19 Co 125/2024 - 298

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudkyň JUDr. Ireny Šolínové a Mgr. Martiny Nyplové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [jméno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o 96 695,38 Kč a 2 100 EUR s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. 2. 2024 č.j. 3 C 54/2021-262 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se vyjma odvoláním nenapadeného výroku II potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 8 566,80 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 88 508,51 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z 21 790 Kč od 23. 7. 2020 do 22. 8. 2020, z 42 925,64 Kč od 23. 8. 2020 do 22. 9. 2020 a z 88 508,51 Kč od 23. 9. 2020 do zaplacení a 2 100 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z 930 EUR od 23. 7. 2020 do 22. 8. 2020 a z 2 100 EUR od 23. 8. 2020 do zaplacení (výrok I). Žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení dalších 8 186,87 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II). Žalovanému dále uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 124 742 Kč (výrok III) a nahradit České republice na účet Okresního soudu v Jičíně náklady řízení ve výši 6 254,92 Kč (výrok IV).

2. Okresní soud takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému jako jeho bývalému zaměstnavateli byla uložena povinnost zaplatit žalobci neuhrazenou mzdu a příplatky za práci přesčas, o víkendu a o svátku v celkové výši 96 695,38 Kč s příslušenstvím a neuhrazené zahraniční stravné 2 100 EUR s příslušenstvím. Tvrdil, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr smlouvou z 6. 9. 2019, na jejímž základě žalobce pro žalovaného vykonával práci řidiče mezinárodní kamionové dopravy. Pracovní poměr byl ukončen 4. 9. 2020, kdy bylo žalovanému doručeno okamžité zrušení pracovního poměru, které žalobce žalovanému dal dle § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce proto, že mu žalovaný neproplácel řádně mzdu, zahraniční stravné a příplatky, na něž žalobci vznikl nárok. Žalovaný ani po skončení pracovního poměru neuspokojil tyto mzdové nároky žalobce a neposkytl mu ani náhradu mzdy za 2 měsíce při skončení pracovního poměru okamžitým zrušením, ač k tomu byl žalobcem opakovaně vyzýván.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobce v ní uplatňuje nároky, které mu měly vzniknout po 31. 5. 2020, kdy již však žalovaný nebyl jeho zaměstnavatelem. Pracovní poměr účastníků totiž dle žalovaného zanikl dohodou o rozvázání pracovního poměru z 31. 5. 2020 k témuž dni a od 1. 6. 2020 žalobce pracoval na základě jiné pracovní smlouvy již pro jiného zaměstnavatele. Žalovaný proto není dle jeho názoru v řízení pasivně legitimován. Namítl dále zdánlivost právního jednání, jímž žalobce zamýšlel okamžitě zrušit pracovní poměr, pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost, které žalovanému neumožňovaly zjistit, zda jde o okamžité zrušení pracovního poměru či žádost o rozvázání pracovního poměru.

4. Po provedeném dokazování vzal okresní soud za prokázáno, že pracovní poměr účastníků byl založen 6. 9. 2019 pracovní smlouvou z téhož dne a žalobce pro žalovaného vykonával práci řidiče mezinárodní kamionové dopravy. Za vykonanou práci měl žalovaný žalobci vyplácet mzdu 16 280 Kč měsíčně, z níž měl provádět srážky dle příslušné právní úpravy. Mzda měla být žalobci vyplácena k jeho rukám vždy nejpozději do 22. dne kalendářního měsíce následujícího. Smlouva je podepsána oběma jejími stranami. Mezi účastníky bylo sporné, jak a kdy byl tento pracovní poměr ukončen. Žalobce tvrdil, že se tak stalo 4. 9. 2020, kdy bylo žalovanému doručeno okamžité zrušení pracovního poměru, které žalobce žalovanému dal dle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce proto, že od března 2020 nehradil žalobci mzdu v plné výši a že mu po dobu pracovního poměru neproplácel zahraniční stravné (tzv. diety), příplatky za přesčasy, příplatky za víkendy a svátky. Žalovaný tvrdil, že pracovní poměr skončil dohodou o rozvázání pracovního poměru k 31. 5. 2020 a že žalovaný od 1. 6. 2020 pracoval již pro jiného zaměstnavatele ([jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 1/0]. Žalobce uvedená tvrzení žalovaného popíral, poukazoval na to, že dohodu o rozvázání pracovního poměru s žalovaným nepodepsal, stejně tak pracovní smlouvu s jiným zaměstnavatelem a o obojím se dozvěděl až po šetření Oblastního inspektorátu práce, které sám vyvolal. K prokázání pravdivosti tvrzení obou stran sporu soud ve věci ustanovil znalce z oboru písmoznalectví se specializací na ruční písmo [tituly před jménem] [jméno FO], kterému uložil vypracovat znalecký posudek, jímž bude určeno, zda podpis žalobce, zachycený na listině s názvem Dohoda o rozvázání pracovního poměru s datem 31. 5. 2020, je pravým podpisem žalobce či nikoliv, a zda podpis žalobce, zachycený na listině s názvem Pracovní smlouva s datem 1. 6. 2020, je pravým podpisem žalobce či nikoliv. Znaleckým posudkem č. [sp. zn.] u 27. 11. 2022 vzal poté soud za prokázáno, že znalec učinil a ověřil na základě zjištěných rozdílů, které jsou podmíněny strukturou podpisů, závěr, že podpisy žalobce na předložené dohodě o rozvázání pracovního poměru a na pracovní smlouvě velmi pravděpodobně nejsou jeho pravými podpisy. Po porovnání sporných podpisů s podpisy žalobce jednoznačně vyloučil, že by podpisy na obou listinách byly smyšlenými padělky, jejich nápadná podobnost nemohla vzniknout ani pouhou náhodou, byla též vyloučena varianta technických padělků, varianta podpisů pravých bezděčně či záměrně komolených. Zjištění znalce svědčí ve prospěch varianty padělku vyhotoveného se snahou o napodobení vzoru podle předlohy z volné ruky. Žalovaný proti znaleckému posudku námitky nevznesl, avšak namítal, že neměl důvod podpis žalobce padělat. Protože listiny žalobce podepsal před několika svědky, navrhl žalovaný provedení výslechu svědka [jméno FO] a [jméno FO], kteří pravost podpisu žalobce na obou listinách měli prokázat. Svědek [jméno FO] vypovídal, že k podpisu žalobci předkládal novou pracovní smlouvu s novým zaměstnavatelem, která je datována dnem 1. 6. 2020, protože žalobci bylo přiděleno vozidlo z majetku s. r. o. Svědek s jistotou hovořil o přítomnosti dalšího řidiče při podepisování listiny, svědek [jméno FO] však vypověděl, že mu o ukončení pracovního poměru žalobce, jehož viděl celkem jen dvakrát, a o uzavření nové pracovní smlouvy žalobce s [jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 1/0]. není nic známo. Z výpisu z karty řidiče - přehled použitých vozidel současně plyne, že žalobce poslední vozidlo SPZ [SPZ] převzal již 25. 4. 2020, tedy více jak měsíc předem, takže se nezdá, že by tyto dvě věci spolu souvisely. Žalobce se dále dovolával záznamů zaznamenaných v jeho kartě řidiče. Z těchto záznamů je zřejmé, že 31. 5. 2020 byl žalovaný na cestě-ujel 326 km a 1. 6. 2020 dokonce 1 004 km, těžko lze proto uvěřit, že se ještě v době od 8,00 do 16,00 hodin dostavil k svědku [jméno FO] k podpisu pracovní smlouvy. Že by listina byla podepsána jiného dne předem nebo dodatečně nikdo v řízení netvrdil. K návrhu žalovaného soud provedl dotaz na okresní správu sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovnu žalobce, který zaměstnavatel v měsících červen až srpen 2020 prováděl platby zdravotního a sociálního pojištění za žalobce, příp. kdy byla ohlášena těmto subjektům změna zaměstnavatele žalobce. Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR se odvolala na zákonem stanovenou povinnost mlčenlivosti a zprávu nepodala. Okresní správa sociálního zabezpečení [adresa] ve zprávě z 31. 8. 2022 sdělila, že žalobce byl přihlášen v kmenové evidenci ČSSZ u zaměstnavatele [Jméno zainteresované osoby 1/0] IČO: [IČO zainteresované společnosti 0/0] od [datum] do 31. 5. 2020 a u zaměstnavatele [jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 1/0]. IČO: [IČO] od 1. 6. 2020 do 31. 3. 2021. Okresní soud poté s ohledem na okolnost, že znalecké závěry jsou jasné a byly učiněny s vysokou mírou pravděpodobnosti a že žalovanému se nepodařilo je žádným z jím navržených důkazů zpochybnit, vzal za prokázáno, že žalobce ani jednu z uvedených listin nepodepsal. Žalovaný tedy neprokázal, že pracovní poměr žalobce k němu skončil k 31. 5. 2020 a dnem 1. 6. 2020 vznikl žalobcův pracovní poměr k jinému zaměstnavateli. Nedůvodná je proto i jeho námitka nedostatku pasivní legitimace ohledně žalovaným vznesených nároků. Pracovní poměr žalovaného k žalobci tedy fakticky trval i po 31. 5. 2020, a to bez ohledu na zjištění, že byl žalobce pro potřeby sociálního zabezpečení hlášen u jiného zaměstnavatele, neboť to nemá na trvání pracovněprávního vztahu žádný vliv.

5. Okresní soud dále řešil, zda pracovní poměr účastníků založený pracovní smlouvou ze dne 6. 9. 2019 zanikl právním jednáním žalobce vyjádřeným v jeho dopise žalovanému bez data, který byl žalovanému doručen dne 4. 9. 2020. V něm žalobce sdělil žalovanému že „podává okamžité rozvázání pracovního poměru“ pro neustálé hrubé porušování zákoníku práce a vyhlášky o mezinárodní kamionové dopravě a porušování smlouvy především neustálým pozdním placením výplat a nevyplácením diet dle zákona“. Žádal o vyplacení zákonného odstupného za 2 měsíce „v průměrné mzdě“. V závěru žalobce uvedl, že žádá o “zaslání podepsané výpovědi a zápočtový list-neprodleně. Ve výpovědi musí být výše uvedený legitimní důvod“. Dne 3. 9. 2020 žalobce dále adresoval žalovanému „dodatek k výpovědi pro porušování pracovní smlouvy“, v jehož úvodu žalobce uvádí, že vrací dvě firemní karty, a dále žádá o zaplacení dlužné částky 33 000 Kč + 10 000 Kč z dubna a dále celou výplatu za červenec + 4 dny v srpnu, odstupné v průměrné mzdě do 30 dnů od výpovědního data. Žalobce dodal, že důrazně žádá o zaslání výpovědi a zápočtového listu. Okresní soud dospěl k závěru, že byť právní jednání žalobce není učiněno brilantním právním jazykem, lze z něho bez pochybností zjistit, že jím žalobce sledoval okamžité ukončení pracovního poměru k žalovanému pro pozdní placení mezd a nevyplácení diet, tedy okamžité zrušení pracovního poměru ze zákonem předpokládaného důvodu. Pokud v závěru žalobce žádá o zaslání „podepsané výpovědi“ (podobně v dopise z 3. 9. 2020), lze se snadno dovtípit, že žalobci jde o zaslání potvrzení o zaměstnání, neboť paralelně vznesený požadavek na zaslání zápočtového listu svědčí o jeho odhodlání, že svým právním jednáním pracovní poměr účastníků zamýšlel ukončit. Soud proto nepřisvědčil názoru žalovaného, že pro neurčitost nebo nesrozumitelnost šlo pouze o právní jednání zdánlivé, k němuž se nepřihlíží (§ 554 o. z.) Je samozřejmě otázkou, zda žalobcovo okamžité zrušení pracovní poměru vyhovovalo požadavkům ustanovení § 60 zák. práce a zda by obstálo, pokud by žalovaný v zákonem stanovených lhůtách neplatnost rozvázání pracovního poměru napadl u soudu. Protože však lhůty stanovené v § 72 zák. práce uplynuly marně, platnost rozvázání pracovního poměru již nemůže být soudem přezkoumávána a je třeba vycházet z toho, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil dnem 4. 9. 2020. Z tohoto východiska pak soud posuzoval všechny v žalobě vznesené nároky žalobce.

6. Žalovaný se pro případ závěru, že nebude možno vycházet z písemné pracovní smlouvy z 1. 6. 2020, dále dovolával toho, aby na vztah mezi žalobcem a spol. [jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 1/0] bylo nahlíženo jako tzv. faktické zaměstnávání, a poukazoval na to, že žalobce vykonával práci pro spol. [jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 1/0]., tento zaměstnavatel mu práci přiděloval a žalobce podle jeho pokynů práci plnil, mzda za vykonanou práci byla žalobci spol. [jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 1/0]. vyplácena z bankovního účtu této společnosti a žalobce byl oficiálně veden jako zaměstnanec tohoto zaměstnavatele (spol. [jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 1/0].). Okresní soud však dospěl k závěru, že v dané věci se úvahy o vzniku faktického pracovního poměru mezi [jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 1/0] a žalobcem od 1. 6. 2020 nemohou uplatnit. Podle výsledků provedeného dokazování žalobce uzavřel pracovní smlouvu s žalovaným, přičemž provedené důkazy nenasvědčují tomu, že tento pracovněprávní vztah byl 31. 5. 2020 byl ukončen dohodou, jak žalovaný tvrdil. Jestliže tedy žalobce byl i po 1. 6. 2020 účastníkem pracovněprávního vztahu s žalovaným, nezměnilo se místo výkonu a druh práce, práci mu i nadále přiděloval stejný nadřízený a za stejných podmínek a žalovaný nebyl seznámen s tím, že jde o práci pro jiného zaměstnavatele, žádný další vztah regulovaný pracovním právem mezi žalobcem a třetím subjektem vzniknout nemohl. Tento závěr soudu je též v souladu s ustanovením § 18 zák. práce, jež stanoví, že pokud je možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější. Pasivní legitimace žalovaného v dané věci tedy ani touto argumentací žalovaného není zpochybněna.

7. Mezi stranami bylo nesporné, že žádný ze žalobcem požadovaných nároků nebyl ani z části žalovaným uspokojen. S výjimkou nároku na vyplacení náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu odpovídající výpovědní lhůtě nebylo zpochybněno ani tvrzení žalobce o neproplacení části mezd od června do srpna 2020, ani důvodnost požadavků na požadované příplatky a zahraniční stravné. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že před zahájením řízení zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu s upozorněním na možnost soudního vymáhání těchto jeho nároků. Okresní soud proto přezkoumal důvodnost požadované výše jednotlivých v žalobě uplatněných nároků.

8. Žalobce na žalovaném požadoval náhradu mzdy podle dle § 56 odst. 2 zákoníku práce ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby, tj. náhradu dvojnásobku tzv. zaručené měsíční mzdy pro 3. skupinu prací 17 800 Kč hrubého, tj. 35 600 Kč hrubého. Žalobce tedy své požadavky odvíjel od minimální mzdy, která je nižší, než by byl průměrný výdělek žalobce. Soud uzavřel, že nemůže jít nad návrh žalobce, tento uvedený postup žalobce jako správný a jedině možný akceptoval a z částky 17 800 Kč při rozhodování vycházel. Žalobci tak dle § 51 odst. 1 zák. práce náleží 2 x 17 800 Kč,[Anonymizováno]tj. 35 600 Kč hrubého, jež měly být vyplaceny žalobci v nejbližším výplatním termínu po skončení pracovního poměru okamžitým zrušením, tj. do 22. 9. 2020. V této části žaloby proto soud žalobci vyhověl, včetně požadovaného úroku z prodlení.

9. Žalobce dále požadoval neproplacenou mzdu za měsíce červen, červenec a srpen 2020 v celkové výši 53 400 Kč hrubého (tj. 3x 17 800 Kč dle tzv. zaručené mzdy pro 3. skupinu prací), neboť žalovaný mu tuto mzdu neproplatil. Okresní soud posoudil tento nárok podle § 222 odst. 1 zák. práce a shledal ho důvodným. Vzal za prokázáno, že žalobce odpracoval v červnu 22 pracovních dnů, v červenci 23 pracovních dnů, tedy odpracoval celý fond pracovní doby, a za oba měsíce mu náleží hrubý měsíční výdělek vždy 17 800 Kč. Pokud jde o měsíc srpen 2020, mzdový list uvádí, že žalobce odpracoval 2 dny, tj. 16 pracovních hodin, výkaz práce řidiče z karty řidiče na měsíc srpen 2020 prokazuje, že žalobce odpracoval ve 3 dnech (1. 8. 2020, 3. 8. 2020 a 4. 8. 2020) celkem 10,42 hod. a od 5. 8. 2020 do 31. 8. 2020 měl žalobce dle svého tvrzení celkem 18 pracovních dnů čerpat dovolenou, za niž požadoval náhradu ve výši průměrného výdělku. Protože pracovní poměr žalobce u žalovaného trval od 6. 9. 2019 do 4. 9. 2020 tj. téměř přesně jeden rok, podle § 212 odst. 1 zák. práce žalobci vznikl nárok na 4 týdny, tj. 20 pracovních dnů dovolené. Žalobce však vyčerpal 10 dnů dovolené v březnu 2020, v srpnu mu tedy zbývalo pouze druhých 10 dnů dovolené, a žalobce tudíž může požadovat náhradu pouze za ně, tj. za 80 hodin, tedy 8 811,94 Kč ((18 505,08 Kč:168) x 80 Kč = 8 811,94 Kč). Celkem tak žalovanému za měsíc srpen 2020 náleží 9 945,63 Kč (1 133,69 Kč + 8 811,94 Kč) hrubého. Pokud žalobce žalobou požadoval 17 800 Kč hrubého, je jeho požadavek o 7 854,37 Kč nedůvodně vyšší a v tomto rozsahu bylo třeba žalobu zamítnout včetně požadovaného příslušenství. Celkem tak žalovanému za měsíce červen, červenec a srpen 2020 náleží hrubá mzda a náhrada mzdy v celkové výši 45 545,63 Kč, z níž 17 800 Kč mělo být žalobci vyplaceno 22. 7. 2020, 17 800 Kč dne 22. 8. 2020 a 9 945,63 Kč dne 22. 9. 2020.

10. Žalobce dále žalovaného žaloval o nevyplacenou mzdu za práci přesčas a příplatky za práci přesčas za období od 1. června 2020 do 4. srpna 2020 v celkové výši 6 317,50 Kč (§ 114 odst. 1 zák. práce). Výkazem práce řidiče na měsíc červen 2020 vzal soud za prokázáno, že žalobce v měsíci červnu 2020 odpracoval celkem celých 204 hodin v 22 pracovních dnech, tedy celkem 28 přesčasových hodin práce, v červenci 2020 odpracoval celkem 193 hodin v 22 pracovních dnech, tedy odpracoval celkem 17 hodin práce přesčas a srpnu 2020 odpracoval celkem 10,5 hodin ve 2 pracovních dnech a jednom dni víkendovém, tedy v srpnu žalobce neodvedl práci přesčas. Po provedení příslušných propočtů okresní soud dospěl k závěru, že žalobci náleží za červen 2020 za přesčasovou práci v trvání 28 hodin jednak mzda ve výši 2 979,20 Kč (tj. 28 x 106,40 Kč) a příplatek za práci přesčas ve výši 744,80 Kč (tj. 28 x 106,40 Kč / 1 hod. x 25 %) tedy celkem částka 3 724 Kč, která mu měla být vyplacena do 22. 7. 2020. Za přesčasovou práci v červenci 2020 v délce 17 hodin mu náleží jednak mzda ve výši 1 808,80 Kč (tj. 17 x 106,40 Kč) a příplatek za práci přesčas ve výši 452,20 Kč (tj. 17 x 106,40 Kč / 1 hod. x 25 %), tj. celkem 2 261 Kč, jež měly být vyplaceny do 22. 8. 2020. V srpnu 2020 žalobce přesčasovou práci nevykonal, mzda ani příplatek mu proto nenáleží. Celkem za práci přesčas vykonanou od června do konce července 2020 patří žalobci 5 985 Kč včetně úroku z prodlení. Ohledně 332,50 Kč neshledal soud požadavek žalobce důvodným a v tomto rozsahu jeho žalobu zamítl včetně požadovaného příslušenství.

11. Žalobce dále požadoval na žalovaném příplatky za práci o víkendu 633,08 Kč (§ 118 odst. 1 zák. práce). Výkazem práce z karty řidiče bylo prokázáno, že žalobce v měsíci červnu 2020 odpracoval v součtu 24,51, po zaokrouhlení 25 hodin práce o víkendu, v červenci 2020 celkem 31 hodin a v srpnu 2020 pak 3,5 hodiny. Za práci o víkendu v měsíci červnu 2020 tak žalobci náleží příplatek 266 Kč (tj. 25 x 106,40 Kč / 1 hod. x 10), v měsíci červenci 2020 pak 329,84 Kč (tj. 31 x 106,40 Kč / 1 hod. x 10 %), a za měsíc srpen 2020 pak 37,24 Kč (tj. 3,5 x 106,40 Kč / 1 hod. x 10 %), celkem za všechny 3 měsíce 633,08 Kč. Soud proto této části žaloby vyhověl s tím, že i tyto příplatky měly být žalobci vyplaceny vždy do 22. dne následujícího měsíce, a pokud se tak nestalo, patří žalobci i příslušný úrok z prodlení.

12. Žalobce se dále domáhal na žalovaném příplatku za práci o svátku (§ 115 odst. 1 a 2 zák. práce) ve výši 744,80 Kč, a to za celkem odpracovaných 7 hodin práce dne 6. července 2020 (tj. 7 x 106,40 Kč / 1 hod. x 100 %) Výkazem práce řidiče bylo prokázáno, že žalobce dne 6. července odpracoval 7,04, zaokrouhleno 7 hodin práce ve svátek. I tento požadavek měl soud za oprávněný, protože vzhledem k okolnostem nepřicházelo v úvahu poskytnutí náhradního volna s náhradou mzdy žalobci. Tato částka měla být žalobci vyplacena 22. 8. 2023, žalobci proto náleží ode dne následujícího i úrok z prodlení.

13. Dalším nárokem žalobce bylo zahraniční stravné 2 100 EUR za zahraniční pracovní cesty do Německa, Francie a Španělska, které pro žalovaného vykonal v období ode dne 1. 6 2020 do dne 4. 8. 2020 (§ 170 odst. 1 a 3 zák. práce ve spojení s přílohou vyhlášky č. 310/2019 Sb., o stanovení výše základních sazeb zahraničního stravného pro rok 2020, podle níž pro Německo, Francii a Španělsko činí základní sazba vždy 45 EUR). Příslušnými výpisy z karty řidiče měl soud prokázánu délku trvání jednotlivých zahraničních cest, podle níž určil výši příslušného stravného. Nárok na celkové stravné za zahraniční cesty v měsíci červnu 2020 vyčíslil na celkem 930 EUR a mělo být žalobci vyplaceno nejpozději do 22. 7. 2020, proto náleží žalobci od 23. 7. 2020 i úrok z prodlení z této částky. Stravné za zahraniční cesty v měsíci červenci 2020 bylo vyčísleno na celkem 1170 EUR a mělo být žalobci vyplaceno nejpozději do 22. 8. 2020, proto náleží žalobci od 23. 8. 2020 i úrok z prodlení z této částky.

14. Na základě shora popsaného okresní soud zrekapituloval, že žalovaný na neproplacených mzdových nárocích žalobci dluží celkem 88 508,51 Kč a 2 100 EUR, a to s úrokem z prodlení vždy od počátku prodlení (§ 1970 o. z.). Výše úroku z prodlení odpovídá vl. nař. 351/2013 Sb. Ve zbytku, tj. ohledně 8 186,87 Kč s příslušenstvím, shledal soud žalobu žalobce nedůvodnou a v tomto rozsahu ji včetně požadovaného příslušenství zamítl.

15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § l42 odst. 3 občanského soudního řádu („o. s. ř. “). Žalobce v řízení neuspěl jen v relativně nepatrné části, a proto mu okresní soud přiznal proti žalovanému právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení žalobce jsou představovány náhradou za zaplacený soudní poplatek ve výši 7 507 Kč, zálohou zaplacenou na znalecký posudek 4 000 Kč a dále odměnou a náhradou nákladů jeho advokáta, vypočtených dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále AT). Předmětem sporu byla přitom částka 96 695,38 Kč a 2 100 EUR, tj. (v přepočtu na Kč v kurzu 1 EUR=25,35 Kč) 53 235 Kč, tj. celkem 149 930,38 Kč. Náhrada nákladů řízení celkem činí 124 742,40, po zaokrouhlení 124 742 Kč a soud uložil žalovanému, aby tuto částku žalobci zaplatil k rukám jeho zástupce.

16. V průběhu řízení vnikly náklady i České republice, neboť zálohou nehrazená část znalečného znalci [tituly před jménem] [jméno FO] byla placena ze státního rozpočtu. Znalci bylo celkem vyplaceno na znalečném 14 254,92 Kč (11 044 Kč + 3 210,92 Kč), zálohy byly uhrazeny ve výši 8 000 Kč, 6 254,92 Kč pak platila Česká republika. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř., tj. podle výsledků řízení, rozhodl soud o povinnosti žalovaného uvedenou částku České republice na účet Okresního soudu v Jičíně nahradit.

17. Žalovaný podal odvolání proti výrokům I, III a IV rozsudku okresního soudu. Setrval na tom, že pracovní poměr mezi účastníky skončil dohodou o rozvázání pracovního poměru k 31. 5. 2020 a žalovaný od 1. 6. 2020 pracoval již pro zaměstnavatele [jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 1/0] bylo prokázáno i zprávou z Okresní správy sociální zabezpečení v Jičíně, přičemž tento důkaz nelze bez dalšího opomíjet. Žalovaný i společnost [jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 1/0] fakticky jednali podle podepsaných listin, tedy žalovaný považoval pracovní poměr za ukončený k 31. 5. 2020, a proto žalobci ničeho nehradil a rovněž považoval i dopis žalobce adresovaný žalovanému dne 3. 9. 2020 za nicotný a v zásadě i neurčitý a nenapadl toto jednání ani žalobou u soudu. Naopak společnost [jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 1/0] nahlásila žalobce jako svého nového zaměstnance u VZP a OSSZ a odváděla za něho příslušné odvody ze mzdy. Rovněž[Anonymizováno]poskytla k výkonu povolání žalobci vozidlo, bez kterého by těžko mohl vykonávat přidělenou práci. Je proto nereálné, aby žalobce o této skutečnosti nevěděl a o převodu mezi oběma zaměstnavateli se dozvěděl až po šetření Oblastního inspektorátu práce, jak sám uvedl u soudu. Změnu zaměstnavatele mohl fakticky, tedy nejenom z podepsaných listin, zjistit např. z technického průkazu vozidla, který měl k dispozici, ze záznamu o provozu vozidla, kde je razítko společnosti [jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 1/0] a v neposlední řadě i z údajů o odesílateli mzdy za měsíc červen a červenec 2020. Žalovaný uznává, že proti znaleckému posudku, který byl zpracován v řízení před soudem prvního stupně, nevznesl žádnou námitku, avšak i nadále trvá na tom, že závěry znaleckého posudku nejsou stoprocentní a pouhá vysoká pravděpodobnost dle názoru žalovaného nepostačuje k tomu, aby soud mohl dospět k závěru, že obě listiny nebyly ze strany žalobce skutečně podepsány. Žalovaný zopakoval, že neměl důvod podpis žalobce padělat. Měl za to, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil výpověď svědka [jméno FO], který při své svědecké výpovědi potvrdil, že žalobce podepisoval listiny, které souvisely s jeho přechodem od zaměstnavatele - fyzické osoby k zaměstnavateli ve formě s. r. o. Žalovaný na rozdíl od soudu prvního stupně neshledává nic rozporuplného na tom, že svědek [jméno FO] žalobci vysvětlil důvody podpisu nové pracovní smlouvy. Pokud soud prvního stupně polemizuje nad tím, že listiny nemohly být sepsány v den uvedený na oněch listinách a ani nikdo netvrdil, že by k podpisu mělo dojít jiný den, toto nemůže být nikterak kladeno k tíži žalovaného. Žalovaný má i nadále, na rozdíl od soudu prvního stupně, za to, že na vztah mezi žalobcem a společností [jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 1/0] s. r. o. je nutno pohlížet jako na faktické zaměstnání, neboť ten mu přiděloval práci a žalobce ji podle jeho pokynů plnil, mzda byla žalobci vyplácena z bankovního účtu této společnosti a žalobce byl oficiálně veden jako její zaměstnanec. Žalovaný pokládá jednání žalobce za zjevné zneužití práva, neboť žalobce si musel již v červnu 2020 nejenom z podepsaných listin, ale i z dalších skutečností být vědom, že práci vykonává pro společnost [jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 1/0] a že za tuto práci dostává od této společnosti mzdu, a i přesto zaslal dne 3.9.2020 žalovanému dopis, ve kterém pro žalovaného zcela nejasným způsobem a bez důvodu hodlal ukončit pracovní poměr, který již byl dříve ukončen. Toto celkové jednání žalobce by tedy nemělo požívat právní ochrany, a proto měla být žaloba ze strany soudu prvního stupně zamítnuta pro nedostatečnou pasivní legitimaci žalovaného. Žalovaný má v kontextu shora uvedeného i nadále za to, že není pasivně legitimován, neboť pracovní poměr byl vzájemně mezi účastníky řízení ukončen k 31. 5. 2020. Žalovaný má rovněž nadále za to, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil právní jednání žalobce ze dne 3. 9. 2020, jímž žalobce zamýšlel okamžitě zrušit pracovní poměr, neboť šlo o právní jednání zdánlivé pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost, když žalovanému neumožňovalo zjistit, zda jde o okamžité zrušení pracovního poměru či žádost o rozvázání pracovního poměru. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud po případném doplnění dokazování rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá a žalovanému se přiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

18. Žalobce se k odvolání žalovaného písemně nevyjádřil. Při jednání před odvolacím soudem navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

19. Odvolání bylo podáno včas osobou k němu oprávněnou (§ 201, § 204 o. s. ř.) a obsahuje způsobilé odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto přezkoumal jím napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně při nařízeném jednání, a to i z důvodů v odvolání výslovně neuplatněných (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.). Učinil tak v nepřítomnosti žalovaného, neboť jeho dosavadní zástupkyně před jeho konáním oznámila odvolacímu soudu ukončení právního zastoupení a žalovaný se k odvolacímu jednání bez předchozí omluvy nedostavil. Dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není opodstatněné.

20. Odvolací soud nejprve ověřil, zda řízení před soudem prvního stupně netrpí některou ze zmatečnostních vad vyjmenovaných v § 212a odst. 5 o. s. ř., případně jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu řízení neshledal, když žádným z účastníků řízení ani nebyly tvrzeny.

21. Soud prvního stupně se nedopustil žádného pochybení ani v rámci zjištění skutkového stavu věci. Odvolací soud ověřil, že byly provedeny všechny žalovaným navržené důkazy a současně byly vysvětleny důvody, pro které nebyla provedena část důkazů navržených žalobcem, s nimiž odvolací soud souhlasí. Skutková zjištění a skutkové závěry popsané v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku pak plně odpovídají obsahu jednotlivých důkazů. Soud prvního stupně taktéž v podstatě vyčerpávajícím způsobem popsal svoje myšlenkové pochody při hodnocení obsahu jednotlivých provedených důkazů, které bylo třeba vzhledem k zásadním rozporům mezi částí z nich hodnotit důsledně podle zásady vyjádřené v § 132 o. s. ř., tedy jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, a to při uplatnění pravidel logického myšlení, která zejména vylučují, aby v témže čase a za týchž podmínek zároveň platilo nějaké tvrzení a jeho protiklad, a současně požadují, aby každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně zdůvodněno. Odvolací soud se plně ztotožňuje se způsobem, jakým soud prvního stupně jednotlivé důkazy navzájem protichůdného obsahu vyložil, a proto plně odkazuje na příslušné části odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. S ohledem na odvolací námitky žalovaného nad jejich rámec shrnuje, že žalobce prokazoval trvání jeho pracovního poměru u žalovaného pracovní smlouvou ze dne 16. 9. 2020, jejíž obsah žádný z účastníků nerozporoval. Z této pracovní smlouvy pak žalobce vycházel, když nejprve učinil projev vůle směřující k okamžitému rozvázání jí založeného pracovního poměru a poté v tomto řízení uplatnil jednotlivé mzdové nároky odůvodněné jednak výkonem práce za trvání pracovního poměru, jednak důvody jeho ukončení. Žalovaný se bránil tvrzením o změně zaměstnavatele žalobce ke dni 1. 6. 2020, kterou dokládal jednak dohodou o ukončení pracovního poměru mezi účastníky dohodou ke dni 31. 5. 2020 a jednak pracovní smlouvou, která měla být mezi žalobcem a firmou [jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 1/0]. uzavřena dne 1. 6. 2020. Znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví vypracovaným v řízení však bylo prokázáno, že s mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou žádná z těchto listin neobsahuje pravé vlastnoruční podpisy žalobce a současně bylo ze záznamů o provozu vozidla užívaného žalobcem nade vší pochybnost prokázáno, že ve dnech, kdy měl připojit svoje podpisy na obě tyto listiny, byl na zahraniční služební cestě. Žalovaný nabídl ke zpochybnění těchto obou těchto zásadních skutkových zjištění jednak důkaz výslechem dvou svědků, před nimiž měl žalobce obě listiny podepsat, jednak důkaz o přehlášení žalobce k novému zaměstnavateli ke dni 1. 6. 2020. Svědek [jméno FO] mladší sice vypovídal ve prospěch žalovaného, avšak soud prvního stupně zcela správně vyhodnotil obsah jeho výpovědi jako nevěrohodný pro vzájemné rozpory, které v ní shledal, k čemuž odvolací soud dodává, že nevěrohodnost tohoto svědka zvyšují dále jeho blízké příbuzenské vazby se žalovaným, kdy se jedná o syna žalovaného. Svědek [jméno FO] pak tvrzení žalovaného ani svědka [jméno FO] mladšího nepodpořil. Soud prvního stupně proto zcela správně svědku [jméno FO] mladšímu neuvěřil, neboť váha tohoto důkazu nemohla v žádném případě převážit nad váhou důkazů znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví a záznamem o provozu vozidla žalobce ve dnech 31. 5. a 1. 6. 2020. Tvrzení o přehlášení žalobce k novému zaměstnavateli sice bylo prokázáno, toto přehlášení však provedl bez jakékoli kooperace žalobce přímo žalovaný, který vystupoval ve dvojjediném postavení současně jako dosavadní zaměstnavatel žalobce i jako jeden ze dvou jednatelů a společníků společnosti [jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 1/0] Tato skutečnost tedy sama o sobě vědomost žalobce o jeho přechodu k novému zaměstnavateli nikterak nedokládá. Obraně žalovaného, že vědomost žalobce o výkonu práce pro nového zaměstnavatele dokládá i okolnost, že jezdil s vozidlem ve vlastnictví společnosti [jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 1/0], pak nelze přisvědčit hned ze dvou důvodů, prvním z nichž je okolnost, že žalobci bylo toto vozidlo přiděleno již v dubnu 2020, a druhým skutečnost, že údaj o vlastnictví vozidla přiděleného žalobci k výkonu jeho práce nemá žádnou spojitost s obsahem pracovněprávního vztahu žalobce. Soud prvního stupně se vyčerpávajícím způsobem vypořádal i s obranou žalovaného, že právní jednání žalobce směřující k okamžitému ukončení pracovního poměru takovýto právní důsledek nevyvolalo, případně že vznikl faktický pracovní poměr žalobce u společnosti [jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 1/0]. V této části odvolací soud plně odkazuje na v podstatě vyčerpávající a zejména zcela souladné se způsobem výkladu právních odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Žalovaný pak v odvolání netvrdí v tomto směru nic nového nad rámec argumentů vznesených v řízení před soudem prvého stupně, s nimiž se tento soud náležitě vypořádal.

22. Žádná z odvolacích námitek žalovaného sice nesměřovala proti způsobu, jakým soud prvního stupně posoudil důvodnost jednotlivých v žalobě uplatněných nároků, odvolací soud však obligatorně přezkoumal i veškeré k nim se vztahující skutkové i právní závěry soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že jeho postup byl precizní, přičemž veškeré jeho skutkové závěry mají oporu v důkazech, na nichž jsou založeny, a jeho právní závěry učiněné ve vztahu k jednotlivým žalobou uplatněným nárokům jsou zcela souladné s příslušnými ustanoveními zákoníku práce i prováděcích předpisů, podle nichž bylo třeba jednotlivé nároky posoudit. V této části proto zcela postačí odkázat na příslušné části odůvodnění přezkoumávaného rozsudku.

23. S ohledem na shora uvedené odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný ve všech jeho odvoláním napadených výrocích, když neshledal žádné jeho pochybení ani ve vztahu k nákladovým výrokům III a IV (výrok I).

24. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce v odvolacím řízení uspěl, proto mu byla přiznána náhrada nákladů, které mu vznikly v souvislosti s jeho zastoupením advokátem. Jedná se o odměnu za 1 úkon právní služby spočívající v účasti na jednání před odvolacím soudem, jejíž sazba činí 6 780 Kč (§ 7, § 8, § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu – dále AT), k níž náleží paušální náhrada hotových výdajů v sazbě 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT). K součtu těchto částek 7 080 Kč byla přičtena DPH v sazbě 21%, neboť advokát žalobce je jejím plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Žalovanému bylo proto uloženo nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8 566,80 Kč (výrok II). Určení platebního místa vychází z § 149 odst. 1 o. s. ř., lhůta k plnění byla žalovanému stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení