19 Co 178/2025 - 403

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudkyň JUDr. Ireny Šolínové a Mgr. Martiny Nyplové ve věci žalobce: [jméno], narozený [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem [adresa] sídlem [adresa] proti žalované: [právnická osoba], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [jméno] sídlem [adresa] o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 21. února 2025 č.j. 18 C 4/2023-348 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zrušil spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem zapsaným v katastru nemovitostí jako pozemek č. parc. st. [číslo] o výměře 910 m, jehož součástí je rodinný dům č. p. [číslo], a dále pozemek č. parc. [číslo] o výměře 627 m a pozemek č. parc. [číslo] o výměře 1205 m, které jsou dle výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], zapsány na listu vlastnictví č. [číslo], obec a katastrální území [adresa] (výrok I). Tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované z titulu předmětného zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k výše označeným nemovitým věcem peněžní náhradu ve výši 1 117 125 Kč, a to ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV). Každému z účastníků uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Havlíčkově Brodě na nákladech řízení státu částku 15 360,54 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výroky IV a V). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).

2. Žalobce podal žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k výše označeným nemovitostem (dále též „předmětné nemovitosti“) s návrhem, aby byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví a zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl ve výši určené znaleckým posudkem. Žalobu odůvodnil především tím, že sám je spoluvlastníkem id. předmětných nemovitostí, zbývající id. náleží žalované. Dle žalobce nelze nemovitosti reálně rozdělit. Na užívání předmětných nemovitostí se účastníci nemohou shodnout. Žalovaná souhlasila, aby podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem bylo zrušeno. Stejně jako žalobce nemovitosti považovala za reálně nedělitelné. Požadovala však, aby byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví a ona byla povinna zaplatit žalobci na vypořádání spoluvlastnického podílu adekvátní částku. Měla za to, že vyšší spoluvlastnický podíl žalobce nemůže být v této věci ultimátním hlediskem, přičemž žalované jednoznačně svědčí hledisko účelného využití nemovitých věcí, neboť v plném rozsahu sleduje veřejný zájem.

3. Okresní soud po provedení rozsáhlého dokazování po skutkové stránce uzavřel, že účastníci řízení jsou zapsání v katastru nemovitostí jako podíloví spoluvlastníci předmětných nemovitostí, žalobce v rozsahu id. s nabývacím titulem kupní smlouvou z roku 2020, žalovaná v rozsahu id. s nabývacím titulem kupní smlouvou z roku 2021. Předmětné nemovitosti nejsou reálně dělitelné. Oba účastníci řízení oslovili s nabídkou odkupu všechny původní spoluvlastníky. Před podáním žaloby učinil žalobce žalované nabídku na odkup jejího spoluvlastnického podílu za 796 000 Kč, žalovaná v průběhu řízení učinila žalobci nabídku na odkup za 3,5 milionu Kč. Žalobce je přímým sousedem předmětných nemovitostí. Obvyklá cena předmětných nemovitostí podle znaleckého posudku činí 4 468 500 Kč. Zůstatek na bankovní účtu žalobce činí 5 389 956 Kč, žalobce má dále možnost čerpat úvěr bez nutnosti dokládat finanční výkazy až do výše 4 560 000 Kč.[Anonymizováno]Žalovaná doložila svoji solventnost výpisem ze dvou účtů termínovaných vkladů se zůstatkem 34 milionů Kč a výpisem z běžného účtu se zůstatkem cca 1,1 milionu Kč. Záměrem žalobce je předělat dům č. p. [číslo] na bytový dům. Žalovaná dlouhodobě uvažuje o zbudování sociálního bydlení. Pro tyto účely byl vytipován objekt dům č. p. [číslo] tak, aby žalovaná případně mohla na danou realizaci čerpat dotaci. Současné podmínky pro čerpání dotačních programů jsou vázány na výlučné vlastnictví nemovitosti. Z Programu rozvoje obce pro období 2021 až 2030 plyne, že žalovaná plánuje aktivity a opatření směřující k výstavbě startovacích a bezbariérových bytů. Zastupitelstvo obce schválilo opatření a aktivity v záležitostech sociálního bydlení tak, že v roce 2025 odkoupí předmětné nemovitosti, na což počítá s rozpočtovými výdaji 3,5 milionu Kč. Žalovaná k domu č. p. [číslo] na své náklady ve výši 26 540,14 Kč nechala zbudovat vodovodní přípojku. Na splaškovou stopu mají být připojeny všechny objekty. Žalobce seká celou zahradu, v minulosti měl část zahrady pronajatou od manželů [jméno], dále nechal na vstupní bráně instalovat automatický pohon, dvůr domu nechal vyštěrkovat, pořídil stavební materiál na plot a pro špatný technický stav zboural a zbudoval novou přístavbu, a to tak, že již není možný vstup do přístavby ze strany domu č. p. [číslo], nýbrž pouze z garáže žalobce. Účastníci řízení spolu ohledně předmětných nemovitostí nekomunikují, naposledy se tak stalo ohledně vstupní brány v prosinci 2021.

4. Na takto zjištěný skutkový stav věci okresní soud aplikoval ustanovení § 1140 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Podle § 1143 o. z. rozhodl, že spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem je nutné zrušit, neboť jsou reálně nedělitelné (§ 1141 o. z.). Po zhodnocení všech skutkových okolností podle jednotlivých judikatorně vymezených kritérií pro přikázání celé věci jednomu ze spoluvlastníků dospěl k závěru, že nemovitosti mají být přikázány do výlučného vlastnictví žalobce. Žalobce vlastní výrazně většinový podíl, což je zásadní faktor pro přikázání celé věci do jeho výlučného vlastnictví. Nejedná se sice o jediné ultimátní hledisko, na druhou stranu dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3817/2019 přikázání věci většinovému spoluvlastníkovi odpovídá obvyklé spravedlnosti, pokud neexistují závažné důvody svědčící ve prospěch druhé strany. Takové důvody v tomto případě však nebyly prokázány. Oba účastníci řízení shodně oslovili všechny čtyři původní spoluvlastníky nemovitosti. Ze sdělení žalované ohledně historie domu a jednání s majiteli vyplývá, že v srpnu 2017 z důvodu nemožnosti získat všechny podíly žalovaná odstoupila z jednání o jejich získání. Naproti tomu přístup žalobce k nabytí nemovitostí byl po celou dobu proaktivní. Soud uvěřil tvrzení žalobce o tom, že jej pan [jméno] ujišťoval, že žalobce bude první, kdo se dozví o jeho záměru spoluvlastnický podíl odprodat. Toto se jeví jako vysoce pravděpodobné v kontextu dlouhodobého užívání a údržby zahrady manželů [jméno] ze strany žalobce. Vědomost o tomto tvrzení zopakoval i svědek [jméno]. Hledisko velikosti spoluvlastnického podílu tak výrazně svědčí ve prospěch žalobce. Ve prospěch žalobce, byť s menší intenzitou než z hlediska velikosti podílů, lze tak vykládat i jeho snahu o získání předmětných nemovitostí. Žalobce prokázal, že dlouhodobě fakticky předmětné nemovitosti užívá, pečuje o pozemek, pravidelně seká travnaté plochy. V minulosti měl zahradu i pronajatou. Provedl též vlastní investice do nemovitosti – pořídil stavební materiál na výstavbu plotu, zpevnil povrch na dvoře, zboural a vybudoval novou přístavbu z důvodu jejího špatného technického stavu. Skutečnost, že žalobce využívá objekt pro osobní a rodinné účely (v nemovitosti skladuje své věci, parkuje na dvoře, děti využívají zahradu), odpovídá postavení většinového spoluvlastníka, který má právo věc přiměřeně užívat a udržovat, zvláště za situace, kdy druhý spoluvlastník reálně svou spoluúčast neuplatňuje. Současně soud přisvědčil argumentaci žalované, že nově zbudovaná přístavba změnila zásadně svůj charakter, když již není přístupná od domu č. p. [číslo] a tato skutečnost nebyla s žalovanou konzultována. Toto jednání soud nevyložil ve prospěch žalobce. Na druhou stranu jediná investice ze strany žalované do domu č. p. [číslo] spočívala ve vybudování vodovodní a kanalizační přípojky. Z projektové dokumentace však vyplývá, že přípojka slouží nejen domu č. p. [číslo], ale má být napojena na všechny objekty v lokalitě, má tedy obecnější charakter. Žalobce udržuje osobně celou travnatou plochu zahrady, přičemž svědek [jméno] potvrdil, že žalobce tak činí dle potřeby. Logicky z toho vyplývá, že žalobce vyvíjí osobní činnost pro údržbu nemovitosti několikrát za sezónu. Pokud žalovaná tvrdí, že nemá možnost se na zahradu domu č. p. [číslo] dostat se zahradní technikou, především z jednání na místě samém vyplynulo, že oba účastníci nejsou schopni základní komunikace, a to ani za účelem, aby si zajistili přístup příslušnými vchody do nemovitosti. K této námitce žalované proto nelze s vyšší relevancí přihlížet. Z předložené e-mailové komunikace je navíc zřejmé, že minimálně v roce 2021 byli účastníci řízení schopni se na přístupu dohodnout. Hledisko péče a užívání předmětných nemovitostí tak lze vykládat ve prospěch žalobce. Pokud se jedná o budoucí využití nemovitostí, žalovaná svůj záměr vybudovat v domě č. p. [číslo] sociální bydlení doložila architektonickou studií a údaji o dotačních možnostech. Svědčí jí tak hledisko veřejného zájmu, který touto realizací sleduje. Nicméně žádná žádost o dotaci doposud nebyla podána a projekt je ve fázi přípravy. Rovněž nelze pominout, že podle dotazníkového šetření občané preferovali jiné priority (kulturní dům, chodníky, sportoviště). Starosta žalované v obecné rovině popsal možnost čerpání dotačních prostředků tak, že dotační programy jsou vypisovány průběžně a v případě, že je žádost podána v patřičné kvalitě a pořadí, mohou být dotace čerpány. Dotační podmínky se však v průběhu vyhlašování jednotlivých programů mění, nyní je jednou ze zásadních podmínek čerpání dotace žadatelovo výlučné vlastnictví nemovitosti. Žalovaná má v úmyslu taktéž prostřednictvím dotací financovat výstavbu centrální části obce tak, jak navrhuje architektonická studie (např. kulturní dům). Žalobce svým záměrem taktéž směřuje k uspokojení bytových potřeb, avšak komerčním způsobem. Z jeho výpovědi vyplývá, že má zkušenosti s rekonstrukcí jiných domů, popsal konkrétní plán postupu, uvedl, že má kontakty v oboru. Soud se neztotožnil s námitkou žalované, že žalobce svůj záměr dostatečně neprokázal. Z výpovědí svědka [jméno] vyplývá, že již v roce 2020 žalobce proklamoval svůj záměr zbudovat v domě č. p. [číslo] bytové jednotky. Taktéž místostarostka žalované vypověděla, že bylo obecné povědomí o tom, že žalovaný chce budovat byty. Nelze k plné tíži žalobce připisovat fakt, že prozatím nenechal zpracovat nákladnou projektovou dokumentaci pro případnou realizaci, neboť zatímco v případě neúspěchu v tomto sporu zpracovaná architektonická studie nachází u žalované stále uplatnění, u žalobce a případné projektové dokumentace tomu tak není. Ohledně námitky žalované, že žalobce během své výpovědi uváděl nové skutečnosti a měnil svá tvrzení, soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1101/2000, podle něhož může účastník v průběhu řízení rozšiřovat a konkretizovat své tvrzení. Změny tvrzení žalobce, na které žalovaná upozorňuje, nemají zásadní dopad na skutkový základ řízení. Účastnickou výpověď je nutno chápat v určitém slova smyslu jako nadstavbu a rozvinutí již uvedených skutkových tvrzení. V daném případě byla zachována kontinuita a skutkový rámec, protože žalobce již při podání žaloby uváděl záměr v domě č. p. [číslo] zbudovat byty a v části pak mít malý sklad v rámci jeho podnikatelské činnosti. S ohledem na délku trvání řízení soud hodnotí jako zcela legitimní, že žalobce uspokojil své podnikatelské potřeby jinak, než jak uváděl před dvěma roky. Hledisko účelného využití soud hodnotí ve prospěch žalované, avšak nikoli absolutně (srovnatelně jako velikost spoluvlastnického podílu), neboť oba účastníci řízení svým záměrem sledují uspokojení bytové potřeby třetích osob. Okresní soud přihlížel i k tomu, že žalobce je přímým sousedem domu č. p. [číslo] a jeho pozemek bezprostředně navazuje na předmětné nemovitosti. Žalobce pozemek dlouhodobě užívá, a to ještě dříve, než se stal jeho spoluvlastníkem, na základě dohody s manžely [jméno]. Naproti tomu žalovaná disponuje rozsáhlým pozemkem přes veřejnou komunikaci, který je v jejím výlučném vlastnictví a rovněž je začleněn do plánované výstavby. Pro účely tohoto řízení vzniká pochybnost, zda předmětné nemovitosti jsou pro žalovanou zcela nepostradatelné. Žalobce má k předmětným nemovitostem právně i fakticky těsnější vztah než žalovaná. Žalovaná sama uvedla, že dům č. p. [číslo] byl vytipován pro sociální bydlení soukromými developery. Jak vyplývá z listinných důkazů, žalovaná již dříve od snahy získat předmětné nemovitosti do vlastnictví upustila, protože zjistila, že by se nestala jejich výlučným vlastníkem. I svědek [jméno] popsal situaci, že v minulosti žalovaná uvažovala i o jiné nemovitosti za účelem zbudování sociálního bydlení. Místostarostka žalované pak ve své výpovědi připustila, že možná v budoucnu se na okraji obce může objevit pozemek vhodný pro tuto realizaci. Soud tak uzavřel, že nelze jednoznačně interpretovat, že žalovaná nemůže zamýšlený záměr realizovat jinde. Žalovaná se navíc odvolává na služby a možnosti dostupné v centru obce, z místního šetření však vyplynulo, že tyto ve středu obce prozatím zbudovány nejsou a z velké části jejich realizace bude patrně závislá na čerpání dotací. Hledisko sousedství posuzovaných nemovitostí tak lze vykládat mírně ve prospěch žalobce. Pokud se jedná o hledisko solventnosti a výši učiněné nabídky na vypořádání, oba účastníci jsou pro účely tohoto řízení solventní. Žalobce disponuje na běžném účtu s finančními prostředky ve výši cca 5,3 milionů Kč, současně může čerpat úvěrový rámec bez nutnosti dokládat výkazy ve výši 4,56 milionů Kč. Žalobce by přitom hradil pouze z ceny obvykle stanovené znaleckým posudkem. Žalovaná disponuje významnými finančními prostředky, velká část z nich je však vázána na termínované vklady. Z listinných důkazů dále vyplývá, že žalovaná provedla investice vyšší jak 118 milionů Kč, v této souvislosti čerpala úvěr a ten je nyní povinna splácet. Sama žalovaná v tiskopise „Čistička odpadních vod“ uvádí, že má značný dluh, a že je třeba zvažovat jednotlivé další investice. Co se týká výše nabídky na vypořádání, žalobce ještě před podáním žaloby učinil žalované nabídku, jejíž výše byla relevantní dle tehdejšího znaleckého posudku. Žalovaná až v průběhu ledna 2025 učinila žalobci návrh na odkup jeho podílu za 3,5 milionů Kč, tedy o několik desetitisíců vyšší, než odpovídá aktuálnímu znaleckému posudku. V konečném výsledku hledisko solventnosti ve smyslu schopnosti zaplacení vypořádacího podílu svědčí nepatrně žalobci, neboť jeho finanční prostředky jsou složeny na běžném účtu, zatímco prostředky žalované z běžného účtu nejsou schopny pokrýt vypořádací podíl. Žalovaná by tak musela vypovědět termínované vklady, což by bylo s přihlédnutím k charakteru bankovního produktu patrně vázáno na uplynutí výpovědní doby. Hledisko výše učiněné nabídky na vypořádání pak pouze nepatrně svědčí ve prospěch žalované. Pro úplnost soud ohledně námitky žalobce, že žalovaná nedodržela podmínky pro nabytí předmětných nemovitostí stanovené zákonem o obcích, dodal, že zákonem požadované skutečnosti byly osvědčeny Programem rozvoje obce pro období 2021 až 2030, zápisem zastupitelstva obce ze dne [datum] 2024 a výkazem pro hodnocení plnění rozpočtu sestaveným ke dni [datum] 2024 pod položkou pozemky. Ani za tohoto stavu však není na místě návrhu žalované vyhovět. Ze všech výše popsaných důvodů soud předmětné nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, jemuž uložil z titulu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví poskytnout žalované náhradu odpovídající jedné čtvrtině obvyklé ceny předmětných nemovitostí tak, jak určil znalecký posudek (§ 1147 o. z.).

5. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (nález IV. ÚS 404/22 ze dne 5. 4. 2022) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesní postup žádného účastníka nelze vykládat jako šikanózní výkon práva, obstrukční chování nebo zneužití procesních práv. V kontextu citované judikatury, podle které žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval, soud podle § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil účastníkům povinnost nahradit náklady řízení vzniklé státu rovným dílem.

6. Žalovaná podala proti rozsudku okresního soudu obšírné odvolání, v němž napadla všechny jeho závěry zaujaté ve vztahu k jednotlivým kritériím pro vypořádání. Vytkla mu, že opomněl zohlednit, že žalovaná učinila žalobci vyjma nabídky ve výši 3,5 milionu Kč ještě další nabídku na počátku řízení, a to ve vyjádření k žalobě ve výši 3 miliony Kč, tedy fakticky 1 milion Kč za každou podílu na předmětných nemovitostech, kdežto žalobce nabízí 793 000 Kč za podíl. Dle judikatury (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 ze dne 20. 10. 2016) je vyšší náhrada za vypořádací podíl také hlediskem, které je nutno při rozhodování vzít v potaz. Tato nabídka byla učiněna v době, kdy byl k dispozici jediný znalecký posudek předložený žalobcem, který ocenil celé nemovité věci na částku 3 184 000 Kč. Je tedy zřejmé, že žalovanou nabízená cena se blížila hodnotě celé nemovité věci. Tvrzení soudu, že žalobce je přímým sousedem předmětných pozemků, je sice pravdivé, ale je neúplné, neboť jejich přímým sousedem je i žalovaná. Soud prvního stupně toto opomenutí nijak nevysvětlil, což činí napadané rozhodnutí nepřezkoumatelným. Při hodnocení solventnosti účastníků soud zcela nekriticky přijal důkaz o možnosti čerpání úvěru žalobcem, který však není průkazným dokladem o možnosti žalobce úvěr v této výši čerpat. Oproti tomu žalovaná doložila potvrzení [název] banky [právnická osoba] o možnost čerpání úvěru. Jednalo se tedy o mnohem relevantnější potvrzení, než jaké doložil žalobce, a přesto bylo potvrzení úvěru zohledněno pouze ve prospěch žalobce. Za zcela neodůvodněnou pak žalovaná považuje zmínku soudu prvního stupně o tom, že žalovaná v nedávné minulosti provedla investice vyšší jak 118 milionů Kč, v této souvislosti čerpala úvěr a ten je nyní povinna splácet. Aktuálně totiž zbývá neuhrazená částka pouze cca 20 milionů Kč s tím, že úvěr je splácen v pravidelných měsíčních splátkách, přičemž byl sjednán za velmi výhodnou úrokovou sazbu. Žalovaná tedy v žádném případě není nijak nestandardně zadlužená a její finanční rezerva dosahuje několik desítek milionů Kč, jak doložila účetními výkazy. Skutečnost, že žalovaná v nedávné minulosti zrealizovala takto velký projekt za 118 milionů Kč a nyní po pár letech má takto nízké zadlužení, musí být naopak hodnocena ve prospěch žalované v tom smyslu, že to potvrzuje, že by byla schopná zrealizovat i budoucí využití předmětných nemovitých věcí s realistickým nákladovým rozpočtem. Podle žalované dále není pravda, že žalobce seká celou zahradu, neboť ji udržuje pouze v tom rozsahu, jak se mu to hodí k jeho vlastnímu (s nikým nedohodnutému) užívání. Svědek [jméno] pak výslovně uvedl, že na pozemku přibyly náletové dřeviny a jsou tam asi dva vyvrácené stromy. Tuto skutečnost potvrzují i fotografie pořízené při jednání na místě samém, z nichž je zřejmé, že část zahrady je prakticky ponechána bez údržby. Dále nebylo nijak prokázáno tvrzení žalobce, že měl v minulosti zahradu pronajatou od manželů [jméno], neboť existence nájemní smlouvy nebyla prokázána. Závěr, že „přikázání věci většinovému spoluvlastníkovi odpovídá obvyklé spravedlnosti, pokud neexistují závažné důvody svědčící ve prospěch druhé strany“, pak soud odůvodnil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3817/2019, které se však nenachází v žádné databázi ani na internetových stránkách Nejvyššího soudu. I z tohoto důvodu je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Podíl ku je navíc zcela standardní podíl, který byť je jistě menšinový, bývá zcela obvyklý. Žalovaná se dále ohradila proti závěru soudu, že žalobce vyvinul vyšší snahu o získání nemovitostí než žalovaná. Žalovaná totiž o získání nemovitých věcí do svého výlučného vlastnictví usilovala stále, nicméně v nabytí celé nemovitosti jí bránilo několik objektivních skutečností. Zejména postupovala citlivě vůči rodině [jméno], když vyčkávala, až si zrekonstruují jiný dům, který by pro ně byl s ohledem na invaliditu pana [jméno] příhodnější. Navíc by v případě, že by obec uzavřela kupní smlouvy již za doby trvání předkupního práva, reálně hrozilo, že o podíl projeví zájem další spoluvlastník a celá koupě by tím byla zmařena. Žalovaná taktéž rozporovala tvrzení žalobce, že pořídil materiál na výstavbu plotu, když fakt, že jej žalobce dosud takto nepoužil, svědčí spíše o tom, že ve skutečnosti materiál nebyl určen pro tyto nemovitosti. Protiprávní jednání žalobce, kdy nově zbudovaná přístavba změnila zásadně svůj charakter tak, že již není přístupná od domu č. p. [číslo], pak měl soud vyhodnotit v neprospěch žalobce podstatně výrazněji. Žalované též není zřejmé, proč soud prvního stupně opakovaně poukazuje na to, že podle jeho názoru přípojka slouží nejen domu č. p. [číslo], ale má být napojena na všechny objekty v lokalitě, neboť se nejedná o další „cizí“ objekty, ale obě přípojky jsou připraveny pro budování záměrů žalované nejen v domě č. p. [číslo], ale i na dalších pozemcích, které jsou předmětem tohoto řízení. Jedná se tedy o důležitý počin nejen ve vztahu k domu, ale i k rozvoji ostatních pozemků za domem, které jsou územním plánem určeny k zástavbě. Zajištěním napojení na vodovod a kanalizaci tedy žalovaná činí konkrétní kroky k budoucímu účelnému využití těchto pozemků. Pokud by se přípojky neudělaly společně, bylo by jejich dobudování v budoucnu výrazně složitější a nákladnější. Žalovaná proto nesouhlasí s hodnocením soudu prvního stupně, že její investice do předmětných nemovitostí byly nižší než ze strany žalobce. Náklady žalované na investice do nemovitostí byly naopak oproti nákladům žalobce výrazně vyšší a byly činěny ve prospěch celých nemovitých věcí a jejich zhodnocení (oproti činnosti žalobce, která je zaměřena pouze na jeho soukromé zájmy a aktivity na pozemcích). Hledisko péče o nemovitosti by tedy mělo být vykládáno ve prospěch žalované. Ve vztahu k možnosti žalované dostat se na zahradu domu č. p. [číslo] se zahradní technikou se při jednání na místě samém potvrdilo, že žalobce nechal opatřit vstupní bránu pojezdem, který se otevírá buď pomocí dálkové karty (kterou žalované nikdy nedal), nebo pomocí klíče, který byl ale schovaný z vnitřní strany brány a žalobce o jeho umístění žalované nikdy neřekl. Žalobce tedy jednostranným zásahem žalované znepřístupnil vjezd na pozemky, což musí být v řízení zohledněno. Žalovaná dále zdůraznila, že je schopna zamýšlené budoucí využití nemovitostí plně financovat ze svých vlastních zdrojů, které doložila. Obsáhlé prokazování dotačních titulů mělo za cíl prokázat, že 1) obec má ještě další zdroje financování, 2) na výstavbě dostupného bydlení je výrazný veřejný (celospolečenský) zájem, 3) při využití dotací by obec musela zamýšlený záměr skutečně zrealizovat a 4) až žalovaná svůj záměr zrealizuje, bude následně pod veřejnou kontrolou, aby mnoho let plnil svoje veřejné funkce. Soud prvního stupně však tato hlediska vůbec nezohlednil a namísto toho podle žalované zcela nemístně uzavřel, že čerpání dotací je podle jeho názoru nejisté. Odbýt všechny tyto snahy žalované tím, že dotace jsou nejisté, tudíž není na místě. S tímto pak ostře kontrastuje banální skutkové tvrzení žalobce o tom, že chce v domě byty, ačkoli žádným způsobem neprokázal, že by tento svůj záměr v budoucnu skutečně zrealizoval. Z veřejných sdělovacích prostředků je přitom všeobecně známo, že v současné době stále více narůstá podpora ze strany státu ve prospěch budování dostupného bydlení obcemi. Dostupné nájemní bydlení zajišťované obcemi, které bude mít garantováno nízké nájemné, dlouhodobou udržitelnost a veřejnou kontrolu, se v žádném případě nemůže z hlediska účelnosti a veřejného zájmu rovnat s tvrzeným záměrem žalobce na vybudování několika málo malých bytů za tržní nájemné, které bude ze své podstaty výrazně vyšší (zejména do budoucna), než dostupné nájemní bydlení, jehož příznivá hodnota bude garantována na desítky let dopředu. Je sice pravda, že chce žalovaná v budoucnu realizovat další akce (chodníky, kulturní dům atd.), avšak bude schopna řádně financovat všechny své projekty. Pokud soud prvního stupně při posuzování hlediska účelného využití věci výrazně vyšel z výpovědi žalobce, z níž má vyplývat, že žalobce má zkušenosti s rekonstrukcí jiných domů, popsal konkrétní plán postupu a uvedl, že má kontakty v oboru, jedná se o tvrzení učiněná až dlouho po koncentraci řízení a po uplynutí lhůty stanovené kvalifikovanou výzvou soudu. Obcházení těchto lhůt tím, že žalobce uvedl důležitá tvrzení až ve své účastnické výpovědi krátce před skončením řízení, považuje žalovaná za procesní faul, jemuž nemůže být přisuzována jakákoliv právní ochrana, neboť nové skutečnosti je možné tvrdit jen do koncentrace řízení. Žalobci navíc v kvalifikované výzvě bylo uloženo, aby nejen doplnil svá skutková tvrzení, ale také aby navrhl důkazy k jejich prokázání, což však žalobce neučinil. Soudem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1101/2000 pak na předmětnou věc nedopadá. Soud tedy zohlednil skutková tvrzení žalobce, která dle zákona vůbec zohlednit neměl. Žalovaná dále připomněla, že ačkoli nový občanský zákoník již neobsahuje dle pojetí předchozího občanského zákoníku nejdůležitější 2 hlediska pro vypořádání spoluvlastnictví – velikost podílů a budoucí účelné využití věci, jsou tato 2 hlediska nadále nejvíce akcentována. Vzhledem ke všem skutečnostem zdůrazněným žalovanou v závěrečném návrhu a v odvolání měl soud prvního stupně podle jejího přesvědčení zohlednit hledisko účelného využití věci ve prospěch žalované absolutně. K tomu žalovaná zdůraznila okolnost, že zatímco žalobce se vyjádřil tak, že chce v domě č. p. [číslo] zrekonstruovat několik bytů, a to pouze v části domu, který tvoří jen necelých 13 % rozlohy předmětných nemovitostí, žalovaná má v plánu zrekonstruovat a pro dostupné bydlení využívat celý dům a také přilehlé pozemky, které jsou předmětem řízení a které jsou územním plánem určeny k bydlení. Hledisko účelného využití věci tedy zcela zásadním způsobem svědčí ve prospěch žalované. Bude-li tedy hledisko výše spoluvlastnického podílu zohledněno ve prospěch žalobce 75 % ku 25 %, při obdobné úvaze svědčí hledisko účelného využití věci ve prospěch žalované výrazně více než v rozsahu 75 %. Žalovaná si je vědoma, že tato hlediska není možné kvantifikovat takto číselně, nicméně je podle ní evidentní, že jsou přinejmenším rovnocenná a měla by rozhodovat hlediska ostatní, která výrazně hovoří ve prospěch žalované. Žalovaná dále soudu prvního stupně vytkla, že ačkoli žalobci adresoval zcela konkrétní výzvu, aby prokázal, jaké konkrétní kroky již učinil ve vztahu k realizaci svého záměru, čímž měl zajisté na mysli projektování, nyní obhajuje postup žalobce, který žádné (ani základní) projektování nezajistil. Dokládání projektů je přitom zcela běžným a legitimním nástrojem pro prokázání nejen budoucích záměrů, ale také odhodlaností a připraveností spoluvlastníka tento záměr skutečně realizovat. Takový postup soudu považuje žalovaná za nesprávný, neboť soud musí alespoň základním způsobem ověřit, zda jednotliví spoluvlastníci skutečně chtějí svůj záměr realizovat. Naopak pokud soud v odůvodnění rozsudku vyslovuje s ohledem na okolnost, že žalovaná vlastní rozsáhlý pozemek přes veřejnou komunikaci, který je rovněž začleněn do plánované výstavby, pochybnost, zda předmětné nemovitosti jsou pro žalovanou zcela nepostradatelné, měl se s kvalifikovanou výzvou obrátit na žalovanou, která by tyto pochybnosti mohla vyvrátit. Navíc se jedná o argument neopodstatněný, neboť předložená studie definuje, jakým způsobem bude zmiňovaný pozemek využíván a dostupné bydlení zde není možné ani vhodné umístit z mnoha důvodů (normy na dostatečné odstupy kulturního domu od bytové zástavby, nutnost umístění dostatečného množství parkovacích míst dle norem, umístění parku v centrální části obce atd.). Pokud soud v této souvislosti uvedl, že dům č. p. [číslo] byl vytipován pro sociální bydlení soukromými developery, neuvedl, jakým způsobem tento fakt zohlednil, nicméně se jednalo o soukromé zprostředkovatele dotací a vždy se počítalo s tím, že vlastníkem i investorem bude obec. Skutečnosti uvedené svědkem [jméno] se týkaly situace před mnoha lety a údaje uvedené místostarostkou žalované byly vytrženy z kontextu, tudíž nic nemění na tom, že předmětný záměr není možné realizovat jinde. Žalovaná nesouhlasí ani se závěrem soudu, že ve středu obce prozatím nejsou zbudovány služby, a že z velké části jejich realizace bude patrně závislá na čerpání dotací. Žalovaná totiž již ve vyjádření k žalobě uvedla celou řadu služeb, které jsou již dnes v místě dostupné (autobusová zastávka, obchod, pošta, obecní úřad, kadeřnictví, moštárna, veřejné sportoviště, mateřská škola, park, kostel, knihovna, prostor pro spolky) s tím, že všechny tyto služby jsou již nyní de facto v dostupnosti 100 m od předmětných nemovitých věcí. Hledisko sousedství posuzovaných nemovitostí by tedy mělo být vykládáno ve prospěch žalované. Stejně tak mělo být v její prospěch vykládáno hledisko solventnosti, neboť výběr prostředků z termínovaných vkladů není vázán na žádné dlouhé lhůty a prostředky lze vybrat během několika málo týdnů. K tomu žalovaná připojila příslušné důkazy a popsala způsob fungování jejích termínovaných vkladů. V závěru odvolání žalovaná zopakovala seznam hledisek, která mají být soudem zohledňována v řízeních o vypořádání podílového spoluvlastnictví, vypracovaný [jméno] na základě judikatury Nejvyššího soudu a publikovaný v komentářové literatuře. Vyslovila přesvědčení, že soud prvního stupně v řadě těchto hledisek rozhodl buď nesprávně, nebo je řádně nezohlednil. Shrnula, že jí svědčí tato hlediska pro vypořádání podílového spoluvlastnictví: schopnost zaplatit přiměřenou náhradu v částce vyšší, než by vycházela z obvyklé ceny; lepší solventnost, tj. dispozice vlastními finančními prostředky oproti nutnosti opatření prostředků zápůjčkou od třetí osoby; představa spoluvlastníka o konkrétním a účelném využití věci; provedené investice do společné věci; uvažované investice do společné věci; budoucí schopnost údržby společné věci; hledisko veřejného zájmu; veřejně prospěšné využití věci. Tato hlediska ve prospěch žalované podle ní nejen počtem, ale v souhrnu i svým významem jednoznačně převyšují hledisko ve prospěch žalobce spočívající ve výši spoluvlastnického podílu. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil jí napadený rozsudek tak, že předmětné nemovitosti budou přikázány do jejího výlučného vlastnictví a současně jí bude uložena povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 3 351 375 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku.

7. Žalobce v obšírném vyjádření k odvolání žalované nejprve vyslovil přesvědčení, že argument žalované ohledně její vyšší nabídky žalobci než dle znaleckého posudku, neobstojí s ohledem na okolnost, že žalovaná nedoložila zastupitelstvem schválený rozpočet obce, kde by byla částka 3 miliony Kč určena na nákup spoluvlastnického podílu na nemovitostech, a zápis ze zastupitelstva obce s datem před [datum] 2023, že zastupitelstvo souhlasí s nabytím podílu na žalovaných nemovitostech. Požadavek žalované, aby se stala výlučným vlastníkem nemovitostí, je tak v rozporu se zákonem o obcích a nelze mu vyhovět. Ve vztahu ke vzájemné poloze nemovitostí účastníků s vypořádávanou nemovitostí žalobce zdůraznil, že žalovaná sice vlastní chodník před domem, avšak žalobce s nemovitostmi sousedí celou délkou svých nemovitostí. Pozemek, na který žalovaná poukazuje (cca 1,5 hektaru), se nachází přes veřejnou komunikaci. Soud též důvodně pojal pochybnost o nepostradatelnosti předmětných nemovitostí pro žalovanou, když již v srpnu 2017 od snahy o jejich získání upustila a zvažovala i jiné nemovitosti pro své záměry. Žalobce dále postupně reagoval na všechny odvolací námitky žalované, k nimž vždy poukázal na obsah v řízení provedených důkazů, na jejichž základě soud prvního stupně učinil zcela správná skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry. Odkázal na jím konkrétně označenou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ohledně hlediska velikosti podílů spoluvlastníků a vyslovil přesvědčení, že soud prvního stupně zcela správně interpretoval jeho spoluvlastnický podíl na vypořádávaných nemovitostech jako podstatně vyšší. Současně nesouhlasil se závěrem soudu, že ve prospěch žalované vyznívá hledisko účelného budoucího využití nemovitostí, neboť zastavění dosud nezastavěných pozemků je v rozporu s územním plánem obce, o čemž žalovaná pomlčela. Žalobce vyslovil přesvědčení, že soud prvního stupně komplexně zhodnotil všechna relevantní kritéria a poté dospěl v souladu se zákonem k rozhodnutí přikázat nemovité věci do výlučného vlastnictví žalobce jako výrazně většinového spoluvlastníka, který prokázal dlouhodobý zájem, péči i reálný a financovatelný záměr dalšího využití. Zdůraznil, že když koupil předmětných nemovitostí, byl přesvědčen o tom, že koupí i poslední , zatímco žalovaný koupil nemovitostí v době, kdy věděl, že žalobce je již vlastníkem nemovitostí a bylo mu známo, že žalobce s ním nic ve spoluvlastnictví mít nechce, že pouze žalobce oslovil žalovaného za účelem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s tím, že výlučným vlastníkem nemovitostí by byl žalobce (to žalovaný neučinil), že žalobce podal žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v níž se domáhá rozhodnutí, kterým by se stal výlučným vlastníkem nemovitostí, že již v roce 2021 zakoupil oplocení na nemovitosti, že se svým záměrem přestavět nemovitosti seznámil projektanta [jméno], který nemovitosti zná, přičemž projektovou dokumentaci na rekonstrukci nemovitostí dosud nenechal zpracovat z důvodu nevypořádaného spoluvlastnictví, že má peníze v hotovosti a úvěr by dostal bez problémů, může tedy začít stavět okamžitě, nemusí čekat jako žalovaný na dotace, o kterých ani není jisté, že je obdrží. Podle žalobce též není možné zbudování sociálního bydlení na předmětných pozemcích, protože podle územního plánu žalované jsou nemovitosti na ploše [název] označené jako bydlení v rodinných domech. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

8. Odvolání bylo podáno včas osobou k němu oprávněnou (§ 201, § 204 o. s. ř.) a obsahuje způsobilé odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto projednal jím napadené rozhodnutí při veřejném jednání, při němž dále doplnil dokazování o žalovanou nově předložené důkazy. Dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

9. Odvolací soud nejprve ověřil, zda řízení před soudem prvního stupně není zatíženo některou ze zmatečnostních vad vyjmenovaných v § 212a odst. 5 o. s. ř. či jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dospěl k závěru, že soud prvního stupně skutečně zatížil řízení vadou spočívající v porušení zásady koncentrace řízení, tuto zásadu však porušil z jiných než žalovanou uplatňovaných důvodů, jak bude vysvětleno níže.

10. Odvolací soud považuje za nezbytné nejprve odcitovat část závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. 30 Cdo 3314/2024:

39. Účastníci sporného řízení mají podle současné procesní úpravy zákonem ohraničený časový prostor, ve kterém musí splnit povinnost tvrzení, tedy uplatnit všechny skutečnosti právně významné pro žalovaný nárok nebo obranu proti němu a označit důkazy způsobilé prokázat tvrzené skutečnosti. Neučiní-li tak ve vymezené fázi řízení, soud ke skutečnostem a důkazům uplatněným po limitu zásadně nesmí přihlédnout; přihlédl-li by k opožděně navrženému důkazu, šlo by o důkaz nezákonný.

40. Po rozhodném okamžiku koncentrace řízení může soud k později tvrzeným skutečnostem či označeným důkazům přihlédnout jen výjimečně: 1) jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost dosud provedených důkazních prostředků; 2) jde-li o nově vzniklé skutečnosti nebo důkazy, které nastaly až po prvním jednání ve věci (respektive po přípravném jednání); 3) jde-li o skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl bez své viny včas uvést; 4) jde-li o skutečnosti nebo důkazy, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich po koncentraci řízení vyzván k doplnění rozhodujících skutečností (podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.) (viz § 118b odst. 1 věta třetí). Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. tedy – slovy soudu ochrany ústavnosti – „prolamuje“ zákonnou koncentraci; proto s ní musí soud zacházet citlivě, aby neporušil zásadu rovnosti zbraní.

41. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná především jeho rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, a dále např. rozsudky ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3761/2021, nebo ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4368/2016, a také usneseními ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 29 Cdo 4497/2016 nebo ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2575/2022, uváděla, že ze vztahu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 a § 118b o. s. ř. vyplývá, že: „soud smí – též v tomto ohledu – přihlížet jen k těm tvrzením a důkazním návrhům, které účastník na základě poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. učinil do skončení příslušného roku (přípravného jednání či jednání), popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníku soudem pro tento účel poskytnuta.“ K tomu pro potřeby nynější věci považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že tento závěr dopadá toliko na situace, ve kterých k poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dojde ještě před koncentrací řízení podle § 118b o. s. ř. nebo současně s ní, případně je lhůta poskytnutá v rámci poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. stanovena s ohledem na lhůtu, která byla podle § 118b o. s. ř. účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. Použitá formulace „lhůta, která byla účastníku soudem pro tento účel poskytnuta“ ve smyslu citovaného výňatku zmiňovaného výše totiž odkazuje na lhůtu stanovenou podle § 118b o. s. ř., nikoliv snad na lhůtu stanovenou v rámci poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by tu existovala (pro řešení vzájemného vztahu § 118b a dodatečného poučení dle § 118a o. s. ř.) mezera v právu, kterou by bylo možno vyplnit prostřednictvím tzv. analogie práva (v tom smyslu, že dodatečné poučení dle § 118a o. s. ř. by se mělo spojovat se zákonu neznámým „novým“ během koncentrační lhůty dle § 118b o. s. ř.). Je tomu tak jednak z důvodu, že zákonodárce v § 118b odst. 1 in fine o. s. ř. v tam uvedených případech účinky nastalé koncentrace v určitém rozsahu jen prolamuje, aniž by stanovil, že koncentrační lhůta počíná v potřebném rozsahu běžet znovu, a jednak je analogie považována v procesním právu za v zásadě nežádoucí, srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06, který její aplikaci připustil jen ve výjimečných situacích.

42. Výše uvedený závěr o nepřípustnosti možnosti přihlížení k tvrzením a důkazním návrhům se tak nemůže prosadit v poměrech nynějšího řízení, ve kterém bylo poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. účastníku adresováno až poté, co uplynula koncentrační lhůta podle § 118b o. s. ř., což ostatně vyplývá také z novelizace občanského soudního řádu provedené prostřednictvím zákona č. 404/2012 Sb., který s účinností od 1. 1. 2013 výjimku z koncentrace (její „prolomení“) výslovně založil pro uvedení skutečností a důkazních návrhů účastníky, byli-li k takovému doplnění soudem postupem podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř dodatečně vyzváni.

43. Jinak řečeno, lhůta poskytnutá ve výzvě a poučení dle § 118a o. s. ř. není nikdy (sama o sobě) lhůtou určenou ke koncentraci. Její marné uplynutí (a opožděné uplatnění tvrzení či důkazů) se může projevit jen v možnosti separace nákladů řízení podle § 147 o. s. ř. Není však vyloučeno (a mělo by být naopak pravidlem), aby její konec připadl na stejný den, kdy na základě poskytnutého poučení podle § 118b o. s. ř. dochází ke koncentraci řízení. Pokud (jako v poměrech projednávané věci) poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. je soudem poskytnuto nikoliv při přípravném jednání nebo při prvním jednání ve věci, ale až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř., je v materiálním rozsahu tohoto poučení (resp. výzvy), jednou pro vždy prolomena koncentrace řízení, a to s účinky sahajícími až k vydání rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci (pokud byli účastníci poučeni o významu neúplné apelace ovládající odvolací řízení podle již zmiňovaných ustanovení § 119a a § 205a o. s. ř). Soud v takové situaci v souladu s ust. § 118a odst. 1 nebo 3 o. s. ř. nově uplatněná tvrzení a důkazní návrhy nemůže odmítnout s odkazem na v minulosti proběhlou koncentraci, ale musí se s nimi vypořádat, jako by řízení v rozsahu poučení dle § 118a o. s. ř. koncentrováno nebylo. Uvedené pravidlo zákonodárce nešikovně formuluje prostřednictvím obratu, že soud „smí k uvedeným důkazům přihlédnout“. Uvedené formulaci je však třeba rozumět tak, že s takto uplatněnými tvrzením či důkazy je soud povinen se zákonu odpovídajícím způsobem vypořádat.

11. V předložené věci se z obsahu spisu podává, že poučení o koncentraci podle § 118b o. s. ř. proběhlo na prvním jednání dne [datum] 2023 (viz protokol o jednání na č. l. 41 až 43). Na jednání před soudem prvního stupně dne [datum] 2025 byl poté žalobce soudem s odkazem na § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. “dodatečně“ vyzván, aby dotvrdil, k jakému účelu hodlá využít předmětné nemovitosti, pokud budou přikázány do jeho výlučného vlastnictví, zda již provedl konkrétní kroky k realizaci tohoto účelu a v kladném případě kdy se tak stalo, a aby označil důkazy k prokázání takových tvrzení (viz protokol o jednání na č. l. 246 až 250). K této výzvě k doplnění byla podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. stanovena /soudcovská, pořádková/ lhůta 7 dnů. Žalobce na předmětnou výzvu reagoval ve stanovené lhůtě podáním ze dne [datum] 2025 (viz č. l. 254), v němž doplnil potřebná skutková tvrzení a k části z nich označil důkazy. Následně byl žalobce vyslechnut při jednání konaném dne [datum] 2025 (viz protokol o jednání na č. l. 324 až 326), kdy po příslušném poučení podrobněji rozvedl důvody, které ho vedly ke snaze získat předmětné nemovitosti, a podrobněji popsal svoje dosavadní aktivity směřující k realizaci jeho záměru vybudovat v domě 4 nájemní byty a způsob, jakým hodlá rekonstrukci financovat. Odvolací soud však nenalezl v podání žalobce ze dne [datum] 2025, v jeho ostatních podáních ani v žádném z protokolů o jednání před soudem prvního stupně návrh žalobce na provedení důkazu jeho účastnickým výslechem. Soud prvního stupně tedy tento důkaz provedl v rozporu se základní důkazní zásadou sporného řízení zakotvenou v § 120 odst. 1 o. s. ř., a to že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud zřejmě vycházel z § 120 odst. 2 věty první o. s. ř., když z podání žalobce ze dne [datum] 2025 bylo zřejmé, že část svých tvrzení nemůže žalobce prokazovat jinak než svým účastnickým výslechem, s ohledem na předmět řízení a okolnost, že oba účastníci byli zastoupeni advokáty, však nelze takovýto postup tolerovat. Odvolací soud proto s ohledem na nezbytnost zachování „rovnosti zbraní“ při hodnocení skutkového stavu věci k obsahu účastnické výpovědi žalobce nepřihlížel. Jiné vady řízení nebyly účastníky tvrzeny a nezjistil je ani odvolací soud.

12. Při přezkumu skutkových zjištění soudu prvního stupně a na jejich základě vyvozených skutkových závěrů odvolací soud neshledal žádné pochybení soudu prvního stupně, a proto ohledně nich odkazuje (vyjma zjištění a skutkových závěrů vztahujících se k výslechu žalobce – viz výše) na příslušné části odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud neshledal důvodnou výtku žalované, že ohledně jí konkrétně označených skutečností soud prvního stupně přihlédl pouze k části skutkových zjištění vyznívajících ve prospěch žalobce, zatímco zjištění ve prospěch žalované pominul. Skutková zjištění popsaná pod body 3 až 48 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku totiž plně odpovídají obsahu důkazů, z nichž byla čerpána, a skutkové závěry soudu prvního stupně uvedené pod bodem 50 odůvodnění jeho rozsudku plně odpovídají zásadě volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), když je z nich zřejmé, že soud prvního stupně hodnotil všechny důkazy velmi pečlivě, a to jak jednotlivě, tak v jejich souvislostech, a současně přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Jeho skutkové závěry přitom vyznívají zcela logicky a s vysokou mírou přesvědčivosti.

13. Odvolací soud doplnil dokazování o důkazy navržené účastníky při jednání před odvolacím soudem, které vznikly po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 205a písm. f/ o. s. ř.). Takto z fotografií pořízených žalovanou dne [datum] 2025 (č. l. 389 až 390) zjistil, že žalobce dál rozšiřuje jím vybudovanou přístavbu domu č. p. [číslo]. Žalobce v reakci na tento důkaz předložil fotografii původního stavu přístavby z roku 2022 (č. l. 393), z níž byl zjištěn její tehdejší havarijní stav. Vysvětlil, že přístavbu z tohoto důvodu vybudoval znovu za současného napojení na svůj dům, což doložil dvěma fotografiemi (č. l. 391 až 392). Nyní provedl nepatrné zvýšení patra, což nepokládá za podstatné pro tuto věc. Žalobce současně potvrdil pravdivost sdělení žalované, že ohledně zbourání a vybudování nové přístavby skutečně neproběhlo stavební řízení, protože nebyl vlastníkem celé nemovitosti. Od souseda má ale řádný souhlas, aby poté mohla být nová stavba kolaudována. Z přehledu termínovaných vkladů u banky [název] (č. l. 385 až 386) ve spojení s vysvětlením bankéřky ze dne [datum] 2025 (č. l. 366 p. v.) se podává, že žalovaná má u ní dílčí termínované vklady ve výši 5 milionů Kč s obdobím 1 měsíc a ve výši 11 milionů Kč s obdobím 2 týdny. Podle výpisu z běžného účtu žalované u [název] banky [právnická osoba] ke dni [datum] 2025 činil jeho zůstatek 567 681, 92 Kč (č. l. 387). Podle periodického výpisu ke dni [datum] 2025 má žalovaná dále termínovaný vklad u [název] banky, [právnická osoba] ve výši 20 milionů Kč (č. l. 388). Podle výpisu z běžného účtu žalobce u [název] banky, [právnická osoba] jeho zůstatek ke dni [datum] 2025 činil 5 616 810,66 Kč (č. l. 394).

14. Po doplnění dokazování ve shora popsaném rozsahu odvolací soud podle zásad stanovených v § 132 o. s. ř. znovu zhodnotil důkazy provedené před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že skutkový stav věci zůstal v zásadě nezměněn, neboť doplněním dokazování byla pouze potvrzena solventnost obou účastníků ve vztahu k vypořádacímu podílu a okolnost, že do přístavba domu č. p. [číslo] je nadále přístupná pouze žalobci.

15. Taktéž právní posouzení věci soudem prvního stupně je zcela bezchybné, neboť na jím zjištěný skutkový stav věci správně aplikoval § 1140, § 1143 a § 1147 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), která též správně vyložil. Odvolací soud proto i ohledně právního posouzení věci plně odkazuje na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, když dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2025 sp. zn. 29 Cdo 487/2025 „vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně.“ S ohledem na preciznost odůvodnění přezkoumávaného rozsudku by zajisté postačoval postup naznačený výše. Odvolací soud však při vědomí vysoké důležitosti věci pro oba účastníky považuje za vhodné dodat následující:

16. Soud prvního stupně velmi precizně zhodnotil jím zjištěný skutkový stav věci ze všech judikatorně dovozených relevantních hledisek pro přikázání společné věci jednomu ze spoluvlastníků a na základě tohoto hodnocení dospěl správně k rozhodnutí přikázat předmětné nemovité věci do výlučného vlastnictví žalobce jako výrazně většinového spoluvlastníka, který současně prokázal dlouhodobý zájem o předmětné nemovitosti, péči o ně i reálný a financovatelný záměr dalšího využití. Ve vztahu k důležitosti jednotlivých hledisek je třeba poukázat na okolnost, že již judikatura vydaná v poměrech z. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále obč. zák.) výslovně zdůrazňovala, že hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák. (velikost spoluvlastnického podílu a účelné využití věci) je sice třeba vzít do úvahy, nejedná se však o hlediska bezvýjimečně rozhodující a otázka, komu ze spoluvlastníků bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu, což ostatně vyplývalo i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze přihlédne. Judikatura Nejvyššího soudu (dále NS) zdůrazňovala, že pro rozhodnutí, komu má být věc přikázána, není absolutně rozhodující ani výše podílů, ani účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní, s tím, že soud může věc přikázat do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému zákonná kritéria nesvědčila (viz rozhodnutí NS 22 Cdo 879/2005). V poměrech konkrétních případů se pak judikatura nadále snaží o jisté zobecnění významu hlediska velikosti podílu závěrem, že hledisko velikosti podílu představuje kritérium poměrně významné (NS 22 Cdo 4940/2017); i když nejde o hledisko samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníku závažné důvody (NS 22 Cdo 4940/2017, 22 Cdo 367/2019, NS 22 Cdo 1553/2018 ve spojení s I. ÚS 2724/18, NS 22 Cdo 367/2019 ve spojení s II. ÚS 1712/19). V předložené věci se výrazně menšinový spoluvlastník věci domáhá přikázání celých nemovitostí jeho osobě, přičemž se dovolává veřejného zájmu. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že nebyly zjištěny žádné mimořádné důvody, pro které by měl v tomto konkrétním případě veřejný zájem převážit hledisko výrazně většího spoluvlastnického podílu. Žalovaná činila určité kroky ke koupi předmětných nemovitostí v roce 2017, poté však tento záměr opustila po zjištění, že by se nestala jejich výlučnou vlastnicí. Žalobce poté koupil předmětných nemovitostí v roce 2020, když byl současně přesvědčen o tom, že od pana Veselského koupí i poslední nemovitostí. Vzhledem k prokázané skutečnosti, že žalobce na základě dohody s manžely [jméno] užíval již dříve jejich část zahrady, ani odvolací soud nepochybuje o věrohodnosti tohoto jeho tvrzení. Tuto nemovitostí však koupila v roce 2021 žalovaná, ačkoli věděla, že žalobce je již vlastníkem nemovitostí, že žalobce s ní nic ve spoluvlastnictví mít nechce, a že veřejně deklaruje záměr vybudovat v domě č. p. [číslo] komerční nájemní byty a v přízemí domu podnikat. Oproti tomu žalovaná začala záměr výstavby obecních a sociálních bytů v domě č. p. [číslo] a na k němu přilehlých pozemcích prezentovat až v průběhu tohoto řízení zahájeného v roce 2023, takže není jisto, jaký byl vlastně její záměr při koupi podílu na nemovitostech v roce 2021. V každém případě si však musela již tehdy být vědoma nevýhod postavení menšinového spoluvlastníka včetně rizika ztráty vlastnictví v případě zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Žalovaná ve svůj prospěch uplatňuje hledisko veřejného zájmu na budování obecních a sociálních bytů, aniž by však současně byť i tvrdila, natož prokazovala konkrétní skutečnosti, z nichž by byl veřejný zájem na realizaci jí předloženého projektu „právě tady a teď“ zřejmý, když prozatím jednak nedisponuje seznamem důchodců ani seznamem jiných zájemců o získání bydlení v obecních bytech, jednak se respondenti dotazníkové akce pořádané obcí při sestavování Programu rozvoje obce pro období let 2021 až 2030 vyslovili převážně tak, že ve středu obce by mělo být veřejné prostranství, park, kulturní dům a sportoviště. Jestliže tehdy 32 % obyvatel obce žádalo větší možnost pro výstavbu domů, zajisté tím nemínili bytové domy takového charakteru, jaký plánuje žalovaná. Jejich poptávce tak zajisté spíše vyhovuje záměr žalobce, při němž bude mít nájemce každého ze 4 bytů v domě č. p. [číslo] k dispozici část přilehlého pozemku, který je koneckonců i v katastru nemovitostí veden jako zahrada. Investiční záměr žalobce na tomto konkrétním místě je tak – na rozdíl od investičního záměru žalované – i v souladu se současným územním plánem obce. Odvolací soud tedy shodně jako soud prvního stupně považuje za velmi důležitou pro rozhodnutí o přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce též pochybnost o tom, že je pro žalovanou jí zamýšlená stavba v tomto místě skutečně nepostradatelná. Zdůrazňuje též výstižnost argumentu soudu prvního stupně, že žalobce má k předmětným nemovitostem právně i fakticky těsnější spojení. Přikázání předmětných nemovitostí žalované by proto podle přesvědčení odvolacího soudu neodpovídalo nejen stěžejním kritériím pro vypořádání, ale ani zásadám spravedlivého vypořádání, neboť žalobci by se přikázáním předmětných nemovitostí do vlastnictví žalované sice dostalo odpovídající finanční hodnoty, ale současně by tím došlo bez jeho vlastního přičinění ke zmaření jeho několikaletého úsilí, které se finančně ani nedá vyjádřit.

17. S ohledem na výše popsané odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, v to počítaje i nákladový výrok odpovídající judikatuře Ústavního soudu i podmínkám souzené věci.

18. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení se shodně jako nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně opírá o § 142 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) a o jím odkazovanou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je třeba při absenci dalších skutečností hodnotit úspěch obou účastníků řízení jako stejný.

Poučení