19 Co 115/2024 - 160

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudkyň JUDr. Ireny Šolínové a Mgr. Martiny Nyplové ve věci žalobce: [jméno], narozený [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem [jméno] sídlem [adresa] proti žalovanému: [právnická osoba] IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupené advokátem [jméno] sídlem [adresa] pro zaplacení 48 538 Kč s příslušenstvím k odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. 12. 2023 č. j. 4 C 109/2023-110 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje v části výroku I, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 48 405 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně od 10. 5. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části výroku I se rozsudek okresního soudu mění tak, že žaloba se zamítá ohledně částky 133 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně od[Anonymizováno]29. 4. 2023 do zaplacení a ohledně úroku z prodlení v sazbě 15 % ročně z částky 48 405 Kč od 29. 4. 2023 do 9. 5. 2023.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 36 815 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před krajským soudem ve výši 11 413,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

V. Žalobce je povinen nahradit České republice náklady řízení ve výši 394 Kč na účet Okresního soudu v Havlíčkově Brodě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalovaný je povinen nahradit České republice náklady řízení ve výši 3 188 Kč na účet Okresního soudu v Havlíčkově Brodě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu zamítl ohledně [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice plnou náhradu nákladů řízení, jejichž přesná výše bude stanovena v samostatném usnesení, a to na účet Okresního soudu v [adresa] do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok IV).

2. Žalobce se po žalovaném původně domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalobci vzniknout. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. [číslo] v obci a k. ú. [adresa] evidovaných v katastru nemovitostí jako ostatní plocha se způsobem využití zeleň. Celková plocha těchto pozemků činí cca [číslo] m. Na části pozemků o výměře přibližně [číslo] m žalobce provedl oplocení tvořené lesnickým pletivem na dřevěných akátových kůlech, které je doplněno dřevěnou výplní v úsecích vjezdové brány a branky pro pěší, jež má sloužit k oddělení lesní školky od veřejně přístupných ploch pozemku. Ohledně stavby oplocenky je veden mezi účastníky spor o její oprávněnost. Pozemky parc. č. [číslo], případně jejich části o celkové výměře cca [číslo] m jsou užívány veřejností jako lesní park s názvem „[název]. Vzhledem k tomu, že mezi žalobcem a žalovaným nebylo nijak upraveno užívání tohoto veřejného prostranství, na straně žalovaného vzniká bezdůvodné obohacení ve výši obvyklé ceny nájemného v daném místě a čase za užívání obdobného předmětu nájmu. Žalobce uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka] za užívání těchto pozemků v období od [datum] do [datum], když dle výměru Ministerstva financí MF č. [číslo] ze dne [datum] maximální cena nájemného za pozemek nesloužící k podnikání v obci [adresa] činí [částka]/m/rok. V průběhu řízení žalobce upřesnil výměru částí jeho pozemků užívaných žalovaným jako veřejné prostranství a se souhlasem soudu změnil žalobu tak, že uplatňuje nárok na bezdůvodné obohacení za pozemky parc. č. [číslo] ve výměře [číslo] m2, [číslo] ve výměře [číslo] m2, [číslo] ve výměře [číslo] m2, [číslo] ve výměře [číslo] m2, [číslo] ve výměře [číslo] m2, [číslo] ve výměře [číslo] m2, [číslo] ve výměře [číslo] m2 a dále parc. č. [číslo] v dotčené výměře [číslo] m2, [číslo] v dotčené výměře [číslo] m2, [číslo] v dotčené výměře [číslo] m2, [číslo] v dotčené výměře [číslo] m2, [číslo] v dotčené výměře [číslo] m2, [číslo] v dotčené výměře [číslo] m2, celkem tedy za pozemky ve výměře [číslo] m2. Poté vzal žalobu částečně zpět ohledně částky [částka] s příslušenstvím a okresní soud v tomto rozsahu řízení zastavil.

3. Žalovaný namítl, že v tomto soudním řízení vystupuje jako[Anonymizováno]jednotka územní samosprávy, zatímco záležitosti týkající se povolení či nepovolení stavby oplocenky jsou řešeny ve správním řízení. Proti uplatněnému nároku se bránil tvrzením, že v žalobě uvedené pozemky nejsou užívány veřejností jako lesní park, neboť většina jejich nezaplocené plochy je pokryta těžko průchodným porostem. Správní rozhodnutí, která žalobce předkládá jako důkaz, hovoří pouze o tom, do jakého typu ploch je řadí územně plánovací dokumentace. Město samo na pozemcích žalobce nemá zbudovanou žádnou komunikaci, nikoho k jejich užívání nevybízí ani jejich užívání ničím neusnadňuje. Žalobce vlastnictví k pozemkům nabyl již v době, kdy byly územním plánem určeny jako veřejné prostranství.

4. Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázáno, že žalobce byl v žalovaném období vlastníkem jím označených pozemků. Jejich plocha mimo oplocenku u pozemků parc. č. [číslo] činí [číslo] m2, [číslo] činí [číslo] m2, [číslo] činí [číslo] m2, [číslo] činí [číslo] m2, [číslo] činí [číslo] m2, [číslo] činí [číslo] m2. Podle územního plánu města [adresa] jsou dotčené pozemky součástí parku [název] a jsou vymezeny jako veřejné prostranství (konkrétně plochy ZV – Plocha veřejných prostranství – veřejná zeleň). Tento závěr je podpořen žalobcem doloženou ortofoto mapou a fotografiemi, ze kterých je patrná cesta i parková výsadba, a rozhodnutími stavebního úřadu [adresa], kdy ve vztahu k oplocence žalovaný uplatnil námitku, že oplocení na základě územně plánovací dokumentace s přihlédnutím k podmínkám pro plochy s využitím ZV – Plocha veřejných prostranství – veřejná zeleň, není v souladu s územním plánem města [adresa]. Obvyklé nájemné předmětných pozemků za období od [datum] do [datum] bylo stanoveno znaleckým posudkem obchodní společnosti [právnická osoba] č. [číslo] ze dne [datum]. ve výši [částka]/m2/rok, tedy celkem [částka]. Znalecký posudek osahuje znaleckou doložku podle § 127a o. s. ř. Dále z posudku vyplývá, že se jedná o část lesoparku [název], mezi [název] potokem a obytnou zástavbou. Dle územního plánu se jedná o plochy veřejného prostranství. Při doplňujícím výslechu znalec uvedl, že soubor oceňovaných pozemků je užíván jako rekreační a podle územního plánu ho lze použít i pro drobné stavby. Přiléhá k němu areál disk golfu. Je tedy hospodářky/komerčně využitelný. Z výzvy k vydání bezdůvodného obohacení soud dále zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení v částce [částka].

5. Na takto zjištěný skutkový stav věci okresní soud aplikoval ustanovení § 2991 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) upravujících problematiku bezdůvodného obohacení. Konstatoval, že podle ustálené judikatury je vlastník pozemku, který je užíván veřejně, povinen strpět toto užívání. Má však nárok na náhradu za toto užívání proti obci. Nejvyšší soud České republiky setrvale judikuje, že je v obdobných případech dán nárok vlastníka pozemku na vydání bezdůvodného obohacení. Například dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003 obec nemá podle ustanovení § 34 zákona o obcích právo na to, aby vlastník pozemku, který je součástí veřejného prostranství, strpěl jeho bezplatné užívání. Obci vzniká bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, není-li užívání takového pozemku upraveno smlouvou mezi jeho vlastníkem a obcí. Dále bylo již judikaturou ustáleno, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně. Tyto závěry byly vysloveny například v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. 33 Odo 1253/2005, ze dne 10. 4. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2509/2012 a ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. 28 Cdo 3684/2013 a v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 731/10. Konkrétně pak okresní soud ocitoval závěry rozsudku ze dne 15. 1. 2004 sp. zn. 32 Odo 823/2003, v němž Nejvyšší soud vyslovil totožné závěry přímo ve vztahu k pozemku začleněnému do lesoparku. Výše bezdůvodného obohacení za užívání věci bez právního důvodu se podle konstantní judikatury určí peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných věcí, zpravidla formou nájmu, a bylo-li by nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy. Okresní soud neshledal důvod, pro který by se měl od shora vyslovených závěrů odchýlit. Předmětné pozemky (resp. jejich části bez oplocenky) se nachází na území parku (viz územní plán). Park slouží široké veřejnosti (tedy k veřejně prospěšnému účelu). Žalobce jako vlastník pozemků je povinen strpět omezení vlastnického práva tím, že jeho pozemky jsou užívány pro potřeby všech jako veřejné prostranství parku, ale za náhradu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012). Tato náhrada pak má být ve výši peněžité částky, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných věcí. Pokud takovou částku žalovaný nezaplatil, umožněním užívání tohoto pozemku zahrnutého do parku obyvateli [adresa] se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Již v rozsudku sp. zn. 32 Odo 823/2003 a opakovaně v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1425/2012 Nejvyšší soud uvedl, že je bezpředmětné zjišťovat, kdo lesopark včetně pozemku žalobce fakticky využívá v situaci, kde park je veřejným prostranstvím, které je přístupné každému bez omezení, tedy slouží obecnému užívání. Skutečnost, že pozemky jsou veřejným prostranstvím, pak ve svém důsledku vede k tomu, že dochází k omezení vlastnických práv žalobce, který musí respektovat, že takovýto prostor (byť je v jeho vlastnictví) nemůže být např. oplocen, či jinak uzavřen, neboť tak by ztratil svoji funkci veřejného prostranství. Vlastník takového prostoru je povinen omezení spojená s jeho povahou veřejného prostranství strpět. Okresní soud proto žalobě ve zbývající části odpovídající rozsahu pozemků žalobce určených jako veřejné prostranství vyhověl. Výši bezdůvodného obohacení stanovil za pomoci žalobcem předloženého znaleckého posudku, který podle soudu představuje věrohodný podklad k takovému určení. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobci přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

6. Vzhledem k tomu, že po částečném zpětvzetí žaloby zůstala předmětem řízení částka o [částka] vyšší, než je částka určená znaleckým posudkem, žaloba byla v tomto rozsahu včetně požadovaného příslušenství zamítnuta.

7. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), když dospěl k závěru, že úspěch a neúspěch obou účastníků je téměř shodný. Žalobce vzal částečně žalobu zpět z důvodu výše jeho nároku zjištěné znaleckým posudkem a z důvodu chybně uvedených pozemků, což soud neposoudil podle 3 § 142 odst. 3 o. s. ř., ale podle § 146 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce svým zpětvzetím zavinil částečné zastavení řízení bez ohledu na znalecký posudek, neboť soud rozhodoval o úkonu zpětvzetí a nikoliv ve věci samé, kde by byla zohledněna výše plnění určená znaleckým posudkem.

8. Současně okresní soud co do základu rozhodl o náhradě nákladů řízení na straně státu, který teprve bude platit znalečné. Podle § 148 o. s. ř. jejich náhradu uložil žalovanému, jenž požadoval výslech znalce, který se týkal zpochybnění žalobci přiznané částky.

9. Žalovaný v odvolání podaném proti výrokům I, III a IV uplatnil nesprávné právní posouzení věci. Namítl, že Nejvyšší soud sice setrvale judikuje, že je v obdobných případech dán nárok vlastníka pozemku na vydání bezdůvodného obohacení, avšak tento právní názor nelze aplikovat na nyní rozhodovaný případ bez dalšího, ale je třeba srovnat jejich detaily. Pokud se jedná o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 823/2003, podle něho se na sporném pozemku nacházely lavičky, altán a cesty, což je výrazně odlišná situace. Z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 731/10 nelze poznat konkrétní skutkové okolnosti případu. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1253/2005 se uvádí, že žalovaný vybudoval na pozemcích žalobkyně místní účelové komunikace, parkové úpravy, běžecké tratě a ostatní drobné účelové stavby. Žalovaný dále zdůraznil, že cílem stavebního zákona č. 183/2006 Sb. bylo dosáhnout stavu, kdy na území všech obcí budou vydány územní plány, které stanoví podmínky pro využití každého pozemku. Cílem územního plánování stanoveným v § 18 stavebního zákona je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích. Územní plánování tak má na jednu stranu za následek omezení vlastnických práv k pozemkům, na druhou stranu i vlastníci pozemků mají prospěch z cílů, kterých je územním plánem dosahováno. Dle názoru žalovaného není možné na celém území ČR využívat výhod, které územní plánování přináší, a zároveň neakceptovat s tím spojená omezení. V daném případě se na pozemcích žalobce z převážné části nachází nepropustný porost, v čemž se odlišují od ostatních pozemků v parcích v [adresa]. Podle žalovaného soud prvního stupně pochybil i použitím nesprávné metody výkladu právních norem. Pokud gramatickým výkladem právních norem nelze dospět k jednoznačnému posouzení věci, lze se řídit tím, jak je v minulosti vyložily soudy vyšších stupňů. Výkladové metody právních norem však mají určitou hierarchii a před tou, kterou použil soud, by se měly použít metody logického výkladu. V tomto případě lze na právní posouzení věci použít argument a contrario (argument opaku). Jeho podstatou je, že pokud zákon stanoví něco o jednom prvku, pro druhý to neplatí. Náhrady vlastníkům pozemků za újmy způsobené územním plánem právní předpisy upravují (resp. v době, za kterou je požadováno bezdůvodné obohacení, upravovaly), a to v § 102 stavebního zákona. Tedy když právo v nějakém případě náhradu za újmu upravuje, ale v případě popsaném v žalobě nikoliv, lze z právních předpisů za pomoci logické výkladové metody dovodit, že žalobce na takovou náhradu nárok nemá. Žalovaný navrhl, aby byly jeho odvoláním napadené výroku rozsudku soudu prvního stupně změněny tak, že se žaloba zamítá, žalovanému bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a náhrada nákladů státu byla uložena žalobci.

10. Žalobce podal odvolání proti výroku III rozsudku okresního soudu. Namítl, že v důsledku změny žaloby nebyl procesně úspěšný pouze v části, která odpovídá rozdílu mezi původní výměrou plochy a výměrou plochy po změně žaloby. Žalobce byl tedy procesně úspěšný v části odpovídající ploše [číslo] m2 a procesně neúspěšný v části [číslo] m2. Výše plnění závisela na znaleckém posouzení, neboť se týkala výše bezdůvodného obohacení odpovídajícího výši obvyklého nájemného předmětných pozemků. Ohledně náhrady nákladů bylo tedy namístě aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobce vyslovil přesvědčení, že mechanická aplikace teorie zavinění v případě zpětvzetí žaloby v tomto případě vedla ke zjevně nespravedlivým důsledkům. Z odůvodnění rozhodnutí soudu se podává, že pokud by žalobce část žaloby nevzal zpět, soud by v rámci meritorního rozhodování mohl vzít v potaz, že výše plnění byla určena znaleckým posudkem. S tímto názorem žalobce nesouhlasí a naopak má za to, že soud měl aplikovat ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a věc posoudit tak, že žalobce byl úspěšný v části žaloby s ohledem plochu, za kterou bylo bezdůvodné obohacení požadováno. Žalobci nelze přičítat k tíži, že žalobu vzal zpět v rozsahu, ve kterém by jeho nárok s ohledem na znalecký posudek byl zjevně neúspěšný a soud by v této části žalobu zamítl. Navrhl, aby byl výrok III rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci se náhrada nákladů řízení přiznává. Její konkrétní výši však neuvedl a nepodávala se ani z obsahu spisu.

11. Žalobce se dále písemně vyjádřil k odvolání žalovaného. Vyslovil přesvědčení, že rozsudek okresního soudu je v rozsahu žalovaným napadených výroků správný. Podle obsahu odvolání má žalovaný patrně za to, že posouzení, zda lze určitou plochu označit za veřejné prostranství, je odvislé pouze od toho, zda tato plocha zahrnuje mobiliář či místní komunikaci. Soud však správně včetně odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 200, sp. zn. 32 Odo 823/2003 uzavřel, že lze existenci veřejného prostranství na určité ploše dovodit i z toho, je-li tato plocha jako veřejné prostranství určena, a to např. prostřednictvím územního plánu. Další argumentace žalovaného se zcela míjí s předmětem řízení, jímž je nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za veřejné užívání veřejného prostranství nacházejícího se na pozemcích žalobce, a to bez smlouvy mezi žalobcem a žalovaným městem. Územní plán města [adresa] je důkazní prostředek prokazující, že se na dotčených pozemcích veřejné prostranství nachází, neboť tyto pozemky se nacházejí v ploše, jejíž využití bylo přímo jako veřejné územním plánem stanoveno. Žalovaný však zřejmě nabyl dojmu, že předmětem řízení není vydání bezdůvodného obohacení za veřejné užívání veřejného prostranství, nýbrž poskytnutí náhrady újmy způsobené územním plánem, resp. jeho změnou. Tímto však žalovaný zaměňuje zcela odlišné právní instituty, takže jeho odkaz na úpravu obsaženou v § 102 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona (dále jen „stavební zákon“) je zcela nepřípadný. Žalovaný dále koncipuje tezi o určité náhradě formou „výhody z územního plánování“, tj. že újma vzniklá omezením vlastníků pozemků v důsledku územního plánování je nahrazována výhodami, které územní plánování přináší společnosti jako celku (jejíž jsou vlastníci součástí)., která však opět nijak nesouvisí s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení za užívání veřejného prostranství. Argumentace veřejným zájmem je navíc v řízení o soukromoprávním nároku v nadepsané věci zjevně nepřípustná. Z podání žalovaného není ani zřejmé, jak dospěl k závěru, že žalobce nestanovil jím uplatněný nárok jako „výši bezdůvodného obohacení“, když právě nárok takovéhoto povahy žalobce od počátku požadoval. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu v rozsahu žalovaným napadených výroků potvrzen.

12. Obě odvolání byla podána včas osobami k nim oprávněnými (§ 201, § 204 o. s. ř.), přičemž odvolání žalovaného ve věci samé obsahuje způsobilý odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nesouhlasil s neveřejným rozhodnutím věci za použití § 214 odst. 3 o. s. ř., odvolací soud přezkoumal správnost všech výroků rozsudku soudu prvního stupně při odvolacím jednání. Odvolání žalovaného poté shledal opodstatněným v nepatrné části, a to z jiných než jím uplatněných důvodů, a odvolání žalobce shledal opodstatněným.

13. Odvolací soud nejprve přezkoumal, zda rozsudek soudu prvního stupně netrpí zmatečnostními vadami vyjmenovanými v § 212a odst. 5 o. s. ř., případně jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady řízení neshledal, když ostatně ani nebyly tvrzeny žádným z účastníků. Taktéž skutkový stav věci byl soudem prvního stupně zjištěn správně, když ani proti němu žalovaný v odvolání ve věci samé nebrojí. Odvolání totiž bylo podáno výslovně pouze proti právnímu posouzení věci. Ani v jeho rámci se však soud prvního stupně nedopustil žádného pochybení a naopak velmi pečlivě a přesvědčivě odůvodnil svoje ve všech aspektech správné právní závěry. Odvolací soud proto odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění jeho rozsudku, v nichž soud prvního stupně podrobně včetně odkazu na konstantní judikaturu vysvětlil, v čem konkrétně spočívá bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce, a řádně a logicky vysvětlil i svoje myšlenkové pochody při stanovení výše bezdůvodného obohacení žalovaného. K odvolacím námitkám žalovaného odvolací soud dodává následující:

14. Žalovaný se snaží zpochybnit oprávněnost žalobou uplatněného nároku především tvrzením, že plocha pozemků žalobce, ohledně níž je žádáno vydání bezdůvodného obohacení, není užívána veřejností jako lesní park, neboť je pokryta těžko průchodným porostem, žalovaný zde nezbudoval žádné cesty a vybavení a veřejnost k jejímu užívání nevybízí. Již soud prvního stupně se však s touto námitkou žalovaného náležitě vypořádal, a to včetně přiléhavého odkazu na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudcích sp. zn. 32 Odo 823/2003 a sp. zn. 28 Cdo 1425/2012, podle nichž je irelevantní, zda a kdo veřejné prostranství fakticky užívá, neboť ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně obce dochází již v důsledku té skutečnosti, že pozemky jsou veřejným prostranstvím. Již jen tímto jejich určením totiž dochází k omezení vlastnických práv žalobce, který musí respektovat, že takovýto prostor (byť je v jeho vlastnictví) nemůže být např. oplocen, či jinak uzavřen, neboť tak by ztratil svoji funkci veřejného prostranství. Odvolací soud v těchto souvislostech považuje za nezbytné poukázat na probíhající správní řízení ohledně povolenosti stavby oplocenky žalobcem, jehož existence dokládá, že zatímco na jedné straně žalovaný odmítá uznat nárok žalobce na náhradu za omezení jeho vlastnického práva, na druhé straně stavební úřad žalovaného popírá právo žalobce na oplocení části jeho pozemků právě s odkazem na jejich charakter určený územním plánem. Další argumentace žalovaného pak nemá s právním posouzením žalobou uplatněného nároku nic společného, neboť se týká výlučně přesahu omezení vlastnického právo do správního práva, zatímco v tomto řízení je uplatňován ryze soukromoprávní nárok podřaditelný pod ustanovení § 2991 a násl. o. z.

15. Při určení výše bezdůvodného obohacení žalovaného soud prvního stupně správně vycházel ze znaleckého posudku, jímž bylo stanoveno nájemné vynakládané obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných věcí. Soud však přehlédl, že znalec se při vyčíslení výše náhrady za žalobcem požadované období dopustil chyby spočívající v pominutí skutečnosti, že kalendářní rok 2020 byl přestupný, tzn. měl nikoli 365, ale 366 dní. Znalcem stanovenou hodnotu obvyklého ročního nájemného [částka] ([číslo]) bylo tudíž při přepočtu na denní nájemné dělit nikoli číslem 365, ale číslem 366, a takto vypočtené denní nájemné vynásobit již správně určenou délkou veřejného užívání pozemků žalobce v počtu 229 dnů. Správná výše bezdůvodného obohacení žalovaného za období od [datum] do [datum] tudíž činí nikoli [částka], ale pouze [částka] ([číslo]). Dalšího drobného pochybení se soud prvního stupně dopustil při stanovení počátku prodlení žalovaného s vydáním plnění. Výzva k vydání bezdůvodného obohacení ze dne [datum] totiž byla žalovanému doručena dne [datum] (viz doručenka datové zprávy na č. l. 30 p. v.), přičemž žalobce mu stanovil lhůtu k dobrovolnému plnění v trvání 7 dnů, tzn. do [datum]. Žalovaný se tudíž ocitl v prodlení nikoli od [datum], ale až od [datum].

16. S ohledem na shora popsané odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I). Ve zbývající části výroku I byl předložený rozsudek současně změněn tak, že žaloba byla ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení a ohledně úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] zamítnuta (výrok II).

17. V důsledku částečné změny rozsudku ve věci samé bylo nezbytné znovu rozhodnout o nákladech řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Při novém rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení odvolací soud současně přezkoumal důvodnost odvolání žalobce a dospěl k závěru, že je opodstatněné. Z obsahu spisu se totiž podává, že k částečnému zpětvzetí žaloby ohledně částky [částka] došlo ze dvou důvodů, a to pro snížení plochy pozemků o [číslo] m2 ohledně částky [částka] s příslušenstvím ([číslo]) a s ohledem na závěry znaleckého posudku o [částka] s příslušenstvím. K zastavení řízení z důvodů na straně žalobce s následky podle § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. tudíž došlo pouze ohledně částky [částka] odpovídající 11 % původní plochy pozemků [číslo] m2, když bylo jeho rizikem, že do žaloby uvedl větší rozlohu pozemků, než jakou žalovaný ve skutečnosti užíval jako veřejné prostranství. Zpětvzetí žaloby ve zbývajícím rozsahu žalobce nezavinil, neboť takto postupoval na základě znaleckého posudku, a proto je třeba zastavení řízení ohledně této částky hodnotit jako jeho částečný neúspěch ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. Pro praktický postup soudu při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky se výše částky, o kterou byla žaloba takto vzata zpět, nijak neprojeví, stejně jako by se neprojevila v případě, že by ohledně ní byla žaloba zamítnuta, neboť důsledkem aplikace ustanovení § 146 odst. 3 o. s. ř. je okolnost, že při výpočtu výše odměny zástupce žalobce se vychází z částky přiznané žalobci na základě znaleckého posudku. Poměr úspěchu a neúspěchu účastníků se poté zohlední až po stanovení celkové výše nákladů řízení, které by byly žalobci přiznány v případě, že by nedošlo k částečnému zastavení řízení z jeho viny. V této konkrétní věci tudíž není opodstatněn závěr soudu prvního stupně o přibližně stejném úspěchu obou účastníků, neboť – jak bylo vysvětleno výše – není možno vycházet pouze z porovnání původně požadované a ve finále přiznané částky, ale žalobce má po odečtení míry jeho neúspěchu 11 % od míry jeho úspěchu 89 % nárok na náhradu nákladů řízení vynaložených v řízení před okresním soudem v rozsahu 78 %. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že k částce [částka], ohledně níž byla žaloba rozsudky soudů obou stupňů zamítnuta, při stanovení míry úspěchu a neúspěchu účastníků nepřihlížel, neboť se jednalo o nepatrnou část konečného žalobního žádání (§ 142 odst. 3 o. s. ř.). Zástupce žalobce v řízení před okresním soudem vykonal tyto úkony právní služby: převzetí zastoupení, předžalobní výzva z [datum], žaloba, vyjádření z [datum], účast u jednání [datum], vyjádření z [datum], účast u jednání [datum] a účast u jednání [datum]. Za úkon spočívající v podání ze dne [datum] odvolací soud odměnu nepřiznal, neboť jím bylo pouze avizováno další podání, za které již byla odměna přiznána. Celkem tedy zástupce žalobce vykonal 8 úkonů právní služby se sazbou odměny ze základu [částka] ve výši [částka] za úkon (§ 7, § 8 odst. 1, § 11 dost. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu – dále jen „AT“), za které mu náleží odměna v celkové výši [částka]. K ní bylo přiznáno 8 paušálních náhrad po [částka] (§ 13 odst. 4 AT), celkem [částka], náhrada cestovního ke 3 jednáním před okresním soudem na trase [adresa] a zpět, tj. [číslo] km při použití osobního automobilu s průměrnou spotřebou 7,4 l benzínu 95 oktanů v ceně [částka]/l a sazbou amortizace [částka]/km, tj. cestovné [číslo], [částka], celkem [částka] (§ 13 odst. 5 AT), a náhrada za ztrátu času v rozsahu 3krát 8 půlhodin po [částka], celkem [částka] (§ 14 odst. 3 AT). Žalobce tak v řízení před okresním soudem vynaložil na nákladech právního zastoupení [částka], po připočtení DPH v sazbě 21 % (§137 odst. 3 o. s. ř.) se jedná o částku [částka]. Soudní poplatek ze žaloby byl zaplacen ve výši [částka]. Celkové náklady žalobce v řízení před okresním soudem tak činí [částka]. Žalovaný je povinen nahradit mu 78 % této částky, tj. [částka] (výrok III).

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř. Na žalobce je možno hledět jako na plně úspěšného účastníka odvolacího řízení, neboť žaloba byla zamítnuta v poměrně nepatrné části [částka] (§ 142 odst. 3 o. s. ř.) a obě odvolací námitky žalobce ve vztahu k nákladům řízení byly důvodné, a proto mu byla přiznána plná náhrada v něm vynaložených nákladů. Jedná se o odměnu za 2 úkony právní služby v sazbě [částka], (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) a o odměnu za 1 úkon právní služby (odvolání do nákladů řízení) ze základu [částka] (jejich přiznaná výše – viz výrok III tohoto rozsudku) v sazbě [částka] (§ 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. c/ AT), celkem o odměnu ve výši [částka]. K ní náleží 3krát paušální náhrada hotových výdajů po [částka], celkem [částka]. Náhrada ztráty času na trase [adresa] a zpět hromadným dopravním prostředkem byla zástupci žalobce přiznána v rozsahu 8 půlhodin po [částka], celkem [částka]. K součtu těchto částek [částka] náleží opět DPH v sazbě 21 %. K takto stanoveným nákladům v celkové výši [částka] je třeba připočíst jízdné advokáta žalobce vlakem z [adresa] a zpět v celkové výši [částka]. Žalovanému proto bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení před krajským soudem ve výši [částka] (výrok IV).

19. Nové rozhodnutí o nákladech státu se opírá o § 148 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Výslech znalce byl povinností soudu, proto v souvislosti s ním vzniklé náklady státu v již pravomocně stanovené výši [částka] (viz usnesení č. l. 114) účastníci řízení nahradí podle jejich úspěchu ve věci. Žalobci tudíž bylo uloženo zaplatit státu náklady řízení ve výši [částka], tj. 11 % z částky [částka] (výrok V) a žalovanému zaplatit státu náklady řízení ve výši [částka] jako zbývajících 89 % (výrok VI).

20. Lhůta k plnění byla žalovanému stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., určení platebního místa k náhradě nákladů řízení žalobce se opírá o § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení