19 Co 119/2025 - 51

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň Mgr. Alice Žáčkové a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. prosince 2024, č. j. 46 C 165/2024-29, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ode dne podání žaloby (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 300 Kč (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobkyně vůči žalované domáhala zaplacení částky 150 000 Kč jakožto peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou trvání řízení vedeného u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“) s tím, že žalobkyně požadovala celkem 375 000 Kč, žalovaná nicméně již před zahájením řízení zaplatila žalobkyni částku 225 000 Kč.

3. Žalovaná se podané žalobě bránila s tím, že v posuzovaném řízení sice došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky jeho trvání, postačujícím je však již poskytnuté zadostiučinění v podobě úhrady částky 225 000 Kč.

4. Soud prvního stupně měl po provedeném dokazování za zjištěný zejména průběh posuzovaného řízení. To bylo zahájeno ze strany [jméno FO] dne 27. 11. 2007 podáním žaloby, kterou se domáhal po zdejší žalobkyni (tam tedy v postavení žalované) zaplacení částky 1 168 750 Kč jakožto bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor od 2. 1. 2005 do 30. 9. 2007 bez právního důvodu. Zdejší žalobkyně se o řízení dozvěděla dne 25. 9. 2009, kdy jí bylo doručeno usnesení o připuštění vstupu vedlejšího účastníka [nazev] [orgán] na stranu tamního žalobce. Dne 27. 12. 2010 byla zdejší žalobkyně vyzvána, aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřila k žalobě, toto usnesení jí bylo doručeno dne 6. 1. 2011. Dne 21. 1. 2022 byl Městským soudem v [adresa] vyhlášen rozsudek, kterým bylo žalobě částečně vyhověno a částečně byla žaloba zamítnuta. Ze strany obou účastníků bylo podáno odvolání, na základě dne 30. 11. 2023 pak účastníci v průběhu jednání odvolacího Krajského soudu v [adresa] uzavřeli smír; odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uzavřený smír schválil. Usnesení bylo účastníkům rozesláno dne 13. 12. 2023 a nabylo právní moci 18. 12. 2023. V průběhu řízení bylo rozhodováno o procesních otázkách, a to zejména o připuštění vedlejšího účastníka, o osvobození od soudních poplatků, nákladech řízení, přičemž o těchto otázkách bylo rozhodováno i soudem odvolacím, dále bylo nařízeno první setkání s mediátorem. Konalo se 12 jednání před soudem prvního stupně, při nichž docházelo k rozsáhlému dokazování (listiny, výslechy svědků a znalce) a s tím spojenými úkony (ustanovení znalce a vypracování znaleckého posudku, zajištění srovnávacího materiálu, vyžádání spisů) a 1 jednání před soudem odvolacím. V období od 12. 5. 2010, kdy bylo rozhodnuto o přiznání osvobození od soudních poplatků tamnímu žalobci v plném rozsahu, do 27. 12. 2010, kdy byla zdejší žalobkyně vyzvána, aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřila k žalobě, nebyly činěny žádné úkony. V období od 3. 8. 2011, kdy bylo účastníkům rozesláno usnesení Krajského soudu v [adresa], do 30. 12. 2011, kdy byl rozeslán návrh na vystoupení vedlejšího účastníka ostatním účastníkům, rovněž nebyly činěny žádné úkony. Obdobně od 6. 12. 2013, kdy tamní žalobce doložil na výzvu soudu své osobní, majetkové a výdělkové poměry, do 13. 10. 2014, kdy bylo nařízeno jednání, byl žalobce pouze vyzýván k doplnění své žádosti o osvobození od soudních poplatků, jiné úkony činěny nebyly. Poté, co bylo odvoláno jednání ze dne 9. 12. 2014 z důvodu nemoci zástupkyně tamního žalobce, bylo jednání nařízeno až dne 8. 4. 2015 na den 21. 5. 2015. Dne 8. 12. 2015 se konalo jednání, které bylo odročeno za účelem vyžádaní spisu na neurčito, přičemž do 6. 1. 2020, kdy bylo nařízeno další jednání na den 27. 2. 2020, byly pouze činěny žádosti o zapůjčení spisů a došlo ke změně vyřizujícího soudce. V řízení docházelo k odročování jednání z důvodů na straně soudu, avšak opakovaně i k žádostem obou účastníků (z důvodu dopravní situace, kalamity v domě, dovolené, kolize či nemoci). Žalobkyně u žalované předběžně uplatnila nárok na zaplacení částky 375 000 Kč podáním ze dne 19. 3. 2024, doručeným dne 22. 3. 2024, žalovaná však na něj plnila toliko částku 225 000 Kč.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOdpŠk“) a konstatoval, že tu je dán odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu podle ustanovení § 13 ZOdpŠk, kterým je nepřiměřená délka trvání posuzovaného řízení. Posuzované řízení trvalo 12 let a 11 měsíců (neboť zdejší žalobkyně, která v posuzovaném řízení vystupovala v postavení žalované, se o řízení dozvěděla až dne 6. 1. 2011, kdy jí byla doručena žaloba), což odpovídá základní částce 198 000 Kč (při výchozí částce 18 000 Kč ročně, z toho polovina v prvních dvou letech). Tuto základní částku pak soud prvního stupně dále modifikoval snížením o 20 % z důvodu složitosti věci a o dalších 10 % s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc projednávána. Soud prvního stupně shledal i důvody pro zvýšení náhrady s ohledem na nekoncentrovanost postupu soudu, nicméně konstatoval, že období průtahů je již zohledněno v závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení; pro význam řízení soud prvního stupně základní částku nijak nemodifikoval, neboť jej považoval za standardní. Uvedl pak, že žalobkyni náleží částka 203 775 Kč, nicméně žalovaná již žalobkyni zaplatila 225 000 Kč, a proto žalobu zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně v návaznosti na konstatování procesního úspěchu žalované podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhrada přiznaná žalované spočívá v paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč dle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb.

7. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně, která namítala nesprávné skutkové a právní hodnocení věci, a to jak v souvislosti s hodnocením celkové délky řízení, tak v posouzení výše nároku. Soud prvního stupně vyšel z částky 18 000 Kč za každý rok trvání řízení, ačkoli sama žalovaná uznala, že žalobkyni náleží částka 20 000 Kč za každý rok trvání řízení. Žalobkyně je však přesvědčena o tom, že jí náleží částka 25 000 Kč za každý rok řízení (první dva roky snížená na polovinu) s tím, že částka 15 000 Kč až 20 000 Kč nemůže být částkou odpovídající přiměřenému zadostiučinění od roku 2009, kdy takto bylo judikováno, i v roce 2024 a 2025. Pokud jde o délku řízení, dle žalobkyně nelze pominout více než tři roky vedení řízení od 27. 11. 2007, kdy byla podána žaloba, do 6. 1. 2011, kdy byla žaloba doručena žalobkyni jakožto žalované v posuzovaném řízení. Předmětem řízení byly i úroky, přičemž v případě vyhovění nároku hrozilo, že by žalobkyně musela platit také úroky i za tyto tři roky. Odůvodnění soudu prvního stupně ohledně toho, kdy se žalobkyně dozvěděla o posuzovaném řízení, je navíc v rozporu se skutkovými zjištěními, když sám soud prvního stupně v odůvodnění konstatoval, že dne 25. 9. 2009 bylo žalobkyni doručeno usnesení o připuštění vstupu vedlejšího účastníka do řízení. Soud prvního stupně se tak zcela neprávně nezabýval obdobím od 27. 11. 2007 do 6. 1. 2011, což vedlo k paradoxním závěrům, že soud prvního stupně vypočetl částku nižší, než jakou žalobkyni poskytla samotná žalovaná. Žalobkyně dále nesouhlasí se snížením částky nemajetkové újmy o 20 % pro složitost, neboť projednání žaloby nevyžadovalo žádné složité právní posouzení, což je zřejmé i z toho, že po změně soudce byla věc i s vypracováním znaleckého posudku ukončena po dvou letech. Stejně tak dle žalobkyně neobstojí snížení o 10 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, kdy samotná věc byla řešena pouze Městským soudem v [adresa] a po odvolání obou účastníků došlo na jednom jednání Krajského soudu v [adresa] ke schválení smíru. Závěrem proto žalobkyně navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno a žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení.

8. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že soud prvního stupně učinil dostatečná a správná skutková zjištění a vyvodil z nich přiléhavé právní závěry, se kterými se žalovaná ztotožňuje. Odvolacímu soudu proto navrhla, aby napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

9. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

10. Ke skutkové stránce věci lze uvést, že soud prvního stupně zcela správně zjistil zejména okolnosti a průběh samotného posuzovaného řízení, jakož i okolnosti předběžného uplatnění projednávaného nároku a úhradu částky 225 000 Kč ze strany žalované. Takto zjištěný skutkový stav věci (shrnutý výše pod bodem 4), který ostatně nebyl podaným odvoláním nijak zpochybněn, poskytuje úplný a spolehlivý podklad pro rozhodnutí soudu; také odvolací soud z něj proto vychází a na podrobnější odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto směru pro stručnost odkazuje.

11. Z hlediska právního posouzení věci pak lze konstatovat, že i v tomto směru postupoval soud v zásadě správně, když předně uplatněný nárok posuzoval podle relevantních zákonných ustanovení, zejména § 13 odst. 1 a § 31a ZOdpŠk. Až na dále popsané dílčí výhrady, jež však neměly podstatný vliv na konečné posouzení věci a výsledné rozhodnutí, proto lze i v tomto ohledu na odůvodnění napadeného rozsudku odkázat.

12. Pokud jde o výše avizovanou výhradu, pak odvolací soud konstatuje, že se částečně ztotožnil s námitkou žalobkyně ohledně délky posuzovaného řízení, z níž je třeba při posouzení nároku uplatněného žalobkyní vycházet. Soud prvního stupně měl za to, že žalobkyně se o posuzovaném řízení dozvěděla až okamžikem, kdy jí byla doručena žaloba k vyjádření, tj. dnem 6. 1. 2011. Ze zjištěného průběhu řízení, konstatovaného i prvostupňovým soudem, je nicméně zřejmé, že již dne 25. 9. 2009 bylo žalobkyni doručeno usnesení o připuštění vedlejšího účastníka do řízení. Nejpozději tohoto dne se tudíž žalobkyně o řízení dozvěděla. Odvolací soud však na druhé straně nepřisvědčil žalobkyni v tom, že by měla být zohledněna celá délka posuzovaného řízení, tj. již od podání žaloby dne 27. 11. 2007. Vzhledem k tomu, že nepřiměřená délka řízení působí účastníkovi újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, není z hlediska zadostiučinění bez významu, kdy se účastník o řízení samotném fakticky dozvěděl, neboť v řadě případů může řízení probíhat bez jeho vědomí (a tedy bez působení výše popsané újmy). V takovém případě se při stanovení výše zadostiučinění k období, kdy si účastník probíhajícího řízení ještě nebyl vědom, nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2022, č.j. 30 Cdo 1494/2021-186). V tomto směru jsou pak bez významu námitky žalobkyně, která argumentovala rizikem placení úroku z prodlení, a to i za dobu, po kterou bylo řízení vedeno, aniž by o něm věděla. Zde je nicméně třeba zdůraznit, že důvodnost nároku uplatněného ve věci samé (včetně případných souvisejících úroků z prodlení), které byly předmětem posuzovaného řízení, nelze směšovat s délkou řízení, resp. následky situace, kdy je předmětné řízení již nepřiměřeně dlouhé. Je-li totiž nárok řešený v posuzovaném řízení důvodný, pak je na dlužníkovi (žalovaném), aby v souladu se zásadou poctivosti svou povinnost splnil, a to pokud možno ještě v době splatnosti; pokud se takový účastník rozhodne čekat na výsledek řízení, porušuje svou hmotněprávní povinnost, což má za následek nástup hmotněprávní sankce (zde v podobě úroku z prodlení). Hmotněprávní povinnost hradit úrok z prodlení proto není jakkoli vázána na samotné řízení ani jeho délku, neboť tu schází příčinná souvislost; ani při úvaze o přiměřeném zadostiučinění proto není namístě tuto okolnost zohledňovat a – jak se toho domáhá zdejší žalobkyně – přihlížet jen z tohoto důvodu k předchozí době posuzovaného řízení, kdy však o něm žalobkyně ještě nevěděla. Odvolací soud proto korigoval určení rozhodné délky posuzovaného řízení ve vztahu k žalobkyni a oproti soudu prvního stupně určil, že rozhodné je období od 25. 9. 2009 do 18. 12. 2023, tj. v délce 14 let a 3 měsíců.

13. Zcela bez výhrad pak odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že základ nároku tu je nepochybně dán, když lze jednoznačně konstatovat, že posuzované řízení trvající po dobu 14 let a 3 měsíců bylo nepřiměřeně dlouhé, čímž je dán odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu podle ustanovení § 13 odst. 1 ZOdpŠk; nemajetková újma odtud plynoucí se v souladu s relevantní judikaturou (srov. zejména stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dále jen „Stanovisko NS“) předpokládá a související zadostiučinění je pak zásadně namístě poskytnout v peněžité podobě (§ 31a odst. 2 ZOdpŠk).

14. K určení výše konkrétní částky peněžitého zadostiučinění je pak nutno konstatovat, že již jen s ohledem na jinou zohledněnou délku posuzovaného řízení bylo třeba provést nový výpočet.

15. Ve vztahu k základní částce lze se soudem prvního stupně souhlasit, jestliže vyšel z roční sazby 18 000 Kč, která je u posuzovaného řízení trvajícího již více než 14 let zcela adekvátní. Tato částka přitom zohledňuje i celkovou délku posuzovaného řízení (nikoli však zjištěné průtahy, k tomu viz níže). Je nutné připomenout, že základní částka zadostiučinění vymezená ve Stanovisku NS je pouze pomůckou, obecné soudy jsou povinny individuálně posoudit každý případ a stanovit adekvátní zadostiučinění, případně i mimo stanovené rozpětí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 1/24). Odvolací soud nicméně v souhlasu se soudem prvního stupně (srov. podrobnější argumentaci pod bodem 17 odůvodnění napadeného rozsudku) neshledává k takovémuto postupu v nyní řešené věci důvod, neboť není tolik podstatný konkrétní matematický výpočet, nýbrž přiměřenost samotné výsledné částky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1885/2024), což je v daném případě dle názoru odvolacího soudu naplněno. Samotný běh času ani změna cenové hladiny či míra inflace v daných souvislostech neznamená, že by dané částky bez dalšího přestaly svou satisfakční funkci plnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024). Stejně tak je bez významu, že (zda) sama žalovaná provedla svůj vlastní výpočet s použitím vyšší základní sazby, neboť – jak shora rozvedeno – konkrétní matematický postup není podstatný, rozhodující se výsledná částka poskytnutého zadostiučinění (její přiměřenost in concreto). Soud nadto není postupem žalované ani jednotlivými jí použitými či zohledněnými veličinami nikterak vázán a rozhoduje dle své vlastní úvahy. V tomto ohledu jsou tedy námitky žalobkyně neopodstatněné, a výsledná základní částka proto činí 238 500 Kč (18 000 Kč x 12 let + 1 500 Kč x 3 měsíce + 18 000 Kč za první dva roky).

16. Pokud jde o složitost řízení (skutkovou, procesní i právní), lze se soudem prvního stupně souhlasit, pokud z těchto důvodů základní částku snížil o 20 %. Uvedené snížení odpovídá tomu, že věc byla složitější zejména z hlediska dokazování (rozsáhlé dokazování listinnými důkazy s potřebou vyžádání spisů, výslechy svědků, znalecké zkoumání včetně potřeby zajistit srovnávací materiál a výslech znalce), současně bylo rozhodováno o osvobození tamního žalobce od soudních poplatků, a to i před soudem odvolacím, přiznané osvobození bylo opakovaně přezkoumáváno, a to i k podnětu zdejší žalobkyně, na žádost účastníků bylo nařízeno první setkání s mediátorem. Na procesní složitost řízení mělo po procesní stránce rovněž vliv opakované odročování jednání z důvodů na straně zástupců účastníků (z důvodu dopravní situace, kalamity v domě, dovolené, kolize či nemoci), a to nejen tamního žalobce, ale i zdejší žalobkyně.

17. Dále pak soud prvního stupně zcela správně zohlednil i složitost řízení danou počtem stupňů soudní soustavy (snížením základní částky o 10 %), neboť posuzované řízení probíhalo nejen před soudem prvního stupně, ale i soudem odvolacím. K námitkám žalobkyně je třeba zdůraznit, že počet instancí nevyplývá jen z toho, kolik stupňů soudů se věcí zabývalo meritorně (byť ve finále byl v posuzovaném řízení při prvním jednání odvolacího soudu schválen smír), nýbrž i z toho, že ve dvou stupních se rozhodovalo i o osvobození od soudních poplatků a nákladech řízení. Podstatné také je, že při úvahách o výši přiměřeného zadostiučinění je podstatná celková délka posuzovaného řízení, tj. průtah v určité fázi řízení (kupř. v řízení před soudem prvního stupně) nemusí být významný, pokud v dalších fázích řízení probíhalo naopak rychleji. Ve zde řešené věci sice výsledná délka řízení nepřiměřená nepochybně byla, z právě uvedeného důvodu však není namístě pominout tu skutečnost, že odvolací řízení proběhlo rychle (tj. není namístě základní částku jen proto nesnižovat pro počet zúčastněných instancí).

18. Konečně odvolací soud uvádí, že s ohledem na postup soudů je naopak zcela namístě navýšit základní částku, neboť právě v postupu soudů byly shledány jak nekoncentrovaný postup, tak i dílčí průtahy. Na tomto místě je třeba připomenout, že stejně jako to platí o délce řízení obecně, tak i průtahy je možné ve vztahu k žalobkyni zohlednit pouze v tom rozsahu, v němž nastaly v rozhodném období. Lze pak konstatovat, že průtah v délce 7,5 měsíce lze spatřovat v době mezi rozhodnutím o osvobození od soudních poplatků (dne 12. 5. 2010) do zaslání žaloby k vyjádření (dne 27. 12. 2010). Dále došlo k průtahu v délce 5 měsíců v období od 3. 8. 2011, kdy bylo účastníkům rozesláno usnesení Krajského soudu v [adresa], do 30. 12. 2011, kdy byl rozeslán návrh na vystoupení vedlejšího účastníka ostatním účastníkům. Další průtah vznikl v délce 10 měsíců v období od 6. 12. 2013, kdy tamní žalobce doložil na vyzvu soudu své osobní, majetkové a výdělkové poměry, do 13. 10. 2014, kdy bylo nařízeno jednání, neboť v mezidobí byl žalobce [jméno FO] pouze vyzýván k doplnění své žádosti o osvobození od soudních poplatků, jiné úkony činěny nebyly. Průtah v délce 4 měsíce lze spatřovat rovněž v tom, že po omluvě zástupkyně tamního žalobce z důvodu nemoci dne 9. 12. 2014 bylo jednání odvoláno a nové nařízeno až dne 8. 4. 2015. Nejdelší průtah pak trval téměř 37 měsíců a nastal v období od 8. 12. 2015, kdy se konalo jednání, které bylo odročeno na neurčito za účelem vyžádání jiného soudního spisu, přičemž do nařízení dalšího jednání dne 6. 1. 2020 byly pouze činěny žádosti o zapůjčení spisů, aniž by soud zajistil například kopie potřebných listin či zajistil krátkodobé zapůjčení za účelem pořízení kopií; v mezidobí také došlo ke změně v obsazení soudu, to však je okolnost, jež jde výlučně k tíži žalované, a nelze ji proto jako důvod zakládající vyšší složitost řízení, či jiný důvod pro snížení základní částky zohlednit. Popsané průtahy je pak nutno za situace, kdy celková doba řízení již přesahuje 14 let a kdy nejde pouze o ojedinělý průtah, zohlednit formou navýšení základní částky, přičemž na rozdíl od soudu prvního stupně je odvolací soud toho názoru, že tyto průtahy nejsou dostatečně zohledněny již v samotném závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Za adekvátní pak odvolací soud považuje navýšení základní částky o 20 %. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu pak odvolací soud dodává, že jakkoli by to které modifikační kritérium mělo být zohledněno zásadně v míře, jíž se podílelo na prodloužení doby trvání posuzovaného řízení, je třeba v tomto konkrétním případě přihlédnout k tomu, že doba předmětných průtahů je již zahrnuta v samotné délce posuzovaného řízení. Procentní modifikace proto v takovém případě může být nižší, než jaký je poměr trvání průtahů vůči celkové (započítané) délce posuzovaného řízení.

19. Odvolací soud pak souhlasí se soudem prvního stupně v tom směru, že byť i žalobkyně se podílela na délce posuzovaného řízení tím, že několikrát žádala o odročení z důvodu na straně jejího zástupce, je tento podíl zavinění s ohledem na celkovou délku řízení zanedbatelný, nadto byla nutnost opakovaného odročení (z důvodů na straně obou účastníků) již zohledněna při aplikaci kritéria (procesní) složitosti řízení). K další modifikaci základní částky tu proto není důvod.

20. Obdobně pokud jde o význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni, ten odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považuje za standardní, když ani žalobkyně v odvolacím řízení proti tomuto posouzení nijak nebrojila. Nejde tu přitom o řízení, u nějž by se zvýšený význam předpokládal (řízení trestní, řízení ve věcech nezletilých, ve věcech osobního stavu apod.), nýbrž o obvyklé řízení o zaplacení peněžité částky.

21. Shora uvedené pak lze shrnout tak, že výše zjištěnou základní částku 238 500 Kč je namístě snížit o 10 % (snížení o 10 % pro počet instancí a o 20 % pro procesní složitost, zvýšení o 20 % pro postup soudu) na výsledných na výsledných 214 650 Kč, pak je třeba uzavřít, že nad rámec již uhrazeného zadostiučinění (225 000 Kč) žalobkyni ničeho více nenáleží; sama poskytnutá částka pak (při shora popsaném postupu odvolacího soudu) odpovídá základní sazbě téměř 19 000 Kč. V každém případě ovšem platí, že již poskytnutá částka splňuje kritéria přiměřenosti, a tedy nelze uzavřít, že by doposud poskytnuté zadostiučinění bylo neadekvátní (příliš nízké).

22. Z výše vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně nákladového výroku (v tomto ohledu lze na správné a úplné odůvodnění napadeného rozhodnutí toliko odkázat).

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Také v odvolacím řízení byla žalovaná zcela procesně úspěšná, a náleží jí proto jakožto nezastoupenému účastníku náhrada v rozsahu paušální částky 300 Kč podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. za úkon spočívající ve vyjádření se k odvolání žalobkyně. Pariční lhůta byla prodloužena na 15 dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na rovnost účastníků, neboť v případě uložení povinnosti žalované by lhůta k plnění byla prodloužena shodným způsobem (plnění z prostředků státního rozpočtu je spojeno s potřebou delší doby pro administrativní zajištění platby).

Poučení