19 Co 173/2021-318

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců Mgr. Radky Nekudové Hajdové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobce: ; Společenství vlastníků [ulice a číslo] - 19, [obec], IČO: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; Statutární město Brno, IČO: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnictví kanalizace, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2021, č.j. 108 C 165/2017-269, takto:

Výrok

I. Vedlejší účastenství České republiky, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, na straně žalobce, se nepřipouští.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že žaloba, aby bylo určeno, že vlastníkem kanalizační betonové přípojky DN 200 umístěné v pozemcích p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Brno a vedoucí podél bytového domu při adrese [adresa], č. or. 13, 15, 17 a 19, stojícího na pozemcích st. p. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Brno, a to až do místa napojení do jednotné kanalizace DN 800 umístěné v pozemku p. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Brno, je žalovaný, se zamítá.

III. Ve výroku II. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 44 208,5 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

IV. Ve výroku III. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení státu částku 86 511,5 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. ˇ

V. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 14 580,5 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2021, č.j. 108 C 165/2017-269, bylo rozhodnuto takto: I. Určuje se, že vlastníkem kanalizační betonové přípojky DN 200 umístěné v pozemcích p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Brno a vedoucího podél bytových domů při adrese [adresa], č. or. 13, 15, 17 a 19, stojících na pozemcích st. p. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Brno, a to až do místa napojení do jednotné kanalizace DN 800 umístěné v pozemku p. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Brno, je žalovaný. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 68.710 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. III. Žalovaný je povinen zaplatit ČR – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení státu částku 86.511,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, v němž nejdříve provedl skutkové i procesní shrnutí věci s tím, že on nikdy nesouhlasil se závěrem, že kanalizace DN 200 je v jeho vlastnictví, když nebyla tvrzena ani prokázána existence nabývacího titulu či jiného důvodu převodu či přechodu vlastnického práva ke kanalizačnímu potrubí na žalovaného. Poukázal na předchozí soudní rozhodnutí, rozebíral rozsudek dovolacího soudu ve věci a namítal, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro vnitřní rozpornost, pokud jde o posouzení povahy předmětného kanalizačního potrubí i rozhodné právní úpravy, týkající se posouzení vlastnického práva či podmínek údajného přechodu vlastnického práva na žalovaného. Poukazoval na rozdílné označování předmětného potrubí soudem I. stupně (jako kanalizační svod, dále jako kanalizační přípojka a dále jako součást stokové sítě), když potrubí nemůže být kanalizační přípojkou a zároveň stokou a nelze akceptovat, jestliže na jedné straně soud vychází pouze z právní úpravy dle směrnice č. 129/1957 Úředního listu, ale zároveň své závěry o charakteru kanalizace podkládá úpravou dle vyhl. č. 144/1978 Sb. a zákona č. 274/2001 Sb. S tvrzením, že rozsudek nezohlednil jeho argumentaci, poukazoval na náležitosti rozhodnutí, a to v návaznosti na judikaturu, kterou uvedl, když napadený rozsudek je založen na zjevně rozporných skutkových zjištěních. S uvedením judikatury zdůrazňoval, že pokud by kanalizační potrubí bylo součástí stokové sítě, tj. jiné věci hlavní, nelze k němu vlastnické právo samostatně určit, leda by tato skutečnost byla reflektována v žalobním petitu a následně ve výroku rozhodnutí, což se v této věci nestalo a žalobce se nedomáhal určení vlastnictví kanalizačního potrubí jako součástí jiné věci hlavní. Rozebíral, že hodnocení výpovědi svědka [příjmení] bylo nesprávné i právní posouzení charakteru kanalizačního potrubí bylo nesprávné, když to, že vlastníkem kanalizace DN 200 je žalovaný, soud dovodil i přes neexistenci nabývacího titulu žalovaného či jiné právně relevantní skutečnosti, z níž by bylo možné dovodit přechod vlastnictví na žalovaného, neboť soud pouze bez dalšího odkázal na zákon č. 172/1991 Sb., a to analogicky poukazem na kanalizaci DN 800, nacházející se v sousedním pozemku. Rozebíral dále, že úvahy soudu dovolávající se směrnice č. 129/1957 Úředního listu nemohou obstát, jelikož soud nerozlišoval veřejnou a domovní část kanalizační přípojky, ani se nezabýval tím, kdo byl investorem, respektive vlastníkem té které části a v té které době, jímž nemohl být žalovaný, jenž ani není právním nástupcem žádné z organizací Ústřední správy vodního hospodářství a o charakteru určitého potrubí jako kanalizační přípojky či dokonce stokové sítě ničeho nevypovídá pojem svodné potrubí, jenž je pouze obecným označením„ ležatého“ potrubí. Nelze dle žalovaného souhlasit se závěry soudu dovolávajícími se vyhlášky č. 144/1978 Sb., ani se závěrem, že na předmětné domy je nutné pohlížet jako na samostatné nemovitosti, neboť se zjevně jedná o jeden bytový dům, jenž má pouze samostatné vchody označené čísly popisnými, což dále rozebíral i v návaznosti na znalecký posudek, vycházející z toho, že kanalizace DN 200 je tvořena jednotnou kanalizační přípojkou a jednotnou vnitřní kanalizací a toho, že jde o jeden bytový dům. Uvedl, že odpadní potrubí vedoucí z tohoto bytového domu je proto napojeno na kanalizační stoku jedním společným (vnitřním) potrubím, a to prostřednictvím kanalizační přípojky nacházející se v místě, kde dochází k napojení (svodu) poslední větve vnitřní kanalizace bytového domu a všechna potrubí vedoucí do místa, odkud k jediné kanalizační přípojce a kanalizační stoce pokračuje jediné potrubí, proto patří k vnitřní kanalizaci, k čemuž poukazoval na § 2 odst. 8 zákona č. 274/2001 Sb. a komentářovou literaturu k tomu. Uvedl, že pro posouzení charakteru předmětného potrubí a pro určení jejího vlastníka nemá význam napojení šachty a uličních vpustí, jde pouze o technické řešení odvodu dešťové vody z komunikace a ani charakter veřejného prostranství p. [číslo] p. [číslo] v k.ú. [část obce], nevypovídá nic o charakteru potrubí či jeho vlastnictví. Dále se obsáhle zabýval tím, že soud nesprávně a neúplně posoudil předpoklady přechodu majetku na žalovaného dle zákona č. 172/1991 Sb., když rezignoval na posouzení právního postavení (a existence) Krajské správy zásobování vodou a kanalizace [obec] a dalších právnických osob, jenž byly právními nástupci této organizace, jež byla místní organizací Ústřední správy vodního hospodářství, pak došlo k dalším změnám správy nemovitostí přes Vodohospodářskou správu města Brna (zřízenou v roce 1960), státní hospodářskou organizaci Jihomoravské vodovody a kanalizace a [příjmení] vodárny a kanalizace s. p. (k [datum]) a k datu [datum] tak mohla být kanalizace nanejvýš ve správě státního podniku, tj. ve vlastnictví státu, což je nedostatečné pro závěr o aplikaci zákona č. 425/1990 Sb. a pro závěr o přechodu kanalizace na žalovaného. Uvedl, že soud nesprávně právně posoudil zákonné podmínky přechodu majetku do vlastnictví obce dle zákona č. 172/1991 Sb., neboť pro to nebyly splněny podmínky dle § 1 tohoto zákona, když není možné dovozovat, že by ke stanovenému dni měl k předmětné kanalizaci DN 200 právo hospodaření právní předchůdce obce, ani proto nedocházelo k hospodaření, tedy skutečné realizaci správy majetku a faktickému užívání majetku, k čemuž poukazoval na judikaturu a problematiku předmětné kanalizace nelze spojovat s otázkou vlastnictví ke kanalizaci DN 800. Navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn a žaloba byla zamítnuta, případně aby byl zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání sdělil, že soud I. stupně postupoval v intencích rozsudku Nejvyššího soudu, otázku vlastnického práva k předmětné kanalizaci posoudil důsledně a správně, tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozsudku je liché, bylo rozhodnuto v souladu s navrženým petitem a různá terminologie vyplývá jen z toho, že i v právních předpisech je v průběhu doby použita různá terminologie. Rozebíral, že podmínka dle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. byla splněna, když věc byla ke dni účinnosti zákona [číslo] Sb. ve vlastnictví státu a právo hospodaření s ní k datu [datum] příslušelo Okresnímu národnímu výboru [okres], jehož působnost vykonávalo město Brno a právo hospodaření s tímto majetkem vykonávalo naposledy prostřednictvím státního podniku [příjmení] vodárny a kanalizace od data založení tohoto podniku, tj. s účinností od [datum]. Uvedl, že jestliže žalovaný faktickou správu, a tedy skutečné hospodaření s předmětnou kanalizací, měl vykonávat, avšak nevykonával, s odkazem, že neměl tento majetek ve své evidenci, pak je to nepořádek žalovaného a jeho neplnění povinností. Dal na zvážení doplnění dokazování, tj. případně konstatovat vznik a zánik subjektů v průběhu doby hospodařících s předmětným majetkem a navrhl, aby napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen.

4. V další replice žalovaný uvedl, že žalobce ve vyjádření převážně reprodukuje a obhajuje závěry napadeného rozsudku, sám žalobce si je vědom, že právní i skutková zjištění soudu I. stupně jsou nedostatečná a již z jeho vyjádření je jasné, že není možné dospět k závěru, že by vlastníkem předmětné kanalizace mohl být žalovaný a žalobce i soud I. stupně nesprávně vycházejí z aplikace § 5 písm. j) a § 5b zák. č. 425/1990 Sb. Znovu v tabulce rozepsal chronologii právního nástupnictví po Krajské správě zásobování vodou a kanalizace [obec], kdy všechny subjekty byly státními podniky, tj. v případě státního podniku tak jde o samostatnou právnickou osobu odlišnou od rozpočtových a příspěvkových organizací a zařízení a majetek státního podniku nepodléhal zákonnému režimu přechodu na obec v režimu zákona č. 172/1991 Sb., ve spojení se zákonem č. 425/1990 Sb. Rozebíral nemožnost aplikace právní úpravy zák. č. 172/1991 Sb., a to, že je z povahy věci vyloučeno, aby žalovaný vykonával právo hospodaření s majetkem státního podniku [příjmení] vodárny a kanalizace prostřednictvím tohoto státního podniku, jehož majetek na žalovaného nepřešel, ani nebyl převeden a po zániku státního podniku mohl být alternativně nanejvýš převeden na zakladatele, tj. Fond národního majetku ČR, jenž byl jediným zakladatelem společnosti [právnická osoba] Sdělil, že mu není znám obsah privatizačních projektů, pokud by součástí jakéhokoliv privatizačního projektu to kanalizační potrubí bylo, byl by jeho vlastníkem subjekt, na který byl takto převeden, jinak by musel být vlastníkem stát. Zdůraznil, že předmětná kanalizace je i dle zjištění soudu I. stupně zjevně vnitřní kanalizací, případně domovní částí kanalizační přípojky žalobce, i pokud by, byť i jen teoreticky, věcná povaha předmětné kanalizace měla být jiná, pak ovšem není možné dovodit naplnění právních předpokladů převodu či přechodu tohoto potrubí jako majetku státu na žalovaného a předmětné potrubí je tak s ohledem na svůj charakter buď ve vlastnictví žalobce, nebo se jedná o majetek ve vlastnictví České republiky, či jiné třetí osoby, která by takový majetek musela zákonným způsobem prokazatelně nabýt, což soud I. stupně nezohlednil a v napadeném rozsudku zjevně vycházel z právní úpravy, která vůbec nedopadá na problematiku přechodu či převodu majetku státního podniku na obec.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné a odvolací soud se ztotožňuje s argumentací žalovaného vyjádřenou podrobně, pečlivě a přesně, například v odvolání a v doplnění odvolání, když žalovaný není vlastníkem předmětné kanalizační betonové přípojky DN 200, vymezené ve výroku rozsudku. Nejdříve se odvolací soud vypořádal s otázkou přípustnosti vedlejšího účastníka, když až u jednání odvolacího soudu dne [datum] (na závěr celého mnohaletého řízení) navrhl žalobce, aby do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobce vstoupila Česká republika, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových; návrh byl žalobcem stručně odůvodněn jen tím, že stát není vlastníkem žádných přípojek na území města Brna a možná by jeho stanovisko bylo přínosem. Žalovaný se vstupem České republiky do řízení, coby vedlejšího účastníka na straně žalobce, nesouhlasil s tím, že návrh nedává smysl a ani není pravdou, že by stát na území města Brna nevlastnil žádné kanalizace, takže dle § 93 odst. 2 o.s.ř. rozhodoval k návrhu žalovaného odvolací soud o přípustnosti vedlejšího účastenství. Žalobce netvrdil a tudíž ani nedokládal, jaký právní zájem na výsledku řízení, tedy na určení vlastnictví žalovaného, by Česká republika mohla mít. Dle názoru odvolacího soudu zde žádný takový zájem České republiky na určení, že vlastníkem předmětné kanalizační betonové přípojky je žalovaný, není, návrh má dle názoru odvolacího soudu spíše obstrukční povahu s cílem celou věc dále znepřehlednit, Česká republika by dle názoru odvolacího soudu ani vedlejším účastníkem na straně žalobce být nechtěla, na její postavení by výsledek řízení neměl žádný vliv a zkoumání, jestli stát vlastní v [obec] nějaké kanalizační přípojky, by řízení pouze neúměrně protahovalo, a to zcela bez významu pro tento spor (jestli na území města Brna stát vlastní nějaké kanalizační přípojky nebo nevlastní, je bez významu pro závěr, zda tuto předmětnou přípojku vlastní žalovaný). S ohledem na uvedené bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, že vedlejší účastenství České republiky, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, na straně žalobce, se nepřipouští.

6. Ve věci již dříve rozhodoval Městský soud v Brně, jenž rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č.j. 108 C 165/2017-162 (ve znění usnesení téhož soudu ze dne 20. 6. 2019, č.j. 108 C 165/2017-182) žalobě vyhověl a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2019, č.j. 19 Co 174/2019-192, ovšem oba rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 11. 2020, č.j. 22 Cdo 1563/2020-228, když závěry obou soudů byly shledány nesprávnými; nyní napadený rozsudek Městského soudu v Brně tak představuje druhé rozhodnutí soudu I. stupně ve věci.

7. Vůči obsahu jednotlivých důkazů, vymezených soudem I. stupně v bodech 3 až 8 napadeného rozsudku, odvolací soud výhrady nemá až na to, že dle [list vlastnictví] pro k.ú. [část obce] (ve věci jde vždy jen o toto katastrální území) jde u stavby domu o jeden bytový dům (jednu stavbu) se čtyřmi čísly popisnými u čtyř vchodů, a sice [adresa] (č.or. 19 na p. [číslo]), [adresa] (č.or. 17 na p. [číslo]), [adresa] (č.or.15 na p. [číslo]) a [adresa] (č.or. 13 na p. [číslo]). Takto je tento bytový dům zapsán v katastru nemovitostí na jednom listu vlastnictví [číslo] (viz i LV č.l. 7 nebo 61 spisu – typ stavby – budova s číslem popisným, způsob využití – bytový dům) i zaznačen v katastrální mapě, takto také k povaze budovy jako jedinému bytovému domu přistupuje prohlášení vlastníka a vymezení podílů na společných částech této jedné budovy (č.l. 10 až 19 spisu s rozlišením jednotlivých vchodů) a i žalobce uvedl v petitu žaloby, že jde o jeden bytový dům (kanalizační betonová přípojka DN 200 … vedoucí podél bytového domu při adrese [adresa] …). Rovněž znalec na několika místech posudku pracuje s komplexem staveb č.or. 13, 15, 17 a 19, jako s jedním bytovým domem (otázky žalobce na znalce i zadání posudku soudem také vycházely z toho, že jde o jeden bytový dům). Též Nejvyšší soud uvedl v rozsudku, č.j. 22 Cdo 1563/2020-228, že z obsahu spisu nevyplývá závěr, že předmětný bytový dům je v katastru nemovitostí evidován„ jako několik samostatných staveb“, když ze spisu vyplývá pravý opak. Jinak s tím, co bylo zjištěno z listin z Archivu města Brna (bod 3. rozsudku) ohledně slučování družstva (bod 4. odůvodnění rozsudku) z korespondence účastníků a společnosti [právnická osoba] (bod 6. odůvodnění rozsudku), co uvedl svědek [příjmení] (bod 7. odůvodnění rozsudku; z jeho výpovědi ovšem posléze nevycházel ani odvolací soud) i toho, co je ve znaleckém posudku a co doplnil zpracovatel posudku (bod 8. odůvodnění rozsudku) se odvolací soud ztotožňuje. Další konkrétní návrhy na dokazování účastníci nevznášeli, a to ani v odvolacím řízení. Předmětná kanalizace vymezená v žalobě byla vybudována mezi léty 1959 až 1962 současně se stavbou domu, což potvrzují podklady z archivu a mezi účastníky to ani není sporné.

8. Dle názoru odvolacího soudu však soud I. stupně z prokázaného skutkového stavu, vymezeného v napadeném rozsudku a upřesněného výše, nedospěl ke správným právním závěrům. Obecně se lze ztotožnit s tím, že v případě kanalizační přípojky je dán naléhavý právní zájem na žalovaném určení dle § 80 o.s.ř., jak soud I. stupně dovodil v bodech 16. a 17. odůvodnění rozsudku. Jak bylo judikováno (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 22 Cdo 2653/2011), kanalizační přípojka je samostatnou stavbou (nemovitou stavbou, která nepodléhá evidenci v katastru nemovitostí), tvořenou úsekem potrubí od vyústění vnitřní kanalizace stavby nebo odvodnění pozemku k zaústění do stokové sítě; kanalizační přípojka není vodním dílem. Kanalizační a vodovodní přípojky nejsou součástí pozemku, ve kterém jsou umístěny. [příjmení] kanalizační nebo vodovodní přípojky, zřízené před [datum], je vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci, neprokáže-li se opak. [příjmení] přípojek zřízených po tomto datu je osoba, která na své náklady přípojku pořídila. Pokud by šlo o kanalizační přípojku a vlastníkem kanalizační přípojky by byl určen žalovaný, bylo by postaveno najisto, kdo se má o kanalizační přípojku starat a zajišťovat její opravy a údržbu (a vyloučilo by to další spory do budoucna) a v tomto smyslu by žalobce naléhavý právní zájem měl. Pokud by však mělo jít o součást stokové sítě (jak je také uváděno v napadeném rozsudku), tj. součást jiné věci hlavní, k ní z povahy věci nelze vlastnické právo samostatně určit. Judikatura zdůrazňuje, že určení vlastnického práva je možné jen u věci, která je v právním smyslu samostatnou věcí. Žaloba, směřující k určení vlastnictví jednoznačně konkretizovaného objektu jako součásti jiné věci hlavní, musí tuto skutečnost reflektovat v žalobním petitu, respektive následně ve výroku rozsudku. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 22 Cdo 2549/2017 na určení vlastnického práva k součásti věci není naléhavý právní zájem. Součást věci není samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž k ní nelze odděleně uplatňovat vlastnické právo. Tento závěr se neuplatní za předpokladu, když se účastník domáhá určení, že má vlastnické právo k tomuto předmětu (součásti) coby součásti věci hlavní. Žalobní petit je pak nutno naformulovat tak, že se účastník domáhá určení vlastnického práva k předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, jakožto (coby) součásti věci hlavní. Uvedený závěr, že vlastnictví může být určeno pouze ve vztahu k jednoznačně konkretizovanému objektu jako součásti věci hlavní, ovšem nereflektuje ani žalobní petit ani výrok rozsudku, když žalobce se nedomáhal určení vlastnictví kanalizačního potrubí jako součástí jiné věci hlavní, tj. zde jako součásti kanalizační stoky. Ve variantě, že by předmětné kanalizační potrubí nebylo samostatnou věcí, ale bylo součástí věci hlavní (součástí kanalizační stoky) by na takto vymezeném petitu naléhavý právní zájem dán nebyl, když z jeho vymezení neplyne, že by žalobce chtěl určit vlastnictví jednoznačně konkretizovaného objektu jako součásti jiné věci hlavní.

