19 Co 1467/2024 - 83

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivety Jiříkové a soudců Mgr. Jana Jursíka a JUDr. Tomáše Strouhy ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupeného advokátem [Jméno advokáta A] [titul] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupené advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o vyloučení věci z exekuce, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 8.8.2024, č.j. 12C 193/2024-52, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 406,13 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], advokáta v [adresa].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně o tom, že z exekuce vedené [tituly před jménem] [jméno FO], soudním exekutorem, Exekutorský úřad [adresa], se sídlem [adresa] na Moravě, pod sp. zn. [spisová značka] ve věci oprávněného [právnická osoba]. proti povinnému [právnická osoba] se vylučuje vozidlo [název], RZ: [SPZ], VIN: [VIN kód], barva zelená, sepsané do protokolu o soupisu movitých věcí ze dne 26.4.2023 (výrok v odstavci I.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok v odstavci II.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že žalovaný se jako oprávněný domáhal proti povinnému [právnická osoba] nařízení exekuce podle elektronického platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8.11.2011, č.j. 51 EC 585/2011-16 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 17 414,01 Kč s úrokem ve výši 1,89 % měsíčně z částky 17 414,01 Kč od 20.1.2011 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 17 414,01 Kč od 20.1.2011 do 30.6.2011, 7,75% ročně z částky 17 414,01 Kč od 1.7.2011 do 8.11.2011 a za dobu od 9.11.2011 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené ČNB zvýšené o 7 procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši reposazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 065,26 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 519,78 Kč, nákladů předchozího řízení ve výši 13 394 Kč a nákladů exekuce. Usnesením ze dne 29.2.2012, č.j. [spisová značka] byl provedením exekuce pověřen [tituly před jménem] [jméno FO], soudní exekutor, Exekutorský úřad [adresa], se sídlem [adresa] na Moravě. Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou ze dne 13.11.2022 bylo vozidlo rov. zn. [název], rok výroby 1983 prodáno za 180 000 Kč [právnická osoba] (povinným) žalobci. Usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci dne 8.5.2012, součástí usnesení bylo i poučení podle § 44a exekučního řádu. Exekuce prodejem movitých věcí povinného byla nařízena usnesením ze dne 28.11.2022, č.j. [spisová značka]. Přestože byl povinný poučen mimo jiné o tom, že nesmí nakládat se svým majetkem, vozidlo tov. zn. [název] dne 13.11.2022 prodal žalobci prostřednictvím společnosti [právnická osoba] Výzvou z 21.4.2023 byl žalobce vyzván k předložení nabývacího titulu s tím, že [právnická osoba] je od roku 2012 omezen k nakládání se svým majetkem a nebude-li na výzvu reagováno, exekutor se dovolá neplatnosti úkonu převodu vozidla a vyzve nabyvatele k jeho odevzdání za účelem zpeněžení v rámci exekuce. Dne 26.4.2023 exekutor vozidlo tov. zn. [název] RZ [registrační značka] sepsal do soupisu movitých věcí. Dne 2.10.2023 byla vydána dražební vyhláška k prodeji vozidla ve veřejné dražbě, která byla následně v důsledku podání vylučovací žaloby zrušena. Žalobce podal návrh na vyškrtnutí vozidla ze soupisu dne 27.10.2023, soudní exekutor usnesením ze dne 31.10.2023, č.j. [spisová značka] návrh odmítl. Soud prvního