19 Co 126/2022-307

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudců Mgr. Martiny Nyplové a JUDr. Jana Fifky ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o žalobě dle ustanovení § 17 zákoníku práce ve spojení s ustanovením § 10 antidiskriminačního zákona o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 3. 2022 č. j. 9 C 38/2021-265 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II a v části výroku III, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni nemajetkovou újmu 20 000 Kč, potvrzuje.

II. Ve zbývající části výroku III, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni z titulu nemajetkové újmy dalších 30 000 Kč, se rozsudek mění tak, že žaloba se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení před okresním soudem 70 658 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu v části, v níž žalobkyně požadovala, aby žalované bylo uloženo odeslat žalobkyni na adresu jejího trvalého bydliště doporučený dopis ve znění, že žalovaná uznává veškeré skutečnosti tvrzené žalobkyní v žalobě jako pravdivé (výrok I). Žalované uložil, aby do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku odeslala žalobkyni na adresu jejího trvalého bydliště doporučený dopis tohoto znění: Žalovaná se omlouvá žalobkyni za chování paní [titul] [titul] [jméno] [příjmení], ředitelky žalované, spočívající v protiprávním a šikanózním nátlaku vedeném proti žalobkyni, zejména tím: 1. aby žalobkyně podepsala dohodu o rozvázání pracovního poměru, 2. v přehnaném protiprávním kontrolování plnění pracovních povinností žalobkyně, 3. v neoprávněné a opakující se kritice žalobkyně, 4. dále se žalovaná omlouvá za chování ředitelky [titul] [titul] [jméno] [příjmení], jímž na základě nepravdivých zfalšovaných vytýkacích dopisů datovaných ke dni 11. 12. 2020, 4. 1. 2021 a 4. 2. 2021 došlo k falešným obviněním žalobkyně u soudu o tom, že měla porušovat pracovní kázeň (výrok II). Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy 50 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení dalších 50 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy, byla žaloba zamítnuta (výrok IV). Žalované byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení 70 658 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok V).

2. Po provedeném dokazování vzal okresní soud za prokázané, že žalobkyně byla na základě pracovní smlouvy ze dne 14. 9. 2020 zaměstnankyní žalované, a to na pozici uklízečka s rozsahem zaměstnanosti 50 %. Pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou – na dobu nepřítomnosti školnice paní [jméno] [příjmení] z důvodu její déle trvající nemoci, maximálně však na dobu do 31. 8. 2021. V období od prosince 2020 do února 2021 docházelo mezi žalobkyní a ředitelkou žalované [jméno] [příjmení] ke konfliktům, které postupně eskalovaly. Žalobkyně považovala jednání ředitelky za diskriminační a šikanózní (tzv. bossing), z něhož měla psychické problémy. Problémy poprvé nastaly dne 11. 12. 2020, kdy ředitelka nebyla spokojena s úklidem žalobkyně, žalobkyně však žádnou písemnou výtku neobdržela, naopak za měsíc prosinec obdržela od žalované odměny. Po návratu do zaměstnání po absenci z důvodu ošetřování člena rodiny žalobkyně začala v lednu 2021 opět vykonávat svoji práci. Spory eskalovaly v únoru 2021, kdy ředitelka žalované sepsala pro žalobkyni tři vytýkací dopisy datované dny 11. 12. 2020, 4. 1. 2021, 4. 2. 2021, které nechala podepsat čtyřmi svědky. Na všech výtkách je ručně dopsáno „Odmítla převzít před svědky“. Všichni svědci i ředitelka potvrdili, že výtky byly sepsané dodatečně dne 4. 2. 2021, žalobkyni nebyly nikdy předány ani doručeny. Dále mělo být dle ředitelky žalované v pracovní smlouvě žalobkyně uvedeno, že je zástup za [jméno] [příjmení], nikoli [jméno] [příjmení]. Ředitelka [příjmení] se spletla, a proto vytvořila novou pracovní smlouvu s touto změnou, kterou však žalobkyně neakceptovala. Po dalším konfliktu začátkem února 2021 byl za přítomnosti svědků řešen úklid žalobkyně. Ředitelka sepsala dohodu o ukončení pracovního poměru, kterou však žalobkyně odmítla převzít. Ředitelka žalované činila na žalobkyni nátlak, aby toto podepsala, a uvedla, že tam budou sedět tak dlouho, dokud to žalobkyně nepodepíše. Jelikož se ředitelka mylně domnívala, že pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil v únoru 2021, odhlásila vedoucí stravování žalobkyni na základě informací od ředitelky ze systému obědů. Žalobkyni taktéž nebyl umožněn vstup do zaměstnání v době jarních prázdnin v únoru 2021. Poté, co žalovaná potvrdila, že pracovní poměr žalobkyně u žalované trvá, se žalobkyně opět vrátila do práce, byla však pod zvýšenou kontrolou, a to jak ze strany ředitelky, tak i školnice [příjmení]. Následně byl žalobkyni zaslán vytýkací dopis dne 6. 5. 2021, v němž byla upozorněna na porušení povinností vyplývajících z právních předpisů, vztahujících se k jí vykonávané práci. To byl v průběhu řízení jediný řádný listinný důkaz prokazující tvrzení žalované o neplnění pracovních povinností žalobkyně, dle závěru okresního soudu však zcela marginální. Následně skončil pracovní poměr žalobkyně uplynutím doby určité dne 31. 8. 2021.

3. Okresní soud posuzoval věc podle ustanovení § 16 odst. 1, 2 a § 17, § 38 odst. 1 a § 346b odst. 4 z. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v tehdy účinném znění (dále jen „zákoník práce“) a § 10 z. č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „antidiskriminační zákon“). Dovodil, že ředitelka žalované [titul] [titul] [jméno] [příjmení] se vůči žalobkyni jako její přímá nadřízená dopustila nerovného zacházení, neboť žalobkyni v porovnání s ostatními zaměstnanci nad míru obvyklou kontrolovala ve výkonu její pracovní náplně, ale především na ni činila nepřípustný nátlak k podpisu dohody o ukončení pracovního poměru. Taktéž zcela nepřípustným a nezákonným způsobem sepsala dodatečně tři vytýkací dopisy, které měly deklarovat špatný úklid žalobkyně, a tedy porušení jejích pracovních povinností. Navíc kritiku šířila mezi ostatní zaměstnance, o čemž svědčí i jejich přítomnost u jednání v ředitelně a při podpisu třech vytýkacích dopisů sepsaných ex post. Ředitelka celou situaci zlehčovala tím, že se dopustila pouze manažerského pochybení. Okresní soud však dovodil, že se nejednalo o manažerské pochybení, nýbrž o nerovné zacházení. Atmosféra na pracovišti byla dlouhodobě špatná, nepřátelská, o čemž svědčí i odchod většího množství zaměstnanců v poměrně krátké době za doby působení [jméno] [příjmení] v pozici ředitelky žalované. Z 21 zaměstnanců žalované se během dvou let vystřídala více než polovina zaměstnanců, což samo o sobě svědčí o celkové situaci u žalované, jak vyplývá z úředních záznamů bývalých zaměstnanců žalované. Situaci na pracovišti žalované řešil i zřizovatel, který prostřednictvím starosty obce sdělil ředitelce, že výtka vůči zaměstnankyni (učitelce) [příjmení], která pracovala u žalované 19 let, je „lehce šikanózní“ a že by doporučoval ji stáhnout; namísto toho byla ředitelka hned následně u svědkyně na celodenní kontrole. V průběhu řízení také žalobkyně podala na ředitelku žalované dvě trestní oznámení. Věc byla sice policejním orgánem odložena, ale bylo konstatováno, že ředitelka svým jednáním po formální stránce naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu útisku, když si vynucovala podpis žalobkyně na dohodě o ukončení pracovního poměru. Existuje však dostatečně efektivní mimotrestní řešení věci v rámci občanského práva, proto po materiální stránce o trestném činu hovořit nelze. Zároveň bylo připomenuto, že není dotčeno právo žalobkyně na náhradu vzniklé škody, jehož se může domáhat v rámci občanskoprávního řízení. Jelikož měl okresní soud za to, že jednání žalované vymezené pod body 1–4 výroku II bylo naplněno, tedy že žalovaná se prostřednictvím ředitelky v pozici zaměstnavatele dopustila odlišného a méně příznivého zacházení ve srovnání s ostatními zaměstnanci, nepřípustným způsobem nutila žalobkyni k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru, vystavila ji nepodložené kritice, resp. antedatovaným vytýkacím dopisům, žalobkyně se stala obětí tzv. bossingu, jsou výše uvedené nároky dány, když mezi popsaným jednáním a vznikem škody spočívající v psychických útrapách žalobkyně je příčinná souvislost. Žalobkyně má proto právo na omluvu v požadovaném znění. Ohledně té části, kde žalobkyně požadovala omluvu, že žalovaná uznává veškeré skutečnosti tvrzené v žalobě jako pravdivé, byla žaloba zamítnuta, neboť tato formulace je neurčitá a nevykonatelná. Žalobkyni přiznal okresní soud ve smyslu § 10 odst. 2 antidiskriminačního zákona i finanční satisfakci ve výši 50 000 Kč, když měl za prokázané, že obdobného jednání se žalovaná prostřednictvím ředitelky dopustila i vůči jiným osobám – bývalým zaměstnancům, a zároveň měl za to, že tato částka odpovídá nastalé újmě žalobkyně, intenzitě a způsobu šikany, která trvala v řádu měsíců, a úvazku žalobkyně; ve zbytku byl nárok žalobkyně na odškodnění zamítnut. Výrok o náhradě nákladů řízení vycházel z ustanovení § 146 odst. 3 o. s. ř., když soud dovodil, že žalobkyně měla neúspěch pouze v nepatrné části, a přihlédl i ke specifičnosti tohoto řízení, kdy žalobkyně se nebála podstoupit nezbytné nepříjemnosti a náklady spojené s vedením řízení a přispěla tak k uplatnění prevenční funkce práva a čistotě veřejného života. Přiznal jí proto plnou náhradu nákladů řízení.