9. Z projektové dokumentace (viz k tomu i bod 3. odůvodnění rozsudku) celého obytného souboru bytových domů v dané lokalitě, včetně bloku D a předmětné kanalizace, je známo, kdo byl projektantem celého projektu, včetně předmětné kanalizace (Krajský projektový ústav), kdo byl investorem (Generální investor komplexní bytové výstavby KNV v [obec]) a kdo byl dodavatelem prací, tj. stavitelem (Pozemní stavby národní podnik [obec]) s tím, že vystavěnou kanalizaci převzala do správy a údržby Krajská správa zásobování vodou a kanalizace (coby místní organizace Ústřední správy vodního hospodářství). Z ničeho tak neplyne, že by předmětnou kanalizační přípojku stavělo město Brno s úmyslem mít ji pro sebe, což v dané době ani nešlo, a nebylo to právně možné. Od [datum] obce nemohly nabývat žádný majetek a ten, který k [datum] vlastnily, pozbyly na základě zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů. Až do nabytí účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, tj. do [datum] neměly obce způsobilost vlastnit jakýkoliv majetek. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 22 Cdo 1643/2000 od 1. 1. 1951 národní výbor (obec) nebyl subjektem způsobilým nabývat nemovitosti do vlastnictví; nabýval jen pro stát. I dle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 233/2003, o vlastnictví obcí, již nelze ode dne [datum], tj. od účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, uvažovat s tím, že z bývalého obecního kmenového jmění zákon vytvořil součást národního majetku. Z tohoto důvodu, tak pro možnost nabytí vlastnictví městem Brnem zhotovením nemá význam směrnice č. 129/1957 Úředního listu, rozlišující veřejné části kanalizační přípojky a domovní části kanalizační přípojky. Daná směrnice jen upřesňovala, že investory a po jejich vybudování správci veřejných částí vodovodních a kanalizačních přípojek (v obcích, kde již je stoková síť vybudována) jsou místní organizace Ústřední správy vodního hospodářství a u domovních částí kanalizačních přípojek byli investory v případě nové bytové výstavby investoři dané bytové výstavby, což nebylo a ani nemohlo být město Brno a ani není právním nástupcem žádné z hospodářsko - výrobních organizací Ústřední správy vodního hospodářství či jiného nástupnického subjektu. Následná vyhláška č. 144/1978 Sb. na posouzení věci nedopadá, protože v době výstavby ještě neplatila a platila jen v době od [datum] do [datum] a byla nahrazena vyhláškou č. 428/2001 Sb. a zákonem č. 274/2001 Sb., jež platí dosud. I soud I. stupně nakonec, po různých peripetiích, dovodil (viz bod 21. odůvodnění rozsudku), že v době vybudování byla předmětná kanalizace ve vlastnictví státu. Lze jen doplnit úvahu (ve spise k tomu ovšem nejsou podklady), že vzhledem k rozhodnutí Odboru výstavby a vodního hospodářství rady Městského národního výboru v [obec] ze dne [datum], jímž bylo Druhému stavebnímu bytovému družstvu zaměstnanců školství, vědy, umění a tisku při VÚT v [obec] uděleno povolení k uvedení novostavby v [obec], [ulice] ulice o šedesáti bytových jednotkách do trvalého provozu dnem [datum], by nebylo ani právně vyloučeno, že vlastníkem předmětné kanalizační přípojky by bylo dané družstvo (a posléze jeho právní nástupci), protože družstevní vlastnictví tehdejší právo znalo (viz § 101 zákona č. 141/1950 Sb.), což ale samozřejmě nic nemění na tom, že vlastníkem nebylo město Brno (žalovaný, přesně řečeno, jednoznačně netvrdil, že vlastníkem je stát, ale primárně tvrdil, že ta přípojka není jeho).

10. Protože žalovaný se nestal vlastníkem předmětného kanalizačního potrubí DN 200 výstavbou (zhotovením), muselo by dojít k nabytí vlastnictví v důsledku převodu či přechodu vlastnického práva na něj, tj. na základě konkrétního existujícího nabývacího titulu. Nebylo tvrzeno (a tudíž ani prokazováno), že by žalovaný nabyl předmětné kanalizační potrubí v důsledku převodu vlastnického práva, tj. například koupí, darem nebo na základě směnné smlouvy apod. Ohledně možnosti, že by se žalovaný stal vlastníkem předmětného kanalizačního potrubí DN 200 v důsledku přechodu, platí to, co uvedl žalovaný v odvolání a jeho doplnění. K přechodu vlastnického práva na žalovaného ze zákona by ze státu na obec mohlo dojít jen dle § 1 zák. č. 172/1991 Sb., účinného od 24.5.1991 (jak žalobce uváděl a jak soud I. stupně dovodil), dle něhož 1) muselo jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, dále 2) k němu ke stanovenému dni ([datum]) musel mít právo hospodaření právní předchůdce obce (právo hospodaření příslušelo Národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce) a dále pak 3) s tímto majetkem obce také ke dni účinnosti zákona hospodařily. Z těchto podmínek by mohla být splněna ta první, že v případě předmětné kanalizace šlo o majetek státu (není to stoprocentně jisté, ale vysoce pravděpodobné to je), rozhodně však není možné dovozovat, že by ke stanovenému dni měl k předmětné kanalizaci DN 200 právo hospodaření právní předchůdce obce a že by s tímto majetkem také město Brno hospodařilo ve smyslu faktického užívání, jak je požadováno i judikaturou (tedy nejen že by jej evidovalo, ale také jej užívalo, udržovalo, pečovalo o něj, chránilo jej a spravovalo, tj. reálně s ním nakládalo). Žalobcem nebyla zpochybňována žalovaným uvedená chronologie právního nástupnictví státních organizací a státního podniku, a to po Krajské správě zásobování vodou a kanalizace [obec] (coby místní organizace Ústřední správy vodního hospodářství, jejíž působnost přešla od [datum] na Ministerstvo energetiky a vodního hospodářství), původně hospodařící a nakládající s kanalizací, coby vybudovaným státním majetkem (viz i bod 3. nebo 21. odůvodnění rozsudku, kde to uvádí i soud I. stupně), po níž mezi léty 1961 až 1976 právo hospodaření se státním majetkem náleželo Vodohospodářské správě města Brna, státní organizaci, poté od ledna 1977 do konce roku 1988 náleželo právo hospodaření se státním majetkem Jihomoravským vodovodům a kanalizacím, státní organizaci a od [datum] do [datum] náleželo právo hospodaření se státním majetkem státnímu podniku [příjmení] vodárny a kanalizace. V každém případě žalobce samotný i ve vyjádření k odvolání potvrzuje, že s tímto majetkem, tj. předmětnou kanalizací, od [datum] a i k datu [datum] hospodařil státní podnik [příjmení] vodárny a kanalizace.

11. Je tedy zřejmé, že k datu [datum] nemohla být předmětná kanalizace DN 200 ve správě města Brna ani rozpočtové a příspěvkové organizace a zařízení řízenými okresními úřady a mohla být, coby vlastnictví státu, nanejvýš ve správě státního podniku, a to státního podniku [příjmení] vodárny a kanalizace. Ust. § 5 odst.1 písm. j/ ani § 5b zák. č. 425/1990 Sb., které v argumentaci používal soud I. stupně, v době rozhodné pro posouzení přechodu majetku ani nebyla účinná a účinnosti nabyla až [datum], takže je vyloučeno, aby na žalovaného přešel jakýkoliv majetek ke dni [datum] s odkazem na tato dvě ustanovení a navíc tato ustanovení upravují řízení rozpočtových a příspěvkových organizací a zařízení a neupravují (ani jiná ustanovení zákona č. 425/1990 Sb.) řízení a hospodaření státního podniku. Zakládání státních podniků i jejich právní postavení a hospodaření, jakož i jejich organizaci a řízení a další právní poměry, bylo samostatně upraveno v § 27 a násl. hospodářského zákoníku a dále zejména v tehdejším zákoně č. 88/1988 Sb., o státním podniku. Právní postavení rozpočtových a příspěvkových organizací a zařízení oproti tomu bylo odděleně vymezeno v § 60 a násl. hospodářského zákoníku. V případě státního podniku tak jde o samostatnou právnickou osobu odlišnou od rozpočtových a příspěvkových organizací a zařízení. Majetek státního podniku nepodléhal zákonnému režimu přechodu na obec v režimu zák. č. 172/1991 Sb. ve spojení se zákonem č. 425/1990 Sb., a proto není možné aplikovat § 1 odst.1 zák. č. 172/1991 Sb. Zákon č. 172/1991 Sb., který nabyl účinnosti dne [datum], ve svém § 1 odst.1 upravuje přechod věcí z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni [datum] příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, ovšem tento zákon neupravuje přechod majetku státních podniků ex lege, bez dalšího, na obce či jiné subjekty, přičemž nelze jakkoli podřazovat hospodaření státního podniku, jakožto samostatného a samostatně fungujícího subjektu, pod hospodaření národního výboru a s majetkem státního podniku hospodařil pouze sám státní podnik dle zákona o státním podniku. Konkrétně vymezený majetek státního podniku by v režimu zákona č. 172/1991 Sb., § 5, mohl přejít pouze na žádost obce a na základě rozhodnutí Ministerstva financí ČR, k čemuž zde nedošlo. Rovněž nebyl tento majetek státního podniku [příjmení] vodárny a kanalizace na žalovaného ani převeden, když k tomuto nebylo vydáno žádné rozhodnutí o privatizaci, ani nebyl zpracován návrh privatizačního projektu ve smyslu § 5 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. V souladu s tím, co uváděl žalovaný, platí, že majetek státního podniku [příjmení] vodárny a kanalizace nutně musel být majetkem tohoto státního podniku až do okamžiku jeho zániku likvidací v roce 2002, současně s tím, anebo následně po jeho zániku mohl být tento majetek či jeho část nanejvýš převeden dle § 11 zákona č. 92/1991 Sb. na Fond národního majetku České republiky. Pokud by následně předmětné kanalizační potrubí bylo součástí jakéhokoliv privatizačního projektu či rozhodnutí příslušného orgánu, pak by jeho vlastníkem byl subjekt (odlišný od žalovaného), na který byl takto převeden, a pokud kanalizační potrubí součástí privatizačního projektu či rozhodnutí nebylo, pak by vlastníkem příslušného potrubí musel být nadále stát, který převzal agendu Fondu národního majetku České republiky a který by s tímto majetkem musel hospodařit prostřednictvím příslušné organizační složky, rozhodně však nelze dovozovat, že by vlastníkem tohoto potrubí byl žalovaný jako obec, která není organizační složkou státu a nehospodaří ani nijak nenakládá s majetkem státu. Lze doplnit, že na otázku vlastnictví předmětné kanalizace nemá vliv, že pozemky, v nichž se potrubí nachází, slouží k obecnému užívání, když kanalizační potrubí není součástí pozemků a rozhodně nelze dovozovat, že by užívání těchto pozemků občany obce (města Brna) představovalo hospodaření obce s majetkem dle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. (a na vlastnictví nemá vliv ani technické řešení odvodu dešťové vody z komunikace). K vedlejší kanalizací DN 800 se žádné dokazování nevedlo a nezkoumaly se okolnosti jejího vybudování, ani neidentifikoval subjekt, který ji vybudoval a následně spravoval a zejména pak se nezkoumaly okolnosti přechodu této kanalizace na žalovaného. Sám žalovaný k ní uvedl, že vlastnické právo ke kanalizace DN 800 nabyl na základě privatizačního projektu, respektive na základě konkrétního správního aktu, nikoliv ze zákona. Ve vztahu ke kanalizaci DN 200, která je předmětem sporu, je zřejmé, že nejsou splněny podmínky práva hospodaření a faktického hospodaření dle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., proto nebyly splněny podmínky pro přechod tohoto majetku na žalovaného ze zákona a žádný jiný právní titul přechodu či převodu tohoto majetku neexistuje, když nebyl tvrzen ani doložen, tudíž ani není namístě dovozovat, že se žalovaný o předmětnou kanalizaci„ záměrně nestará“ či že ji„ odmítl fakticky přijmout“.

12. Pokud jde o posouzení charakteru předmětného kanalizačního potrubí DN 200 (kanalizační betonové přípojky DN 200), odvolací soud se ztotožňuje se stanoviskem žalovaného, že za situace, kdy je třeba na předmětný bytový dům pohlížet jako na jednu stavbu, všechna potrubí vedoucí do místa, odkud ke kanalizační stoce DN 800 (k zaústění do stokové sítě) pokračuje již jen jediné potrubí, patří k vnitřní kanalizaci. Odpadní potrubí vedoucí z bytového domu je na kanalizační stoku DN 800 napojeno jedním společným potrubím, a to prostřednictvím kanalizační přípojky, vedoucí od místa, kde dochází k napojení (svodu) poslední větve vnitřní kanalizace bytového domu po napojení (k zaústění) do stokové sítě kanalizace DN 800. Jinak řečeno, předmětné kanalizační potrubí DN 200 je vnitřní kanalizací po celé délce podél bytového domu [adresa], [adresa], [adresa] a [adresa] na [parcelní číslo], p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] až po místo, kde se na něj napojuje z domu [adresa] na p. [číslo] poslední potrubí směrem ke kanalizační stoce DN 800. To odpovídá § 2 odst. 8 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, dle něhož vnitřní kanalizace je potrubí určené k odvádění odpadních vod, popřípadě i srážkových vod ze stavby, k jejímu vnějšímu líci. V případech, kdy jsou odváděny odpadní vody, popřípadě i srážkové vody ze stavby i pozemku vně stavby, je koncem vnitřní kanalizace místo posledního spojení vnějších potrubí. Tato místa jsou také začátkem kanalizační přípojky (v celém předmětném bytovém domě je trvale obývaných a užívaných 60 bytů a z výpisu z katastru nemovitostí vyplývalo a vyplývá, že v [obec] má, při zohlednění společných vlastníků u SJM, trvalý pobyt přes 50 vlastníků těchto bytů, přičemž dle § 1 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb. se tento zákon vztahuje na a) vodovody a kanalizace, pokud je trvale využívá alespoň 50 fyzických osob, nebo pokud průměrná denní produkce z ročního průměru pitné nebo odpadní vody za den je 10 m a více, b) každý vodovod nebo kanalizaci, které provozně souvisejí s vodovody a kanalizacemi podle písm. a) a dle § 2 odst. 4 tohoto zákona fyzickou osobou trvale využívající vodovod nebo kanalizaci podle § 1 odst. 3 písm. a) je fyzická osoba, která má v obci, kde se nachází vodovod nebo kanalizace, trvalý pobyt). Že předmětné potrubí je v délce od jeho konce u domu [adresa] na p. [číslo] až po místo napojení posledního potrubí vedoucího z domu [adresa] na p. [číslo] vnitřní kanalizací, potvrzují komentáře k § 2 odst. 8 zákona č. 274/2001 Sb. uváděné žalovaným v odvolání (viz č.l. 284 a 285 spisu), anebo komentář k tomuto ustanovení v systému právních informací ASPI, dle něhož vnitřní kanalizace je potrubí sloužící k odvádění odpadní nebo srážkové vody z připojené nemovitosti do kanalizace. V případě, že na pozemku stojí stavba, z níž jsou odváděny odpadní vody, vnitřní kanalizace tvoří potrubí uvnitř budovy. Jestliže z jedné budovy (viděno půdorysně) paralelně vychází více odpadních trub, které jsou nakonec napojeny na kanalizační stoku jedním společným potrubím, k vnitřní kanalizaci patří ještě všechna potrubí vedoucí do místa, odkud ke kanalizační stoce pokračuje jediné potrubí (kanalizační přípojka). Podobně jako vnitřní vodovod i vnitřní kanalizace je součástí připojené nemovitosti (tolik komentář v ASPI). [ulice] kanalizace patří vlastníkům bytových jednotek v domě a nikoliv žalovanému. Od místa, kde se k předmětnému kanalizačnímu potrubí DN 200 napojuje poslední potrubí z domu [adresa] na p. [číslo] tj. to, které je nejbližší kanalizační stoce DN 800 na p. [číslo] až po tuto kanalizační stoku (svod) DN 800 na p. [číslo] jde o kanalizační přípojku, která se z podstaty věci i formulace zákona musí nacházet mezi vnitřní kanalizací a kanalizační stokou, jejímž vlastníkem není žalovaný. I kdyby kanalizační přípojkou bylo sporné předmětné kanalizační potrubí DN 200 v delší délce, než je zde uváděno, nebo po celé jeho délce 80,3 m (a nikoli jen v krátkém úseku 21,91 m, tj. necelé 1/4 jeho délky od místa posledního napojení potrubí vedoucího z domu [adresa] na p. [číslo] na toto předmětné kanalizační potrubí DN 200 až po zaústění do stokové sítě DN 800 na p. [číslo]) samozřejmě platí to stejné, že vlastníkem tohoto kanalizačního potrubí DN 200 není žalovaný. Vzhledem ke všemu uvedenému, když žalovaný nebyl a není vlastníkem žalobcem vymezené předmětné kanalizační betonové přípojky DN 200, jenž je v převážném rozsahu své délky vnitřní kanalizací a jen v úseku od p. [číslo] (od místa, kde se k němu připojuje poslední potrubí vedoucí z domu [adresa]) po zaústění do stokové sítě na p. [číslo] je kanalizační přípojkou, jejímž vlastníkem není žalovaný, byl dle § 220 odst. 1 o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. změněn a žaloba byla zamítnuta.

13. Ve výroku II. byl dle § 224 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně změněn a náklady řízení před soudem I. stupně byly přiznány zcela úspěšnému žalovanému. Náklady žalovaného sestávají z 8 paušálních náhrad po 300 Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. b/ a c/ a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. (za přípravu účasti na jednání a účast pracovnice žalovaného na jednáních), a to za 4 jednání před soudem I. stupně ve dne [datum], [datum], [datum] a [datum]. Poté se žalovaný nechal zastoupit advokátem a má tudíž nárok na náhradu nákladů právního zastoupení za 5 úkonů (převzetí zastoupení [datum], doplnění odvolání ze [datum], jednání u odvolacího soudu [datum], sepis dovolání [datum] a účast u jednání Městského soudu v Brně dne [datum]) po 3 100 Kč dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, dále za 1 půlúkon za účast u vyhlášení rozsudku soudu I. stupně dne [datum] ve výši 1 550 Kč dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu, k čemuž náleží 6 režijních paušálů po 300 Kč a náhrada 21 % DPH (jejímž je zástupce žalovaného plátcem) ze součtu odměn a paušálů, tj. z částky 18 850 Kč, když DPH činí 3 958,5 Kč Náklady právního zastoupení vycházejí na 22 808,5 s připočtením 2 400 Kč, coby 8 paušálů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., činí 25 208,5 Kč a k této částce je třeba připočíst i 2 soudní poplatky, a to 5 000 Kč za odvolání žalovaného proti prvnímu rozsudku Městského soudu v Brně a 14 000 Kč za dovolání proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu, takže celkové žalovanému v řízení před soudem I. stupně vzniklé náklady činí 44 208,5 Kč Odvolací soud doplňuje, že zastoupení žalovaného advokátem považuje za opodstatněné a náklady žalovaného za právní zastoupení za účelně vynaložené, když jde o velmi atypickou, komplikovanou, obsáhlou a skutkově i právně složitou věc a je také pravdou, že obsáhlá, věcná, kvalitní a přesná podání sepisovaná právní zástupcem žalovaného byla pro žalovaného důležitá a užitečná.

14. Ve výroku III. o nákladech státu byl rozsudek soudu I. stupně dle § 224 o.s.ř. a § 148 odst. 1 o.s.ř. změněn a náklady, které státu vznikly za vynaložený znalecký posudek ve výši 86 511,5 Kč, odvolací soud uložil k zaplacení ve věci neúspěšnému žalobci.

15. O nákladech řízení odvolacího rozhodoval odvolací soud dle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů, které mu vznikly na právním zastoupení za 3 úkony právní služby (sepis odvolání, sepis repliky k vyjádření žalobce a účast zástupce u jednání odvolacího soudu [datum]) po 3 100 Kč dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, 1 úkon v poloviční sazbě 1 550 Kč, a to za účast u vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu [datum], 4 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu k těmto úkonům a náhradu 21 % DPH ze součtu odměn a paušálů, tj. z částky 12 050 Kč, což činí na DPH částku 2 530,5 Kč, a celkové odvolací náklady tak v součtu vycházejí na 14 580,5 Kč (nový soudní poplatek z odvolání již žalovaný neplatil). Všechny lhůty k plnění považoval odvolací soud za vhodné o pár dnů prodloužit, tak, aby se žalobce coby právnická osoba, se značným počtem členů a komplikovanějším rozhodováním, nedostal do prodlení.

Poučení