19 Co 123/2025 - 231

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudců JUDr. Ireny Šolínové a JUDr. Jana Fifky ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A], narozená [Datum narození žalobkyně A] bytem [Adresa žalobkyně A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o vypořádání společného jmění manželů a o 300 000 Kč k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. ledna 2025, čj. [Jméno žalobkyně B] takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 20 140 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobou, kterou se žalobkyně domáhala vypořádání nemovitých věcí ze zaniklého společného jmění účastníků, a to: pozemku parcela st. [hodnota]- zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: [adresa], č. p. 93, rodinný dům, stojící na parcele st. [hodnota], a pozemků parcela [hodnota] - zahrada a [hodnota] - zahrada, v katastru nemovitostí zapsaných na LV č. [hodnota], vedeném pro obec a k.ú. [adresa] u [právnická osoba] pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště [adresa] (výrok I) a kterou se domáhala zaplacení částky 300 000 Kč (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 47 102 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III).

2. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 16. 1. 2023 domáhala vypořádání nemovitých věcí, spadajících do společného jmění účastníků zaniklého 14. 1. 2021 rozvodem jejich manželství a dále požadovala vypořádání práva společného bydlení ve společném domě [hodnota] částkou 300 000 Kč. Tvrdila, že v průběhu odvolacího řízení o rozvod manželství účastníků žalovaný žalobkyni donutil uzavřít dohodu o vypořádání jejich společného jmění výhrůžkou, že bude dle zákona otcem očekávaného dítěte, počatého s jejím tehdejší partnerem a nynějším manželem za trvání manželství účastníků. To si žalobkyně nepřála a v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek byla donucena podepsat dohodu, jež vycházela z ocenění nemovitostí částkou 2 500 000 Kč, ač skutečná cena činí 6 000 000 Kč. Po podpisu dohody vzal žalovaný odvolání do rozvodového rozsudku zpět. Dohodu proto žalobkyně považuje z uvedeného důvodu za absolutně neplatnou, a to i pro rozpor s dobrými mravy, když způsobuje hrubý nepoměr mezi tím, co získala žalobkyně a co získal žalovaný. Žalobkyně společný dům, kde účastníci vedli společnou domácnost, opustila jen s několika kusy oblečení, žalovaný jí následně zabránil ve vstupu zpět a společný dům užíval sám. Žalobkyně proto požadovala i vypořádání práva bydlení ve výši poloviny obvyklého nájemného za více jak dva roky, jež následně kvantifikovala částkou 300 000 Kč. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu s tím, že účastníci uzavřeli platnou dohodu o vypořádání společného jmění v prosinci 2020 za přítomnosti právních zástupců obou stran. Žalovaný dále zpochybnil tvrzení žalobkyně o okolnostech, za nichž opustila společnou nemovitost, a namítl, že tak učinila dobrovolně poté, co za trvání manželství účastníků navázala mimomanželský vztah s novým partnerem. Žalobou uplatněné nároky žalobkyně má žalovaný za zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., které nepožívá žádné právní ochrany. Okresní soud vzal za prokázané, že účastníci jsou bývalí manželé. Faktický rozpad jejich manželství proběhl v roce 2019, kdy žalobkyně odešla ze společné domácnosti k novému partnerovi. V roce 2020 proběhlo rozvodové řízení, které skončilo zánikem manželství, žalovaný se však proti rozsudku soudu prvého stupně odvolal. S odchodem žalobkyně se vyrovnával obtížně, nedokázal situaci přijmout a uchyloval se k verbálním, často vulgárním útokům na žalobkyni a jejího nového partnera, jimiž především narážel na skutečnost, že mu žalobkyně byla nevěrná, a rovněž předávání společné nezletilé dcery ke styku se stalo konfliktním. Některá jeho jednání se stala později předmětem šetření policie a přestupkového orgánu. V průběhu odvolacího řízení proti rozsudku o rozvodu manželství účastníci, oba zastoupeni advokáty, vyjednávali o vypořádání společného jmění. Oba účastníci, resp. jejich zástupci, v průběhu tohoto procesu taktizovali akcentací nevýhod procesní a životní situace svých klientů, tj. vysoký stupeň těhotenství žalobkyně s jiným mužem v dosud neukončeném manželství. Podpisu dohody, jak žalobkyně výslovně při jednání u soudu uvedla, nepředcházelo ze strany žalovaného žádné vyhrožování a k podpisu došlo za přítomnosti zástupců obou stran. Při vyjednávání se strany shodly na tom, že vlastnictví k nemovitým věcem a povinnost doplatit hypotéku připadne žalovanému, dále byla shoda na výši vypořádacího podílu, žalobkyně požadovala co nejrychlejší vyvázání z úvěrového vztahu, opakovaně řešeny byly lhůty k plnění. Nakonec byla 10. 12. 2020 dohoda stranami uzavřena a žalovaný téhož dne vzal odvolání do rozvodového rozsudku zpět. Následně oba účastníci své povinnosti z dohody splnili, hrubé chování adresované žalobkyni a jejímu manželovi ze strany žalovaného paralelně dále pokračovalo a v několika případech bylo předmětem oznámení Policii ČR. Z ustanovení § 765 odst. 2 o. z. je zřejmé, že zákon především předpokládá, že bývalí manželé v případě rozvodu manželství, pokud jde o jejich majetkové povinnosti a majetková práva, naleznou shodu, tj. že se na vypořádání zaniklého společného jmění dohodnou. Soudní vypořádání nastupuje tam, kde k dohodě nedošlo a jeden z účastníků to navrhne. V dané věci k uzavření dohody o vypořádání rozvodem zaniklého majetkového společenství účastníků dne 10. 12. 2020 došlo. Žalobkyně tvrdila, že dohoda nebyla uzavřena platně, když dovozovala absolutní neplatnost tohoto právního jednání v důsledku toho, že byla k uzavření dohody donucena, a proto že pro nepoměr vzájemných plnění dohoda odporuje dobrým mravům. Okresní soud uzavřel, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by se žalovaný v souvislosti s uzavíráním dohody o vypořádání společného jmění z 10. 12. 2020 proti žalované dopustil přímého fyzického či psychického násilí, jímž by žalovaná zbavena vlastní vůle byla k podpisu dohody donucena. Nebylo ani prokázáno, že by žalovaný vůči žalobkyni užil hrozby, ať fyzického (tělesného), nebo psychického (duševního) násilí, jimiž by žalobkyni k projevení vůle, tj. k podpisu dohody přiměl. Je pravda, že žalovaný ještě před podpisem dohody žalobkyni, někdy i jejího partnera, urážel především SMS zprávami s vulgárními výrazy, to ale nesouviselo s vyjednávanou dohodou, nýbrž s nevěrou žalobkyně, s níž se žalovaný nedovedl důstojně a mužně vyrovnat. O tom svědčí fakt, že podobné chování žalovaný opakoval i po uzavření dohody o vypořádání společného jmění a není schopen se mu vyhnout prakticky doposud. Licitaci s odvoláním do rozvodového rozhodnutí soudu, resp. prodlužováním rozvodového řízení jako fyzický ani psychický nátlak hodnotit nelze, nejde ani o bezprávnou výhrůžku. Pokud žalovaný prodlužoval rozvodové řízení blanketním odvoláním, nešlo o něco, co by nebyl oprávněn udělat. Dílem šlo o jeho neschopnost adaptovat se v adekvátním čase na žalobkyní vytvořenou změnu v rodinném životě, možná i o snahu žalobkyni úplně neztratit či ji aspoň zkomplikovat založení nové rodiny, dílem o procesní taktiku, kterou však v opačném směru využívala i strana žalobkyně, když se přechodně rozhodla vyčkávat na rozhodnutí odvolacího soudu v rozvodovém řízení a ve vyjednávání nepokračovat. Okresní soud se dále zabýval námitkou žalobkyně poukazující na nepoměr vzájemných plnění vyplývajících z dohody. Otázka, zda hrubý nepoměr mezi výší majetkových hodnot, připadnuvších tomu kterému z manželů při vypořádání zaniklého společného jmění dohodou, zakládá neplatnost této dohody, když dle zákona podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné, byla v minulosti vyřešena dlouhodobě konstantní judikaturou vyšších soudů. Tato se ujednotila v závěru, že není neplatná dohoda o vypořádání společného jmění manželů, kterou jeden z účastníků nabude podstatně menší podíl, případně se mu nedostane nic (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1247/2005). Obdobný závěr byl vyjádřen v poměrech právní úpravy účinné do 31. 7. 1998 v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99, jenž byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 11, roč. 2000, str.

522. Ani v podmínkách právní úpravy aktuální nelze mít případnou nerovnost vzájemných plnění v dohodě o vypořádání zaniklého společného jmění za důvod neplatnosti či zásahu do obsahu právního jednání. Platný občanský zákoník je založen na individualistickém pojetí, zdůrazňuje autonomii vůle a vkládá odpovědnost za úpravu vztahů jednotlivce s okolím do jeho vlastních rukou. Protože tedy není možno učinit závěr, že dohoda účastníků o vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění z 10. 12. 2020 je neplatná, a žalobkyně se přesto domáhala nového vypořádání nemovitých věcí ze zaniklého společného jmění účastníků, žaloba v této části byla zamítnuta. Pokud jde o část žaloby týkající se náhrady za vypořádání práva bydlení, kterou žalobkyně požadovala ve výši obvyklého nájemného za dva roky ve výši 300 000 Kč, tento nárok nelze kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení. U společného jmění manželů není vztah mezi spoluvlastníky vymezen ideálním podílem, ale vyjadřuje rovné postavení manželů tak, že každý z manželů je vlastníkem celé věci. Právní vztahy bývalých manželů v době mezi zánikem společného jmění manželů a jeho vypořádáním nejsou zákonem výslovně upraveny a je nutné posuzovat je obdobně podle předpisů o společném jmění manželů. Každému z bývalých manželů tak náleží právo k celé věci omezené jen stejným právem druhého bývalého manžela. Užívá-li tudíž bývalý manžel věc, která náležela do společného jmění manželů, k jehož vypořádání dosud nedošlo, nelze dovozovat, že se na úkor druhého z bývalých manželů bezdůvodně obohacuje; důvodem užívání je totiž jeho vlastnické právo k (celé) věci. Okresní soud proto posoudil žalobkyní uplatněný nárok z hlediska § 768 odst. 1 a 2 o. z. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že cit. ustanovení míří především na případy zrušení společného práva nájmu (§ 745 o. z. ) či na jiné obligační tituly stejného nebo společného práva bydlení, nelze vyloučit použití uvedeného ustanovení i na věcně právní tituly (např. společná služebnost užívání bytu), nevztahuje se však na společné právo v bytě nebo domě ve společném jmění manželů či stejné právo v rámci podílového spoluvlastnictví manželů. Nejvyšší soud zaujal jednoznačný názor, že samostatná úprava vypořádání společného jmění manželů (§ 736 a násl. o. z.) a samostatná úprava zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 1140 a násl. o. z.) použití § 768 o. z. neumožňuje. Řízení o žalobě na zrušení stejného nebo společného práva bydlení je řízením sporným, které lze zahájit jen na návrh jednoho z bývalých manželů. Tento návrh nemůže být uplatněn v rámci řízení o vypořádání společného jmění nebo v rámci řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví a samostatně jej nelze uplatnit předem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4820/2016) ani později, kdy jsou již vlastnické vztahy uspořádány jinak. V případě společného jmění manželů ani návrh na jeho zrušení nepřichází v úvahu, neboť trvalo-li společné jmění manželů v době (ke dni) rozvodu, zaniklo ze zákona rozvodem manželství, a není tedy zřejmé, o zrušení jakého práva by měl soud ještě rozhodovat. Ustanovení § 768 o. z. by tak mělo být aplikováno na případy, kdy společné nebo stejné právo bývalých manželů nejde zrušit a případně vypořádat jiným zákonným způsobem. V projednávané věci vedli účastníci rodinnou domácnost v domě, který vlastnili ve společném jmění manželů. Jejich společné jmění (a tím i jejich společné bezpodílové vlastnické právo, na základě něhož v domě bydleli) zaniklo rozvodem manželství. Poté účastníci uzavřeli, jak bylo v tomto řízení prokázáno, platnou dohodu o jeho vypořádání, dle níž se po výplatě vypořádacího podílu stal výlučným vlastníkem nemovitosti žalovaný. O užívání společné nemovitosti za trvání manželství i po něm spor mezi účastníky nevznikl, neboť žalobkyně ze společné domácnosti ještě za trvání manželství odešla do bytu k novému partnerovi. Vzhledem k uvedenému je soud přesvědčen, že ustanovení § 768 o. z. neumožňuje žalobou uplatněnému požadavku vyhovět a nelze mu přisvědčit ani dle jiného ustanovení zákona. Žaloba žalobkyně proto byla i v této části zamítnuta. Pro nadbytečnost soud nevyhověl návrhu žalobkyně na vypracování znaleckého posudku o ceně předmětných nemovitých věcí, neboť to vzhledem k přijatým závěrům není třeba. O nákladech řízení rozhodl okresní soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. podle jeho výsledku. Ve věci úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení za právní zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění platném v době vykonání úkonu právní služby (dále jen AT), přičemž odměnu okresní soud vypočetl podle § 8 odst. 1, § 7, § 9 odst. 1 a § 12 odst. 3 AT z tarifní hodnoty 310 000 Kč. Náklady řízení žalovaného činí za řízení před okresním soudem 47 102 Kč.

3. Proti rozsudku okresního soud podala žalobkyně včasné odvolání. Vytýkala mu, že rozsudek je nespravedlivý, protože tím, že žalovaný podal odvolání proti rozsudku o rozvodu a pak ho vzal zpět, udržoval žalobkyni v tísni, odmítal debatu o vyšší částce za vypořádání a kratší lhůtě pro její výplatu. Protože žalobkyně chtěla, aby se dcera jmenovala po jejím současném manželovi, na podmínky žalovaného přistoupila. Tím, že vyplacení vypořádacího podílu bylo až do tří let, byla žalobkyně ochuzena o možnost s penězi hospodařit, přitom na výživu dcery [jméno FO] jí soud přiznal ubohé 3.000 Kč. Pokud by žalobkyně podmínky žalovaného nepřijala, rozvod by u soudů trval dalších 20 let, vznikl by spor o dceru [jméno FO] a určování otcovství by stálo další peníze. Rozsudek ignoruje vulgární urážky osoby žalobkyně od žalovaného. Vypořádací podíl žalovaný zaplatil na samém konci lhůty. Žalobkyně zažila od žalovaného psychický a fyzický teror a v obavě o své zdraví musela opustit společnou domácnost. Žalovaný nebydlel v nemovitosti sám, ale se svou dcerou a jejím přítelem a žalobkyni nic neplatili. Protože nemovitost vybudovali účastníci společnými silami, měli se o ni spravedlivě podělit. Žalobkyně požadovala vypořádání práva společného bydlení a soudkyně to zmanipulovala na bezdůvodné obohacení. V doplnění odvolání žalobkyně vznesla námitku podjatosti vyřizující soudkyně, která dle žalobkyně už v rozvodovém řízení říkala nesmysly o tom, že si rozvod žalobkyně způsobila sama. Dle žalobkyně okresní soud neúplně zjistil skutkový stav, když neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz znaleckým posudkem na ocenění nemovitosti, a věc nesprávně právně zhodnotil. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek okresního soudu změněn a žalobě bylo vyhověno.

4. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného s tím, že účastníci uzavřeli platnou dohodu o vypořádání společného jmění a prohlásili, že vůči sobě již nemají žádné, ani finanční, nároky.

5. Odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a bylo podáno včas osobou k němu oprávněnou (§§ 201 a 204 o. s. ř.). Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek včetně jemu předcházejícího řízení (§§ 212, 212a o. s. ř.) a odvolání neshledal důvodným.

6. Odvolací soud předně konstatuje, že z obsahu spisu se nepodávají žádné skutečnosti, které by ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. nasvědčovaly tomu, že vyřizující soudkyně Okresního soudu v Jičíně JUDr. Drahomíra Šorfová by měla být z projednání a rozhodnutí věci vyloučena. Žalobkyně námitku podjatosti vyřizující soudkyně vznesla až v odvolání v rámci výhrad k napadenému rozsudku. Žalobkyně neuvádí konkrétní okolnosti, které by vzbuzovaly pochybnosti o nepodjatosti uvedené soudkyně (§ 14 odst. 1 o. s. ř.), když její námitky směřují k postupu soudkyně v tomto, popř. předchozím (rozvodovém) řízení. Z ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. je zřejmé, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v jeho postupu a rozhodování v jiných věcech. Rozhodně nelze uzavřít, že by ve věci rozhodoval vyloučený soudce, proto není dán důvod pro zrušení rozhodnutí dle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

7. Vypořádání společného jmění manželů se řídí stejným právním režimem jako jeho zánik (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3779/2014). Jelikož k zániku společného jmění účastníků došlo po 1. 1. 2014 (rozsudek o rozvodu manželství účastníků uzavřeného 21. 7. 2001 nabyl právní moci dne 14. 1. 2021), je třeba věc projednat podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“).

8. Dle § 765 odst. 1, 2 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) zanikne-li manželství rozvodem, spravují se majetkové povinnosti a práva rozvedených manželů dohodou manželů nebo rozvedených manželů. Nedohodnou-li se rozvedení manželé o vypořádání, může bývalý manžel podat návrh na vypořádání rozhodnutím soudu.

9. Dle § 3 odst. 2 písm. d) o. z. soukromé právo spočívá též na zásadě, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny.

10. Dle § 768 odst. 1 a 2 o. z. zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo, a nedohodnou-li se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší soud na návrh jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo toho z rozvedených manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil, a popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za ztrátu práva; přitom přihlédne zejména k tomu, kterému z rozvedených manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali, jakož i ke stanovisku pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postavení. Rozvedený manžel, který má dům nebo byt opustit, má právo tam bydlet, dokud mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení, ledaže mu v řízení podle odstavce 1 náhrada nebyla přiznána; v tomto případě má právo v domě nebo bytě bydlet nejdéle jeden rok. Byla-li mu však svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali za trvání manželství, nebo o dítě nezaopatřené, které s ním žije, může soud na návrh tohoto manžela založit v jeho prospěch právo bydlení; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.

11. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovými i právními závěry okresního soudu, vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozsudku, na které tímto odkazuje a které s ohledem na odvolací námitky žalobkyně doplňuje pouze způsobem níže uvedeným.

12. Zákon v ustanovení § 765 odst. 1 o. z. vychází z toho, že v případě zániku manželství rozvodem manželé naleznou shodu, pokud jde o jejich majetkové povinnosti a majetková práva, která je třeba vypořádat. Pouze v případě, že se o vypořádání nedohodnou, může kterýkoliv z manželů podat dle § 765 odst. 2 o. z. návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, přičemž pravidla pro vypořádání jsou vyjádřena v ustanovení § 742 o. z. Účastníci uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění ze dne 10. 12. 2020. Dohoda byla uzavřena za situace, kdy oba účastníci byli právně zastoupeni. O uzavření dohody mezi nimi bylo po určitou dobu vyjednáváno. Jednou ze základních zásad soukromého práva, které jsou vyjádřeny v § 3 o. z., je zásada pacta sunt servanda (smlouvy musí být plněny). Okresní soud podrobně vysvětlil, proč není možno přisvědčit tvrzením žalobkyně ohledně neplatnosti shora uvedené dohody. Žalobkyně připouští, že jejím základním motivem k uzavření dohody bylo odvolání žalovaného proti rozsudku o rozvodu manželství účastníků. Toto odvolání nelze považovat za bezprávný nátlak žalovaného na žalobkyni, když žalovaný pouze využil svých procesních práv daných mu zákonem. Okresní soud zcela správně v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 33 Cdo 808/2005, které na věc dopadá. Pokud žalobkyně jako vdaná žena očekávala narození dítěte s jiným mužem (což žalovaný neovlivnil), musela si být vědoma toho, že mohou vzniknout problémy ohledně otcovství. Tvrzení žalobkyně, že dohodu musela podepsat, protože rozvod by trval 20 let, je nesmyslné, když návrh na rozvod manželství podala žalobkyně dne 7. 7. 2020 a již dne 15. 9. 2020 byl okresním soudem vynesen rozsudek, kterým bylo manželství účastníků rozvedeno. Bylo věcí žalobkyně, zda upřednostní uzavření dohody o vypořádání společného jmění, které umožňovalo urychlení rozvodu manželství účastníků a uzavření nového manželství žalobkyně s pokrevním otcem očekávaného dítěte, či zda zvolí dokončení sporného rozvodu manželství účastníků a řešení otcovství k očekávanému dítěti v případném řízení o popření otcovství a řešení vypořádání společného jmění účastníků v případném soudním sporu. Žalobkyně se po zvážení okolností v situaci, kdy byla právně zastoupena a měla možnost zkonzultovat důsledky jednotlivých kroků, rozhodla pro uzavření dohody.

13. Námitka, že se okresní soud nevypořádal s chováním žalovaného vůči žalobkyni, není důvodná. Okresní soud nepominul, že se žalovaný k žalobkyni nechoval vhodným způsobem (v odvolání to žalobkyně označuje jako psychický a fyzický teror), ovšem správně uzavřel, že tato skutečnost neměla vliv na uzavření dohody o vypořádání společného jmění účastníků. Vztahy mezi účastníky a jejich vzájemné chování měly nepochybně vliv na odchod žalobkyně ze společné domácnosti (žalobkyně uvádí, že v obavě o své zdraví musela opustit společnou domácnost, popř. popisuje okolnosti, za nichž ze společné domácnosti odcházela), ovšem v době uzavření dohody o vypořádání společného jmění účastníci již delší dobu ve společné domácnosti nežili a žalobkyně žila s nynějším manželem. Sama žalobkyně uvádí, že důvodem, proč dohodu uzavřela, bylo žalovaným slíbené zpětvzetí odvolání proti rozsudku o rozvodu manželství, ke kterému následně došlo (chtěla, aby se dcera jmenovala po současném manželovi, nechtěla řešit záležitosti ohledně určování otcovství).

14. Za zcela správný považuje odvolací soud závěr okresního soudu, že důvodem neplatnosti dohody o vypořádání společného jmění není, pokud některý z manželů nabývá dle dohody větší podíl než druhý manžel. Okresní soud v tomto směru odkázal na judikaturu z doby účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., která je však plně použitelná i na poměry dle o. z.

15. Součástí dohody účastníků je jejich ujednání nejen o výši vypořádacího podílu, ale i o lhůtě pro jeho vyplacení. Žalobkyně v odvolání uznává, že žalovaný jí vypořádací podíl zaplatil. Byť tak učinil až na konci lhůty, jednal v souladu s dohodou účastníků a byla to žalobkyně, která poté podala katastrálnímu úřadu návrh na vklad dohody ohledně nemovitosti do katastru nemovitostí. I kdyby žalovaný podle dohody účastníků nejednal, nezpůsobovalo by to neplatnost dohody, ale možnost žalobkyně domáhat se vyplacení sjednané částky soudně. Námitky žalobkyně ohledně výše výživného pro dceru účastníků [jméno FO] nejsou pro věc relevantní, když není tvrzeno, že výše výživného s uzavřením dohody o vypořádání společného jmění souvisela, navíc ohledně výživného pro nezletilou dceru účastníci uzavřeli dohodu, která byla soudem schválena.

16. Pokud se týká částky 300.000 Kč požadované žalobkyní za vypořádání práva společného bydlení, okresní soud vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, proč tuto částku nelze žalobkyni přiznat. Pokud žalobkyně uvádí, že požadovala vypořádání práva společného bydlení, ovšem „soudkyně to zmanipulovala“ na bezdůvodné obohacení, tak nutno konstatovat, že okresní soud se podrobně zabýval tím, proč dle § 768 o. z. nelze žalobkyni tuto částku přiznat. Současně pak posoudil, zda tuto částku nelze žalobkyni přiznat z jiného právního důvodu a dospěl k negativnímu závěru. Do doby, než vyplatil žalovaný žalobkyni sjednaný vypořádací podíl, je nutno nemovitosti považovat za společné jmění účastníků a právní vztahy účastníků k nim je tak nutné posuzovat obdobně podle ustanovení o společném jmění manželů. V době uzavření dohody bylo mezi účastníky jasné, že nemovitosti obývá a nadále bude obývat žalovaný, žalobkyně byla v té době již odstěhována. Pokud by měl žalovaný žalobkyni za užívání nemovitostí do doby, než připadnou do jeho výlučného vlastnictví, platit, mělo to být sjednáno v dohodě o vypořádání. Účastníci si však ujednali, že vůči sobě nemají žádné další (tj. ani finanční) nároky. Skutečnost, že v nemovitosti bydlela zletilá dcera účastníků s přítelem, nemá na nedůvodnost požadavku žalobkyně vůči žalovanému vliv.

17. Okresní soud tedy provedl dokazování v potřebném rozsahu, osvětlil, z jakého důvodu neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz znaleckým posudkem o ceně nemovitosti, který i krajský soud považuje s ohledem na závěr o uzavření platné dohody účastníků o vypořádání společného jmění za nadbytečný. Provedené důkazy okresní soud vyhodnotil v souladu se zákonem. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti, eventuálně věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Důkazy, které jsou pro rozhodnutí bezvýznamné, se dále nezabývá. Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti, eventuálně věrohodnosti pak soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoliv, a získané zprávě o skutečnostech přisuzuje hodnotu věrohodnosti. Všem těmto kritériím hodnocení důkazů provedené okresním soudem odpovídá a netrpí ani vnitřním logickým rozporem.

18. Okresní soud nepochybil, když o nákladech řízení rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. podle výsledku řízení. Žaloba na vypořádání společného jmění účastníků včetně zaplacení částky 300.000 Kč byla zamítnuta, neboť účastníci uzavřeli platnou dohodu. V daném případě tak nebylo soudem společné jmění účastníků vypořádáváno a nelze proto dospět k závěru, že řízení má povahu tzv. judicia duplex a z tohoto důvodu konstatovat, že každý z účastníků ponese své náklady řízení sám (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 404/22 ze dne 5. 4. 2022). K výši přiznané náhrady nákladů řízení ani jejich splatnosti nebyly ze strany účastníků vzneseny námitky.

19. Rozsudek okresního soudu tedy byl jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrzen ve všech jeho výrocích.

20. S ohledem na shora uvedené závěry k charakteru sporu bylo o nákladech odvolacího řízení rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. podle výsledku odvolacího řízení. Žalovaný byl v odvolacím řízení plně úspěšný, proto mu přísluší náhrada nákladů odvolacího řízení za právní zastoupení, konkrétně za 2 úkony právní pomoci (1. písemné vyjádření k odvolání žalobkyně, 2. účast u odvolacího jednání). Dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen AT) činí odměna za jeden úkon právní pomoci podle § 8 odst. 1, § 7, § 9 odst. 1 a § 12 odst. 3 AT z tarifní hodnoty 330 000 Kč částku 9.620 Kč. Paušální náhrada nákladů dle § 13 odst. 4 AT činí 450 Kč za úkon. Odměna včetně paušální náhrady činí za dva učiněné úkony právní pomoci celkem částku 20.140 Kč. Žalobkyni proto byla uložena povinnost nahradit žalovanému ve lhůtě dle § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř. náklady odvolacího řízení ve výši 20.140 Kč, které jsou dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám zástupce žalovaného.

Poučení