19 C 41/2020

Rubrum

Okresní soud v Kladně rozhodl soudcem JUDr. Jaroslavem Lockenbauerem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] žaloba na určení neúčinnosti právního jednání - darovací smlouvy takto:

Výrok

I. Určuje se, že darovací smlouva opatřená ověřenými podpisy na pracovišti Czech Point v Kladně, uzavřená dne [datum] mezi [jméno] [příjmení], narozeným [datum] jako dárcem a žalovanou jako obdarovaným, jejímž předmětem jsou vlastnická práva k nemovitosti parc. [číslo] o výměře 105 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný dům [adresa] v k.ú. Motyčín, obec Kladno, na adrese [adresa], zapsaný na [list vlastnictví], je vůči žalobci právně neúčinná.

II. Žalovaná je povinna zaplatit České republice náklady řízení ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Kladně.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] domáhal vyslovení neúčinnosti právního jednání [jméno] [příjmení], spočívající v darování nemovitosti parc. [číslo] o výměře 105 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný dům [adresa] v k.ú. Motyčín, obec Kladno, na adrese [adresa], zapsaný na [list vlastnictví] (dále jen„ nemovitosti či předmětný dům“) ve prospěch jeho žalované sestry (na základě darovací smlouvy ze dne [datum]). Žalobce svůj návrh odůvodnil tím, že je správcem daně, který vede v rámci mezinárodní pomoci s [jméno] [příjmení] [datum narození] (dále jen„ dlužník“) exekuční řízení dle daňového řádu. Žádost o vymáhání byla žalobci doručena dne [datum] od dožadujícího orgánu Haupzollamt Regensburg – SG G, Koditzer Str. 1, [číslo] [příjmení] (dále jen„ dožadující orgán“), přičemž předmětem vymáhání je pohledávka za dlužníkem z titulu jeho nedoplatku na spotřební dani z tabáku (tabákových výrobků) v celkové výši [částka]. Dlužník dne [datum] převedl nemovitosti darovací smlouvou na svou sestru (osobu mu blízkou), což později při jednání se žalobcem odůvodnil tím, že chtěl, aby nemovitosti zůstaly v rodině. Nemovitosti se nacházely ve výlučném majetku dlužníka, a mohly být exekučně postiženy daňovou exekucí či zástavním právem. K darování mezi dlužníkem a žalovanou došlo v době, kdy si jak dlužník, tak i žalovaná, museli být vědomi toho, že existují vykonatelná rozhodnutí o předepsaném peněžitém plnění a že majetek dlužníka může být postižen daňovou exekucí či zástavním právem. I kdyby žalovaná o pohledávce za dlužníkem v danou dobu nevěděla (což není pravděpodobné), pak to vzhledem ke všem okolnostem při náležité pečlivosti vědět měla a mohla. Skutečnost, že žalovaná v době darování při náležité pečlivosti mohla poznat, že dlužník se snaží darováním zkrátit svého věřitele, je patrná i z toho, že mezi dlužníkem a žalovanou byl blízký vztah, stýkali se, a to i v době, kdy byl dlužník v souvislosti s předmětnou pohledávkou ve druhé polovině roku 2019 umístěn ve vazbě ve [příjmení] republice Německo (od [datum] do [datum]). Doklad o vymahatelné pohledávce byl dlužníkovi doručen dožadujícím orgánem již [datum], tedy předtím, než uzavřel předmětnou darovací smlouvu a je tak zřejmé, že k uzavření smlouvy mezi dlužníkem a žalovanou vedly obavy dlužníka z možného zabavení jeho majetku.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, skutečnosti obsažené v žalobě nepovažuje za prokázané. Žalovaná byla z celé situace šokována, popřela, že by si byla vědoma toho, že by vůči jejímu bratrovi bylo v době darování vedeno jakékoli řízení a že by někde dlužil. Žalovaná je běžným člověkem, osobou bez právního vzdělání a ani by jí nenapadlo se při darování aktivně ptát na to, zda má bratr nějaké nedoplatky a ani by nevěděla, pokud by nějaké nedoplatky měl, co by to pro ni znamenalo. K darování pak došlo v rámci rodiny, kdy nejenom, že žalovaná byla při darování nízkého věku a neměla mnoho zkušeností, ale při takovém darování je i obvyklá vyšší míra důvěry mezi stranami, což nemůže být žalované přičítáno k tíži. Žalovaná v době darování ani nemohla vědět, že zde nějaký dluh vůči jejímu bratrovi existuje, neboť darování proběhlo [datum] a v té době ani žalobci nemohlo být známo, že nějaká řízení vůči jejímu bratrovi v zahraničí probíhají. Pokud jde o právní jednání žalované, pak tato jednala tak jak předpokládá ust. § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře a nikoli naopak. Žalovaná neví, co o svých dluzích věděl její bratr, podstatné však je, že o dluzích nebylo nic vědomo žalované a ani jí to být vědomo nemohlo, když z žádných veřejných rejstříků v ČR tehdy předmětná pohledávka seznatelná nebyla. Pokud jde o zástavní právo na automobil dlužníka (jak také žalobce uváděl), pak existence tohoto zatížení by byla pro žalovanou objektivně zjistitelná až od [datum], tedy až po uzavření předmětné darovací smlouvy. Stejně tak i ostatní listiny jsou opatřeny mladším datem, než z jakého je předmětná darovací smlouva. Žalovaná ve svém životě nikomu nedlužila, jednala řádně a poctivě stran svého majetku, ve kterém by ráda do budoucna žila. Z pohledu prostého člověka stojícího proti jedné z nejmocnějších veřejnoprávních korporací na světě, by soud měl v případě pochybností přihlédnout i k tomu, že žalovaná je slabší stranou a chránit její zájem.

3. Pokud jde o způsobilost žalobce být účastníkem řízení a její procesní způsobilost, pak ta je dána na základě ust. § 3 odst. 3 a § 5 zákona č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, ust. § 1 odst. 3 zákona [číslo] o spotřebních daních, § 1 odst. 2 a § 10 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád a § 6 a § 8 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě ČR.

4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Z žádostí o vymáhání a jednotných dokladech o vykonatelnosti bylo zjištěno, že dožadující orgán požádal dne [datum] žalobce o vzájemnou pomoc při vymáhání pohledávky za dlužníkem. Důvodem vymáhání je pohledávka za dlužníkem v celkové výši [částka] ([částka]), přičemž pohledávky jsou vymahatelné od [datum] a jedná se o pohledávky související s vyměřením spotřební daně dlužníkovi (spotřební daň – daň z tabáku), na základě rozhodnutí úřadu Hauptzollamt Schweinfurt, Dienstort Bamberg, se sídlem [adresa], Německo (referenční čísla pohledávek: S0V [číslo] 2019 [číslo], S0V [číslo] 2019 [číslo]).

6. Z vyrozumění o nedoplatku bylo zjištěno, že dlužník byl žalobcem vyzván k úhradě výše uvedených pohledávek do [datum]. Z exekučního příkazu ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce vydal vůči dlužníkovi exekuční příkaz [číslo] na částku [částka], a to právě za účelem vymožení výše uvedených pohledávek (a nákladů daňové exekuce ve výši [částka]).

7. Z úředního záznamu ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce provedl téhož dne místní šetření na adrese [adresa] (tj. na adrese trvalého pobytu dlužníka), kde dlužník nebyl zastižen, hovořeno bylo toliko se sousedkou pí. [příjmení]. Dále proběhlo místní šetření na adrese [adresa žalované], kde bylo hovořeno s otcem dlužníka, který potvrdil, že na uvedené adrese se dlužník nezdržuje a dále uvedl, že dlužník bydlí v [obec], kam odjel v autě, které mu jeho otec zapůjčil, neboť dlužník vlastní automobil nemá.

8. Z rozhodnutí o zřízení zástavního práva ze dne [datum] značka [číslo] 2020 [číslo] bylo zjištěno, že žalobce zřídil pro zajištění výše uvedených pohledávek zástavní právo k vozidlu Land Rover [registrační značka].

9. Z protokolu žalobce ze dne [datum] bylo zjištěno, že dlužník se společně se svou právní zástupkyní dostavil k jednání se žalobcem stran vymáhání výše uvedených pohledávek. Dlužník při tomto jednání výslovně uvedl, že předmětná nemovitost prochází rekonstrukcí, na které se podílí celá rodina včetně dlužníka. Předmětnou nemovitost zakoupil na půl se svou přítelkyní a po jejich rozchodu daroval dlužník dům sestře, která jej bude nadále užívat. Dlužník dále uvedl, že v rodině mají dobré vztahy a předpokládá, že darováním předmětné nemovitosti sestře, zůstane nemovitost v rodině. Dlužník v danou dobu nebyl zaměstnaný, pobíral příspěvek od Úřadu práce. Ohledně výše uvedeného vozidla zatíženého zástavním právem dlužník uvedl, že toto prodal v dubnu 2020 třetí osobě, která zřejmě neprovedla převod vozidla. Dlužník také uvedl, že nemá finanční prostředky, kterými by mohl uhradit byť i jen částečně výše uvedené pohledávky. Dlužník v rámci opravy protokolu požadoval zaměnit výraz„ o tuto nemovitost nepřijde“ za„ že tato zůstane v rodině“.

10. Z výzvy k součinnosti žalobce z [datum], sdělení pošty ze dne [datum], podacích archů a doručenek bylo zjištěno, že zásilky RR 912488877CZ (vyzvednuta dne [datum] – vyrozumění o nedoplatku), RR379257855CZ (vyzvednuta dne [datum] – exekuční příkaz) a RR379010892CZ (vyzvednuta dne [datum] – zástavní právo), byly všechny převzaty adresátem (dlužníkem) na adrese [adresa].

11. Z výpisů z Katastru nemovitostí ze dne [datum] bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti jsou nyní ve vlastnictví žalované, přičemž k [datum] byly ve vlastnictví dlužníka. Dlužník nemovitosti pořídil na základě Kupní smlouvy z [datum] (s účinky zápisu dne [datum]) a na žalovanou byly nemovitosti převedeny na základě Darovací smlouvy ze dne [datum] (s účinky zápisu dne [datum]). Uvedené je také patrné z Kupní smlouvy ze dne [datum], z níž dále vyplývá, že předmětné nemovitosti nabyl toliko dlužník za kupní cenu [částka]. Z Darovací smlouvy ze dne [datum] dále vyplývá, že žalovaná nabyla předmětné nemovitosti od dlužníka darem, přičemž v článku 2 je uvedeno, že dárce není žádným způsobem omezen v možnosti s nemovitostmi disponovat a v článku 3 je uvedeno, že dar se převádí bez právních vad, dluhů a břemen s tím, že na obdarovaného nepřecházejí žádné dluhy ani břemena.

12. Z doplnění žádosti o vymáhání ze dne [datum] vyplývá, že dlužník byl vzat do vazby v Německu dne [datum] a propuštěn byl dne [datum], dále je patrné, že předmětné pohledávky jsou stále splatné a vymahatelné.

13. Žalovaná při svém účastnickém výslechu mimo jiné uvedla, že předmětné nemovitosti koupil v roce 2017 její bratr (tedy dlužník), a to z jejích peněz (na žádost rodičů žalované). Když byla žalovaná dítě, tak vydělávala peníze tím, že natáčela různé reklamy, filmy a seriály, a to cca od 5 do 13 let věku a tím si měla vydělat cca [částka], peníze spravovali její rodiče a měli je v hotovosti doma. Dále dostala žalovaná darem cca v roce 2010 peníze od své babičky ([částka]), a to věnem jako své tehdy jediné vnučce, která byla navíc babičce nejbližší (babička měla v době darování 3 vnoučata ze strany otce žalované a 2 vnuky ze strany strýce žalované). Peníze měla dát babička žalované jejím rodičům, aby peníze spravovali, doklad o tom nesepisovali, šlo o darování v rodině. Rodiče žalované chtěli tyto peníze investovat do koupě vhodné nemovitosti, kterou našli až v roce 2017 (jednalo se o předmětné nemovitosti). Podle žalované se tehdy změnila rodinná situace. Bratr žalované [jméno] žil v roce 2017 v pronajatém bytě na Kladně se svojí přítelkyní, která čekala dítě, a rozhodoval se, co bude dál dělat s rodinou, kde se usadí. Proto rodiče vybrali předmětnou nemovitost (malý domek ve [část obce]) a dali bratrovi na zakoupení peníze žalované, aby si ten domek koupil, dali mu celou potřebnou částku. V době koupi předmětné nemovitosti bratrova přítelkyně nepracovala a neměla žádný majetek a nemohla tak zřejmě koupit dům s bratrem žalované napůl. Dům byl výlučně bratra žalované, takto to bylo napsané. V rodině měli dohodu spočívající v tom, že aby bratr nemusel platit každý měsíc pronájem, tak se nastěhuje do domku a ušetřené peníze bude šetřit jako základ pro hypotéku na pořízení něčeho většího. Předmětný domek je velmi malý, tak na začínající bydlení. Žalovaná tehdy bydlela u svých rodičů a chystala se studovat na vysoké škole a bylo lepší, aby v předmětné nemovitosti domku někdo bydlel, aby nechátral, žalovaná byla ráda, že se procesu koupě a o nemovitost postará její bratr. Žalovaná měla mít v době koupě domku se svým bratrem (a svými rodiči) domluvu, že on bude v domku bydlet, aby si mohl spořit, dům bude tedy obydlený a žalovaná bude mít domek připravený, až ona dostuduje, přičemž bratr následně na ní nemovitosti převede. Tuto dohodu měli vymyslet rodiče žalované s jejím bratrem, aby zhodnotili peníze, žalovaná se o situaci tehdy tolik nezajímala. Bratr v době koupě domku pracoval v kasinu na Kladně, vedl normální život, měl své auto, platil nájem a nebyl jediný důvod, proč by mu neměla věřit, neboť jej znala. Bratr měl přítelkyni (neoženil se) a bratrova rodina se krátce po narození dcery [jméno] rozpadla (cca 2 měsíce po narození dcery). S bratrem se žalovaná o jeho rodinné situaci tehdy nebavila, bratr je svůj. Bratr žalované si bral svou dceru domů, už když byla miminko. [příjmení] [jméno] se po rozchodu odstěhoval ze [část obce] (z předmětného domku), a to zpátky do bytu na Kladně, kde žil předtím a z domku se odstěhovala bezprostředně poté i jeho přítelkyně (cca v půlce roku 2018) a předmětný domek je od té doby prázdný až dodnes. Bratr se nechtěl do domku vracet, rozchod s přítelkyní jej dost zasáhl, měl psychické problémy, navštěvoval i psychiatra. Bratr vyhledal pomoc psychiatra brzy po rozchodu se svou přítelkyní, kdy mu byl diagnostikován i autismus. Bratr žalované již dříve říkal, že je asi autista a poté po vyšetření v roce 2018 přinesl i výsledek, že ho skutečně takto lékaři diagnostikovali. S bratrem se od doby, co přestal studovat, rodina vídá často, navštěvuje rodinu i s dcerkou, zůstává u nich 2-3 dny. Žalovaná se s bratrem vídá odhadem každý týden, někdy 1x za 14 dní, na cca 3-4 dny. Takto se vídají od doby, kdy bratr dostudoval až dosud, a to po celou dobu s výjimkou období, kdy byl bratr ve vazbě v Německu. To, kdy byl bratr ve vazbě, si žalovaná vzpomíná přesně, protože matka žalované měla oslavu narozenin, na kterou bratr nedorazil (srpen 2019), a to přes předchozí domluvu. Rodina ihned vyhlásila pátrání a ještě v den oslavy se od Policie ČR dozvěděli, že bratr je ve vazbě v Německu a že je jinak v pořádku. Rodině nebylo řečeno, proč je bratr ve vazbě a policie při předání adresy věznice zdůraznili, že se bratra nemají ptát na to, proč je ve vazbě, protože by dopis byl zadržen. Žalovaná, její matka i sestra žalované do vazby bratrovi psaly, a to cca 1x za týden až 14 dní. Bavili se o běžných věcech, co dělají, kam chodí na výlety, posílali fotky i dcery bratra, aby viděl, jak roste. Bratr z vazby telefonovat nemohl, ale psal zpátky, jak se má, co čte, posílal kresby. Žalovaná neví, zda její rodiče bratrovi nabízeli nějakou právní pomoc, ale ví, že bratr sděloval, že v Německu právníka má. Žalovaná měla bratrovi psát pouze běžné věci, právní pomoc mu nenabízela (studovala a neměla by na to ani peníze). Začátkem února 2020 bratr přišel zpátky domů k rodičům (a žalované), rodina nevěděla, že bude propuštěný, byl to pro ně šok a příjemné překvapení (viděli ho rádi). Bratrovi otevírala žalovaná. Bratr ukazoval rodině tetování, které si ve vazbě pořídil a řekl, že má po soudu, že dostal podmínku a tím, že je celá věc vyřízená. Žalovaná se bratra neptala, jakou podmínku má, převládly u ní emoce a radost, že je zpátky. Bratr o tom svém případu nemluvil (ani později), a když se ho žalovaná ptala, tak jí řekl jen to, že mu sebrali auto, a že je v podmínce a že je to vyřízené. Žalovaná věděla, že bratrovi je nepříjemné o tom mluvit, tak odvedla řeč jinam. Žalovaná má i mladší sestru (9 let), a v rodině nechtěli, aby o tom mluvila třeba ve škole, tak jsme se o tom před ní nechtěli bavit. Když bratr přišel, tak byl asi týden doma u rodičů. Bratrovi také chodila do [část obce] spousta dopisů, což rodina řešila (smlouvu na vodárny, stočné, platily se nějaké nedoplatky, které měl hradit bratr). Žalovaná neví, z čeho její bratr nedoplatky tehdy zaplatil, snad z úspor. V době vzetí bratra žalovaného do vazby v Německu bratr ještě pracoval v kasinu. Po návratu z vazby již v kasinu nepracoval. Žalovaná neví, co bratr následně dělal, cca po týdnu u nich se odstěhoval do [obec], kde žil u svých přátel a říkal rodině, že si hledá práci. Bratr své rodiče a žalovanou stále navštěvoval a dělá to dodnes. Žalovaná v době návratu bratra z vězení končila svá studia (vyšší odborná škola) a plánovala se svým přítelem, že se po ukončení školy (mělo nastat v květnu 2020) osamostatní. Proto začala vyřizovat přepis předmětného domu z bratra na sebe. Žalovaná načetla na internetu, jak se převod dělá, co je k tomu potřeba, všechno vytiskla, vyplnila a dala bratrovi k podpisu, který společně hned ověřili na poště. Kolek na poště v hodnotě [částka] za darování hradila žalovaná a nikoli její bratr, protože si žalovaná říkala, že se jedná o její dům. Bratr žalované v té době z [obec] za rodinou jezdil nejspíše vlakem, měl sice auto, ale to nebylo pojízdné, protože stálo půl roku, jak byl bratr ve vazbě. Poté přišlo žalované vyrozumění z katastru, že nemovitost byla na ní přepsána a následně začala společně se svým otcem dům rekonstruovat (i za pomoci dělníků), aby se dům dal do pořádku, k tomu došlo v období března až května 2020. V době této rekonstrukce, respektive krátce poté (květen/červen 2020) o předmětný dům projevila zájem sousedka paní [příjmení], s tím, že by dům koupila, ale žalovaná jej prodat nechtěla. Žalovaná neví z čeho její bratr žil, když se vrátil z Německa, snad z úspor když dříve spořil na hypotéku a žalovaná také věděla, že její bratr byl na pracovním úřadu (zda bral podporu v nezaměstnanosti, žalovaná neví). V době, kdy byl bratr žalované ve vazbě v Německu, tak výživné na jeho dceru hradil za bratra otec žalované, jak je to s výživným dnes, žalovaná neví. To, že má bratr dluhy se žalovaná dozvěděla až poté, co bylo zahájeno toto soudní řízení, když jí přišla žaloba. Následně se ptala svého bratra (a to někdy v září/říjnu 2020), zda má nějaké dluhy a on řekl, že asi ano, a to bylo všechno. Když bratr převáděl dům na žalovanou, tak žalovanou ani nenapadlo se ho ptát na to, zda má nějaké dluhy. Žalovaná věděla, že bratr byl ve vazbě a že mu sebrali auto (jednalo se o jiné auto, než to, co stálo na ulici), a tím to pro žalovanou bylo vyřízené a vůbec jí nenapadlo se při přepisu předmětného domku na něco takového ptát. Bratr na to, že je teď žalovanou, řekl, že je mu to líto, že o ten barák možná žalovaná přijde, a že je dobře, že už nežije babička, že to nevidí. Nyní žalovaná v předmětném domě nic nepodniká a neinvestujeme do něj. Dále žalovaná uvedla, že předtím, než byl její bratr v Německu, věděla, že dluhy nemá. Žalovaná má se svým bratrem dobrý vztah, mají spolu řadu společných aktivit, řekla by, že její vztah s bratrem je lepší, než je běžný vztah bratra a sestry. Žalovaná dnes bydlí u svých rodičů ve svém pokoji.

14. Soud neprovedl dokazování zprávami o psychickém stavu bratra žalované, kterými chtěla žalovaná prokázat, že dlužník je autista a introvert a že v rámci osobního kontaktu je s ním těžké pořízení, neboť tyto důkazy byly navrhnuty a soudu předloženy až po koncentraci řízení a když zároveň tyto důkazy mohla mít žalovaná bez problému k dispozici již dříve (dle své výpovědi o zdravotním stavu bratra měla vědět již od jeho vyšetření v roce 2018). Zároveň se nejedná ani o jinou situaci předvídanou v ust. § 118b o.s.ř. Ostatně jak bude níže uvedeno, tyto důkazy by na názoru soudu nemohly nic změnit a jsou tak i pro posouzení věci již nadbytečné.

15. Podle ust. § 589 odst. 1 o.z., zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. Podle odst. 2 téhož ustanovení se neúčinnost právního jednání dlužníka zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).

16. Ustanovení § 590 odst. 1 písm. c) o.z. stanoví, že věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání, kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.

17. Ustanovení § 591 písm. d) o.z. stanoví, že neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech, což neplatí, jedná-li se o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

18. Na základě ust. § 594 odst. 1 o.z. se lze neúčinnosti právního jednání dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce. 19. [příjmení] blízkou pak definuje občanský zákoník v ust. § 22 odst. 1, podle něhož je osoba blízká příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen„ partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.

20. Podle ust. § 20 odst. 1, odst. 2 zákona č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek je součástí žádosti o vymáhání finanční pohledávky jednotný doklad o její vymahatelnosti v dožádaném státu, který je ode dne obdržení žádosti o vymáhání finanční pohledávky jediným titulem pro vymáhání finanční pohledávky v České republice. Podle odst. 3 téhož ustanovení jednotný doklad o vymahatelnosti finanční pohledávky vyhotovený na standardním formuláři obsahuje a) jméno a bydliště, obchodní firmu nebo název a sídlo dlužníka a další údaje potřebné k jeho identifikaci, b) druh a výši finanční pohledávky, c) složky finanční pohledávky, jako jsou například jistina nebo úrok, d) zdaňovací nebo jiné období, jehož se finanční pohledávka týká, e) určení původního titulu pro vymáhání finanční pohledávky v dožadujícím státu, f) název, adresu a popřípadě další kontaktní údaje orgánu veřejné moci, 1. do jehož působnosti spadá stanovení předmětné finanční pohledávky, 2. u kterého lze získat další informace týkající se finanční pohledávky nebo možnosti jejího napadení, pokud jde o jiný orgán než orgán uvedený v bodě 1, g) časové údaje důležité pro vymáhání finanční pohledávky, h) další náležitosti jednotného dokladu o vymahatelnosti finanční pohledávky. (shodně viz článek 12 Směrnice Rady 2010 [číslo] ze dne [datum] o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření)

21. K otázce odporovatelnosti právního jednání (dnes relativní neúčinnosti) a náležité pečlivosti právních nástupců stran rozpoznání úmyslu dlužníka, kterým je při právním jednání sledován úmysl zkrátit svého věřitele, se již vícekrát vyjádřila soudní judikatura, která za podmínek dříve platného občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) dopěla k následujícím závěrům.

22. Např. podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 02. 2014 sp. zn. 21 Cdo 206/2013„ V případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl a je na žalovaném, aby prokázal, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat.“ 23. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3627/2013„ Vynaložení náležité pečlivosti k poznání úmyslu zkrátit věřitele neznamená, že by osoba dlužníkovi blízká měla„ sama aktivně pátrat po závazcích“ dlužníka; po osobě dlužníkovi blízké se tu ve skutečnosti požaduje jen (a právě) to, aby poznala„ pouze“ dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu – objektivně vzato – v době odporovatelného právního úkonu musel být a projevovat se v chování (jednání) dlužníka. Současně je třeba vzít v úvahu, že osoba dlužníkovi blízká nemůže (nemusí) poznat úmysl dlužníka cum animo fraudandi přímo, ale jen z okolností vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní psychický vztah dlužníka k jeho právnímu úkonu projevuje navenek, tedy pouze z takových okolností, z nichž lze dovodit, zda dlužník vskutku při svém právním úkonu sledoval zkrácení věřitele v přímém nebo nepřímém úmyslu. Požaduje-li se po osobě dlužníku blízké, aby – má-li se úspěšně ubránit odpůrčí žalobě – tvrdila a prokázala, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivost nemohla poznat, z hlediska dokazování to znamená, že osoba blízká může tvrdit (a prokazovat) jen to, že nevěděla a ani nemohla vědět o okolnostech, z nichž bylo zjištěno, že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit své věřitele, přestože v tomto směru vyvinula náležitou pečlivost.“ 24. Dále lze odkázat i na závěry judikatury Nejvyššího soudu ČR uvedených v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1912/2000 30 Cdo 2828/2009, 30 Cdo 3594/2010, 21 Cdo 720/2011 a dalších. Také ze závěrů uvedených v literatuře ve vztahu k nyní platnému občanskému zákoníku je patrné, že„ U osob blízkých je situace poněkud odlišná. Je běžnou praxí, že dlužníci mají prioritně zájem svůj majetek převést na osoby jim blízké než na jiné osoby. V této souvislosti je třeba odkázat na § 22 ObčZ, který ve srovnání s ObčZ 1964 okruh osob blízkých rozšiřuje. ObčZ de facto předpokládá vědomost o tom, že dlužník má v úmyslu věřitele zkrátit. V tomto případě pak dochází k obrácení břemene tvrzení a důkazního břemene a je na osobě blízké, aby v řízení tvrdila a prokázala, že o úmyslu dlužníka nevěděla a ani s vynaložením náležité péče vědět nemohla. Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního jednání takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době neúčinného právního jednání, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Blíže např. rozhodnutí NS ČR 21 Cdo 1912/2000“ (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. [číslo]).

25. Nicméně v podmínkách úpravy relativní neúčinnosti právního jednání podle v současnosti platného občanského zákoníku (která je v některých ohledech odlišná od dřívější právní úpravy obsažené v ust. § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), dospěla soudní judikatura k následujícím závěrům, které je vhodné šířeji zrekapitulovat.

26. Např. Krajský soud v Plzni pak ve svém rozsudku ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 13 Co 99/2017 dospěl k závěru, že„ Na rozdíl od ostatních skutkových podstat relativní neúčinnosti upravených v ust. § 590 o. z., není odporovatelnost bezúplatných právních jednání podmíněna vinou dlužníka a odpůrce na zkrácení. Rozhodující je samotná bezúplatnost právního jednání.“ 27. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 21. prosince 2017 sp. zn. 14Co 268/2017 dovodil, že„ I. U bezúplatných právních jednání zvláštní právní úprava relativní neúčinnosti v ustanovení § 591 o. z. vylučuje použití ustanovení § 590 o. z. tj. podle ustanovení § 590 lze posoudit pouze relativní neúčinnost právních jednání úplatných. II. Věřitel se neúčinnosti bezúplatného právního jednání svého dlužníka může úspěšně dovolat za podmínky, že takové právní jednání dlužníka zkracuje uspokojení jeho vykonatelné pohledávky (§ 589 o. z.) a že k němu došlo v posledních dvou letech. Subjektivní stránka, tj. to, zda dlužník měl zkracující úmysl a zda byl nebo musel být takový úmysl znám druhé straně, se v takovém případě neposuzuje. III. Pojem bezúplatnosti je pojmem širším nežli darování. Bezúplatným je každé právní jednání, které znamená pro dlužníka majetkovou oběť, za niž mu druhá strana neposkytne adekvátní protihodnotu.“ 28. Dále ve vztahu k výjimce uvedené v ust. § 591 písm. d) o.z. judikoval Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 09. 10. 2018 sp. zn. 21 Cdo 867/2018 tak, že„ To, zda dlužník plněním třetí osobě vyhověl ve smyslu § 591 písm. d) obč. zák. mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, se vždy posuzuje s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Přihlíží se zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění jde, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním zvýhodní dlužník třetí osobu na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj toto plnění představuje s ohledem na jeho majetkovou (sociální) situaci, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně chtěl vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné právní jednání nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele).“ Pojem„ ohledy slušnosti“ užitý v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění, tak i ve vztahu k dlužníkovi. Za plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti vůči jiné osobě (nabyvateli plnění), by bylo možné považovat například poskytování„ výživného“, byť by k tomu dlužník nebyl podle zákona povinen, za situace, kdy by nabyvatel plnění byl na tomto příjmu existenčně závislý. I v takovém případě však musí být plnění dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku. Stejně tak plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku, musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku a musí se jednat o takový mravní závazek, který převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky.

29. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 28. 02. 2019 sp. zn. 21 Cdo 955/2018 dále rozvedl, že„ Podmínky uvedené v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je třeba – vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka – vykládat v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku z možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli. Ustanovení § 591 písm. d) o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad ustanovení § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za„ slušné“ a„ mravné“. Takové absolutní nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě nebylo smyslem a účelem ustanovení § 591 písm. d) o. z. a naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné právní jednání dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění za„ slušné“ a„ mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu, a že právo věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno.“ 30. V řízení bylo spolehlivě prokázáno, že žalobce na základě mezinárodní pomoci legitimně jako„ pověřený věřitel“ vymáhá vůči dlužníkovi, který je právním předchůdcem žalované a zároveň osobou žalované blízkou (její bratr), výše uvedené vykonatelné pohledávky dosti přesahující částku 22 mil. Kč. Dále bylo prokázáno, že právní předchůdce žalované převedl na žalovanou výše uvedenou darovací smlouvou (tedy bezúplatně) předmětné nemovitosti, a to v době bezprostředně následující po jeho návratu z vazby v Německu (pouhých 6 dní poté) a zároveň v době, kdy o svých závazcích vůči Německu velice dobře věděl (věděl o předmětných pohledávkách minimálně od konce listopadu 2019). Dále vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne [datum] a že k předmětnému darování mezi dlužníkem a žalovanou došlo dne [datum], je zřejmé, že žaloba byla podána včas ve 2 leté lhůtě. Už jen tyto skutečnosti jsou dostačující pro přijetí závěru, že žaloba byla podána zcela oprávněně, a to v souladu s aktuální judikaturou nejenom Nejvyššího soudu ČR (jak je výše uvedena), podle níž je na tuto věc z důvodu bezúplatného právního jednání (darování) nutné aplikovat právě ust. § 591 o.z., s čímž souhlasí i zdejší soud.

31. Soud se dále zabýval i tím, zda je na věc možné uplatnit výjimku uvedenou v ust. § 591 písm. d) o.z., když žalovaná se při svém výslechu (a částečně i ve svých tvrzení) dostatečně vyjádřila i v tom smyslu, že k předmětnému darování mezi dlužníkem a žalovanou došlo i z důvodu plnění údajné ústní dohody, kterou měla se svým bratrem od roku 2017 Dohoda měla spočívat v tom, že dlužník disponoval s jejími penězi na pořízení předmětného domu, který měl později na žalovanou převést zpět, k čemuž mělo dojít v době, kdy žalovaná bude předmětné nemovitosti potřebovat pro sebe. Důvodem této dohody mělo být mimo jiné to, aby dlužník nemusel hradit náklady jiného svého bydlení a mohl si začít spořit na větší bydlení. De facto žalovaná uvedla i to, že předmětné nemovitosti na ní bratr po návratu z vazby v Německu převedl právě proto, že se jednalo (byť nikoli de iure) o nemovitosti žalované, v nichž měla mít uloženy nejenom své výdělky z dětství, ale také finance získané darováním od své babičky.

32. Zdejší soud je toho názoru, že ani tato výjimka se v daném případě nemůže uplatnit, když s ohledem na výše uvedenou judikaturu vyšších soudů jistě nejsou splněny podmínky pro uplatnění takové výjimky. Kromě toho, že výpověď žalované je v tomto směru dosti nedůvěryhodná (viz níže) a soud jí neuvěřil, je dále zjevné, že darování v dané době nebylo přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, který měl pohledávky přes 22 mil. Kč a de facto žádný majetek, dále nebyl zaměstnaný, ostatně nebyl ani schopen sám bez pomoci svých rodičů hradit např. výživné na dceru apod. Je také zřejmé, že předmětným darováním došlo k podstatnému snížení majetkových aktiv dlužníka, když předmětné nemovitosti představovaly v danou dobu jeho jediný majetek větší hodnoty (a nemá větší majetek zjevně ani dnes). Dlužník si zároveň jen těžko mohl dovolit v danou dobu přijít o svůj jediný hodnotný majetek, který měl naopak použít na úhradu svých dluhů, čímž by vůči svému věřiteli jistě naplnil tzv.„ ohled slušnosti“. Také je možné vyloučit, že by se s ohledem na zjištěné poměry zúčastněných mohlo jednat o běžné darování (viz § 591 písm. b/ o.z.).

33. Vzhledem ke zcela jasné časové návaznosti předmětného darování, kdy k němu došlo v podstatě okamžitě po návratu dlužníka z vazby v Německu (v řádu dní), je jen obtížné uvěřit tomu, že by k darování mělo dojít na základě jakési dřívější ústní dohody mezi ním a žalovanou (navíc de facto neprokazatelnou). Naopak z této logické návaznosti je zřejmé, že tak dlužník učinil ve snaze předmětné nemovitosti dostat ze sféry vlivu svého věřitele, o čemž svědčí i jeho vyjádření při ústním jednání u žalobce dne [datum] kde uvedl, že„ chtěl, aby nemovitost zůstala v rodině“. Výpověď žalované není důvěryhodná, když je dále zřejmé, že žalovaná velice dobře po celou dobu trvání vazby dlužníka věděla, že se dlužník nachází ve vazbě a logicky se musela (a pokud tak neučila, tak se zjevně měla) ptát svého bratra, proč dopadl tak jak dopadl. To, že tak podle svých slov neučinila je jednoznačným důvodem pro přijetí závěru, že žalovaná ani nepostupovala s náležitou opatrností a pečlivostí, kterou od ní stran darování bylo v době její zletilosti jistě možné očekávat, ačkoli sama disponuje minimálně rozumem průměrného člověka (viz § 4 o.z.). Žalované pak i dle jejích vlastních slov bylo známo, že dlužník nemá v dané době ani finance na hrazení výživné své dcery (půjčoval si u rodičů), musela tak mít povědomí o špatné majetkové situaci svého bratra, což jí mělo vést k větší obezřetnosti, to vše je umocněno tím, že se s bratrem velmi často vídala a měli spolu„ nadstandardní vztah“, jak sama uvedla. Také znalost zdravotního stavu svého bratra (dlužníka) mělo vést žalovanou logicky za dané situace k větší obezřetnosti a nikoli naopak. Není také uvěřitelná ani logická výpověď žalované v tom směru, že v roce 2017 mělo dojít k výše uvedené transakci s bratrem, kdy tento měl za její peníze nabýt nemovitost, aby jí na žalovanou v budoucnu převedl. Je potřeba si uvědomit, že žalovaná byla v době údajné dohody již plnoletá a není tak dán jediný rozumný důvod, aby předmětné nemovitosti nenabyla„ za své peníze“ sama (tedy bez nutnosti schvalování jednání opatrovnickým soudem), i tak by bratra mohla nechat v předmětném domku bydlet a tento si mohl„ spořit“ na lepší bydlení. Ostatně i tvrzení o darování peněz žalované od její babičky, aniž by tato zároveň obdarovala i další svá vnoučata není příliš důvěryhodné (je sice možné, ale za dané situace spíše nepravděpodobné), když podle žalované měli v rodině dobré vztahy a i například její bratr (dlužník) byl v danou dobu nezajištěný (měl studovat). Pakliže by soud připustil potenciální možnost, že žalovaná poskytla v době své zletilosti svému bratrovi (dlužníkovi) své peníze (což soud považuje za možné, ale nepříliš důvěryhodné), pak je z kontextu zjevné, že by se mohlo jednat spíše o zápůjčku žalované bratrovi či darování předmětných financí bratrovi, než o jakousi podivnou dohodu o údajném„ přechodném vlastnictví předmětných nemovitostí“, která by se zjevně zcela vymykala poměrům ve společnosti. I v takovém nepravděpodobném případě by žalovaná nesla sama riziko ztráty financí, které by zapůjčila peníze člověku, který je nebude schopen vrátit, tak jako takové riziko nese kdokoli jiný.

34. Jedna věc je samozřejmě posouzení intenzity samotného mravního závazku (který soud v tomto případě neshledal) a druhá věc je i obecné posouzení naplnění kritéria dobrých mravů při jakémkoli právním jednání, které se může uplatnit i při darování. [obec] mravy jsou dle ustálené judikatury (např. rozhodnutím NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2248/2009, popř. 33 Cdo 27776/2008, a zejména sp. zn. 33 Cdo 4900/2010) interpretovány jako kategorie obecně uznávaného souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních, jako takové jsou tedy měřítkem etického hodnocení konkrétní situace z pohledu poctivého jednání a slušnosti. Podstatou dobrých mravů je jejich zásadní neměnnost v čase. Je zřejmé, že z hlediska obecného chápání korektivu dobrých mravů by bylo ve značném rozporu s dobrými mravy, pokud by soud měl dospět k závěru, že by i při bezúplatném právním jednání v hypotéze vyjádřené v ust. § 591 písm. d) o.z., nemohlo být posuzováno i to, zda v době právního jednání osoba dlužníkovi blízká mohla úmysl dlužníka zkrátit svého věřitele při náležité pečlivosti poznat či nikoli. Tím by totiž mezi osobami blízkými v případě bezúplatných jednání mohlo dojít k vyloučení právní úpravy relativní neúčinnosti (dříve odporovatelnosti), čímž by v konečném důsledku byly poškozeny třetí osoby (jak uvedl i výše Nejvyšší soud ČR).

35. Pokud by tak osoba dlužníkovi blízká mohla poznat úmysl dlužníka zkrátit svého věřitele v souvislosti s právním jednáním při náležité pečlivosti (což se zjevně stalo v tomto případě) a proces darování by přesto dovršila, jednala by v takovém případě jistě v rozporu s dobrými mravy. Proto se při posuzování rozporu právního jednání s dobrými mravy (pozor - nezaměňovat za intenzitu mravního závazku) jistě podpůrně uplatní i předcházející judikatura stran možnosti vědomosti o úmyslu dlužníka zkrátit svého věřitele a náležité pečlivosti, která se ostatně i dnes v případě osob blízkých uplatní beze zbytku stran právních jednání jiných než bezúplatných (tj. uvedených v ust. § 590 o.z.).

36. K názoru žalované, že soud by měl ve věci aplikovat i ust. § 7 o.z., podle něhož se má za to, že kdo jednal určitým způsobem, jednal v dobré víře, lze uvést tolik, že se jedná o ustanovení obecné povahy, které se v případech relativní neúčinnosti (dříve odporovatelnosti) právních jednání mezi osobami blízkými zjevně zcela neuplatní. Ze zákonné úpravy je totiž patrné, že v takových případech platí naopak speciální zákonná úprava dle ust. § 589 a násl. o.z., podle níž se naopak presumuje vědomost osob blízkých o tom, že dlužník má v úmyslu věřitele zkrátit (viz výše).

37. Pokud pak právní zástupce žalované ve své závěrečné řeči odkazoval na to, že se jedná o jednání, které se v rodinách (včetně jeho vlastní) obvykle děje a poukázal na příklad své matky a jejího potenciálního dluhu u rakouského státu, pak tento příklad jistě není případný, když neuvedl nic o tom, že by jeho matka byla v Rakousku ve vazbě pro krácení daně či, že by ani neměla dostatek financí na hrazení výživného a žádný majetek. Jsou to právě okolnosti každého individuálního případu, které je nutné posuzovat, přičemž situace žalované a jejího bratra je od (byť hypotetického) příkladu zmíněného právním zástupcem žalované, zcela odlišná. Pokud dále žalovaná poukazovala na to, že ona je soukromou fyzickou osobou a německý stát jednou z nejsilnějších veřejnoprávních korporací a je tak sama v postavení slabší strany a právě proto, by jí měl soud vyhovět, pak ani tento názor není správný, neboť síla věřitele se nijak postavení žalované nedotýká a její práva obrany nijak nezmenšuje. V tomto typu řízení mají obě strany stejně silné postavení. Opačný závěr by vedl k popření práva, které stojí na zásadách rovnosti a možnosti každého se domoci svých práv, ať už je bohatý či chudý.

38. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., a contrario, když v řízení úspěšný žalobce náhradu nákladů nepožadoval.

39. Jelikož je žalobce podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen„ PoplZ“) osvobozen od placení soudního poplatku a soud jeho žalobě vyhověl, poplatková povinnost tak podle § 2 odst. 3 téhož zákona přešla na žalovanou. Výrokem III. tak soud uložil žalované povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši [částka] (položka 4, bod 1, písm. c) Sazebníku poplatků). O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení