18 Co 60/2025 - 114

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Blanky Fauré ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně] sídlem v [Adresa žalobkyně] zastoupena [Jméno Zástupce], advokátem sídlem [adresa] proti žalované: České republice – [orgán] IČO: [IČO] sídlem [adresa] o 19.607.000 Kč příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 11. 2024, č. j. 43 C 216/2023-84, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě odvolacího řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 19.607.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 10. 2023 do zaplacení (výrok I) a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna na jejich náhradu zaplatit žalované částku 1 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení majetkové újmy, náhrady škody v podobě ušlého zisku za období 1. 1. 2021–31. 12. 2021, která jí měla vzniknout v důsledku průtahů v řízeních o jejích žádostech o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za čtvrté čtvrtletí roku 2018 (dále jen „první posuzované řízení“), ve vztahu k němuž žalobkyně požaduje částku 11.637.888 Kč s příslušenstvím, za první čtvrtletí roku 2019 (dále jen „druhé posuzované řízení“), ve vztahu k němuž žalobkyně požaduje částku 7.323.261 Kč s příslušenstvím, a za druhé čtvrtletí roku 2019 (dále jen „třetí posuzované řízení“), ve vztahu k němuž žalobkyně požaduje částku 645.851 Kč s příslušenstvím. V důsledku nečinnosti a průtahů v těchto řízeních dle žalobních tvrzení mělo dojít ke zpoždění výplaty příslušných prostředků nezbytných pro úhradu nákladů vznikajících v souvislosti se zaměstnáním osob se zdravotním postižením a žalobkyně byla nucena omezit své podnikatelské aktivity, čímž jí ušel v žalobě vyčíslený zisk, neboť namísto toho, aby o uvedených žádostech bylo rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě, tj. v zásadě do 30 dnů od podání žádosti, k čemuž by v případě prvního posuzovaného řízení došlo dne 30. 1. 2019, v případě druhého posuzovaného řízení dne 30. 4. 2019 a v případě třetího posuzovaného řízení dne 31. 7. 2019, bylo o žádosti o příspěvek za čtvrté čtvrtletí roku 2018 rozhodnuto až po 455 dnech, o žádosti o příspěvek za prvé čtvrtletí roku 2019 až po 321 dnech a o žádosti o příspěvek za druhé čtvrtletí roku 2019 až po 232 dnech.

3. Žalovaná navrhovala žalobu zamítnout. Uvedla, že škoda vzniká v důsledku jednotlivých průtahů, nikoli celkové délky řízení. Do řádné délky by měla být započítána i ta část řízení připadající na opravné prostředky a doručování. Nedůvodnost přerušení nelze zohledňovat v případě škody způsobené nesprávným úředním postupem. Žalovaná proto měla za to, že žalobkyně vymezila dobu průtahů nesprávně a řízení mělo i bez průtahů skončit později, než uvádí žalobkyně. První řízení mohlo skončit dle žalované nejdříve 21. 6. 2019, druhé 15. 9. 2019 a třetí dne 29. 4. 2020. Dále se neztotožnila se závěry žalobkyní předložených znaleckých posudků vyčíslujících ušlý zisk.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování jednotlivými spisy [orgán], krajské pobočky pro [adresa] (sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]) a [orgán] (sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]), znaleckými posudky předloženými žalobkyní k vyčíslení škody, listinami týkajícími se žalobkyní tvrzeného revolvingového úvěru a výpisy z účtu žalobkyně o připsání částek ze strany [orgán], po citaci příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř.), včetně jejich výkladu v komentářové literatuře dostupné na Beck online, a podrobném rozboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaném ve věci s totožným skutkovým základem, ve které se žalobkyně domáhá majetkové újmy za období od 16. 4. 2019 do 31. 12. 2019, sp. zn. [spisová značka] ze dne 15. 5. 2024, ohledně lhůty pro rozhodnutí správního orgánu, uvedl, že vycházel ze lhůty 60 dní pro rozhodnutí správního orgánu, neboť správní orgány i odvolací správní orgán dostatečně podrobně uvedly, z jakého důvodu vycházely z prodloužené lhůty pro jejich rozhodnutí, kdy konstatovaly, že věc je zvlášť složitá. Soud I. stupně neshledal důvod takto správními orgány určenou lhůtu posuzovat odlišně, a to s ohledem na značné množství podkladů pro rozhodnutí o příspěvek, které bylo nezbytné podrobně hodnotit a zkontrolovat, tyto podklady byly několikrát doplňovány, kdy se jedná se o věc značně složitou a nikoliv běžnou.

