19 Co 105/2025 - 415

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudkyň JUDr. Ireny Šolínové a Mgr. Martiny Nyplové ve věci žalobce: [právnická osoba], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [jméno] sídlem [adresa] proti žalovanému: [jméno], narozený [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátkou [jméno] sídlem [adresa] o zaplacení částky 28 503 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2024, č. j. 13 C 16/2021-332 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. září 2025, č. j. 13 C 16/2021-394 a opravného usnesení ze dne 16. září 2025, č. j. 13 C 16/2021-397 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku I, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 28 503 Kč, a ve výroku II potvrzuje.

II. V části výroku I, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 8,25% úrok z prodlení ročně z částky 19 954 Kč od [datum] 2020 do [datum] 2021, se rozsudek okresního soudu zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.

III. V částech výroku I, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 8,25 % roční úrok z prodlení z částky 19 954 Kč od [datum] 2021 do zaplacení a 8,5% roční úrok z prodlení z částky 8 549 Kč od [datum] 2023 do zaplacení, se rozsudek okresního mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 8,5 % roční úrok z prodlení z částky 28 503 Kč od [datum] 2021 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení před okresním soudem ve výši 63 958 Kč a před krajským soudem ve výši 12 366 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v [adresa] náklady řízení ve výši 20 598 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Výše označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 28 503 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 954 Kč od [datum] 2020 do zaplacení a s 8,5% úrokem ročně z částky 8 549 Kč od [datum] 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Vzájemný návrh žalovaného ve znění, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 59 900 Kč spolu s úrokem z prodlení ode dne podání vzájemného návrhu, zamítl (výrok II). Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 63 958,80 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a doplňujícím, resp. opravným usnesením rozhodl ve výroku IV. tak, že žalovaný je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v [adresa] náklady řízení ve výši 20 598 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Po provedeném dokazování soud uzavřel, že žaloba je důvodná. Vyložil, že žalobce se původně (návrhem ze dne [datum] 2021) po žalovaném domáhal zaplacení částky 20 122 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný je od [datum] 2018 vlastníkem bytové jednotky č. [číslo] v domě č. p. [číslo] v [název] ulici v [adresa] a k jednotce příslušejícího spoluvlastnického podílu o velikosti 8542/198332 na společných částech domu č. p. [číslo] a na pozemku označeném jako st. p. č. [číslo], na němž je bytový dům postaven. V budově vzniklo [název]. Žalovaný žalobci nesdělil, že je (novým) vlastníkem bytové jednotky a příslušného podílu na společných částech domu, toto se žalobce dozvěděl až na základě vlastního pátrání na podzim 2018, když ze strany žalovaného nebyly placeny stanovené příspěvky na výdaje spojené se správou domu a pozemku a zálohy na úhradu za služby a nedoplatky vyplývající z jejich vyúčtování dle ustanovení § 1180 a 1181 o. z. a dle čl. V. odst. 2 písm. c) a d) stanov žalobce. Žalobce tak jako poskytovatel služeb požadoval po žalovaném zaplacení nedoplatku vyúčtování záloh za dobu od [datum] 2018 do [datum] 2018 a poplatek za správu domu za toto období v celkové výši 7 355 Kč; vyúčtování bylo žalovanému zasláno [datum] 2019, [datum] 2019 pak žalovaný e-mailem žalobci bez dalšího sdělil, že s vyúčtováním nesouhlasí. Dále žalobce požadoval po žalovaném zaplacení nedoplatku z vyúčtování záloh za období od [datum] 2019 do [datum] 2019 a poplatek za správu domu v tomto období v celkové výši 17 507 Kč, které bylo žalovanému zasláno [datum] 2020 a [datum] 2020 žalovaný opět e-mailem sdělil, že s vyúčtováním nesouhlasí, aniž uplatnil konkrétní námitky. Celkovou částku pak žalobce ponížil o 6 000 Kč, když žalovaný v [datum] 2020 uskutečnil platbu v této výši s tím, že se jedná o zálohy za rok 2019; za uvedené období tak nakonec žalobce požadoval 11 507 Kč. Dále žalobce požadoval zaplacení částky 1 260 Kč za příspěvky na správu domu za období [datum] až [datum] 2020, která již byla v době podání žaloby splatná s tím, že žalovaný byl opakovaně upomínán o zaplacení, avšak bezvýsledně. Dne [datum] 2022 žalobce rozšířil žalobu o 8 549 Kč; tato částka představuje dluh z vyúčtování za období od [datum] 2020 do [datum] 2020. Okresní soud změnu žaloby připustil. Následně upravil žalobce vyúčtování za rok 2018 na částku 7 187 Kč s tím, že ohledně částky 168 Kč s 8,25% úrokem z prodlení od [datum] 2020 vzal žalobu zpět; okresní soud ohledně této částky řízení zastavil (viz č. l. 78 spisu). Vyložil, že žalobce dle požadavků žalovaného opravil předchozí vyúčtování za rok 2018 a dne [datum] 2021 mu zmíněná vyúčtování doručil znovu. Stalo se tak po jednání účastníků dne [datum] 2021, kde se dle tvrzení žalobce žalovaný zavázal, že nebude požadovat pokutu za pozdní doručení vyúčtování, a dále se zavázal veškerý dluh vůči žalobci doplatit; následně však přestal reagovat, a i nadále sporoval řádné vyúčtování služeb. Při jednání soudu žalovaný učinil nesporným, že za léta 2018 a 2019 nezaplatil žádné zálohy a teprve v [datum] 2020 zaplatil 6 000 Kč jako zálohu za rok 2019. Písemně byl upomínán o zaplacení dluhu, naposledy [datum] 2020.

3. Okresní soud dále vyložil, že dle znaleckého posudku [jméno], znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady – specializace podniky, účetní evidence – specializace účetnictví, je vyúčtování tak, jak vyplývá z předložených dokumentů, které byly zaslány žalovanému [datum] 2021, řádné a správné. Předpisy upravující tuto oblast práva jsou poměrně flexibilní; legislativa umožňuje odchylky od pravidel v zákoně (tj. odchylky od občanského zákoníku, případně zákona č. 67/2013 Sb., a též vyhlášek č. 269/2015 Sb., resp. 366/2013 Sb.), přičemž pro vyúčtování jsou nejdůležitější stanovy, které podrobně řeší tzv. rozúčtovací klíč. Správnost znaleckého posudku pak znalec stvrdil při jednání, kdy se vyjadřoval i k dalším námitkám žalovaného. Soud nepovažoval za důvodnou námitku žalovaného, že znalec nemá potřebnou odbornost, a také nepovažoval za důvodnou námitku podjatosti vůči znalci, jak podrobně vysvětlil v bodech 35 až 37 odůvodnění rozsudku.

4. Právně soud posoudil věc podle § 1180 a 1181 o. z. a dále podle zákona č. 67/2013 Sb., konkrétně § 7 a 8 uvedeného zákona a též vyhlášky č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům, ve znění do 1. 11. 2021 (dále jen „vyhláška“). Vyúčtování za daná období považoval za řádná a správná. Připomněl, že žalovaný měl jakožto příjemce služeb možnost do 30 dnů od doručení vyúčtování písemně požádat poskytovatele služeb, aby doložil náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování podle uvedeného zákona, a aby umožnil příjemci služeb pořízení kopie podkladů. Pokud námitky v této lhůtě nepředložil, platí, že se způsobem a obsahem vyúčtování souhlasí (§ 8 odst. 1 a 2 vyhlášky). Žalovaný žádné námitky neuvedl, pouze bez dalšího sdělil, že s vyúčtováním nesouhlasí. Žalobce tak nemohl na námitky reagovat, když nevěděl, co konkrétně žalovaný sporuje. Následně žalovaný přestal se žalobcem komunikovat. Ohledně správnosti jednotlivých vyúčtování za rok 2018 a 2019, ohledně nichž uplatnil žalovaný námitky teprve v průběhu řízení, vyšel soud z posudku [jméno], který došel k jednoznačnému závěru, že vyúčtování bylo provedeno početně správně, vyúčtování neobsahovalo konkrétní koeficienty a součinitele pro přepočty započitatelné podlahové plochy. Znalec vycházel z celkové podlahové plochy bytové jednotky žalovaného, která činí dle prohlášení vlastníka 85,42 m2, když do ní bylo třeba započítat i podlahovou plochu sklepa, a shodná plocha je uvedena i ve vyúčtování a je určena v souladu s § 3 nařízení vlády č. 366/2013 Sb. Ve vyúčtování je také správně uvedena započitatelná a vytápěná plocha dle vyhlášky č. 269/2015 Sb. Okresní soud vysvětlil, že dle znaleckého posudku jsou i koeficienty použity správně, stejně tak jako započitatelná plocha; žalovaný ani nikdy dříve netvrdil, že by údaje nebyly správné, a nikdy předtím nechtěl po žalobci vysvětlit výpočet vytápěné a započitatelné plochy. Ve vyúčtování za rok 2018 jsou zahrnuty náklady i za jiné období, což je v pořádku, protože se jedná o opakovatelné služby, které jsou přeúčtovány za konkrétní období jednotlivým členům žalobce, a dle zákona o účetnictví je takto v případě opakovatelných nákladů účtováno správně. Soud tedy považoval vyúčtování za správná, když způsob vyúčtování je v souladu se stanovami žalobce, je zcela obvyklý, nepřesahuje meze zákonné úpravy, která je dle důvodové zprávy k zákonu dispozitivní, pokud není stanoveno jinak, a skutečnost, že vyúčtování neobsahuje konkrétní koeficienty a součinitele použité pro přepočty započitatelné podlahové plochy, nezpůsobuje neplatnost takového vyúčtování, když je třeba je posuzovat z hlediska materiální správnosti, a nikoli zcela formalisticky, což není účelem zákona. Z jednotlivých vyúčtování za léta 2018 až 2020 je jednoznačné, že byly vyúčtovány všechny služby společně, celkové náklady připadající na byt, zálohy a celkový rozdíl mezi náklady a zálohami, u každé jednotlivé služby je uvedena spotřeba, náklady na poskytnutí služby, způsob rozúčtování, výše zaplacené zálohy i rozdíl mezi náklady a zálohou a další potřebné náležitosti. Žalobce podrobně vymezil, z jakých nedoplatků, za jaké služby a jaká období se dluh žalovaného skládá. Rozhodl proto, že žalovaný je povinen zaplatit mu dluh z vyúčtování za rok 2018 (7 187 Kč včetně příspěvku na správu domu ve výši 630 Kč), za rok 2019 (11 507 Kč + příspěvek na správu domu 1 260 Kč) a za rok 2020 (8 549 Kč), celkem částku 28 503 Kč s příslušenstvím.

5. Důvodným soud naopak neshledal vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 59 900 Kč jakožto pokuty spojené s pozdním, resp. vadným vyúčtováním ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, a to ve výši 50 Kč za každý den prodlení v celkové výši 59 900 Kč (konkrétně požadoval za rok 2018 od [datum] 2019 do [datum] 2021 za 782 dnů po 50 Kč, celkem 39 100 Kč, a za rok 2019 do [datum] 2020 do [datum] 2021 za 416 dnů po 50 Kč, celkem 20 800 Kč). Vyložil, že vyúčtování za rok 2018 bylo žalovanému zasláno [datum] 2019, což potvrdil e-mailem [datum] 2019. Skutečnost, že bylo později dne [datum] 2021 vyúčtování o 168 Kč opraveno, na tomto závěru nic nemění, prodlení tak činí toliko 21 dnů. Soud měl za to, že smluvní pokuta ve výši 50 Kč za prodlení žalobce se zasláním vyúčtování za rok 2018 je s ohledem na hodnotu zajišťované povinnosti, která nemůže být vyšší než zaplacené zálohy, příliš vysoká, a snížil ji na nulu. Připomněl, že žalovaný za rok 2018 nezaplatil žádné zálohy; za rok 2019 se pak žalobce nemohl dostat do prodlení, jelikož vyúčtování bylo doručeno v souladu s § 7 zákona č. 209/2020 Sb., ze dne 22. 4. 2020, o některých opatřeních ke zmírnění dopadu epidemie koronaviru SARS CoV-2 (dále jen „zákon o koronaviru“), včas, tedy [datum] 2020, když povinnost poskytovatele služeb doručit příjemci služeb vyúčtování ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o službách se považuje za dospělou dne [datum] 2020; nadto žalovaný ani v roce 2019 ničeho nezaplatil. Soud měl rovněž za to, že přiznání pokuty by odporovalo dobrým mravům (§ 8 o. z.), když žalovaný nikdy nepožadoval zaslání jednotlivých podkladů a vysvětlení nedoplatku a teprve v řízení uplatnil jednotlivé námitky pro vyúčtování služeb za předmětná období. Podle soudu by šlo o zneužití práva s cílem vyhnout se zaplacení vyúčtování nákladů za poskytnuté služby za předmětná období, když žalovaný opakovaně žalobci přislíbil smírné řešení věci, obdržel upravená vyúčtování a slíbil, že nebude požadovat zaplacení smluvní pokuty.

6. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., o nákladech státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Usnesením na č. l. 394 nejprve okresní soud rozhodl doplňujícím usnesením tak, že žalobce je povinen nahradit České republice – Okresnímu soudu v [adresa] náklady státu ve výši 20 598 Kč do tří dnů od právní moci usnesení, následně toto opravil usnesení na č. l. 397 tak, že tyto náklady je povinen nahradit ve stejné lhůtě a na stejný účet nikoli žalobce, ale žalovaný.

7. Proti tomuto rozsudku se žalovaný v zákonné lhůtě odvolal. Tvrdil, že bylo rozhodnuto místně nepříslušným soudem, a namítl i podjatost soudkyně okresního soudu [jméno] s tím, že soud nebyl nestranný; celé jednání a následné rozhodnutí bylo dle žalovaného ovlivněno „vztahem právního zástupce žalobce k osobám nadepsaného soudu“, hodnocení důkazů považoval za nevěrohodné a účelové. Namítl rovněž, že soudkyně „nebyla schopna objektivně za dobu 46 měsíců rozhodnout ve zcela jednoduché věci a své rozhodnutí odůvodnit způsobem, který by byl věrohodný a objektivní.“ Dále žalovaný tvrdil, že rozsudek je nepřezkoumatelný. Podle přesvědčení žalovaného nebylo vyúčtování řádné, poskytovatel služeb tedy svou povinnost provést vyúčtování služeb nesplnil a jeho povinnost trvá i nadále, jelikož ani po opravě ze dne [datum] 2021 nejsou vyúčtování řádná, proto u nich nemohla nikdy nastat splatnost. Rovněž není pravdou, že by se žalovaný vzdal požadavku na zaplacení smluvní pokuty; pokud by tak skutečně učinil, jistě by to bylo zaznamenáno ve vyhotoveném zápisu z jednání se žalobcem ze dne [datum] 2021. Pokud vyúčtování neobsahuje koeficienty, je vyúčtování nepřezkoumatelné, není tedy pravdou, že absence koeficientů nezpůsobuje neplatnost vyúčtování. Stanovy žalobkyně jsou velmi obecné až povrchní. Chybně je stanoven i úrok, když řádné vyúčtování mohlo být doručeno nejdříve v červnu 2021, splatnost vyúčtování tak mohla nastat nejdříve v [datum] 2021, když zákonem je stanovena splatnost do 4 měsíců ode dne bezchybného vyúčtování služeb; to však žalovaný dosud postrádá. Znalec dle přesvědčení žalovaného bez potřebných podkladů nemůže určit, zda je místnost vytápěna, ani přesnou hodnotu koeficientů pro stanovení započitatelné podlahové plochy, taktéž nemůže určit, zdali je v místnostech stejná výška, a není potřeba aplikovat koeficient pro korekci výškových rozdílů; znalec ignoroval zákon v části stanovení podlahové plochy bytové jednotky, když neaplikoval ustanovení o zaokrouhlení vypočtené podlahové plochy na jedno desetinné místo, ale zaokrouhlil na dvě desetinná místa, znalec bez potřebných podkladů nemůže určit, zdali sklep je sklepní kójí nebo místností, neaplikoval výpočet podle skutečných dnů, ale podle tabulky v příloze 3 k vyhlášce č. 269/2015 Sb. Žalovaný opakovaně tvrdil, že u některých místností nemohou být stejné koeficienty, když mají zcela jinou orientaci vůči světovým stranám, že byly do vyúčtování zahrnuty i náklady jiných období, že vyúčtování za rok 2018 bylo vystaveno za jiné období, než v jakém byl žalovaný vlastníkem bytu a společných částí domu a pozemku. Dle tvrzení žalovaného byla „obhajoba vypracovaného posudku totální fraška“. Ohledně výroku II namítl žalovaný, že se nejednalo o smluvní pokutu, ale zákonnou pokutu, a že pozdní vyúčtování za rok 2019 nelze odůvodnit zákonem o koronaviru, když žalovanému bylo doručeno vyúčtování až [datum] 2021. Podle přesvědčení žalovaného smluvní pokuta ve výši 50 Kč denně, která se blíží 1 % žalovaným zaplacených záloh za rok 2019 za každý den prodlení, tedy 304,15 % ročně, není nepřiměřená ani neodporuje dobrým mravům. Dále žalobce uvedl, že neexistence újmy neznamená automatické vyloučení pokuty, ale je pouze jedním z možných argumentů pro její snížení ve smyslu § 2051 o. z. Chybně byla započtena plocha bytu dle vyhlášky č. 366/2013 Sb. Žalovaný též tvrdil, že vyúčtování služeb neobsahuje zákonem předepsané náležitosti ve smyslu vyhlášky č. 269/2015 Sb. a nemá náležitosti požadované zákonem o účetnictví. Sporoval i správnost rozhodnutí o nákladech řízení s tím, že žalovanému nebylo doručeno řádné vyúčtování způsobující jeho splatnost ke dni [datum] 2020, úrok byl přiznán také chybně. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby rozsudek okresního soudu byl změněn tak, že žaloba na zaplacení částky 28 503 Kč s příslušenstvím bude zamítnuta, žalobci bude uložena povinnost zaplatit žalovanému 59 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne podání vzájemného návrhu a žalovanému bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení obou stupňů.

8. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku z jeho správných důvodů. Měl za to, že soud prvého stupně se s obranou žalovaného řádně vypořádal, provedl obsáhlé dokazování včetně znaleckého posudku a na základě detailně zjištěného skutkového stavu věc po právní stránce správně posoudil. Zdůraznil, že žalovaný stále opakuje tytéž námitky, které uplatnil již před soudem prvého stupně a jimž nelze přisvědčit. U společenství vlastníků je obvyklé provádět vyúčtování služeb jednou ročně a takto postupuje i žalobce; tato praxe nepřekračuje meze právní úpravy podle zákona a jedná se o přeúčtování skutečných nákladů, které je správné i z účetního hlediska, přičemž jde o nejlepší možné řešení. Vyúčtování pak je třeba posuzovat z pohledu materiální správnosti, nikoli ryze formalisticky. Jediným formálním nedostatkem předložených vyúčtování byla absence koeficientů, které žalobce doplnil podáním z [datum] 2022 poté, kdy žalovaný tento nedostatek namítl při jednání před soudem prvého stupně. Pokud žalovaný tvrdil, že vyúčtování nemají další předepsané náležitosti podle § 6 vyhlášky č. 269/2015 Sb., není jeho tvrzení správné, neboť používal vyhlášku v nesprávném znění, které na vyúčtování za období let 2018 až 2020 nelze použít. Žalobce rovněž nepovažuje za chybné (přesnější) zaokrouhlování na dvě desetinná místa. Vyhláška č. 269/2015 Sb. obsahuje vlastní definici podlahové plochy a zaokrouhlování neupravuje. Zaokrouhlování podle nařízení vlády č. 366/2013 Sb., o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím, se tedy neuplatní. Podlahová plocha se stanoví podle § 2 písm. d) a užitná plocha podle § 2 písm. e) vyhlášky č. 269/2015 Sb., nikoli podle nařízení vlády č. 366/2013 Sb. Použití tzv. bilančních koeficientů je fakultativní, žádný obecně závazný předpis neukládá, aby vyúčtování obsahovalo koeficient světové strany nebo radiátoru nebo koeficient přestupu. I pokud by žalovaný včas a řádně tvrdil orientaci dětského pokoje a ložnice vůči světovým stranám, mohou být koeficienty stejné. Žalobce dodal, že žalovaný samozřejmě neuplatnil smluvní pokutu, nýbrž nárok na zaplacení pokuty spojené s pozdním, resp. vadným vyúčtováním podle § 13 odst. 1 zákona; v tomto ohledu jde o písařskou chybu odůvodnění rozsudku. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek potvrdil jako věcně správný a žalovanému uložil nahradit náklady odvolacího řízení.

9. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti, kterou žalovaný vznesl v odvolání vůči soudkyni okresního soudu [jméno] s tím, že stranila žalobci, jelikož zná jeho zástupce, že nebyla schopna objektivně rozhodnout, a že řízení trvalo velmi dlouhou dobu.

10. Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. O tom, zda je soudce vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě (§ 16 odst. 1 o. s. ř.).

11. Podle § 95 odst. 1 věty prvé Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem; podle § 79 odst. 1 z. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v aktuálním znění, jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem. Soudci by měli při projednávání a rozhodování každé věci postupovat tak, jak je uvedeno v těchto ustanoveních.

12. Vyloučení soudce zákon zakládá na existenci určitého důvodu vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Brání se tím subjektivnímu pohledu na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity účastníka, soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn důvod, z něhož vyplývá, že skutečně lze pochybovat o soudcově nepodjatosti. Soudní praxe (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. 29 Odo 750/2001) je jednotná v tom, že soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bez pochyby v případě, kdyby soudce sám byl účastníkem řízení ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (například, kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci jiným způsobem než z dokazování při jednání, a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky nabytými mimoprocesním způsobem (například kdyby jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž naroveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. V úvahu přichází také vztah ekonomické závislosti.

13. Podle konstantní judikatury však důvodem pro vyloučení soudce není např. bez dalšího okolnost, že soudce „zná advokáta, který účastníka zastupuje, že zná účastníka“ apod. Zvláště na menších městech by totiž soudce nakonec v obvodu svého soudu mohl soudit jen málokoho. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01 pak k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. U soudce je přitom třeba předpokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u jiných občanů. Je třeba přihlédnout i k tomu, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je vůbec základním principem fungování soudní moci a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat.

14. Důvod pochybovat o nepodjatosti soudce ve smyslu výše uvedeného výkladu je tak dán pouze tehdy, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která poměřenou věcí, osobami účastníků nebo osobami jejich zástupců, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. 29 Nd 414/2014).

15. Odvolací soud má za to, že soudkyně [jméno] není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci. Skutečnost, že žalobce zastupuje advokát [jméno], který byl v minulosti soudcem Okresního soudu v [adresa] (tuto skutečnost měl zjevně žalovaný na mysli, když uváděl „nadstandardní vztahy zástupce žalobce a osob příslušného soudu“), nemůže být důvodem pro vyloučení soudkyně [jméno] z projednávání a rozhodování této věci, když důvody pro pochybnosti o podjatosti soudkyně ve smyslu výše uvedeného výkladu bez dalšího nezakládá a nic konkrétního v tomto ohledu žalovaný netvrdil. Ani postup soudce v řízení (případné průtahy, neprovedení určitých důkazů apod.) nemůže být důvodem pro vyloučení soudce (§ 14 odst. 4 o. s. ř.), ale pouze pro případný opravný prostředek, stížnost předsedovi soudu apod. Krajský soud proto dospěl k závěru, že [jméno] nebyla z projednávání a rozhodování této věci vyloučena, a že tudíž tato vada řízení před soudem prvního stupně namítaná žalobcem není dána.

16. Poté, po ověření, že odvolání podala osoba oprávněná a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to s odvolatelem uplatněných odvolacích důvodů stejně jako z důvodů, které v odvolání výslovně uvedeny nebyly (§ 205 odst. 2 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), když odvoláním byl napaden i (později doplněný a opravený) závislý výrok IV (§ 206 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen v nepatrné části.

17. Soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno, neboť pouze v případě, že vyúčtování služeb obsahuje všechny předepsané náležitosti a je v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši, může vyúčtování přivodit splatnost nedoplatku (přeplatku) plynoucího z tohoto vyúčtování a poskytovatel služeb splní svoji povinnost vyúčtovat skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby za každé zúčtovací období (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 2778/2019, 26 Cdo 2181/2022, 26 Cdo 1528/2020).

18. Nejvyšší soud ve výše označených rozhodnutích také shrnul, že náležitosti (řádného) vyúčtování služeb obecně upravuje § 7 odst. 2 zákona, podle něhož musí obsahovat celkovou výši přijatých měsíčních záloh na služby, skutečnou výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi; výčet náležitostí (řádného) vyúčtování uvedený v § 7 odst. 2 zákona není úplný (uzavřený) a další potřebné náležitosti jsou stanoveny také v jiných právních předpisech, které musí vyúčtování služeb obsahovat, aby je bylo možné považovat za řádně provedené. Vyhláška č. 259/2015 Sb. (ve znění do [datum], které pokrývá předmětné období – poznámka soudu) v § 6 vymezuje náležitosti vyúčtování nákladů na vytápění a nákladů na poskytování teplé vody příjemcům služeb, které musí poskytovatel služeb uvést ve vyúčtování; u ostatních poskytovaných služeb musí jejich vyúčtování minimálně obsahovat také údaj o ceně za tu kterou službu a současně též údaj o množství dodané služby (§ 11 odst. 1 písm. c/ z. č. 563/1991 Sb., o účetnictví). [adresa] služeb tedy musí z obsahu vyúčtování zjistit minimálně takové informace, na základě, nichž bude schopen rozpoznat, zda poskytovatelem služeb požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem.

19. Ohledně námitek žalovaného týkajících se náležitostí vyúčtování dospěl odvolací soud k závěru, že tato obsahují veškeré náležitosti požadované právními předpisy tak, jak jsou popsány výše, s výjimkou koeficientů (viz § 6 písm. g/ vyhlášky č. 269/2015 Sb. ve znění do 1. 11. 2021), které byly doplněny později; podle přesvědčení odvolacího soudu však toto marginální pochybení nemělo na správnost vyúčtování vliv. Odvolací soud zdůrazňuje, že vyúčtování je nutné posuzovat z hlediska materiální správnosti a nikoli ryze formalisticky; tzn. nemělo by sloužit k tomu, aby se příjemce služeb mohl poukazem na formální nedostatky vyhýbat placení nákladů na služby, které mu byly poskytnuty, nýbrž aby mohl vyúčtování zkontrolovat.

20. Žalovaný je vysokoškolsky vzdělán, působí jako správce insolvenční podstaty. Velmi fundovanými a podrobnými námitkami v průběhu celého řízení prokázal, že je vysoce kvalifikovaným odborníkem, a že velmi dobře chápe smysl a podstatu celého sporu včetně přezkoumání řádnosti vyúčtování, do něhož je schopen nebývale hluboce proniknout. Absence koeficientů je jediným formálním nedostatkem vyúčtování, který však byl později zhojen; nadto odvolací soud zdůrazňuje, že žalovaný neplatil ani žádné zálohy, ač o této své povinností vlastníka bytu věděl a byl k jejímu splnění opakovaně vyzýván (později zaplatil pouze v [datum] 2020 toliko 6000 Kč s tím, že se jedná platbu na zálohy za rok 2019). Právě i s ohledem na v řízení prokázanou zdatnost žalovaného v daném oboru je pak zcela nepochopitelné, že žalovaný na základě vyúčtování doplatky za služby a příspěvky na správu domu nezaplatil (minimálně ve výši, o níž se domníval, že je správná), ač byl nepochybně schopen je zkontrolovat, a naopak vystavil sebe i žalobce letitému souzení, jehož výsledkem byly – zjednodušeně řečeno – spory o tom, zda se podlahová plocha bytu zaokrouhluje na jedno či dvě desetinná místa (což je nepochybně přesnější a nelze to považovat za chybu mající vliv na správnost vyúčtování) či zda je koeficient počtu dní v roce 2018, kdy žalovaný byl vlastníkem bytu, 58,91 % či 59,18 % či zda žalovaný bydlel v roce 2018 v bytě 215 či 216 dnů. Odvolací soud je přesvědčen o tom, že takovéto marginálie, které by v konečném důsledku mohly snížit částku za tříleté vyúčtování služeb, by mohly znamenat rozdíl – řečeno slovy znalce – v řádu korun. Žalovaný tak prostřednictvím „sporování všeho“, ač jde o vyúčtování zásadně správné, nemůže podle názoru odvolacího soudu dosáhnout toho, že nebude za poskytnuté služby platit. Správnost vyúčtování i náležitostí vyúčtování přitom znalec (který již měl koeficienty k dispozici) potvrdil. V této souvislosti je třeba přitakat žalobci v tom, že navíc orientaci dětského pokoje a ložnice vůči světovým stranám žalovaný v řízení před soudem prvého stupně řádně a včas netvrdil; nadto, i kdyby orientace těchto místností byla odlišná, mohou být koeficienty shodné; použití tzv. bilančních koeficientů je fakultativní. Nadto odvolací soud dodává, že stal-li se žalobce vlastníkem bytové jednotky a příslušného podílu na společných částech domu a pozemku dne [datum] 2018, pak je zcela namístě, že mu byly služby a poplatek za správu domu za období od [datum] 2018 až [datum] 2018 vyúčtovány. Ohledně nákladů za jiná období, které byly zahrnuty do vyúčtování za rok 2018, se již soud vyjádřil shora, a i stanovení podlahové a započitatelné plochy bytu považuje za správné, jak rovněž bylo uvedeno výše. Je třeba také připomenout, že ač byla vyúčtování žalobci doručena, ve lhůtě stanovené v § 8 odst. 2 zákona a čl. X písm. C, bodu 6 stanov (tedy do 30 dnů) proti nim nenamítl ničeho; teprve později, až v průběhu tohoto řízení, po jednání se žalobcem dne [datum] 2021 a následně po doručení (pouze minimálně) opraveného vyúčtování za rok 2018, uplatnil námitky. Je zřejmé, že v prvním vyúčtování za rok 2018 žalobce v důsledku pochybení účetní firmy uvedl ve výpočtu částku o 168 Kč vyšší (což z celkové v řízení požadované částky více než 28 500 Kč je skutečně minimální odchylka); ohledně zmíněné částky vzal žalobu zpět a řízení bylo zastaveno. Jinak, jak uvedeno výše, byla správnost požadavků žalobce stvrzena nejen provedenými důkazy listinnými, nýbrž i znaleckým posudkem, na jehož závěry odvolací soud shodně s okresním soudem odkazuje a považuje je za správné.

21. Ohledně vzájemného návrhu žalovaného má odvolací soud shodně s okresním soudem za to, že je případný nárok žalovaného třeba snížit na 0, a to pro jeho neplnění povinností člena [název], opakované a dlouhodobé neplnění povinností a zneužívání institutu pokuty k neplacení služeb. Požadavek žalovaného na zaplacení pokuty z důvodu pozdního vyúčtování za rok 2018 (o 21 dnů) dle § 13 odst. 1 zákona pak s ohledem na dlouhodobé neplnění jeho vlastních povinností považuje odvolací soud shodně se soudem prvého stupně za rozporný s dobrými mravy, jak podrobně vyloženo výše. Již v době doručení vyúčtování e-mailem žalovaný věděl, že za poskytnuté služby ničeho nezaplatil, a toto se – s výjimkou částky 6000 Kč v [datum] 2020 – ani později nesnažil nijak napravit. Požadované částky přitom nezaplatil dosud, ač se jedná o služby poskytnuté v letech 2018 až 2020.

22. Ze všech výše uvedených důvodů tedy byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části týkající se zaplacení jistiny ve výši 28 503 Kč a ve výroku II ohledně vzájemného návrhu jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen (výrok I tohoto rozsudku). V dalším odvolací soud odkazuje na zásadně správné a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, s nímž se ztotožňuje.

23. Sám žalobce naznal, že žalovaný obdržel řádné vyúčtování až [datum] 2021, dne [datum] 2021 se tedy dostal do prodlení s celým dluhem. Žalobu co do zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 19 954 Kč za období od [datum] 2020 do [datum] 2021 (vyúčtování za roky 2018 a 2019) vzal proto zpět, jak vyplývá z podání na č. l. 294, v němž zároveň požadoval přiznat celkovou částku 28 503 Kč s příslušenstvím (8,5% úrokem) od [datum] 2021 do zaplacení. Okresní soud se však s tímto návrhem nevypořádal, proto v této části odvolací soud rozsudek okresního soudu podle § 222a odst. 1 o. s. ř. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II tohoto rozsudku).

24. Jelikož ve výroku I přezkoumávaného rozsudku došlo k chybě v psaní ohledně počátku prodlení z částky 8 549 Kč (namísto správného [datum] 2021 bylo uvedeno [datum] 2023), která nebyla odstraněna opravným usnesením soudu prvního stupně, změnil odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. část výroku I týkající se příslušenství z částky 28 503 Kč tak, že z této částky přiznal zákonný úrok z prodlení v sazbě 8,5 % ročně od [datum] 2021 do zaplacení, jak o žalobce v podání na č. l. 294 požadoval (výrok III tohoto rozsudku).

25. Jelikož rozsudek okresního soudu byl částečně změněn, muselo být znovu rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Tyto náklady však byly určeny správně a ve správné výši, když žalobce byl co do požadované jistiny dluhu v řízení zcela úspěšný – toliko ihned v počátku řízení vzal žalobu zpět o 168 Kč[Anonymizováno]s přísl. (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), proto odvolací soud převzal částku nákladů, které byly žalobci za prvostupňové řízení přiznány ve správné výši do svého výroku a odkazuje na správnost odůvodnění i této části rozsudku (výrok IV tohoto rozsudku).

26. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci byla přiznána náhrada nákladů za 2 úkony právní služby – vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu po 4 660 Kč (z punkta 28 503 Kč) dle § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v aktuálním znění (dále jen „AT“), dále dvakrát paušální náhrada hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 AT a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem 12 366 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 a platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok IV tohoto rozsudku).

27. Ohledně nákladů státu platí totéž, co je uvedeno výše v bodě 24 odůvodnění o nákladech účastníků, jen s tou změnou, že právo na jejich náhradu bylo přiznáno podle § 148 odst. 1 o. s. ř. vůči žalovanému, který ve věci (co do jistiny) nebyl úspěšný (výrok V tohoto rozsudku).

Poučení