4. Proti tomuto rozsudku se žalovaná v zákonné lhůtě odvolala. Namítla, že z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobkyní tvrzené skutečnosti se ve značné míře ukázaly jako nepravdivé. Dále tvrdila, že okresní soud v rámci právních závěrů odkazuje na zákoník práce a antidiskriminační zákon, z rozsudku však nevyplývá, podle kterého právního předpisu a kterého jeho ustanovení soud nakonec věc právně posoudil. Žalovaná považuje rozhodnutí z tohoto důvodu za nepřezkoumatelné. Domnívá se, že v dané věci se o žádnou formu diskriminace nejednalo, proto na ni důkazní břemeno ve smyslu § 133a o. s. ř. nepřešlo. V průběhu prvního jednání však obdržela poučení o tom, že na ni důkazní břemeno přešlo, proto se žalovaná cítí být nesprávným poučením soudu poškozena – pokud by takové poučení nedostala, chovala by se v důkazním řízení jinak. Dále namítla, že z rozsudku nevyplývá doba, ve které mělo k závadnému jednání žalované vůči žalobkyni docházet, přičemž podle názoru žalované si soud při odůvodnění vypomohl paušalizujícími závěry nebo skutečnostmi, které s podstatou věci nesouvisí (např. zjištění z výpovědi paní [jméno] [příjmení] před [stát. instituce], z usnesení [stát. instituce] o odložení trestní věci atd.). Závěr, že obdobného jednání se žalovaná dopustila i vůči jiným osobám (bývalým zaměstnancům), je nepodložený a nepřezkoumatelný. Tyto skutečnosti, k nimž mělo dojít před nástupem žalobkyně do zaměstnání, navíc žalovaná považuje za irelevantní. Dále žalovaná rozporovala jednotlivé důkazy a z nich učiněná zjištění; namítala, že soud nehodnotil výpovědi žádných svědků nebo osob, jejichž výpovědi jsou zaznamenány v úředních záznamech [stát. instituce], které se vyjadřovaly ve prospěch žalované a ředitelku žalované hodnotily pozitivně. Podle přesvědčení žalované se tak okresní soud pečlivě nevypořádal se všemi důkazy. Pokud jde o zjištění z trestního řízení, to bylo zahájeno nedůvodně, a proto nemělo být k v něm opatřeným důkazům vůbec přihlíženo. Navíc bylo prokázáno, že kontrolováni byli všichni zaměstnanci, přičemž některým z nich to nevadilo, a proto žalovaná nechápe, jakého přehnaného protiprávního jednání se měla dopustit. Pokud soud hodnotil nahrávky, pak z nich není zřejmé, z jakého přesně okamžiku pocházejí. Soud u omluvy ani finanční satisfakce jednoznačně nedefinoval, za jaké konkrétní období a ve vztahu k jakému jednání mají být poskytnuty, proto nelze posoudit přiměřenost finanční náhrady. Nebyla prokázána nepravdivost a zfalšování vytýkacích dopisů ani falešná obvinění žalobkyně; dopisy obsahovaly pravdivé skutečnosti, pouze byly antedatovány. Soud nepřiměřeně přihlédl k výpovědím bývalých zaměstnanců, z nichž je zřejmé, že určitá skupina osob si potřebovala se žalovanou něco vyříkat. Také je nelogický závěr, že žalobkyni bylo znemožněno nastoupit o jarních prázdninách do zaměstnání. Pokud šla s oběma dětmi a pouze vzala za kliku zavřených vrátek, stěží měla v úmyslu jít se dvěma dětmi do zaměstnání. Žalovaná tedy nechápe, za co se má omlouvat a poskytovat finanční satisfakci. Z uvedených důvodů navrhla, aby rozsudek okresního soudu byl změněn tak, že žaloba bude zamítnuta a žalované aby byly přiznány náklady řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku z jeho správných důvodů. Měla za to, že rozsudek je velmi pečlivý, netrpí žádnou z vytýkaných vad, soud se velmi podrobně vypořádal se všemi tvrzeními a důkazy, které hodnotil v jejich vzájemné souvislosti. Odvolání žalované považovala za ryze účelové, obsahující celou řadu nepravdivých tvrzení a závěrů, které nemají oporu v provedeném dokazování a neodpovídají dikci příslušné právní úpravy hmotného ani procesního práva. Považovala za zarážející, že žalovaná jakožto subjekt veřejného zájmu, jehož účelem je výchovné působení ve vztahu k malým dětem, namísto potřebné sebereflexe, spočívající v přijetí patřičných organizačních opatření k prevenci dané situace do budoucna za součinnosti se zřizovatelem, přistoupila k podání opravného prostředku. K údajnému nejasnému vymezení předpisu, podle něhož soud postupoval, uvedla, že zákoník práce v § 17 odkazuje na antidiskriminační zákon. Dále měla žalobkyně za to, že v této věci došlo k přenesení důkazního břemene na žalovanou, této právní povinnosti však žalovaná zásadně nedostála. I pokud by tomu tak nebylo, žalobkyně nepochybně unesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a to v řízení provedenými nahrávkami, listinnými důkazy a mnoha svědeckými výpověďmi. Uvedla dále, že ředitelka žalované se trestnímu stíhání vyhnula pouze z toho důvodu, že rozhodující státní zástupce seznal, že postačí věc řešit v civilním řízení, nicméně i podle jeho závěrů se skutek stal. Za zcela absurdní pak považovala úvahy žalované o tom, že podané výtky nefalšovala, ale pouze antedatovala. I to svědčí o přezíravém postoji žalované k celé záležitosti. Požadavek žalované, aby soud přesně časově vymezil, kdy došlo k protiprávnímu jednání žalované, pak považovala žalobkyně za zcela lichý. Zdůraznila, že podstatou tzv. bossingu je právě soustavnost takového jednání a do určité míry i proměnlivost intenzity. Nahrávky tento závěr bezpochyby prokazují, stejně jako další důkazy jednoznačně prokazují, že žalovaná zvýhodňovala určitou skupinu zaměstnanců oproti ostatním, tedy že měla své „oblíbence“. Požadavek žalované, aby všechny výpovědi zaměstnanců vyzněly proti nezákonným praktikám ředitelky žalované, je tak velmi iluzorní. Okresní soud se správně zabýval celkovými poměry žalované, když vzal za prokázané, že prostřednictvím ředitelky se jednalo o dlouhodobou systematickou šikanu zaměstnanců (dá se říci, že se jednalo o „styl práce“ paní ředitelky). Z provedených důkazů pak plyne, že ve vztahu k žalobkyni byl psychický nátlak hraničící až s trestnou činností vyvíjen dlouhodobě.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání podala osoba oprávněná a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II, III a V včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205 odst. 2 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a to z odvolatelkou uplatněných odvolacích důvodů, stejně jako z důvodů, které v odvolání výslovně uvedeny nebyly (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.). Dokazování doplnil podstatným obsahem informace o výsledku kontroly [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] práce ze dne 14. 6. 2022 a obsahem lékařských zpráv týkajících se zdravotního stavu žalobkyně z 30. 6. 2021, 30. 8. 2021 a 10. 10. 2022.

7. Žalobkyně předložila v odvolacím řízení k důkazu informaci o výsledku kontroly vydané Oblastním inspektorátem práce pro [územní celek] a [územní celek] ze dne 14. 6. 2022 s tím, že původně namítala i diskriminaci v platovém ohodnocení, od toho nakonec upustila, neboť i tak již byla šikana prokázána, a pouze požádala o prověření správnosti posudku žalované [stát. instituce] [anonymizováno]. Výsledky prověřování pak podle ní dokreslují způsob, jakým vůči ní žalovaná postupovala. Vzhledem k tomu, že tento důkaz vznikl po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud ho provedl. V předmětné listině se konstatuje, že zmíněný úřad zjistil pochybení žalované ve vztahu k žalobkyni na úseku odměňování, pracovní doby, vyplácení náhrad a povinnosti při skončení pracovního poměru, tedy porušení ustanovení § 96 odst. 1 písm. a/ bodu 1, § 123 odst. 2, § 199 odst. 1, § 141 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 192 odst. 1 a 2 a § 144 a dále § 313 odst. 1 zákoníku práce. Bylo zjištěno, že žalovaná jako zaměstnavatel nesplnila v kontrolovaném období září 2020 až leden 2021 a duben 2021 povinnost vést u žalobkyně evidenci s vyznačením začátku a konce odpracované směny, nezařadila v období září 2020 až srpen 2021 žalobkyni do platové třídy podle druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě, nevyplatila v období září 2020 až srpen 2021 žalobkyni za dobu důležitých překážek v práci náhradu platu ve výši průměrného výdělku, nevyplatila žalobkyni za březen 2021 plat ve výši 2 645 Kč, splatný nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, v němž vzniklo zaměstnankyni právo na plat, ale vyplatila jej zálohově dne 18. 6. 2021, dále žalovaná nevyplatila žalobkyni v platu za březen 2021 náhradu platu ve výši 60 % průměrného výdělku za dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti, splatnou nejpozději v kalendářním měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnankyni právo na náhradu platu, ale částku ve výši 2 133 Kč vyplatila teprve 18. 6. 2021. Rovněž nesplnila povinnost vydat žalobkyni při skončení pracovního poměru (31. 8. 2021) potvrzení o zaměstnání. Současně úřad upozornil, že nedisponuje oprávněními, která by mu umožňovala vymáhat individuální nároky jednotlivých zaměstnanců; odkázal v tomto na příslušný okresní soud.

8. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že dokazování před soudem prvního stupně nebylo provedeno v dostatečném rozsahu ve vztahu k psychickým následkům, které se měly u žalobkyně projevit v důsledku šikanózního jednání, jehož se vůči ní dopouštěla ředitelka žalované. Proto byla žalobkyně odvolacím soudem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzvána k předložení důkazů, jimiž hodlá nad rámec obsahu jí již předložené lékařské zprávy z 25. 5. 2022 (č. l. 63) prokázat hloubku dopadu protiprávního postupu žalované na její psychický stav. Žalobkyně poté předložila lékařské zprávy [titul] [jméno] [příjmení] z 30. 6. 2021, 30. 8. 2021, 10. 10. 2022. Z těchto zpráv ve spojení se zprávou z 25. 5. 2021, kterou provedl již soud prvního stupně, odvolací soud zjistil, že žalobkyně v těchto dnech navštívila psychiatričku [titul] [jméno] [příjmení], která jí diagnostikovala smíšenou úzkostně-depresivní reakci „z práce“, předepsala jí léky a stanovila termíny dalších kontrol. Žalobkyně při těchto návštěvách lékařce popisovala, jak se k ní ředitelka žalované chovala a jaký to mělo vliv na zdravotní stav žalobkyně. Poslední zpráva z 10. 10. 2022 se týká odvolacího řízení, z něhož měla žalobkyně strach, jelikož se bála, že by mohla u soudu ředitelku potkat. Psychiatrička nedoporučovala osobní účast žalobkyně u jednání odvolacího soudu.

9. Po takto doplněném dokazování odvolací soud znovu zhodnotil všechny provedené důkazy, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech (§ 132 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

10. Soud prvního stupně provedl velice obšírné dokazování, jím provedené důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich i správný skutkový stav. Odvolací soud ve vztahu ke skutkové stránce věci považoval za nezbytné doplnit dokazování pouze ohledně dopadů šikany ze strany zaměstnavatele na psychické zdraví žalobkyně, přičemž výsledky jeho dokazování jsou popsány výše. Ve zbytku lze plně odkázat na podrobné odůvodnění předloženého rozsudku.

11. Odvolací soud považuje za správné i veškeré právní závěry vyslovené soudem prvního stupně. Nad rámec odůvodnění jeho rozsudku, na které tímto taktéž odkazuje, považuje za nezbytné reagovat na odvolací námitku žalované, že není zřejmé, zda soud věc právně posoudil podle zákoníku práce či antidiskriminačního zákona, kterou však neshledává důvodnou. Je třeba mít na zřeteli, že v souzené věci se nejedná o diskriminaci na základě některého z diskriminačních důvodů uvedených v § 2 antidiskriminačního zákona, nýbrž o šikanu v důsledku nerovného zacházení se žalobkyní v porovnání s některými jinými zaměstnanci, přičemž povinnost zajišťovat rovné zacházení, jak je upravena v ustanovení § 16 odst. 1 zákoníku práce, má zaměstnavatel vůči zaměstnanci v tam uvedených oblastech. Na rozdíl od zákazu diskriminace nemusí být pohnutkou (motivem) nerovného zacházení některý z diskriminačních důvodů. Pojem „bossing“ není zákonným termínem; půjde-li o nežádoucí chování a zároveň bude-li chybět některý z diskriminačních důvodů, může být toto chování posouzeno jako porušení povinnosti zaměstnavatele zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci v zákonem upravené oblasti. Za situace, kdy nebylo ani tvrzeno, že byla žalobkyně vystavena diskriminaci z některého z diskriminačních důvodů uvedených v § 2 antidiskriminačního zákona, se proto okresní soud správně zabýval tím, jaké nároky náleží žalobkyni z důvodu, že s ní bylo zacházeno ze strany zaměstnavatele nerovně v oblastech vypočtených v § 16 odst. 1 zákoníku práce. Podle důvodové zprávy k antidiskriminačnímu zákonu byla povinnost zajišťovat rovné zacházení se zaměstnanci v zákoníku práce upravena s ohledem na provázanost s ustanoveními antidiskriminačního zákona; zákoník práce stanovil pouze obecnou povinnost zaměstnavatele dodržovat zásadu rovného zacházení, a co se týče konkrétních definic a postupů, odkázal na zvláštní právní předpis – antidiskriminační zákon. Právní prostředky ochrany zaměstnance před nerovným zacházením tak upravuje ustanovení § 10 antidiskriminačního zákona a tyto jsou shodné s právními prostředky ochrany při porušování povinností vyplývajících ze zákazu diskriminace v pracovněprávních vztazích na základě některého z diskriminačních důvodů uvedených v § 2 antidiskriminačního zákona. Podle tohoto ustanovení dojde-li k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona). Pokud by se nejevilo postačujícím zjednání nápravy tímto způsobem zejména proto, že byla v důsledku diskriminace ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti, má též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, kterou určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