stupně učinil závěr o tom, že povinný porušil povinnost uvedenou v ust. § 44a odst. 1 exekučního řádu o tom, že nesmí nakládat se svým majetkem, když prodal žalobci dne 13.11.2022 vozidlo tov. zn. [název], RZ [SPZ]. Skutečnost, že exekutor nařídil prodej movitých věcí až dne 28.11.2022 a sepsal vozidlo do soupisu až dne 26.4.2023, nemá na tento závěr vliv. Exekutor sdělil výzvou z 21.4.2023 žalobci, že bude považovat jednání povinného z kupní smlouvy ze dne 13.11.2022 za neplatné podle § 44a odst. 1 exekučního řádu a soud má za to, že jednání žalobce lze považovat za neplatné, neboť exekutor vyrozuměl žalobce o relativní neplatnosti jednání povinného. Soud se zabýval tím, zda u žalobce lze podle § 1111 o.z. shledat dobrou víru k nabytí vlastnického práva k vozidlu a učinil závěr o tom, že žalobce byl v dobré víře v oprávnění převodce převést vlastnické právo k tomuto vozidlu. S odkazem na závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 240/2019, dle kterého registr silničních vozidel není povinen evidovat probíhající exekuční řízení a i v případě, že by si žalobce ověřoval skutečnosti zřejmé z velkého technického průkazu, který mu byl předložen a podle kterého byl vlastníkem povinný, nemusel by zjistit existenci exekuce vedené proti povinnému. Pokud jde o centrální evidenci exekucí, tato není veřejně přístupná bezplatně, jednání žalobce v dané věci není v rozporu se zásadou běžné opatrnosti podle § 4 o.z., když si osobu povinného v této exekuci neprověřil, jestliže mu byl kontakt zprostředkován společností [právnická osoba], což nebyla mezi účastníky sporná věc. Soud dovodil, že žalobce je vlastníkem vozidla tov. zn. [název] RZ [SPZ] sepsaného dne 26.4.2023 exekutorem do soupisu ve věci exekuce vedené na majetek povinného, a proto vyhověl žalobě na vyloučení této movité věci podle § 68 odst. 4 exekučního řádu a § 267 o.s.ř. Náklady řízení za použití ust. § 150 o.s.ř. žalobci nepřiznal.

2. Proti tomuto rozsudku se žalovaný odvolal, je toho názoru, že soudní exekutor postihl předmětné vozidlo exekučním příkazem oprávněně. Soudní exekutor se dovolal neplatnosti převodu vlastnického práva k předmětnému osobnímu vozidlu z povinného na žalobce v protokolu o soupisu movitých věcí ze dne 26.4.2023. Na základě uvedeného dovolání se neplatnosti právního jednání žalobce a povinného je žalovaný toho názoru, že žalobci k tvrzenému převodu vozidla na žalobce nemohlo dojít. Právní úkon je neplatný zpětně od doby, kdy se stal účinným. Žalovaný je toho názoru, že vlastníkem vozidla je povinný [právnická osoba]. Pokud jde o funkci společnosti [právnická osoba] jako zprostředkovatele, ta je známa pouze z tvrzení žalobce, k prokázání těchto tvrzení nebylo doloženo žádného důkazu. Žalovaný se neztotožňuje se závěrem, že pokud byl prodej vozidla zprostředkován společností [právnická osoba], byl žalovaný v dobré víře, i když si neprověřil osobu prodávajícího a pouze důvěřoval tvrzení zprostředkovatele. Od žalobce jakožto osoby průměrného rozumu ve smyslu ust. § 4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. o.z. lze oprávněně očekávat, že nebude důvěřovat výlučně sdělení zprostředkovatele, ale pravdivost tvrzení si také sám řádně ověří. Kupní smlouva je uzavírána mezi žalobcem vystupujícím na straně kupujícího a povinným, vystupujícím na straně prodávajícího. Žalobce podle žalovaného nevynaložil ani základní míru obezřetnosti, aby zjistil, zda strana, se kterou kupní smlouvu uzavírá, je oprávněna převést na žalobce vlastnické právo k vozidlu. Žalovaný je toho názoru, že žalobce nebyl v dobré víře a ani nemohl být. I pokud by žalobce uzavíral smlouvu se prostředkovatelem (což není tento případ), přesto bylo povinností žalobce si vyžádat od zprostředkovatele důkaz, že povinný je oprávněn vozidlo prodat. Žalobce netvrdí a tím méně prokazuje, že si od zprostředkovatele takový důkaz vyžádal. Žalobce sám mohl a měl nahlédnout do centrální evidence exekucí, skutečnost, že tak neučinil, je nutné přičíst k tíži žalobce. Zpoplatnění vyhledávání v centrální evidenci exekucí nelze považovat za překážku, která by bránila žalobci v ověření oprávnění převodce převést vlastnické právo k vozidlu. Podle ust. § 5 odst. 1 vyhl. č. 329/2008 Sb. o centrální evidenci exekucí byl v době podpisu kupní smlouvy k vozidlu poplatek za každé jedno poskytnutí elektronického údaje z evidence nejvýše 60 Kč. Žalovaný považuje výši poplatku v řádu desítek korun za zcela zanedbatelnou vzhledem ke kupní ceně vozidla ve výši 180 000 Kč. Tvrzení žalobce, že náhled do centrální evidence exekucí je zpoplatněn, tedy z tohoto důvodu do ní nenahlédl, je zcela absurdní tvrzení žalobce. Žalobce nevynaložil potřebnou míru opatrnosti, resp. nevynaložil žádné úsilí, aby zjistil, zda tvrzení povinného, že je oprávněn s předmětným vozidlem nakládat, je pravdivé. Podle žalovaného nelze uzavřít, že žalobce byl v dobré víře, neboť si danou informaci o exekucích vedených za povinným nezjistil v příslušné centrální evidenci exekucí, ale na odlišném místě (registru vozidel), kde tato informace uvedena není. Tvrzení žalobce, že mu bylo předloženo osvědčení o registraci vozidla, je zcela irelevantní, neboť z tohoto registru nelze zjistit informace o oprávněnosti povinného nakládat s předmětným vozidlem. V době uzavření předmětné kupní smlouvy měl dle centrální evidence exekucí povinný 6 exekucí. Závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 240/2019 ze dne 29.10.2019, na které soud prvního stupně odkazuje, jsou zcela nepřiléhavé a neaplikovatelné na projednávanou věc. V usnesení se Nejvyšší soud vyjadřoval k situaci, kdy dovolatelka nabyla vozidlo od v pořadí dalšího vlastníka, nikoliv přímo od povinného. Z usnesení jednoznačně ale vyplývá, že učinit investigativní činnost u vlastníka, který dovolatelce vozidlo přímo prodal, je povinné, chce-li se dovolávat dobré víry. Žalovaný se domnívá, že vozidlo s kupní cenou 180 000 Kč není věcí nikoliv významné hodnoty a jistá míra opatrnosti je zde předpokládána. Žalobce neučinil ničeho, nevynaložil ani základní míru obezřetnosti, aby zjistil, zda je povinný oprávněn převést na žalobce vlastnické právo k vozidlu, přestože k vynaložení této obezřetnosti byl povinen přistoupit. Žalobce neprokázal, že byl v dobré víře.

3. Žalobce považoval rozsudek soudu prvního stupně za správný, výtky žalovaného nejsou způsobilé zvrátit napadený rozsudek, neboť ten je přezkoumatelný i věcně správný. Žalobce prokázal, že předmětné vozidlo má být vyloučeno z exekuce vedené [tituly před jménem] [jméno FO], soudním exekutorem, Exekutorský úřad Šumperk pod sp. zn. [spisová značka], neboť žalobce vozidlo v souladu s ust. § 1111 o.z. řádně nabyl, protože byl v dobré víře. Žalobce koupil vozidlo dne 13.11.2022 od pana [právnická osoba] (povinný), prodej vozidla proběhl přes zprostředkovatele, společnost [právnická osoba] Daná společnost celou transakci zprostředkovala, vše zajistila a žalobce důvodně spoléhal na to, že prodávající byl oprávněn vozidlo na žalobce převést a neměl důvodu se domnívat, že by snad mohlo být následně rozhodnuto o neplatnosti koupě. Žalobci bylo zprostředkovatelem předloženo osvědčení o registraci vozidla (technický průkaz), ve kterém byl uveden povinný jako vlastník vozidla. Na základě existence zprostředkovatelské smlouvy a této veřejné listiny se žalobce nacházel v dobré víře, že vozidlo kupuje od jeho majitele. Žalobce se ztotožňuje s napadeným rozsudkem mimo jiné v tom, že prokázal dobrou víru k nabytí vlastnického práva k vozidlu. Žalobce uzavřel, kupní smlouvu obsahující kupní cenu odpovídající stavu vozidla, vozidlo si osobně prohlédnul, byla mu předložena veřejná listina, na základě které zjistil, že prodávající je vlastníkem vozidla. Dobrou víru zakládá i na existenci zprostředkovatelského vztahu, kdy byl prodej realizován prostřednictvím společnosti [právnická osoba] V rámci procesu nic nenasvědčovalo tomu, že na povinného je vedena exekuce a že není oprávněn s vozidlem nakládat. Žalobce má za to, že podmínky nabytí vlastnického práva od neoprávněného podle ust. § 1111 o.z. jsou splněny, neboť žalobce prokázal, že v době uzavření kupní smlouvy byl v dobré víře. Je toho názoru, že splnil dostatečnou míru investigativní činnosti a opatrnosti v rámci uzavírání kupní smlouvy, když ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2016, č.j. 22 Cdo 240/2019-123 míra investigativní činnosti má být reflektována okolnostmi případu, zejména tím, na kolik lze očekávat, že by snad převodce k převodu nebyl oprávněn. Zprostředkovatelem transakce zde byla renomovaná společnost [právnická osoba], kupní cena byla úměrná stavu vozidla, žalobce si vozidlo prohlédl. Žalobce na daném portálu prodával vícero vozidel a s ohledem na okolnosti případu nebylo o zvýšené míře pravděpodobnosti jakkoliv uvažovat. Žalobce je toho názoru, že dobrá víra, jakožto hmotněprávní institut v daném případě převáží nad institutem procesním. V opačném případě by došlo k rozporu se základními zásadami občanského práva stanovenými v hlavě I části první o.z. Rozhodnutí o tom, že žalobce nenabyl vlastnictví k vozidlu by bylo ve zjevném rozporu se zásadou spravedlnosti uvedenou v ust. § 1 o.s.ř. i s vyjmenovanými zásadami plynoucími z o.z. Žalobce je toho názoru, že odvolací soud by měl dospět ke stejnému závěru jako dospěl soud ve shora uvedeném rozhodnutí, tedy, že v řízení nebyla zjištěna existence okolností, které byly objektivně sto vyvolat v žalobci pochybnost o správnosti údaje obsaženého v technickém průkazu vozidla o vlastnictví povinného, tudíž žalobce mohl tento údaj považovat za pravdivý. S ohledem na okolnosti případu je evidentní, že tyto ani nezavdávaly nutnost vynakládat větší investigativní činnost, než jakou vynaložil žalobce. Žalobce dále upozorňuje na zásadu plynoucí z ust. § 6 odst. 2 o.z., podle které nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. V daném případě si žalobce koupil vozidlo skrz zprostředkovatele a spoléhal na profesionalitu všech zúčastněných. Podle žalobce je nutné akceptovat zásadu spravedlnosti a rozhodnout, že žalobce nabyl vozidlo na základě ust. § 1111 o.z. Navrhuje proto potvrzení napadeného rozsudku.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shledal, že odvolání žalovaného má náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o.s.ř. Jako odvolací důvod je uveden odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné podle ust. § 201 o.s.ř. v návaznosti na ust. § 202 o.s.ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 212, § 212a o.s.ř., shora uvedené odvolací důvody neshledal a neshledal ani existenci jiných odvolacích důvodů.

5. Podle § 44a odst. 1 exekučního řádu nerozhodl exekutor podle § 44 odst. 4 jinak, nesmí povinný po doručení vyrozumění nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a zprávy majetku. Právní jednání, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatné. Právní jednání se však považuje za platné, pokud námitku neplatnosti nevznese exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky vznesení námitky neplatnosti nastávají od účinnosti právního jednání, dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního jednání, k němuž exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel vznesl námitku neplatnosti. Podle ust. § 1111 o.z. získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § 1109 nebo 1110, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu. Podle ust. § 267 o.s.ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona. Žalobce se domáhá vyloučení vozidla [název] RZ [SPZ] sepsaného do protokolu o soupisu movitých věcí dne 26.4.2023 exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO] z exekuce vedené proti povinnému [právnická osoba] s odůvodněním, že žalobce je vlastníkem předmětného vozidla, neboť ve smyslu ust. § 1111 o.z. ji nabyl v dobré víře v oprávnění převodce vlastnické právo k věci převést. Soud prvního stupně učinil správný závěr o tom, že převodu vlastnického práva k vozidlu bránila překážka generálního inhibitoria podle § 44a odst. 1 exekučního řádu, která zatížila právní jednání žalobce a prodávajícího [právnická osoba] neplatností. Exekutor vznesl námitku neplatnosti při soupisu movitých věcí dne 26.4.2023. Při úvaze o nabytí vlastnického práva žalobcem bylo na místě aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku vztahující se k nabytí od neoprávněného, v tomto případě ust. § 1111 o.z. Na žalobci bylo, aby prokázal dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. Při posuzování dobré víry bylo třeba posoudit, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem daného případu požadovat, žalobce měl nebo mohl mít pochybnosti o tom, že převádějící není oprávněn vlastnické právo převést. Nejvyšší soud se k otázce dobré víry vyjádřil v rozsudku ze dne 31.1.2017 sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, ve kterém citoval závěry odborné literatury, podle kterých je dobrá víra stavem, kdy jednající neví o určitých právně významných nedostatcích souvisejících s jeho jednáním, a ani o nich vědět nemohl. Nejde jenom o vnitřní stav mysli jednajícího, který o určitých skutečnostech neví, neboť tím by mohl být chráněn i někdo, kdo si počínal nedbale, což není smyslem principu ochrany dobré víry. Jde o situaci, kdy jednající nejen neví, ale ani vzhledem k okolnostem o nedostatcích vědět nemohl. Tohoto objektivního měřítka, které je mimo jiné jedním z řady projevů principu poctivosti, se dovolává § 4 odst. 2 o.z. Zda jednající mohl či nemohl o nedostatcích souvisejících s jeho jednáním vědět, se posoudí podle toho, zda by o nich mohla nebo nemohla vědět osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Touto osobou je nutno zásadně rozumět podle § 4 odst. 1 o.z. osobu průměrného rozumu, která si počíná s běžnou péčí a opatrností. Je-li z tohoto pohledu nevědomost jednajícího omluvitelná, lze jej považovat za dobrověrného (Lovický, T. a kol. občanský zákoník I. obecná část první vydání Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2014 s. 83, obdobně Melzer F. Tégl, P. a kol. občanský zákoník Velký komentář Praha: Leges 2013 svaze I. s. 137). Ve shora uvedeném rozsudku dovolací soud dále dodal, že ust. § 7 o.z. vyjadřuje vyvratitelnou domněnku jednání v dobré víře. Účastník, který se brání právním důsledkům, které zákon váže na jednání v dobré víře, je povinen tvrdit a prokázat skutečnosti vylučující objektivně posuzovanou dobrou víru protistrany. Hodnocení důkazů pak směřuje ke zjištění skutkového stavu, tedy okolností, na které lze vázat úsudek o existenci dobré víry; to, zda někdo jednal v dobré víře či nikoliv, je již posouzením právním a na soudu je, aby zvážil, zda zjištěné skutečnosti dobrou víru v dané věci objektivně vylučují. V řízení bylo zjištěno, že v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy s [právnická osoba] dne 13.11.2022 byl žalobci předložen technický průkaz silničního motorového vozidla, kde jako vlastník byl uveden [právnická osoba]. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28.11.2007 sp. zn. 32 Odo 1411/2005 (a v mnoha dalších) vyjádřil názor, že technický průkaz motorového vozidla je doklad, kterým se osvědčují (vedle technických parametrů způsobilosti vozidla k provozu) údaje o vlastníkovi a provozovateli vozidla, přičemž tento důkaz je veřejnou listinou. Technický průkaz však osvědčuje určité skutečnosti předpokládané zákonem a nelze jej tedy považovat za listinu prokazující vlastnictví věci. Okolnost, že technický průkaz je veřejnou listinou, znamená pouze tolik, že se údaje v něm uvedené považují za pravdivé, není-li prokázán opak (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.3.2009 sp. zn. 28 Cdo 614/2005). Z judikaturních závěrů týkajících se významu údajů o vlastnictví zapsaných v technickém průkazu vozidla pro existenci dobré víry nabyvatele nevyplývá, že by zápis vlastnictví vozidla v technickém průkazu nemohl mít za žádných okolností vliv na to, zda byl nabyvatel při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře o tom, že prodávající je oprávněn převést vlastnické právo. Podává se z nich pouze, že v případě, kdy z jiných okolností vyvstanou pochybnosti o vlastnickém právu převodce (o správnosti zapsaného údaje o vlastnictví), nemůže se nabyvatel spokojit pouze s údajem o vlastnictví převodce uvedeném v technickém průkazu vozidla, tj. s tím, že je v něm převodce zapsán jako vlastník vozidla (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.2.2022, sp. zn. 21 Cdo 1811/2021 a ze dne 26.11.2020 29 I Cdo 144/2018). Pokud soud nezjistí jiné okolnosti, které jsou objektivně způsobilé vyvolat v nabyvateli pochybnost o správnosti údaje obsaženého v technickém průkazu vozidla, má údaj o vlastnictví převodce pro existenci dobré víry nabyvatele význam (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2017 sp. zn. 22 Cdo 5330/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2019 sp. zn. 22 Cdo 240/19 a ze dne 17.3.2015 sp. zn. 21 Cdo 119/2015). Za situace, kdy v řízení nebyla zjištěna existence okolností, které by byly objektivně sto vyvolat v žalobci pochybnosti o správnosti údajů uvedených v technickém průkazu, nebylo třeba ve smyslu judikatury, aby žalobce prováděl investigativní činnost a zjišťoval v centrální evidenci exekucí, zda je na [právnická osoba] vedena exekuce. Opatrnost je spojena s investigativní povinností nabyvatele v případech zvýšené pravděpodobnosti, že převodce nemusí být vlastníkem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2020 sp. zn. Icdo 144/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2022 sp. zn. 20 Cdo 1040/2022), neměla by být vnímána jako obecná povinnost (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.9.2022 sp. zn. 24 Cdo 3166/201). Ať už role společnosti [právnická osoba] byla jakákoliv, s ohledem na jednoznačné závěry judikatury a neexistenci okolností, které by byly způsobilé vyvolat pochybnosti o oprávnění převodce vozidlo převést, nebylo třeba provádět důkazy k prokázání, zda vozidlo bylo prodáváno prostřednictvím společnosti [právnická osoba] Otázku dobré víry bylo možno posoudit i bez provedení těchto důkazů. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce prokázal dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k předmětnému vozidlu a vlastnické právo nabyl ve smyslu ust. § 1111 o.z. od neoprávněného. Odvolací soud považuje rozsudek soudu prvního stupně za správný, a proto byl podle ust. § 219 o.s.ř. potvrzen.

6. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. za použití ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce měl v odvolacím řízení úspěch a žalovaný je povinen mu zaplatit náklady odvolacího řízení, které se sestávají ze dvou úkonů právní služby, z vyjádření k odvolání ze dne 14.10.2024, za který náleží odměna ve výši 2 500 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění do 31.12.2024 a dále náleží odměna za účast u jednání odvolacího soudu dne 30.1.2025 ve výši 3 700 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) cit vyhlášky ve znění účinném od 1.1.2025. Nejvyšší soud se opakovaně vyjádřil k odměně advokáta v řízení o excindační žalobě tak, že se nestanoví z ceny věci z exekuce vylučované věci, ale podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, když jde o určení, zda tu je právo žalobce k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí (rozhodnutí ze dne 31.5.2016, sp. zn. 20 Cdo 2056/2016) z 19.10.2015, sp. zn. 26 Cdo 5408/2014). Ke shora uvedené odměně náleží dále dva režijní paušály, k prvnímu úkonu ve výši 300 Kč a ke druhému ve výši 450 Kč s ohledem na to, za účinnosti jakého znění vyhlášky byl úkon vykonán. Náklady se dále sestávají z jízdného z Prahy do Českých Budějovic a zpět ve výši 2 103,07 při ujetí 294 km a náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 3 vyhlášky ve znění od 1.1.2025, a to za osm půlhodin po 150 Kč. S připočtením 21% DPH ve výši 2 153 Kč náklady odvolacího řízení dosahují částky 12 406,13 Kč.

Poučení