4 C 109/2023 - 110

Rubrum

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Lebedou, Ph.D., ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupené advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] pro zaplacení 99 600,49 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 48 538 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 29. 4. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části 10 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 29. 4. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice plnou náhradu nákladů řízení, jejichž přesná výše bude stanovena v samostatném usnesení, a to na účet Okresního soudu v [adresa] do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 99 600,49 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno][Anonymizováno]7[Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno],[Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a [Anonymizováno]/2 zapsané na LV č. [hodnota], pro obec [adresa] a k.ú. [adresa]. Celková plocha těchto pozemků činí cca 6 195 m. Na části pozemků, a to konkrétně na pozemcích parc. č. [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/10 a 1675/8 o výměře přibližně 1 350 m žalobce provedl oplocení tvořené lesnickým pletivem na dřevěných akátových kůlech, které je doplněno dřevěnou výplní v úsecích vjezdové brány a branky pro pěší, jež má sloužit k oddělení lesní školky od veřejně přístupných ploch pozemku. Ohledně oplocenky je vedeno stavební řízení. Ve zbytku výměry, tedy přibližně ve výměře 4 845 m jsou pozemky užívány veřejností jako lesní park, jehož název zní „Park Budoucnost“. Mezi žalobcem a žalovaným je spor o oprávněnost stavby oplocenky. Rozhodnutím [právnická osoba] [adresa], č. j. [Anonymizováno]_[Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno]/Ve ze dne 13. 09. 2022, bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení oplocenky jakožto stavby. Žalovaný argumentuje tím, že pozemky, včetně jejich oplocené části, jsou veřejnou zelení určenou pro užívání veřejností a určenou pro její pohyb, pobyt a rekreaci, přičemž údajně vybudováním oplocenky došlo k nevhodnému a hrubému narušení této základní funkce pozemků. Předmětné pozemky, resp. jejich shora uvedená část, evidovaná v katastru nemovitostí jako ostatní plocha se způsobem využití zeleň (parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno],[Anonymizováno][Anonymizováno]/[Anonymizováno],[Anonymizováno][Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno][Anonymizováno]8) nebo jako orná půda (parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno]) byla minimálně v období od koupi pozemků žalobcem, tedy od 16. 12. 2016 do dnešního dne užívána jako veřejná zeleň. V souladu s ust. § 34 zák. č. 128/2000 Sb., zákona o obcích, ve znění pozdějších předpisů, tedy lze konstatovat, že výše uvedená část pozemků je veřejným prostranstvím. Vzhledem k tomu, že mezi žalobcem a žalovaným nebylo nijak upraveno užívání tohoto veřejného prostranství (tím spíše ani tak, že by se jednalo o bezplatné užívání), na straně žalovaného vzniklo v souladu s ust. § 2991 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bezdůvodné obohacení. Co se týká výše požadovaného bezdůvodného obohacení, ta v souladu s ust. § 2999 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, odpovídá částce ve výši obvyklé ceny nájemného v daném místě a čase za užívání obdobného předmětu nájmu. Výše nájemného z pozemků nesloužících k podnikání přitom podléhá regulaci, když maximální cena je stanovená cenovým výměrem Ministerstva financí vydaným vždy na příslušný rok dopředu. Žalobce touto žalobou uplatňuje pouze část bezdůvodného obohacení ve výši 99 600,49Kč za užívání části pozemku o výměře přibližně 4 845 m bez právního důvodu v období od 17. 5. 2020 do 31. 12. 2020, když dle výměru Ministerstva financí MF č. 01/2020 ze dne 17. 12. 2019 maximální cena nájemného za pozemek nesloužící k podnikání v obci [adresa] činí 33 Kč/m/rok.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Tvrzení žalobce, že mezi námi je spor o oprávněnost stavby oplocenky není přesné. V soudním řízení vystupuje jako jednotka územní samosprávy. Záležitosti týkající se povolení či nepovolení této oplocenky jsou však řešeny ve správním řízení. To se z hlediska hmotného i procesního práva striktně řídí zákony a podzákonnými právními předpisy a jako jednotka územní samosprávy nemá možnost do něj zasahovat. Tvrzení žalobce, že většina plochy v žalobě uvedených pozemků je užívána veřejností jako lesní park, není pravdivé. K datu 15. 6. 2023 provedli prohlídku daných pozemků. Většina jejich nezaplocené plochy je pokryta těžko průchodným porostem. [právnická osoba], která žalobce předkládá jako důkaz, nehovoří o tom, jak jsou dané pozemky fakticky užívány, ale do jakého typu ploch je řadí územně plánovací dokumentace. Navíc se zřejmě nejedná o pravomocná rozhodnutí. [adresa] samo na pozemcích žalobce nemá zbudovanou žádnou komunikaci, nikoho k jejich užívání nevybízí ani jejich užívání ničím neusnadňuje. Žalobce vlastnictví k pozemkům nabyl již v době, kdy pozemky byly územním plánem určeny jako veřejné prostranství.

3. Žalobce na jednání dne 27. 11. 2023 provedl změnu spočívající v uplatnění nároku na bezdůvodné obohacení za pozemky parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] ve výměře 172 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] ve výměře 71 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] ve výměře 162 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] ve výměře 709 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] ve výměře 4 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] ve výměře 63 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] ve výměře 19 m2 a dále parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v dotčené výměře 1 [Anonymizováno] m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v dotčené výměře 16 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v dotčené výměře 950 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v dotčené výměře 1 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v dotčené výměře 83 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v dotčené výměře 407 m2, vše v k.ú. [adresa] a soud tuto změnu podle § 95 odst. 1 o. s. ř. připustil. Žalobce zároveň vzal žalobu částečně zpět v části o zaplacení částky 51 052,49 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 29. 4. 2023 do zaplacení a soud ve smyslu § 96 odst. 2 o.s.ř. řízení částečně zastavil 4. Z provedených důkazů učinil soud následující skutková zjištění:

5. Z výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že žalobce byl v žalovaném období vlastníkem pozemků v k.ú. [adresa] parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 172 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 71 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 162 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 709 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 4 m2, [Anonymizováno]/2[Anonymizováno]o výměře 63 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 19 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 1841 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 72 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 2453 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 50 m2 , [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 124 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 441 m2. Výše uvedenému pak odpovídá kupní smlouva ze dne 16. 12. 2016.

6. Ze zaměření zpracovaného společností [právnická osoba]. soud zjistil, že plocha mimo oplocenku u pozemků parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] činí 1641 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] činí 16 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] činí 950 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] činí 1 m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] činí 83m2, [Anonymizováno]/[Anonymizováno] činí 407 m2.

7. Z územního pláno města [adresa] soud zjistil, že dotčené pozemky jsou součástí parku Budoucnost a jsou vymezeny jako veřejné prostranství (konkrétně plochy ZV – Plocha veřejných prostranství – veřejná zeleň. Tento závěr je pak podpořen i žalobcem doloženou ortofoto mapou a fotografiemi, ze kterých je patrná cesta i parková výsadba. Dále pak i rozhodnutími [právnická osoba] [adresa], stavební úřad: rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 22. 11. 2021, rozhodnutí ze dne 13. 9. 2022, rozhodnutí ze dne 7. 4. 2022, kdy ve vztahu k oplocence žalovaný uplatnil námitku, že oplocení na základě územně plánovací dokumentace s přihlédnutím k podmínkám pro plochy s využitím ZV. Plocha veřejných prostranství – veřejná zeleň, není v souladu s Územním plánem [adresa].

8. Ze znaleckého posudku č. [č. účtu] ze dne 25. 9. 2023, vypracovaného obchodní společností [právnická osoba] soud zjistil, že předmětem tohoto posudku bylo určení obvyklého nájemného předmětných pozemků za období od 17. 5. 2020 do 31. 12. 2020. Podle posudku toto nájemné bylo ve výši 18 Kč/m2/rok, tedy celkem 48 538 Kč. Znalecký posudek osahuje znaleckou doložku podle § 127a o. s. ř. Dále z posudku vyplývá, že se jedná o část lesoparku Budoucnost, mezi Cihlářským potokem a obytnou zástavbou. Dle územního plánu se jedná o plochy veřejného prostranství. Znalce pak soud i vyslechl, kdy znalec uvedl, že na závěrech znaleckého posudku trvá. Uvádí, že nejoptimálnější metoda je porovnání realizovaného nájemného, což ale u pozemku tohoto typu není běžně dostupné. Pokud takovéto nájmy nemáme k dispozici, tak se postupuje z odvození obvyklé ceny pronajímaných pozemků, což je postup, který vychází z doporučení ministerstva financí a používá se i pro oceňování majetku ve vlastnictví státu. Soubor oceňovaných pozemků je užíván jako rekreační a podle územního plánu ho lze použít i pro drobné stavby. Přiléhá k němu areál disk golfu. Je tedy hospodářky/komerčně využitelný.

9. Podle Výměru MF č. 1/2020 ze dne 17. 12. 2019, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, je stanovena maximální částka nájemného výši 33 Kč/m2.

10. Z dopisu právního zástupce žalobce ze dne 27. 4. 2023 nazvaného Výzva k vydání bezdůvodného obohacení soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení v částce 497 992,45 Kč.

11. Svá skutková zjištění soud opřel o shora uvedené (zejména listinné) důkazy, o jejichž pravosti a věcné správnosti neměl žádných pochybností, ostatně ani samými účastníky pravost či věcná správnost těchto listinných důkazů nebyla zpochybňována. Z ostatních provedených důkazů nezjistil soud nic rozhodného pro posouzení skutkového stavu. Další dokazování pak soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že pro své rozhodnutí získal dostatek skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí ve věci samé, a tedy další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

12. K samotnému věcnému posouzení věci pak soud uvádí, že po právní stránce věc hodnotil zejména podle §§ 2991 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném pro rozhodné obední (dále jen „o. z.“) upravujících problematiku bezdůvodného obohacení.

13. Podle § 2991 o. z.: (1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 2999 odst. 1 věty první o. z.: Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.

15. Dle ustálené judikatury je vlastník pozemku, který je užíván veřejně, povinen strpět toto užívání. Má však nárok na náhradu za toto užívání proti obci. Nejvyšší soud České republiky setrvale judikuje, že je v obdobných případech dán nárok vlastníka pozemku na vydání bezdůvodného obohacení. Například dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003 obec nemá podle ustanovení § 34 zákona o obcích právo na to, aby vlastník pozemku, který je součástí veřejného prostranství, strpěl jeho bezplatné užívání. Obci vzniká bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, není-li užívání takového pozemku upraveno smlouvou mezi jeho vlastníkem a obcí. Dále bylo již judikaturou ustáleno, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně. Takto bylo rozhodnuto například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013. Ústavní soud České republiky se taktéž v obdobných případech ztotožňuje s tím, že vlastník musí strpět toto omezení, avšak musí mu být ze strany obce poskytnuta náhrada, jak uvedl například ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 731/10 ze dne 15. 4. 2010: „Ústavní soud k tomu z hlediska ústavně právního dodává, že dle čl. 11 odst. 4 Listiny platí "Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu." Pokud tedy dojde ke skutečnému (faktickému) omezení vlastnického práva, jednotlivec má základní právo na náhradu, což se plně vztahuje i na případ posuzované věci. Smyslem čl. 11 odst. 4 Listiny je, aby omezení vlastnického práva jednotlivce, které je v zájmu veřejném, v zájmu společnosti, je rozumné a spravedlivé, bylo jednotlivci vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází, tj. společností (skrze stát, obec). Nelze spravedlivě požadovat, aby "náklady" společnosti nesl jen jednotlivec, jehož právní (vlastnická) sféra je omezována.” 16. V rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, pak Nejvyšší soud konstatoval, že „je nesporné, že vlastnicí předmětného pozemku, který je začleněn do H. lesoparku, je žalobkyně. Vlastnické právo může být omezeno jen se souhlasem vlastníka, jinak jen na základě zákona. V dané věci žalobkyně, ani její právní předchůdkyně, neudělila souhlas k užívání jejího pozemku jako lesoparku. Podle § 128 odst. 1 obč. zák. je vlastník povinen strpět, aby ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu byla na nezbytnou dobu v nezbytné míře a za náhradu použita jeho věc, nelze-li dosáhnout účelu jinak. Podle odst. 2 tohoto ustanovení lze ve veřejném zájmu věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu. Jestliže pozemek žalobkyně nebyl ve veřejném zájmu vyvlastněn, je žalobkyně jako vlastnice pozemku povinna strpět omezení vlastnického práva tím, že její pozemek je užíván pro potřeby všech jako veřejné prostranství lesopark, ale za náhradu. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně ve shodě se soudem prvního stupně a v souladu s výše uvedeným pravidlem, že omezit vlastníka ve výkonu jeho práva svoji věc užívat, lze jen za náhradu, uzavřel, že za situace kdy právní předchůdce žalovaného vybudoval v tzv. Akci Z na pozemku žalobkyně parkové úpravy a v souladu s územním plánem začlenil tuto část území do lesoparku H., užívá jej při absenci nájemní smlouvy bez právního důvodu a na úkor žalobkyně se podle § 451 a násl. obč. zák. bezdůvodně obohacuje.“ Nejvyšší soud pak dále aproboval závěr odvolacího soudu, že žalovaný se bezdůvodně obohacuje na úkor žalobkyně ve výši nájemného, které by v případě existence nájemní smlouvy byl povinen platit podle příslušných cenových předpisů. Tento závěr je v souladu s dosavadní judikaturou, podle níž se výše bezdůvodného obohacení za užívání věci bez právního důvodu určí peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných věcí, zpravidla formou nájmu, a bylo-li by nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.

17. Zdejší soud nevidí důvodu se od závěrů citovaných rozhodnutí odchýlit. Předmětné pozemky (resp. jejich části bez oplocenky) se nachází na území parku (viz územní plán). Park slouží široké veřejnosti (tedy k veřejně prospěšnému účelu. Žalobce jako vlastník pozemků je přitom povinen strpět omezení vlastnického práva tím, že jeho pozemky jsou užívány pro potřeby všech jako veřejné prostranství parku, ale za náhradu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012). Tato náhrada pak má být ve výši peněžité částky, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných věcí. Pokud takovou částku žalovaný nezaplatil, umožněním užívání tohoto pozemku zahrnutého do parku obyvateli [adresa] se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Již ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 32 Odo 823/2003 Nejvyšší soud uvedl, že je bezpředmětné zjišťovat, kdo lesopark včetně pozemku žalobce fakticky využívá v situaci, kde park je veřejným prostranstvím, které je přístupné každému bez omezení, tedy slouží obecnému užívání. Odkázáno pak budiž i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, č. j. 28 Cdo 1425/2012: „Bezdůvodné obohacení žalovaného totiž v projednávané věci (jak plyne z citovaných rozhodnutí) spočívá v tom, že žalovaný zřídil na předmětném pozemku ve vlastnictví žalobkyně lesopark, který je předmětem veřejného užívání, a tím brání žalobkyni v užívání předmětného pozemku. Otázka, po které části pozemku jeho návštěvníci skutečně chodí a která jeho část slouží jako přírodní kulisa umožňující naplnění rekreační funkce lesoparku, je pro rozsah bezdůvodného obohacení zcela nerozhodná. Rozhodné naopak je, že žalobkyně nemůže v důsledku protiprávního stavu nastoleného právním předchůdcem žalovaného užívat celý předmětný pozemek.“. K danému pak lze dodat, že pro vznik práva na vydání bezdůvodného obohacení není podstatné, že zda jiní vlastníci pozemky začleněné do parku nějakým způsobem využívají. Zásadní je, že pozemky žalobce byly začleněny do parku, tvoří veřejné prostranství a žalovaný nemá s žalobcem sjednán žádný titul vztahující se k užívání předmětných pozemků. Skutečnost, že pozemky jsou veřejným prostranstvím pak ve svém důsledku vede k tomu, že dochází k omezení vlastnických práv žalobce; žalobce musí respektovat, že takovýto prostor (byť je v jeho vlastnictví) nemůže být např. oplocen, či jinak uzavřen, neboť tak by ztratil svoji funkci veřejného prostranství. Vlastník takového prostoru je povinen omezení spojená s jeho povahou veřejného prostranství strpět (KOUDELKA, Z., PRŮCHA, P. a kol. Zákon o obcích. Komentář. Praha. Leges, 2019).

18. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobcův nárok je po právu. Co se týče výše nároku žalobce, soud vycházel i v tomto ohledu z ustálené judikatury, dle které se výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizí nemovitosti určuje „peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009). Žalobce soudu předložil znalecký posudek. Soud provedl důkaz tímto znaleckým posudkem a znalce vyslechl. Znalec oceňovaný pozemek prohlédl a stanovil výši obvyklého nájemného za daný pozemek za rozhodné období ve výši 48 538 Kč. Znalec přitom přezkoumatelným způsobem vysvětlil, proč dospěl k částce 18 Kč/m2/rok. Soud dospěl k závěru, že výši bezdůvodného obohacení je namístě stanovit za pomoci znaleckého posudku, kterýžto představuje věrohodný podklad k takovému určení. Částka určená Výměrem MF č. 1/2020 ve výši 33 Kč/m2 je vyšší než částka zjištěná znalcem, proto soud vycházel ze znaleckého posudku.

19. Vzhledem k tomu, že se žalobci předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobci přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

20. Soud pak výrokem II. částečně žalobu zamítl, neboť po částečném zpětvzetí žaloby zůstala předmětem řízení částka o 10 Kč vyšší, než je částka určená znaleckým posudkem a tento nárok soud shledal nedůvodným vč. požadovaného příslušenství.

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) tak, že vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud vycházel z úspěchu a neúspěchu obou účastníků, který je téměř shodný. Neúspěch žalobce soud posoudil z procesního hlediska, kdy žalobce vzal částečně žalobu zpět z důvodu výše jeho nároku zjištěné znaleckým posudkem a z důvodu chybně uvedených pozemků. Soud však dané neposoudil podle odst. 3 § 142 o.s.ř., ale podle § 146 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobce svým zpětvzetím zavinil částečné zastavení řízení bez ohledu na znalecký posudek, když soud rozhodoval o úkonu zpětvzetí a nikoliv ve věci samé, kde by byla zohledněna výše určená znaleckým posudkem.

22. Konečně pak ve vztahu k výroku IV tohoto rozsudku soud dodává, že bylo třeba, co do základu, rozhodnout o náhradě nákladů řízení na straně státu, který bude platit znalečné. Soud o těchto nákladech rozhodl podle § 148 o. s. ř. tak, že jejich náhradu uložil žalovanému, který ve věci požadoval výslech znalce a tento výslech se týkal zpochybnění žalobci přiznané částky, soud tedy shledal důvodné, aby jej hradil ten, kdo jeho vznik zapříčinil. Protože přesná výše těchto nákladů nebyla v době vyhlášení tohoto rozsudku známa, soud vydal pouze mezitimní rozhodnutí s tím, že výše částky bude konkretizována rozhodnutím, které soud vydá v návaznosti na zaplacení očekávaných nákladů (§ 152 odst. 2 a § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Poučení