5. Co se týče prvního posuzovaného řízení uzavřel, že vycházel ze skutečnosti, že řízení bylo zahájeno doručením žádosti žalobkyně o přiznání příspěvku [orgán] dne 30. 1. 2019. Dne 15. 3. 2019 rozhodl správní orgán o přerušení řízení z důvodu vedení trestního řízení proti žalobkyni pro podezření ze spáchání trestného činu dotačního podvodu. Správní řízení však bylo dle jím uváděné odborné literatury přerušeno již ke dni, kdy nastala skutečnost, pro kterou bylo řízení následně usnesením přerušeno, v daném případě podáním trestního oznámení na žalobkyni. Trestní oznámení bylo podáno dne 25. 1. 2019 a státnímu zastupitelství bylo doručeno dne 29. 1. 2019, což je okamžik, od kterého neběžely lhůty pro rozhodnutí v řízení 1. Bez významu mělo, že [orgán] oznámila zahájení úkonů trestního řízení úřadu až v březnu 2019, neboť z rozhodnutí o přerušení řízení se podává, že bylo přerušeno do doby, než budou orgány činnými v trestním řízení sděleny závěry prováděných úkonů v trestním řízení, zda-li došlo ke spáchání trestného činu podvodu v souvislosti s poskytováním příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle zákona o zaměstnanosti v návaznosti na skutečnosti uváděné v přípisu ze dne 25. 1. 2019. Ke skutečnosti, že trestní oznámení bylo podáno samotným správním orgánem, konstatoval, že tento orgán veřejné správy, který hospodaří se státními prostředky, má stejně jako každý povinnost oznamovat podezření ze spáchání trestného činu, aniž by byl soud oprávněn v projednávané věci posuzovat důvodnost daného oznámení. Následně bylo rozhodováno o odvolání žalobkyně ze dne 27. 3. 2019, rozhodnutí správního orgánu bylo nadřízeným orgánem dne 5. 6. 2019 zrušeno a uvedené řízení bylo následně rozhodnutím správního orgánu ze dne 20. 6. 2019 opět ze shodných důvodů přerušeno (tj. vyčkání, jak dopadne prověřování trestního oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu dotačního podvodu). Uzavřel, že pokud bylo řízení opět přerušeno pro skutečnost, která nastala ještě před samotným zahájením správního řízení, lhůty pro vydání rozhodnutí od doručení trestního oznámení neběžely, resp. lhůty pro vydání rozhodnutí ani nezačaly plynout. Druhé rozhodnutí správního orgánu o přerušení řízení bylo nadřízeným orgánem potvrzeno a lhůta pro vydání konečného rozhodnutí tak nepočala plynout. Následně probíhalo dle provedeného dokazování řízení u soudu, přičemž Městský soud v [adresa] vydal dne 21. 1. 2020 rozsudek sp. zn. [spisová značka], kterým uložil správnímu orgánu lhůtu k vydání rozhodnutí v délce 60 dní od právní moci rozhodnutí. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 28. 1. 2020. Uzavřel, že v situaci, kdy rozsudek nabyl právní moci dne 28. 1. 2020, mělo být o žádosti žalobkyně rozhodnuto do 29. 3. 2020. Vzhledem k tomu, že 29. 3. 2020 byla neděle, připadl konec lhůty na následující pracovní den, a to na 30. 3. 2020. Příspěvek měl být vyplacen ve lhůtě 14 kalendářních dní (§ 78a odst. 9 zákona o zaměstnanosti), tj. dne 17. 4. 2020. Pokud tedy bylo správním orgánem rozhodnuto dne 29. 4. 2020 a příspěvek byl vyplacen 6. 5. 2020, k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě, v řízení 1 došlo.

6. Co se týče druhého posuzovaného řízení uzavřel, že řízení bylo zahájeno doručením žádosti žalobkyně o přiznání příspěvku [orgán] dne 30. 4. 2019. Usnesením ze dne 2. 7. 2019 bylo řízení přerušeno za účelem odstranění vad žádosti. Judikatura dovodila, že v případě, kdy k přerušení řízení dojde ve spojení s výzvou k odstranění nedostatků žádosti, pořádková lhůta pro vydání rozhodnutí správního orgánu stanovená v § 71 správního řádu z roku 2004 nepočala vůbec plynout, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka]. Následně byl učiněn záznam do spisu dne 11. 9. 2019, že se v řízení pokračuje, nicméně lhůta pro vydání rozhodnutí přesto plynout nepočala, neboť dne 13. 9. 2019 bylo rozhodnuto o přerušení řízení do doby rozhodnutí o výše uvedeném trestním oznámení proti žalobkyni, které bylo podáno dne 25. 1. 2019. Lhůta k vydání rozhodnutí však nepočala plynout, neboť pro tuto skutečnost bylo následně řízení přerušeno. Proti rozhodnutí o přerušení řízení podala žalobkyně odvolání, které bylo dne 25. 10. 2019 předloženo odvolacímu orgánu. Odvolací orgán měl rozhodnout ve lhůtě 60 dnů (nejpozději 27. 12. 2019), avšak rozhodl až dne 10. 2. 2020. V situaci, kdy rozhodl odvolací orgán dne 10. 2. 2020, počala správnímu orgánu prvního stupně běžet lhůta 60 dnů 15 dnů po vrácení věci správnímu orgánu, tj. dnem 27. 2. 2020. [orgán] však již dne 13. 2. 2020 provedl záznam o pokračování v přerušeném řízení. 60denní lhůta pro vydání rozhodnutí správním orgánem I. stupně proto počala běžet již tento den. Na základě uvedeného měl správní orgán rozhodnout nejpozději do 13. 4. 2020. Správní orgán rozhodl již dne 16. 3. 2020, kdy tentýž den nabylo rozhodnutí právní moci. Příspěvek byl následně vyplacen dne 23. 3. 2020, přičemž nejpozději měl být vyplacen dne 1. 5. 2020. Správní orgán prvního stupně tudíž rozhodl v zákonné lhůtě. K průtahu odvolacího správního orgánu soud I. stupně konstatoval, že odvolací správní orgán měl rozhodnout dle shora uvedených závěrů do 27. 12. 2019. Při zohlednění 15denní lhůty po vrácení věci odvolacím správním orgánem počala správnímu orgánu prvního stupně plynout lhůta k rozhodnutí dne 14. 1. 2020 (nalézací soud vychází z předpokladu, že spis by byl správnímu orgánu prvního stupně předložen nejdříve dne 30. 12. 2019, neboť 27. 12. 2019 byl pátek). Správní orgán prvního stupně by pak v případě dodržení stanovené lhůty odvolacím orgánem měl lhůtu pro vydání rozhodnutí do 16. 3. 2020 a lhůtu pro vyplacení příspěvku do 3. 4. 2020. Správní orgán prvního stupně rozhodl dne 16. 3. 2020 a příspěvek vyplatil dne 23. 3. 2020. Z uvedeného vyplývá, že i přes průtah v rozhodování odvolacího správního orgánu, správní orgán prvního stupně lhůtu pro vydání rozhodnutí dodržel. Příspěvek byl vyplacen rovněž včas. Zdůraznil, že odvolací orgán sice rozhodnutí o přerušení řízení k odvolání žalobkyně zrušil, avšak lhůty nepočaly plynout dříve, než odvolací orgán o odvolání rozhodl, respektive po 15 dnech od vrácení spisu správnímu orgánu prvního stupně, neboť důvodnost přerušení soud v projednávaném řízení zásadně neposuzuje. Nicméně vzhledem k tomu, že odvolací správní orgán rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o přerušení řízení opožděně, došlo v řízení 2 k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích tím, že odvolací správní orgán nerozhodl v zákonem stanovené lhůtě. Správní orgán prvního stupně v zákonem stanovené lhůtě rozhodl a příspěvek rovněž vyplatil včas.

