19 C 211/2023 - 112

Rubrum

Okresní soud v Trutnově rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Ondráčkovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 1.760.000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 1.760.000 Kč úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 15. 12. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 24. 4. 2023 doručenou původně Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 24. 4. 2023 se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 1.760.000 Kč úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 15. 12. 2021 do zaplacení. K odůvodnění žaloby uvedl, že žalobce jako kupující a žalovaná jako prodávající uzavřeli dne 16. 12. 2010 kupní smlouvou, kterou žalovaná prodala žalobci nemovité věci - pozemek p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], a pozemek p. č. [hodnota], zapsané v katastru nemovitostí vedeném u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], katastrální pracoviště [adresa], na LV [Anonymizováno] pro obec a k. ú. [adresa]. Vlastnické právo žalobce bylo vloženo do katastru nemovitostí pod č.j. [Anonymizováno] s právními účinky vkladu ke dni 21. 12. 2010. Krajský soud v [adresa] svým rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, č. j. [spisová značka] rozhodl k žalobě žalované tak, že určil, že vlastníkem shora uvedených nemovitostí je žalovaná; rozsudek nabyl právní moci dne 22. 4. 2021. Své rozhodnutí zdůvodnil soud právním závěrem o absolutní neplatnosti uzavřené kupní smlouvy ze dne 16. 12 .2010, který je žalobce nucen respektovat. Platí, že účastníci neplatné smlouvy jsou povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění. Ze strany žalobce byla tato povinnost splněna, když žalovaná byla, na základě uvedeného rozsudku zapsána jako výlučný vlastník nemovitých věcí do katastru nemovitostí. Oproti tomu je ale žalovaná povinna vydat žalobci plnění, které žalobce poskytl jako protiplnění za předmět koupě. Žalobce k tomu konstatuje, že v čl. 5 kupní smlouvy, označeném jako „Ujednání o ceně“, bylo ujednáno, že „Kupní cena za nemovitosti, které jsou předmětem této smlouvy, je vzájemně dohodnuta na částku, která dle dohody obou smluvních stran odpovídá rozdílu aktiv a pasiv na nemovitosti váznoucích, do pasiv se též počítá daň z převodu nemovitostí a znalečné na odhad nemovitosti potřebný pro daňové potřeby. Kupující bude muset i nadále strpět všechna zástavní práva váznoucí na nemovitosti a po nabytí vlastnického práva bude v pozici zástavce s rizikem, že může v rámci uspokojení práv jednotlivých věřitelů dojít i k nedobrovolné dražbě nemovitosti.“ Na nemovitých věcech v okamžiku uzavření kupní smlouvy vázla mj. zástavní práva zajišťující pohledávky zástavního věřitele [právnická osoba]. vůči žalované vyplývající ze smluv o úvěru, jak byla zřízena zástavní smlouvou uzavřenou dne 5. 5. 2004, vloženou do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 5. 5. 2004, a zástavní smlouvou uzavřenou dne 9. 5. 2005, vloženou do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 9. 5. 2005. Uvedené pohledávky vymáhal zástavní věřitel mj. v rámci exekučního řízení prodejem zástavy prováděného soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO], Exekuční úřad [adresa] pod sp.zn. [spisová značka]. Žalobce, v zájmu vypořádat zástavní práva váznoucí na jeho nemovitých věcech, jak je i deklarováno v čl. 5 kupní smlouvy, uhradil dne 12. 5. 2016 k rukám soudního exekutora na úhradu vymáhaných dluhů žalované vůči zástavnímu věřiteli částku 1.760.000 Kč, která byla vyčíslena jako cena obvyklá nemovitých věcí. V důsledku uvedené úhrady byla exekuce ukončena, a zástavní práva zástavního věřitele vymazána z katastru nemovitostí. Takto zaplacená částka 1.760.000 Kč je tak nárokem žalobce, na jehož vydání mu v důsledku konstatované neplatnosti kupní smlouvy vznikl vůči žalované právní nárok. K zaplacení dlužné částky žalobce vyzval žalovanou, avšak uhrazeno mu nebylo ničeho. S ohledem na to je žalobce nucen domáhat se svých nároků soudní cestou.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že žalobou uplatněný nárok neuznává co do důvodu a celé výše. A to zejména jak pro její neexistenci, zánik žalobcem tvrzené pohledávky, tak pro absolutní neplatnost titulů, na základě kterých žalobce svou pohledávku tvrdí, pro rozpor s dobrými mravy a žalovaná namítá rovněž její promlčení. Žalobce se v bodu 5. žaloby odvolává na čl. 5 Kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 16. 12. 2010. Tuto kupní smlouvu Krajský soud v [adresa] svým rozsudkem ze dne 20. 1. 2021 č.j. [spisová značka] zrušil, resp. určil (znovunabytí) vlastnictví k předmětné nemovitosti žalované s tím, že shledal uvedenou Kupní smlouvu za absolutně neplatnou a označil tuto Kupní smlouvu za lichevní a tehdejšího žalovaného, nynějšího žalobce, soud vyloženě označil za lichváře, viz. bod 44 cit. rozsudku. Dnem 16. 12. 2010 tak došlo k lichevnímu nedůvodnému obohacení žalobce. V tomto odstavci uvedené rozhodnutí KS v [adresa] o absolutní neplatnosti Kupní smlouvy rovněž znamená a zakládá absolutní neplatnost celého jejího obsahu od počátku, tedy i žalobcem uvedeného obsahu čl. 5 předmětné Kupní smlouvy, na něhož se žalobce odvolává. Žalobce v bodu 6. žaloby uvádí, že v době uzavření Kupní smlouvy na předmětné nemovitosti vázla zástavní práva zástavního věřitele [právnická osoba]. V citovaném rozsudku KS v [adresa], bod. 48 je tímto soudem konstatováno, že současným žalobcem (tehdy žalovaným) nebylo v rámci Kupní smlouvy nijak plněno a že na straně nynější žalované (tehdy žalobkyně) tedy nedošlo k nedůvodnému obohacení. V citovaném rozsudku KS v [adresa], bodu 44 je konstatováno, že nynější žalovaná uzavírala jak Kupní smlouvu, tak i jednotlivé úvěrové smlouvy, smlouvy o zřízení zástavního práva a notářských zápisů o uznání dluhu (NZ) nejen s žalobcem, ale i se společností [právnická osoba] (kterou žalobce vlastní), zcela jednoznačně v tísni a v rozporu s dobrými mravy. Z tohoto důvodu se žalovaná dovolává jejich absolutní neplatnosti i v rámci tohoto nynějšího řízení, jakož jejich promlčení. Bez ohledu na výše uvedenou argumentaci je nutno konstatovat, že žalobce uplatňuje po žalované plnění, které odůvodnil pohledávkou za žalovanou, založenou jeho platbou (v pozici povinného z exekuce) příslušné částky dne 12. 5. 2016 k rukám soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], EÚ [adresa], sp. zn. [spisová značka] tehdejšímu oprávněnému, kterým byla [právnická osoba]. Povinný z uvedené exekuce (nynější žalobce) ale plnil jako „domnělý“ zástavní dlužník, - jak v odůvodnění svého usnesení č.j. [spisová značka] shledal Okresní soud v [adresa]. Kdyby byl totiž skutečným zástavním dlužníkem, vstoupil by podle ust. § 1368 odst. 2 o.z. (aplikovaného na věc s ohledem na ust. § 3028 odst. 2 o.z.) v rozsahu, ve kterém plnil na pohledávku [právnická osoba]., do práv [právnická osoba] coby obligačního věřitele ze smlouvy o úvěru č. 0140327179 ze dne 5. 5. 2004, uzavřené s nynější žalovanou, což shledal OS v [adresa] ve svém usnesení č.j. [spisová značka]. Žalobce se však zástavním dlužníkem nestal, protože se nikdy nestal vlastníkem zástavy, jelikož Kupní smlouva ze dne 16. 12. je absolutně neplatná od samého počátku, jak bylo pravomocně rozhodnuto Krajským soudem v [adresa]. Tehdejší povinný, nynější žalobce, proto do práv věřitele ze smlouvy o úvěru ([právnická osoba].) nevstoupil, jak rovněž shledal a uvedl OS v [adresa] v usnesení č.j. [spisová značka]. Žalobou uplatněná pohledávka, respektive určení povinnosti žalované k jejímu plnění, jednoznačně a nepochybně (s odkazem i na usnesení OS v [adresa] č.j. [spisová značka]) by vznikla a byla by založena dne 12. 5. 2016, kdy měl žalobce plnit na pohledávku [právnická osoba], jak tvrdí. Dle ust. § 629 o.z. promlčecí doba trvá tři roky. V projednávané věci mohl žalobce uplatnit pohledávku před soudem okamžitě po provedené platbě, tedy dne 12. 5. 2016, nebo alter. následného dne. Tedy i tříletá promlčecí doba skončila dne 12. 5. 2019. Žalobce tedy uplatnil svou pohledávku bez několika dnů až téměř čtyři roky po konci tříleté promlčecí doby, promlčecí dobu tak překročil o více než dvojnásobek. Žalovaná proto podává námitku promlčení a dovolává se promlčení v plném rozsahu žalobcem uplatněné pohledávky a přiznání práva na její plnění. Žalobce žalované způsobil svým mnohaletým jednáním, kdy se na její úkor obohacoval od roku 2010 více jak deset let neoprávněným užíváním její nemovitosti, jak psychické problémy, vyžadující odborné léčení, tak se i fakticky nedůvodně po celou dobu tímto obohacoval užíváním i pronajímáním této nemovitosti a nakonec na předmětné nemovitosti způsobil škody, což je nyní předmětem soudního řízení, které je vedeno u Okresního soudu v Trutnově, č.j. [spisová značka]. Žalovaná tak má zato, že i touto žalobou pokračuje ve svém nemravném a šikanózním postupu vůči ní, a to nejspíše ze mstivých pohnutek z důvodu neúspěchu svého předchozího lichevního jednání, popsaného v rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 20.01.2021, č.j. [spisová značka], tak i z důvodu jeho pozice žalovaného ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

3. Žalobce se k námitkám žalované vyjádřil tak, že žalobce vychází ze závěrů pravomocného rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 20. 1. 2021, č. j. [spisová značka], který s účinky rei iudicata určuje právní vztahy účastníků, jak byly předmětem uvedeného soudního sporu (ať již ve formě samotného výroku, či řešených předběžných otázek). V rámci uvedeného rozsudku odvolací soud dospěl k závěru o neplatnosti kupní smlouvy z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění obou účastníků, který shledal v tom, že „při porovnání takto určené hodnoty převáděných nemovitostí i s přihlédnutím k jejich zatížení zástavními právy pro dluhy zhruba ve výši 4.030.000 Kč (5.500.000 Kč – 4.030.000 Kč = 1.470.000 Kč) s dohodnutou kupní cenou 240.000 Kč je třeba uzavřít, že jde o hrubý nepoměr vzájemných plnění“. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná měla vůči svému (zástavnímu) věřiteli, společnosti [právnická osoba] závazek ve výši maximálně zhruba 1.900.000 Kč. Žalovaná ve své procesním vyjádření sice tyto závěry odvolacího soudu zpochybňuje, ale neuvádí k tomu žádnou relevantní skutečnost; pak ale není žádný důvod se od tohoto, již soudem pravomocně učiněného závěru odchylovat. Žalobce v době svého knihovního vlastnictví předmětných nemovitostí, v souladu s ujednáními kupní smlouvy, zajistil zánik zástavních práv zástavního věřitele [právnická osoba]., jak vázla na předmětných nemovitostech, a to právě oproti vyplacení vyčíslené částky 1.760.000 Kč k rukám soudního exekutora. V případě neplatnosti smlouvy platí, že účastníci jsou povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění. Žalobce svou povinnost splnil. Žalovaná byla shora uvedeným pravomocným rozsudkem soudu deklarována jako vlastník předmětných nemovitostí a takto opětovně zapsána v katastru nemovitostí. Na základě uvedeného pak vzniklo žalobci právo požadovat po žalované vydání vzájemného plnění, jak bylo ujednáno v kupní smlouvě. Tímto vzájemným plněním je pak právě žalovaná částka jako hodnota závazků žalované zajištěných zástavními právy váznoucími na předmětných nemovitostech (následně vrácených žalované) vypořádaných žalobcem. Pokud žalovaná poukazuje na bod 48 rozsudku odvolacího soudu, pak žalobce uvádí, že v jeho rámci se odvolací soud zabýval pouze (ne)zaplacením částky 240.000 Kč, která není předmětem tohoto řízení. Z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by tato částka byla jediným vzájemným plněním žalobce. Žalobce se pak nemohl domáhat svých nároků na vydání vzájemného plnění z kupní smlouvy dříve, než sám vydal své plnění (došlo k obnovení vlastnického práva žalované k nemovitostem). Na žalobní nárok se pak aplikuje ust. § 107 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., podle kterého „jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.“ Je nepochybné že žalobní nárok je přesně tím nárokem, u kterého nemůže žalovaná úspěšně namítat jeho promlčení, neboť se jednán o nárok, který byl protiplněním převodu vlastnického práva (které se nepromlčuje) a žalobci vznikl nárok na požadované plnění až poté, co žalobce nabytím právní moci donucujícího rozsudku soudu vydal žalované její plnění, a tedy nárok žalobce nemohl být v podobě podání žaloby promlčen. K tomu odkázal žalobce např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.7.2010, sp.zn. [spisová značka].

4. Z provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Účastníci uzavřeli dne 16. 12. 2010 kupní smlouvu (dále jen „smlouva“), kterou žalovaná coby prodávající prodala žalobci coby kupujícímu nemovitost - pozemek p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], a pozemek p. č. [hodnota], zapsané v katastru nemovitostí vedeném u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], katastrální pracoviště [adresa], na LV [Anonymizováno] pro obec a k. ú. [adresa] (dále jen „předmětná nemovitost“). V čl. 3 smlouvy žalovaná coby prodávající prohlásila, že (mimo jiné) váznou na nemovitosti zástavní práva pro [právnická osoba]. pro pohledávku ve výši 1.800.000 Kč na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 5. 5. 2004 a pro pohledávku ve výši 975.000 Kč na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 9. 5. 2005. Dále prohlásila, že odhad nemovitosti dle dohody smluvních stran činí 5.5 mil. Kč a aktuální součet všech pasiv (pohledávek které jsou zajištěny zástavními právy na nemovitosti) je 4.590.000 Kč. Konečně prohlásila, že je v prodlení s úhradou všech pohledávek, které jsou zajištěny zástavními právy k nemovitosti. V čl. 5 byla dohodnuta kupní cena na částku, která odpovídá rozdílu aktiv a pasiv na nemovitosti váznoucích s tím, že kupující bude muset i nadále strpět všechna zástavní práva váznoucí na nemovitosti a po nabytí vlastnického práva bude v pozici zástavce s rizikem, že může v rámci uspokojení práv jednotlivých věřitelů dojít k nedobrovolné dražbě nemovitosti. Kupní cena byla takto vzájemně dohodnuta na 240.000 Kč (vzhledem k právnímu stavu nemovitosti popsanému ve smlouvě a s přihlédnutím ke všem rizikům uvedeným ve smlouvě). Žalobou ze dne 13. 5. 2016 podanou k soudu osobně téhož dne a doručenou žalobci (v pozici žalovaného) dne 26. 9. 2016 a doplněnou podáním ze dne 9. 5. 2017 doručeným žalobci dne 16. 5. 2017 se žalovaná [Jméno žalované] (v pozici žalobkyně) domáhala proti žalobci (v pozici žalovaného) určení vlastnictví a vyklizení předmětné nemovitosti. Žaloba byla odůvodněna tím, že z důvodu nesplnění zásadních smluvních ujednání žalovaným žalobkyně odstoupila od kupní smlouvy dopisem ze dne 2. 5. 2016. Zároveň žalovaná namítala neplatnost kupní smlouvy s tím, že je zcela nevyváženým smluvním vztahem, byla uzavřena za nápadně jednostranně nevýhodných podmínek pro žalobkyni, obsahuje vzájemně si odporující ustanovení, odporuje zákonu i zásadě dobrých mravů. Ve sdělení [tituly před jménem] [jméno FO], soudního exekutora č.j. [spisová značka] ze dne 9. 5. 2016 tento sdělil žalobci, že obvyklá cena ve výši 1.760.000 Kč je splatná ve prospěch účtu č. [č. účtu], variabilní symbol [var. symbol]. Dle potvrzení ČSOB, a.s. o provedení platby dne 12. 5. 2016 byla z účtu č. [č. účtu] s názvem [Jméno žalobce] převedena částka ve výši 1.760.000 Kč ve prospěch účtu č. 3237698359, variabilní symbol [var. symbol].

5. Rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, který nabyl právní moci dne 22. 4. 2021, Krajský soud v [adresa] coby odvolací soud určil, že žalovaná (v pozici žalobkyně) je vlastníkem předmětných nemovitostí a žalovaný je povinen je vyklidit. Z odůvodnění rozsudku se podává, že na nemovitostech, jež byly předmětem kupní smlouvy, vázla zástavní práva ve prospěch [právnická osoba] a ve prospěch [právnická osoba]. V kupní smlouvě uzavřené mezi účastníky bylo ohledně pohledávek [právnická osoba]. proti žalované zajištěných zástavními právy na předmětné nemovitosti kalkulováno s částkami 1.800.000 Kč a 975.000 Kč. Dále bylo zjištěno, že uvedený peněžní ústav podal dne 12. 8. 2011 proti žalobci (v pozici žalovaného) jako vlastníku zástavy návrh na prodej zástavy k uspokojení pohledávky 1.856.783,73 Kč s příslušenstvím. Toto bylo zjištěno z usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 11. 2011, č. j. [spisová značka], jímž byl nařízen prodej zástavy. Z obsahu odůvodnění uvedeného usnesení vyplývá, že žalobkyně (zde žalovaná) nedodržela splátky úvěru a ten se stal splatným ke dni 29. 9. 2010 (viz. odst. 42 rozsudku). Dále odvolací soud v odst. 43 rozsudku uvádí, že: „Sami účastníci kupní smlouvy předpokládali cenu prodávaných nemovitostí ve výši 5.500.000 Kč, což do smlouvy vtělili. Při porovnání takto určené hodnoty převáděných nemovitostí i s přihlédnutím k jejich zatížení zástavními právy pro dluhy zhruba ve výši 4 030 000 Kč (5 500 000 Kč – 4 030 000 Kč = 1 470 000 Kč) s dohodnutou kupní cenou 240 000 Kč, je třeba uzavřít, že jde o hrubý nepoměr vzájemných plnění.“ V odst. 44 a 45 rozsudku pak odvolací soud uzavírá, že: „Kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 16. 12. 2010, kterou byly dovršeny předchozí transakce probíhající mezi žalobkyní a společností žalovaného, naplňuje znaky lichevní smlouvy, a je proto pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zk. neplatná. Důsledkem absolutně neplatné kupní smlouvy je vznik synallagmatického závazku ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák., což znamená že právo účastníka na plnění je podmíněno jeho povinností plnit druhému účastníkovi (prodávající je povinen vrátit kupní cenu, co je vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu) přičemž v odst. 47 odvolací soud dále uzavřel, že: „V souzené věci by shora uvedené znamenalo, že podmínkou vyhovění žalobě žalobkyně by měla být vázanost určení vlastnictví žalobkyně k označeným nemovitostem na její povinnost vrátit žalovanému kupní cenu, která dle kupní smlouvy činila 240 000 Kč.“ Dále odvolací soud uzavřel, že: „Zatímco tedy ze strany žalobkyně bylo podle kupní smlouvy plněno (v katastru nemovitostí bylo k nemovitostem převáděným kupní smlouvou zapsáno vlastnické právo žalovaného), ze strany žalovaného podle kupní smlouvy plněno nebylo. Na straně žalovaného tak došlo k bezdůvodnému obohacení, kdežto na straně žalobkyně nikoli.“ Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2021 č.j. [spisová značka] bylo odmítnuto dovolání žalobce (v pozici žalovaného) proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu. Z výpisu z katastru nemovitostí LV č. [hodnota] pro obec a k.ú. [adresa] vyplývá, že na předmětných nemovitostech nevázne zástavní právo ve prospěch [právnická osoba]. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci. Potřeba provedení dalších důkazů nevyšla v řízení najevo.

6. Při právním posouzení věci soud postupoval dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) platného a účinného do 31. 12. 2013, neboť právní poměry, na základě kterých žalobce plnil na úhradu dluhů žalované coby domnělý zástavní dlužník (zástavní právo ve prospěch [právnická osoba]. k nemovitosti, domnělé vlastnické právo žalobce k předmětu zástavy), vznikly již před 1. 1. 2014.

7. Dle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku platného a účinného od 1. 1. 2014 „Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.“ K tomu soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022 sp. zn. [spisová značka] které uvádí: „K určení právního režimu sporného nároku z bezdůvodného obohacení se Nejvyšší soud již vyjádřil; tak například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. [spisová značka], uvedl: „Se zřetelem na to, že posuzovaný právní poměr účastníků z hlediska obou v úvahu přicházejících skutkových podstat bezdůvodného obohacení vznikl přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy uzavřené před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013“.

8. Dle 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného a účinného do 31. 12. 2023 ( dále jen obč. zák.) kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Dle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný plněním z nepoctivých zdrojů. Dle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za něž bylo plněno to, co po právu měl plnit sám. Dle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Dle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo přiznat. Dle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Dle § 107 odst. 3 obč. zák. jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

9. Soud se v prvé řadě zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou a dospěl k závěru, že tato je důvodná. Vycházel přitom ze skutkového zjištění, že žalobce se domáhá po žalované zaplacení částky, kterou uhradil zástavnímu věřiteli žalované na úhradu vymáhaných dluhů žalované vůči zástavnímu věřiteli. Ostatně sám žalobce v žalobě výslovně uvádí, že žalovanou částku uhradil k rukám soudního exekutora na úhradu vymáhaných dluhů žalované vůči zástavnímu věřiteli. Soud tedy posoudil danou věc jako bezdůvodné obohacení plněním za jiného dle § 454 obč. zák. Skutková podstata § 454 obč. zák. je naplněna za předpokladu, že ten, kdo plnil jinému (poskytl mu plnění, jež má majetkovou hodnotu), tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen (tj. místo dlužníka), přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného. Předpokladem je, že přijetím plnění věřitelem zanikl dluh dlužníka. Dlužník, za nějž bylo plněno, se tak stává obohaceným na úkor toho, kdo za něj jeho věřiteli plnění poskytl (uspokojil věřitelovu pohledávku, popřípadě jen zčásti). Takovým splněním dlužníkova dluhu se jeho majetkový stav nesnížil, jak by tomu bylo, pokud by svému věřiteli plnil ze svého. K tomu viz. např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. [spisová značka], který uvádí: „V posuzovaném případě bylo, že žalobce dne 4. 10. 1994 zaplatil bance částku 782.409 Kč na úhradu dluhu, který vůči bance měl žalovaný na základě smlouvy o úvěru ze dne 14. 4. 1992. Žalobce tedy za žalovaného splnil jeho dluh, ač sám takovou povinnost neměl. Ani v případě platnosti zástavní smlouvy by žalobce jako zástavce ke splnění dluhu žalovaného zavázán nebyl, neboť jeho povinnost odpovídala jen tomu, co plyne z podstaty zástavního práva, tj. trpět jeho zajišťovací a uhrazovací funkci ve vztahu k zástavě tehdy, kdy dlužník svůj závazek vůči zástavnímu věřiteli nesplní (zákon nárok věřitele na přímý postih, tzv. regres, vůči zástavnímu dlužníku nezakládá). V každém případě je tedy třeba nároky plynoucí z úhrady dluhu bance žalobcem ve prospěch žalovaného posuzovat podle ustanovení § 454 obč. zák. o bezdůvodném obohacení.“ Obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. [spisová značka]: „Otázkou právní povahy nároku na náhradu za plnění, které zástavní dlužník poskytl z titulu zástavního práva za osobního dlužníka zástavnímu věřiteli, se Nejvyšší soud již zabýval. Dospěl přitom k závěru, že uhradí-li zástavní dlužník z titulu zástavního práva váznoucího na majetku v jeho vlastnictví za osobního dlužníka zástavnímu věřiteli zajištěnou pohledávku nebo přivodí-li zánik zástavního práva tím, že složí cenu zástavy, a není-li zde jiné dohody mezi ním a osobním dlužníkem, má právo domáhat se v rozsahu takové úhrady vůči osobnímu dlužníku vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 454 obč. zák. Totéž platí, jestliže zástavní právo zanikne tím, že zástavní dlužník strpí realizaci zástavního práva zpeněžením zástavy; a to bez zřetele k tomu, zda ke zpeněžení zástavy došlo proti jeho vůli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010 pod č. 58). Soud k tomu uvádí, že žalobce v rámci smluvního ujednání účastníků nepřevzal dluh žalované vůči [právnická osoba]. ani se nezavázal jej uhradit a byl si zcela nepochybně vědom, že částkou 1.760.000 Kč hradí dluh žalobkyně (tj. dluh toho, kdo po právu měl plnit sám), což ostatně sám uvedl ve svém vyjádření ze dne 4. 11. 2016, které cituje ve svém rozhodnutí o odmítnutí dovolání žalovaného č.j [spisová značka] Nejvyšší soud. Taktéž odvolací soud ve svém rozhodnutí č.j. [spisová značka] výše citovaném dospěl k závěru, že na straně žalované (v pozici žalobkyně) nedošlo k bezdůvodnému obohacení plněním žalobce (v pozici žalovaného) podle kupní smlouvy, neboť sjednanou kupní cenu ve výši 240.000 Kč nezaplatil, přičemž soud podotýká, že ke dni rozhodování odvolacího soudu již byla žalovaná částka 1.760.000 Kč žalobcem věřiteli žalované [právnická osoba]. uhrazena. Soud v projednávané věci nemá důvod se od výše uvedeného právního závěru Krajského soudu v Hradci Králové odchýlit.

10. V dané věci nejde tedy o synallagmaticý závazek ve smyslu § 457 obč. zák. a odkaz žalobce na § 107 odst. 3 obč. zák. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. [spisová značka] je nepřípadný z důvodu odlišných skutkových okolností, neboť v tímto rozhodnutím řešené věci šlo o situaci, kdy prodávající z kupní smlouvy nebyl nikdy vlastníkem převáděných nemovitostí (byla jím třetí osoba) a tudíž mu nesvědčilo právo na vrácení vlastnictví k nemovitosti oproti vrácení kupní ceny. Avšak i za těchto okolností mezi prodávajícím a kupujícím Nejvyšší soud shledal existenci synallagmatického závazku. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí se mimo jiné uvádí: „Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, žalobkyně (kupující) poskytla žalovanému (prodávajícímu) plnění odpovídající smluvené kupní ceně za spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem a její vlastnické právo bylo v tehdejší evidenci nemovitostí vyznačeno. ….V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu. Z uvedeného vyplývá, že u absolutně neplatné části kupní smlouvy ze dne 3. 6. 1992 vznikl mezi žalobkyní a žalovaným synallagmatický závazek ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák., neboť obě smluvní strany si podle kupní smlouvy plnily (prodávající převzal kupní cenu a vlastnické právo kupující bylo zapsáno), a byly tedy povinny si tato plnění způsobem podle § 457 obč. zák. vzájemně vrátit. Rozhodující je vždy, co bylo podle smlouvy plněno a o co se tedy každý z nich obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo. V souzené věci však byla výslovně sjednána povinnost žalobce uhradit žalované kupní cenu ve výši 240.000 Kč, jak ostatně uzavřel i odvolací soud ve svém rozhodnutí č.j. [spisová značka] a naopak nebyla sjednána povinnost žalobce uhradit dluh žalované u [právnická osoba]. ani žalobce nepřevzal dluh žalované s tím, že takto bude uhrazena část kupní ceny, což zcela nepochybně sjednáno být mohlo. Tedy nejedná se synallagmatický závazek ve smyslu § 457 obč. zák. a tudíž nelze aplikovat § 107 odst. 3 obč. zák. Pokud žalobce odkazuje na to, že odvolací soud v řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem pro svůj závěr o lichevním jednání žalobce vzal při poměřování vzájemných plnění účastníků výši dluhů váznoucích na předmětné nemovitosti, pak soud uvádí, že odvolací soud výslovně uvedl, že šlo lichevní jednání žalovaného (zde žalobce) vůči žalobkyni (zde žalované) formou smluv o úvěru dovršených smlouvou kupní, tj. posuzoval předmětnou kupní smlouvu v kontextu s dalšími smluvními ujednáními účastníků, kdy, jak uvádí v odst. 27: „Nelze si zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu“, co odvolací soud učinil právě tím, že vzal v úvahu zatížení předmětné nemovitosti zástavními právy. To však nemění nic na závěru, že sjednaná kupní cena nemovitostí byla 240.000 Kč, která navíc nebyla žalobcem uhrazena. U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je (dle výše citovaného ustanovení § 107 obč.zák.) dvouletá, a objektivní tříletá, resp. desetiletá. Jejich počátek je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce. Skončí-li běh některé z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu (je-li vznesena námitka promlčení). V daném případě však počala subjektivní i objektivní promlčecí doba běžet dnem, kdy žalobce splnil dluh žalované vůči [právnická osoba]., tj. 12. 5. 2016, neboť již tento den věděl, že neplní svůj vlastní dluh, ale dluh žalované, tj. plní za žalovanou. Současně před splněním dluhu žalované vůči [právnická osoba]. žalobcem nemohl logicky započít běh objektivní promlčecí doby. Žaloba podaná dne 24. 4. 2023 byla tedy podána po uplynutí promlčecí doby, žalovaná vznesla námitku promlčení, proto soud žalobu plném rozsahu zamítl.

11. Žalovaná měl ve věci plný úspěch, a proto jí podle § 142 odst. 1 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Žalované na nákladech řízení náleží paušální náhrada hotových výdajů za 1 úkon, a to vyjádření k žalobě ze dne 22. 5. 2023 (když vyjádření k žalobě ze dne 3. 7. 2023 je totožné) po 300 Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 2 odst. 1 vyhl. č. 254/2015 Sb. S ohledem na výsledek řízení byla žalobci uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení v částce 300 Kč.

Poučení