19 C 347/2018-227

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. [jméno] [příjmení] a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Jana Pekáče ve věci žalobkyně [celé jméno žalobkyně], narozené [datum], bytem v [obec], [ulice a číslo], zastoupené JUDr. [jméno] [jméno], advokátem se sídlem v [obec], [ulice a číslo], proti žalovanému [celé jméno žalovaného], narozenému [datum], bytem v [adresa], zastoupenému JUDr. [jméno] [příjmení], advokátkou se sídlem v [obec a číslo], [ulice a číslo], o určení vlastnictví, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. října 2022, č. j. 19 C 347/2018-181, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se a) ve výroku II. potvrzuje, b) ve výroku III. mění potud, že výše nákladů řízení činí 32 239,99 Kč; jinak se v tomto výroku potvrzuje, c) ve výroku IV. mění tak že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Litoměřicích na nákladech řízení 1 848,75 Kč a žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Litoměřicích na nákladech řízení 616,25 Kč; každý z nich do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyně JUDr. [jméno] [příjmení] na nákladech odvolacího řízení 6 404,53 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se (po částečném zastavení řízení a vyloučení části předmětu původního řízení k samostatnému projednání) domáhala určení, že je vlastnicí staveb, a to stodoly zapsané v katastru nemovitostí jako zemědělská stavba bez č. p./č. e. a v katastru nemovitostí nezapsané stodůlky (dále též jen„ stodola“ a„ stodůlka“, anebo též jen„ stavby“) a betonové jímky, všech stojících na pozemku parc. č. st. [anonymizováno] v obci [obec], [katastrální uzemí] a dále plotu a vrat stojících na parc. č. st. [číslo] v téže obci a katastrálním území. Vlastnicí těchto staveb se měla stát jejich vydržením, neboť je užívala spolu s domem [adresa] v [obec], jakožto vedlejší stavby.

2. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně nemohla předmětné stavby vydržet, neboť je užívala na základě svolení svého bratra [celé jméno svědka], tehdejšího vlastníka pozemku parc. č. st. [anonymizováno], na němž stavby stojí. [adresa] nestojí na parc. č. st. [anonymizováno] a za jeho příslušenství nemohou být považovány stavby stojící na jiném pozemku jiného vlastníka.

3. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud určil, že betonová jímka zbudovaná na parcele č. st. [anonymizováno] pro [územní celek], [katastrální uzemí] je ve vlastnictví žalobkyně (výrok I.), zamítl žalobu, aby soud určil, že stodůlka, stodola (zemědělská stavba bez č. p./č. ev.) na parcele č. st. [anonymizováno], ploty a vrata zbudované na parcele č. st. [číslo] pro [územní celek], [katastrální uzemí], jsou ve vlastnictví žalobkyně (výrok II.), a žalobkyni uložil povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyně na náhradě nákladů řízení 54 187,96 Kč (výrok III.) a v téže lhůtě státu na náhradě nákladů řízení 2 465 Kč.

4. Okresní soud s poukazem na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen„ Nejvyšší soud“) ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4593/2010 (dostupném, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí téhož soudu, prostřednictvím internetu na [webová adresa]) shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), neboť bez tohoto určení by zůstalo právní postavení žalobkyně nejistým, přičemž pokud jde o stavbu zapsanou v katastru nemovitostí, žalobkyně není zapsána jako její vlastnice. Proto se okresní soud věcně zabýval posouzením důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

5. Při svém rozhodnutí okresní soud, pokud jde o zamítavý výrok ve věci samé, vycházel z těchto skutkových zjištění: [příjmení] pozemků parc. Č st. [číslo] a parc. č. st. [anonymizováno] v obci [obec], [katastrální uzemí] je na základě kupní smlouvy ze dne [datum] s právními účinky zápisu do katastru nemovitostí dnem [datum] žalovaný. V katastru nemovitostí je ve vztahu k parc. č. st. [anonymizováno] uvedeno, že na ní stojí stavba bez č. p./č. e., zemědělská stavba, bez listu vlastnictví. Vlastnicí pozemku parc. č st. [číslo], jehož součástí je stavba – rodinný dům [adresa] – v téže obci a katastrálním území je žalobkyně, a to na základě darovací smlouvy ze dne [datum] s právními účinky vkladu ke dni [datum]. V této darovací smlouvě je předmět daru vymezen jako dům [adresa] na parc. [číslo] v k. ú. [obec]„ se vším zákonným příslušenstvím, se všemi součástmi a se všemi právy a povinnostmi s ním spojenými“. Kupní smlouvou ze dne [datum] [územní celek] jako prodávající prodala manželům [jméno] a [jméno] [příjmení] (bratru žalobkyně a jeho manželce) pozemek parc. č. st. [anonymizováno]„ se vším příslušenstvím a součástmi, právy a povinnostmi“. V uvedené kupní smlouvě je uvedeno, že kupující„ prohlašují, že je jim znám stav kupovaných nemovitostí a že se o něm prohlídkou na místě přesvědčili“. Vůlí prodávající bylo touto smlouvou převést i stavby, které se na pozemku nacházely. Kupní smlouvou ze dne [datum] manželé [jméno] [jméno] [celé jméno svědka] jako prodávající prodali žalovanému mj. pozemek„ parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je budova bez č. p./č. e.“ Mezi pozemky parc. č. st. [číslo] (ve vlastnictví žalobkyně) a parc. č st. [anonymizováno], (ve vlastnictví žalovaného) se nachází pozemek parc. č. st. [číslo], který je ve vlastnictví žalovaného. Stavby, které jsou předmětem sporu, se nacházejí na protilehlé straně pozemku parc. č. st. [anonymizováno], nesousedí tedy s parcelou č. st. [číslo], která se nachází mezi parc. č. st. [číslo] a parc. č. st. [anonymizováno]. Na stodole je vyměněna střešní krytina, vnitřek stodoly i stodůlky je v dezolátním stavu, skladují se zde různé věci, je zde nepořádek. Žalobkyně (spolu s manželem a dětmi) poté, co nabyla vlastnictví k domu [adresa], užívala stodolu a stodůlku, avšak věděla že pozemek, na němž tyto stavby stojí, koupil i se stodolou a stodůlkou od [územní celek] její bratr [celé jméno svědka], a tato skutečnost se před smrtí jejich matky stala důvodem rodinné hádky. Od koupě pozemku parc. [číslo] stodolu a stodůlku užíval i [celé jméno svědka], byť tam v důsledku špatných rodinných vztahů jezdil méně než žalobkyně. Ve stodole a stodůlce skladoval materiál a měl v držení klíče od těchto staveb, které po prodeji pozemku předal žalovanému.

6. Po právním posouzení takto zjištěného skutkového stavu dospěl okresní soud k těmto závěrům: Žalobkyně nenabyla vlastnické právo ke stavbám, které jsou předmětem žaloby, darovací smlouvu ze dne [datum] uzavřenou s její matkou, neboť jí byla obdarována toliko domem [adresa] na stavební parcele [číslo]. Ve smlouvě je sice uvedeno, že je tento dům darován„ se vším zákonným příslušenstvím, se všemi součástmi a se všemi právy a povinnostmi s ním spojenými“, aniž by v ní bylo blíže uvedeno, co se mělo rozumět oním„ příslušenstvím, součástmi a právy a povinnostmi“. V souladu s ustálenou judikaturou reprezentovanou rozhodnutím Nejvyššího soudu 26. 9. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1248/96, posoudil okresní soud toto ujednání podle § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obč. zák.“) jako absolutně neplatné pro zjevnou neurčitost. Protože neplatnost této části darovací smlouvy lze oddělit od jejího zbytku, posoudil okresní soud neplatnost darovací smlouvy podle § 41 obč. zák. pouze jako částečnou, když je nepochybné, že vůlí stran bylo obdarovat žalobkyni domem [adresa], přičemž v této části je darovací smlouva určitá, a proto platná. Žalobkyně přitom vlastnické právo k předmětným stavbám ani nevydržela, neboť předpokladem vydržení je existence tzv. putativního (domnělého) právního titulu držby a objektivní dobrá víra držitele, že je vlastníkem věci. Žalobkyně nemohla být – objektivně posuzováno – v dobré víře, že je vlastnicí předmětných staveb, neboť věděla, že pozemek, na němž stavby stojí, koupil její bratr [celé jméno svědka], který jej jako vlastník užívá i se stavbami, které se na něm nacházejí. Darovací smlouva, kterou žalobkyně nabyla do vlastnictví dům [adresa], nemohla být ani domnělým nabývacím titulem k těmto stavbám, neboť za„ zákonné příslušenství“ tohoto domu nemohly být považovány stavby, které se nacházejí na zcela jiném pozemku a s domem [adresa], ani netvoří stavební celek. V tomto smyslu se ze strany žalobkyně nemohlo jednat o tzv. omluvitelný omyl, který by mohl vést k vydržení těchto staveb. Neplatným pro neurčitost naproti tomu okresní soud neshledal obdobné ustanovení kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené mezi obcí [anonymizováno] a manželi [jméno] a [jméno] [příjmení], podle něhož se touto kupní smlouvou parcela č. st. [anonymizováno] převádí„ vším příslušenstvím, se všemi součástmi a se všemi právy a povinnostmi s ní spojenými“, neboť na rozdíl od darovací smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a její matkou, nelze v tomto případě tímto příslušenstvím logicky rozumět nic jiného než právě ony stavby, které se na prodávaném pozemku nacházejí. Tomu odpovídá i ustanovení této kupní smlouvy, kde je uvedeno, že kupujícím je dobře znám stav kupovaných nemovitostí a že se o něm prohlídkou na místě přesvědčili. Pokud by uvedenou smlouvou bylo převáděno vlastnictví toliko k holému pozemku bez staveb, postrádala by tato pasáž význam. I kdyby však i toto ustanovení mělo být posouzeno jako neplatné pro jeho neurčitost, byla by kupní smlouva uzavřená mezi obcí [anonymizováno] a manžely [příjmení] putativním právním titulem vedoucím k vydržení uvedených staveb. Rozhodující ovšem v dané věci je, že žalovaný pozemek parc. č. st. [anonymizováno], včetně staveb na něm se nacházejících, nabyl za úplatu v dobré víře o tom, že je kupuje od osob, které jsou jejich vlastníky, spoléhaje na to, že stav zapsaný v KN odpovídá skutečnosti. [obec] víra žalovaného, že vlastníky předmětných nemovitostí jsou manželé [celé jméno svědka], je dána, neboť, žalovaný nemohl vědět, že existuje konkurenční právní titul (darovací smlouva ze dne [datum]), na základě kterého žalobkyně dovozuje své vlastnicí ke stavbám. Žalovaný navíc [celé jméno svědka] osobně znal, věděl o tom, že předmětnou parcelu č. st. [anonymizováno] spolu se stodolou a stodůlkou také užívá, a pokud mu [celé jméno svědka] jako prodávající na základě kupní smlouvy stavby předal spolu s klíči, nemohl mít žalovaný žádného důvodu se domnívat, že by [celé jméno svědka] nebyl jejich vlastníkem. To, že stavby užívali i další příbuzní [celé jméno svědka] (žalobkyně a její rodina) nemohlo na jeho dobré víře nic měnit, neboť logicky předpokládal, že stavby jsou užívány tzv. v rodině po vzájemné dohodě. I kdyby tedy [jméno] [jméno] [celé jméno svědka] nebyly vlastníky předmětných staveb, stal se žalovaný jejich vlastníkem, jakožto jejich dobrověrný nabyvatel ve smyslu § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Pokud v této souvislosti žalobkyně argumentovala tím, že„ nikdo nemůže na druhého převést více práv, než má sám“, a proto se žalovaný nemohl stát vlastníkem předmětných staveb zakoupených od manželů [příjmení], jakožto od nevlastníků, dodal okresní soud, že konstrukt, kdy„ nikdo nemůže na druhého převést více práv, než má sám“ byl opuštěn ještě za účinnosti obč. zák., a to v důsledku„ nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 405/15“, (pozn. odvolacího soudu: okresním soudem je zjevně míněn nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 405/16, dostupný prostřednictvím internetu na [webová adresa]), který upřednostnil dobrou víru nabyvatele od nevlastníka před konstruktem, že„ nikdo nemůže na druhého převést více práv, než má sám“, přičemž v poměrech o. z. je jednoznačně upřednostněn princip ochrany dobrověrného nabyvatele a materiální publicita katastru nemovitostí.

7. Vrata, ke kterým se rovněž žalobkyně domáhala určení vlastnictví, jsou podle výsledků dokazování součástí drátěného plotu ve smyslu § 505 o. z., neboť nemohou být od plotu oddělena, aniž se tím věc znehodnotí. Vrata tedy podle názoru okresního soudu nemohou být v tomto případě samostatným předmětem občanskoprávních vztahů a nelze se domáhat určení vlastnictví k nim. Pokud jde o plot, ke kterému se žalobkyně rovněž domáhala určení svého vlastnictví, bylo okresním soudem zjištěno, že jde o drátěný plot s kůly, nacházející se mezi parc. č. st. [číslo], jejímž vlastníkem je žalovaný, a příjezdovou cestou, tedy parc. [číslo] jejíž vlastnicí je [územní celek]. Je tak dle názoru okresního soudu zjevné, že žalobkyni ve vztahu k plotu nesvědčí aktivní legitimace, neboť se domáhá určení vlastnictví k plotu, který odděluje dvě parcely, přičemž ani jednu z nich žalobkyně nevlastní. Navíc z ustanovení § 1024 odst. 1 o. z. vyplývá vyvratitelná právní domněnka o tom, že ploty jsou společné.

8. O nákladech řízení bylo okresním soudem co do základu tohoto nároku rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť okresní soud dospěl k závěru, že i když měl žalovaný ve věci úspěch jen částečný, měla žalobkyně úspěch pouze v nepatrné části (učení vlastnictví k betonové jímce) a proto žalovanému přiznal náhradu nákladu řízení v plné výši. Odměnu za jeden úkon právní služby určil částkou 3 100 Kč, vycházeje z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč dle ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.“). Okresní soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že by v dané věci měla odměna za jeden úkon právní služby činit 10 290 Kč, a vycházet tak z tarifní hodnoty sporu ve výši 300 000 Kč. Je sice pravdou, že judikatorně ustálená praxe hovoří o tom, že pokud jde o určení práva k věci, jejíž hodnota je vyjádřitelná v penězích, výše mimosmluvní odměny se stanoví podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené věci nebo práva. V daném případě sice byla kupní smlouvou ze dne [datum] uzavřenou mezi manžely [příjmení] a žalovaným určena tržní cena převáděných nemovitostí částkou 300 000 Kč, v této věci však byly předmětem sporu pouze stavby (stodola, stodůlka, jímka) a uvedená celková cena byla stanovena včetně parcely, která předmětem sporu nebyla. Hodnotu samotných staveb by nebylo možno zjistit jinak než znaleckým posudkem, přičemž provádět další dokazování pouze za účelem zjištění tarifní hodnoty tohoto sporu by bylo neefektivní. Náklady přiznané žalovanému tak tvoří odměna jeho advokátky za 9 úkonů právní služby, a to přípravu a převzetí věci, vyjádření k žalobě, vyjádření se k odvolání žalobkyně a dále 6 x účast na ústním jednání s tím, že jednání byla uskutečněna v termínech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] (místní šetření), [datum] (v rozsahu přesahující dvě hodiny), [datum] a [datum], tzv. režijní paušál ve výši 2 700 Kč (9 x 300 Kč), cestovné za osm uvedených soudních jednání včetně místního šetření vypočtené okresním soudem při 140 km ujetých při jedné cestě tam a zpět a spotřebě 6,1 l nafty [číslo] km v celkové výši 7 776 Kč a náhrada za promeškaný čas v rozsahu 64 půlhodin po 100 Kč. Platební místo (k rukám advokátky) určil okresní soud podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a třídenní lhůtu k plnění plynoucí od právní moci rozsudku dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž jej napadla v jeho výrocích II. až IV. domáhajíc se jeho změny tak, že bude určeno že předmětné stavby jsou v jejím vlastnictví, bude jí přiznána náhrada nákladů řízení a povinnost k náhradě nákladů státu bude uložena žalovanému. S odkazem na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, namítala že předmětné stavby vydržela, neboť byla v dobré víře, že spolu s domem jí matka darovala i vedlejší stavby a venkovní úpravy, neboť i tyto stavby byly oceňovány ve znaleckém posudku Ing. [příjmení], o němž v darovací smlouvě prohlásila, že s jeho obsahem byla seznámena. Poukázala na to, že dům [adresa], prac. č. st. [anonymizováno], parc. č. st. [anonymizováno] a drobné stavby na nich stojící tvořily původní zemědělský příděl, přičemž matka žalobkyně žádala Státní statek [obec] o prodej domku [adresa] v [obec], dvou stodol patřících ke stavení, dvora včetně zahrady, která byla propůjčena k užívání. Poukázala na obsah kupní smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi matkou žalobkyně a čs. státem – státním statkem [obec], v níž byly převáděné nemovitosti specifikovány jako„ domek [adresa] v [obec], postavený na st. parc. č [částka s příslušenstvím], součástmi i se stavbami k domku náležejícími“. Pokud pak matka žalobkyně žalobkyni obdarovala domem [adresa] s jeho zákonným příslušenstvím, byly tím myšleny zejména vedlejší stavby, i když jsou postaveny na jiné parcele než hlavní stavba, jíž je dům [adresa], jelikož tvořily původní zemědělský příděl. Z tohoto hlediska je smlouva dostatečně určitá, srozumitelná i platná. Veškeré nemovitosti žalobkyně řádně a nerušeně užívala od roku 1997 až do období let 2016 2017. V patře stodůlky a stodoly se sušilo prádlo, seno, česnek či cibule, v přízemí stodoly se skladovalo zemědělské nářadí, ve sklepě stodůlky se skladovaly brambory a různé druhy zeleniny a ovoce. [příjmení] elektřiny do stodoly a stodůlky jsou vedeny z rozvaděče na domě [adresa]. Z obsahu kupní smlouvy ze dne [datum] je zřejmé, že smluvní strany si byly vědomy, že předmětem převodů jsou pouze samotné pozemky parc. [číslo] nic jiného. Žalobkyně nevěděla, že manželé [celé jméno svědka] koupili od [územní celek] parc. č. st. [anonymizováno] i s uvedenou stodolou a stodůlkou. Bratr žalobkyně jezdil na [obec] jen občas. Žalobkyně má rovněž za to, že předmětné stavby jsou ve smyslu stavebního zákona stavbami vedlejšími ve vztahu ke stavbě hlavní, jíž je dům [adresa]. Manželé [celé jméno svědka] byly v roce 1995 a 2012 písemně upozorněni katastrálním úřadem, že získali pouze parc. č. st. [anonymizováno] bez stavby na tomto pozemku stojící. V pořadí druhé upozornění osobně převzala [celé jméno svědkyně] dne [datum] a manželé [celé jméno svědka] tak nemohli mít dobrou víru, že jsou vlastníky této stavby. Žalobkyně má za to, že i kdyby její držba měla být hodnocena jako nedůvodná, došlo u ní k mimořádnému vydržení. Naproti tomu žalovaný podle názoru žalobkyně opírajícího se o rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod Rc 56/2010 nemohl nabýt vlastnické právo k stavbám, které jsou předmětem sporu, na základě jejich dobrověrného nabytí, pokud je kupoval od nevlastníka.

10. Odvolatelka tedy, posuzováno podle obsahu odvolání, uplatnila odvolací důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., tedy že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

11. Zvlášť žalobkyně napadla i výši žalovanému přiznaných nákladů řízení s tím, že jeho zástupkyně má zřízenu pobočku v [obec], a proto cestovné nemělo být počítáno z [obec], ale z [obec].

12. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného zamítavého výroku ve věci samé, neboť má za to, že žalobkyně nemohla být v dobré víře, že by byla vlastnicí nebo oprávněnou držitelkou staveb, které jsou předmětem řízení. Bylo prokázáno, že žalobkyně minimálně mohla mít pochybnosti o tom, že je vlastníkem staveb, a to v době, kdy zjistila, že není vlastnicí pozemků pod domem ani okolních pozemků, tedy nejpozději v roce 2001. Proto ani nemohla splnit vydržecí dobu, pokud by se domnívala, že na základě darovací smlouvy získala i předmětné stavby. Pokud žalobkyně namítá, že právní předchůdci žalovaného nemohli nabýt přesvědčení, že příslušenstvím uvedeným v kupní smlouvě jsou míněny stavby na pozemcích stojící, pak tím spíše nemohla nabýt takovéto přesvědčení žalobkyně, která darem nabývala pouze dům [adresa]. U právních předchůdců žalovaného (manželů Donovalových) se přitom na rozdíl od žalobkyně jednalo o příslušenství, které se nachází na pozemcích, které byly předmětem koupě.

13. Zástupkyně žalovaného potvrdila, že má pobočku v [obec], nicméně bydlí i pracuje v [obec] a do pobočky jezdí pouze sporadicky, má proto za to, že žalovanému bylo správně přiznáno cestovné z [obec], nikoli z [obec].

14. Odvolací soud k projednání odvolání nařídil jednání a podle § 212, 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to pouze v mezích, ve kterých se odvolatelka domáhala jeho přezkoumání, tj. v jeho výrocích II. až IV.; ve vyhovujícím výroku I., odvoláním nenapadeném a na napadených výrocích nezávislém, zůstává rozsudek okresního soudu tímto rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen. Odvolání, pokud se týká věci samé, tj. pokud jím byl napaden zamítavý výrok II. rozsudku okresního soudu, odvolací soud důvodným neshledal. Považuje je však za zčásti důvodné, pokud jím byly napadeny nákladové výroky III. a IV., byť z jiných než odvolatelkou namítaných důvodů.

15. Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou ze zmatečnostních vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před soudem prvního stupně, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, a která by tak odůvodňovala vydání zrušujícího rozhodnutí ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Napadený rozsudek je řádně a dostatečně odůvodněn, a není tak důvodu jej rušit ani podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Ostatně žádnou procesní vadu, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, ani jeho nepřezkoumatelnost odvolatelka nenamítá.

16. Odvolací soud se proto zabýval přezkumem věcné správnosti zamítavého rozhodnutí okresního soudu ve věci samé.

17. Shledal přitom, že okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci a jím učiněný závěr o skutkovém stavu, jak již byl svrchu odvolacím soudem shrnut, má spolehlivou oporu v okresním soudem provedeném dokazování. Pokud jde o jednotlivé důkazy, z nichž okresní soud činil jednotlivá dílčí skutková zjištění, i o úvahy, kterými se okresní soud při hodnocení důkazů řídil, odkazuje odvolací soud pro stručnost na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, s nímž se v tomto směru ztotožňuje. Spolehlivou oporu v okresním soudem provedeném dokazování má i žalobkyní rozporovaný závěr okresního soudu o tom, že bratr [celé jméno svědka] jí ještě za života jejich matky sdělil, že koupil zahradu i se stodolou a stodůlkou, a že v důsledku toho vznikla mezi nimi hádka. Tato skutečnost vyplývá ze svědecké výpovědi bratra žalobkyně [celé jméno svědka]. Tuto svědeckou výpověď přitom nelze hodnotit jako nevěrohodnou jen proto, že vztahy mezi žalobkyní a svědkem nejsou dobré. Nezpochybňuje ji ani skutečnost, že ji nepotvrdila manželka [celé jméno svědka] [celé jméno svědkyně]. Sám svědek uvedl, že si není jistý, zda byla jeho manželka této hádce přítomna. Výpověď svědka [celé jméno svědka] přitom je – jak na to poukázal okresní soud – podpořena, byť pouze nepřímo i výpovědí svědka [celé jméno svědka], bývalého starosty [obec]. Naopak jako nevěrohodné se jeví tvrzení žalobkyně uváděné v žalobě v již pravomocně skončené věci sp. zn. 9 C 158/2017, vedené mezi týmiž účastníky o určení vlastnického práva k pozemkům parc. [číslo] parc. č. st. [anonymizováno], že tyto pozemky, které nenabyla darem od matky ani jinak, užívala, aniž se až do léta 2016, kdy zjistila, že žalovaný vyklízí její majetek z budov stojících na stavební parcele [číslo] zajímala o to, kdo je jejich vlastníkem.

18. Správným shledal odvolací soud i právní posouzení zjištěného skutkového stavu okresním soudem.

19. Podle § 3028 odst. 1 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 2 téhož ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle odst. 3 citovaného ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

20. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

21. Podle § 121 odst. 1 obč. zák. příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány.

22. Okresní soud se správně v prvé řadě zabýval otázkou, zda žalobkyně nabyla vlastnictví k předmětným stavbám samotnou darovací smlouvou uzavřenou s její matkou dne [datum]. Dospěl přitom ke správnému závěru, že tomu tak být nemohlo. Tuto otázku je třeba s ohledem na dobu uzavření posuzované smlouvy za použití § [číslo] odst. 2 část věty za středníkem a § [číslo] odst. 3 i nyní posuzovat podle právních předpisů platných do [datum] Soudní judikatura k obč. zák. se ustálila na těchto závěrech: Pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě. Je-li písemná smlouva o převodu nemovitosti objektivně neurčitá, je neplatná po dle § 37 odst. 1 obč. zák. i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2374/98). Tvoří-li příslušenství věci hlavní nemovitost, může dojít k jeho převodu na jiného smlouvou, jen jestliže byla v této smlouvě vyjádřena vůle převést rovněž příslušenství. Pouze písemné vyjádření vůle převést příslušenství věci vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 75/2004). V daném případě byla v darovací smlouvě vyjádřena vůle převést dům č. p . 72 s příslušenstvím, a je tudíž třeba se zabývat otázkou, zda tato vůle byla ve vztahu k předmětným stavbám vyjádřena dostatečně určitě. Odvolací soud se shoduje s okresním soudem v závěru, že tomu tak není. [adresa] byl žalobkyni darován bez pozemku, na kterém stojí (arg. slova„ stojící na pozemku“, uvedená ve smlouvě; nikoli např.„ s pozemkem“), předmětem daru nebyly ani žádné jiné pozemky, a tedy ani pozemek parc. č. st. [anonymizováno], na kterém stojí stodola a stodůlka. Za této situace pak nelze ani výkladem projevu vůle tak, jak byl vyjádřen v písemné formě v darovací smlouvě, dospět k závěru, že by ve smlouvě obecně uvedeným„ zákonným příslušenstvím“ měly být míněny stavby stojící na jiném pozemku, než na kterém se nachází darovaný dům. To platí tím spíše, že předmětné stavby ani funkci příslušenství domu [adresa] ve smyslu citovaného § 121 odst. 1 obč. zák. neplnily. Tyto stavby totiž nebyly určeny k užívání s domem, nýbrž s pozemkem, na kterém jsou postaveny. [adresa] v době, kdy byl darován žalobkyni, sloužil k trvalému bydlení matky žalobkyně. Pozemek parc. č. st. [anonymizováno] byl užíván jako zahrada. Stodola a stodůlka podle vlastních žalobkyniných slov byly určeny a využívány k uskladnění zemědělského nářadí a zemědělských plodin – brambor, ovoce a zeleniny. Byly tedy určeny k užívání s pozemkem, na kterém stály – k jeho obdělávání a uskladnění plodů na něm vzešlých, nikoli k užívání s domem [adresa]. Jejich využití s bydlením v domě – stojícím na jiném pozemku – bezprostředně nesouviselo. Na tom se nic nezměnilo ani v období po smrti žalobkyniny matky, kdy dům [adresa] přestal být trvale obýván a byl již využíván jen k rekreačním účelům. I poté byly stodola a stodůlka využívány k činnostem vykonávaným na pozemku parc. č. st. [anonymizováno], nikoli v domě [adresa].

23. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se dovolává vydržení předmětných staveb, přičemž tvrdí, že držby se ujala v návaznosti na uzavření výše citované darovací smlouvy ze dne [datum] a že jí tvrzená držba trvala do přelomu let 2016 – 2017 – přesněji řečeno do léta 2016, kdy žalobkyně podle svých vlastních slov uvedených v žalobě ve věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 158/2017 zjistila, že žalovaný bourá dělící zeď a vyklízí z budov na parcele č. st. [anonymizováno] její věci, a tedy zjistila, že se žalovaný ujal držby předmětných staveb – je třeba dále posoudit, zda žalobkyně vlastnické právo k předmětným stavbám nevydržela.

24. Z již výše citovaného § 3028 odst. 2 o. z. je třeba dovodit, že vydržení, které bylo dovršeno před [datum], kdy nabyl účinnosti nyní platný občanský zákoník (o. z.) je třeba posoudit podle předpisů účinných do [datum], tj. podle obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 823/2016, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C [číslo]). Pokud do [datum] k vydržení nedošlo, ale držba dále pokračovala, pak se již podmínky vydržení posoudí podle nyní účinné právní úpravy s tím, že do doby, po kterou měl držitel věc v držbě, je třeba započíst i dobu, po kterou věc držel před [datum] (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12.1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 50/2000).

25. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. věty prvé držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

26. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

27. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

28. Podle § 987 o. z. držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.

29. Podle § 989 odst. 1 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník.

30. Podle § 991 o. z. držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z vůle předchozího držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci, je řádným držitelem.

31. Podle § 1089 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

32. Podle § 1090 odst. 1 o. z. k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

33. Podle § 1090 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

34. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

35. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § [číslo] se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

36. Je pravdou, že okresní soud se zabýval pouze splněním podmínek řádného vydržení předmětných staveb žalobkyní, neboť mimořádného vydržení se žalobkyně dovolala až v nyní projednávaném odvolání. Nicméně odvolací soud dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro mimořádné vydržení předmětných staveb nejsou u žalobkyně splněny. V době od [datum] do [datum] totiž nebylo mimořádné vydržení možné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1082/2019, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C [číslo]). To umožnil až nyní účinný občanský zákoník (o. z.) v § 1095 o. z., za předpokladu, že uplyne doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak k vydržení zapotřebí, a tedy v případě nemovitých věcí nepřerušená doba držby v trvání 20 let (§ 1090 odst. 2 o. z.) Z přechodných ustanovení, konkrétně z výše citovaného § 3066 o. z. pak sice plyne, že do této potřebné doby nepřerušené držby se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem [datum], s tím ovšem, že jde-li o věc nemovitou, pak tato doba neskončí dříve než uplynutí pěti let ode dne nabytí účinnosti o. z., a tedy ne dříve než [datum]. Nepřerušená držba vlastnického práva žalobkyně (bylo-li by možno užívání předmětných staveb žalobkyní vůbec považovat za jejich držbu – k tomu vizte ještě níže) však skončila nejpozději v roce 2016, kdy se na základě kupní smlouvy uzavřené s manžely [příjmení] chopil držby vlastnického práva k těmto stavbám žalovaný, když se těchto staveb ujal, aby je měl jako vlastník (§ 989 odst. 1 o. z.), tedy převzal od nich klíče a začal stavby opravovat a vyklízet z nich věci tam umístěné, o čemž se žalobkyně podle svých vlastních slov již v roce 2016 dozvěděla, aniž podnikla kroky k ochraně své dosavadní držby. Nepřetržitá držba žalobkyně tak skončila ještě před uplynutím ochranné doby stanovené v § 3066 o. z., a již proto k mimořádnému vydržení na straně žalobkyně dojít nemohlo.

37. Je proto třeba posoudit, zda byly splněny (ve srovnání s mimořádným vydržením přísnější) zákonné podmínky řádného vydržení. Podle citovaného § 134 obč. zák. byly těmito podmínkami držba věci a oprávněnost této držby.

38. Jak již odvolací soud uvedl výše, lze s ohledem na dokazovaní provedené před okresním soudem pochybovat o závěru, že užívání předmětných staveb žalobkyní je vůbec možno považovat za jejich držbu. Žalobkyně správně poukazuje na závěry konstantní judikatury podle níž pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (srov. žalobkyní v odvolání citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5823/2017, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C [číslo]). Právě první znak držby však u užívání žalobkyně chybí. Žalobkyně se podle výsledků dokazování již za života své matky, tj. buď ještě před uzavřením darovací smlouvy, jíž nabyla dům [adresa], anebo jen krátce poté, od svého bratra [celé jméno svědka] dozvěděla, že koupil pozemek parc. č. st. [anonymizováno] i se stavbami na tomto pozemku. [celé jméno svědka] pozemek i stavby následně pro sebe užíval – skladoval tam elektrozařízení a ve stodůlce měl – jak shodně vypověděli svědci [jméno] [celé jméno žalobkyně] (dcera žalobkyně), [jméno] [celé jméno svědka] (syn žalobkyně) a [celé jméno svědka] (bratr žalovaného) – zbudovanou a zamčenou garáž. Žalobkyně tak měla přístup jen do ostatních částí staveb, které se – jak shodně vypověděli svědci [celé jméno svědka] (syn žalobkyně) i [celé jméno svědka] (bratr žalovaného) – nezamykaly. Z uvedeného je zřejmé, že vůli s věcí – předmětnými stavbami – nakládat jako s vlastní tu měli již od uzavření kupní smlouvy, jíž nabyli pozemek parc. č. st. [anonymizováno], a tedy od roku 1993, až do prodeje tohoto pozemku žalovanému manželé [celé jméno svědka], kteří žalobkyni, jakožto sestře [celé jméno svědka], toliko mlčky umožnili užívání jejich pozemku a té části staveb na něm se nacházejících, které nebyly uzamčeny. Užívání těchto staveb žalobkyní tak spíše než povahu držby mělo povahu pouhé výprosy (nyní upravena v § 2189 o. z., za účinnosti obč. zák. v zákoně upravena nebyla, nicméně byla uznávána v judikatuře – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, č. j. 22 Cdo 1597/2011), kdy [jméno] [jméno] [celé jméno svědka] užívání nemovitostí žalovanou trpěli, aniž by jí k nim vzniklo nějaké právo.

39. I kdyby však bylo užívání předmětných staveb žalobkyní považováno za držbu, nelze než souhlasit s okresním soudem, že se nejednalo o držbu oprávněnou. Oprávněným držitelem je podle § 130 odst. 1 obč. zák. ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří. Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. [obec] víra držitele musí být v dané věci posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že užívá nemovitou věc, jejíž vlastnictví nenabyl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný v souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod č. C [číslo]). Takové pochybnosti měla mít žalobkyně už na základě toho, že jí bratr oznámil, že pozemek st. parc. [číslo] i se stavbami na něm stojícími koupil; skutečnost, že je žalovaný zapsán jako vlastník pozemku v katastru nemovitostí, mohla žalobkyně jednoduše zjistit nahlédnutím do katastru nemovitostí. [jméno] víru, že jí náleží vlastnické právo k předmětným stavbám, žalobkyně nemohla dovozovat z toho, že byly spolu s domem [adresa] součástí jednoho přídělu. Matka žalobkyně, která žalobkyni domem obdarovala, jej nenabyla jako součást zemědělského přídělu, nýbrž získala jej, a to bez pozemků, smlouvou kupní ze dne [datum]. V této kupní smlouvě, jak na to sama odvolatelka upozorňuje, byl předmět koupě specifikován jako„ domek [adresa] v [obec], postavený na prac. č [částka s příslušenstvím], součástmi i se stavbami k domku náležejícími“. Matka žalobkyně tudíž při koupi domu zjevně rozlišovala„ běžné“ příslušenství a„ stavby k domku náležející“. Do smlouvy darovací však zahrnula pouze dům [adresa] se„ zákonným příslušenstvím“, nikoli již jakékoli další stavby. Stavby, o které v nyní projednávané věci jde, se přitom, jak již bylo výše uvedeno, nenacházejí ani na pozemku, na němž stojí dům [adresa], kterýžto pozemek nejen že nebyl předmětem smlouvy darovací, ale ani předmětem smlouvy kupní z roku 1976. [jméno] víru žalobkyně, že byla obdarována i stavbami na zcela jiném pozemku, než se nachází darovaný dům, nemůže zakládat ani věta o tom, že se žalobkyně seznámila se znaleckým posudkem, kde jsou tyto stavby též (spolu s domem) oceněny. Na tento posudek totiž darovací smlouva neodkazuje ve vztahu k vymezení předmětu daru. Odvolací soud se tak shoduje s okresním soudem v tom, že darovací smlouva nezakládá ani domnělý (putativní) titul, který by mohl založit omluvitelný omyl žalobkyně o tom, že s domem nabyla i jakékoli jiné stavby.

40. Jestliže s ohledem na uvedené žalobkyně nemohla předmětné stavby vydržet za účinnosti obč. zák., tím spíše nemohlo dojít k jejich řádnému vydržení za účinnosti nyní platného občanského zákoníku (o. z.), byť se započtením předchozí doby. Podmínky řádného vydržení v novém občanském zákoníku jsou totiž ještě přísnější, než v obč. zák. Nestačí totiž tak, jako doposud, držba opřená o domnělý titul, ale je třeba, aby se opírala o titul existující a platný (§ [číslo] odst. 1 ve spojení s § 991 o. z.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2119/2015, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod č. C [číslo]).

41. Okresní soud se proto správně zabýval otázkou, zda vlastnické právo k předmětným stavbám nabyli [jméno] [jméno] [celé jméno svědka] kupní smlouvou uzavřenou s obcí [anonymizováno] dne [datum]. I v této smlouvě je uvedeno, že prodávající prodává parcelu č. st. [anonymizováno]„ se vším příslušenstvím a součástmi, právy a povinnostmi“. I v této smlouvě tedy byla vyjádřena vůle převést pozemek č. st [částka s příslušenstvím]. Výslechem [celé jméno svědka], tehdejšího starosty prodávající, bylo zjištěno, že vůlí prodávající bylo spolu s pozemkem touto smlouvou na kupující převést i vlastnické právo ke stavbám, které se na tomto pozemku nacházely. Je tudíž i v tomto případě třeba se zabývat otázkou, zda tato vůle byla ve vztahu k předmětným stavbám vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinek sledovaný smluvními stranami. Odvolací soud se přitom ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že tomu tak bylo. I již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, jako typický případ příslušenství převáděného pozemku uvádí tzv. vedlejší stavby na převáděném pozemku. Jak již bylo výše uvedeno, drobné stavby stojící na daném pozemku – stodola a stodůlka, byly užívány s pozemkem parc. č. st. [anonymizováno] (nikoli s domem [adresa]) jako věcí hlavní. Bylo v nich ukládáno zemědělské náčiní sloužící k obhospodařování pozemku a byly v nich uskladňovány výpěstky z tohoto pozemku. Podle výsledků dokazování zde přitom nebyly žádné jiné věci, krom staveb na pozemku stojících, které by bylo možno považovat za příslušenství tohoto pozemku ve smyslu jeho zákonné definice obsažené ve výše citovaném § 121 odst. 1 obč. zák. Tento závěr lze pak podpořit okresním soudem zmiňovaným ustanovením kupní smlouvy o tom, že se kupující prohlídkou na místě přesvědčili o stavu kupovaných nemovitostí, kdy použitá formulace„ přesvědčit se prohlídkou o stavu“ svědčí závěru, že se prohlídka týkala staveb, nikoli pozemku.

42. Odvolací soud přisvědčuje okresnímu soudu i v tom, že i kdyby předmětná kupní smlouva z [datum] byla vykládána tak, že pokud jde o příslušenství, je pro neurčitost neplatná, nepochybně by s ohledem na výše uvedené došlo k vydržení staveb na pozemku zbudovaných manžely [příjmení], kteří se po koupi pozemku, jak již bylo uvedeno výše, ujali držby i staveb na něm stojících, přičemž kupní smlouva zakládala putativní titul, na jehož základě uplynutím 10 let (tj. v roce 2003) došlo k vydržení předmětných staveb manžely [příjmení]. V řízení nebylo prokázáno, že by tato dobrá víra manželů [příjmení] o tom, že jsou na základě kupní smlouvy ze dne [datum] vlastníky staveb nacházejících se na zakoupeném pozemku, byla před uplynutím vydržecí doby zpochybněna. V řízení nebylo prokázáno, že by dopis katastrálního úřadu z [datum], jímž měli být upozorněni na to, že kupní smlouvou získali pouze pozemek parc. č. st. [anonymizováno] bez na něm stojící stavby, byl [jméno] nebo [jméno] [příjmení] doručen nebo se jinak dostal do jejich dispozice. K dalšímu upozornění katastrální úřad přistoupil až v roce 2012, a tedy až po uplynutí vydržecí doby.

43. Podle § 3054 o. z. stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba.

44. Podle § 3055 odst. 1 o. z. stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku.

45. Podle § 3058 odst. 1 o. z. stanou-li se pozemek i stavba vlastnictvím téhož vlastníka, přestane být stavba samostatnou věcí a stane se součástí pozemku, na němž je zřízena. To neplatí, jedná-li se o stavbu, která není součástí pozemku podle tohoto zákona. Podle odst. 2 téhož ustanovení bylo-li vlastnické právo k pozemku zcizeno třetí osobě, která byla při nabytí vlastnického práva v dobré víře, že stavba je součástí pozemku, přestane být stavba samostatnou věcí a stane se součástí pozemku, na němž je zřízena. Kdo vlastnil stavbu, má vůči zciziteli právo na náhradu ve výši ceny stavby ke dni zániku svého vlastnického práva; byla-li stavba zatížena zástavním právem, přechází zástavní právo na pohledávku na tuto náhradu.

46. Jelikož z vyložených důvodů se manželé [celé jméno svědka] stali ještě před [datum] vlastníky nejen pozemku parc. č. st. [anonymizováno], ale i staveb na tomto pozemku stojících (stodoly a stodůlky), staly se tyto stavby uvedeného dne ze zákona součástí tohoto pozemku (§ 3054 o. z.). Nicméně s okresním soudem je třeba souhlasit i v tom, že i kdyby manželé [celé jméno svědka] nebyli pravými vlastníky předmětných staveb, a ty se proto k datu [datum] nestaly součástí pozemku parc. č. st. [anonymizováno] ve vlastnictví manželů [příjmení], nabyl je stejně žalovaný kupní smlouvou s nimi dne [datum] uzavřenou, a to jako jejich dobrověrný nabyvatel. Stavba stojící na pozemku je v této smlouvě výslovně uvedena jako součást pozemku. Prodávající žalovanému předali klíče a tím i faktické panství nad stavbami na pozemku stojícími. V katastru nemovitostí byla stavba na pozemku stojící zapsána s tím, že nemá samostatný list vlastnictví, přičemž zde nebyl uveden žádný vlastník odlišný od vlastníka pozemku. Na základě této informace v souvislosti s právní úpravou založenou ve výše citovaném § 3054 o. z. se mohl žalovaný důvodně domnívat, a tedy byl v dobré víře, že stavby na pozemku se nacházející nemají jiného vlastníka než samotný pozemek, a že se proto k datu [datum] staly součástí kupovaného pozemku. I kdyby tomu tak ve skutečnosti nebylo, pak nejpozději na základě této dobré víry prodejem pozemku žalovanému podle citovaného § 3058 odst. 2 o. z. přestaly být předmětné stavby samostatnou věcí a staly se součástí pozemku parc. č. st. [anonymizováno], na němž byly zřízeny. Případnému pravému vlastníku těchto staveb odlišnému od prodávajících manželů [příjmení] by vzniklo pouze právo na náhradu ve výši ceny stavby ke dni zániku jeho vlastnického práva, nikoli však vůči žalovanému jakožto nabyvateli, nýbrž vůči zcizitelům, tj. v daném případě vůči prodávajícím, a tedy vůči manželům [příjmení].

47. Pokud s uvedenými závěry polemizuje odvolatelka s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 56/2010, pak je třeba dodat, že uvedené rozhodnutí (tj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006) nevyjadřuje názor, že„ kdo kupuje nemovitost od nevlastníka, vlastnické právo nenabývá, byť jedná v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí“, jak uvádí odvolatelka, nýbrž naopak názor, že v rozsudku citovaná judikatura ústavního soudu„ posouvá dosavadní letitou judikaturu obecných soudů, včetně judikatury Nejvyššího soudu (srov. opět zejména R 29/2007), i svou vlastní (srov. opět nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 349/2003), jež obecně vycházela z toho, že kdo kupuje nemovitost od nevlastníka, vlastnické právo nenabývá, byť jedná v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí“. Nicméně podstatné je, že na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, k níž se daná judikatura vztahuje, počínaje datem [datum] je možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva od nevlastníka v občanském zákoníku výslovně upravena, a to pokud jde o stavbu na cizím pozemku převáděnou jako jeho součást, právě v citovaném § 3058 odst. 2 o. z.

48. Pokud jde o vlastnictví vrat a plotu, pak se odvolací soud ztotožňuje se závěry okresního soudu, že vrata v daném případě nejsou samostatnou věcí, nýbrž součástí plotu, jakož i v tom že plot podle výsledků dokazování slouží jako rozhrada mezi pozemky parc. [číslo] (ve vlastnictví žalovaného) a parc. [číslo] – příjezdovou cestou ve vlastnictví [územní celek], uplatní se zde tedy právní domněnka založená v ustanovení § 1024 o. z., že tento plot je ve spoluvlastnictví žalovaného a [územní celek]. K tomu odvolací soud dodává, že daný plot zjevně slouží vlastníku pozemku parc. [číslo] k ohraničení tohoto pozemku, dříve sloužil vlastníku pozemku parc. [číslo] z něhož byl pozemek parc. [číslo] oddělen, k témuž účelu. V tomto smyslu je možno tento plot považovat za příslušenství této parcely, nikoli za příslušenství domu [adresa] nabytého žalobkyní darem od matky bez pozemků. Žalobkyně ani její matka přitom parcelu [číslo] ani z ní oddělenou parcelu [číslo] nikdy nevlastnila. Žalobkyně si pouze dodatečně od [územní celek] koupila parcelu č. st. [číslo], která byla rovněž oddělena od původní parcely [číslo]. Parcela [číslo] však není předmětným plotem oplocena.

49. Ze všech uvedených důvodů shledává odvolací soud závěr okresního soudu o tom, že žalobkyně není vlastnicí staveb uvedených ve výroku II. přezkoumávaného rozsudku správným, a jako takový výrok II. napadeného rozsudku podle § 219 o. s. ř jako věcně správný potvrdil.

50. Nesprávnými však odvolací soud shledal nákladové výroky přezkoumávaného rozsudku. Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že by úspěch žalobkyně co do určení jejího vlastnictví k jímce bylo možno považovat za její úspěch toliko nepatrný. Bez vlastnictví dané jímky by byla značně ztížena možnost užívání domu [adresa] ve vlastnictví žalobkyně. Tato jímka je pro žalobkyni proto srovnatelně významná jako pro žalovaného oplocení jeho pozemku a zemědělské stavby (stodola a stodůlka) stojící na jeho dalším pozemku. Určováno bylo vlastnictví ke čtyřem věcem (stodole, stodůlce, jímce a oplocení, jehož součástí jsou vrata). Žalobkyně byla úspěšná ve vztahu k jedné z nich (jímce), což odpovídá jejímu čtvrtinovému úspěchu oproti tříčtvrtinovému úspěchu žalovaného. Po odečtení míry úspěchu a neúspěchu jednotlivých účastníků je proto třeba za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. žalovanému přiznat náhradu ( úspěchu – neúspěchu) jím účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně. Okresní soud správně stanovil tarifní hodnotu sporu částkou 50 000 Kč, a tedy výši mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby částkou 3 100 Kč (v podrobnostech lze v tomto směru na odůvodnění napadeného rozsudku pro stručnost odkázat), nesprávně však stanovil počet úkonů právní služby advokátky žalovaného. Okresní soud správně vypočetl celkem 8 jednání, jichž se zástupkyně žalovaného zúčastnila (včetně místního ohledání), správně uvedl i to, že jedno bylo v trvání přesahujícím dvě hodiny, což představuje dva úkony právní služby (srov. § 11 odst. 1 písm. g) a. t.), nicméně – zřejmě v důsledku početní chyby – tato jednání nesprávně zohlednil 6 nikoli 9 úkony právní služby. Okresní soud vedle toho právně považoval za účelně učiněné i úkony právní služby zástupkyně žalovaného spočívající v převzetí a přípravě zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a) a. t.), vyjádření k žalobě (§ 11 odst. 1 písm. d) a. t.) a vyjádření k odvolání žalobkyně. Pominul ovšem, že zástupkyně žalovaného se vyjadřovala k odvolání podanému proti rozhodnutí o zastavení řízení, a tedy proti rozhodnutí, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, pročež za takový úkon právní služby náleží pouze mimosmluvní odměna ve výši základní sazby (§ 11 odst. 1 písm. c) a. t.). Naproti tomu nelze okresnímu soudu vytknout, že přiznal náhradu cestovních výdajů ze sídla zástupkyně žalovaného, nikoli z její pobočky. Zástupkyně žalovaného vysvětlila, že v místě sídla své advokátní kanceláře má bydliště, zatímco do pobočky jezdí pouze sporadicky. Za této situace nelze považovat za neúčelné, pokud k jednáním jezdila ze svého sídla, nikoli ze své pobočky. Odvolací soud přepočetl i výši cestovného, přičemž i v tomto směru dospěl k mírně odlišnému výsledku nežli okresní soud. Celkem tak jsou účelně vynaložené náklady žalovaného v řízení před soudem prvního stupně představovány náklady jeho právního zastoupení v celkové výši 64 479,98 Kč, již tvoří mimosmluvní odměna za 11,5 úkonu právní služby (9 + 2,5) po 3 100 Kč, 12 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 a. t.), cestovné v celkové výši 7 639,24 Kč (v roce 2019 se jedná o náhradu za 1 cestu ve výši 856,24 Kč při kombinované spotřebě 6 l [číslo] km, ceně motorové nafty 33,60 Kč, sazbě základní náhrady 4,10 Kč/km (vyhl. č. 333/2018 Sb.) a 140 ujetých km při jedné cestě ze sídla advokátky žalovaného k jednání a zpět, v roce 2020 o náhradu za 1 cestu ve výši 855,12 Kč při kombinované spotřebě 6 l [číslo] km, ceně motorové nafty 31,80 Kč, sazbě základní náhrady 4,20 Kč/km (vyhl. č. 358/2019 Sb.) a 140 ujetých km při jedné cestě ze sídla advokátky žalovaného k jednání a zpět, v roce 2021 o náhradu za 1 cesty ve výši 844,48 Kč při kombinované spotřebě 6 l [číslo] km, ceně motorové nafty 27,20 Kč, sazbě základní náhrady 4,40 Kč/km (vyhl. č. 589/2020 Sb.) a 140 ujetých km při jedné cestě ze sídla advokátky žalovaného k jednání a zpět, při 2 cestách ze sídla advokátky žalovaného k jednáním v dubnu a květnu 2022 a zpět o náhradu ve výši 2 x 961,24 Kč při kombinované spotřebě 6 l [číslo] km, ceně motorové nafty 36,10 Kč, sazbě základní náhrady 4,70 Kč/km (vyhl. č. 511/2021 Sb.) a 140 ujetých km při jedné cestě ze sídla advokátky žalovaného k jednání a zpět, ve zbytku roku 2022 pak o náhradu za 3 cesty po 1 053,64 Kč při kombinované spotřebě 6 l [číslo] km, ceně motorové nafty 47,10 Kč, sazbě základní náhrady 4,70 Kč/km a 140 ujetých km při jedné cestě ze sídla advokátky žalovaného k jednání a zpět (vyhl. č. 511/2021 Sb. ve znění vyhl. č. 116/2022 Sb.)), náhrada za čas promeškaný při uvedených cestách v rozsahu celkem 64 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1, písm. a), odst. 3 a. t.) a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty, jejíž je zástupkyně žalovaného plátkyní (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), z uvedené odměny a náhrad ve výši 11 190,75 Kč. Podle míry úspěchu a neúspěchu žalovaného mu, jak již bylo řečeno, náleží uvedené celkové částky 64 479,98 Kč, a tedy náhrada nákladů řízení ve výši 32 239,99 Kč.

51. Proto odvolací soud napadený rozsudek v jeho výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (tj. v jeho výroku III.) podle § 219 o. s. ř. potvrdil co do jeho základu a za použití § 220 odst. 1 o. s. ř. jej změnil pouze co do výše nákladů řízení tak, jak je uvedeno ve výroku I. písm. b) tohoto rozsudku.

52. Podle výsledku řízení je pak třeba ve stejném poměru rozdělit i náhradu nákladů státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.), a tedy tak, že žalobkyni bude uložena povinnost nahradit státu jejich , zatímco žalovanému jejich . Takto proto odvolací soud výrokem I. písm. c) tohoto rozsudku za použití § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil přezkoumávaný rozsudek v jeho výroku IV.

53. V odvolacím řízení, jehož předmětem již nebyla jímka, ale pouze stodola, stodůlka a oplocení s vraty, byl plně úspěšným žalovaný. Proto mu odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, jež tvoří náklady jeho právního zastoupení v celkové výši 6 404,53 Kč sestávající z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč spočívající v účasti zástupkyně žalovaného u odvolacího jednání (§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.), paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 a. t.), cestovné ze sídla zástupkyně žalovaného k odvolacímu soudu a ve výši 1 293 Kč při kombinované spotřebě 6 l [číslo] km, ceně motorové nafty 34,40 Kč, sazbě základní náhrady 5,20 Kč/km (vyhl. č. 467/2022 Sb. ve znění vyhl. č. 191/2023 Sb.) a 178 ujetých km při jedné cestě ze sídla advokátky žalovaného k jednání a zpět, náhrada za 6 půlhodin času promeškaného při této cestě po 100 Kč (§ 14 odst. 1, písm. a), odst. 3 a. t.) a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty, jejíž je zástupkyně žalovaného plátkyní (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), z uvedené odměny a náhrad ve výši 1 111,53 Kč.

54. Lhůtu k plnění a platební místo (k rukám advokátky žalovaného) určil odvolací soud stejné a ze stejných důvodů jako soud prvního stupně.

Poučení