7. Co se týče třetího posuzovaného řízení, vycházel nalézací soud ze skutečnosti, že řízení bylo zahájeno doručením žádosti žalobkyně o přiznání příspěvku [orgán] dne 31. 7. 2019 a bylo opět přerušeno do skončení řízení o podaném trestním oznámení na žalobkyni dne 26. 9. 2019, přičemž lhůta k vydání rozhodnutí nezačala plynout. Následně bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o přerušení řízení dne 10. 2. 2020 zrušeno. Správní orgán prvního stupně poté učinil záznam do spisu o pokračování v řízení dne 13. 2. 2020. Lhůta pro vydání rozhodnutí tudíž správnímu orgánu uplynula dne 13. 4. 2020. Správní orgán prvního stupně však rozhodl již dne 19. 3. 2020, kdy rozhodnutí současně nabylo právní moci. Příspěvek byl vyplacen dne 26. 3. 2020. V řízení 3 však nastala obdobná situace jako v řízení 2, kdy odvolací správní orgán měl o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o přerušení řízení rozhodnout do 27. 12. 2019, avšak rozhodl až po uplynutí zákonné 60denní lhůty dne 10. 2. 2020. Pokud by odvolací správní orgán rozhodl v 60denní lhůtě, lhůta pro vydání rozhodnutí by správnímu orgánu prvního stupně uplynula dnem 16. 3. 2020 a lhůta pro vyplacení příspěvku dnem 3. 4. 2020. Správní orgán prvního stupně však rozhodl až 19. 3. 2020. Příspěvek byl však vyplacen již včas dne 26. 3. 2020. Nicméně i v tomto řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích řízení došlo, když se průtahů při svém rozhodování dopustil odvolací správní orgán, v důsledku čehož správní orgán prvního stupně nerozhodl v zákonem stanovené lhůtě. Příspěvek však již v zákonem stanovené lhůtě vyplacen správním orgánem prvního stupně byl.

8. Soud I. stupně uzavřel, že ve všech posuzovaných řízeních shledal nesprávný úřední postup spočívající v průtazích řízení, kdy dotčené správní orgány nerozhodly v posuzovaných řízeních v zákonem stanovených lhůtách, a posuzoval tedy existenci příčinné souvislosti prokázaného nesprávného úředního postupu s žalobkyní tvrzenou škodou v podobě ušlého zisku. Došel k závěru, že ve věci není dána příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody a odpovědnostním titulem (nesprávným úředním postupem), neboť žalobkyně obdržela požadovaný příspěvek pouze o 19 dní později, než jej měla obdržet. Tato pozdní úhrada tudíž nemohla vyústit v tvrzenou škodu, s ohledem na tvrzení žalobkyně, že jí škoda spočívající v ušlém zisku a zapříčiněná ztrátou zakázek začala vznikat již na jaře 2019, resp. v dubnu 2019, že na přelomu března a dubna 2019 byla nucena ukončit část zakázek, optimalizovat počty osob využívaných na zakázkách, kdy příspěvky získávané na základě žádostí byly nezbytné pro ziskovost žalobkyně. Pokud měla žalobkyni vznikat škoda již rok před tím, než došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nelze uzavřít, že by příčinou vzniku tvrzené škody byl zjištěný nesprávný úřední postup. V řízení 2 měl být příspěvek žalobkyni vyplacen do 3. 4. 2020, přičemž byl vyplacen již dne 23. 3. 2020. V řízení 3 měl být příspěvek žalobkyni vyplacen do 3. 4. 2020, přičemž byl vyplacen již dne 26. 3. 2020. Oba příspěvky tudíž byly vyplaceny včas. Tvrzená škoda tudíž z nesprávného úředního postupu v uvedených řízeních žalobkyni vzniknout nemohla.

9. S ohledem na tyto závěry nalézací soud uzavřel, že ve vztahu k jednotlivým posuzovaným řízením není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem v těchto řízeních a žalobkyní tvrzenou škodou a žalobu plném rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.

10. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně. Zpochybňuje interpretaci závěrů rozsudku Nejvyššího soudu č. j. [spisová značka] provedenou soudem I. stupně, která vede k nespravedlivým důsledkům a popření práva žalobkyně na odškodnění za újmu, jež jí evidentně vznikla v důsledku výkonu veřejné moci. Upřesňuje, že jí ušel zisk v souvislosti s opožděným rozhodnutí [orgán] o příspěvcích nárokového charakteru na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. V důsledku výpadku finančních prostředků odpovídajících včas nepřiznáným příspěvkům došlo k propadu cash flow u žalobkyně, nejprve o první včas nevyplacený příspěvek v částce 23.716.191 Kč, který jí byl vyplacen po více než roce po uplynutí lhůty k vydání rozhodnutí. V důsledku nezákonného přerušení řízení následně o další dva opožděně vyplacené příspěvky, nevyplacená částka postupně narostla až na sumu 49.740.440 Kč. V důsledku výpadku těchto finančních prostředků musela žalobkyně své podnikání jako celek zásadně omezit. Upozorňuje, že v prvním z předmětných správních řízení o příspěvku za čtvrté čtvrtletí roku 2018 se jí nepodařilo dle platné právní úpravy nezákonné usnesení [orgán] o přerušení řízení odklidit, neboť odvolací orgán toto rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí o žádostech o přiznání příspěvku a jejich následného vyplacení se žalobkyně domohla až v návaznosti na řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti podle ustanovení § 79 a následujícího s. ř. s., které bylo vedeno Městským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a z něhož vyplývá, že rozhodnutí [orgán] o přerušení řízení a rozhodnutím odvolacího orgánu, který rozhodnutí [orgán] potvrdil, jsou nezákonná, neboť dle příslušného správního soudu v posuzované věci nebyl dán zákonný důvod pro přerušení řízení. Má za to, že byť soud I. stupně učinil s ohledem na judikaturu dovolacího soudu v dané věci správný závěr, že u správního řízení, které je vázáno zákonnými lhůtami pro rozhodnutí, je nutné zabývat se tím, jestli v něm došlo k dodržení těchto zákonných lhůt, následně, s poukazem na zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu, dovodil, že po dobu přerušení řízení tyto lhůty neběží, byť přímo v předmětných správních řízení bylo zjištěno, že přerušení řízení bylo nezákonné. Na tomto nesprávném právním závěru učinil rovněž nesprávná zjištění stran toho, kdy všechna tři řízení měla skončit při dodržení zákonných lhůt. Má za to, že obecné soudy jsou povinny přihlížet k tomu, zda v daném řízení došlo k zbytečným průtahům, či nikoliv. Upozorňuje na ústavněprávní rovinu posouzení dané otázky, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka] ve kterém Ústavní soud vyslovil, že při posuzování nároků uplatňovaných podle OdpŠk nesmí obecné soudy nikdy zapomínat na ústavní původ a zakotvení těchto nároků, přičemž aplikace OdpŠk nesmí vést přímo ani nepřímo k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Z uvedeného žalobkyně dovozuje, že judikaturu dovolacího soudu ohledně přerušení řízení nelze vykládat tak, že by se k již zjištěné nečinnosti v rámci posuzovaných řízeních samých nemělo přihlížet, neboť by to ve svém důsledku vedlo k nespravedlivým důsledkům. Poukazuje na odůvodnění usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2014, č. j. [číslo], ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že není možné připustit, aby správní orgány mohly svojí případnou nečinnost eliminovat zneužitím institutu přerušení správního zařízení, a zablokovat tak zásah soudu, neboť je představitelné, že i to může být nezákonnou nečinností. Z těchto důvodů má za neakceptovatelné nynější právní závěry soudu I. stupně, že nelze zkoumat důvodnost přerušení řízení, v němž mělo k nesprávnému úřednímu postupu dojít a že dobu přerušení řízení, respektive dobu, po níž se běh lhůt dle správního řádu staví, nelze do běhu zákonné lhůty započítat, neboť nelze ponechat bez přezkoumání, zda přerušení řízení nebylo nedůvodné nebo účelové, a zda správní orgány jej nepoužily jen k zastření porušování povinnosti vyřizovat věc bez zbytečných průtahů. Připomíná, že i v rámci samotných správních řízení bylo zjištěno, že ve věci nebyly dány důvody pro přerušení řízení a za nepřípadné má odkazy na komentářovou literaturu týkající se přerušení běhu lhůty pro vydání rozhodnutí v případech, kdy nastal důvod pro toto přerušení. Právní závěry soudu I. stupně má za nesprávné rovněž z důvodu, že stát by toliko v důsledku restriktivního výkladu zákona měl možnost zbavit se své objektivní odpovědnosti za způsobenou majetkovou újmu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny s poukazem na existenci usnesení správního orgánu o přerušení řízení a ústavně zaručené právo poškozeného na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny by takovým výkladem bylo vyprázdněno. Poukazuje na skutečnost, že soud I. stupně nezohlednil, že v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu č. j. [spisová značka] je odkazováno na dřívější rozhodnutí odvolacího soudu ve věcech, které jsou skutkově odlišné, kdy nedůvodnost přerušení řízení nebyla zjištěna přímo v rámci předmětných správních řízení. Tím se předmětná judikatura zásadně liší od nyní posuzovaného případu žalobce, kdy nezákonnost přerušení řízení byla zjištěna přímo v rámci správních řízení. Soud I. stupně veden nesprávnými právními závěry rezignoval na řádné zjištění skutkového stavu věci, byť žalobkyni vyzval k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů k výši újmy, které v řízení vůbec neprovedl, a to přes opakovaná upozornění účastnice. Konkrétně se vůbec nezabýval otázkou ušlého zisku, který žalobkyni vznikl a který prokazuje především znaleckým posudkem č. [číslo] znalecké kanceláře [právnická osoba] Závěry nalézacího soudu, kdy jednotlivá řízení měla skončit, jsou nesprávné, nesprávné jsou i závěry soudu I. stupně stran příčinné souvislosti s ušlým ziskem žalobkyně za předmětné období. Dále připomíná, že soud je vázán návrhem a petitem žaloby, nikoliv jeho odůvodněním a právním hodnocením, které je doménou soudu I. stupně, který mohl nárok žalobkyně posoudit podle jiných ustanovení OdpŠk, například podle § 8 odst. 1–3, neboť ze žalobních tvrzení vyplývá, že k opožděnému rozhodnutí o žádosti žalobce došlo z důvodu nezákonných rozhodnutí o přerušení řízení. Toto soud I. stupně neučinil, a jedná se tak o odepření spravedlnosti. Namítá také, že soud I. stupně nesprávně posoudil otázku délky zákonné lhůty k vydání rozhodnutí, když dle žalobkyně v posuzovaných řízeních nejsou dány důvody pro závěr, že jde o řízení zvlášť složitá s prodlouženou lhůtu k rozhodnutí o 30 dnů. Soud I. stupně měl vycházel ze zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí právě v délce 30 dnů, nikoliv z prodloužené lhůty, neboť jde o formulářovou žádost podávanou žalobkyní opakovaně každé čtvrtletí, správní orgán má s jejím zpracováním zkušenosti a její projednání nikdy, ani před ani po posuzovaných řízeních, netrvalo déle než právě 30 dnů. Nadto samo [orgán] právě v této lhůtě uložilo [orgán] ve věci rozhodnout. Navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

