19 A 39/2022– 32

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobkyně: X., narozená X., státní příslušnost Kubánská republika t. č. neznámého pobytu zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Kovářská 939/4, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2022, č. j. CPR–18384–9/ČJ–2021–930310–V237 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezené věci

1. Žalobkyně se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2022, č. j. CPR–18384–9/ČJ–2021–930310–V237, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 9. 2022, č. j. CPR–18384–10/ČJ–2021–930310–V237 (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změnil část výroku rozhodnutí vydaného Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 17. 6. 2021, č. j. KRPA–154479–21/ČJ–2021–000022–ZSV a ve zbylé části toto rozhodnutí podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobkyni uloženo podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodů 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění, přičemž doba, na kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na dva roky. Rozhodnutím bylo zároveň konstatováno, že na žalobkyni se nevztahují důvody znemožňující vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyni byla dle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území do 20 dnů ode dne nabytí právní moci napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí prvostupňové rozhodnutí změnilo pouze ve formulaci stanovení počátku běhu doby k vycestování.

II. Žalobní body

2. Žalobkyně namítá, že správní orgány v předmětném řízení dostatečně nezohlednily zranitelnost žalobkyně vyplývající ze skutečnosti, že je HIV–pozitivní transgender žena v procesu změny pohlaví. V průběhu řízení vyšlo najevo, že žalobkyně je HIV pozitivní, od 14 let bere hormony Cipresta, prochází procesem změny z mužského pohlaví na ženské a před dvěma měsíci prodělala operaci prsou a pozadí. Tyto skutečnosti žalobkyni klasifikují jako zvláště zranitelnou osobu, což konstatoval také Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 18. 8. 2022, č. j. 1 Azs 218/2021–71. Žalovaný přesto nepřistoupil k identifikaci žalobkyně jako zranitelné osoby. Zranitelnost žalobkyně nebyla v celém řízení před správními orgány dostatečným způsobem reflektována, a to zejména ve vztahu k otázkám možných důvodů znemožňujících vycestování, jakož i přiměřenosti délky doby zákazu vstupu na území Evropské unie.

3. Správní orgán nijak nezohlednil důvody znemožňující vycestování, které žalobkyně v průběhu správního řízení zmiňovala, a to zejména s ohledem na stav práv LGBT osob na Kubě, jakož i omezený přístup ke zdravotní péči. Žalobkyně v rámci řízení uvedla, že by jí jako transgender osobě hrozilo v zemi původu vězení. V rámci řízení také objasnila, že je HIV–pozitivní. Žalobkyně je tedy osobou, která potřebuje mít přístup ke specifické zdravotní péči. Kubánský zdravotní systém je však nefunkční, lidé obvykle nemají přístup ani k běžným lékům, což mělo být správním orgánům známo z jejich vlastní činnosti. Skutečnost, že tyto okolnosti mohou zvláště nemocné osoby kvalifikovat pro udělení mezinárodní ochrany v České republice, konstatoval v minulosti Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 25. 5. 2021, č. j. 13 Az 55/2019–67. Žalobkyní uvedenými skutečnostmi se však správní orgány dostatečně nezabývaly. V rozporu s tvrzeními žalobkyně opakovaně konstatovaly, že v případě žalobkyně nejsou dány žádné důvody znemožňující vycestování. Takový závěr je jednoznačně v rozporu se správním spisem.

4. Žalobkyně namítá, že správní orgány pochybily, když jí v řízení o správním vyhoštění zajistily tlumočení do jazyka anglického, nikoliv španělského, přičemž žalobkyně anglický jazyk dostatečně neovládá. Žalobkyně přitom zajištění tlumočení pouze do/z anglického jazyka nejprve odmítla.

III. Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobním námitkám odkázal na rozhodnutí nalézacího správního orgánu, na shromážděný spisový materiál a na napadené rozhodnutí. Žalovaný má za to, že vše bylo v souladu s ustanovením § 3 správního řádu zjištěno a v rámci vedeného řízení také řádně vyhodnoceno. Současně má žalovaný za to, že veškeré materiály, které žalobkyně uplatnila v rámci svého odvolání, byly posouzeny v náležitém rozsahu a jejich neopodstatněnost byla deklarována v jednotlivých částech odůvodnění napadeného rozhodnutí.

6. Vzhledem k tomu, že žalovaný neshledal ve svém postupu pochybení, navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný zároveň souhlasil, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání.

IV. Obsah správního spisu

7. Žalobkyně byla dne 16. 6. 2021 v čase 02:45 při kontrole objektu CLUB Drake’s vyzvána k prokázání totožnosti. Žalobkyně nepředložila žádný doklad a pouze uvedla svou totožnost. Hlídce bylo ze strany OCP Praha 4 potvrzeno, že žalobkyně je nežádoucí osobou a zároveň jí byla sdělena informace o HIV pozitivitě žalobkyně. Žalobkyně hlídce sdělila, že je v procesu změny pohlaví z mužského na ženské, přičemž se sama cítí jako žena. Dne 16. 6. 2021 byla žalobkyně v čase 03:15 zajištěna dle ustanovení § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii“), neboť hlídce nepředložila žádný doklad totožnosti ani vízum. Za účelem učinění dalšího šetření byla žalobkyně dne 16. 6. 2021 v čase 5:45 hlídkou převezena na Místní oddělení Policie České republiky Smíchov. Prohlídka žalobkyně nebyla vykonána z důvodu nepřítomnosti osoby ženského pohlaví. Během celého služebního zákroku nebyly použity donucovací prostředky, nedošlo k újmě na zdraví, ani ke škodě na majetku. Dne 16. 6. 2021 byla v čase 12:45 až 13:00 provedena eskorta žalobkyně z Místního oddělení Policie České republiky Smíchov na Odbor cizinecké policie Kaplanova 4, Praha 4. Dne 16. 6. 2021 bylo za přítomnosti tlumočnice zahájeno správní řízení dle § 119 odst. 1 písm. b) bodů 3 a 4 zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vydáno dne 17. 6. 2021. Žalobkyně byla dne 17. 6. 2021 v čase 17:00 zajištěna dle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Dne 17. 6. 2021 v čase 20:37 byla podrobena testu na onemocnění COVID–19. Dne 18. 6. 2021 v 13:07 byla vydána zpráva o negativním výsledku testu. Dne 19. 6. 2021 v čase 02:30 byla umístěna do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá Jezová.

8. V úředním záznamu místního oddělení Smíchov ze dne 16. 6. 2021, č. j. KRPA–154479–6/ČJ–2021–001213 je uvedeno: „Komunikace hlídky s osobou X. probíhala po dohodě a odmítnutí tlumočníka v anglickém jazyce, dotyčné byly všechny předané informace jasné a srozumitelné, při provádění všech úkonů spolupracovala.“ Ze záznamu k případu omezení osobní svobody ze dne 16. 6. 2021, č. j. KRPA–154479–7/ČJ–2021–000022–ZSV vyplývá, že žalobkyně dne 16. 6. 2021 v 18:00 hodin odmítla nabízenou stravu. Strava jí byla následně poskytnuta dne 17. 6. 2021 v 18:00 hodin.

9. Podle vyúčtování tlumočeného probíhalo dne 16. 6. 2021 tlumočení z anglického jazyka do češtiny a zpět v čase od 15:50 do 19:10 hodin a dne 17. 6. 2021 od 17:00 do 20:00 hodin. V obou případech tlumočila Mgr. Vladimíra Jindřichová.

10. V protokolu o podání vysvětlení ze dne 16. 6. 2021 je uvedeno: „Poučení jsem porozuměl, tlumočníka žádám, neboť česky nerozumím slovem ani písmem a pro tento úkon netrvám na přítomnosti svého právního zástupce nebo zmocněnce.“ Žalobkyně se pod toto poučení podepsala. Na otázku, zda v řízení žádá tlumočníka a zda rozumí tlumočnici, žalobkyně uvedla: „Tlumočníka žádám, paní tlumočnici rozumím velmi dobře.“ Na otázku, zda žádá přítomnost právního zástupce, žalobkyně uvedla: „Ne, nežádám přítomnost právního zástupce, možná později.“ Na otázku, zda jí je znám nějaký důvod znemožňující vycestování, žalobkyně uvedla: „V současné době nemám žádnou překážku.“ Na otázku: „Používáte nějaké návykové látky, které by měly vliv na Váš současný zdravotní stav? Jaký je Váš zdravotní stav?“ žalobkyně odpověděla: „Ne, neužívám. Jsem naprosto zdravá.“ Žalobkyně dále uvedla, že si je vědoma, že je v schengenském informačním systému evidována jako nežádoucí cizinec (od 21. 8. 2018 do 31. 5. 2024), má za to, že je zde legálně, když podala žádost o azyl. Dále uvedla, že neví o tom, že jí byla uložena povinnost opustit území České republiky rozhodnutím ze dne 20. 12. 2019 (KRPP–170165/ČJ–2019–0300). Cestovní pas jí zabavili v Maďarsku v roce 2014, od té doby si žádné doklady nevyřídila. Na otázku, zda rozuměla všem kladeným otázkám, odpověděla žalobkyně kladně. Na závěr protokolu žalobkyně dodala, že je transsexuál a nemůže vycestovat na Kubu, protože by ji tam za to zavřeli.

11. Správní orgán I. stupně oznámil žalobkyni dne 16. 6. 2021 zahájení řízení o správním vyhoštění. Protokol o výslechu účastníka správního řízení (žalobkyně) je doslova totožný s protokolem o podání vysvětlení. Jediným rozdílem je odpověď na otázku ohledně doplnění výpovědi, kde žalobkyně nad rámec svých obav z vycestování z důvodu, že je transsexuál a hrozícího uvěznění, uvedla, že se cítí být ženou a před dvěma měsíci prodělala operaci prsou a pozadí. Také uvedla, že od 14 let bere hormony Cipresta.

12. Správní orgán I. stupně požádal Ministerstvo vnitra České republiky dne 16. 6. 2021 v souladu s § 120a zákona o pobytu cizinců o závazné stanovisko ohledně důvodů znemožňujících vycestování žalobkyně.

13. Podle úředního záznamu ze dne 16. 6. 2021 v čase 20:20 byla žalobkyně s ohledem na probíhající proces změny pohlaví z mužského na ženské dotázána, zda si přeje být prohlédnuta mužem nebo ženou. Žalobkyně uvedla, že se cítí být ženou, a proto chce být prohlédnuta ženou (ve smyslu § 9, § 29 odst. 1 zákona o Policii).

14. Ministerstvo vnitra České republiky vydalo dne 17. 6. 2021, ev. č. ZS52091 závazné stanovisko, v němž shledalo, že vycestování žalobkyně na Kubu je možné. Ministerstvo vnitra vycházelo z Informace OAMP MV ČR – Kuba – „Bezpečnostní a politická situace v zemi“ ze dne 30. 4. 2021 a Informace OAMP MV ČR – „Sexuální menšiny“ ze dne 16. 6. 2021. Ministerstvo konstatovalo, že žalobkyně neuvedla a ani ministerstvo nenalezlo žádné skutečnosti, na základě kterých by mohlo žalobkyni hrozit skutečné nebezpečí ve smyslu ustanovení § 179 zákona o pobytu cizinců, tedy porušení čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Ministerstvo konstatovalo, že situace osob s odlišnou sexuální orientací není na Kubě kritická a tyto nečelí ze strany kubánských státních orgánů či bezpečnostních složek jakémukoliv systematickému pronásledování, naopak se situace této skupiny osob zlepšuje.

15. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 17. 6. 2021, č. j. KRPA–154479–21/ČJ–2021–000022–ZSV bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3, 4 zákona o pobytu cizinců na dobu dva roky a byla jí stanovena doba k vycestování na 20 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

16. Žalobkyně podala proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně blanketní odvolání, které následně doplnila. Žalobkyně ve svém odvolání namítala, že správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí nijak nezohlednil zranitelnost žalobkyně vyplývající z její genderové identity jako HIV–pozitivní transgender ženy v procesu změny pohlaví, správní orgán I. stupně nijak nezohlednil překážky vycestování, které žalobkyně v průběhu správního řízení zmiňovala, a to zejména s ohledem na stav práv LGBT osob na Kubě, jakož i omezený přístup ke zdravotní péči v této zemi. Žalobkyně ve svém odvolání uváděla, že jako zranitelná osoba, HIV–pozitivní transgender žena v procesu změny pohlaví, mohla mít specifické potřeby, např. v oblasti přístupu ke zdravotní péči. Žalobkyně ve svém odvolání zároveň poukázala na informace o situaci transgender osob na Kubě a o nedostatečné zdravotní péči pro HIV–pozitivní osoby. Žalobkyně namítala, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda správní orgán I. stupně ověřoval, zda a jaké léky ve vztahu ke svému onemocnění užívá a zda k těmto lékům bude mít na Kubě přístup. Žalobkyně zároveň namítala, že správní orgán I. stupně nijak neověřoval, jaké jsou specifické zdravotní potřeby žalobkyně, a zda bude mít v případě návratu na Kubu přístup např. k hormonální léčbě.

17. Správní orgán I. stupně neshledal důvody pro změnu rozhodnutí podle § 88 odst. 1 správního řádu, a postoupil věc žalovanému k posouzení odvolání.

18. Žalobkyně následně své odvolání doplnila o informace o svých politických aktivitách, námitky ohledně tlumočení z a do anglického jazyka, námitky ohledně vyzrazení své identity kubánským státním orgánům a o lékařskou zprávu potvrzující onemocnění HIV.

19. Žalovaný si v rámci řízení o odvolání vyžádal dle § 149 správního řádu přezkoumání závazného stanoviska, které vydalo Ministerstvo vnitra České republiky.

20. Ministr vnitra vydal dne 22. 6. 2022, č. j. MV–130968–2/OAM–2021 závazné stanovisko, jímž potvrdil závazné stanovisko Ministerstva vnitra České republiky ze dne 17. 6. 2021 a konstatoval, že vycestování žalobkyně je možné. Ministr vnitra dospěl k závěru, že v případě žalobkyně neexistují důvody ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, které v jejím případě znemožňují její nucené vycestování. Konstatoval, že situace osob s odlišnou sexuální orientací na Kubě není jakkoliv kritická a tyto nečelí ze strany kubánských státních orgánů či bezpečnostních složek systematickému pronásledování. V případě, že by se jednalo o nezákonné počínání ze strany policie, žalobkyně měla požádat o pomoc nadřízené kubánské orgány. Žalobkyně neměla při opuštění země žádné potíže a z Kuby vycestovala legálně. Pokud by žalobkyně byla pro kubánské státní orgány natolik zájmovou osobou, neumožnily by jí zemi opustit. V souvislosti s onemocněním žalobkyně ministr uvedl, že tato do protokolu o výslechu uvedla, že nemá žádné akutní zdravotní potíže spojené s její diagnózou, a rovněž uvedl, že nemá sjednané zdravotní pojištění. Ministr vnitra se zabýval otázkou týkající se dostupnosti lékařské péče na Kubě v souvislosti s léčbou HIV. V této souvislosti zohlednil Informaci MZV ČR, č. j. 118687–6/2021–LPTP ze dne 30. 6. 2021, z níž vyplývá, že lékařská péče na Kubě je bezplatná pro všechny kubánské občany. V případě ambulantní léčby dostanou lidé léky na předpis, které si pak kupují v lékárnách za ceny úměrné jejich platu. Co se týká léčby onemocnění HIV na Kubě, dle této zprávy jsou tito pacienti léčeni rovněž zdarma. Ministr tak konstatoval, že žalobkyni nic nebrání v tom, aby v případě návratu na Kubu využila zdejší zdravotní péči. Ministr konstatoval, že žalobkyně minimálně v některých částech svá tvrzení vygradovala s cílem dosáhnout pozitivního rozhodnutí ve věci. Ministr dále ke sdílení fotek na sociální síti Facebook konstatoval, že se nejedná o politickou aktivitu takového významu, aby byla žalobkyně ve vlasti považována za politického aktivistu. Ministr upozornil, že žalobkyně na tuto svou aktivitu nijak nepoukázala v rámci výslechu dne 16. 6. 2021 a o této činnosti se zmiňuje až ve svém odvolání.

21. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně v části výroku (upřesnil začátek běhu doby k vycestování v případě zajištění žalobkyně), ve zbylé části žalovaný napadené rozhodnutí potvrdil.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

22. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu žalobkyní uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

23. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu: „Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, pobývá–li cizinec na území bez platného cestovního dokladu“.

24. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců: „Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, pobývá–li cizinec na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn“.

25. Podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění podle § 119 a 120 povinna si vyžádat závazné stanovisko ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§ 179). Podle § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí. Za skutečné nebezpečí se považuje navrácení v rozporu s článkem 3 Úmluvy (§ 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců).

26. Závazné stanovisko Ministerstva vnitra vydávané pro účely správního řízení o vyhoštění je úkon učiněný „dotčeným správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Je jedním z podkladů pro vydání rozhodnutí, u kterého neplatí zásada volného hodnocení důkazů podle § 50 odst. 4 správního řádu. Správní orgán, který vede řízení, je vydaným závazným stanoviskem dotčeného orgánu při vydání vlastního rozhodnutí vázán a nemůže se od něj odchýlit, neboť by tak překročil rozsah pravomocí, které mu zákon svěřuje. Činnost dotčeného správního orgánu nemůže správní orgán, který vede řízení, nahrazovat. Nemůže o otázkách, které spadají do působnosti dotčeného správního orgánu rozhodnout, aniž by si vyžádal závazné stanovisko, neboť k tomu nemá zákonem dané zmocnění ani odborné znalosti“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2010, č. j. 5 As 56/2009–63, č. 2167/2011 Sb. NSS).

27. Požadavky na formu a obsah závazného stanoviska jsou vymezeny v § 149 odst. 2 správního řádu, podle něhož závazné stanovisko obsahuje závaznou část a odůvodnění. V závazné části dotčený orgán uvede řešení otázky, která je předmětem závazného stanoviska, ustanovení zákona, které zmocňuje k jeho vydání a další ustanovení právních předpisů, na kterých je obsah závazné části založen. Závazná stanoviska nejsou samostatně přezkoumatelná. Jejich přezkum je však umožněn v rámci konečného rozhodnutí dle § 75 odst. 2 s. ř. s. (viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009–113, č. 2434/2011 Sb. NSS), v němž musí mít soud možnost ověřit obsah, relevanci a věrohodnost informací o zemi původu, na nichž je založeno závazné stanovisko vydané v rámci řízení o uložení správního vyhoštění k posouzení podmínek podle § 179 zákona o pobytu cizinců (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 3/2017–29, bod 46).

1. Nedostatečné zohlednění zranitelnosti žalobkyně 28. Žalobkyně namítala, že správní orgány v předmětném řízení dostatečně nezohlednily zranitelnost žalobkyně vyplývající ze skutečnosti, že je HIV–pozitivní transgender žena v procesu změny pohlaví. Tuto skutečnost měly dle žalobkyně především zohlednit ve vztahu k otázkám možných důvodů znemožňujících vycestování. Žalobkyně dále namítala pochybení při posouzení existence důvodů znemožňujících vycestování.

29. Městský soud neshledal pochybení při postupu žalovaného v řízení o správním vyhoštění. Od zadržení žalobkyně měl správní orgán I. stupně informaci o tom, že žalobkyně je HIV–pozitivní a je v procesu změny pohlaví. Tato skutečnost byla opakovaně zohledněna při provedení osobních prohlídek, kdy v souladu s projevem vůle žalobkyně osobní prohlídku vykonala osoba ženského pohlaví. Žalobkyně dále nerozvádí, jakým způsobem měla být její zranitelnost zohledněna v rámci řízení o správním vyhoštění a v čem mělo mít nedostatečné zohlednění těchto potřeb vliv na rozhodnutí ve věci, kromě posouzení důvodů znemožňujících vycestování.

30. Žalobkyně poukazuje na povinnost zohlednit zranitelnost cizince podle Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“). Podle čl. 14 odst. 1 písm. d) návratové směrnice „Členské státy zajistí, s výjimkou situace, na kterou se vztahují články 16 a 17, co největší zohlednění níže uvedených zásad ve vztahu ke státním příslušníkům třetích zemí během lhůty pro dobrovolné opuštění území stanovené v souladu s článkem 7 a během doby, kdy bylo uskutečnění vyhoštění odloženo v souladu s článkem 9: d) zohlednění zvláštních potřeb zranitelných osob.“ Návratová směrnice dále v čl. 16 odst. 3 stanoví povinnost věnovat zvláštní pozornost postavení zranitelných osob a poskytovat jim zdravotní péči a základní léčbu. Městský soud neshledal, že by správní orgány nedostály svým povinnostem v tomto ohledu v rámci řízení o správním vyhoštění. Správní orgán I. stupně se žalobkyně dotazoval na její zdravotní stav, přičemž žalobkyně uvedla, že žádné léky neužívá a je naprosto zdravá. Ze správního spisu přitom jednoznačně vyplývá, že správní orgán I. stupně měl povědomí o tom, že žalobkyně je HIV pozitivní a je v procesu změny pohlaví. Žalobkyně v rámci výslechu účastníka správního řízení doplnila také do protokolu, že je transsexuál, prodělala operaci prsou a pozadí a od 14 let bere hormony Cipresta. Žalobkyně nepoukázala na žádnou jinou léčbu, kterou by momentálně podstupovala, neuvedla ani žádné léky, které by užívala s ohledem na svou HIV–pozitivitu nebo v souvislosti se změnou pohlaví. Žádné informace ohledně probíhající léčbě a nutné dostupnosti léků žalobkyně neuvedla ani ve svém odvolání či žalobě. Žalobkyně ve svém odvolání sice poukázala na informace, které upozorňují na důležitost některých léků pro HIV–pozitivní osoby, neuvádí však, že by některý z těchto léků sama užívala. Žalobkyně ke svému odvolání připojila zprávu Fakultní nemocnice Bulovka, v níž je uvedeno: „[b]ere Cipresta, hormony po implantaci prsu, zatím zastaven” a “uživatelka žensk. hormonů”. Žalovaný tak nemohl na základě žalobkyní sdělených informací dospět k závěru, že by bylo s ohledem na případnou probíhající léčbu namístě odložit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

31. Žalobkyně v souvislosti s námitkou nedostatečného zohlednění zranitelnosti také namítala, že tato skutečnost nebyla dostatečným způsobem reflektována ve vztahu k otázkám přiměřenosti délky doby, na kterou byl žalobkyni uložen zákaz vstupu na území členských států. Tato námitka byla v žalobě ponechána ve zcela obecné rovině, přičemž žalobkyně nenamítá, z jakého důvodu měl zdravotní stav žalobkyně odůvodňovat stanovení kratší doby zákazu vstupu na území České republiky. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že doba, po kterou žalobkyni nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v zákonném rozmezí a také zcela v souladu s podmínkou proporcionality rozhodnutí. Žalovaný uvedl, že pro každou z naplněných skutkových podstat bylo možno vydat rozhodnutí o správním vyhoštění až na 5 let. Žalovaný zohlednil jednání, která jsou žalobkyni vytýkána, skutečnost, že žalobkyně si byla vědoma vyhoštění a zákazu vstupu, které jí bylo na dobu 6 let uloženo v Itálii, a také skutečnost, že v rámci vedeného řízení poskytovala potřebnou součinnost a s nalézacím správním orgánem spolupracovala. Soud tak má za to, že žalovaný dostatečně odůvodnil délku doby, na kterou byl žalobkyni uložen zákaz vstupu na území členských států Evropské unie. Skutečnost, že žalobkyně je HIV–pozitivní transsexuální ženou nemá vliv na délku zákazu vstupu na území Evropské unie. Žalobkyně ani sama neuvádí, z jakého důvodu by měla její zranitelnost vést ke stanovení kratší dobu délky zákazu vstupu na území členských států. Skutečnost, že žalobkyně je HIV–pozitivní transsexuální ženou žalovaný zohlednil při hodnocení přiměřenosti rozhodnutí, přičemž zohlednil, že je léčba onemocnění HIV na Kubě zdarma pro všechny kubánské občany. Městský soud tak neshledal pochybení správních orgánů při nezohlednění zranitelnosti žalobkyně při stanovení délky zákazy vstupu na území členských států Evropské unie.

2. Posouzení existence důvodů znemožňujících vycestování 32. Ani ve vztahu k posouzení existence důvodů znemožňujících vycestování soud neshledal takové pochybení, které by zakládalo nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobkyně jako důvod znemožňující vycestování uváděla 1. zacházení s transgender osobami na Kubě, 2. omezený přístup ke zdravotní péči pro transgender osoby, 3. omezený přístup ke zdravotní péči pro HIV–pozitivní osoby a 4. politické aktivity žalobkyně na Kubě.

33. Soud nejprve konstatuje, že žalobkyně již pětkrát žádala v ČR o poskytnutí mezinárodní ochrany.

34. Žalobkyně požádala o mezinárodní ochranu poprvé dne 8. 1. 2015. Ministerstvo vnitra jí rozhodnutím ze dne 24. 3. 2015 neudělilo azyl podle § 12, § 13 ani § 14 zákona o azylu, ale udělilo doplňkovou ochranu podle § 14a uvedeného zákona na 24 měsíců. Ministerstvo neshledalo, že by žalobkyni hrozilo na Kubě pronásledování z důvodů uváděných v průběhu řízení (žalobkyně uvedla, že je gay a transvestista, a z tohoto důvodů jí hrozí vězení, neměla svobodu projevu a byla diskriminována, také nesouhlasila s politickým režimem na Kubě), nebylo však možné vyloučit nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, neboť politická a bezpečnostní situace na Kubě byla natolik neuspokojivá, že nezaručovala bezpečný návrat.

35. Žalobkyně nepožádala o prodloužení udělené doplňkové ochrany a dne 4. 4. 2017 podala druhou žádost o mezinárodní ochranu. Řízení o této žádosti bylo dne 4. 5. 2017 zastaveno podle § 25 písm. j) zákona o azylu, podle kterého se řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele. K žalobě žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc správnímu orgánu k dalšímu řízení. Následně bylo řízení dne 15. 10. 2018 opět zastaveno.

36. Dne 2. 7. 2018 podala žalobkyně třetí žádost o mezinárodní ochranu, řízení o této ministerstvo zastavila rozhodnutím ze dne 15. 10. 2018 opět podle § 25 písm. j) zákona o azylu. Žalobu proti tomuto rozhodnutí žalobkyně nepodala.

37. Dne 28. 1. 2019 podala žalobkyně čtvrtou žádost o mezinárodní ochranu. Ministerstvo konstatovalo, že se jedná o opakovanou žádost, nicméně posoudilo ji meritorně rozhodnutím ze dne 19. 8. 2019 a mezinárodní ochranu žalobkyni neudělilo. Správní orgán mimo jiné uvedl, že má po posouzení všech výpovědí žalobkyně pochybnosti o její věrohodnosti. Žalobkyně podle něj účelově vygradovala své tvrzené aktivity (účast na manifestacích proti režimu a za práva transsexuálů). Její tvrzení jsou navíc natolik obecná a neurčitá, že mohou vycházet z běžné znalosti poměrů na Kubě, nikoliv osobních prožitků. Jako důvod odchodu z vlasti uvedla diskriminaci z důvodu sexuální orientace a s tím související opakované zadržení policií, násilné chování policie a nemožnost najít si zaměstnání. Podle správního orgánu ze zpráv o zemi původu vyplynulo, že na Kubě nedochází k soustavné diskriminaci LGBT osob, byť může mít sexuální orientace vliv na výběrové řízení na pozice v odvětvích, které jsou považována z hlediska režimu za citlivé. Podle správního orgánu nebyla situace osob s odlišnou sexuální orientací na Kubě jakkoliv kritická, nečelily ze strany státních orgánů ani bezpečnostních složek pronásledování, jejich situace se naopak rok od roku zlepšuje. Byť nelze vyloučit individuální negativní chování soukromých osob či příslušníků bezpečnostních složek, není to běžným jevem. Žalobkyně sice uvedla, že byla několikrát zadržen policií, ale z její výpovědí vyplynulo, že tomu tak nebylo z důvodu sexuální orientace, ale z důvodu jejího chování na veřejnosti, které mohlo být kvalifikováno jako výtržnictví, a protože nebyla zaměstnána. Žalobkyně nebyla nikdy obviněna, trestně stíhána ani odsouzena. K tvrzení, že byla na Kubě znásilněna a nakažena virem HIV správní orgán uvedl, že se jednalo o nezákonné počínání soukromé osoby. V případě, že policie nebrala její stížnost vážně, měla se před odchodem z vlasti pokusit podat stížnost u nadřízených orgánů. Správní orgán navíc vyjádřil pochybnosti o tomto tvrzení, neboť jej žalobkyně zmínila poprvé až ve své třetí žádosti. Správní orgán se také zabýval zdravotním stavem žalobkyně, zejm. v souvislosti s nakažením virem HIV. Žalobkyně uvedla, že nemá žádné akutní zdravotní problémy. Ze zpráv o zemi původu vyplynulo, že léčba onemocnění virem HIV je na Kubě dostupná a bezplatná. Žalobu proti tomuto rozhodnutí žalobkyně nepodala.

38. Po zadržení žalobkyně dne 16. 6. 2021 při kontrole Policie ČR v klubu Drake´s v Praze a jejím zajištění žalobkyně dne 21. 6. 2021 v zařízení pro zajištění cizinců požádala po páté o mezinárodní ochranu. Důvody žádosti neuvedla. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 23. 6. 2021, č. j. MV–101516–3/OAM–2021 řízení o této žádosti zastavilo podle § 11a odst. 3 zákona o azylu, neboť shledalo, že se jedná o další opakovanou žádost ve smyslu § 2 odst. 1 písm. g) téhož zákona.

39. Ministerstvo uvedlo, že v páté žádosti neuvedla vůbec žádné důvody, přestože byla poučena, že s ní nebudou prováděny žádné další správní úkony, v rámci nichž by mohla svou žádost případně doplnit, a musí tedy tak učinit ona sama ve své žádosti. Žalobkyně tak však neučinila. Neuvedla tedy žádné nové skutečnosti oproti skutečnostem tvrzeným v předchozích žádostech, ani nepoukázala na změnu okolností vztahujících se k možnému pronásledování podle § 12 zákona o azylu nebo hrozbě vážné újmy podle § 14a téhož zákona.

40. Žalobkyně následně v žalobě proti rozhodnutí o páté žádosti o mezinárodní ochranu namítala taktéž svoji zranitelnost jako HIV pozitivní transgender ženy v procesu změny pohlaví, z tohoto důvodu tvrdila, že by mohla být v případě návratu do země původu terčem pronásledování nebo utrpět vážnou újmu. Namítala špatný přístup ke zdravotní péči s ohledem na potřeby HIV pozitivní transgender ženy v procesu změny pohlaví. S ohledem na postavení LGBT osob na Kubě by se rovněž mohla kvalifikovat pro udělení azylu. Tvrdila, že z titulu transgender jí hrozí na Kubě vězení. Zpochybňovala materiál, který si ministerstvo pro posouzení žádosti opatřilo, Informace OAMP MV ČR – Sexuální menšiny. Namítala, že z veřejně dostupných zdrojů vyplývá, že LGBT osoby mohou na Kubě čelit řadě problémů, kubánská vláda v minulém roce zakázala „pochod hrdosti“, během nepovoleného shromáždění byly zadrženy tři osoby, podle mezinárodní organizace ILGA čelí transgender ženy často policejním raziím, které je mají podle úřadů „chránit“ před propadem do nucené prostituce. Jsou zadrženy a odvedeny na policejní stanici, kde jim je vystavena pokuta a je jim vyhrožováno, aby se neoblékaly „jako ženy“. Následujícího dne jsou propuštěny. V některých případech je policie může zařadit do seznamu osob vykazujících „protispolečenské“ chování. Podle zprávy Ministerstva zahraničí USA zákon na Kubě zakazuje diskriminaci na základě sexuální orientace, ale nerozšiřuje stejnou ochranu na transsexuální nebo intersexuální jedince. Podle Human Rights Watch mnoho leseb, gayů, bisexuálů a trans osob trpí násilím a diskriminací, zejména a v nitru země. Podle žalobkyně tak je zřejmé, že trans osoby trpí na Kubě diskriminací. V případě návratu do země původu tak žalobkyni hrozí diskriminace, pronásledování nebo vážná újma z důvodu genderové identity, kterou nebude s to skrývat s ohledem na plastickou operaci prsou a pozadí, přestože v dokladech má uvedeno mužské pohlaví. Žalobkyně namítala, že ji kubánské státní orgány nebudou schopny ochránit před pronásledováním soukromých osob, příp. by se mohly samy stát původci pronásledování. V žalobě také namítala, že nebude mít na Kubě přístup ke specifické lékařské péči, kterou vyžaduje jeho zdravotní stav (HIV, hormonální léčba). Ministerstvo se žalobkyně nijak nedoptávalo, jaké bere léky, a následně neověřilo, zda k těmto lékům bude mít přístup, ani zda bude mít přístup k hormonální léčbě. Z veřejně dostupných zdrojů přitom vyplývá, že zdravotní systém na Kubě vykazuje určité nedostatky. K žalobě žalobkyně přiložila vlastnoručně psané prohlášení. Uvedla v něm, že je transsexuální ženou, byla týrána a mlácena policií. Dávali ji do vězení, protože byla na demonstraci proti komunismu a špatnému zacházení vůči QTBI osobám. Patří k organizaci Cuba Decide. Žalobkyně je oponentem režimu a bránila na Kubě lidská práva. Byla mnohokrát ve vězeních, která jsou nelidská. Na Kubě se bojí uvěznění. Na Kubě není svoboda projevu. Zemřou tam miliony lidí s nemocí jako má žalobkyně.

41. Žalobkyně také v tomto řízení před Krajským soudem v Praze sp. zn. 45 Az 16/2021 namítala, že měla mít tlumočníka z jazyka španělského, nikoliv anglického. Poukázala také na další informace související s aktuální situací na Kubě. Podle těchto informací byly zadrženy stovky lidí a policie obklíčila domy aktivistů. Policie demonstranty mlátí a stříká na ně pepřovým sprejem. Podle médií se jedná o největší protesty za poslední desetiletí. Dále žalobkyně poukázala na zprávy týkající se pandemie Covid–19 na Kubě a s tím související kolaps zdravotnických zařízení. Pandemie má hluboký dopad i na hospodářský a sociální život. Dále žalobkyně namítala, že v roce 2011 zemřela ve vězení její trans přítelkyně a odkázala k tomu na internetovou zprávu. Doložila také další 4 snímky ze svého profilu na síti Facebook zachycující sdílení příspěvků zejména členů skupiny Cuba Decide a aktuální lékařskou zprávu. Dále zaslala soudu článek ze serveru Washington Blade ze dne 17. 7. 2021, který se věnuje účasti LGBT osob na červencových protestech. Článek odkazuje na obecnou situaci LGBT osob a ustanovení trestního zákoníku „ley peligro“, který zavádí trestný čin „předčasné (pre–delikventní) sociální nebezpečnosti“. Toto ustanovení je často používáno k potlačování disentních názorů a je diskriminačně využíváno vůči trans komunitě, pokud nemohou najít zaměstnání.

42. Krajský soud v Praze žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 45 Az 16/2021–143. Soud uvedl, že závěr ministerstva, že od posledního meritorního posouzení čtvrté žádosti žalobkyně nedošlo na Kubě k takovému zhoršení situace, které by odůvodňovalo meritorní posouzení, účinně nebyl nezpochybněn, zároveň žalobkyně žádné nové důvody týkající se její situace neuvedla. Žalobkyně argumentovala relativně obecně tím, že transgender osoby jsou na Kubě diskriminovány či že jim jsou v některých případech ukládány pokuty (i podle tvrzení žalobkyně netrvá zadržení policií déle než jeden den). Z těchto tvrzení však neplyne závěr, že by tvrzené okolnosti dosahovaly intenzity pronásledování. Nikoliv každá diskriminace může být považována za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Žalobkyně netvrdila ani nedoložila, že došlo k relevantní změně od dob posledního posouzení čtvrté žádosti. V tehdejším řízení byla otázka, zda na Kubě dochází k pronásledování transgender osob nebo zda jim hrozí vážná újma meritorně posouzena. Stejně tak byla v tehdejším řízení posouzena otázka dostupnosti zdravotní péče, včetně dostupnosti léčby HIV pozitivní osob. Ani v tomto ohledu žalobkyně netvrdila žádnou změnu, ať již z hlediska situace v zemi původu nebo svého zdravotního stavu. Podle doložených lékařských zpráv, je zdravotní stav žalobkyně stabilizovaný, žalobkyně je asymptomatická.

43. Při hodnocení závěrů správního orgánu o situaci na Kubě soud vyšel Krajský soud v Praze v citovaném rozsudku rovněž z recentní judikatury Nejvyššího správního soudu. A to zejm. rozsudku ze dne 1. 4. 2021, č. j. 2 Azs 383/2020–24, který se zabýval dostupností zdravotní péče na Kubě a podle kterého žádné zjevné zhoršení standardu zdravotní péče v poslední době z obecných zpráv o situaci v zemi původu ani z jiných dostupných informací o Kubě zjevně neplyne. Dále podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2020, č. j. 4 Azs 83/2020–52 se ve většině případů u občanů Kuby po návratu do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí nemění zásadním způsobem jejich situace ve vztahu ke kubánským úřadům. S reintegrací takové osoby nemají zásadní problém a nemají zpravidla ani omezení v přístupu k sociálnímu a zdravotnímu systému či na trh práce. V drtivé většině případů kubánské úřady soustavně nesledují osoby, které se vracejí do vlasti po dlouhodobějším pobytu v zahraničí. K nedodržování příslušných ustanovení migračního zákona či k jejich svévolnému výkladu dochází v případě některých opozičních aktivistů. Počet takových případů ovšem není příliš vysoký. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení neshledal ani to, že by azylově relevantní nebezpečí hrozilo osobám s menšinovou sexuální orientací. K témuž závěru Nejvyšší správní soud dospěl rovněž v rozsudku ze dne 11. 8. 2021, č. j. 1 Azs 424/2020–61, bod 11. Tvrzení žalobkyně, že postavení transgender osob je odlišné od osob s menšinovou sexuální orientací zůstalo pouze v obecné rovině. V usnesení ze dne 25. 1. 2021, č. j. 1 Azs 275/2020–29, pak Nejvyšší správní soud jednoznačně konstatoval, že „podle ustálené a vnitřně jednotné judikatury Nejvyššího správního soudu tedy současná situace na Kubě není sama o sobě důvodem pro udělení doplňkové ochrany.“ 44. K námitce, že na Kubě došlo v červenci 2021 k masovým demonstracím, při nichž byli někteří demonstranti zatčeni, Krajský soud v Praze uvedl, že události z července 2021 roku se nijak přímo netýkají žalobkyně. Z informací o zemi původu vyplynulo, že situace se po protestech již zklidnila a byly přijaty určité ekonomické reformy, které reagovaly na požadavky demonstrantů.

45. Konečně Krajský soud v Praze neshledal důvodnou ani námitku, že správní orgán měl zohlednit zranitelnost žalobkyně v důsledku identity HIV–pozitivní transgender ženy. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, na kterou žalobkyně odkázala, se týkala nesrovnatelných situací a jiných kontextů. Zranitelnost žadatele se v kontextu mezinárodní ochrany projevuje spíš ve faktickém přístupu, např. v rámci zajištění, příp. z ní mohou vyplývat specifické požadavky na osobu, která vede pohovor či tlumočníka. Specifické požadavky si nepochybně vyžaduje také jednání v rámci řízení s dětmi nebo osobami duševně nemocnými. Žalobkyně však netvrdila, že by u ní byla přítomna taková duševní nemoc, která by jí znemožňovala nebo zhoršovala orientaci v tom, co se děje ve správním řízení a jak má reagovat. Žalobkyně nepatří do výslovně (byť demonstrativně) vyjmenovaných kategorií zranitelných osob, její tvrzená zranitelnost z důvodů, které uvádí, nesvědčí o tom, že by nebyla schopna pochopit průběh řízení, v němž ostatně není nováčkem. Soud neshledal, že by s ohledem na povahu a obsah řízení měla být tvrzená zranitelnost nějak zohledněna, správní orgán proto nebyl povinen výslovně zdůvodňovat, zda žalobkyni považuje za zranitelnou osobu a jaké z toho plynou důsledky. Neučinil–li tak, není jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.

46. Závěrem Krajský soud v Praze uzavřel, že žalobkyně měla v minulosti možnost využít opravných prostředků, ale k řešení své pobytové situace se stavěla po dobu několika let zcela pasivně. O mezinárodní ochranu požádala zpravidla poté, kdy byla na základě dublinského řízení vrácena z jiného členského státu do ČR. Také v pátém případě požádala o mezinárodní ochranu až poté, kdy byla zadržena policií a bylo jí uloženo správní vyhoštění.

47. Kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, č. j. 45 Az 16/2021–143 byla Nejvyšším správním soudem dne 30. 11. 2021, č. j. 7 Azs 336/2021–41 odmítnuta. Nejvyšší správní soud konstatoval, že v této věci bylo stěžovatelce poskytnuto dvojí meritorní posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Jednalo se o její první a čtvrtou žádost. Za této situace nezbývá než konstatovat, že se v případě páté žádosti stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany jedná o případ další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

48. Podrobnosti k historii žádostí o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně soud čerpal zdejší soud z evidenční karty žadatele, z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, č. j. 45 Az 16/2021–143 a z usnesení Nejvyššího správního soudu dne 30. 11. 2021, č. j. 7 Azs 336/2021–41.

49. Městský soud v Praze i za této situace, kdy žalobkyně totožnou argumentaci, jakou uvádí v nyní soudem projednávané žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění, vznesla také v žalobě proti rozhodnutí o mezinárodní ochrany, se existencí překážek vycestování samostatně zabýval. Městský soud si je vědom, že Krajský soud v Praze posuzoval primárně, zda bylo na místě řízení o páté žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu zastavit podle § 11a odst. 3 zákona o azylu.

50. Pro úplnost soud konstatuje, že zástupce žalobkyně k dotazu soudu sdělil, že v žalobě zmiňované materiály k důkazu nenavrhuje, neboť jde o materiály až o stovkách stran, soud tedy tyto materiály zohlednil v rozsahu citací a shrnutí obsažených přímo v žalobě. Dále zástupce žalobkyně sdělil, že mu není znám současný pobyt žalobkyně. 2.1 Zacházení s transsexuálními osobami na Kubě 51. Žalobkyně v rámci výslechu účastníka správního řízení uvedla, že je transsexuál a nemůže vycestovat na Kubu, protože by ji tam zavřeli. Ministerstvo vnitra při vydání svého závazného stanoviska ze dne 17. 6. 2021 vycházelo z Informace OAMP, Sexuální menšiny, ze dne 16. 6. 2021. Ministerstvo vnitra dospělo k závěru, že situace osob s odlišnou sexuální orientací na Kubě není kritická a ze strany kubánských státních orgánů nedochází k systematickému pronásledování osob s odlišnou sexuální orientací. Žalobkyně ve svém odvolání a následně ve své žalobě odkázala na několik zpráv o zemi původu žalobkyně, z nichž vyplývá, že LGBT osoby na Kubě mohou čelit řadě problémů.

52. Podle § 179 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí. Za skutečné nebezpečí se podle zákona o pobytu cizinců považuje navrácení v rozporu s článkem 3 Úmluvy.

53. Vyhoštění může vyvolávat otázky na poli článku 3 Úmluvy, pokud existují podstatné důvody se domnívat, že cizinec by mohl v zemi, kam má být vyhoštěn, čelit skutečnému nebezpečí špatného zacházení. Za těchto okolností nesmí stát cizince do této země vyhostit (Saadi proti Itálii, č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. 2. 2008, § 124–125). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) se posouzení rizik musí zaměřit na předvídatelné důsledky vyhoštění do země původu s ohledem na obecnou situaci v této zemi a na jeho osobní situaci (Khasanov a Rakhmanov proti Rusku, č. 28492/15 a 49975/15, rozsudek velkého senátu ze dne 29. 4. 2022, § 95), posouzení existence skutečného nebezpečí musí být nutně pečlivé (F. G. proti Švédsku, č. 43611/11, rozsudek velkého senátu ze dne 23. 3. 2016, § 113) a v zásadě je na cizinci, aby předložil důkazy, které mohou prokázat, že existují podstatné důvody domnívat se, že bude vystaven zacházení v rozporu s článkem 3, přičemž jsou–li takové důkazy předloženy, je na smluvním státě, aby rozptýlil jakékoli pochybnosti, které vyvolávají (Khasanov a Rakhmanov proti Rusku, § 109).

54. Podle judikatury ESLP k čl. 3 Úmluvy, pokud stěžovatel tvrdí, že je členem skupiny, která je systematicky vystavena špatnému zacházení, má ESLP za to, že ochrana podle článku 3 Úmluvy vstupuje do hry, pokud stěžovatel prokáže, že existují vážné důvody domnívat se, že stěžovatel přísluší k dané skupině a zároveň existuje daná praxe špatného zacházení. Posouzení takových tvrzení se liší od posouzení týkajícího se obecné situace násilí v konkrétní zemi na jedné straně a individuálních okolností na straně druhé. Prvním krokem tohoto posouzení by mělo být přezkoumání, zda byla zjištěna existence skupiny systematicky vystavené špatnému zacházení. Žadatelé patřící k údajně zranitelné skupině by neměli popisovat obecnou situaci, ale existenci praxe nebo zvýšeného rizika špatného zacházení pro skupinu, o níž tvrdí, že jsou jejími členy. V dalším by měli prokázat svou individuální příslušnost k dané skupině, aniž by museli dokládat další individuální okolnosti nebo rozlišovací znaky (Khasanov a Rakhmanov proti Rusku, § 97–99).

55. V posuzovaném případě nevznikly pochybnosti o tom, že je žalobkyně transsexuální ženou. Zásadním bylo tak posoudit, zda jsou transsexuální ženy systematicky vystavené špatnému zacházení.

56. Informace OAMP, Sexuální menšiny, ze dne 16. 6. 2021 poukazuje na obrat přístupu Kubánské republiky k sexuálním menšinám v roce 2010, kdy měl Fidel Castro přijmout vinu za jejich diskriminaci a označit ji za „velkou nespravedlnost“. Díky aktivitám Národního centra pro sexuální výchovu – CENESEX, je dle zprávy Kuba označována za jednu z nejpokrokovějších zemí Latinské Ameriky. Podle výzkumu CENESEX z roku 2015 bylo svědky homofobního chování cca 80 % dotazovaných Kubánců. Asi 90 % příslušníků sexuálních menšin uvedlo, že byli obětmi homofobie. Zpráva dále uvádí, že ve vztahu k právům transsexuálních osob došlo v roce 2008 ke schválení zákona umožňujícího bezplatnou změnu pohlaví. Informace odkazuje na organizaci Transrespect Versus Transphobia Worldwide, dle které jsou mimo jiné dodržována tato práva vztahující se k případné změně pohlaví na Kubě: právo na změnu jména výměnu dokladů totožnosti včetně rodného listu, právo na soukromí, operace změny pohlaví, hormonální terapie pod dozorem lékaře nebo bez dozoru lékaře. Z informace dále vyplývá, že i přes značný pokrok může být LGBT+ komunita potenciálně trestána podle trestního zákoníku odnětím svobody v délce od tří měsíců do 1 roku za veřejné projevy homosexuality a/nebo může být pokutována za obtěžování veřejnosti sexuálními návrhy homosexuálního charakteru. Podle statistik organizace Transrespect Versus Transphobia Worldwide došlo na Kubě v období 2008–2020 ke třem vraždám transsexuálních osob. V letech od 2016–2020 podobné případy tato organizace nezaznamenala.

57. Žalobkyně ve své žalobě odkázala na zprávu France 24, Cuban LGBT activists hold pride parade in open defiance of government, dle níž kubánská vláda v roce 2019 zakázala konání průvodu hrdosti (Pride Parade) a během nepovoleného shromáždění byli zadrženi přinejmenším tři lidé. Tuto událost popisuje také výše citovaná Informace OAMP, která uvádí: „V květnu 2019 vláda zrušila tradiční LGBT+ pochod Conga proti homofobii s odkazem na mezinárodní a regionální napětí, aniž by bylo specifikováno, jak přesně má uvedené s pochodem souviset. Na Kubě je ovšem běžnou praxí zakazovat různé společenské události, pokud se režim obává destabilizace. CENESEX v této souvislosti uvedlo, že byl zrušen pouze letošní ročník akce; evangelikální skupiny pak upozornily, že se v minulosti také potýkaly se zrušením vlastních pochodů za tradiční rodinu. Asi 100 aktivistů se i přes zákaz pokusilo pochod vykonat, načež proti nim silou zakročily pořádkové složky. Minimálně 3 osoby byly zadrženy. Další podobné akce od roku 2019 nebyly plánovány ani neproběhly.“ Dle zprávy France 24, na kterou poukazuje žalobkyně, mnoho aktivistů mělo za to, že vláda zrušením průvodu reagovala na tlak evangelikálních církví, které mají na Kubě stále více příznivců a vedou kampaň proti rozšiřování práv homosexuálů. Městský soud na základě informací o zrušeném konání průvodu hrdosti v roce 2019 neshledal, že by žalobkyni hrozilo v případě návratu do země původu zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Mělo se jednat o zrušení tohoto průvodu pouze v daném roce, přičemž sama tato skutečnost nepředstavuje a nesvědčí o zacházení s transsexuálními osobami v rozporu s čl. 3 Úmluvy.

58. Žalobkyně dále poukazovala na zprávu organizace ILGA World, World Trans Legal Mapping Report z roku 2019, dle níž jsou na Kubě policejní razie používány k “zabránění“ transsexuálním ženám, aby se pohybovaly v oblastech, které jsou považovány za místa provádění prostituce. Byly odvezeny na nejbližší policejní stanici a pokutovány. Některým transsexuálním sexuálním pracovnicím byla uložena pokuta za držení lokálních anestetik používaných při análním sexu, přičemž důvodem bylo, že se jedná o psychotropní stimulační látky. Následující den po zadržení, byly propuštěny a bylo jim nařízeno, aby se „neoblékaly jako ženy“. Ty, které pokračují, dostanou dle zprávy varování, které pak vede k zařazení do „indexu nebezpečnosti pro protispolečenské chování“. Městský soud ani na základě této zprávy nedospěl k závěru, že by žalobkyni v zemi původu hrozilo skutečné nebezpečí zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Zprávou popisovaný postup bezpečnostních složek popisuje jejich zacházení s osobami, které se nacházejí v oblastech, kde je provozována prostituce. Na základě žalobkyní sdělených informací přitom nelze mít za to, že by se žalobkyně měla na těchto místech v budoucnu zdržovat. Hrozba jejího zadržení a uložení pokuty, případně jejího zařazení do „indexu nebezpečnosti pro protispolečenské chování“ je tak zcela nepatrná. Městský soud tak neshledal, že by žalobkyni na základě tohoto postupu bezpečnostních složek hrozilo bezprostředně po návratu na Kubu zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy.

59. Žalobkyně dále poukázala na zprávu MZV USA, Country Reports on Human Rights Practices z roku 2020, dle níž zákon zakazuje diskriminaci na základě sexuální orientace v zaměstnání, bydlení, občanství, vzdělání a zdravotní péči, ale nerozšiřuje stejnou ochranu na transsexuální nebo intersexuální jedince na základě genderové identity nebo projevu pohlaví. Městský soud neshledal, že by tato zpráva svědčila o skutečném nebezpečí, že by žalobkyně byla v případě návratu do země původu podrobena zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Samotná skutečnost, že zákon nezakazuje diskriminaci transsexuálních osob, nedokládá, že žalobkyni hrozí skutečné nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení. Chybějící zákaz diskriminace neznamená, že bude žalobkyně diskriminována. Samotná diskriminace zároveň bez dalšího nepředstavuje mučení, nelidské či ponižující zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy.

60. Žalobkyně ve své žalobě dále poukázala na zprávu Human Rights Watch, Cuba, Events of 2020, která uvádí: „Ústava z roku 2019 výslovně zakazuje diskriminaci na základě sexuální orientace nebo genderové identity. Mnoho leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů (LGBT) však trpí násilím a diskriminací, zejména v nitru země.“ Zpráva odkazuje na Meziamerickou komisi pro lidská práva (IACHR), která ve své zprávě o Kubě za rok 2019 zaznamenala obvinění, že policie často odmítá vyšetřovat útoky namířené proti LGBT osobám a tyto osoby byly kvůli své sexuální orientaci nebo genderové identitě propuštěny nebo vyloučeny z vysokoškolského studia. Městský soud shledává tvrzení o tom, že transsexuálové na Kubě se stávají obětmi násilí, kdy policie často odmítá vyšetřovat tyto útoky, za relevantní při posouzení hrozícího špatného zacházení. Z uvedené zprávy však nevyplývá, že se jedná o systematické špatné zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy ze strany soukromých osob, které by nebylo policií vyšetřováno. Zároveň žádná z dalších zpráv, na které žalobkyně odkazuje, neuvádí problémy s nedostatečným vyšetřování útoků na transsexuální osoby. Nadto žalobkyně jako adresu svého pobytu na Kubě uváděla X., nikoli tedy nitro země, kde má být hrozící násilí či diskriminace vyšší, než v hlavním městě. Městský soud tak neshledal, že by tato zpráva prokazovala, že žalobkyni v případě návratu na Kubu hrozí mučení, nelidské či ponižující zacházení.

61. Městský soud tak uzavírá, že na základě všech informací o Kubě lze souhlasit se závěrem žalovaného, že ze strany bezpečnostních složek nedochází k systematickému špatnému zacházení s transsexuálními osobami, přičemž situace osob patřících k LGBT komunitě se na Kubě postupně zlepšuje. Soud souhlasí s žalobkyní, že situace transsexuálních osob je oproti situaci gayů a leseb specifická, neboť u transsexuálních osob mohou být jejich znaky odlišnosti patrné, např. jak žalobkyně uvádí, v případě předložení dokladu znějícího na mužské jméno. Na základě správními orgány shromážděných a žalobkyní předložených zpráv o Kubě však nelze dospět k závěru, že by transsexuální osoby byly na Kubě obětmi systematického špatného zacházení.

62. Žalobkyně ve své žalobě zároveň upozornila, že jí byla rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 24. 3. 2015, č. j. OAM–20/ZA–ZA05–HA18–205 udělena mezinárodní ochrana ve formě doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, a to právě z důvodu špatné bezpečnostní a politické situace na Kubě, kdy s ohledem na genderovou identitu žalobkyně nešlo v případě jejího návratu vyloučit možnou vážnou újmu.

63. Jak však bylo uvedeno výše, ze shromážděných zpráv o zemi původu žalobkyně vyplývá, že situace LGBT osob na Kubě se postupně zlepšuje. Přestože tedy byla žalobkyni v roce 2015 udělena mezinárodní ochrana, shromážděné zprávy nasvědčují tomu, že se situace v zemi v mezidobí zlepšila, podmínky pro udělení mezinárodní ochrany tak již ministerstvo v rámci posledního řízení ve věci mezinárodní ochrany neshledalo splněnými.

64. Co se týká tvrzení žalobkyně o smrti její transsexuální přítelkyně během zadržení v roce 2011, soud k této skutečnosti uvádí, že se jedná o politováníhodnou skutečnost, která však nesvědčí o tom, že by i žalobkyni v případě návratu na Kubu hrozilo skutečné nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Jak soud uvedl výše, ze zpráv o zemi původu žalobkyně vyplývá, že se situace LGBT osob na Kubě zlepšuje a nedochází k systematickému špatnému zacházení vůči těmto osobám, které by bránilo vyhoštění žalobkyně s ohledem na čl. 3 Úmluvy. 2.2 a 2.3 Dostupnost zdravotní péče na Kubě 65. Žalobkyně namítala, že by v případě návratu na Kubu neměla přístup ke zdravotní péči jako HIV pozitivní osoba a jako osoba, která prochází procesem změny pohlaví. Městský soud neshledal tuto námitku důvodnou.

66. Z Informace OAMP, Sexuální menšiny, ze dne 16. 6. 2021 vyplývá, že ve vztahu k právům transsexuálních osob došlo v roce 2008 ke schválení zákona umožňujícího bezplatnou změnu pohlaví. Dle uvedené zprávy jsou podle organizace Transrespect Versus Transphobia Worldwide dodržována mimo jiné i další práva vztahující se ke změně pohlaví, a to právo na změnu jména, výměna dokladů totožnosti včetně rodného listu, právo na soukromí, operace změny pohlaví a hormonální terapie pod dozorem lékaře nebo bez dozoru lékaře. Informace MZV ČR, Kuba, Poskytování zdravotní péče ze dne 2. 7. 2021, kterou jako podklad svého závazného stanoviska použil ministr vnitra, uvádí, že zdravotní péče na Kubě je bezplatná a pokrývá 100% obyvatelstva. Všichni občané mají právo na lékařskou péči. Pacienti, kteří mají HIV, jsou léčeni zdarma. Z uvedených informací tak vyplývá, že žalobkyně bude mít v případě návratu na Kubu přístup k zdravotní péči.

67. Žalobkyně zároveň upozorňovala na nedostupnost léků na Kubě. Tuto skutečnost potvrzuje i Informace MZV ČR, Kuba, Poskytování zdravotní péče ze dne 2. 7. 2021, kterou ministr vnitra použil jako podklad svého závazného stanoviska. Dle této informace byl přístup k lékům na Kubě vždy velký problém. Ačkoliv jsou léky zdarma, velmi často nejsou nikde na Kubě k sehnání kvůli výpadkům ve výrobě nebo chronické platební neschopnosti Kubánského státu.

68. Soud se tak zabýval otázkou, zda by potenciální nedostupnost léků na Kubě představovala skutečné nebezpečí vážné újmy žalobkyně v případě jejího nuceného vycestování na Kubu. Soud přitom vycházel ze závěrů Velkého senátu ESLP v případu Paposhvili proti Belgii ze dne 13. 12. 2016, stížnost č. 41738/10. Dle tohoto rozsudku „velmi výjimečné případy“, ve kterých článek 3 Úmluvy znemožňuje vyhoštění z důvodu zdravotního stavu, je nutno chápat tak, že pokrývají situace, kdy je vyhošťována vážně nemocná osoba, u níž závažné důvody zakládají domněnku, že ačkoliv není v bezprostředním ohrožení života, nedostatek vhodné péče či přístupu k ní v přijímající zemi představuje riziko skutečnému nebezpečí vážného, rychlého a nevratného zhoršení jejího zdravotního stavu vedoucího k intenzivnímu utrpení nebo výraznému snížení předpokládané délky života (bod 183 rozsudku).

69. Městský soud neshledal, že by případ žalobkyně nasvědčoval, že se v jejím případě jedná o takový velmi výjimečný případ, kdy by její zdravotní stav znemožňoval její vyhoštění. Žalobkyně je HIV pozitivní, neuváděla však, že v této souvislosti užívá léky. Rovněž neuváděla, že by užívala léky v souvislosti se změnou pohlaví. V rámci výslechu účastnice řízení uvedla pouze, že užívá od svých 14 let lék Cipresta. Neuvedla žádné jiné léky, či léčbu, kterou by aktuálně podstupovala, a že by z tohoto důvodu v případě jejího vyhoštění hrozilo nebezpečí vážného, rychlého a nevratného zhoršení jejího zdravotního stavu vedoucího k intenzivnímu utrpení nebo výraznému snížení předpokládané délky života. Žalobkyně ani ve svém odvolání, ani ve své žalobě neuvádí, že by brala nějaké léky kromě léku Cipresta, který brala od věku 14 let, a tudíž k němu měla zřejmě přístup již během svého pobytu na Kubě. Ve své žalobě sice podrobně popisuje, jaké léky jsou předepisovány HIV pozitivním osobám, neuvádí však a nijak nedokládá, že by jí samotné některý z těchto léků byl předepsán. Městský soud tak nemůže správním orgánům vyčítat, že neposuzovaly, zda by žalobkyně měla v případě vycestování na Kubu přístup ke konkrétním lékům, když žalobkyně neuváděla (a ani z doložené lékařské zprávy nevyplývá), že by užívala nějaké léky z důvodu HIV pozitivity a změny pohlaví. Městský soud upozorňuje, že v případě Paposhvili proti Belgii se jednalo o stěžovatele, který v Belgii podstupoval léčbu své vážné nemoci a tvrdil, že v případě jeho nuceného vycestování do Gruzie nebude mít k této léčbě již přístup, což povede k jeho vystavení nelidskému zacházení a předčasné smrti. Městský soud vidí rozdíl mezi případem řešeným ESLP a případem žalobkyně v tom, že žalobkyně v rámci řízení před správními orgány ani soudem neuváděla, že by aktuálně podstupovala nějakou léčbu. Nelze tak na základě žalobkyní sdělených informací shledat, že by nedostupnost nějaké léčby po návratu do země původu vedla k vystavení žalobkyně nelidskému zacházení a předčasné smrti.

70. Soud nemůže přisvědčit ani námitce žalobkyně, že správní orgány neověřovaly, zda a jaké léky ve vztahu ke svému onemocnění užívá a zda k těmto lékům bude mít na Kubě přístup. Z protokolu o výslechu účastníka řízení vyplývá, že žalobkyně byla dotazována, jaký je její zdravotní stav, přičemž měla uvést, že je naprosto zdravá. Přestože se správní orgán I. stupně navzdory této odpovědi (s ohledem na informaci o HIV pozitivitě žalobkyně) měl zeptat, zda užívá nějaké léky v souvislosti se svou nemocí, neshledal Městský soud toto pochybení důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobkyně totiž sama upřesnila, že od svých 14 let užívá hormony Cipresta. Ani v rámci svého odvolání, kdy již byla zastoupena právním zástupcem, ani ve své žalobě neuvádí, že by kromě uvedeného hormonu užívala také jiné léky. Městský soud tak sice shledává pochybení v postupu správních orgánů, které s ohledem na povědomí o zdravotním stavu žalobkyně měly blíže zjišťovat, jaké léky žalobkyně užívá, neshledal však, že by se jednalo o důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Městský soud má za to, že by se jednalo o zcela formální postup, pokud by rozhodnutí žalovaného zrušil z důvodu, že se žalobkyně nezeptal, jaké léky užívá, když žalobkyně měla několik možností i za pomoci své právní zástupkyně uvést, užívá–li nějaké léky, případně o jaké léky se jedná.

71. Poukazovala–li žalobkyně na rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 5. 2021, č. j. 13 Az 55/2019–67, musí soud konstatovat, že se uvedený případ liší od případu žalobkyně. V uvedeném případě totiž žalobkyně zdůraznila, že většina léků, které užívá v České republice na svou autoimunitní nemoc, není na Kubě dostupná. Tyto skutečnosti doložila lékařskými zprávami z České republiky i ze země původu. Ke zrušení rozhodnutí správního orgánu přitom došlo, neboť tento se nezabýval otázkou, jaké dopady by měla změna léčby žalobkyně na její zdravotní stav, a to zejména vysazení léků podávaných v České republice, respektive jejich změna na léky dostupné na Kubě. Bylo tak namístě posoudit, jaký bude mít na zdravotní stav žalobkyně vliv nedostupnost těchto léků, a zda změna v léčbě na Kubě představuje riziko skutečného nebezpečí vážného, rychlého a nevratného zhoršení zdravotního stavu vedoucího k intenzivnímu utrpení nebo výraznému snížení předpokládané délky života. Jak však bylo uvedeno výše, v aktuálně řešeném případě žalobkyně neuváděla, že by s ohledem na svůj zdravotní stav aktuálně podstupovala nějakou léčbu.

72. Žalobkyně ve vztahu k důvodům znemožňujícím vycestování poukázala také na špatné zvládání situace ve vztahu k onemocnění COVID–19 na Kubě, které má prokázat také nedostatečnou zdravotní péči o žalobkyni. Městský soud má za to, že samotné zvládání onemocnění COVID–19 místním zdravotnictvím nemůže bez dalšího vypovědět o situaci HIV–pozitivních osob, které procházejí změnou pohlaví. Soud v tomto ohledu shledal, že příslušné správní orgány dostatečně zjistily a zhodnotily, zda se v případě žalobkyně uplatní důvody znemožňující vycestování s ohledem na její zdravotní stav. 2.4 Politické aktivity žalobkyně 73. Žalobkyně namítá, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s jejími politickými aktivitami. Žalobkyně v rámci svého odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně upozornila na své předchozí politické aktivity v zemi původu. Žalovanému předložila celkem 6 snímků ze svého ze svého profilu na sociální síti Facebook. Vyplývá z nich, že žalobkyně v letech 2019–2020 sdílela protirežimní stanoviska, a to zejména od uskupení Cuba Decide, se kterým se asociuje. Žalobkyně zároveň poukázala na několik zpráv, které se týkají potlačování vlny protestů, které na Kubě aktuálně probíhaly. Ministr vnitra ve svém závazném stanovisku k těmto snímkům uvedl, že sdílení fotek na sociální síti Facebook nelze považovat za politickou aktivitu takového významu, aby byla žalobkyně státními orgány Kuby považována za politickou aktivistku. Zároveň konstatoval, že žalobkyni byla tato aktivita známa, přesto ji neuvedla v rámci výslechu účastníka. Ministr vnitra ve svém závazném stanovisku konstatoval, že má závažné pochybnosti o politických aktivitách žalobkyně, kdy tato s vysokou pravděpodobností účelově vygradovala své údajné aktivity, aby tím dosáhla pozitivního rozhodnutí ve věci svého odvolání.

74. Městský soud má za to, že pro posouzení existence důvodů znemožňujících vycestování není relevantní, že žalobkyně se o svých politických aktivitách vyjádřila až v rámci doplnění svého odvolání. Neshledal však pochybení v postupu ministra vnitra, neboť tento se tvrzeními žalobkyně dostatečně zabýval. Městský soud nepochybuje o tom, že žalobkyně sdílela na svém facebookovém účtu určité fotografie nebo vyjádření proti diktátorskému režimu na Kubě či na podporu aktivisty José Daniela Ferrery. Zároveň je zřejmé, že žalobkyně je na sociální síti Facebook členkou skupiny Cuba Decide. Městský soud souhlasí se žalovaným, že tyto aktivity žalobkyně z ní nečiní politickou aktivistku, které by v případě návratu na Kubu hrozilo skutečné nebezpečí v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Městský soud zároveň uvádí, že na doložených snímcích je vedle jména žalobkyně symbol dvou osob, která na sociální síti Facebook značí, že se jedná o sdílení pouze s osobami, které jsou mezi přáteli žalobkyně. Možnost, že se žalobkyně s ohledem na tato sdílení dostala do hledáčku státních orgánů Kuby, je tedy zcela nepatrná.

75. Informace OAMP, Bezpečnostní a politická situace v zemi, ze dne 7. 3. 2022 uvádí, že se objevily zprávy, že „příslušníci bezpečnostních sil zastrašovali a fyzicky napadali ochránce lidských práv a demokratické aktivisty, disidenty a další zadržené“. Městský soud neshledal, že by žalobkyně s ohledem na sdílení videí a fotografií na Facebooku byla ze strany kubánských orgánů považována za ochránkyni lidských práv, demokratickou aktivistku či disidentku.

76. Žalobkyně v této souvislosti poukazuje na obecnou situaci na Kubě, která je podle Organizace Freedom House „nesvobodná“ země. Městský soud tuto skutečnost nezpochybňuje, avšak samotná skutečnost, že se jedná o nesvobodnou zemi, neznamená, že jakýkoli jeho občan bude při návratu vystaven špatnému zacházení podle čl. 3 Úmluvy. Žalobkyně zároveň odkázala na novinové články, které popisují postup kubánského režimu proti účastníkům protirežimních protestů. Městský soud neshledal tyto informace relevantními pro situaci žalobkyně, neboť nepopisují postih osob, které obdobně jako ona sdílely na sociální síti Facebook fotografie a videa kritizující režim, či podporující kubánské aktivisty. Žalobkyní uváděné novinové články popisují postih osob, které se zúčastnily protestů, které na Kubě probíhaly. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně těchto protestů neúčastnila, nelze na základě těchto článků dospět k závěru, že žalobkyni hrozí v případě návratu na Kubu skutečné nebezpečí špatného zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy.

77. Městský soud v této souvislosti nemohl přehlédnout, že žalobkyně k doplnění svého odvolání ze dne 2. 8. 2021 doložila čtyři rukou psané strany ve španělském jazyce. Ve spisovém materiálu chybí překlad těchto stran. Z napadeného rozhodnutí ani ze závazného stanoviska ministra vnitra nevyplývá, jak bylo toto doplnění správními orgány hodnoceno. V napadeném rozhodnutí je konstatováno, že žalobkyně předložila písemné vyjádření ve španělštině, které se mělo týkat přechozích politických aktivit a problémů v zemi původu.

78. Žalovaný měl žalobkyni vyzvat k překladu těchto listin, případně si tyto listiny nechat předložit. Zde srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2019, č. j. 4 Azs 286/2019–33, který konstatoval, že z § 16 odst. 2 správního řádu vyplývá, že účastníci řízení mají předkládat cizojazyčné listiny správním orgánům v originálním znění a v úředně ověřeném překladu do jazyka českého. Současně však podle § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu platí, že v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že pokud účastník řízení předloží listinu pouze v originálním znění, neznamená to, že správní orgán tyto listiny může zcela pominout. Podle Nejvyššího správního soudu je v takovém případě na místě účastníka řízení podle § 45 odst. 2 správního řádu vyzvat k odstranění tohoto nedostatku, tj. předložení úředního překladu. Pokud by účastník řízení na tuto výzvu nereagoval, pak bude na místě, aby správní orgán pořídil překlad sám, přičemž náklady s tím souvisejících může uložit k úhradě účastníku řízení podle § 79 odst. 6 správního řádu.

79. Soud zvažoval, zda tato vada způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí, případně zda má vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Předně je nutno zdůraznit, že tato vada nebyla žalobkyní, která je v řízení zastoupena, namítána. V žalobě není tvrzeno, že by tyto čtyři rukou psané strany obsahovaly podstatné okolnosti pro zvažování existence důvodů znemožňujících vycestování, odlišné od těch, které byly v řízení tvrzeny. Důvody znemožňující vycestování totiž žalobkyně zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům podrobně a obsáhle popsala v odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 22. 6. 2022, v doplnění odvolání ze dne 29. 6. 2021, v doplnění odvolání ze dne 2. 7. 2021 a v doplnění odvolání ze dne 2. 8. 2021. V žalobě není tvrzeno, že by rukou psané vyjádření obsahovalo něco nad rámec uvedeného v odvolání a v jeho rozsáhlých doplněních. Zároveň toto podání nemá povahu důkazu, ale toliko tvrzení účastníka, resp. dalšího (tedy čtvrtého) doplnění odvolání.

80. Dále soud v této souvislosti zvažoval, že stejné přílohy (4 strany rukou psaného vyjádření o problémech na Kubě, snímky ze sociální sítě Facebook a ambulantní zprávu ze dne 27. 7. 2021) zástupce žalobkyně předložil též k žalobě ve věci rozhodované pod sp. zn. 45 Az 16/2021 Krajským soudem v Praze. Z rozsudku Krajského soudu v Praze plyne, že v tomto rukou psaném vyjádření žalobkyně uváděla, že je transsexuální ženou, byla týrána a mlácena policií. Dávali ji do vězení, protože byla na demonstraci proti komunismu a špatnému zacházení vůči QTBI osobám. Patří k organizaci Cuba Decide, je oponentkou režimu a bránila na Kubě lidská práva. Byla mnohokrát ve vězeních, která jsou nelidská. Na Kubě se bojí uvěznění. Na Kubě není svoboda projevu. Zemřou tam miliony lidí s nemocí jako má žalobkyně. Po zhodnocení této argumentace soud konstatuje, že je v rovině opakujících se obecných tvrzení žalobkyně. Již ve čtvrté žádosti o mezinárodní ochranu bylo uvedeno, že žalobkyně byla opakovaně zadržena policií, z výpovědi v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu však vyplynulo, že to nebylo z důvodu sexuální orientace, ale z důvodu chování na veřejnosti, které mohlo být klasifikováno jako výtržnictví, a protože nebyla zaměstnána. Žalobkyně nebyla nikdy obviněna, trestně stíhána ani odsouzena.

81. Zdejší soud shrnuje, že jde o zcela obecná vyjádření, bez zasazení do určitého časového rámce, lze předpokládat, že nové negativní zkušenosti ve vlasti žalobkyně nemá, když žalobkyně vypověděla, že do České republiky přijela v roce 2014, byla zde do roku 2018, pak odjela do Itálie, kde dostala deportaci (žalobkyně je vedena v schengenském informačním systému jako nežádoucí cizinec žádající země Itálie ode dne 21. 8. 2018 do 31. 5. 2024 – pozn. soudu), následně byla asi tři měsíce v Německu, odkud byla poslána zpět do České republiky.

82. Otázkami, zda žalobkyni ve vlasti hrozí skutečné nebezpečí se správní orgány i soudy, včetně Nejvyššího správního soudu, zabývaly opakovaně. Žalobkyně poprvé žádala o udělení mezinárodní ochrany dne 8. 1. 2015, naposledy požádala o udělení mezinárodní ochrany dne 21. 6. 2021, tedy bezprostředně po vydání prvostupňového rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 17. 6. 2021. Argumentace vznesená jejím zástupcem, Organizací pro pomoc uprchlíkům, byla v odvolání proti správnímu vyhoštění opakovaně doplňována ve stejném směru jako v řízení o žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany (kde byla žalobkyně zastoupena týmž zástupcem), byly doloženy totožné doklady, tj. vlastnoručně psané vyjádření žalobkyně ohledně politických aktivit a problémů v zemi původu, 6 snímků ze sociálních sítí žalobkyně a ambulantní zpráva ze dne 27. 7. 2021. Žalobkyně neuspěla ani s pátou žádostí o mezinárodní ochranu, z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, č. j. 45 Az 16/2021–143 je přitom zřejmé, že krajský soud zohlednil i nová tvrzení žalobkyně a nové důkazy, s ohledem na čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, žalobu důvodnou neshledal, kasační stížnost pak byla odmítnuta.

83. Též ve světle těchto skutečností má soud za to, že závěry žalovaného v posouzení překážek vycestování jsou správné. Soud je přesvědčený, že zrušení napadeného rozhodnutí pouze kvůli nepřeložení čtvrtého doplnění odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění, za situace, kdy to není nikým namítáno a žalobkyně (zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům) měla v řízení o správním vyhoštění i v tomto řízení před soudem příležitost předestřít veškeré skutečnosti, pro které se obává návratu do vlasti, jako formalistické. Nelze podle názoru soudu rozumně předpokládat, že by tyto 4 nepřeložené strany obsahovaly nové pro rozhodnutí o správním vyhoštění zásadní informace.

3. Výslech účastnice řízení v anglickém jazyce 84. Žalobkyně namítá, že již v průběhu odvolacího řízení upozorňovala na to, že v důsledku jazykové bariéry mohlo dojít k určitým zkreslením její skutečné situace.

85. V úředním záznamu místního oddělení Smíchov ze dne 16. 6. 2021, č. j. KRPA–154479–6/ČJ–2021–001213 je uvedeno, že komunikace s žalobkyní probíhala v anglickém jazyce po dohodě o odmítnutí tlumočníka. Žalobkyně v rámci výslechu účastnice řízení uvedla, že tlumočnici rozumí velmi dobře. Z odpovědí žalobkyně na dotazy správního orgánu I. stupně nevyplývá, že by žalobkyně těmto dotazům nerozuměla, protokol o výslechu účastnice řízení podepsala. Žalobkyně v doplnění svého odvolání ze dne 2. 8. 2021 uvedla, že je pro zjištění skutečného stavu věci nutné provést doplňující pohovor se zajištěním tlumočení do španělského jazyka. Uvedla, že v důsledku jazykové bariéry mohlo dojít k určitým zkreslením její situace.

86. Nejvyšší správní soud připouští ustanovení tlumočníka i z jiného než z mateřského jazyka (např. rozsudek ze dne 23. 3. 2005, č. j. 4 Azs 307/2004–63). Účastník řízení má právo na to, aby mu bylo tlumočeno do jazyka, v němž je schopen se dorozumět, nikoliv nezbytně do mateřského jazyka či úředního jazyka jeho země původu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2020, č. j. 9 Azs 274/2019–35). Nejvyšší správní soud přitom zohledňuje, zda v případě námitek tlumočení bylo na tyto upozorňováno již v rámci probíhajícího výslechu, zda účastník řízení podepsal protokol o výslechu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. 2 Azs 340/2017–79), zda účastník řízení vznáší námitky proti samotnému obsahu tlumočení (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2021, č. j. 4 Azs 244/2021–26).

87. Podle protokolu o výslechu žalobkyně na otázku, zda žádá v řízení tlumočníka a zda tlumočnici rozumí dobře, uvedla: „Tlumočníka žádám, paní tlumočnici rozumím velmi dobře.“ Na otázku, zda rozuměla všem kladeným otázkám, odpověděla kladně. Zároveň na otázku, zda žádá doplnění výpovědi, tuto doplnila o skutečnosti relevantní pro její případ. Městský soud neshledal, že by samotné neustanovení tlumočníka ze španělského jazyka bylo v daném případě důvodem pro zrušení rozhodnutí napadeného rozhodnutí. Městský soud uznává, že samotná skutečnost, že účastnice řízení vyjádří, že rozumí přítomné tlumočnici, resp. že rozuměla veškerým položeným otázkám, neznamená, že byla schopna popsat v daném (pro ni) cizím jazyce všechny skutečnosti relevantní pro posouzení uložení správního vyhoštění. V případě žalobkyně však městský soud shledal, že žalobkyně v rámci provedeného výslechu alespoň částečně načrtla důvody, kvůli nimž se obává návratu na Kubu, přičemž tyto následně v doplnění svého odvolání podrobně rozvedla a doplnila.

88. Soud má za to, že správní orgán I. stupně by měl usilovat o zajištění tlumočníka z jazyka, jemuž účastník řízení o správním vyhoštění nejen rozumí, ale v němž je také schopen popsat veškeré skutečnosti, které jsou relevantní pro posouzení důvodů znemožňujících vycestování. I rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 4 Azs 307/2004–63, dle něhož je možné zajistit tlumočníka z jiného než mateřského jazyka účastníka řízení se souhlasem účastníka řízení, nebo v odůvodněných případech, je–li mateřštinou účastníka málo rozšířený jazyk (v případě řešené Nejvyšším správním soudem to byla gagauzština). V případě žalobkyně nelze shledat, že by její mateřština (tj. španělský jazyk) byla málo rozšířeným jazykem. Tato skutečnost tedy nemohla vést k ustanovení tlumočníka z jiného než španělského jazyka. Co se týká souhlasu s ustanovením tlumočníka z jiného než mateřského jazyka žalobkyně, dle správního spisu proběhla s žalobkyní dohoda o tlumočení. Zároveň ze správního spisu nevyplývá, že by žalobkyně provedení výslechu v anglickém jazyce odmítla. Naopak, ze spisu vyplývá, že s provedením výslechu v anglickém jazyce souhlasila alespoň konkludentně. Zároveň je nepochybné, že žalobkyně tento svůj souhlas následně odvolala, když v rámci svého odvolání žádala o opakované provedení výslechu v španělském jazyce. Městský soud má za to, že ne každé takové odvolání souhlasu musí automaticky vést k opakovanému provedení výslechu účastníka řízení v jeho mateřském jazyce. V případě žalobkyně je nepochybné, že žalobkyně své důvody uvedla krátce již v rámci provedení tohoto výslechu, přičemž je následně rozvinula v doplněních odvolání. Přestože by měly správní orgány usilovat o zajištění tlumočníka z mateřského jazyka účastníka řízení, shledal městský soud, že žalobkyně v rámci řízení o správním vyhoštění (včetně odvolacího řízení) doplnila a rozvedla veškeré skutečnosti, kvůli nimž se obává návratu do země svého původu. Samotné ustanovení tlumočníka v anglickém jazyce tak v daném případě není důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.

89. Žádala–li žalobkyně o provedení výslechu opakovaně ve španělštině, má městský soud za to, že by provedení tohoto opakovaného výslechu lépe chránilo práva žalobkyně, zároveň však žalobkyně podrobně popsala veškeré důvody, pro které se obává návratu na Kubu, ve svém odvolání. Zohlednily–li správní orgány veškeré skutečnosti uvedené a doplněné žalobkyní v jejím odvolání, nebylo by neprovedení opakovaného výslechu s žalobkyní ve španělštině takovým podstatným pochybením, které by způsobilo nezákonnost napadeného rozhodnutí.

90. Žalobkyně také v souvislosti se svým výslechem namítala i to, že výslech probíhal poté, co byla žalobkyně v noci zajištěna v klubu, kdy s ní následně ještě během dopoledních hodin probíhala řada úkonů. Žalobkyně tedy s velkou pravděpodobností neměla příliš prostoru a času na odpočinek. Kvalitu podávaných informací tedy mohla značně ovlivnit rovněž únava žalobkyně a také stres vyplývající z umístění na policejní celu. Soud nepřisvědčil ani této námitce. Z průběhu výslechu nelze dovodit, že by žalobkyně byla ve stavu, kdy by pro stres a únavu nebyla schopna vypovídat. Žalobkyně v tomto směru nic neuvedla, odpovídala přiléhavě na položené dotazy. Ani žalobní námitka neuvádí, že žalobkyně skutečně byla ve stavu, kdy nebyla pro únavu a stres schopna řádné výpovědi, ale že by v takovém stavu být teoreticky mohla. Co se týká osobního příběhu žalobkyně, na Kubě nebyla posledních osm let, nelze tedy ani předpokládat nějaké nové aktuální negativní zkušenosti z vlasti, pokud by takové existovaly, měly být uvedeny v odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění, včetně konkretizace, co a kdy se žalobkyni stalo. Ohledně všeobecné situace na Kubě bylo jejím zástupcem tvrzeno a dokládáno velké množství údajů, článků a zpráv, situací na Kubě se žalovaný správní orgán i soud podrobně zabývaly.

91. Soud neshledal žalobu důvodnou a nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, proto žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

92. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o žalobě žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení

I. Vymezené věci II. Žalobní body III. Vyjádření žalovaného IV. Obsah správního spisu V. Posouzení věci Městským soudem v Praze 1. Nedostatečné zohlednění zranitelnosti žalobkyně 2. Posouzení existence důvodů znemožňujících vycestování 2.1 Zacházení s transsexuálními osobami na Kubě 2.2 a 2.3 Dostupnost zdravotní péče na Kubě 2.4 Politické aktivity žalobkyně 3. Výslech účastnice řízení v anglickém jazyce