18 Co 97/2023- 979

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové a soudkyň JUDr. Evy Kotrbaté a JUDr. Nataši Loužilové ve věci žalobců: ; a) [jméno] [příjmení] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] c) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] d) [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalované: ; [země] [anonymizována čtyři slova], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o nahrazení projevu vůle o odvolání žalobců i žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 1. 2023, č. j. 9 C 334/2019-853, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II odst. 1), 4), pokud jím byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku ve vlastnictví státu parc. č. [rok] v k. ú. [část obce], [územní celek], a ve výroku III, pokud jím byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhají nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu parc. [číslo] v k. ú. [obec], [územní celek], a parc. [číslo] v k. ú. [část obce], [územní celek], zrušuje a řízení se v této části zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II, vyjma nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku ve vlastnictví státu parc. č. [rok] v k. ú. [část obce], [územní celek], a ve výroku III, vyjma zamítnutí žaloby, kterou se žalobci domáhají nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu parc. [číslo] v k. ú. [obec], [územní celek], a parc. [číslo] v k. ú. [část obce], [územní celek], potvrzuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem prvoinstanční soud zastavil řízení co do nároku žalobců na nahrazení projevu vůle žalované, jímž by žalovaná souhlasila s uzavřením smlouvy o převodu nemovitých věcí se žalobci, a to pozemku parc. [číslo] nacházejícího se v k. ú. [obec], [územní celek], okres [okres], pozemků parc. [číslo] nacházejících se v k. ú. [anonymizováno], [územní celek], okres [okres], pozemku parc. [číslo] nacházejícího se v k. ú. [obec], [územní celek], okres [okres] a pozemku parc. [číslo] nacházejícího se v k. ú. [ulice], [územní celek], okres [okres], to vše zapsáno na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, [stát. instituce] (výrok I). V této části nebyl rozsudek soudu prvého stupně napaden odvoláním a je proto pravomocný (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

2. Ve výroku II pak soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku tak, že žalované uložil k uspokojení nároku žalobců na náhradu za pozemky v restituci nevydané bezúplatně převést pozemky konkrétně označené v bodě 4) výroku II rozsudku (výrok II). Žalobu žalobců zamítl o nahrazení projevu vůle ohledně převodu pozemků co do části pozemků parc. [číslo] v k. ú. [obec], [územní celek], oddělené od pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec], [územní celek] geometrickým plánem č. [anonymizováno] [číslo], části pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec], [územní celek], oddělené od pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec], [územní celek], geometrickým plánem č. [anonymizováno] [číslo] 2016, pozemků parc. [číslo] v k. ú. [obec], [územní celek], parc. [číslo] v k. ú. [část obce], [územní celek] a parc. [číslo] v k. ú. [část obce], [územní celek], to vše zapsáno na [list vlastnictví] vedeném Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, [stát. instituce] (výrok III). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 1 103 358,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců (výrok IV). V odůvodnění rozhodnutí soud prvého stupně uvedl, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů, když za pozemky protiprávně odňaté jejich právním předchůdcům v období let 1948 až 1989, které nebylo možné žalobcům vydat, vznikl žalobcům nárok na vydání náhradních pozemků. Nárok byl uspokojen pouze částečně kvůli liknavosti, svévoli a nedostatečné aktivitě žalované, která evidovala restituční nárok žalobců v nesprávné výši, když ocenila pozemky odňaté právním předchůdcům žalobců jako role, nikoliv jako pozemky určené k zastavení podle Směrného územního plánu [anonymizováno] [územní celek] z roku 1964. I když byla žalovaná žalobci na tuto skutečnost upozorněna a i přesto, že si žalobci za účelem řádného ocenění jejich restitučního nároku nechali vypracovat znalecký posudek znalkyní [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno], žalovaná odmítla restituční nárok žalobců přecenit. Ke dni podání žaloby tak i přes aktivní účast žalobců v nabídkových řízeních zůstal neuspokojen jejich restituční nárok v celkové výši 2 495 152,76 Kč, z toho u žalobců a) a d) v částce 623 819,66 Kč a u žalobců b) a c) v částce 623 756,72 Kč. Žalobci si proto sami vyhledali vhodné pozemky ve vlastnictví státu, které jsou způsobilé jako pozemky náhradní a jejichž bezúplatný převod požadovali k pokrytí části hodnoty svého restitučního nároku. Žalovaná s žalobou nesouhlasila s tím, že do nabídkových řízení zařazovala dostatečné množství vhodných pozemků, naopak žalobci neprojevili potřebnou aktivitu, která by umožnila jejich nárok zcela vypořádat. Nejednala tedy vůči žalobcům liknavě a svévolně. Žalovaná také nesouhlasila se znaleckým oceněním restitučního nároku žalobců a zpochybnila rovněž převoditelnost všech žalobci vybraných náhradních pozemků. Až v průběhu řízení žalovaná přecenila restituční nárok žalobců, takže u každého eviduje restituční nárok ve výši 73 755,12 Kč, tedy celkově 295 020,38 Kč. Soud se ztotožnil s tvrzením žalobců o tom, že žalovaná postupovala ve vztahu k nim svévolně a liknavě, restituční nárok žalobců přecenila až po několika letech trvání řízení. Žalovaná přiznala žalobcům naprosto odlišnou hodnotu restitučního nároku a tím právě v důsledku této svévole zamezila žalobcům v uspokojení jejich nároku prostřednictvím veřejných nabídek náhradních pozemků. Žalovaná odmítala pozemky ocenit jako stavební, když charakter stavebního pozemku připustila jen částečně po několika letech trvání sporu pouze u jednoho pozemku. Soud uzavřel, že nárok žalobců co do jeho základu byl jednoznačně prokázán. V odůvodnění se dále vyjádřil k převoditelnosti pozemků na žalobce a rovněž zdůvodnil, proč některé pozemky považoval za nepřevoditelné. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a uvedl, že žalobci měli v řízení plný úspěch co do základu svého nároku, neboť se jim podařilo prokázat dostatečnou aktivitu při uspokojování svého restitučního nároku a současně i liknavý a svévolný postup žalované při jeho uspokojování. V takovém případě je již pro posouzení procesního úspěchu v řízení nerozhodné ohledně kolika z žalobci původně požadovaných náhradních pozemků soud projev vůle žalované k uzavření převodní smlouvy nahradil. Při určení tarifní hodnoty předmětu řízení vycházel z hodnoty všech náhradních pozemků žalobci původně požadovaných, když vycházel z právního názoru Nejvyššího soudu v usnesení sp. zn. 28 Cdo 6064/2017 ze dne 7. 5. 2018. Žalobci požadovali určení odměny svého zástupce za jednotlivé úkony právní služby z tarifní hodnoty ve výši 1 038 241,71 Kč, kdy se jedná o součet hodnoty pozemků na žalobce převoditelných, tj. 732 232,90 Kč a hodnot pozemků, ohledně kterých byla žaloba vzata zpět při závěrečném jednání ve věci.

3. Proti tomuto rozsudku podaly odvolání obě strany sporu. Odvolání žalobců směřovalo do zamítavého výroku III rozsudku. Žalobci uvedli, že jsou přesvědčeni, že soud prvého stupně došel k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně splnění převoditelnosti pozemků zde uvedených. Nepřevoditelnost těchto pozemků na žalobce odůvodňuje žalovaná žádostmi příslušných obcí ([územní celek] a [územní celek]) ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů ve spojení s ustanovením § 11a odst. 13 zákona o půdě. Žalobci zdůraznili, že v každém individuálním případě je třeba zkoumat, zda a z jakého důvodu obec na podané žádosti trvá, zda žádosti vůbec může být vyhověno a zda žádost splňuje veškeré náležitosti nutné k jejímu vyhovění. Žádost o převod pozemků podala [územní celek] již v roce 2016, avšak až do dotazu soudu prvého stupně neučinila jakýkoliv krok, který by stvrdil její zájem na převodu tohoto pozemku. Na první pohled jde tak o žádost účelovou, která má pouze zabránit převodu pozemků na restituenty. Rovněž skutečnost, že vyřizování žádostí je časově i věcně náročné, za žádných okolností nemůže jít k tíži žalobců. Dle přesvědčení žalobců pokud obec žádá o bezúplatný převod pozemku dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona o Státním pozemkovém úřadu, tedy za účelem realizace stavbou pro bydlení, měla by svoji žádost doplnit o takové přílohy, které prokazují konkrétní zájem [územní celek] ohledně využití pozemku a možnost jeho realizace. Analogicky lze odkázat na metodiku stanovenou Ministerstvem financí České republiky pro bezúplatné převody majetku ve správě Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Z těchto dokumentů je zřejmé, že je třeba v každém individuálním případě porovnat veřejný zájem se zájmem žalobců. Žalobci jsou přesvědčeni, že pozemky, respektive jejich části v k. ú. [obec] a pozemek v k. ú. [část obce], jsou na žalobce převoditelné. Žádosti obce nemůže být s ohledem na nedoložení žádného konkrétního záměru vyhověno. Toliko formální žádost [územní celek], která ani o vydání pozemku nikterak aktivně neusiluje, nemůže být překážkou převodu pozemků na žalobce. Rovněž pozemek parc. [číslo] v k. ú. [část obce], [územní celek], není stižen žádnou překážkou převoditelnosti na restituenty a je tak převoditelný na žalobce. Žalobci navrhli, aby odvolací soud změnil výrok III rozsudku tak, že nahrazuje projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu části pozemku parc. [číslo] oddělené od pozemku parc. [číslo] geometrickým plánem [číslo] části pozemku parc. [číslo] odděleného od pozemku parc. [číslo] geometrickým plánem [číslo] 2016, pozemku parc. [číslo] vše v k. ú. [obec], parc. [číslo] v k. ú. [část obce] a parc. [číslo] v k. ú. [část obce] tak, že každý z žalobců se stane výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu na těchto pozemcích ve výši jedné čtvrtiny a aby žalobcům byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

4. Odvolání žalované směřovalo do výroků II a IV rozsudku. Žalovaná zdůraznila, že nevydané pozemky byly žalobcům odňaty k 1. 12. 1965, a to na základě darovacího prohlášení ze dne 14. 4. 1965 a 15. 4. 1965, které bylo přijato rozhodnutím [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] ze dne 1. 12. 1965 pod [číslo jednací] [spisová značka]. Charakter nevydaných pozemků je tak třeba výlučně posuzovat k tomuto datu, přičemž z odnímacího titulu nevyplývá stavební účel odnětí, respektive záměr státu nevydané pozemky bezprostředně po odnětí zastavět. Žalovaná k tomu na počátku obdržela ze strany žalobců pouze znalecký posudek znalkyně [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] [číslo] ze dne 28. 8. 2019, který charakter nevydaných pozemků posuzuje výlučně dle Směrného územního plánu z roku 1964. Žalovaná tento znalecký posudek neakceptovala a odkázala se přitom zejména na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že Směrný územní plán z roku 1964 nemůže být jediným podkladem pro určení stavebního charakteru pozemku, neboť„ existence Směrného územního plánu zásadně objektivně není způsobilá pro svoji obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní – hrubé – skladby určitého útvaru, definovat určení příslušného pozemku“ (srov. např. usnesení NS ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015 a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010 sp. zn. I ÚS 492/10). Byť v řízení byly následně provedeny i další důkazy, žalovaná se nedomnívá, že by z nich bylo možno dospět k závěru o stavebním charakteru nevydaných pozemků s výjimkou pozemku [anonymizováno] [číslo] v k.ú. [část obce]. Ze znaleckého posudku ani z jeho dodatku současně nikterak nevyplývá, že by se znalkyně [příjmení] [příjmení] zabývala tím, zda a kdy na pozemcích proběhla faktická výstavba, respektive ani tím, jaký charakter výstavby byl na pozemcích realizován. Souhrnně má žalovaná za to, že je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, která spočívá na závěru zjišťování charakteru nevydaného pozemku ke dni odnětí, pokud soud posuzoval charakter nevydaných pozemků i podle plánů Statní regulační komise z třicátých let minulého století, které již pozbyly k datu odnětí své platnosti, a jediným platným plánem byl Směrný plán [anonymizována dvě slova]. [obec] z roku 1964. Dále má žalovaná za to, že v posuzovaném případě všechny pozemky, na nichž se nachází hřiště vedené dle Směrného územního plánu z roku 1964 v ploše sportu a rekreace, nejsou pozemky stavebními, ale jedná se maximálně toliko o ostatní plochu. Soud posoudil charakter hřišť v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, když uzavřel, že se jedná o stavby, respektive stavební pozemek, ačkoliv hřiště není zásadně stavbou v občanskoprávním smyslu dle judikatury dovolacího soudu. Rovněž dočasná stavba nemění charakter pozemku o výměře cca 2,5 ha na pozemek stavební, natož v rozsahu nezastavěné části. Odkaz soudu na vyjádření Institutu plánování a rozvoje [anonymizováno] [územní celek], který pouze předkládá časový přehled vydaných územních plánů, případně se může vyjádřit k tomu, jak dle toho kterého plánu byl pozemek určen, není však pro celkové právní posouzení věci zásadní, neboť klíčovou roli má hlavně naplnění podmínek stanovených v judikatuře Nejvyššího soudu ohledně oceňování nevydaných pozemků, které však v posuzovaném případě naplněny nebyly. Žalovaná je přesvědčena o tom, že s ohledem na skutkové okolnosti posuzované věci nelze učinit závěr o tom, že žalovaná postupovala vůči žalobcům v souvislosti s uspokojováním jejich restitučního nároku liknavě, ba dokonce svévolně. Žalobci se domáhali přecenění jejich restitučního nároku s odkazem na znalecké závěry znalkyně [příjmení] [příjmení], která v souvislosti s oceněním žalobcům odňatých a nevydaných pozemků vycházela toliko ze Směrného územního plánu [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. [anonymizováno] z roku 1964. Nedošlo-li tedy k přecenění restitučního nároku žalobců v návaznosti na předložení znaleckého posudku, který vychází toliko z existence Směrného územního plánu, nelze tento postup klást k tíži žalované, když tato postupovala v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Naopak v návaznosti na územní rozhodnutí ze dne 15. 11. 1960, [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo], ze kterého vyplývá, že na části pozemku [anonymizováno] [číslo] v k. ú. [část obce] byla již ke dni odnětí pozemku plánována stavba trafostanice, přistoupila žalovaná k částečnému přecenění restitučního nároku žalobců. Žalovaná má tedy za to, že právě i přecenění restitučního nároku žalobců svědčí o tom, že její postup vůči žalobcům nebyl liknavý, ba dokonce svévolný. Podmínky pro přecenění restitučního nároku žalobců byly naplněny až v průběhu soudního řízení. Dle názoru žalované není naplněna ani druhá ze stanovených podmínek pro vyhovění žalobě, a sice podmínka dostatečně aktivního přístupu žalobců při uspokojování jejich restitučního nároku. Žalobci se sice v minulosti účastnili veřejných nabídek, avšak v rozmezí let 2012 -2019 se žádné veřejné nabídky neúčastnili, respektive neučinili ani jiné kroky ve vztahu k jejich restitučnímu nároku. Přístup žalobců k uspokojování jejich restitučního nároku tak nenaplňuje judikaturou vymezené kritérium dlouhodobého aktivního přístupu, které je v tomto druhu soudního řízení pro úspěch žaloby třeba naplnit. Žalobci naopak zjevně usilují o převod konkrétních vybraných náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku žalované, což je dle judikatury Nejvyššího soudu důvodem pro zamítnutí předmětné žaloby o nahrazení projevu vůle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 2759/2019-256 či rozsudek NS ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, č. j. 28 Cdo 4926/2017-222). Žalobci si jako náhradní vybrali pouze pozemky, které ve veřejné nabídce žalované nikdy nebyly. S otázkou ocenění pozemků pak souvisí i otázka aplikatelnosti srážek dle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky, kdy soud jednak nesprávně vycházel ze skutkového závěru, který nemá oporu v obsahu spisu, když uzavřel, že žalovaná žádné důkazy pro jejich aplikaci nepředložila a dále pak, že i v tomto směru považoval posudek znalkyně [příjmení] [příjmení] za přesvědčivý a úplný, ačkoliv znalkyně ve svém posudku toliko uvedla:„ Z dostupných podkladů nebyly shledány důvody pro aplikaci srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.“ Soud jen nekriticky vyšel ze znaleckého posudku, který je v této části neúplný a navíc i nepřezkoumatelný. Žalovaná nepovažuje za správný ani postup soudu prvého stupně při rozhodování o nákladech řízení. Soud postupoval zcela formálně a nesprávně, když určil tarifní hodnotu pro každého z žalobců z částky 1 038 241,71 Kč, tj. z částky vyšší než byla dle názoru soudu vůbec hodnota všech vydaných náhradních pozemků (732 232,90 Kč). Soud ve prospěch vyšší tarifní hodnoty přihlédl paradoxně ke zpětvzatým pozemkům parc. [číslo] v k. ú. [obec] (192 876,54 Kč) a parc. [číslo] v k. ú. [ulice] (113 232,90 Kč), které byly vzaty zpět právě proto, že žalobci považovali takto určenou cenu za příliš vysokou. Spor o jejich převoditelnost veden nebyl. Další zásadní vadou napadeného rozsudku je to, že pro všechny žalobce soud stanovil stejnou tarifní hodnotu předmětu sporu (1 038 241,71 Kč), ačkoliv se každý z nich domáhal pouze této tarifní hodnoty dle svého spoluvlastnického podílu. V posuzovaném případě by proto bylo přiměřenější a spravedlivější stanovit společnou odměnu za jeden úkon právní služby pro všechny zúčastněné a nikoliv tedy za každou osobu samostatně. I pokud jde o posouzení míry úspěchu ve věci, je rozhodnutí soudu nesprávné, když plně úspěšné shledává žalobce, ačkoliv byla žaloba zamítnuta ve výroku III co do pěti pozemků. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek v napadené části, tj. ve výrocích II a IV zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

5. K odvolání žalované se žalobci písemně vyjádřili. Jsou přesvědčeni, že rozsudek netrpí žádnými vadami. Z rozsudku jednoznačně plyne, z jakého důvodu soud prvého stupně nedal námitkám žalované za pravdu. Vytýká-li žalovaná soudu prvého stupně, že se nevypořádal s každou její jednotlivou námitkou, tak žalobci upozorňují, že to ani není povinností soudu. Rozsudek je dostatečně odůvodněn, když soud prvého stupně jasně popsal a zdůvodnil, proč a jakými tvrzeními stran se zabýval a jak se s nimi vypořádal. Žalovaná se v odvolání věnuje výkladu pojmů stavba v občanskoprávním smyslu. Tento výklad je však pro účely určení ceny odňatých pozemků irelevantní. Žalobci poukázali na ustanovení § 2 vyhlášky č. 144/1959 Ú. l., kterou se prováděl zákon č. 87/1958 Sb., stavební řád. Podle tohoto ustanovení se za stavební pozemek považuje pozemek vymezený územním rozhodnutím k zastavění. Žalobci v tomto ohledu poukázali i na skutečnost, že určení stavebního charakteru pozemku na základě územního rozhodnutí potvrzuje i Nejvyšší soud, kdy např. v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2344/2013 uvedl:„ Pro určení výše finanční náhrady je tu rozhodující, zda vyvlastněný pozemek (jeho část) byl v době rozhodnutí o vyvlastnění pozemkem určeným pro stavbu, tedy části území určenou územním rozhodnutím k zastavění …“ Žalobci jsou na základě výše uvedeného přesvědčeni, že se jedná dozajista o pozemky stavební. Není pochybením soudu prvního stupně, že přisvědčil znaleckému posudku a následnému vyjádření znalkyně. Jelikož závěry uvedené ve znaleckém posudku jsou přesvědčivé a řádně odůvodněné, nebylo ani žádoucí nechat vypracovat revizní znalecký posudek, jak navrhovala žalovaná. Zákon totiž předpokládá vyhotovování revizních znaleckých posudků ve výjimečných, zvlášť obtížných případech. Žalobci jsou přesvědčeni, že postup znalkyně, která při určování charakteru odňatých pozemků primárně vycházela ze Směrného územního plánu, je správný. Toto tvrzení opírají o konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně připustil užití Směrného územního plánu jako relevantní územně plánovací dokumentace (např. usnesení ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). Z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že soudy si při určení stavební povahy odňatých pozemků mohou vystačit s jedním jediným kritériem – územně plánovací dokumentací, kterou je v tomto případě Směrný územní plán. Pokud soudy pracují s několika dalšími kritérii, slouží to samozřejmě na podporu územně plánovací dokumentace, nicméně kumulace kritérií není nutná. Argumentace žalované o tom, že některé pozemky byly fakticky zastavěny v 70. letech či později, je proto irelevantní. Navíc ohledně některých pozemků se žalobcům podařilo dokonce dohledat územní rozhodnutí a jiné správně právní akty svědčící o plánované konkrétní výstavbě, která byla následně realizována. Žalobci tedy trvají na tom, že stavební povaha odňatých pozemků byla v řízení prokázána zcela dostatečně a nevyvratitelně, a žalovanou tvrzený opak je pouze účelovým jednáním. Žalobci jsou přesvědčeni, že územně plánovací dokumentace z 30. let byla aplikovatelná a použitelná i po 1. 1. 1959, a to do doby, než došlo k přijetí nové územně plánovací dokumentace, která ji nahradila (tou byl Směrný územní plán), který potvrdil zastavitelnost předmětných nevydaných pozemků. Pro posouzení charakteru odňatých pozemků je rozhodné, zda byly v době jejich odnětí určeny územně plánovací dokumentací k zástavbě. Pokud se na nich následně výstavba realizovala, a to i výstavba odlišná, tato pouze potvrzuje stavební charakter těchto pozemků. Žalobci se neztotožňují s tvrzením žalované, že její přístup nemůže být liknavý či svévolný, když částečně uznala restituční nárok žalobců, jelikož žalovaná stále eviduje celkový restituční nárok žalobců v nesprávné výši. Nad to žalovaná částečně uznala restituční nárok žalobců až v průběhu řízení, ačkoliv územní rozhodnutí vydané dne 15. 11. 1960 jí bylo k dispozici už před zahájením řízení, a to jako součást znaleckého posudku, který byl žalované předložen žalobci s jejich žádostí o zaevidování restitučního nároku žalobců ve správné výši. Uvedené tak svévolnost jednání žalované pouze potvrzuje. Co se týká aktivity žalobců, je třeba zdůraznit, že žalobci projevovali snahu o uplatnění svého skutečného restitučního nároku nejen výzvami na žalovanou, ale i prostřednictvím přihlášek do veřejných nabídek, kdy se těchto nabídek opakovaně účastnili, a to již od roku 2006. V letech 2006 – 2012 se zúčastnili celkem 74 veřejných nabídek. Opětovně se žalobci přihlásili do veřejné nabídky poté, co doručili žalované výzvy ke správnému ocenění jejich restitučního nároku, a to ve výši, která jim skutečně náleží. Žalobci nebyli v nabídkách úspěšní výlučně z důvodů žalovanou konstatovaného nedostatečného nároku. Z výše popsaného je zřejmé, že se v daném případě jednalo o aktivní marnou snahu žalobců uspokojit svůj restituční nárok, když dle judikatury Nejvyššího soudu je dostatečnou aktivitou již samotná výzva k přecenění restitučního nároku a dvojnásobná účast restituenta ve veřejné nabídce (viz rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, 28 Cdo 2914/2017, 28 Cdo 1964/2017, 28 Cdo 2119/2017, 28 Cdo 3108/2017, 28 Cdo 3313/2017, 28 Cdo 4078/2015 a 28 Cdo 4480/2016). Žalobci tak dostatečně prokázali, že nejen opakovaně vyzvali žalovanou o přecenění restitučního nároku, ale zároveň se také se svým skutečným nárokem opakovaně účastnili veřejných nabídek, ve kterých z důvodu na straně žalované – nesprávně evidovaného nároku – neuspěli. Žalobci tedy byli dostatečně aktivní a zároveň žalovaná se vůči nim chovala při vypořádání jejich restitučního nároku svévolně a liknavě. Pokud jde o náklady řízení, soud prvního stupně dle názoru žalobců správně vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6064/2017, když vycházel z hodnoty předmětu sporu, čili z výše ceny požadovaných pozemků. Úvaha žalované stanovit každému z žalobců z tarifní hodnoty je zcela lichá. Žalobci netvoří nerozlučné společenství, ale mají samostatné postavení. Není tedy představitelné, aby se tarifní hodnota dělila čtyřmi. Žalobci se rovněž neztotožňují ani s názorem žalované ohledně úspěšnosti ve věci. Dle názoru žalobců je třeba„ úspěšnost“ ve sporu hodnotit nikoliv počtem vydaných pozemků, nýbrž je třeba zohlednit restituční nárok žalobců komplexně, tj. především to, zda je žalobní návrh důvodný či nikoliv. Pokud by žalovaná nejednala liknavě a svévolně a řádně by umožnila žalobcům uspokojit jejich restituční nárok účastí ve veřejných nabídkách, nemuselo dojít k žádným nákladům za toto řízení. Jelikož žalobci svůj restituční nárok jednoznačně prokázali, tedy byli nepochybně úspěšní co do základu žaloby, musejí jít náklady za toto řízení za žalovanou. Žalobci navrhli, aby odvolací soud napadené výroky II a IV rozsudku potvrdil a žalobcům přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Také žalovaná se vyjádřila písemně k odvolání žalobců. Zdůraznila, že pokud jde o pozemek parc. [číslo] v k. ú. [část obce], tak tento je již ve vlastnictví [územní celek]. Žalovaná se v tomto směru ztotožňuje s právním posouzením věci ze strany soudu prvého stupně. Soud neučinil žádná nesprávná skutková zjištění a i jeho právní posouzení věci odpovídá aktuální judikatuře Nejvyššího soudu. Soud nevycházel toliko z toho, že překážku převodu zakládá uplatnění žádosti dle § 7 zákona č. 503/2012 Sb., ale je třeba se zabývat i tím, zda bude moci být ze strany žalované žádosti vyhověno a zda obec na uplatněné žádosti trvá a z jakého důvodu. V tomto směru soud prvního stupně činil sám aktivní kroky a vyžádal si stanovisko žalované. Ověřil si, že [územní celek] a [okres] mají aktivní zájem na převodu předmětných pozemků a poskytují dlouhodobě žalované potřebnou součinnost. Nelze klást obci k tíži, že si je vědoma složitostí celého procesu a neurguje každý půlrok žalovanou o vyřízení žádosti. Žalovaná se důrazně ohradila vůči nepodloženému tvrzení žalobců, že žádost [územní celek] či [okres] lze na první pohled považovat za účelovou. Žádost byla uplatněna k většímu množství pozemků, přičemž drtivá většina z nich byla a je dotčena veřejně prospěšnou stavbou. Obec těžko mohla předvídat, že za několik let podají žalobci na předmětný pozemek žalobu a je absurdní tvrzení žalobců, že tak učinila s úmyslem zabránit tomu, aby předmětný pozemek nemohl být převeden na restituenty. Tvrzení žalobců, že skutečnost, že vyřizování žádostí obcí je časově a věcně náročné, nemůže jít k jejich tíži, je rovněž nedůvodné, neboť stejně tato skutečnost nemůže jít k tíži ani obci jakožto žadateli. Žalovaná nabízí dostatek vhodných náhradních pozemků v rámci veřejných nabídek, přičemž žalobci, pokud mají za to, že jim žalovaná účast v těchto nabídkách znemožňuje, mají primárně usilovat o ty náhradní pozemky, které byly součástí veřejné nabídky. Žalobci však takto nepostupují a téměř výlučně si vybírají náhradní pozemky, které do veřejné nabídky nikdy zařazeny nebyly. Závěr žalobců, že žádosti obce nemůže být vyhověno s ohledem na nedoložení žádného konkrétního záměru, je lichý a nemá oporu v zákoně ani v judikatuře. Ze všech uvedených důvodů považuje žalovaná odvolání žalobců za nedůvodné a navrhuje, aby výrok III rozsudku byl potvrzen.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně v napadené části včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. Přihlédl k námitkám obsaženým v odvoláních žalobců a žalované i k písemnému vyjádření obou stran sporu. Dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné a odvolání žalované je důvodné částečně.

8. V průběhu odvolacího řízení vzali žalobci podáním ze dne 26. 4. 2023 částečně zpět svou žalobu v rozsahu týkajícím se pozemku parc. č. [rok] a parc. [číslo] vše v k. ú. [část obce], a to z důvodu, že tyto pozemky byly v mezidobí převedeny na jinou osobu. Následně podáním ze dne 25. 5. 2003 vzali částečně zpět žalobu v rozsahu týkajícím se pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] oba v k. ú. [obec]. Důvodem částečného zpětvzetí je skutečnost, že od uvedených pozemků byly oddělené jejich podstatné části, které byly následně převedeny na obec. Žalovaná s částečným zpětvzetím souhlasila a odvolací soud proto ohledně těchto pozemků rozsudek soudu prvého stupně zrušil a řízení v této části zastavil (§ 222a odst. 1 o. s. ř.).

9. Soud prvého stupně ve věci provedl dostatek důkazů, které řádně zhodnotil dle § 132 o. s. ř., z nich řádně zjistil skutkový stav, který správně právně posoudil a odvolací soud pro stručnost na jeho závěry odkazuje, a to s výjimkou výroku o nákladech řízení. Soud se řádně zabýval všemi zásadními námitkami vznesenými ze strany žalobců i žalované, které jsou opětovně obsaženy v jejich odvoláních i vyjádřeních, a náležitě se s nimi vypořádal. Zcela správně a s odkazem na použitelnou judikaturu zdůvodnil, proč k námitce žalované nepovažuje nárok žalobců za promlčený (viz strana 4 rozsudku). Odvolací soud prvostupňovému soudu nevyčítá, že některá skutková zjištění převzal z řízení vedeného mezi totožnými účastníky, uvedeného v následujícím textu, kdy jednal zcela v souladu se zásadou hospodárnosti řízení a procesní ekonomie, navíc použití těchto zjištění odůvodnil způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř. Přesvědčivě a srozumitelně vysvětlil, proč neprovedl důkaz výslechem znalkyně [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno]. Navíc správně poukázal na § 13 o. z., kdy zásadní závěry soudu prvního stupně byly potvrzeny jako zcela správné a zákonu i judikatuře vyšších soudů odpovídající též soudem odvolacím (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2022, č. j. 8 Co 727/2022-1212, kdy dovolání proti němu podané bylo Nejvyšším soudem dne 12. 4. 2023 pod sp. zn. 28 Cdo 952/2023 odmítnuto, ústavní stížnost též odmítnuta pod sp. zn. I. ÚS 1694/2023). Při odvolacím jednání dále vyšlo najevo, že Okresní soud v Jičíně svým rozsudkem sp. zn. 11 C 261/2019 v řízení vedeném mezi stejnými účastníky žalobě co do základu vyhověl.

10. Postup při převodu jiného zemědělského pozemku oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb., kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2 tohoto zákona, upravuje ustanovení § 11a odst. 1 uvedeného zákona tak, že oprávněným osobám převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále v tomto zákoně stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním nebo převodem práva podle § 13 odst. 8 písm. b), se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby. Postup, kdy oprávněná osoba uplatňuje nárok na vydání náhradního pozemku u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, který nebyl zahrnut do veřejné nabídky, řešila v minulosti (jakož i v současné době) rozhodovací praxe dovolacího soudu opakovaně, a to tak, že takový postup je možný v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované, resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR a tento postup nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminační (např. rozsudek NS ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009). Je přitom věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek Velkého senátu občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3736/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Judikatura Nejvyššího soudu přitom je rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017 a další novější rozhodnutí, která na použitelná rozhodnutí staršího data odkazují).

11. V tomto směru soud prvého stupně v projednávané věci zjistil, že žalobci, pokud jde o náhradní pozemky, se do veřejných nabídek náhradních pozemků přihlásili v letech 2006 – 2012 celkem 74 krát. Žalobci však nebyli v nabídkách úspěšní výlučně z důvodu žalovanou konstatovaného nedostatečného nároku, který žalovaná evidovala v nesprávné výši a odmítala jej přecenit. Soud tedy správně dovodil liknavý a svévolný přístup žalované či jejího právního předchůdce k restitučním nárokům žalobců jako oprávněných osob a tento svůj závěr přesvědčivě zdůvodnil. Žalobci v řízení před soudem prvého stupně prokazovali výši svého restitučního nároku znaleckým posudkem soudní znalkyně [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno], která k námitkám žalované vypracovala dodatek ke znaleckému posudku a dále k obsahu znaleckého posudku byla slyšena před Okresním soudem v Českém Krumlově ve věci pod sp. zn. 6 C 33/2020. Celkový restituční nárok žalobců činil dle posudku uvedené znalkyně 2 669 444 Kč, přičemž na samotné žalobce připadá nevyčerpaná částka dohromady ve výši 2 495 152,76 Kč. V této výši také žalobci restituční nárok uplatnili. Soud prvého stupně správně z tohoto znaleckého posudku vycházel, jakož i z jiných v řízení provedených důkazů. Soudní znalkyně argumentaci žalované ve vztahu k tomuto posudku vyvrátila jak dodatkem ke znaleckému posudku, tak vyjádřením k námitkám žalované a též v rámci svého výslechu ve shora uvedené věci. Znalkyně provedla ocenění odňatých pozemků podle § 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. a vycházela tedy z ceny 250 Kč za 1 m2 pozemku (nebo jeho části) určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady, nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada. Touto částkou byly oceněny PK parcely, které podle Směrného územního plánu spadaly do funkčních ploch určených pro zástavbu. Důvody pro aplikaci srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. znalkyně nezjistila a důvod pro tento postup nezjistil ani odvolací soud. I judikatura Ústavního soudu (např. Pl. ÚS 10/13) a Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí 28 Cdo 5345/2017, 28 Cdo 1024/2018) zdůrazňuje, že k restitučním věcem je třeba přistupovat s přihlédnutím k tomu, že těm, kteří restituují, byla v minulosti způsobena celá řada křivd včetně oněch majetkových, a pokud jde o srážky dle přílohy č. 7, ty lze aplikovat pouze za situace, kdy bude nade vší pochybnost prokázáno, že jsou naplněny předpoklady pro jejich aplikaci. Rozhodnutí 28 Cdo 1623/2019 odkazované žalovanou není pro danou věc přiléhavé, neboť zde se jednalo o odlišnou situaci, kdy naopak žalovanou byl předložen znalecký posudek, který stanovil, že aplikace srážek je namístě.

12. K námitce žalované, že v posuzovaném případě byl jediným podkladem pro určení stavebního charakteru pozemků Směrný územní plán z roku 1964, je třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3222/2020, podle něhož:„ za územně plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 13 zákona o půdě) je se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán obce (města) vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017 a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015)“. Ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4678/2014 za nevydané pozemky je třeba oprávněným osobám poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu, byť takové pozemky byly v době převodu na stát v evidenci nemovitostí vedené jako zemědělské, byly-li určené k zastavění. Závěry znaleckého posudku znalkyně [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno] (ale její výpovědí učiněnou v souběžně vedeném řízení týchž účastníků) je prokázáno, že části pozemků náležejících právním předchůdcům žalobců, které přešly na stát, byly podle schváleného Směrného plánu určeny k zastavění. Dodatek ke znaleckému posudku prokazuje, že i původní stavební dokumentace, jíž byly plány regulační a zastavovací pro RP [část obce] a RP [část obce], schválené v roce 1933 a v roce 1939, ve většině již předpokládaly zastavění těchto pozemků a navíc předložené listiny svědčí o tom, že již v době přechodu na stát byly pozemky částečně zastavěné, ať už hřištěm, komunikací, stavbou trafostanice či stavbou provizorní budovy. V zásadě listiny předložené žalovanou o výstavbě v 70. a 80. letech minulého století jen podporují závěry znaleckého posudku znalkyně, tedy závěry o tom, že v době přechodu na stát tyto nemovitosti byly určeny pro zastavění v rozsahu vytyčeném regulačním plánem.

13. K otázce vhodnosti jednotlivých náhradních pozemků je třeba uvést, že za vhodné náhradní pozemky je třeba považovat pozemky, jež by byly v zásadě – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008 a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Při posuzování„ vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb. o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů ve znění pozdějších předpisů, či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014 a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017 a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016 Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).

14. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s odůvodněním rozsudku soudu prvého stupně, pokud jde o pozemky převoditelné na žalobce a pozemky na žalobce nepřevoditelné, ohledně kterých nebylo řízení zastaveno, neboť soud ke svým skutkovým i právním závěrům provedl obsáhlé dokazování a své závěry přesvědčivě a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil ve světle použitelné judikatury Nejvyššího soudu. Soud se vypořádal i s námitkami obou stran řízení, které jsou též odvolacími námitkami, a odvolací soud k jeho argumentaci nemá co dodat, tudíž v této části pro stručnost zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku (viz strany 10 – 18).

15. Po částečném zpětvzetí žaloby a s ohledem na výše uvedené důvody odvolací soud rozsudek ve výrocích II a III dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

16. Pokud jde o náklady řízení, odvolací soud nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvého stupně, který postupoval dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovodil, že žalobci měli v řízení plný úspěch a byla jim proto přiznána plná náhrada nákladů řízení ve výši 1 103 358,20 Kč. V přezkoumávané věci se žalobci domáhali vydání dvaceti pozemků. V průběhu řízení před soudem prvého stupně vzali žalobu zpět ohledně sedmi pozemků a v této části bylo řízení zastaveno. V rámci odvolacího řízení vzali žalobu částečně zpět ještě ohledně čtyř pozemků. U pozemků parc. [číslo] nacházejících se v k. ú. [anonymizováno], probíhalo řízení pod sp. zn. 9 C 126/2019 u Okresního soudu v Karlových Varech a tyto pozemky byly vydány jiným oprávněným osobám. Pozemky parc. č. [rok] a parc. [číslo] v k. ú. [část obce] byly převedeny na jinou osobu. Pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] oba v k. ú. [obec], byly převedeny na obec. Žalobci tak z původně dvaceti požadovaných pozemků vzali žalobu v rozsahu jedenácti pozemků zpět a ohledně těchto pozemků bylo před soudy obou stupňů řízení zastaveno. Dle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Toto zavinění se posuzuje výlučně z procesního hlediska, nejsou tedy podstatné důvody, které žalobce vedly ke zpětvzetí žaloby. Prvkem zavinění může být i odpadnutí předmětu řízení, neboť ani to nelze přičítat k tíži toho, kdo se pouze bránil. U dvou pozemků (s přihlédnutím k dalšímu částečnému zpětvzetí žaloby) byla navíc žaloba zamítnuta. V tomto případě jde o procesní neúspěch žalobců ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

17. Odvolací soud musel přihlédnout ke zcela oprávněným námitkám žalované, že soud prvého stupně nesprávně hodnotil úspěšnost účastníků ve věci. Žalobci byli tedy ve více než v polovině požadovaných pozemků neúspěšní (částečné zamítnutí žaloby a částečné zastavení daného řízení pro zpětvzetí žaloby), k čemuž je nutno přihlédnout rovněž s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3063/21, a proto je třeba při rozhodování o nákladech řízení aplikovat § 142 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Přestože by žalované měly být náklady řízení nahrazeny alespoň v omezené míře z důvodu částečného úspěchu ve věci, odvolací soud v tomto rozsahu přihlédl ke skutečnosti, že v předmětné věci soud může překročit návrhy účastníků (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) a navíc žalobci jsou určitým způsobem omezeni ve výběru náhradních pozemků, kdy liknavost žalované při uspokojování jejich restitučních nároků je v této věci nezpochybnitelná. Byť odvolací soud postupoval v zásadě dle shora citovaných procesních ustanovení, na druhou stranu restituční řízení o nahrazení projevu vůle státu je svým obsahem velmi specifické, což je možno považovat za důvod hodný zvláštního zřetele, kdy lze použít též § 150 o. s. ř. a nepřiznat žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

18. Ze všech těchto důvodů odvolací soud dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok IV napadeného rozsudku tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně nepřiznal.

19. O nákladech odvolací řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení ve věci samé nebyl žádný z účastníků úspěšný, přitom k úspěchu žalované ohledně výroku o nákladech řízení (procesní rozhodnutí) se při posouzení jejího práva na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřihlíží.

Poučení