18Co 63/2020

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci žalobkyně: Maria P., narozená dne xxx bytem B., Praha zastoupená advokátem JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem sídlem Slavíkova 19, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Theofanis O., narozený dne xxx bytem N., Praha zastoupený advokátkou JUDr. Annou van der Weerden sídlem Korunní 1209/76, 101 00 Praha 10 o vypořádání společného jmění manželů, k odvolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. listopadu 2019, č. j. 26 C 280/2017-217, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 5. března 2020, č. j. 26 C 280/2017-251, a ze dne 1. dubna 2020, č. j. 26 C 280/2017-252, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že z věcí náležejících do zaniklého společného jmění manželů se do výlučného vlastnictví žalobkyně přikazuje zůstatek na účtu číslo xxx vedeného u České spořitelny a.s. ve výši 135.849,73 Kč, do výlučného vlastnictví žalovaného se přikazuje zůstatek na účtu číslo xxx vedeného u Raiffeisenbank a.s. ve výši 133.896,55 Kč a záporný zůstatek na kreditní kartě číslo xxx vydané k témuž účtu ve výši 50.171,05 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 240.782,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem (ve znění opravných usnesení) soud I. stupně rozhodl, že z věcí, které měla žalobkyně a žalovaný ve společném jmění manželů se do vlastnictví žalobkyně přikazuje zůstatek na účtu č. xxx vedený u České spořitelny a. s. v hodnotě 135.849 Kč, do vlastnictví žalovaného zůstatek na účtu č. xxx vedený u Raiffeisenbank a. s. v hodnotě 133.896,55 Kč a dlužnou částku na kreditní kartě č. xxx ve výši 50.171,05 Kč (výrok I.). Žalovanému uložil na vyrovnání podílů žalobkyně zaplatit částku 225.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a na náhradě nákladů řízení částku 1.000 Kč, jinak rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).

2. Takto rozhodl v řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala vypořádání zaniklého společného jmění manželů s tvrzením, že požaduje vypořádat blíže určené konkrétní movité věci (od kterých v průběhu řízení upustila) a na vypořádání svého podílu (s ohledem na finanční hospodaření účastníků a nenaplněný slib bývalého manžela) požaduje vyplatit částku 500.000 Kč. To s tvrzením, že manželství uzavřené dne 31. 7. 2010 v Řecku bylo rozvedeno Obvodním soudem pro Prahu 2 dne 3. 3. 2017. Žalovaný ke své obraně tvrdil, že oba manželé měli své výlučné finanční prostředky, kterých se vypořádání SJM netýká. Žalovaný své prostředky uložil do fondů vedených Raiffeisenbank a.s. Z jeho mzdy za roky 2011 až do konce roku 2015 přibyla v těchto fondech ještě naspořená částka cca 500.000 Kč. Všechny prostředky z fondů poté převedl na svůj běžný účet, ze kterého odeslal své výlučné prostředky ve výši 543.600 Kč rodičům do Řecka. Ke dni ukončení vedení společné domácnosti činily nespotřebované finanční prostředky v SJM částku 500.000 Kč, které bezúspěšně navrhoval rozdělit jednou polovinou. Ke dni zániku manželství, s ohledem na uplynutí doby od vynesení rozvodového rozsudku do nabytí jeho právní moci a s ohledem na platby žalovaného zahrnující i platby pro nezletilou a bydlení žalobkyně, činila nespotřebovaná částka patřící do SJM na jeho účtu 105.869,30 Kč a záporný zůstatek na jeho kreditní kartě činil k témuž účtu částku 51.907 Kč.

3. Soud I. stupně po provedeném dokazování účastnickými výpověďmi, listinnými důkazy k prokázání zejména zůstatků na účtech účastníků včetně spořicích účtů měl za prokázaný tento skutkový stav: „Účastníci uzavřeli v roce 2010 manželství. V září xxx se jim narodila dcera. Žalovaný i žalobkyně obdrželi před uzavřením sňatku každý od své rodiny peněžní prostředky. Žalovaný své finanční prostředky takto získané ve výši cca 650.000 Kč investoval do fondu, tj. uložil peněžní prostředky na účet a prostřednictvím těchto prostředků docházelo ke zhodnocení těchto peněz a na konci roku 2015 získal žalovaný částku zvýšenou celkem na 1.100.000 Kč. Část těchto prostředků převedl na účet do Řecka a navrátil je rodině 650.000 Kč a část 450.000 Kč, představující zisk z vložených peněz, převedl na svůj běžný účet. Žalobkyně své peněžní prostředky získané od své rodiny měla a má na účtu. V listopadu roku 2015 oznámila žalobkyně žalovanému, že požádá o rozvod manželství a odstěhovala se do jiného bytu. Žalovaný přispíval žalobkyni na úhradu tohoto bydlení a přispíval na výživu nezletilé dcery. Žalovaný peněžní prostředky z účtu za období 1916 do zániku manželství 4. 4. 2017 snížil na částku 123 89650 171, tj. 73.725 Kč. Žalobkyně, která po celou dobu manželství disponovala daleko menšími finančními prostředky než žalovaný, měla na účtu 135.849,73 Kč. Žalovaný měl příjem 54.000 Kč/měsíčně netto, kdežto žalobkyně, pokud pracovala, 24.000 Kč/měsíčně. Žalovaný spotřeboval za období od ledna 2016 do zániku manželství jen pro svou potřebu značnou částku z úspor, zatímco žalobkyně utrácela převážně za živobytí. Za toto období žalovaný již neutrácel za rodinu, neboť s manželkou žili odděleně, proto tato spotřeba byla určena pouze pro žalovaného, příp. pro nezletilou dceru.“ 4. S ohledem na výše uvedené soud I. stupně s odkazem na § 740 o. z. uvedl, že nemohl odhlédnout od doby, kdy se žalobkyně odstěhovala ze společné domácnosti a žalovaný používal naspořené finanční prostředky pouze pro svoji osobu, když se jednalo o značnou částku 450.000 Kč. Veden zásadou spravedlnosti tak přihlédl k vypořádání těchto finančních prostředků nikoli ke dni zániku manželství, ale k době, kdy účastníci přestali vést společnou domácnost. Proto určil vypořádací podíl částkou 225.000 Kč, tj. polovinou částky, která spadala po zrušení spořicího účtu žalovaného a převedení finančních prostředků na běžný účet žalovaného (ve výši 450.000 Kč) a částky vrácené jeho rodině. Ve zbytku rozhodl, že finanční prostředky na účtech účastníků připadly tomu kterému z účastníků. O nákladech řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že každý z účastníků si hradí náklady řízení sám s výjimkou soudního poplatku, který hradila žalobkyně. Proto uložil žalovanému uhradit žalobkyni jeho jednu polovinu.

5. Proti tomuto rozsudku podali včasné a přípustné odvolání oba účastníci. Žalobkyně zdůraznila, že v odůvodněnírozsudku nejsou jasně specifikovány účty, o kterých soud I. stupně hovořil, když žalovaný měl u stejného bankovního ústavu více produktů. Částky uvedené soudem I. stupně neodpovídají ani účastnickým výpovědím ani provedeným důkazům, v rozsudku jsou písařské chyby (například špatně uvedený rok narození dcery, zůstatky na bankovních účtech, či nedokončení věty). Zopakovala, že v průběhu manželství měl manžel vyšší příjem, přesto mu od července do prosince 2014 posílala příspěvek na životní náklady a v platbách pokračovala i v roce 2015. Dva měsíce po podání návrhu na úpravu styku, svěření do péče a výživného a návrhu na rozvod žalovaný vybral z účtu finanční prostředky ve výši 500.000 Kč a poslal je do Řecka. Přitom sporovala tvrzení žalovaného, že tato částka nebyla součástí SJM. V průběhu manželství žalovaný vložil na účet spořicího fondu částku 790.000 Kč, která je součástí SJM, na toto spoření přispívala i žalobkyně. Prostým výpočtem je zřejmé, že na vypořádací částce měla žalobkyni náležet částka vyšší než soudem přiřknutá. To však soud I. stupně ve svém rozhodnutí nezohlednil. Soud I. stupně nesprávně rozhodl i o nákladech řízení, neboť měl rozhodnout dle úspěchu ve věci. Z těchto důvodů navrhla zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně vyhovění žalobě.

6. Žalovaný ve svém odvolání namítl četné právní, faktické i písařské chyby rozsudku. Soud I. stupně se nevypořádal s většinou zásadních právních tvrzení žalovaného a odůvodněnírozsudku je nedostatečné. Písařské chyby obsahuje záhlaví rozsudku i jeho výrok (poznámka odvolacího soudu - tyto chyby byly v zásadě opraveny opravnými usneseními). Zdůraznil, že v lednu 2016, kdy se žalobkyně odstěhovala ze společné domácnosti, obsahovaly úspory v SJM částku půl milionu korun, které tehdy navrhl rozdělit rovným dílem. Za zkratkovitý označil závěr soudu I. stupně, že ke svatbě od své rodiny dostal částku 24.000 €, a odkázal přitom na svoji výpověď před soudem I. stupně včetně svých písemných vyjádření. Na portfoliu cenných papírů byla od dubna 2012 do června 2014 částka 790.000 Kč a následně již žádné prostředky spořeny nebyly, přičemž částka 200.000 Kč stále náležela mezi výlučné prostředky žalovaného. Závěr soudu I. stupně, že žalobkyně hradila nájem, je částečně nesprávný, neboť jej hradila pouze v období duben až září 2013, ač mzdu pobírala po celý rok. Z doložených výpisů vyplývá, že žalobkyně zaslala příspěvek na úhradu rodinných nákladů v konkrétních výších a konkrétních termínech pohybujících se od 15.000 Kč až 7.000 Kč v době od března až listopadu následujícího roku. Soud I. stupně při svém rozhodnutí nezohlednil, že ještě v lednu 2016 manželé vedli společnou domácnost a v létě 2015 byli na společné dovolené v Řecku. Poukaz soudu na transakce a výběry před lednem 2016 je proto nepřípadný. Zjištění soudu o zisku ve výši 450.000 Kč za dobu dvou let z částky 650.000 Kč je naprosto nereálný. Nesprávné je i zjištění soudu, že žalovaný spotřeboval jen pro svoji potřebu značnou částku z úspor, oproti čemuž žalobkyně utrácela převážně na živobytí. Zopakoval svá skutková tvrzení, ze kterých vyplývalo, že od ledna 2016 do dubna 2017 hradil i nájem v novém bytě žalobkyně, za který zaplatil částku 208.000 Kč z prostředků SJM. Vedle toho platil i nájem za svůj byt a výživné, školku a obědy pro nezletilou v částce 200.000 Kč a i další výdaje. V tomto období žalobkyně nemusela fakticky hradit žádné náklady. Závěr soudu I. stupně o nákladech vynaložených na nezletilou, nepatřících do nákladů za rodinu, je nesprávný. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5104/2016 nelze vycházet z úspor, které byly spotřebovány za doby manželství, neboť byly spotřebovány k uspokojování potřeb rodiny žalobkyně a žalovaného. Pokud soud I. stupně dospěl k závěru, že některé prostředky byly spotřebovány pro osobní potřebu žalovaného, měl o pouze těchto rozhodnout, že náleží do SJM, a tyto konkrétně vypořádat. Nemohl je však vypořádat paušálně bez bližšího zkoumání a odůvodnění. Řízení o vypořádání SJM přitom nemá být vyúčtovacím sporem. Soud I. stupně rozhodl nesprávně i o nákladech řízení, ač žalovaný neměl stoprocentní úspěch ve věci, učinil vše k řádnému zjištění skutkového stavu, naopak žalovaná jeden svůj účet zatajila. Náhrada nákladů řízení by se s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2955/2016 měla řídit ust. § 143 o. s. ř. Soud I. stupně neodůvodnil, na základě jakého ustanovení rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že ani jeden z účastníků nemá vůči sobě nárok na jejich náhradu. Ze všech těchto důvodů navrhl změnu napadeného rozsudku, přikázání zůstatku na účtu toho kterého účastníka do jeho výlučného vlastnictví s tím, že žalobkyně na vypořádacím podílu uhradí žalovanému částku 31.062 Kč, popřípadě zrušení a vrácení rozsudku soudu I. stupně s tím, že věc bude předložena jinému soudci.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a o. s. ř., některé důkazy zopakoval a dokazování rovněž částečně doplnil (ust. § 213 odst. 2, 4 o. s. ř.).

8. Z mimořádného výpisu Raiffeisenbank a.s. k účtu žalovaného xxx (v CZK) za období od 1. 8. 2011 do 31. 12. 2012 (s počátečním zůstatkem 0 Kč) a mimořádného výpisu za období od 1. 3. do 31. 3. 2012 má odvolací soud za prokázané, že na něj byla žalovaným dne 26. 8. 2011 vložena částka 3.000 €, dne 7. 10. 2011 částka 9.991,93 €, dne 19. 10. 2011 částka 6.991,99 €, na tento účet přicházely platby (výplata) od zaměstnavatele žalovaného (O., s. r. o.) ve dnech 29. 9. 2011, 12. 10. 2011, 4. 11. 2011. 14. 11. 2011. 9. 12. 2011. 16. 12. 2011, 13. 1. 2012, 20. 1. 2012, 10. 2. 2012, 13. 3. 2012, 12. 3. 2012, byly z něj prováděny běžné úhrady platební kartou, výběry z bankomatu, a že dne 28. 3. 2012 z něj byla převedena částka 450.000 Kč do portfolia cenných papírů.

9. Z výpisu Raiffeisenbank a.s. k účtu žalovaného xxx za období od 28. 3. 2012 do 20. 6. 2014 vztahující se k převodu z běžného účtu do portfolia cenných papírů má odvolací soud za prokázané, že prvotní platba 450.000 Kč byla uskutečněna dne 28. 3. 2012, následovaly platby v měsíčních periodicitách v rozsahu od 20.000 Kč do 40.000 Kč s tím, že za výše uvedené období se jednalo o částku 1.240.000 Kč.

10. Z výpisu téhož účtu žalovaného (v CZK) za období od 1. 12. 2015 do 13. 12. 2015 má odvolací soud za prokázané, že na účet byly připsány dne 21. 12. 2015 částky 705.335,13Kč a 361.724 Kč.

11. Po takto provedeném dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ve věci samé je důvodné pouze částečně.

12. Z obsahu spisu vyplývá, že účastníci netvrdili existenci smluvní úpravy jejich manželského majetkového práva. Protože jsou oba účastníci řečtí státní občané, kteří trvale bydlí na území České republiky již od roku 2011 a v době zahájení řízení (27. 12. 2017) ještě nebylo účinné Nařízení 2016/1103 ze dne 24. června 2016, provádějící posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství, soud I. stupně nepochybil, pokud mlčky dovodil svoji mezinárodní příslušnost i rozhodné právo české. To za situace, kdy oba účastníci mají od roku 2011 svůj obvyklý pobyt na území České republiky (ust. § 49 odst. 3 věta před středníkem zák. č. 91/2012, o mezinárodním právu soukromém), a proto je také dána pravomoc českých soudů věc rozhodnout (ust. § 6 odst. 1 téhož zákona). Na vypořádání zaniklého SJM manželů dopadá úprava zákona 89/2012 Sb. - občanský zákoník (dále jen o. z.).

13. Podle ust. § 740 o. z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.

14. Soud I. stupně, ve smyslu ust. § 741 o. z., správně mlčky dovodil včasnost podání návrhu žalobkyně na vypořádání zaniklého SJM, neboť manželství účastníků bylo rozvedeno dne 4. 4. 2017 a žaloba byla podána soudu již dne 27. 12. 2017.

15. Podle ust. § 742 odstavce 1 o. z. platí, že nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.

16. Mezi stranami byla sporná otázka disparity (ust. § 742 odst. 1 písm. d/, e/ a f/ o. z.), kterou prosazovala žalobkyně. Skutková tvrzení žalobkyně k tomu tvrzená (její větší péče o domácnost a nezletilou, příspěvky na společné hospodaření manželovi přes nižší příjem manželky) ve spojení se zjištěným skutkovým stavem však důvod pro disparitu vypořádacího podílu nezakládají. Je zřejmé, že tvrzenou větší péči žalobkyně o domácnost vyvažovaly vyšší příjmy žalovaného, kterým odpovídalo i jeho vyšší pracovní vytížení, a to bez ohledu na tvrzení žalovaného (které žalobkyně nesporovala), že minimálně po část manželství pracoval i z domova. Přitom nebylo tvrzeno (a z obsahu spisu ani nevyplývá), že by žalovaný péči o rodinu a společnou domácnost zcela zanedbával. Dovodit výrazný nepoměr v péči o rodinu u obou manželů zakládající za určitých podmínek nárok na vyšší vypořádací podíl žalobkyně proto nelze.

17. Oba účastníci v řízení uvedli, že výlučné prostředky druhého z nich nemohou být zahrnuty do nevypořádaného SJM, žalovaný tak učinil ve vztahu ke všem prostředkům na účtu žalobkyně vedeného u České spořitelny a.s. číslo xxx, žalobkyně tak učinila obecně k výlučným prostředkům žalovaného. Žalovaný přitom tvrdil, že od uzavření sňatku (31. 7. 2010) do přestěhování manželů do České republiky (srpen 2011) sice oba manželé pracovali v Řecku, žádné úspory z této doby však nebyly tvořeny. K tomuto tvrzení se žalobkyně nevymezila, odvolací soud jej proto považuje za pravdivé. Za této situace jsou proto námitky žalobkyně sporující výši výlučných prostředků žalovaného převedených z měny EUR na svůj účet v českých korunách (vedený u Raiffeisenbank a.s.) v druhé polovině roku 2011, nepřípadné.

18. Žalobce přitom svá skutková tvrzení o jejich výši v průběhu řízení upřesňoval. Ve vyjádření ze dne 5. 4. 2018 tvrdil, že se jedná o částku 10.000 € (účet jemu založený dědečkem), 6.500 € (účet jemu založený matkou), dále 3.500 € (dar matky ke svatbě), 4.500 € (dar otce k svatbě) a 2.000 € (dar příbuzných ke svatbě). Z těchto prostředků převedl na svůj český účet částku 10.000 € dne 5. 10. 2011, částku 7.000 € dne 18. 10. 2011 a částku 3.692 € dne 5. 3. 2013 a vložil do fondů. V roce 2010 tedy vlastnil 24.000 €, tj. cca 650.000 Kč. Ve vyjádření ze dne 4. 9. 2019 žalovaný doplnil, že částku 450.000 Kč ze svých výlučných prostředků dne 28. 3. 2012 převedl do portfolia cenných papírů a další částku ze svých výlučných prostředků 200.000 Kč si ponechal na svém účtu. Z toho, že v době od 4/2012 do 6/2014 zasílal na portfolio cenných papírů pravidelné částky, dovozoval, že tyto „zbylé“ výlučné prostředky ve výši 200.000 Kč vložil z běžného účtu na portfolio cenných papírů, a po zrušení portfolia je proto částka 543.600 Kč (jím převedená do Řecka) jeho výlučnými prostředky nenáležejícími do zaniklého SJM. Nakonec ve vyjádření ze dne 17. 9. 2019 uvedl, že dne 26. 8. 2011 převedl na svůj shora uvedený běžný účet částku 3.000 €, dne 7. 10. 2011 částku 9.992 € a dne 19. 1. 2011 částku 6.991 €, které dne 28. 3. 2012 v celkové platbě vložil do portfolia cenných papírů platbou 450.000 Kč.

19. Z důkazů provedených odvolacím soudem však vyplývá, že výlučné prostředky žalovaného byly umístěny na jeho běžném účtu, ze kterého se hradily běžné výdaje rodiny, ale zejména na tento účet chodily i prostředky vyplácené jeho zaměstnavatelem za trvání manželství účastníků, tedy prostředky patřící do SJM. Za období srpna 2011 (založení účtu) až prosince 2011 a dále března 2012 (kdy došlo k převodu částky 450.000 Kč na portfolio cenných papírů) se jedná o částku cca 320.000 Kč. Z tohoto účtu byly prováděny i běžné platby a hotovostní výběry za toto období v částce cca 272.900 Kč. Protože finanční prostředky vložené na bankovní účet nejsou ve vlastnictví majitele účtu, ale jsou majetkem peněžního ústavu (viz rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 26, pod pořadovým číslem 50), je zřejmé, že výlučné finanční prostředky žalovaného se smísily s finančními prostředky pocházejícími ze SJM. Při absenci skutkových a prokázaných tvrzení o tom, že právě tyto výlučné prostředky žalovaného měly být dle shodné vůle obou manželů použity na investice do portfolia cenných papírů, nelze (se zohledněním výše uvedených zjištění o postatných pohybech na účtu žalovaného obsahujícího i prostředky prokazatelně patřící do SJM) dovodit, že by byly na jeho založení a následné „rozmnožení“ použity. Nadto i na účtu portfolia cenných papírů došlo k obdobné situaci, když ze společných prostředků SJM (nacházejících se na účtu žalovaného) byly hrazeny příspěvky na rozmnožení tohoto portfolia a následně byly tyto prostředky (ovšem ve snížené výši cca o 14%) vyplaceny zpět na účet žalovaného. Ze sporu o vypořádání SJM přitom nelze činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům.

20. Pro úplnost lze dodat, že nelze ani přisvědčit tvrzení žalovaného, že ze svých zbylých výlučných prostředků nacházejících se na běžném účtu hradil platby na portfolio (z částky 200.000 Kč), neboť i u nich by došlo ke smísení výlučných prostředků žalovaného s prostředky náležejících do SJM. To bez ohledu na to, že žalovaný žádným důkazem neprokazoval existenci zbylých výlučných 200.000 Kč na tomto účtu. Pokud by se totiž mělo jednat o zbytek z převodu jeho výlučných částek v eurech do české měny, jednalo by se dle žalovaným nabídnutých a soudem provedených důkazů pouze o částky 71.373,75 Kč, 266,19 Kč, 6.066,77 Kč, 243.267,02 Kč, 170.566,03 Kč, jejichž zbytek (po odečtu částky 450.000 Kč na portfolio cenných papírů) činí 41.539,76 Kč. K tvrzenému převodu částky 3.692 € dne 5. 3. 2013 totiž žalovaný nenabídl žádný důkaz. Tato skutečnost však již nebyla právně významná s ohledem na výše uvedený závěr odvolacího soudu o smísení výlučných prostředků s prostředky náležejícími do SJM na běžném účtu žalovaného. Pokud však odvolací soud dospěl k závěru o smísení výlučných prostředků žalovaného s prostředky ze SJM, nemohla být již následně ani částka 543.600 Kč (odčerpaná žalovaným po zrušení portfolia a v průběhu manželství) jeho výlučnými prostředky.

21. Pokud soud I. stupně dovodil, že žalovaný pro svoji výlučnou spotřebu za období, kdy se žalobkyně odstěhovala ze společné domácnosti, naspořené peněžní prostředky použil pro svoji potřebu, odvolací soud zohlednil, že žalobkyně tuto skutečnost netvrdila a z obsahu spisu ani nevyplývá. To zejména ve světle skutkových tvrzení žalovaného (které žalobkyně nesporovala) o tom, že za žalobkyni z těchto prostředků hradil nájem se službami, dovolenou s nezletilou, její školku včetně obědů, svůj nájem a ostatní běžné výdaje rodiny. Žalovaný, jako nerozvedený manžel, přitom byl povinen i po odstěhování žalobkyně přispívat na potřeby života rodiny tak, aby byla životní úroveň všech členů rodiny stejná (ust. § 690 o. z.). Ačkoli již účastníci nevedli rodinnou domácnost, nezbavovala jej tato skutečnost povinnosti navzájem si pomáhat a podporovat se (ust. § 691 o. z.), což žalovaný činil mimo jiné i platbami za nájem žalobkyně. K uspokojování potřeb (fakticky rozdělené) rodiny proto mohly být použity prostředky náležející do SJM účastníků, nacházející se na účtu žalovaného. Pro řízení, s ohledem na skutková tvrzení stran a ust. § 740 o. z., proto byl podstatný pouze zůstatek na specifikovaných účtech účastníků ke dni zániku manželství (4. 4. 2017) se zohledněním tvrzení žalobkyně o neoprávněném odčerpání částky 543.600 Kč ze společných prostředků žalovaným v průběhu manželství.

22. Námitka žalobkyně, že ke dni 4. 4. 2017 (datu právní moci rozvodového rozsudku) byla na jejím účtu vedeném u České spořitelny a.s. částka 116.383 Kč (namísto soudem I. stupně uváděné částky 135.849 Kč - dle odvolacího soudu zcela správně částka 135.849,73 Kč) nemá oporu ve spisu. Zůstatek v této výši prokazuje jak výpis z tohoto osobního účtu, tak i sdělení České spořitelny ze dne 7. 11. 2018. V řízení bylo provedeným dokazováním vyvráceno tvrzení žalobkyně o dvou blíže nespecifikovaných účtech žalovaného u Raiffeisenbank a.s., u které měl žalovaný pouze jeden účet v CZK a k němu navázaný účet s portfoliem cenných papírů. Pokud své tvrzení žalobkyně dovozovala z vyjádření žalovaného v jiných řízeních, tato vyjádření konkrétní čísla účtů neobsahovala a žalovaný je vysvětloval svým omylem již v těchto řízeních.

23. Lze tak uzavřít, že na základě uplatněných skutkových tvrzení účastníků byla součástí nevypořádaného zaniklého SJM účastníků ke dni právní moci rozvodu účastníků (4. 4. 2017) v souladu s ust. § 740 o. z. částka 543.600 Kč, dále zůstatek na běžném účtu žalovaného 123.896,55 Kč, debet na jeho kreditní kartě 50.171,05 Kč a zůstatek na účtu žalobkyně 135.849,73 Kč. Celkem se jedná o částku 753.265,23 Kč, ze které náleží (při zachování stejných podílů účastníků dle ust. § 742 odstavce 1 písmene a/ o. z.) každému částka 376.632,50 Kč. Pokud žalobkyni byl přikázán zůstatek na jejím účtu ve výši 135.849,73 Kč, musí jí žalovaný vyplatit na vypořádacím podílu ještě částku 240.782,80 Kč.

24. Odvolací soud proto odvoláním napadený rozsudek soudu I. stupně dle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil nejen ve výroku o vypořádacím podílu (II.), ale se zohledněním existence opravených (číslo účtu), ale i neopravených písařských chyb (název bankovního ústavu, přesný zůstatek na účtu) i ve formulačně upraveném výroku I.

25. O nákladech řízení odvolací soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch a neúspěch žalobkyně byl téměř shodný (požadovala částku 500.000 Kč, úspěšná byla co do částky 240.782,80Kč). Nelze přitom hovořit o tom, že by žalovaný svým postojem příčinu k podání žaloby nezavdal (viz závěry o částce 543.600 Kč), proto není ani důvodu pro aplikaci ust. § 143 o. s. ř.

Poučení