11. K odvolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná. Ztotožnila se plně s rozsudkem soudu I. stupně a k námitkám o započítání lhůty do přerušení řízení odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, č. j. 30 Cdo 2547/2023-315, ve kterém jsou řešena stejná správní rozhodnutí a jedná se spor mezi týmiž účastníky a ve kterém Nejvyšší soud k otázce přerušení řízení uvedl, že v rámci posouzení odpovědnosti státu za škodu, která měla být zapříčiněna nesprávným úředním postupem spočívajícím v povinnosti učinit úkon či vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nelze zkoumat důvodnost přerušení řízení, v němž mělo k nesprávnému úřednímu postupu dojít, neboť v souladu s § 65 odst. 1 správního řádu lhůty pro vydání rozhodnutí po dobu přerušení řízení neběží, dobu, po níž se běh lhůty dle správního řádu staví, tudíž nelze do běhu zákonné lhůty počítat bez ohledu na to, zda bylo řízení přerušeno nedůvodně. Nalézací soud tedy postupoval v souladu s tímto právním názorem Nejvyššího soudu. K otázce posouzení délky zákonné lhůty pro rozhodnutí v délce 60 dnů rovněž odkazuje na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, když dovolací soud uvedl, že soud při stanovení délky zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí příslušné věci je oprávněn si tuto lhůtu posoudit sám, avšak nezbavuje se povinnosti řádně vypořádat s tím, z jakého důvodu ke svému závěru dospěl, a to zejména v situaci, kdy tuto otázku posoudí jinak, než učinil správní orgán v posuzovaném řízení. Má za to, že nalézací soud v souladu s tímto právním názorem postupoval a takový postup je správný. Co se týče námitky rozhodování v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, poukazuje na interpretační přístup Ústavního soudu, který zapovídá, aby výklad OdpŠk či procesních předpisů vedl k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny, kdy je třeba kompenzovat veškerou újmu, kterou by bylo možno namítat podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Má za to, že věc žalobce byla věcně projednána a rozhodnuta na základě posouzení předpokladů odpovědnosti a že žalobcem uvedené interpretační pravidlo nelze vykládat tak, že bude kompenzována jakákoliv ztráta, přestože nebyly splněny předpoklady odpovědnosti. Soud žádným výkladem neomezil možnost žalobce domáhat se náhrady škody a připomíná, že odpovědnost za škodu nevznikne, jestliže není splněn, byť jen jeden z předpokladů odpovědnosti. V daném případě je zřejmé, že škoda vyčíslená k 15. 4. 2019 žalobci vznikla ještě v řádné době prvního řízení o příspěvek za čtvrté čtvrtletí 2018 a před zahájením řízení za druhé a třetí období. Proto i případné průtahy v řízení z povahy věci nemohou být příčinou tvrzené škody. K námitce žalobkyně, že soud mohl posoudit její nárok i dle jiných ustanovení OdpŠk, když dle žalobkyně z jejích žalobních tvrzení vyplývá, že k opožděnému rozhodnutí o žádosti došlo z důvodu nezákonných rozhodnutí o přerušení řízení, uvádí, že žalobkyně má povinnost tvrdit v řízení rozhodné skutečnosti a skutkově vymezit, jaká škoda jí vznikla v důsledku jakého postupu státu. Žalobkyně od počátku řízení jednoznačně tvrdila, že jí škoda vznikla v důsledku dlouhého řízení o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Není tedy úkolem soudu domýšlet si žalobní argumentaci. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

12. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudního I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

13. Žalovaná v průběhu odvolacího jednání zdůraznila, že soudy nebyly schopny aplikovat správný odpovědnostní titul a jejich rozhodnutí nemůže obstát v kontextu správním soudem konstatované nečinnosti. Žalobkyně akcentovala skutečnost, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu.

14. Podle ust. § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Podle ust. § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

16. Podle ust. § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („územní celky v přenesené působnosti“).

17. Podle ust. § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

18. Podle § 71 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, správní orgán je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Dle odstavce 3 ustanovení pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba a) až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ, b) nutná k provedení dožádání podle § 13 odst. 3, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny.

19. Podle § 64 odst. 1 správního řádu správní orgán může řízení usnesením přerušit a) současně s výzvou k odstranění nedostatků žádosti podle § 45 odst. 2, b) současně s výzvou k zaplacení správního poplatku, který je spojen s určitým úkonem v řízení, a s určením lhůty k jeho zaplacení; v řízení pokračuje, jakmile mu byl předložen doklad o zaplacení správního poplatku, c) probíhá-li řízení o předběžné otázce nebo správní orgán 1. dal k takovému řízení podnět podle § 57 odst. 1 písm. a), 2. učinil výzvu podle § 57 odst. 1 písm. b), anebo 3. učinil úkon podle § 57 odst. 4; za úkon správního orgánu se považuje i předání písemnosti k doručení podle § 19 a vyvěšení písemnosti na úřední desce, d) do doby ustanovení opatrovníka procesně nezpůsobilému účastníkovi, e) z dalších důvodů stanovených zákonem.

20. Podle § 65 odst. 1 správního řádu po dobu přerušení řízení činí správní orgán a účastníci úkony, kterých je zapotřebí k odstranění důvodů přerušení. Správní orgán může rovněž činit úkony podle § 137 odst. 1 a § 138. Lhůty týkající se provádění úkonů v řízení neběží. Lhůta pro vydání rozhodnutí ve věci přestává běžet již dnem, kdy nastal některý z důvodů uvedených v § 64 odst. 1, a neskončí dříve než 15 dnů ode dne, kdy přerušení řízení skončilo. Podle § 90 odst. 6 správního řádu rozhodnutí v odvolacím řízení vydá odvolací správní orgán ve lhůtách stanovených v § 71. Lhůta počíná běžet dnem předání spisu odvolacímu správnímu orgánu k rozhodnutí (§ 88).

21. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí obstaral dostatek skutkových podkladů, ze kterých vyvodil správné skutkové závěry a na jejich základě též přiléhavé závěry právní. S ohledem na učiněné právní závěry ohledně nedostatku příčinné souvislosti pak na správnosti daného rozhodnutí nemůže nic změnit skutečnost, že nalézací soud se explicitně nevypořádal s důkazy předloženými v rámci doplnění žaloby dne 24. 6. 2024, a to konkrétně dodatky znaleckého posudku znalecké kanceláře [právnická osoba] ze dne 24. 6. 2024 a ze dne 16. 5. 2024, které byly navrženy k prokázání výše ušlého zisku. Odvolací soud v tomto směru poukazuje na závěrečný návrh žalobkyně učiněný při jednání dne 15. 11. 2024, ve kterém vyjádřila přesvědčení, že důkazní prostředky provedené v rámci řízení jsou dostatečné pro rozhodnutí v dané věci. V tomto směru není případná ani výtka žalobkyně, že soud I. stupně „rezignoval na řádné zjištění skutkového stavu“, pokud se již z důvodu procesní ekonomie nezabýval výší škody, s ohledem na učiněný závěr o nedostatku příčinné souvislosti.

22. K námitce žalobkyně, že bylo na soudu I. stupně, aby nárok žalobkyně správně právně posoudil podle jiných ustanovení OdpŠk, případně jako nárok vzniklý z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím s odkazem na § 8 odst. 1–3 OdpŠk: z obsahu napadeného rozsudku je zřejmé, že soud I. stupně posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 OdpŠk, s ohledem na skutečnost, že žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení náhrady majetkové škody ve formě ušlého zisku za období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že správní orgány v posuzovaných řízeních nerozhodly v zákonem stanovených lhůtách. Pokud však žalobkyně od počátku řízení tvrdí, že jí vznikla majetková škoda v důsledku nedodržení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí a v důsledku nesprávného úředního postupu, který v žalobě i jejích doplnění popisuje a jeho jednotlivé fáze konkretizuje, odvolací soud konstatuje, že z žaloby a jejích doplnění i ze závěrečného návrhu na č. l. 82 p.v. zcela jasně vyplývá, na základě čeho se svého nároku žalobkyně domáhá a čeho se domáhá. Po celou dobu řízení se žalobkyně jednoznačně domáhá náhrady majetkové škody způsobené poklesem zisku v souvislosti s tvrzením, že správní orgán v posuzovaných řízeních nerozhodl o jejích žádostech na přiznání příspěvku v zákonem stanovené lhůtě a tyto jí nebyly přiznány a vyplaceny, což se následně odrazilo v jejím hospodářském výsledku. Na dané hodnocení nemůže mít vliv dílčí odkaz na rozhodnutí o přerušení řízení, které bylo následně Městským soudem v [adresa] zrušeno, neboť jeho existenci tvrdí jako další okolnost, která způsobila, že správní orgán nerozhodl v zákonem stanovené lhůtě a jeho postup byl nesprávný. Nadto námitku, že její nárok by bylo možné dovodit i z podle žalobkyně nezákoných rozhodnutí o přerušení posuzovaných řízení, vznesla až v průběhu odvolacího řízení, ačkoli skutková tvrzení byla zcela jasná od počátku a jejich změna učiněná v rámci řízení odvolacího, tedy i po zákonné koncentraci řízení a rozhodnutí soudu I. stupně, není přípustná. S žalobkyní lze souhlasit, že právní hodnocení věci je na soudu, i pokud účastník skutková tvrzení nesprávně právně hodnotí, avšak v daném případě žalobkyně od počátku nárok na náhradu škody odvozuje a její tvrzení směřují k prokázání nesprávného úřední postup správního orgánu dle § 13 odst. 1 OdpŠk.

23. Zásadní odvolací námitkou je otázka, zda za nesprávný úřední postup způsobující vznik nároku na náhradu majetkové újmy lze považovat skutečnost, že správní orgán řízení přerušil, ačkoli bylo posléze správním soudem konstatováno, že důvody k přerušení správního řízení dány nebyly. Tedy, do jaké míry je nutno přihlédnout k správním soudem konstatovanému nedostatku zákonného důvodu pro přerušení řízení. V daném ohledu odvolací soud upozorňuje, že v rozhodnutích o přerušení řízení správní orgány řešily problematiku, zda otázka trestní bezúhonnosti žadatele je předběžnou otázkou v rámci řízení, v němž se rozhoduje o žádosti o přiznání příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, tj. zda je trestní bezúhonnost žadatele předpokladem přiznání tohoto příspěvku. Správní orgány tuto otázku posoudily právně odlišně od správního soudu. Z níže uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 15. 5. 2024 však vyplývá, že soudy v rámci posouzení odpovědnosti státu za škodu nemohou hodnotit účelnost postupu správních orgánů či správnost jejich rozhodnutí. Obdobně v rozhodnutí ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 276/2013 Nejvyšší soud uzavřel, že “Okolnost, že v průběhu řízení probíhajícího ve více stupních bylo zrušeno prvostupňové rozhodnutí, sama o sobě nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. nezakládá, pakliže byly dodrženy zákonem stanovené lhůty či lhůta. Opakované vydávání vadných rozhodnutí např. proto, že správní orgán nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor správního orgánu vyššího stupně, lze jako nesprávný postup orgánu veřejné moci při posouzení celkové délky řízení zhodnotit.“ V daném případě soud I. stupně správně uzavřel, že došlo k nečinnosti odvolacího správního orgánu při rozhodování o odvolání žalobkyně do rozhodnutí [orgán] do přerušení řízení, avšak zjištěný nesprávný úřední postup v prvním posuzovaném řízení nebyl příčinnou vzniku tvrzené škody, neboť ta dle tvrzení žalobkyně vznikla již rok před tím, něž k nesprávnému úřednímu postupu došlo, v druhém a třetím posuzovaném řízení se výše uvedený nesprávný úřední postup v majetkové sféře žalobyně nijak neprojevil, neboť příspěvky byly vyplaceny včas.

24. Soud I. stupně v tomto ohledu odkázal zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 15. 5. 2024, ve kterém dovolací soud tuto otázku řešil, a to přímo ve vztahu ke stejným správním řízením a totožným účastníkům, a to k námitce žalované (viz bod 41, 43 uvedeného rozhodnutí) a uzavřel: (41)…ve vztahu k přerušení správního řízení, ohledně kterého uzavřel, že v rámci posouzení odpovědnosti státu za škodu, která měla být zapříčiněna nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon či vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nelze zkoumat důvodnost přerušení řízení, v němž mělo k nesprávnému úřednímu postupu dojít, neboť v souladu s § 65 odst. 1 správního řádu lhůty pro vydání rozhodnutí (§ 71 správního řádu) po dobu přerušení řízení neběží. Dobu přerušení řízení (resp. dobu, po níž se běh lhůty dle správního řádu staví) tudíž nelze do běhu zákonné lhůty započítat, a to bez ohledu na to, zda bylo řízení přerušeno nedůvodně. Nedůvodnost přerušení správního řízení lze zohlednit jen v případě nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o přerušení řízení, za splnění podmínek § 8 OdpŠk, nikoli však v případě škody způsobené výše uvedeným nesprávným úředním postupem, ohledně které je soud v odškodňovacím řízení pravomocným rozhodnutím o přerušení správního řízení vázán dle § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1018/2014). (43) Je tudíž třeba určit, kdy takové řízení mělo dle právních předpisů, jež se na ně vztahují, skončit, a to s přihlédnutím ke stavění běhu těchto lhůt z důvodu přerušení řízení či při zohlednění běhu lhůt pro rozhodnutí odvolacích správních orgánů, neboť teprve na tomto podkladě bude možné zodpovědět na otázku, zda se správní orgán nesprávného úředního postupu dopustil či nikoliv. V rámci tohoto posuzování pak nelze hodnotit účelnost postupu správních orgánů či jeho vady, které byly součástí rozhodovací činnosti a odrazily (projevily) se v následně vydaném rozhodnutí (např. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a právním posouzení), ani zohledňovat vydání následně zrušených rozhodnutí či přerušení řízení, které bylo následně hodnoceno jako nedůvodné (ať již v rámci vydaného opatření proti nečinnosti nebo v rámci odvolacího přezkumu rozhodnutí o přerušení řízení), jež je v souladu s § 76 odst. 5 větou druhou správního řádu, ve spojení s § 74 odst. 1 větou druhou správního řádu, rozhodnutím předběžně vykonatelným. S ohledem na tyto skutečnosti totiž může poškozený uplatnit jiné typy nároků (zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení nebo odškodnění majetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím), nikoliv však odškodnění majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem správního orgánu dle § 13 odst. 1 OdpŠk“.

25. Pokud žalobkyně uvedené závěry, které soud I. stupně přiléhavě aplikoval a vyvodil z nich správné skutkové závěry ohledně konce lhůt k vydání rozhodnutí a vyplacení příspěvku (ty v odvolání žalobkyně nezpochybňuje), zpochybňuje s tím, že dovolací soud odkázal na své dřívější rozhodnutí, kdy nedůvodnost přerušení řízení nebyla zjištěna přímo v předmětných řízeních, jde o námitku zavádějící, neboť jak již bylo výše uvedeno, citované rozhodnutí dovolacího soudu řeší otázky týchž správních řízení, tj. řízení o žádostech žalobkyně o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za čtvrté čtvrtletí roku 2018, za první čtvrtletí roku 2019 a za druhé čtvrtletí roku 2019, pouze škoda je žalobkyní požadována za jiné období (od 19. 4. 2019 do 31. 12. 2019).

26. V dané souvislosti žalobkyně také odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1430/13 a upozorňuje, že aplikace zákona o odpovědnosti státu nesmí vést k omezení rozsahu základního práva na kompenzaci veškeré újmy s odlazem na čl. 36 Listiny. Nejprve je nutno konstatovat, že dané rozhodnutí po skutkové stránce řešilo otázku prokázání výše škody, a Ústavní soud v něm vyjádřil, že pokud žalobce nemá možnost výši škody prokázat, nemůže tato důkazní nouze vést k zamítnutí jeho nároku bez dalšího. Jde tedy o případ zcela odlišný od nyní řešeného. Nadto v již uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 15. 5. 2024, Nejvyšší soud uvedl, že se jeho závěry vztahují na případ řešené a žalobkyní tvrzené majetkové újmy, nikoli újmy nemajetkové, kterou však žalobkyně nepožadovala, a proto k jí uváděnému „vyprázdnění“ čl. 36 odst. 3 Listiny dojít nemohlo. Ani kompenzace veškeré újmy však nemůže být činěna bez dalšího, tedy bez toho, aniž by byly splněny zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu.

27. Odvolací soud podotýká, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, odůvodnil závěr, podle kterého nárok na náhradu nemajetkové újmy nelze přiznat na základě samotné aplikace čl. 36 odst. 3 Listiny, jenž stanoví, že: „Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem“, a to proto, že čl. 36 odst. 4 Listiny odkazuje v podmínkách a podrobnostech na zákon, což jinými slovy znamená, že citované ustanovení Listiny nemá normativní povahu, neboť pouze v obecné rovině garantuje právo na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí, přičemž podmínky jeho aplikace upravují až příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 162/04).

28. Pokud se týká otázky lhůty podle § 71 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, soud I. stupně v intencích odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu v bodě 25 napadeného rozsudku odůvodnil, z jakého důvodu se od lhůty určené správními orgány i správním soudem neodchýlil. Odvolací soud uvádí, že takový postup nalézacího soudu je adekvátní, vychází-li zejména se sdělení správních orgánů i odvolacího správní orgánu, které dostatečně podrobně uvedly, z jakého důvodu vycházely z prodloužené lhůty pro jejich rozhodnutí (srov. rozhodnutí Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] či rozhodnutí ministerstva o nečinnosti), a konstatovaly, že věc je zvlášť složitá a je nutno žádosti před vydáním rozhodnutí meritorně posoudit. Nelze ani přehlédnout množství příloh a podkladů, které byly součástí každé žádosti, s kterými se správní orgán musí seznámit, podrobně je hodnotit a zkontrolovat, kdy se jedná se o věc značně složitou a nikoliv běžnou. Pokud žalobkyně namítá, že obdobné žádosti podávala každé kvartální období, a jedná se tak o typové řízení, nelze odhlédnout od skutečnosti, že každé kvartální období byla podávána nová žádost obsahující jiné přílohy, podklady a jiné údaje, které musel správní orgán znovu, nově hodnotit.

29. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně nevznesla konkrétní odvolací námitky ohledně nedostatku příčinné souvislosti, když pouze bez dalšího uvedla, že tyto závěry jsou nesprávné, odvolací soud poukazuje, že soud I. stupně ve vzahu k jednotlivým posuzovaným řízením uzavřel, že neshledal, že by příčinou vzniku tvrzené škody byl nesprávný úřední postup zjištěný v prvním posuzovaném řízení, a konstatoval, že příspěvky v druhém a třetím posuzovaném řízení byly vyplaceny včas a tvrzená škoda tak vzniknout nemohla. Odvolací soud odkazuje stran příčinné souvislosti na odůvodnění rozsudku soudem I. stupně bod 31 a 32, jež shledává dostatečným, správným a výstižným.

30. Jelikož správně bylo rozhodnuto i o nákladech řízení, odvolací soud rozsudek jako správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

31. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podel § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., a žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná, přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Žalované přísluší náhrada nákladů za 3 úkony právní služby, a to za odvolání, za přípravu na jednání a za účast na jednání odvolacího soudu, celkem 900 Kč.

Poučení