odvolatelka domáhala posouzení jejího nároku z hlediska dobrých mravů a k tomuto zdůrazňovala způsob rozpadu vztahu mezi účastníky, když žalovaný jí toto sdělil dlouhou e-mailovou zprávou s tím, že se nemá do České republiky již navracet, soud I. stupně k této skutečnosti přihlédl, avšak nepovažoval ji za rozhodující (bod 41. napadeného rozsudku). Ani odvolací soud neshledává v tomto závěru důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, popřípadě jeho změnu, když je zřejmé, že samotný formální akt v podobě e-mailové zprávy žalovaného, byť nebyl učiněn slušně a citlivě, nemohl nic změnit na tom, že žalovaný s žalobkyní již žít nechtěl, což bylo důvodem rozpadu jejich krátkého manželství. S odvolatelkou lze sice dále souhlasit v tom, že soud I. stupně na straně žalobkyně nepřípadně zhodnotil těhotenství žalobkyně jako důvod pro odepření práva na výživné (tj. že v době trvání manželství, formálně existujícího až do právní moci rozvodového rozsudku, navázala vztah s jiným mužem a s ním otěhotněla, což plyne ze shodných tvrzení účastníků o tom, že žalobkyně žije v [stát] a žalovaný v České republice). Je totiž zřejmé, že i žalovaný navázal vztah s jinou ženou, kterou si po rozvodu manželství s žalobkyní vzal. Uvedené zjištění o oboustranné nevěře účastníků sporu během formálně trvajícího manželství však samo o sobě k závěru o existenci vyživovací povinnosti mezi nimi založit nemůže. Bylo totiž třeba naopak zohlednit, že byť manželství účastníků formálně trvalo cca 7 let, z toho 5 let spolu manželé nežili, nekomunikovali, nehospodařili, intimně se nestýkali (bod 12 rozsudku o rozvodu manželství). Pokud během doby trvání manželství žalobkyně fakticky žila s žalovaným v České republice 1 rok, resp. 13 měsíců, tato doba neměla zásadní vliv na schopnost žalobkyně obstarávat si prostředky na úhradu vlastních potřeb výdělečnou činností ve své domovině – [stát]. Uvedené je zjevné především ze závěru soudu I. stupně, že po návratu z České republiky do [stát] žalobkyně s určitými pauzami, kdy byla nezaměstnaná, pracovala a vydělávala, žila ve společné domácnosti se svojí rodinou, a to nikoli na nuzné úrovni. Bylo naopak prokázáno, že její životní úroveň byla v rozhodném období minimálně na stejné úrovni, jako životní úroveň v České republice v době soužití s žalovaným; tvrzení žalobkyně, že si na luxusní oblečení a stravování v restauracích v [stát] pouze půjčovala a činila takto jen se zájmem být „influencerkou“, totiž zůstalo bez jakýchkoliv důkazů. Nutno také dodat, že spor o výživné mezi manžely nemůže suplovat řízení o vypořádání SMJ manželů, přičemž důkazní návrhy žalobkyně k prokázání rozsahu majetku žalovaného směřují právě do tohoto jiného řízení. Lze tedy shrnout, že zásadní skutkový a právní závěr soudu I. stupně, dle něhož žalobkyně nemá vůči žalovanému nárok na výživné manželky, neboť životní úroveň obou manželů byla v rozhodném období v zásadě shodná, je správný. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, vůči němuž ostatně žalobkyně ani žádné výhrady nevznesla (§ 219 o. s. ř.).

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný byl v řízení zcela úspěšný a náklady mu vznikly za 2 úkony advokáta (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu). Za tyto úkony mu náleží z puncta, které soud I. stupně správně vypočetl 2 700.000 Kč), odměna 2x 19 100 Kč dle § 7 a § 80 odst. 1 AT a 2x paušální náhrada 900 Kč dle § 13 odst. 4 AT a náhrada za DPH ve výši 8 211 Kč Celkové náklady řízení Celkové náklady řízení s vyčíslením DPH: 47 311 Kč. Lhůta a místo k plnění náhrady nákladů odvolacího řízení byly stanoveny dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení