4 A 37/2021– 76

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobkyně: X. X. X., narozená dne X státní příslušnost X naposledy pobytem v ZZC X zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Kovářská 939/4, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy sídlem Kaplanova 2055/4, 148 54 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2021, č. j. KRPA–154479–60/ČJ–2021–000022–ZSV takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 9. 9. 2021 č.j. KRPA–154479–60/ČJ–2021–000022–ZSV se zrušuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou došlou Městskému soudu v Praze dne 13. 10. 2021 domáhala zrušení rozhodnutí ze dne 9. 9. 2021 č.j. KRPA–154479–60/ČJ–2021–000022–ZSV (dále jen „napadené rozhodnutí“) Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „žalovaný“), jímž byla podle ust. § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), prodloužena doba zajištění za účelem správního vyhoštění stanovená rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 6. 2021 č.j. KRPA–154479–23/ČJ–2021–000022–ZSV, a to o 15 dnů.

II. Obsah žaloby

2. V prvním žalobním bodě žalobkyně namítala, že žalovaný zcela nedostačujícím způsobem zohlednil její zranitelnost vyplývající z její X jako X. Dle judikatury ESLP je na žalobkyni třeba nahlížet jako na zranitelnou osobu, žalovaný však takto k žalobkyni nepřistupoval, nezohlednil zranitelnost ve vztahu k přiměřenosti užití prostředku zajištění jako celku, jeho alternativám či k délce zajištění. Nezabýval se tím, zda bude mít po dobu zajištění přístup k potřebné lékařské péči, k tomu odkazovala i na lékařské zprávy FN–B., podle kterých žalobkyně v současné době prodělává X. Z hlediska posouzení zranitelnosti by nemělo být rozhodné, zda byla žalobkyně zajištěna na základě zákona o azylu či zákona o pobytu cizinců, zranitelnost je objektivní kategorií, žalobkyně navíc v zařízení podala žádost o udělení mezinárodní ochrany, odkázala na čl. 3 odst. 9 návratové směrnice a judikaturu ESLP, dle které jsou X osoby považovány za zranitelné. Zranitelnost cizince sice z principu nevylučuje možnost jeho zajištění, ale správní organ má povinnost se jí řádně zabývat. Žalovanému bylo známo, že žalobkyně je X, prochází X, prodělala již X, nijak to však nereflektoval, nedotazoval se žalobkyně na její specifické zdravotní potřeby, nezabýval se tím, zda bude mít v ZZC přístup ke vhodné zdravotní péči (včetně X) a zda může být pobyt v ZZC uzpůsoben jejím potřebám, tím zatížil rozhodnutí nepřezkoumatelností. Nelze argumentovat tím, že žalobkyně při prvním kontaktu sdělila, že léky neužívá a cítí se zdravá, když žalobkyně dostatečně neovládala anglický jazyk, byla značně vyčerpaná, byla zřejmě ve stresu, přístup žalovaného byl formalistický, přitom v době vydání napadeného rozhodnutí již měl lékařské zprávy žalobkyně k dispozici. Namítala, že v ZZC X. je poskytována jen neodkladná péče, z vyjádření FN B. je zřejmé, že přístup k léčbě X u žalobkyně není garantován. S poukazem na lékařské zprávy ze dne 27. 7. 2021 a 18. 8. 2021 tvrdila, že jí v praxi v zařízení není poskytována zdravotní péče s ohledem na probíhající X. Žalobkyně navíc může být v zařízení ohrožena diskriminací ze strany personálu či spolu–zajištěných. Žalovaný tím porušil § 3 (§ 2 odst. 4), § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 správního řádu.

3. Ve druhém žalobním bodě namítala, že by v jejím případě postačovalo uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců, které je určeno právě pro zohlednění situace zranitelných osob; v důsledku toho bylo zajištění nezákonné. Žalovaný měl zohlednit status žalobkyně jako zranitelné osoby, nelze odkazovat pouze na nelegální vstup žalobkyně na území ČR. Mohl uložit alternativu dle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, žalobkyně sdělila, že ubytování zajištěné má v pronajatém bytě na P. 1 (i když neuměla říct konkrétní adresu pobytu), žalovaný mohl následně tuto adresu ověřit, jednal však se žalobkyní tak, jakoby žádnou adresu pobytu neměla. Mohl též uložit alternativu dle § 123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, tedy povinnost zdržovat se v Přijímacím či Pobytovém středisku správy uprchlických zařízení MV a být tam ve stanovené době přítomna za účelem provedení pobytové kontroly, žalobkyně by byla pro správní orgán dostupná pro další úkony v řízení, odchody a příchody jsou v těchto zařízeních registrovány. Možnosti uložení mírnějších opatření tak nebyly řádně zohledněny.

4. Ve třetím žalobním bodě poukazovala na to, že žalovaný nezohlednil možné překážky ve vycestování s ohledem na situaci X osob na K. Při zajištění za účelem správního vyhoštění je nutné zvážit, zda je výkon vyhoštění alespoň potenciálně možný, v tomto řízení je třeba se zabývat i možnými překážkami ve vyhoštění či vycestování, je třeba učinit úvahu, zda je správní vyhoštění či vycestování alespoň potenciálně možné. V případě žalobkyně však existují překážky ve vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců, jako X by jí tam mohl ohrozit zacházení v rozporu s čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen “Úmluva”), zejména vězení, což ve správním řízení uvedla, žalovaný to zcela pominul. Poukázala na řadu veřejně dostupných zdrojů, ze kterých plyne, že jako X by na K. mohla čelit problémům. Žalovaný se tak měl zabývat otázkou postavení X na K., ale i tím, zda bude v případě návratu žalobkyně jako X dostupná specifická lékařská péče. Poukázala i na to, že se v minulých letech aktivně zapojovala do X, což vyšlo najevo v řízení o správním vyhoštění, odkázala na snímky ze svých sociálních profilů, z toho je zřejmé, že tyto její politické aktivity by jí mohly ohrozit po návratu do vlasti, jde o další překážku ve vycestování. Žalovaný se touto otázkou nijak nezabýval, přitom pošlapávání politických práv na K. je notorietou a žalobkyni byla rozhodnutím ze dne 24. 3. 2015 udělena doplňková ochrana na dobu 24 měsíců. Žalovaný se však těmito konkrétními překážkami ve vycestování ani okrajově nezabýval, popř. v rozporu se spisem tvrdil, že žalobkyně tyto překážky neuvedla. Napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.

5. Ve čtvrtém žalobním bodě poukazovala na to, že žalovaný nezohlednil ani možné překážky ve vycestování s ohledem na praxi k. orgánů, které odmítají vydávat cestovní doklady a spolupracovat při navracení svých občanů. Tyto překážky měly být správnímu orgánu z jeho činnosti známy, přesto je nijak nereflektoval. Odkázala na zprávy o zemi původu, dle kterých jsou státní příslušníci K. po překročení 24 měsíčního pobytu v zahraničí považováni za emigranty (pokud se nepřihlásili úřadům), musí nejprve projít repatriací, emigranti po svém návratu mohou čelit ústrkům, není tak vůbec zřejmé, zda budou k. úřady ochotny a schopny vystavit žalobkyni cestovní doklad. Žalovaný se těmito otázkami nezabýval, čímž opět zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.

6. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný s poukazem na § 124 odst. 1 písm. e) a § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců uvedl, že zákonné podmínky pro prodloužení zajištění byly naplněny, bylo to nezbytné ve věci realizace správního vyhoštění, kdy žalovaný k tomu činil veškeré kroky, důvody prodloužení zajištění jsou v rozhodnutí jasně uvedeny.

8. Poukázal na to, že žalobkyně znovu v žalobě opakuje skutečnosti (tj. zranitelnost vyplývající z její X jako osoby, která je X a zároveň X, využití mírnějších opatření dle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, či nemožnost vyhoštění do země původu), o kterých již bylo rozhodnuto Městským soudem v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2021 č. j. 19 A 22/2021–47. Žalobkyně nyní pouze doplnila jako překážku k realizaci správního vyhoštění absenci svého cestovního pasu, která může být s ohledem na platnou k. legislativu neřešitelná. Žalobkyně doplnila také skutečnost, že při sepsání protokolu o podání vysvětlení a následného protokolu o výslechu svědka byla unavená a dobře nerozuměla překladu do anglického jazyka.

9. Uvedl, že k přípravě a samotné realizaci správního vyhoštění žalobkyně je dle § 163 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců příslušné Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „ŘSCP“), které zajišťuje letenku, nebo vyjednává průvoz žalobkyně přes jiné státy Evropské unie, kdy je nutné zajistit policejní eskortu přes dotčené státy a komunikuje se státem o vzetí cizince zpět do domovského státu. Po provedeném konzulárním pohovoru a informaci Velvyslanectví K. je zřejmé, že žalobkyně je občankou K., ale proto, aby mohla být navrácena zpět, musí dobrovolně požádat o repatriaci na K., žádost pak bude projednána k. úřady. Dne 4. 8. 2021 žalobkyně podala žádost o dobrovolný návrat Ministerstvu vnitra České republiky, tato žádost byla předána velvyslanectví K. v P., další úkony však byly ze strany ŘSCP pozastaveny do soudního projednání týkajícího se skutečnosti, zda se jedná o žadatelku o mezinárodní ochranu v České republice či nikoliv (žalobě nebylo vyhověno a tudíž se na žalobkyni nepohlíží jako na žadatelku o mezinárodní ochranu). Z uvedeného je zřejmé, že následně po projednání věci a obnovení aktivit vedoucích k vydání náhradního cestovního dokladu může dojít k samotné realizaci správního vyhoštění.

10. V protokolu o podání vysvětlení a následném protokolu o výslechu svědka žalobkyně jednoznačně uvedla, že tlumočníkům rozumí velmi dobře a protokoly jako správné a úplné dobrovolně podepsala. Její tvrzení, že nerozuměla překladu, tak nelze považovat za relevantní.

11. K námitce neposkytování dostatečné zdravotní péče v ZZC X. (ve vztahu k onemocnění X) a prezentované zranitelnosti žalovaný uvedl, že žalobkyně je umístěna v ZZC X., která je objektem určeným právě pro pobyt zranitelných skupin osob a ve kterém je žalobkyni zajištěna běžná zdravotní péče, a to i s ohledem na deklarované onemocnění X. Žalobkyně je pod stálým dozorem a na případné doporučení ošetřujícího lékaře jí bude zajištěna potřebná péče v kterémkoliv specializovaném zdravotnickém zařízení. Navíc Zařízení pro zajištění cizinců X., které provozuje správa uprchlických zařízení MV ČR, má zákonem o pobytu cizinců uložen nutný rozsah služeb poskytovaných zde umístěným klientům, respektive zajištěným osobám, výčet je uveden v § 134 zákona o pobytu cizinců. Léčba žalobkyně ohledně onemocnění X byla ve spolupráci s Fakultní nemocnicí na B. zahájena a žalobkyně má tedy přístup k potřebné léčbě.

12. Žalovaný shrnul, že postupoval v případě prodloužení zajištění žalobkyně za účelem jejího správního vyhoštění plně v souladu se zákonem. Žalobkyně byla dne 16. 6. 2021 kontrolována hlídkou Policie ČR, neoprávněně se zdržovala na území ČR, neboť byla vedena pod článkem 24 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 1987/2006 ze dne 20. prosince 2006 o SIS II v Schengenském informačním systému jako nežádoucí cizinec, kterému má být zamezen vstup do schengenského prostoru od 21. 6. 2018 do 31. 5. 2024. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Obsah správního spisu

13. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně byla dne 16. 6. 2021 ve 3:15 hod po předchozí výzvě k prokázání totožnosti v rámci kontroly v objektu, kde byl provozován CLUB Drake´s, zajištěna dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o policii, neboť hlídce policie nepředložila žádný doklad totožnosti ani vízum či jiný doklad, ze kterého by vyplývalo její oprávnění k pobytu na území České republiky, hlídce byla sdělena informace o její X a žalobkyně sdělila, že je v X, v rámci osobní prohlídky byla u žalobkyně nalezena bílá sypká látka, o níž uvedla, že se jedná o kokain, žalobkyně se proto stala podezřelou ze spáchání přestupku podle ust. § 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, a za jejího souhlasu s projednáním na místě jí byla uložena pokuta ve výši 1000 Kč na místě zaplacená. Ze Schengenského informačního systému bylo zjištěno, že je žalobkyně nežádoucím cizinkou, v tomto systému je evidována na základě žádosti Itálie ode dne 21. 8. 2018 do 31. 5.2024.

14. Ze shora uvedených důvodů bylo se žalobkyní dne 16. 6. 2021 zahájení správní řízení ve věci vyhoštění z území České republiky podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a 4 zákona o pobytu cizinců, a za přítomnosti tlumočníka do jazyka anglického, o kterém žalobkyně prohlásila, že mu rozumí velmi dobře, byl sepsán protokol o podání vysvětlení, ve kterém uvedla, že se jmenuje Y. C. P., narodila se dne X na K. (konkrétně v H.), jejíž je státní příslušnicí. Dále uvedla, že do České republiky přicestovala v roce 2014 a pobývala zde do roku 2018, kdy odjela do Itálie, tam dostala deportaci a vrátila se zpět do České republiky, v roce 2019 byla ještě tři měsíce v Německu, odkud jí poslali zpět do České republiky. Ke svým dokladům uvedla, že jí byly zabaveny v Maďarsku v roce 2014 a nové si dosud nevyřídila, ani o ně nepožádala. Bylo jí známo to, že je evidována v schengenském informačním systému jako nežádoucí cizinec od 21. 8. 2018 do 31. 5. 2024, domnívala se však, že je zde legálně, neboť žádala o azyl, o tom, že jí bylo dne 20. 12. 2019 vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území Evropské unie, vůbec neví. Ke svému pobytu v České republice uvedla, že bydlí na P. 1 (ulici si nepamatuje), jedná se o byt, kde bydlí sama, má jej v pronájmu. V České republice nemá žádné příbuzné, je svobodná a bezdětná, nemá žádné pracovní povolení a peníze dostává od kamaráda z K., kterému občas pomáhá. Zdravotní pojištění nemá a peníze na vycestování rovněž ne. K České republice nemá žádné vazby. K možnostem užití opatření dle ust. 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců uvedla, že v ČR nemá žádnou adresu a nemá finanční prostředky na složení finanční záruky, ani na území České republiky není žádná osoba, která by je mohla za ní složit. Není jí známa žádná překážka, která by jí bránila ve vycestování, neužívá návykové látky, ke svému zdravotnímu stavu uvedla, že je naprosto zdravá. Závěrem doplnila, že je X a nemůže vycestovat na K., protože by jí tam za to zavřeli.

15. Do protokolu o výslechu ze dne 16. 6. 2021, za přítomnosti tlumočníka do jazyka anglického, o kterém žalobkyně prohlásila, že mu rozumí velmi dobře, uvedla obdobné skutečnosti, jako do protokolu o podání vysvětlení. Zopakovala, že je X a nemůže vycestovat na K., protože by jí tam za to zavřeli, cítí se X, před dvěma měsíci prodělala operaci X i operaci X, od 14 let bere X.

16. Dne 17. 6. 2021 vydalo Ministerstvo vnitra pod Ev. č. ZS52091 závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobkyně do K. se závěrem, že vycestování je možné. Ministerstvo vnitra v odůvodnění shrnulo průběh předchozích řízení o udělení mezinárodní ochrany a uvedlo, že nenalezlo žádné skutečnosti, na základě kterých by žalobkyni hrozilo v případě návratu do země původu skutečné nebezpečí ve smyslu ust. § 179 zákona, tj. porušení čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konstatovalo rovněž, že situace osob X na K. není jakkoli kritická, když tyto nečelí žádnému systematickému pronásledování, ba naopak se situace této skupiny osob postupně zlepšuje. Ačkoli nelze vyloučit individuální excesy, není běžným standardem negativní chování.

17. Dne 17. 6. 2021 žalovaný poté, co umožnil žalobkyni seznámit se s podklady rozhodnutí, vydal rozhodnutí č.j. KRPA–154479–21/ČJ–2021–000022–ZSV, kterým uložil žalobkyni podle ust. § 119 odst. 1, písm. b) bod 3, 4 zákona správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v trvání dvou let.

18. Rozhodnutím ze dne 17. 6. 2021 č.j. KRPA–154479–23/ČJ–000022–ZSV žalovaný podle ust. § 124 odst. 1, písm. e) zákona o pobytu cizinců zajistil žalobkyni na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody za účelem správního vyhoštění, z důvodu, že žalobkyně je evidovaná v informačním systému smluvních států. Žalovaný napadené rozhodnutí založil zejména na skutkovém závěru, že žalobkyně dlouhodobě vědomě nerespektuje imigrační pravidla nejen České republiky, ale i celého Schengenského prostoru, a pohybuje se zcela svévolně po Schengenském prostoru, navíc od roku 2014 bez cestovního dokladu. Stejně tak nerespektuje ani pravomocná rozhodnutí příslušných orgánů přinejmenším na úseku pobytu cizinců na území členských států Evropské unie. Žalovaný tak pojal obavu z toho, že žalobkyně nebude spolupracovat a bude mařit výkon správního vyhoštění. Žalobkyně byla na základě tohoto rozhodnutí dne 17. 6. 2021 umístěna do Zajišťovacího zařízení X.

19. Součástí spisu je i doplnění odvolání ze dne 2. 8. 2021 proti rozhodnutí o správním vyhoštění, kde žalobkyně poukazovala na své předchozí politické aktivity na K., pro které by jí mohlo v případě návrat hrozit pronásledování či riziko vážné újmy, což je překážkou ve vycestování dle § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, přiložila snímky ze svých sociálních sítí, dle kterých v letech 2019–2020 zastávala X, a prohlášení ve španělštině. Požadovala doplnění své výpovědi v tomto směru za účasti tlumočníka z jazyka španělského. Doložila lékařskou zprávu potvrzující její onemocnění X ze dne 27. 7. 2021, dle které bude terapie určena po dalších odběrech, je v X, bere X, žalobkyni byly předepsány určité léky.

20. Ve spise se nachází i zpráva z LN B. ze dne 18. 8. 2021 s podrobnými výsledky vyšetření žalobkyně, kdy jí byla předepsána určitá terapie a léky, není však zcela zřejmé, zda měl žalovaný tuto zprávu k dispozici již v době vydání napadeného rozhodnutí, neboť zpráva je ve spise založena až později.

21. Dle zprávy Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra (dále jen „ZZMV“) ze dne 3. 8. 2021 určené FN B. vyplývá, že žalobkyni je garantována úhrada nákladů na neodkladnou zdravotní péči při akutním ohrožení života a zdraví, přičemž garance se vztahuje jen na nezbytná vyšetření provedená za účelem potvrzení diagnózy, upřesnění stadia onemocnění a případného návrhu neodkladné léčby; do neodkladné péče nelze zahrnout žádné úkony prováděné za účelem plánované X.

22. Žádostí ze dne 4. 8. 2021 žalobkyně požádala Ministerstvo vnitra ČR o pomoc s návratem do země její státní příslušnosti ve smyslu § 123a zákona o pobytu cizinců.

23. V napadeném rozhodnutí ze dne 9. 9. 2021 žalovaný shrnul skutkové okolnosti, za kterých došlo k zajištění žalobkyně dne 16. 6. 2021 a navazující průběh řízení o správním vyhoštění, o kterém bylo rozhodnuto dne 17. 6. 2021, poukázal na závazné stanovisko k vycestování č. ZS 52091, dle kterého vycestování žalobkyně na K. je možné, dále na podané odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění; v jednání žalobkyně, která nerespektovala zákaz vstupu do schengenského prostoru uložený ze strany Itálie, spatřoval nebezpečí, že opět zmaří výkon uloženého opatření spočívajícího v zákazu vstupu do schengenského prostoru, neskýtá záruku, že bude plnit povinnosti jí uložené. Vyšel ze žádosti žalobkyně o dobrovolný návrat na K. ze dne 4. 8. 20221, která byla doručena na ŘSCP, a z informace ŘSCP ze dne 8. 9. 2021 č.j. CPR–17110–11/ČJ–2021–930311–V250 k realizaci správního vyhoštění cizince, dle které byly na základě předběžného opatření Krajského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2021 č.j. 45 Az 16/2021–49, nařizujícího zajištění strpění žalobkyně na území ČR do doby pravomocného rozhodnutí soudu, přerušeny úkony vedoucí k vystavení náhradního cestovního dokladu žalobkyně do 16. 9. 2021; po provedeném konzulárním pohovoru a informaci Velvyslanectví K. je zřejmé, že žalobkyně je občankou K., ale proto, aby mohla být navrácena zpět, musí dobrovolně požádat o repatriaci na K., žádost pak bude projednána k. úřady, dne 4. 8. 2021 žalobkyně podala žádost o dobrovolný návrat Ministerstvu vnitra České republiky, tato žádost byla předána velvyslanectví K. v P., další úkony však byly ze strany ŘSCP pozastaveny do soudního projednání týkajícího se skutečnosti, zda se jedná o žadatelku o mezinárodní ochranu v České republice či nikoliv, následně po projednání věci a obnovení aktivit vedoucích k vydání náhradního cestovního dokladu může dojít k samotné realizaci správního vyhoštění. K prodloužení zajištění žalovaný přistoupil, protože žalobkyně opakovaně porušovala právní předpisy, neskýtá žádnou záruku, že bude do budoucna plnit povinnosti jí uložené, je obava, že by žalobkyně bez jejího zajištění dobrovolně nevycestovala, sama uvedla, že se na K. vrátit nechce. K možnostem uložení alternativních mírnějších opatření vyšel z toho, že žalobkyně sice uvedla, že bydlí v pronajatém bytě na P. 1, přesnou adresu však nezná, žádná její hlášená adresa nebyla zjištěna, z jejího vyjádření nevyplynulo, že by disponovala nájemní smlouvou, žalovaný dovodil, že k místu pobytu jí nic neváže, nemá k ČR ani jiné vazby, uložení opatření dle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců tak nelze považovat za dostačující. S ohledem na to, že žalobkyně nedisponuje finančními prostředky a žádná finanční záruka nebyla složena ani nabídnuta, vyloučil též možnost dle § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a na základě předchozího jednání žalobkyně i možnost dle § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. K možnosti dle § 123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců uvedl, že jeho uložení považuje za neúčelné, neboť žalobkyně zcela vědomě pobývá na území ČR neoprávněně a v rozporu s vyhoštěním Itálie. Shrnul, že v daném případě mírnějších opatření využít nelze. Odůvodnil dobu prodloužení zajištění o 15 dnů, kdy bylo nutné vyčkat rozhodnutí soudu, zda bude třeba na žalobkyni pohlížet jako na žadatelku o mezinárodní ochranu. Závěrem poukázal na tvrzení žalobkyně, dle kterého je zdravá, s ničím se neléčí, netrpí žádnou nemocí, neužívá žádné léky a pravidelně nenavštěvuje žádného lékaře. Z toho dovodil, že jejímu vyhoštění s ohledem na zdravotní stav nic nebrání, ZZC X je pak určena pro pobyt zranitelných osob, žalobkyně tam má zajištěnou běžnou zdravotní péči i s ohledem na deklarované onemocnění X, bude zde pod stálým dozorem a v případě potřeby je možné jí zajistit péči ve specializovaném zdravotnickém zařízení. Poukázal na povinnost dle § 134 zákona o pobytu cizinců. Z uvedeného dovodil, že neexistuje překážka trvalejší povahy, která by zabraňovala jejímu vyhoštění.

V. Předchozí soudní řízení

24. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2021, který nabyl právní moci dne 19. 11. 2021, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Odkázal zde na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2021 č. j. 19 A 22/2021–47, kterým soud zamítl žalobu proti rozhodnutí o zajištění žalobkyně ze dne 17. 6. 2021 s tím, že se soud již v tomto rozsudku podrobně zabýval jednotlivými námitkami vznesenými proti rozhodnutí o zajištění žalobkyně. Pokud jde o posouzení možnosti využití zvláštních opatření za účelem vycestování cizince podle ustanovení § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, odkázal soud rovněž na odůvodnění uvedené v rozsudku č.j. 19 A 22/2021–47 s tím, že žalobkyně žádné nové skutečnosti týkající se možnosti využití zvláštních opatření v podané žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby zajištění neuvedla. Soud zcela sdílel závěry učiněné správním orgánem o tom, že v tomto případě žalobkyně neskýtá záruku, že bude řádně plnit povinnosti, tzn. pobývat na místě určeném policií, popřípadě dostavovat se k pravidelným kontrolám. Soud dovodil, že žalobkyně byla zajištěna a umístěna v ZZC X, což je objekt určený pro pobyt zranitelných skupin osob, je zde zajištěna zdravotní péče včetně péče pro nemocné X, toto zařízení je schopno zajistit i další potřebnou specializovanou péči ve specializovaných zdravotnických zařízeních. Soud se s ohledem na tuto skutečnost nedomníval, že by v případě žalobkyně nedošlo k dostatečnému vyhodnocení skutečností týkající se její osoby, pokud jde o její zdravotní stav i její osobu. Námitku týkající se nemožnosti návratu do země původu, tj. na K. nepovažoval za důvodnou, když obsahem správního spisu jsou podklady týkající se možnosti vycestování žalobkyně, z nichž je zřejmé, že její vycestování je možné. Pokud jde o skutečnost, že žalobkyně nemá pas, byla i tato otázka řešena a ze správního spisu je zřejmé, že byly činěny kroky k tomu, aby byl tento doklad ve spolupráci se zastupitelským úřadem K. zajištěn. Nepřisvědčil ani námitce, že žalobkyně nerozuměla překladu do anglického jazyka při sepisování protokolu o podání vysvětlení a následně protokolu o výslechu účastníka řízení. Soud v postupu žalovaného neshledal nesoulad s právními předpisy nebo judikaturou správních soudů.

25. Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) k podané kasační stížnosti žalobkyně rozsudkem ze dne 24. 3. 2023 č.j. 3 Azs 378/2021–37, který nabyl právní moci dne 27. 2. 2023, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2021 č.j. 4 A 37/2021–41 zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení, a to s následujícími závěry. K prvnímu žalobnímu bodu uvedl, že vypořádání dané námitky je nedostatečné, městský soud nerozvedl, o co opřel svůj názor, že v zařízení bude mít stěžovatelka veškerou zdravotní péči, kterou dle svých tvrzení potřebuje, a to i ve světle doložených lékařských zpráv a vyjádření FN B. Nijak se nezabýval otázkou umístění stěžovatelky v daném zařízení z hlediska její bezpečnosti, ani se nevyjádřil k vlivu únavy a stresu na stěžovatelku při pohovoru, což podle ní mohlo mít vliv na konkrétnost a úplnost jí sdělených informací (v odst. 15 odůvodnění napadeného rozsudku městský soud vypořádal pouze námitku, že stěžovatelka dobře nerozuměla tlumočnici anglického jazyka). K námitce ad 3) (existence překážek pro vycestování do země původu a aktivity stěžovatelky na sociální síti Facebook), respektive ad 4), tj. zda bude do budoucna možné zajistit pro stěžovatelku cestovní pas, NSS uvedl, že městský soud v odstavci 14 napadeného rozsudku pouze uvedl, že „[o]bsahem správního spisu jsou podklady týkající se možnosti vycestování žalobce, z nichž je zřejmé, že jeho vycestování je možné. Pokud jde pak o skutečnost, že žalobce nemá pas, byla i tato otázka řešena a ze správního spisu je zřejmé, že byly činěny kroky k tomu, aby byl tento doklad ve spolupráci se zastupitelským úřadem K. zajištěn.“; toto obecné a nekonkrétní vypořádání dle NSS úplně opomíjí tvrzení stěžovatelky v žalobě o jejích „X“ aktivitách na Facebooku, dokládané deseti snímky z této sociální sítě (viz str. 17 žaloby), ani blíže nerozvádí, proč – i přes specifické charakteristiky stěžovatelky (X) – má městský soud za to, že jejímu vycestování na K. nebrání žádné překážky (i v tomto směru stěžovatelka v žalobě konkrétně a s odkazy na informace o zemi původu namítala, že situace X osob na K. není dobrá a tyto osoby čelí policejní šikaně, násilí a nemají zajištěnou dostatečnou zdravotní péči a léčiva). NSS dále poukázal na to, že na str. 18–19 žaloby poté stěžovatelka popsala právní a praktické překážky, které podle jejího názoru mohou znemožnit její vycestování do vlasti, přičemž tento žalobní bod městský soud vůbec nevypořádal, neboť jen obecně, bez bližšího upřesnění a odkazu na listiny ze správního spisu uzavřel, že „byly činěny kroky“ k získání cestovního pasu pro stěžovatelku. Co se týče žalobního bodu ad 2) (možnost využití alternativních opatření k zajištění), NSS vytkl městskému soudu závěr, že v žalobě nebyly uvedeny žádné konkrétní skutečnosti, neboť stěžovatelka na str. 12–13 žaloby popsala obsah jejího sdělení při pohovoru, dle kterého bydlí v pronajatém bytě na P. 1, podle ní si mohl žalovaný tuto informaci lehce ověřit a upřesnit, ale neučinil tak a bez dalšího dovodil, že stěžovatelku k místu jejího pobytu v P. „nic neváže“. Dále namítala, že žalovaný měl zvážit její umístění v pobytovém středisku namísto zařízení pro zajištění cizinců, což by bylo vzhledem k okolnostem dané věci vhodnější a dostatečné. Městský soud tento bod vypořádal v odstavci 11 napadeného rozsudku, a to především s odkazem na rozsudek téhož soudu ze dne 9. 7. 2021, č. j. 19 A 22/2021 – 47, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky směřující proti (prvnímu) rozhodnutí o zajištění. NSS uvedl, že odkazu na předcházející soudní rozhodnutí samozřejmě nic nebrání, ale je pravdou, že městský soud měl v takové situaci alespoň stručně zrekapitulovat stěžejní závěry, k nimž předtím v citovaném rozsudku dospěl, což však neučinil. Vypořádání žalobní argumentace, kdy se městský soud ztotožnil s úvahou žalované, že stěžovatelka neskýtá záruku, že bude plnit stanovené povinnosti (zdržovat se na určeném místě, dostavovat se k pravidelným kontrolám), považoval NSS na hranici přezkoumatelnosti, byť by zřejmě – nebýt jiných a vážnějších deficitů v odůvodnění napadeného rozsudku – samo o sobě obstálo. Protože však Nejvyšší správní soud přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku, uložil městskému soudu i v této části lépe vysvětlit, proč nebylo možné v případě stěžovatelky aplikovat alternativní opatření namísto zajištění, a to s přihlédnutím k žalobním tvrzením (za předpokladu, že se s danou námitkou i v dalším řízení opět neztotožní). Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a bude na městském soudu, aby v dalším řízení odstranil vytýkané nedostatky odůvodnění, a podanou žalobu řádně a v úplnosti přezkoumal. Nelze opomenout, že rozhodnutí o (prodloužení) zajištění je podle § 124 odst. 2 a odst. 3 zákona o pobytu cizinců prvním úkonem v řízení, proti němuž není přípustné odvolání, obnova řízení ani řízení přezkumné. Tím spíše musí k řádně uplatněným a dostatečně konkrétním žalobním bodům zákonnost takového rozhodnutí náležitým způsobem přezkoumat správní soud, který nemůže na tuto svou povinnost rezignovat. Jak Nejvyšší správní soud zdůraznil výše, žaloba stěžovatelky obsahovala dostatečně určitou argumentaci, na níž měl městský soud odpovídajícím způsobem reagovat; takto však nepostupoval. NSS též upozornil na rozsudek ze dne 18. 8. 2022, č. j. 1 Azs 218/2021 – 71, kterým zrušil výše zmíněný rozsudek městského soudu č. j. 19 A 22/2021 – 47, jakož i rozhodnutí o zajištění stěžovatelky (tj. první rozhodnutí o zajištění na dobu 90 dnů). Bude na městském soudu, aby v dalším řízení zohlednil závěry plynoucí z tohoto rozsudku a posoudil, zda rozhodnutí žalované o prodloužení zajištění v jejich světle obstojí. Není nyní úkolem kasačního soudu, aby činnost městského soudu nahrazoval, a to jak ve smyslu vypořádání žalobních námitek, tak ve smyslu posouzení, zda rozhodnutí o prodloužení zajištění trpí stejnými vadami, jaké shledal v označeném rozsudku č. j. 1 Azs 218/2021 – 71 ve vztahu k (prvnímu) rozhodnutí o zajištění. NSS zároveň uložil městskému soudu, aby v novém rozhodnutí rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.

26. V rozsudku ze dne 18. 8. 2022, č. j. 1 Azs 218/2021 – 71, kterým zrušil rozsudek městského soudu i rozhodnutí o zajištění žalobkyně ze dne 17. 6. 2021, dospěl Nejvyšší správní soud k následujícím závěrům. K postavení stěžovatelky jako zranitelné osoby a posouzení zranitelnosti městským soudem NSS uvedl, že při rozhodování o zajištění musí správní orgán na základě informací, které má v době rozhodování k dispozici, posoudit, zda se nejedná o zranitelnou osobou, pokud se správní orgán během řízení dozví, že jedná s osobou, která trpí vážnou nemocí, měl by danou informaci vnímat jako „výstražnou červenou kontrolku“ s nápisem: potenciálně zranitelná osoba; zranitelnost osoby sama o sobě nevylučuje možnost jejího zajištění za účelem správního vyhoštění, představuje ale významnou skutečnost, která má vliv na posouzení, zda existuje vhodnější alternativa k zajištění. Správní orgán se musí otázkou zranitelnosti zajišťované osoby zabývat z úřední povinnosti, a to zejména tehdy, pokud má k dispozici relevantní informace. Žalovaný měl tedy povinnost vzít v potaz zdravotní stav stěžovatelky a posoudit, zda není zranitelnou osobou, měl se zaměřit na dostupnou zdravotní péči v ZCC X, jaké podmínky v zařízení panují a jaký mohou mít vliv na zdravotní stav stěžovatelky, teprve po zjištění, že její zdravotní stav zajištění nebrání, měl přistoupit k rozhodnutí o jejím zajištění; žalovaný se však možnou zranitelností stěžovatelky vůbec nezabýval. NSS vytkl městskému soudu problematické hodnocení zranitelnosti stěžovatelky a skutečnost, že v jeho úvaze kompletně absentovalo posouzení dostupnosti zdravotních služeb v souvislosti s probíhajícím procesem změny pohlaví stěžovatelky. NSS shledal, že žalovaný zdravotní stav stěžovatelky při rozhodování o zajištění vůbec nevzal v potaz, zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Tuto vadu pak nezhojil ani městský soud, neboť chybně právně posoudil institut zranitelnosti. Ke druhé námitce NSS k využití alternativy uvedené v § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců poukázal na to, že stěžovatelka sice při výslechu uvedla, že v ČR kontaktní adresu nemá, nicméně žalovanému rovněž sdělila, že si v P. 1 sama najímá byt, žalovaný se měl pokusit tato protichůdná tvrzení vyjasnit, ale neučinil tak, není ani jasné, jak žalovaný došel k závěru, že stěžovatelka nedisponuje nájemní smlouvou, když ze spisu nevyplývá, že by se žalovaný na existence nájemní smlouvy stěžovatelky dotazoval. NSS též upozornil na okolnosti, které vedly k výslechu stěžovatelky (tj. kontrola stěžovatelky v CLUB Drake´s dne 16. 6. v 2:45 hod ráno, v čase 3:15 byla zajištěna, následně ji policejní hlídka převezla na OCP Praha 4, v čase 5:45 byla převezena na MOP Smíchov, neboť se u ní našla cizí platební karta, v 10:25 se podařilo kontaktovat majitelku karty, která potvrdila, že ji stěžovatelka využívala s jejím vědomím, ve 13:00 byla stěžovatelka opět předána z MOP Smíchov na OCP Praha 4, kde nejprve podala vysvětlení, které trvalo do 16:30 hodin, následně došlo i k výslechu, který skončil v 18:40). Stěžovatelka tedy byla asi 15 hodin převážena z různých služeben a podrobena prohlídce a podání vysvětlení, než došlo k jejímu výslechu, není jasné, zda měla čas k odpočinku, je proto pochopitelné, že při výslechu mohla uvádět nesrovnalosti, bylo ale úkolem žalovaného tyto nesrovnalosti prostřednictvím dalších otázek vyjasnit. Pokud žalovaný nevyužil zvláštní opatření dle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců s odůvodněním, že stěžovatelka nemá v ČR žádnou kontaktní adresu, pak jeho závěr nenachází dostatečnou oporu ve spisovém materiálu. Žalovaný tak dle NSS nezjistil skutkový stav v zákonem požadované kvalitě, a nemohl proto dospět k závěru, že stěžovatelka kontaktní adresu skutečně nemá. Možnost využití zvláštního opatření dle § 123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců pak žalovaný pominul. NSS shledal, že žalovaný ani městský soud nevzali v potaz, že by stěžovatelka mohla být zranitelnou osobou, což by mělo vliv na posouzení možného využití zvláštních opatření namísto zajištění, a nedostatečně posoudili otázku alternativ k zajištění. K námitce ohledně zohlednění překážek ve vycestování NSS poukázal na protokol o výslechu a v něm uvedené tvrzení stěžovatelky, že nemůže vycestovat na K., protože by ji tam zavřeli kvůli tomu, že je X, žalovanému navíc bylo známo, že stěžovatelka je X, žalovaný však tyto skutečnosti v rozhodnutí nezohlednil, vůbec neodkázal na závazné stanovisko k vycestování (které hodnotí vycestování stěžovatelky jako možné), i když rozhodnutí o správním vyhoštění vydal ve stejný den jako rozhodnutí o zajištění, místo toho tvrdil, že stěžovatelka žádné překážky pro vycestování neuvedla. NSS dospěl k závěru, že i z tohoto důvodu trpí rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelností a nepřezkoumatelný je v této části i rozsudek městského soudu. NSS závěrem shrnul, že žalovaný se měl z úřední povinnosti zabývat postavením stěžovatelky jako zranitelné osoby, neboť mu během výslechu sdělila relevantní informace, specificky se jednalo o její X a skutečnost, že je X osobou v X. Žalovaný měl následně posoudit, zda možná zranitelnost stěžovatelky neodůvodňuje uložení zvláštních opatření dle § 123 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Navíc s dostatečnou jistotou nepotvrdil, že stěžovatelka neměla v ČR kontaktní adresu pro účely využití alternativního opatření dle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přestože protokol o výslechu obsahoval zjevné rozpory ohledně této otázky. Žalovaný zároveň nezohlednil možnost umístění stěžovatelky do přijímacího či pobytového střediska, přestože Nejvyšší správní soud již dříve konstatoval, že se jedná o alternativu k zajištění pro zranitelné osoby podle § 123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Tato pochybení vedla k tomu, že žalovaný zatížil rozhodnutí o zajištění nepřezkoumatelností a vadami s vlivem na jeho zákonnost. Městský soud se pak dopustil nesprávného právního posouzení v souvislosti se zranitelností stěžovatelky a zcela zbytečných „morálních pouček“ ad hominem, zároveň je část jeho rozhodnutí nepřezkoumatelná. VI. Stanoviska účastníků řízení po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Azs 378/2021–37 27. Zástupce žalobkyně potvrdil své pokračující zmocnění pro zastupování žalobkyně v řízení před městským soudem. Žalobkyně odkázala na argumentaci uvedenou v žalobě, na závěry rozsudku NSS ze dne 18. 8. 2022 č.j. 1 Azs 218/2021–71 a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost, přiložila kopii nájemní smlouvy, kterou již zakládala do spisu v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 A 39/2021. Ve věci nepožadovala nařízení ústního jednání, ani provádění dokazování.

28. Žalovaný ve svém stanovisku ze dne 16. 3. 2023 uvedl, že v případě prodloužení zajištění postupoval plně v souladu se zákonem, odkázal na svá předchozí vyjádření. Uvedl, že žalobkyně byla dne 8. 12. 2021 propuštěna ze ZZC X, neboť odpadly důvody zajištění.

VII. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

29. Městský soud v Praze o věci samé rozhodl bez jednání dle ust. § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, jelikož účastníci řízení nenavrhli projednání věci při ústním jednání a soud nepovažuje nařízení ústního jednání za nezbytné.

30. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu žalobkyní uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)), a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Zároveň soud vycházel ze závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 24. 2. 2023 č.j. 3 Azs 378/2021–37. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

31. V první žalobní námitce žalobkyně brojila proti tomu, že stejně jako v případě jejího zajištění dne 17. 6. 2021, nebylo ani při jeho prodloužení žalovaným dostatečně reflektováno, že je zranitelnou osobou. K tomu je třeba konstatovat, že skutkový stav i žalobní námitka jsou v podstatě shodné se situací, kterou posuzoval zdejší soud v rozsudku č.j. 19 A 22/2021–47, a tedy se zde uplatní též závěry rozsudku NSS č.j. 1 Azs 218/2021–71, ve kterém se rovněž uvádí: „Při rozhodování o zajištění tedy musí správní orgán posoudit, zda nejedná se zranitelnou osobou. K tomu by měl dojít na základě informací, které má v době rozhodování k dispozici. Pokud se správní orgán během řízení dozví, že jedná s osobou, která trpí vážnou nemocí, měl by danou informaci vnímat jako „výstražnou červenou kontrolku“ s nápisem: potenciálně zranitelná osoba. Zranitelnost osoby sama o sobě nevylučuje možnost jejího zajištění za účelem správního vyhoštění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2022, č. j. 2 Azs 235/2021 – 54, odst. 20). Představuje ale významnou skutečnost, která má vliv na posouzení, zda existuje vhodnější alternativa k zajištění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2020, č. j. 7 Azs 417/2019 – 6, odst. 28). V případech, kde z dostupných informací vyplývá, že by se mohlo jednat o zranitelnou osobu, se správní orgán musí v rozhodnutí vypořádat s tím, zda se o zranitelnou osobu skutečně jedná, nebo ne.“ Má–li takovou povinnost žalovaný při rozhodování o zajištění, musí jí mít též v případě, že se jedná o jeho prodloužení. Dále v tomto rozsudku NSS uvedl: „Žalovaný v době rozhodování věděl, že stěžovatelka je X. Je obecně známo, že X je vážná a zpravidla nevyléčitelná letální nemoc. Jedná se o závažnou chorobu. Při absenci léčby dochází ke zhoršování zdravotního stavu, jehož degradace vede až ke smrti. Stěžovatelka byla navíc v době rozhodování o zajištění 2 měsíce po operaci X pro účely probíhajícího X. Pro tento účel užívá i X. Tyto skutečnosti bez dalšího měly žalovaného vést k závěru o možné zranitelnosti stěžovatelky. Čl. 3 Úmluvy ukládá státům povinnost chránit fyzickou i psychickou integritu osoby zbavené svobody, což zahrnuje i poskytování potřebné zdravotní péče (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019 – 50, odst. 39). Čl. 16 odst. 3 návratové směrnice stanoví, že v případě zajištění se zvláštní pozornost věnuje postavení zranitelných osob. Poskytuje se neodkladná zdravotní péče a základní léčba. Žalovaný měl tedy povinnost vzít v potaz zdravotní stav stěžovatelky a posoudit, zda není zranitelnou osobou. Zejména se měl zaměřit na dostupnou zdravotní péči v ZCC X, jaké podmínky v zařízení panují a jaký mohou mít vliv na zdravotní stav stěžovatelky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 10 Azs 280/2017 – 33, odst. 14). Věrohodným podkladem ke zjištění zdravotního stavu pro účely posouzení kritérií zranitelnosti je odborné lékařské posouzení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2020, č. j. 10 Azs 39/2020 – 1, odst. 12). Žalovaný mohl zajistit zdravotní kontrolu stěžovatelky jako potenciálně zranitelné osoby a teprve po zjištění, že její zdravotní stav zajištění nebrání, přistoupit k rozhodnutí o jejím zajištění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5 Azs 223/2017 – 27, odst. 25). Ze správního spisu se ale podává, že žalovaný se možnou zranitelností stěžovatelky vůbec nezabýval.“ 32. Žalovaný se však ani v případě prodloužení zajištění otázkou zranitelnosti žalobkyně nijak blíže nezabýval. Měl přitom k dispozici v podstatě stejný okruh informací, jako v případě, kdy rozhodoval o zajištění žalobkyně, tedy, že je X (což měl navíc již potvrzeno i lékařskou zprávou ze dne 27. 7. 2021, kterou žalobkyně přiložila k doplnění odvolání ve věci správního vyhoštění), že je v X, kdy byla v době zajištění 2 měsíce po operaci X, užívala X. Žalovaný se však s touto otázkou vypořádal pouze odkazem na tvrzení žalobkyně, že je zdravá a neužívá žádné léky, tedy s ohledem na zdravotní stav jejímu vyhoštění nic nebrání, což však bylo s jemu známými informacemi v rozporu. Přitom se však měl z úřední povinnosti zabývat výše uvedenými skutečnostmi ohledně toho, že žalobkyně je X v X, což indikovalo její potenciální zranitelnost. Je třeba připustit, že oproti rozhodnutí o zajištění v napadeném rozhodnutí v jeho závěru žalovaný alespoň uvedl, že ZZC X je určené pro pobyt zranitelných osob, ve kterém bude mít žalobkyně zajištěnou běžnou zdravotní péči i s ohledem na deklarované onemocnění X, případně jí lze zajistit i specializovanou lékařskou péči. Nicméně, ani takové odůvodnění nelze s ohledem na daný kontext považovat za dostatečné a přezkoumatelné, když žalovaný pochybil již v počátku řízení tím, že nenechal provést zdravotní kontrolu (případně i lékařský posudek) žalobkyně, s ohledem na její výsledky neověřil, zda bude mít v ZZC X dostupnou potřebnou zdravotní péči, těmito aspekty se nezabýval ani v rozhodnutí o prodloužení zajištění, kdy již měl k dispozici lékařskou zprávu žalobkyně ze dne 27. 7. 2021 a komunikaci mezi ZZMV a Nemocnicí B., ani tehdy však neověřil, zda bude pro žalobkyni konkrétní potřebná lékařská péče po dobu jejího zajištění dostupná, danými novými podklady o zdravotním stavu žalobkyně se nijak věcně nezabýval, s ohledem na to je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

33. Již vůbec pak žalovaný při rozhodování o prodloužení zajištění neřešil otázku možné zranitelnosti žalobkyně ve vztahu ke skutečnosti, že vedle její X je v X a užívá X, nezabýval se jejími možnými zdravotními potřebami v tomto směru, nenechal provést zdravotní kontrolu, neověřil dostupnost potřebné zdravotní péče a zdravotních služeb v zařízení (i když mu bylo známo, že žalobkyně užívá X), čímž rovněž zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.

34. V této námitce žalobkyně rovněž brojila proti tomu, že žalovaný se nezabýval ani otázkou vhodnosti a bezpečnosti zajištění žalobkyně ve vztahu k její X, přitom však připustila, že žalovaný alespoň respektoval X žalobkyně jako X a umístil jí do zařízení pro ženy, děti a další zranitelné skupiny. K tomu lze s odkazem na rozsudek NSS č.j. 1 Azs 218/2021–71 doplnit, že z čl. 3 Úmluvy plyne státu povinnost zajistit, aby osoba byla zadržována v podmínkách, které respektují lidskou důstojnost. S detencí je nevyhnutelně spojená určitá míra utrpení. Způsob, kterým stát vykonává zajištění, by ale neměl zajištěnou osobu vystavovat tísni nebo strádání v intenzitě, která by tuto nevyhnutelnou míru přesahovala [Aden Ahmed proti Maltě, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“) ze dne 9. 12. 2013, č. stížnosti 55352/12, odst. 86]. S ohledem na obecný a absolutní zákaz mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení je tedy třeba posoudit, zda podmínky detence s přihlédnutím ke specifické situaci každého zajištěného cizince, této úrovně špatného zacházení nedosahují (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019 – 50, odst. 37).

35. Soud tak shledal, že žalovaný mohl v napadeném rozhodnutí lépe a podrobněji odůvodnit, zda a z jakých konkrétních důvodů je ZZC X vhodné pro zajištění žalobkyně i s ohledem na její konkrétní situaci jako X, byť v kontextu shora uvedené nepřezkoumatelnosti spočívající v nezohlednění zranitelnosti žalobkyně (ve smyslu zdravotních aspektů) se jedná o méně významné pochybení.

36. Lze shrnout, že napadené rozhodnutí je ze shora uvedených důvodů, kdy se žalovaný řádně nevypořádal s otázkami zranitelnosti žalobkyně, nepřezkoumatelné a nezákonné.

37. Ke druhé žalobní námitce, ve které žalobkyně uvedla, že by v jejím případě postačovalo uložení zvláštních opatření za účelem vycestování, a to podle § 123b odst. 1 písm. a) či písm. d) zákona o pobytu cizinců, soud uvádí následující. Žalobní námitky a skutkové okolnosti v této oblasti jsou rovněž shodné, jako byly posuzovány v rozsudku zdejšího soudu č.j. 19 A 22/2021–47, k jejich posouzení je tedy třeba rovněž odkázat na výše uvedené závěry uvedené v rozsudku NSS č.j. 1 Azs 218/2021–71, které se přiměřeně uplatní i v posuzovaném případě. Při svém výslechu žalobkyně uvedla, že si v P. 1 sama pronajímá byt, nemohla si však vzpomenout na adresu, dále sice tvrdila, že nemá žádnou hlášenou adresu, žalovaný se však nepokusil tato protichůdná tvrzení nijak vyjasnit či ověřit, žalobkyni nevyzval k předložení nájemní smlouvy, místo toho učinil závěr, že takovou smlouvou nedisponuje. Zároveň nijak nevzal v potaz, že doba trvání úkonů se žalobkyní byla asi 15 hodin, bylo proto pochopitelné, že žalobkyně mohla uvádět nesrovnalosti, žalovaný se však nepokusil je nijak vyjasnit, jeho závěr o tom, že k místu pobytu jí nic neváže a nemá žádnou kontaktní adresu, tak nemá dostatečnou oporu ve spisovém materiálu, skutkový stav nebyl v této otázce zjištěn dostatečně k učinění tohoto závěru.

38. K problematice zajištění z důvodu nevycestování z území ČR v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění se podrobně vyjádřil rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, ve kterém dovodil, že „[d]ůvody zajištění podle § 124 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, paušálně nevylučují možnost použití zvláštního opatření (§ 123b téhož zákona). Vždy je povinností správního orgánu zvážit zejména osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince).“ NSS zde uvedl, že jakkoliv v takovýchto případech bude volba zajištění pravidlem, i zde je nutné výše uvedené okolnosti zvážit; žalovaný musí při svém rozhodování vycházet z konkrétního jednání cizince a posoudit jeho věc v souladu se zásadou individualizace.

39. Pokud jde o možnost opatření dle § 123 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, žalovaný se k němu vyjádřil pouze velice stručně, i při hodnocení této otázky pominul, že by žalobkyně mohla být zranitelnou osobou, vyšel pouze z toho, že ZZC X je uzpůsobené i pro pobyt zranitelných osob, to však samo o sobě neznamená, že zajištění představuje přiměřené opatření. Přitom dle rozsudku NSS ze dne 21. 5. 2020, č. j. 7 Azs 417/2019 – 60 dané zvláštní opatření zákonodárce zavedl pro případy, kde by pobyt v zařízení pro zajištění cizinců představoval nadmíru přísné opatření, a to především v případě zranitelných osob, přičemž jeden ze způsobů využití § 123 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců spočívá v uložení povinnosti zdržovat se ve vhodném přijímacím či pobytovém středisku a být ve stanovené době přítomen za účelem provedení pobytové kontroly, v úvahu tak přichází například Přijímací středisko Zastávka u Brna (které je dle veřejně dostupných informací poskytuje ubytování, stravu, základní hygienické potřeby a lékařskou péči, jsou zde k dispozici sociální a psychologické služby a volnočasové aktivity, současně jej není možné zcela volně opustit); tím lze dle NSS naplnit zájem na ochraně veřejného pořádku a tedy i účel zajištění. Napadené rozhodnutí je tedy i s ohledem na toto pochybení nepřezkoumatelné.

40. K možnostem uložení zvláštních opatření dle §123b odst. 1 písm. b) (složení finanční záruky) a dle § 123b odst. 1 písm. c) (povinnost hlásit se na policii v době policií stanovené) zákona o pobytu cizinců soud pro úplnost uvádí, že žalobkyně konkrétně proti jejich neuložení nic nenamítala a nezjištění skutkového stavu nevytýkala. V tomto směru soud nemá žádné výhrady k odůvodnění žalovaného, který opatření dle písm. b) posoudil jako nepřípadné z důvodu, že žalobkyně nedisponuje dostatečnou finanční hotovostí, ani za ní žádná záruka nebyla složena či nabídnuta (což koresponduje s obsahem spisu), a dále vyloučil opatření dle písm. c) s odůvodněním, že žalobkyně nerespektuje zákony České republiky a Itálie, z jejího jednání po celou dobu řízení je zřejmé, že její dobrovolné vycestování z území ČR nelze očekávat; soud má za to, že konkrétní tomu odpovídající jednání žalobkyně je ve spise rovněž dostatečně popsáno, žalobkyně dlouhodobě a opakovaně porušovala povinnosti jí uložené v oblasti pobytu cizinců, pohybovala se bez cestovních dokladů, nebylo možné reálně očekávat, že by plnila povinnost hlásit se na policii v době jí stanovené.

41. Lze shrnout, že žalovaný dostatečně neposoudil, zda možná zranitelnost žalobkyně neodůvodňovala uložení zvláštních opatření dle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nevyjasnil, zda měla žalobkyně v ČR kontaktní adresu pro účely využití alternativního opatření dle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, a s ohledem na její možnou zranitelnost nezohlednil a neposoudil ani možnost umístění žalobkyně do přijímacího či pobytového střediska dle § 123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců; tím zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností a vadami s vlivem na jeho zákonnost.

42. Ve třetí a čtvrté žalobní námitce žalobkyně napadala postup žalovaného, který se dostatečně nezabýval překážkami ve vycestování žalobkyně, kterými mohly být (a) stav práv X osob na K. a hrozba vězení pro žalobkyni, (b) omezený přístup ke zdravotní péči v této zemi, (c) X aktivity žalobkyně včetně jejího působení na sociálních sítích a (d) praktické překážky související s tím, že žalobkyně nedisponovala cestovním dokladem.

43. Podmínka tzv. reálného předpokladu dosažení účelu zajištění není výslovně zakotvena v zákoně o pobytu cizinců, vyplývá však z čl. 15 odst. 4 návratové směrnice. Tímto ustanovením směrnice podtrhuje význam zákazu svévolného zbavení či omezení svobody [viz čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie, či čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod]. Aby byl zásah do osobní svobody cizince přípustný, musí mimo jiné sledovat vymezený účel. Správní orgán je proto při rozhodování o zajištění cizince povinen předběžně posoudit, zda je správní vyhoštění alespoň potenciálně možné. Pokud je odpověď záporná, nelze o zajištění cizince rozhodnout (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, č. 2524/2012 Sb. NSS). Z toho též vyplývá, že správní orgán musí v rozhodnutí o prodloužení zajištění uvést, z jakého důvodu nebylo dosud možné vyhoštění realizovat, a dále též přihlédnout ke skutečnostem, které vyšly najevo v průběhu činnosti směřující k vyhoštění cizince a které by mohly zakládat důvodnou obavu, že účelu zajištění nebude možné dosáhnout.

44. Soud v této souvislosti poukazuje též na příslušnou judikaturu NSS, dle které je správní orgán (žalovaný) povinen při rozhodování o prodloužení zajištění „důkladně a svědomitě posuzovat skutečnosti, které by prodloužení zajištění odůvodňovaly“ (rozsudek NSS ze dne 2. 11. 2011, č. j. 1 As 119/2011 – 39). Při odůvodnění stanovené doby zajištění (či jeho prodloužení) je pak nutno uvést, „jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Dále lze nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba komunikace se zastupitelským úřadem země původu cizince, doba potřebná pro poskytnutí právní pomoci ze strany země původu)“ (rozsudek NSS ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 – 79, rozsudek NSS ze dne 24. 2. 2020, č. j. 4 Azs 340/2018 – 28). Z rozsudku č. j. 1 As 93/2011 – 79 se dále podává, že je tu „potřeba řádného odůvodnění doby zajištění nebo jeho prodloužení podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců tím spíše, že její stanovení je ovládáno správním uvážením, při jehož výkonu se bere v úvahu zejména předpokládaná složitost přípravy výkonu správního vyhoštění, ale také další meze vlastní pro výkon veřejné správy v právním státě jako zákaz libovůle, zákaz diskriminace, příkaz zachovávat lidskou důstojnost, princip proporcionality, rovnosti a další.“ (obdobně viz též rozsudek ze dne 20. 3. 2014, č. j. 7 Azs 8/2014 – 20). Soud v takových případech přezkoumává, zda správní orgán meze správního uvážení nezneužil, či nepřekročil jeho meze (§ 78 odst. 1 věta druhá s.ř.s.).

45. V napadeném rozhodnutí žalovaný rekapituloval výpověď žalobkyně, při které uvedla, že sice nemá překážku ve vycestování, ale zároveň nemůže vycestovat na K. z důvodu své X, neboť by jí tam za to zavřeli. Toto vyjádření je třeba interpretovat tak, že žalobkyně určité překážky ve vycestování uvedla. Dále bylo žalovanému známo, že je X a v X, kdy užívá X. Je třeba připustit, že žalovaný se těmito okolnostmi jako možnými překážkami ve vycestování sám věcně nezabýval, a pouze v závěru rozhodnutí uvedl, že pro možnost realizace správního vyhoštění je zdravotní stav žalobkyně dobrý a jejímu vyhoštění nebrání (jak je však již uvedeno výše, takový stav je v rozporu se spisem a zdravotní stav žalobkyně dostatečně zkoumán nebyl). Nicméně, žalovaný v napadeném rozhodnutí, na rozdíl od rozhodnutí o zajištění ze dne 17. 6. 2021, odkázal na závazné stanovisko k vycestování č. ZS52091, dle kterého bylo vycestování žalobkyně na K. možné, a na rozhodnutí o správním vyhoštění z území členských států EU na dobu dvou let ze dne 17. 6. 2021, které jsou součástí správního spisu. V závazném stanovisku přitom je reflektováno, že žalobkyně je X a v X, uvedla obavu z návratu na K. kvůli své X, byly shromážděny materiály týkající se bezpečnostní a politické situace v zemi a situace X, na jejich základě stanovisko konstatuje, že situace osob s X na K. není jakkoli kritická, když tyto nečelí žádnému systematickému pronásledování, ba naopak se situace této skupiny osob postupně zlepšuje, ačkoli nelze vyloučit individuální excesy, není takové jednání běžným standardem, ostatně to neplynulo ani z výpovědi žalobkyně. Dle stanoviska nebyly nalezeny žádné skutečnosti, na základě kterých by žalobkyni hrozilo v případě návratu do země původu skutečné nebezpečí ve smyslu ust. § 179 zákona, tj. porušení čl. 3 Úmluvy.

46. K tomu je třeba doplnit, že smyslem rozhodnutí o zajištění není konečné posouzení otázky, zda má být cizinci uloženo správní vyhoštění, ale pouze vytvoření podmínek pro jeho pozdější realizaci. Správní orgán je povinen předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda vyhoštění bude alespoň potenciálně možné, jsou–li mu překážky vycestování v době rozhodování o zajištění cizince známy nebo vyšly–li najevo. V řízení o zajištění cizince proto není nutné postavit najisto, že vyhoštění cizince bude skutečně realizováno, postačí závěr o jeho možnosti. Tyto závěry se vztahují také na řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2016, č. j. 4 Azs 18/2016 – 43, či rozsudek ze dne 31. 10. 2016, č. j. 8 Azs 46/2016 – 24). Pokud tedy žalovaný odkázal na závazné stanovisko k vycestování, lze tím pro účely rozhodnutí o zajištění považovat za vypořádanou existenci případné překážky ve vycestování spočívající ve statusu žalobkyně jako X. V souvislosti s X pak žalobkyně tuto skutečnost v řízení jako překážku či obavu z vycestování nenamítala, nelze tak vytýkat stanovisku, že se nezabývalo přímo dostupností související lékařské péče na K..

47. Pokud jde o překážku ve vycestování, kterou žalobkyně spatřovala ve svých předchozích politických aktivitách včetně své aktivity na sociálních sítích v letech 2019–2020 (k čemuž přiložila snímky), je třeba uvést, že žalobkyně tyto námitky uplatnila až v rámci podání ze dne 2. 8. 2021, kde podala doplnění odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 17. 6. 2021 a přiložila snímky ze sociálních sítí a své vyjádření ve španělském jazyce. V době rozhodování o prodloužení zajištění tak správní orgán měl tyto skutečnosti resp. námitky ohledně možných překážek ve vycestování ve spise k dispozici. Zároveň je však součástí spisu usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2021 č.j. 45 Az 16/2021–49, kterým bylo Ministerstvu vnitra ČR uloženo, aby žalobkyni zajistilo strpění pobytu na území ČR do pravomocného rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 23. 6. 2021, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu podle § 11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, s tím, že se jedná o další opakovanou žádost o mezinárodní ochranu. Z usnesení je patrné, že žalobkyně v daném řízení před krajským soudem poukazovala na své politické aktivity a X stanoviska, k čemuž přiložila též snímky svého profilu na sociální síti Facebook, požadovala přiznání odkladného účinku žalobě, přičemž krajský soud i na podkladě těchto tvrzení nařídil předběžné opatření, kdy nucené vycestování žalobkyně nemohlo být realizováno.

48. I když tedy sám žalovaný v napadeném rozhodnutí přímo věcně neposoudil, zda vyhoštění bude s ohledem na tvrzené politické aktivity žalobkyně jako překážky ve vycestování alespoň potenciálně možné, lze v uvedeném kontextu považovat za dostačující, pokud vycházel z usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 45 Az 16/2021–49 o nařízení předběžného opatření, když bylo zřejmé, že tvrzení žalobkyně ohledně jejích politických aktivit budou předmětem soudního přezkumu ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně a do té doby k vycestování žalobkyně dojít nemůže.

49. Zároveň soud pro úplnost poukazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 11. 2022 č.j. 19 A 39/2022–32, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2022 o správním vyhoštění, ve kterém se soud velmi podrobně zabýval i existencí případných překážek ve vycestování (kde žalobkyně jako důvod znemožňující vycestování uváděla 1. zacházení s X na K., 2. omezený přístup ke zdravotní péči pro X, 3. omezený přístup ke zdravotní péči pro X a 4. politické aktivity žalobkyně na K.), přičemž soud v této souvislosti neshledal takové pochybení, které by zakládalo nezákonnost napadeného rozhodnutí. Zde soud vyšel i ze závazného stanoviska Ministra vnitra ze dne 22. 6. 2022, č. j. MV–130968–2/OAM–2021, jímž potvrdil závazné stanovisko Ministerstva vnitra České republiky ze dne 17. 6. 2021, a konstatoval, že vycestování žalobkyně je možné, Ministr vnitra dospěl k závěru, že v případě žalobkyně neexistují důvody ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, které v jejím případě znemožňují její nucené vycestování. Soud v daném rozsudku rekapituloval i průběh všech řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně, přičemž k páté žádosti uvedl následující: „Po zadržení žalobkyně dne 16. 6. 2021 při kontrole Policie ČR v klubu Drake´s v Praze a jejím zajištění žalobkyně dne 21. 6. 2021 v zařízení pro zajištění cizinců požádala po páté o mezinárodní ochranu. Důvody žádosti neuvedla. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 23. 6. 2021, č. j. MV–101516–3/OAM–2021 řízení o této žádosti zastavilo podle § 11a odst. 3 zákona o azylu, neboť shledalo, že se jedná o další opakovanou žádost ve smyslu § 2 odst. 1 písm. g) téhož zákona. Ministerstvo uvedlo, že v páté žádosti neuvedla vůbec žádné důvody, přestože byla poučena, že s ní nebudou prováděny žádné další správní úkony, v rámci nichž by mohla svou žádost případně doplnit, a musí tedy tak učinit ona sama ve své žádosti. Žalobkyně tak však neučinila. Neuvedla tedy žádné nové skutečnosti oproti skutečnostem tvrzeným v předchozích žádostech, ani nepoukázala na změnu okolností vztahujících se k možnému pronásledování podle § 12 zákona o azylu nebo hrozbě vážné újmy podle § 14a téhož zákona. Krajský soud v Praze žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 45 Az 16/2021–143. Kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, č. j. 45 Az 16/2021–143 byla Nejvyšším správním soudem dne 30. 11. 2021, č. j. 7 Azs 336/2021–41 odmítnuta. Nejvyšší správní soud konstatoval, že v této věci bylo stěžovatelce poskytnuto dvojí meritorní posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Jednalo se o její první a čtvrtou žádost. Za této situace nezbývá než konstatovat, že se v případě páté žádosti stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany jedná o případ další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“ Městský soud v rozsudku č.j. 19 A 39/2022–32 následně shrnul, že se i za této situace, kdy žalobkyně totožnou argumentaci, jakou uvádí v nyní soudem projednávané žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění, vznesla také v žalobě proti rozhodnutí o mezinárodní ochrany, se existencí překážek vycestování samostatně zabýval, důvody ke zrušení rozhodnutí o vyhoštění však neshledal.

50. Žalobkyně dále poukazovala na praktické překážky ve vycestování spojené s tím, že není držitelkou cestovního dokladu.

51. Jak je již uvedeno výše, žalovaný je při rozhodování o prodloužení zajištění povinen zabývat se potenciálními překážkami ve vycestování a dále též posuzovat skutečnosti, které by prodloužení zajištění odůvodňovaly, v rámci čehož musí uvést, jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Žalovaný tyto požadavky naplnil i s ohledem na skutečnost, že žalobkyně nebyla držitelkou cestovního pasu. Vyšel ze zprávy ŘSCP ze dne 8. 9. 2021 č.j. CPR–17110–11/ČJ–2021–930311–V250 k realizaci správního vyhoštění, dle které byly sice z důvodu vydání předběžného opatření Krajského soudu v Praze č.j. 45 Az 16/2021–49 přerušeny úkony vedoucí k vydání náhradního cestovního dokladu, ale pouze do doby jednání soudu dne 16. 9. 2021 (kde bude projednáno, zda se jedná o žadatelku o mezinárodní ochranu v České republice či nikoliv); ve zprávě se dále uvádí, že po provedeném konzulárním pohovoru a informaci Velvyslanectví K. je zřejmé, že žalobkyně je občankou K., proto, aby mohla být navrácena zpět, musí dobrovolně požádat o repatriaci na K., žádost pak bude projednána k. úřady, dne 4. 8. 2021 žalobkyně podala žádost o dobrovolný návrat Ministerstvu vnitra České republiky, tato žádost byla předána velvyslanectví K. v P., z uvedeného je zřejmé, že následně po projednání věci a obnovení aktivit vedoucích k vydání náhradního cestovního dokladu může dojít k samotné realizaci správního vyhoštění. Dále žalovaný vyšel též z toho, že žalobkyně dne 4. 8. 2021 podala žádost o dobrovolný návrat na K. (rovněž součástí spisu). V odůvodnění prodloužení doby zajištění o 15 dnů pak žalovaný uvedl, že je nyní třeba vyčkat na rozhodnutí soudu do 16. 9. 2021, kdy bude jasné, zda je na žalobkyni třeba nahlížet jako na žadatelku o udělení mezinárodní ochrany, následně doba k zajištění přepravních dokladů (letenka či vyjednání průvozu) a komunikace o vzetí zpět se státem původu se pohybuje kolo deseti kalendářních dnů. Z toho je patrné, že žalovaný se i touto případnou překážkou ve vycestování zabýval dostatečným způsobem.

52. Soud tak z hlediska posouzení případných překážek ve vycestování neshledal v postupu žalovaného pochybení, které by mělo vliv na zákonnost rozhodnutí, dané žalobní námitky nejsou důvodné.

53. S ohledem na výše uvedené vady zrušil soud napadené rozhodnutí žalovaného v plném rozsahu podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., jelikož je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a podle § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. pro rozpor zjištěného skutkového stavu se spisem.

54. Dokazování soud neprováděl, neboť to žalobkyně nepožadovala a vzhledem k výše uvedeným vadám, pro které bylo třeba napadené rozhodnutí zrušit, by to již bylo nadbytečné.

55. Soud současně se zrušením rozhodnutí nevyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, neboť po zrušení rozhodnutí o zajištění žalobce je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno, protože podle § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců je vydání rozhodnutí o zajištění cizince prvním úkonem v řízení. Je–li tedy rozhodnutí zrušeno, neznamená to, že se věc vrací správnímu orgánu k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci znamená ukončení řízení před správním orgánem (viz rozsudky NSS ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012–34, a ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020–46).

56. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. V řízení úspěšná žalobkyně je v řízení před městským soudem zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům, tedy právnickou osobou, k jejímž činnostem, uvedeným ve stanovách, patří poskytování právní pomoci uprchlíkům nebo cizincům. Tento zástupce nemá právo na odměnu za zastupování, má pouze právo na náhradu účelně vynaložených nákladů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2008, sp. zn. 4 Azs 51/2008), které však neprokázal. V řízení před zdejším soudem tak náklady řízení žalobkyni nevznikly. V řízení o kasační stížnosti byla žalobkyně zastoupena ustanoveným advokátem, kterému však již byla výrokem II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2023 č.j. 3 Azs 378/2021–37 přiznána odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů (za dva úkony právní služby), přičemž za podání kasační stížnosti prostřednictvím Organizace pro pomoc uprchlíkům žalobkyni náhrada nákladů nenáleží.

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Obsah správního spisu V. Předchozí soudní řízení VII. Hodnocení věci Městským soudem v Praze