12. K tvrzení žalované, že účastníci byli při prvním jednání poučeni o přenesení důkazního břemene ve smyslu § 133a o. s. ř., odvolací soud konstatuje, že takové poučení z protokolu o jednání ze dne 2. 6. 2021 ani z protokolů o dalších jednáních před okresním soudem neplyne. Protokol o jednání, resp. přepis záznamu (§ 40 odst. 6 a 7 o. s. ř.) je veřejnou listinou, tedy prokazuje pravdivost toho, co je v něm uvedeno, není-li prokázán opak (§ 134 o. s. ř.). Žalovaná nijak neprokázala, že se takového poučení účastníkům dostalo. O přenesení důkazního břemene ve smyslu ustanovení § 133a o. s. ř. se zmiňuje pouze žalobkyně ve svém podání ze dne 30. 6. 2021, nikoli tedy soud. Podle názoru odvolacího soudu k přenesení důkazního břemene na žalovanou ve smyslu § 133a o. s. ř. v souzené věci nedošlo, a to právě z toho důvodu, že nebyl tvrzen žádný z diskriminačních důvodů uvedený § 2 antidiskriminačního zákona (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 č. j. 21 Cdo 230/2015). Důkazní břemeno tak tížilo žalobkyni, která je – jak lze dovodit z napadeného rozsudku – unesla a svá tvrzení prokázala.

13. K tvrzení žalované, že z rozsudku jednoznačně nevyplývá doba, ve které mělo k závadnému jednání žalované vůči žalobkyni docházet, odvolací soud uvádí, že se zjevně jednalo o období od 11. 12. 2020 do února 2021, což z popisu zjištěného skutkového stavu v odůvodnění předloženého rozsudku rovněž plyne. Ohledně námitky, že soud si pro odůvodnění vypomohl paušalizujícími závěry nebo skutečnostmi, které s podstatou věci nesouvisejí, se odvolací soud ztotožňuje se žalobkyní, že k posouzení nerovného zacházení žalované bylo třeba provést i důkazy, které se bezprostředně netýkaly žalobkyně, tedy např. důkaz výpovědí bývalé učitelky žalované [jméno] [příjmení] před [stát. instituce], která byla zaměstnancem žalované téměř 20 let a s níž rovněž ředitelka [příjmení] zacházela velmi nevhodně až šikanózně. Totéž se týká odchodu poloviny zaměstnanců žalované v době působnosti ředitelky [příjmení] ve vedoucí funkci i postupu [stát. instituce] po podání trestního oznámení včetně odůvodnění rozhodnutí o odložení trestní věci. Právě skutečnost, že se žalovaná prostřednictvím ředitelky [příjmení] podobného jednání dopustila i vůči některým dalším zaměstnancům, že měla své „oblíbence a neoblíbence“, svědčí o závadném jednání žalované, tedy nerovném zacházení se zaměstnanci, byť k němu docházelo i před vznikem pracovního poměru žalobkyně. Lze tak rovněž přitakat vyjádření žalobkyně, že právě z toho důvodu okresní soud nevzal za základ svého rozhodnutí ty výpovědi svědků, kteří s ředitelkou neměli žádný problém, což je logický závěr. Důvodná není ani námitka žalované, že u nahrávek, které předložila žalobkyně, není zřejmé, ze kterého okamžiku přesně pocházejí. Je evidentní, že jde o období eskalace problémů mezi žalobkyní a ředitelkou žalované, čemuž nasvědčují i další provedené důkazy. Namítala-li žalovaná, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a následkem spočívajícím v psychických útrapách žalobkyně, pak odvolací soud odkazuje na obsah lékařských zpráv, které byly pořízeny v období od května do srpna 2021 a dále v říjnu 2022, z nichž je zcela evidentní, že psychiatrická diagnóza žalobkyně má bezprostřední souvislost s děním na pracovišti žalované, konkrétně chováním ředitelky [příjmení]. Nadsazená tvrzení žalobkyně, že byla zvána do ředitelny „dnes a denně“, nepovažuje odvolací soud za lživé, šlo pouze o expresivní vyjádření četnosti návštěv žalobkyně v ředitelně žalované. Stejně tak další jednotlivosti, vytržené z kontextu toho, co žalobkyně v mnoha svých přednesech uvedla, nepovažuje odvolací soud za důkaz o tom, že tvrzení žalobkyně by byla lživá, ale pouze – zřejmě s ohledem na vypjatost celé záležitosti – nepřesná. Podstatné skutečnosti svědčící o zaujatosti a nerovném zacházení žalované vůči žalobkyni nepochybně prokázány byly, jak plyne ze soudem zjištěného skutkového stavu, popsaného v odůvodnění rozsudku. Přehnané a protiprávní vyžadování plnění pracovních povinností žalobkyně a leckdy nesplnitelných úkolů, tedy šikanózní chování vůči ní (i některým dalším zaměstnancům či bývalým zaměstnancům) lze namátkou seznat z výpovědí mnoha slyšených svědkyň či úředních záznamů o podaných vysvětleních některých bývalých zaměstnankyň žalované před [stát. instituce]. Namátkou například školnice [příjmení] uvedla, že je kontrolována jen ona (žalobkyně), a to každý den. Svědkyně [příjmení] (dříve [příjmení]) a paní [příjmení] uvedly, že žalobkyně nesměla uklízet, když byly děti ve třídě, jen když byly venku, což se dle nich ale za tu jednu hodinu nedalo stihnout. Paní [příjmení] v rámci podaného vysvětlení u policie dále uváděla, že ředitelka žalobkyni pořád kontrolovala, šikanovala ji, chtěla, aby si ji ostatní smazali z facebooku. Paní [příjmení] uváděla, že ředitelka do zápisů dávala body, které se neprobíraly, také upravovala dokumenty či vedla monolog a nepřipouštěla debaty. I tato zaměstnankyně žalované odešla částečně kvůli ředitelce. Kdo měl problémy s ředitelkou, měl menší odměny; totéž uváděly i paní [příjmení] nebo svědkyně [příjmení]. Paní [příjmení] dále uvedla, že ředitelka neměřila všem stejným metrem, byly z toho problémy a špatné prostředí. Rovněž paní [příjmení] uvedla, že zaměstnanci kvůli ředitelce odcházeli. Kvůli ředitelce odešla i svědkyně [příjmení], která s ní měla problémy v době, kdy jí onemocněl manžel, ředitelka jí vytýkala absence, byla arogantní a povýšená. Psychické problémy z chování ředitelky uvedla i paní [příjmení]. Dle paní [příjmení] si vždy ředitelka zasedla na jednoho zaměstnance a toho šikanovala, a takto bylo i u ní. Jednalo se o napomenutí, časté kontroly, až dala dotyčná výpověď, po jejímž podání již nedostávala odměny. Také dle paní [příjmení] chtěla ředitelka vyměnit celý personál a nechtěla tam zaměstnance, kteří tam pracovali před jejím nástupem. Rovněž paní [příjmení] odešla kvůli ředitelce, nemohla snášet její chování a postupy; ředitelka ji neustále zvala do ředitelny, řešila malichernosti a chtěla po ní, aby jí donášela. Zvýhodňovala své „oblíbence“, většina lidí odešla kvůli ní. Podle svědkyně [příjmení] ředitelka lišila lidi, nevytvářela dobrou atmosféru. Z výše popsaného tak dostatečně plyne, že rozhodně nebylo prokázáno tvrzení žalované, že jednala se všemi zaměstnanci stejně, ale naopak bylo prokázáno tvrzení řady zaměstnanců žalované, že celý kolektiv se rozpadl kvůli chování ředitelky.

14. Ohledně nepravdivosti a zfalšování vytýkacích dopisů odvolací soud odkazuje plně na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které se touto problematikou obsáhle zabývá, a lze vyjádřit i souhlas se žalobkyní, která doplnila, že toto jednání žalované mající dopad do oblasti trvání pracovního poměru, nevzniklo v deklarované formě, místě ani čase a nebylo žalobkyni ani doručeno. Lze se ztotožnit i s tím, že soustavnost jednání žalobkyně a jistá proměnlivost jeho intenzity je podstatou nerovného a nepříznivého zacházení nebo znevýhodňování, které ředitelka [příjmení] uplatňovala na žalobkyni. I skutečnost, že žalovaná prostřednictvím ředitelky vymezovala pracovní úkoly žalobkyni na dobu, v níž se nedaly stihnout, a potom jí vytýkala, že nemá uklizeno, svědčí o neoprávněné a opakující se kritice, jak dokládaly i slyšené svědkyně, resp. bývalé zaměstnankyně, které byly slyšeny v rámci podání vysvětlení před [stát. instituce] (viz výše) a plyne i z antedatovaných (nepravdivých) dopisů. Bylo rovněž i prokázáno, že ředitelka žalované nutila žalobkyni, aby zůstala v práci po pracovní době. I odvolací soud tedy uzavírá, že k vytýkanému jednání žalované došlo, přičemž v důsledku něho byla žalobkyně vystavena psychickým útrapám, jak plyne z lékařských zpráv. Nad rámec uvedeného se ještě dodává, že četných pochybení ve vztahu k žalobkyni se žalovaná dopustila i v otázkách včasného vyplácení mzdy apod., tedy mimo oblast rovnosti zacházení se zaměstnanci, jak plyne ze šetření oblastního inspektorátu práce. Rozsudek okresního soudu byl proto ze všech výše uvedených důvodů ve výroku II jako věcně správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

15. Jelikož v důsledku jednání žalované byla evidentně snížena důstojnost žalobkyně (viz § 10 odst. 2 antidiskriminačního zákona), soud prvního stupně zcela správně dospěl i k závěru, že žalobkyně má též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Správně též zdůraznil, že tento nárok má především kompenzační funkci. Odvolací soud přisvědčuje i jeho závěru, že zákonu odpovídající a spravedlivé zadostiučinění má v souzené věci i preventivní význam, neboť bylo prokázáno, že obdobného jednání se žalovaná, resp. její ředitelka dopouštěla i vůči jiným osobám (bývalým zaměstnancům). Tato okolnost však sama o sobě neodůvodňuje podstatně vyšší náhradu – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021 sp. zn. 25 Cdo 149/2020. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4431/2007 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 98/2010). Ač je určení výše zadostiučinění předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003 sp. zn. 30 Cdo 2005/2003).

16. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nastalé újmě žalobkyně, délce šikany, která trvala vůči ní v řádu měsíců, jejímu způsobu a intenzitě a při zohlednění úvazku žalobkyně u žalované v rozsahu 50 % je odpovídající poskytnutí náhrady nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč, tedy v polovině částky požadované žalobkyní. Podle názoru odvolacího soudu však souvislostem posuzovaného případu odpovídá částka nižší, přičemž za odpovídající výši náhrady nemajetkové újmy pro žalobkyni považuje částku 20 000 Kč. Podle jeho přesvědčení soud prvního stupně přecenil kritérium délky šikany, když vypjatý konflikt mezi žalobkyní a ředitelkou žalované trval asi dva měsíce a následky v podobě psychických útrap žalobkyně odezněly ihned poté, co její pracovní poměr u žalované skončil. Důvodem jeho ukončení pak nebyla předmětná šikana, ale okolnost, že se jednalo o pracovní poměr na dobu určitou. Žalobkyně sice navštívila psychiatričku i v říjnu 2022, tedy po více než roce od ukončení pracovního poměru u žalované, avšak nikoli z důvodu přetrvávajících zdravotních problémů, ale z toho důvodu, že se obávala setkání s ředitelkou žalované, k němuž však nedošlo. Současně lze předpokládat, že po ukončení sporu nebude důvod k jejich dalším setkáním, tedy ani k pokračování případných zdravotních problémů žalobkyně. Z toho důvodu byl rozsudek okresního soudu potvrzen (§ 219 o. s. ř.) v části výroku III, jíž bylo žalobkyni přiznáno z titulu náhrady imateriální újmy 20 000 Kč (výrok I tohoto rozsudku), zatímco ve zbytku, tedy co do částky 30 000 Kč, byl rozsudek změněn (§ 220 o. s. ř.) tak, že se žaloba zamítá (výrok II tohoto rozsudku).

17. Jelikož byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn, bylo třeba znovu rozhodnout o nákladech řízení před ním (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Ke změně rozsudku došlo pouze ohledně výše plnění, jejíž určení však záviselo na úvaze soudu (§ 146 odst. 3 o. s. ř.), v jeho zbývající odvoláním napadené části došlo k jeho potvrzení. Odvolací soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně shodně jako tento soud, když současně plně odkazuje na pasáž odůvodnění jeho rozsudku o nákladech řízení před okresním soudem (výrok III tohoto rozsudku).

18. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. V odvolacím řízení byl potvrzen výrok o povinnosti žalované zaslat žalobkyni písemnou omluvu, nárok na náhradu nemajetkové újmy byl však ponížen. Odvolací soud proto hodnotí úspěch žalobkyně v odvolacím řízení tak, že byla úspěšná zhruba ze 3/4, neúspěšná ohledně 1/4, proto žalobkyni přiznal polovinu nákladů, které jí v odvolacím řízení vznikly (3/4 minus 1/4). Náklady žalobkyně tvoří náhrada za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání před odvolacím soudem) po 3 100 Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu – dále „AT“), k níž náleží 2x paušální náhrada 300 Kč (§ 13 odst. 3 AT) a 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Náklady odvolacího řízení žalobkyně tak činí celkem 8 228 Kč, proto bylo žalované uloženo nahradit je žalobkyni ve výši 4 114 Kč (výrok IV). Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., určení místa plnění se opírá o § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení