25 Co 109/2025 - 216

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 1,760.000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. července 2024, č. j. 19 C 211/2023-112, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 1,760.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 15. 12. 2021 do zaplacení (výrok pod bodem I. rozsudku okresního soudu) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II.).

2. V odůvodnění svého rozsudku reprodukoval okresní soud obsah procesních podání účastníků. Po skutkové stránce vyšel z toho, že účastníci uzavřeli dne 16. 12. 2010 kupní smlouvu (dále jen „smlouva“), kterou žalovaná coby prodávající prodala žalobci coby kupujícímu nemovitost - pozemek p. č. st. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. [číslo], a pozemek p. č. [hodnota], zapsané v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro [název] kraj, katastrální pracoviště [adresa], na listu vlastnictví č. [hodnota] pro obec a k. ú. [adresa] (dále jen „předmětná nemovitost“). V čl. 3 smlouvy žalovaná coby prodávající prohlásila, že (mimo jiné) váznou na nemovitosti zástavní práva pro [právnická osoba], pro pohledávku ve výši 1,800.000 Kč na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 5. 5. 2004 a pro pohledávku ve výši 975.000 Kč na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 9. 5. 2005. Dále prohlásila, že odhad nemovitosti dle dohody smluvních stran činí 5,5 mil. Kč a aktuální součet všech pasiv (pohledávek, které jsou zajištěny zástavními právy na nemovitosti) je 4,590.000 Kč. Konečně prohlásila, že je v prodlení s úhradou všech pohledávek, které jsou zajištěny zástavními právy k nemovitosti. V čl. 5 smlouvy byla dohodnuta kupní cena na částku, která odpovídá rozdílu aktiv a pasiv na nemovitosti váznoucích s tím, že kupující bude muset i nadále strpět všechna zástavní práva váznoucí na nemovitosti a po nabytí vlastnického práva bude v pozici zástavce s rizikem, že může v rámci uspokojení práv jednotlivých věřitelů dojít k nedobrovolné dražbě nemovitosti. Kupní cena byla takto vzájemně dohodnuta na 240.000 Kč. Žalobou ze dne 13. 5. 2016 se žalovaná (v pozici žalobkyně) domáhala proti žalobci (v pozici žalovaného) určení vlastnictví a vyklizení předmětné nemovitosti. Rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, č. j. 21 Co 100/2020-457, který nabyl právní moci dne 22. 4. 2021, Krajský soud v [adresa] určil, že žalovaná (v pozici žalobkyně) je vlastníkem předmětných nemovitostí a žalovaný je povinen je vyklidit. Z odůvodnění tohoto rozsudku se podává, že na nemovitostech, jež byly předmětem kupní smlouvy, vázla zástavní práva ve prospěch [právnická osoba] a ve prospěch [právnická osoba]. V kupní smlouvě uzavřené mezi účastníky bylo ohledně pohledávek [právnická osoba] proti žalované zajištěných zástavními právy na předmětné nemovitosti kalkulováno s částkami 1,800.000 Kč a 975.000 Kč. Dále bylo zjištěno, že uvedený peněžní ústav podal dne 12. 8. 2011 proti žalobci (v pozici žalovaného) jako vlastníku zástavy návrh na prodej zástavy k uspokojení pohledávky 1,856.783,73 Kč s příslušenstvím. Toto bylo zjištěno z usnesení Okresního soudu v [město] ze dne 7. 11. 2011, č. j. [spisová značka], jímž byl nařízen prodej zástavy. Z obsahu odůvodnění uvedeného usnesení vyplývá, že žalobkyně (zde žalovaná) nedodržela splátky úvěru a ten se stal splatným ke dni 29. 9. 2010 (viz odst. 42 rozsudku). Dále odvolací soud v odst. 43 rozsudku uvádí, že – cit.: „Sami účastníci kupní smlouvy předpokládali cenu prodávaných nemovitostí ve výši 5,500.000 Kč, což do smlouvy vtělili. Při porovnání takto určené hodnoty převáděných nemovitostí i s přihlédnutím k jejich zatížení zástavními právy pro dluhy zhruba ve výši 4,030.000 Kč (5,500.000 Kč – 4,030.000 Kč = 1,470.000 Kč) s dohodnutou kupní cenou 240.000 Kč, je třeba uzavřít, že jde o hrubý nepoměr vzájemných plnění.“ V odst. 44 a 45 rozsudku pak odvolací soud uzavírá, že – cit.: „Kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 16. 12. 2010, kterou byly dovršeny předchozí transakce probíhající mezi žalobkyní a společností žalovaného, naplňuje znaky lichevní smlouvy, a je proto pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zk. neplatná. Důsledkem absolutně neplatné kupní smlouvy je vznik synallagmatického závazku ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák., což znamená že právo účastníka na plnění je podmíněno jeho povinností plnit druhému účastníkovi (prodávající je povinen vrátit kupní cenu, co je vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu) přičemž v odst. 47 odvolací soud dále uzavřel, že: „V souzené věci by shora uvedené znamenalo, že podmínkou vyhovění žalobě žalobkyně by měla být vázanost určení vlastnictví žalobkyně k označeným nemovitostem na její povinnost vrátit žalovanému kupní cenu, která dle kupní smlouvy činila 240.000 Kč.“ Dále odvolací soud uzavřel, že – cit.: „Zatímco tedy ze strany žalobkyně bylo podle kupní smlouvy plněno (v katastru nemovitostí bylo k nemovitostem převáděným kupní smlouvou zapsáno vlastnické právo žalovaného), ze strany žalovaného podle kupní smlouvy plněno nebylo. Na straně žalovaného tak došlo k bezdůvodnému obohacení, kdežto na straně žalobkyně nikoli.“ Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 9. 2021, č. j. 24 Cdo 2256/2021-522, bylo v této věci odmítnuto dovolání žalobce (v pozici žalovaného) proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu. Z výpisu z katastru nemovitostí list vlastnictví č. [hodnota] pro obec a k. ú. [adresa] vyplývá, že na předmětných nemovitostech nevázne zástavní právo ve prospěch [právnická osoba].

3. Po právní stránce okresní soud věc posuzoval dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), platného a účinného do 31. 12. 2013, neboť právní poměry, na základě kterých žalobce plnil na úhradu dluhů žalované coby domnělý zástavní dlužník (zástavní právo ve prospěch [právnická osoba]., k nemovitosti, domnělé vlastnické právo žalobce k předmětu zástavy), vznikly již před 1. 1. 2014. Citoval ust. § 451, § 454, § 457, § 100 odst. 1, § 107 odst. 1 a 3 obč. zák. Předně se zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou a dospěl k závěru, že tato je důvodná. Vycházel přitom ze skutkového zjištění, že žalobce se domáhá po žalované zaplacení částky, kterou uhradil zástavnímu věřiteli žalované na úhradu vymáhaných dluhů žalované vůči zástavnímu věřiteli. Ostatně sám žalobce v žalobě výslovně uvádí, že žalovanou částku uhradil k rukám soudního exekutora na úhradu vymáhaných dluhů žalované vůči zástavnímu věřiteli. Soud tedy posoudil danou věc jako bezdůvodné obohacení plněním za jiného dle § 454 obč. zák. Skutková podstata § 454 obč. zák. je naplněna za předpokladu, že ten, kdo plnil jinému (poskytl mu plnění, jež má majetkovou hodnotu), tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen (tj. místo dlužníka), přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného. Předpokladem je, že přijetím plnění věřitelem zanikl dluh dlužníka. Dlužník, za nějž bylo plněno, se tak stává obohaceným na úkor toho, kdo za něj jeho věřiteli plnění poskytl (uspokojil věřitelovu pohledávku, popřípadě jen zčásti). Takovým splněním dlužníkova dluhu se jeho majetkový stav nesnížil, jak by tomu bylo, pokud by svému věřiteli plnil ze svého. K tomu okresní soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, a na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1415/2012. Okresní soud uvedl, že žalobce v rámci smluvního ujednání účastníků nepřevzal dluh žalované vůči [právnická osoba], ani se nezavázal jej uhradit a byl si zcela nepochybně vědom, že částkou 1,760.000 Kč hradí dluh žalobkyně (tj. dluh toho, kdo po právu měl plnit sám), což ostatně sám uvedl ve svém vyjádření ze dne 4. 11. 2016, které cituje ve svém rozhodnutí o odmítnutí dovolání žalovaného pod č. j. 24 Cdo 2256/2021-522 Nejvyšší soud ČR. Taktéž odvolací soud ve svém rozhodnutí výše citovaném dospěl k závěru, že na straně žalované (v pozici žalobkyně) nedošlo k bezdůvodnému obohacení plněním žalobce (v pozici žalovaného) podle kupní smlouvy, neboť sjednanou kupní cenu ve výši 240.000 Kč nezaplatil. Okresní soud podotknul, že ke dni rozhodování odvolacího soudu již byla žalovaná částka 1,760.000 Kč žalobcem věřiteli žalované [právnická osoba], uhrazena. Neshledal důvod se od výše uvedeného právního závěru Krajského soudu v [adresa] odchýlit.

4. Okresní soud dále uzavřel, že v dané věci nejde o synallagmatický závazek ve smyslu § 457 obč. zák. a odkaz žalobce na § 107 odst. 3 obč. zák. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, je nepřípadný z důvodu odlišných skutkových okolností. V souzené věci však byla výslovně sjednána povinnost žalobce uhradit žalované kupní cenu ve výši 240.000 Kč, jak ostatně uzavřel i odvolací soud ve svém rozhodnutí pod č. j. 21 Co 100/2020-457 a naopak nebyla sjednána povinnost žalobce uhradit dluh žalované u [právnická osoba], ani žalobce nepřevzal dluh žalované s tím, že takto bude uhrazena část kupní ceny, což zcela nepochybně sjednáno být mohlo. Tedy nejedná se o synallagmatický závazek ve smyslu § 457 obč. zák. a tudíž nelze aplikovat § 107 odst. 3 obč. zák. Odvolací soud výslovně uvedl, že šlo o lichevní jednání žalovaného (zde žalobce) vůči žalobkyni (zde žalované) formou smluv o úvěru dovršených smlouvou kupní, tj. posuzoval předmětnou kupní smlouvu v kontextu s dalšími smluvními ujednáními účastníků, kdy, jak uvádí v odst. 27 – cit.: „Nelze si zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu“, což odvolací soud učinil právě tím, že vzal v úvahu zatížení předmětné nemovitosti zástavními právy. To však nemění nic na závěru, že sjednaná kupní cena nemovitostí byla 240.000 Kč, která navíc nebyla žalobcem uhrazena. U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je (dle § 107 obč. zák.) dvouletá, a objektivní tříletá, resp. desetiletá. Jejich počátek je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce. Skončí-li běh některé z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu (je-li vznesena námitka promlčení). V daném případě však počala subjektivní i objektivní promlčecí doba běžet dnem, kdy žalobce splnil dluh žalované vůči [právnická osoba], tj. 12. 5. 2016, neboť již tento den věděl, že neplní svůj vlastní dluh, ale dluh žalované, tj. plní za žalovanou. Současně před splněním dluhu žalované vůči [právnická osoba], žalobcem nemohl logicky započít běh objektivní promlčecí doby. Žaloba podaná dne 24. 4. 2023 byla tedy podána po uplynutí promlčecí doby. Žalovaná vznesla námitku promlčení, proto okresní soud žalobu v plném rozsahu zamítl. O nákladech řízení rozhodl prvostupňový soud podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „OSŘ“).

5. Proti rozsudku okresního soudu se odvolal žalobce. Rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a sice otázky (ne)promlčení žalobního nároku, resp. (ne)aplikace ust. § 107 odst. 3 obč. zák. Žalobce shrnul, že v řízení uplatnil požadavek na zaplacení částky, kterou vyplatil na základě uzavřené kupní smlouvy jako protiplnění oproti nabytí vlastnického práva k převáděným nemovitostem. Skutkové okolnosti sporu, které žalobce znovu připomenul, jsou nesporné. Žalobce nesouhlasí se závěrem okresního soudu o promlčení jeho pohledávky, nesouhlasí s tím, že promlčecí doby počaly běžet již dnem, kdy žalobce zaplatil předmětnou částku (prostřednictvím soudního exekutora) zástavnímu věřiteli, a nesouhlasí ani s tím, že na věc nedopadá ust. § 107 odst. 3 obč. zák. Z kupní smlouvy vyplývá, že vůlí účastníků bylo, aby se žalobce stal vlastníkem nemovitosti a oproti tomu jednak zaplatil žalované částku 240.000 Kč (označenou jako kupní cenu) a dále aby převzal a vypořádal závazky žalované vůči jejím zástavním věřitelům, jak byly zajištěny zástavními právy na převáděných nemovitostech a jak spolu s nemovitostmi přešly na žalobce. Vzájemnost plnění účastníků vyplývá z celkové konstrukce kupní smlouvy. Ostatně obsah vzájemných smluvních plnění takto vykládá i okresní soud v bodu 43. odůvodnění rozsudku. Žádný z účastníků, ba ani soud netvrdí, že jediným vzájemným plněním žalobce oproti nabytí vlastnického práva byla jeho povinnost zaplatit žalované pouze částku 240.000 Kč. Taková úvaha by byla absurdní. Nelze souhlasit s názorem okresního soudu, že žalobce v rámci smluvního ujednání účastníků nepřevzal dluh žalované vůči [právnická osoba], ani se nezavázal jej uhradit. Jestliže tedy žalobce dne 12. 5. 2016 k rukám soudního exekutora na úhradu vymáhaných dluhů žalované vůči zástavnímu věřiteli uhradil částku 1,760.000 Kč, vyčíslenou jako cenu obvyklou převedených nemovitostí, kterých byl žalobce v době platby knihovním vlastníkem, tak žalobce neplnil za žalovanou, co by měla plnit ona sama, nýbrž touto platbou plnil svůj závazek vůči žalované, jak se k němu kupní smlouvou zavázal. Žalobce touto platbou žalované poskytoval ujednané protiplnění oproti nabytí vlastnického práva k nemovitostem. Je nerozhodné, že toto protiplnění nebylo ve smlouvě označeno jako kupní cena. Zákon nevylučuje, aby kupující za nabytí vlastnického práva poskytl i jiné plnění než peněžité povahy, kupř. tedy strpění/vypořádání zástavního práva váznoucího na převáděných nemovitostech. Správnost této úvahy vyplývá podle žalobce i z toho, že pokud by nebylo zpochybněno jeho vlastnické právo k nemovitostem, jistě by nemohl vůči žalované uplatňovat žádné nároky z titulu uvedené platby. Neudržitelný je právní názor prvostupňového soudu, že žalobce měl právo požadovat vůči žalované vyplacení předmětné částky 1,760.000 Kč a že mu toto právo vzniklo již dnem následujícím po jejím zaplacení. Nárok na zaplacení takto uhrazené částky žalobci nepochybně vznikl až okamžikem, kdy byla pravomocně konstatována neplatnost kupní smlouvy a kdy pozbyl vlastnické právo k nemovitostem. Podle žalobce je tedy nepochybné, že se nejedná o nárok podle ust. § 454 obč. zák., ale o nárok podle ust. § 457 obč. zák. U takového nároku z titulu povinnosti účastníka vrátit druhému vše, co podle smlouvy dostal, platí zmiňované ust. § 107 odst. 3 obč. zák. Vlastnické právo žalované se nepromlčuje, žalovaná byla na základě pravomocného rozsudku zapsána jako vlastník do katastru a soud tak nesmí podle ust. § 107 odst. 3 obč. zák. přihlédnout k její námitce promlčení. Žalobce navrhl rozsudek okresního soudu změnit tak, že jeho žalobě bude vyhověno.

6. V doplnění odvolání žalobce uplatnil odvolací důvod spočívající v právním posouzení, že výkon práva žalované, spočívající ve vznesení námitky promlčení, je v rozporu s dobrými mravy. Ze skutkových zjištění soudu, která nejsou sporná, je nepochybné, že žalobce uhradil závazek žalované vůči [právnická osoba] právě z toho důvodu, že tak bylo ujednáno v kupní smlouvě, a to jako součást protiplnění žalobce oproti nabytí vlastnického práva k nemovitostem (které byly převedeny na žalobce spolu se zástavním právem [právnická osoba]). Dle názoru žalobce tak bezpochyby nelze jako správné a spravedlivé (a v souladu se zásadou dobrých mravů) akceptovat, aby žalovaná obdržela zpět plnění z neplatné smlouvy (vlastnické právo k nemovitým věcem), avšak získané protiplnění (vypořádání svých závazků a zánik zástavního práva) odmítla žalobci vydat s poukazem na domnělé promlčení tohoto nároku (jakkoli žalobce nadále trvá na svém právním názoru, že k promlčení nedošlo). Takovým postupem (možností vznést námitku promlčení) by totiž byla žalovaná neoprávněně zvýhodněna, neboť zatímco její vlastnické právo se nepromlčuje, právo žalobce (jak je předmětem tohoto řízení) by se (dle přístupu a právního názoru soudu prvního stupně) promlčelo dokonce ještě dávno předtím, než žalobce byl nucen vrátit žalované její plnění, tj. za situace, kdy nebylo ani postaveno najisto, zda kupní smlouva (a její ujednání) je právním jednáním platným či neplatným. Případně dokonce za situace, kdy ještě mezi účastníky spor o platnost kupní smlouvy ani neexistoval. Žalobce je rovněž toho názoru, že za situace pouhého vedení soudního sporu o určení vlastnického práva žalované k nemovitostem, aniž by byla neplatnost kupní smlouvy pravomocně konstatována, nebylo možno tento nárok žalobce uplatnit, neboť tomu bránilo smluvní ujednání čl. 5 kupní smlouvy – žalobce si tak nedokáže reálně představit, jak by mohl být úspěšný s procesní žalobou za situace, kdy by nebylo rozhodnuto o žalobě (žalované) na určení vlastnického práva k nemovitostem, či dokonce pokud by byla taková její žaloba pravomocně zamítnuta. Tato možná situace tak rovněž zdůrazňuje nesprávnost právních závěrů soudu prvního stupně, jak jsou prezentovány v napadeném rozsudku. Tedy postup žalované, která odmítá vydat žalobci jeho protiplnění poukazem na promlčení jeho nároku, tak je nutno na základě učiněných skutkových zjištění nutno právně posoudit jako jednání v rozporu s dobrými mravy, které nemůže požívat právní ochrany. K námitce promlčení vznesené žalovanou tak nelze přihlížet, a i z toho důvodu tak je napadený rozsudek nesprávný.

7. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

8. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání podala osoba k tomu oprávněná, včas a že se jedná o odvolání přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (§ 212 a § 212a OSŘ), bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 OSŘ – za souhlasu účastníků s tímto procesním postupem) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

9. Odvolací soud souhlasí se skutkovými závěry soudu prvního stupně, uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle § 6, 120 a 153 odst. 1 OSŘ úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s § 132 OSŘ. Ze správně zjištěného skutkového stavu pak prvostupňový soud dovodil adekvátní závěry právní. Odvolací soud proto odkazuje na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, které s ohledem na odvolací námitky pouze doplňuje způsobem níže uvedeným.

10. Dle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Dle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný plněním z nepoctivých zdrojů.

11. Dle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za něž bylo plněno to, co po právu měl plnit sám.

12. Dle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

13. Dle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo přiznat.

14. Dle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Dle § 107 odst. 3 obč. zák. jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

15. Odvolací soud se zabýval přípustností až v odvolacím řízení uplatněné obrany žalobce proti žalovanou vznesené námitce promlčení spočívající v tvrzené nemravnosti námitky; důvodností této obrany; charakterem plnění poskytnutého žalobcem věřiteli žalované (smluvním či bezesmluvním podkladem plnění); povahou bezdůvodného obohacení žalované (§ 454 či § 457 obč. zák.); možností aplikace § 107 odst. 3 obč. zák. v návaznosti na závěr o povaze žalobcova plnění.

16. Žalobcem v odvolacím řízení uplatněnou obranu proti žalovanou vznesené námitce promlčení spočívající v tvrzeném rozporu námitky s dobrými mravy shledal odvolací soud přípustnou. Vyšel z toho, že procesní obrana proti vznesené námitce promlčení má stejný charakter, tj. vyjadřuje se „zrcadlově“ k existenci (trvání) žalobou uplatněného nároku z pohledu běhu promlčecích lhůt, jež účastník promlčení namítající považuje za marně proběhlé. Svou povahou se tak jedná rovněž o námitku právní, neboť s ohledem na konkrétní znění právního předpisu věřitel argumentuje tím, že právo uplatnil v zákonem stanovené době počítané od okamžiku označovaném jako actio nata. Pokud věřitel může procesní obranu – shodně jako dlužník námitku promlčení – opřít o skutečnosti a důkazy, jež byly tvrzeny, respektive označeny v řízení před soudem prvního stupně, popřípadě jinak vyšly v řízení najevo, nebo dokonce byly předmětem dokazování před soudem prvního stupně, pak se odvolací soud takovou procesní obranou musí zabývat, neboť se jedná o vyjádření účastníka řízení k právnímu posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3041/2022). Žalobce svou obranu proti námitce vznesené v prvostupňovém řízení žalovanou opírá o skutková zjištění učiněná okresním soudem, tudíž je tato obrana přípustná i v režimu neúplné apelace, neboť není spojená s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 101/2008, nebo rozsudek dovolacího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2789/2019, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod C 19480).

17. Věcné posouzení žalobcem uplatněné obrany, že žalovanou vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, vychází z následujících úvah:

18. K pojmu „dobré mravy“ Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je skutečnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Právní jednání (úkon) se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. (srov. např. důvody rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod číslem 62/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2003, pod číslem 53, a rozsudky ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003).

19. Speciálně k aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. při posouzení námitky promlčení judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu dovozuje, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (z rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nálezy ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. důvody rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněného pod číslem 5/2002 tamtéž, a dále např. dovolatelkou odkazovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 85/2010, rozsudky ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, a důvody rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněného pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázku, zda výkon určitého práva je ve shodě s dobrými mravy, je zapotřebí vždy posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2007, pod číslem C 3761). Vzhledem k tomu, že otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, pak zpravidla závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě nelze zobecnit (srov. např. shora citované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3816/2008).

20. Judikatura vysvětlující předpoklady pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. tedy jak v obecné poloze, tak speciálně ve vztahu k námitce promlčení akcentuje nezbytnost vycházet ze všech relevantních okolností konkrétního případu. Ve vztahu k posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy pak vymezuje, z pohledu jakých kritérií by měly být okolnosti případu hodnoceny, tj. zda skýtají podklad pro závěr, že vzhledem k nim je uplatnění námitky promlčení výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V posuzované věci nelze dovodit, že by vznesení námitky promlčení bylo ze strany žalované výrazem zneužití tohoto práva na úkor žalobce, žalovaná marné uplynutí promlčecí doby nezavinila. Odvolací soud dodává, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky byla v řízení o určení vlastnictví hodnocena jako lichevní, že žalobkyně byla ve slabším postavení a že žalobce využil situace k poskytování extrémně nevýhodných úvěrů, které žalovanou nemohly být reálně splaceny. V daném řízení bylo poukázáno i na to, že žalobce neuhradil kupní cenu a proti požadavku na její zaplacení vznesl námitku promlčení (srov. rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 20. 1. 2021, č. j. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 9. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2256/2021 (kterým bylo odmítnuto žalobcovo dovolání) a usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 2356/21(kterým byla odmítnuta žalobcova ústavní stížnost)). Za těchto okolnosti nelze podle přesvědčení odvolacího soudu žalovanou vznesenou námitku promlčení považovat za nesouladnou s dobrými mravy.

21. K charakteru žalobcova plnění zástavnímu věřiteli žalované okresní soud uvedl, že – cit.: „… žalobce v rámci smluvního ujednání účastníků nepřevzal dluh žalované vůči [právnická osoba], ani se nezavázal jej uhradit a byl si zcela nepochybně vědom, že částkou 1,760.000 Kč hradí dluh žalobkyně (tj. dluh toho, kdo po právu měl plnit sám), což ostatně sám uvedl ve svém vyjádření ze dne 4. 11. 2016, které cituje ve svém rozhodnutí o odmítnutí dovolání žalovaného, č. j. 24 Cdo 2256/2021-522, Nejvyšší soud ČR. Taktéž odvolací soud ve svém rozhodnutí pod č. j. [spisová značka] výše citovaném dospěl k závěru, že na straně žalované (v pozici žalobkyně) nedošlo k bezdůvodnému obohacení plněním žalobce (v pozici žalovaného) podle kupní smlouvy, neboť sjednanou kupní cenu ve výši 240.000 Kč nezaplatil, přičemž soud podotýká, že ke dni rozhodování odvolacího soudu již byla žalovaná částka 1,760.000 Kč žalobcem věřiteli žalované [právnická osoba]., uhrazena.“ Odvolací soud v řízení o určení vlastnictví (srov. shora již zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 20. 1. 2021, č. j. [spisová značka]) dospěl k tomu, že - cit.: „… důsledkem absolutně neplatné kupní smlouvy (ze dne 16. 12. 2010) je vznik synallagmatického závazku ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák. … Žalobě na plnění ze synallagmatického závazku nemůže být vyhověno, jestliže žaloba sama nebo vzájemný návrh žalovaného neváží požadované plnění na povinnost žalobce k odpovídajícímu plnění. … V souzené věci by shora uvedené znamenalo, že podmínkou vyhovění žalobě žalobkyně by měla být vázanost určení vlastnictví žalobkyně k označeným nemovitostem na její povinnost vrátit žalovanému kupní cenu, která dle kupní smlouvy činila 240 000 Kč. Žalobkyně takovou vázanost v žalobě (ve vymezení žalobního petitu) nevyjádřila, přesto není na místě z tohoto důvodu její žalobu zamítnout. Žalobkyně již v žalobě a v průběhu celého řízení tvrdila, že žalovaný jí na sjednanou kupní cenu ničeho nezaplatil. Ostatně proto také dopisem ze dne 2. 5. 2016 odstoupila od kupní smlouvy (otázkou odstoupení od smlouvy se odvolací soud nezabýval vzhledem k tomu, že shledal kupní smlouvu neplatnou). Žalovaný tvrzení žalobkyně o tom, že z jeho strany nebyla kupní cena zaplacena, nevyvrátil ani svým tvrzením, natož důkazy. Na tvrzení žalobkyně o nezaplacení kupní ceny reagoval pouze konstatováním (ve vyjádření k žalobě ze dne 4. 11. 2016), že nárok žalobkyně na zaplacení kupní ceny je promlčen a stejně tak je promlčeno její právo na odstoupení od kupní smlouvy“. Krajský soud jako soud odvolací tak v řízení o určení vlastnictví nemovitostí vůbec neuvažoval o tom, že by částka zaplacená žalobce zástavnímu věřiteli žalované byla plněním dle (neplatné) kupní smlouvy ze dne 16. 12. 2010 a tyto závěry nebyly nijak zpochybněny ani soudem dovolacím v usnesení ze dne 10. 9. 2021, sp. zn. [spisová značka] (kterým bylo odmítnuto žalobcovo – v postavení žalovaného - dovolání). Úhradu provedenou žalobcem prostřednictvím exekutora zástavnímu věřiteli žalované měl i dovolací soud za žalobcem provedenou úhradu dluhu žalované, nikoli za úhradu mající povahu úhrady ceny nemovitosti podle neplatné kupní smlouvy.

22. Již okresní soud připomněl, že otázkou právní povahy nároku na náhradu za plnění, které zástavní dlužník poskytl z titulu zástavního práva za osobního dlužníka zástavnímu věřiteli, se Nejvyšší soud ČR již zabýval. Dospěl přitom k závěru, že uhradí-li zástavní dlužník z titulu zástavního práva váznoucího na majetku v jeho vlastnictví za osobního dlužníka zástavnímu věřiteli zajištěnou pohledávku nebo přivodí-li zánik zástavního práva tím, že složí cenu zástavy, a není-li zde jiné dohody mezi ním a osobním dlužníkem, má právo domáhat se v rozsahu takové úhrady vůči osobnímu dlužníku vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 454 obč. zák. Totéž platí, jestliže zástavní právo zanikne tím, že zástavní dlužník strpí realizaci zástavního práva zpeněžením zástavy; a to bez zřetele k tomu, zda ke zpeněžení zástavy došlo proti jeho vůli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek R 58/2010). K bezdůvodnému obohacení plněním zástavce za dlužníka v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, dovolací soud uvedl, že zástavce nemá nárok na přímý postih vůči zástavnímu dlužníku a nárok, vzniklý tím, že za něj zástavce přesto uhradí dobrovolně dluh, se posuzuje podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Skutková podstata bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. je založena na současném splnění dvou podmínek: a) existence právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a b) splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit. Bezdůvodné obohacení v tomto případě nespočívá ve zvětšení majetku povinného subjektu, nýbrž v tom, že se jeho majetkový stav nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl splněn třetí osobou; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme. Existence právní povinnosti, která může vyplývat ze zákona, ze smlouvy či z jiné právní skutečnosti, je proto nezbytným předpokladem nároku podle citovaného ustanovení (zákon to vyjadřuje slovním spojením „po právu“), neboť bez ní by takto definovaný prospěch povinné osobě nevznikl. Právní povinnost proto musí existovat k okamžiku, kdy je subjektem, který za jiného plní, plnění poskytnuto. Pokud by totiž bylo poskytnuto plnění v době, kdy právní povinnost toho, za nějž je plněno, z jakéhokoliv důvodu zcela či zčásti již neexistovala (např. zanikla splněním, v důsledku rozvazovací podmínky odpadla, prekludovala se apod.), nelze hovořit o tom, že by plněním jiného vznikl povinnému prospěch spočívající v nezmenšení jeho majetku (vždyť při neexistenci povinnosti mu takové zmenšení ani nehrozilo). Této právní konstrukci odpovídá i úprava vztahu subjektů odpovědnostního vztahu za bezdůvodné obohacení - ten, kdo poskytl plnění, může náhradu požadovat nikoliv po tom, komu plnil, nýbrž po tom, jemuž jeho plněním bezdůvodné obohacení vzniklo, tedy po tom, za koho plnil. Jemu ovšem svědčí právo, aby vůči oprávněnému uplatnil všechny námitky, které mu v souvislosti s předmětnou povinností příslušely vůči věřiteli, tedy například i námitku zániku dluhu, jeho promlčení apod.

23. V posuzovaném případě bylo zjištěno, že žalobce zaplatil bance částku na úhradu dluhu, který vůči bance měla žalovaná. Žalobce tedy za žalovanou splnil její dluh, ač sám takovou povinnost neměl. Jeho povinnost odpovídala jen tomu, co plyne z podstaty zástavního práva, tj. trpět jeho zajišťovací a uhrazovací funkci ve vztahu k zástavě tehdy, kdy dlužník svůj závazek vůči zástavnímu věřiteli nesplní (zákon nárok věřitele na přímý postih, tzv. regres, vůči zástavnímu dlužníku nezakládá). V každém případě je tedy třeba nároky plynoucí z úhrady dluhu bance žalobcem ve prospěch žalované posuzovat podle ustanovení § 454 obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Z kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky nelze dovodit, že by převod vlastnického práva a plnění žalobce věřiteli byly synallagmatickým závazkem ve smyslu § 457 obč. zák., nebylo zjištěno ani to, že by žalobce závazek žalované vůči jejímu věřiteli převzal, či k němu přistoupil. Tomu ostatně odpovídá i výsledek předchozího řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem. Odvolací soud nemá důvod přehodnotit právní závěry přijaté jím v rozsudku ze dne 20. 1. 2021, č. j. [spisová značka], to tím spíše, když byly aprobovány v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 9. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2256/2021, a v usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 2356/21.

24. Odvolací soud z důvodů výše uvedených rozsudek okresního soudu podle § 219 OSŘ potvrdil (výrok pod bodem I. rozsudku krajského soudu).

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. V odvolacím řízení nebyl žalobce s odvoláním úspěšný, žalovaná pak podle obsahu spisu v této fázi řízení žádné náklady nevynaložila. Tomu odpovídá rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (bod II. výroku tohoto rozsudku).

Poučení