19 Co 189/2025 - 244

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ing. Martiny Lacinové a soudců JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Jana Jursíka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A]., IČO [IČO žalobkyně A] sídlem [Adresa žalobkyně A] zastoupená advokátem JUDr. Ivo Danielowitzem sídlem Smetanova 664, 390 02 Tábor proti žalované: [Jméno žalované A]., IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta], o zaplacení částky 241 288,91 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2024, č. j. 17 C 363/2023-218, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 241 288,91 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 82 628,52 Kč jdoucím od 23. 2. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 95 570,99 Kč jdoucím od 26. 2. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 544,70 Kč jdoucím od 27. 2. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 544,70 Kč jdoucím od 11. 3. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 148 010,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 241 288,91 Kč s úrokem z prodlení podrobně specifikovaným ve výroku I tohoto rozsudku a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 81 312 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II.).

2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala proti žalované zaplacení částky 241 288,91 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná objednala a odebrala během ledna a února 2021, respektive tehdejší zaměstnanec žalované [jméno FO] jménem a na účet žalované, hutní materiál v celkové hodnotě 381 778,23 Kč. Zakoupené zboží bylo žalované vyúčtováno 7 fakturami, první tři faktury v celkové hodnotě 140 489,32 Kč žalovaná zaplatila, neuhrazeny zůstaly zbývající čtyři faktury v celkové částce 241 288,91 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že [jméno FO] byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře uznán vinným z přečinu podvodu, jehož se měl dopustit tím, že v průběhu měsíce ledna a února 2021 jako zaměstnanec žalované, který byl zaměstnavatelem pověřen k samostatnému fasování materiálu pro zakázky zaměstnavatele ze skladu žalobkyně, využil tohoto oprávnění a nejméně v sedmi případech odebral jménem žalované hutní materiál v celkové hodnotě 379 925,84 Kč. Žalovaná se k soudnímu řízení připojila jako poškozená s požadavkem na náhradu škody a Okresní soud v Táboře uložil [jméno FO] zaplatit žalované na náhradu škody částku 379 926 Kč.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že [jméno FO] byl zaměstnán u žalované od 2. 3. 2020 jako montážní dělník, který samostatně objednával jménem žalované u žalobkyně zboží a toto zboží také odebíral. To, že je [jméno FO] oprávněn zboží samostatně objednávat a odebírat, potvrdil vedoucímu provozovny žalobkyně panu [jméno FO] telefonicky jednatel žalované [jméno FO]. Zaměstnanci žalované si mohli na žalovanou vzít zboží se slevou, kterou žalovaná u žalobkyně měla, přičemž poté přinesli paní [jméno FO] peníze, na které ona vystavila příjmový doklad. V druhém pololetí roku [jméno FO] z objednávek, které učinil jménem žalované a pro žalovanou, vzal pro svoji potřebu zboží nikoliv velké hodnoty. Všechny faktury za zboží, které žalobkyně vyúčtovala žalované do konce roku 2020, byly žalovanou uhrazené. Uhrazené byly i první tři faktury za zboží, které si [jméno FO] objednal a odvezl ze skladu žalobkyně v lednu roku 2021, jednalo se o zboží v hodnotách 46 381,29 Kč, 51 516,95 Kč a 42 591,08 Kč. Od 1. 2. 2021 byl [jméno FO] v pracovní neschopnosti a v tomto období objednal a odvezl zboží v hodnotách 82 628,52 Kč, 95 570,99 Kč, 31 544,70 Kč a znovu 31 544,70 Kč. Peníze za zboží, které takto [jméno FO] objednal a odebral, žalované již neuhradil.

4. Po právní stránce soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 166 odst. 1 a § 167 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a dále § 430 odst. 1 o. z. a § 431 o. z. Soud prvního stupně dále poukázal na ustanovení § 135 o. s. ř., dle kterého je vázán výrokem rozsudku Okresního soudu v Táboře, že [jméno FO] byl zaměstnavatelem pověřen k samostatnému fasování materiálu pro zakázky zaměstnavatele ze skladu firmy [název žalobkyně]., že využil tohoto oprávnění a nejméně v sedmi případech odebral jménem společnosti [název žalované]. z tohoto specializovaného velkoobchodu hutní materiál specifikovaný ve fakturách v celkové hodnotě 379 925,84 Kč, že k některým odběrům došlo v době, kdy byl v pracovní neschopnosti, a že byl za své jednání pravomocně odsouzen. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že [jméno FO] jako zaměstnanec žalované byl u žalobkyně, konkrétně u vedoucího provozovny žalobkyně pana [jméno FO], vnímán jako nákupčí žalované, který je oprávněn na jméno žalované činit objednávky zboží a toto zboží odebírat. Pokud žalovaná tvrdila, že [jméno FO] takové oprávnění neměl, že oprávnění objednávat zboží měl pouze jednatel žalované a [jméno FO] byl oprávněn pouze toto jím objednané zboží převzít, pak i v takovém případě by podle soudu jednání [jméno FO] žalovanou zavazovalo, neboť třetí osoba, zde žalobkyně, o případném překročení zástupčího oprávnění nevěděla a ani vědět nemohla, když dosavadní odběry zboží [jméno FO] byly až do konce měsíce ledna roku 2021 žalovanou uhrazeny. Podstatné je, zda objednání zboží, které bylo posléze vyfakturováno dosud nezaplacenými fakturami, učinil [jméno FO] v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Soud prvního stupně přitom poukázal na ust. § 167 o. z., podle kterého žalovanou zavazuje i protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil její zaměstnanec. [jméno FO] souběžně s plněním svých pracovních povinností si na jméno žalované objednával v roce 2020 a v lednu 2021 u žalobkyně zboží, které následně použil pro svoji potřebu. Dle soudu prvního stupně lze obecně uzavřít, že jednání [jméno FO] žalovanou zavazovalo. Žalovaná poukazovala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 796/2017 s tím, že v případě jednání [jméno FO] došlo k excesu, tudíž by účinky jednání měly být přičteny jemu a nikoliv žalované. Dovozovala tak z toho, že [jméno FO] Velich odebral jménem žalované na její účet zboží, které hodlal použít a také použil výlučně pro vlastní potřebu. Dále žalovaná argumentovala nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 288/23. Soud prvního stupně s ohledem na tato rozhodnutí uzavřel, že výklad ustanovení § 167 o. z. judikatura rozšiřuje právě o pojem tzv. excesu. V momentě, kdy jednání zaměstnance nemá místní, časový nebo věcný vztah k činnosti zaměstnavatele, se jedná o zmíněný exces. [jméno FO] sice objednávky u žalobkyně činil jako zaměstnanec žalované jejím jménem a na její účet, zboží však odebírá v posledních sedmi případech především pro uspokojování svých zájmů a potřeb. Ještě zřetelnější je jeho počínání v době, kdy byl v pracovní neschopnosti. V tu dobu nevykonával pro žalovanou žádnou práci, a proto zboží, které zejména v únoru roku 2021 odebral od žalobkyně a žalované zpětně nezaplatil, by měl uhradit právě [jméno FO], neboť jeho počínání nemělo k činnosti žalované jako zaměstnavatele v tu dobu žádný vztah. Jednání [jméno FO] v případě požadavku žalobkyně na zaplacení čtyř v žalobě uvedených faktur nezavazuje žalovanou, nýbrž jen [jméno FO]. Jestliže žalobkyně podala žalobu proti žalované jako tehdejšímu zaměstnavateli [jméno FO], podala žalobu proti subjektu, který není ve věci pasivně legitimován, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by zboží, jehož zaplacení je požadováno, objednala a odebrala žalovaná, nýbrž bylo prokázáno, že jej objednal a odebral [jméno FO]. S těmito závěry soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím , že žalobkyně je povinna zaplatit zcela úspěšné žalované náhradu nákladů spočívajících v odměně za právní zastoupení advokátem.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání z důvodu, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností v důsledku porušení ustanovení o koncentraci řízení, jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je překvapivé. Skutkové zjištění soudu, že si [jméno FO] vzal pro svoji potřebu zboží nikoliv velké hodnoty, je neurčité a nevyplývá z žádného provedeného důkazu. Stejně tak není pravdou, že [jméno FO] objednal a odvezl zboží v době své pracovní neschopnosti. Z provedených důkazů k nezaplacené částce 31 544,70 Kč vyúčtované fakturou č. [číslo] náleží dodací list, kde je uvedeno datum 28. 1. 2021. Tohoto dne [jméno FO] nebyl v pracovní neschopnosti. Žalobkyně soudu prvního stupně vytýká, že z provedených důkazů neučinil skutková zjištění podstatná pro hodnocení, zda byly naplněny všechny judikaturní podmínky excesu. Rozsudek se odvolává na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 796/2007 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 288/23, ale důsledně se těmito rozhodnutími neřídí. Vzhledem k tomu, že konstrukce excesu rozšiřuje výklad § 167 o. z. a primárně vychází z předchozí právní úpravy, musí k ní soudy přistupovat velmi citlivě a přebírat ji jen při pečlivém posouzení konkrétní situace, jak vyplývá z citovaného nálezu Ústavního soudu. Žalobkyně soudu prvního stupně dále vytýká, že nepřipustil důkazy navržené žalobkyní s odůvodněním, že byly navrženy až po koncentraci řízení a ke skutečnostem uvedeným v podání žalobkyně ze dne 7. 5. 2024 nepřihlédl. Koncentrace řízení se však vztahovala pouze k otázkám závazkového vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, nikoliv k otázkám změny fakturace při prodeji kari sítí. Neprovedení důkazů proto považuje za nesprávné. Soud prvního stupně zjištěné skutečnosti posoudil nesprávně podle § 167 o. z. a na tuto právní konstrukci také nesprávně aplikoval konstrukci excesu. [jméno FO] se protiprávního jednání dopustil nikoliv vůči žalobkyni, nýbrž vůči žalované. Spáchání protiprávního činu vůči žalobkyni jako třetí osobě nepotvrzuje ani rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 3 T 144/2021. Okresní soud v adhezním řízení uložil odsouzenému [jméno FO] povinnost nahradit škodu nikoliv žalobkyni, nýbrž žalované. Byla to právě žalovaná, která se aktivně připojila k trestnímu řízení jako poškozený ve smyslu § 43 odst. 1 trestního řádu. Zaměstnanec žalované [jméno FO] porušil dohodu mezi ním a žalovanou jako zaměstnavatelem, neboť nezaplatil svému zaměstnavateli za zboží, které objednal a odebral pro vlastní potřebu. Právní konstrukce excesu je vázána na ustanovení § 167 o. z., v daném případě však k protiprávnímu jednání nedošlo vůči třetí osobě, ale vůči žalované jako zaměstnavateli [jméno FO]. Žalobkyně v odvolání dále poukazuje na nepoctivé jednání žalované (vytvoření protiprávního stavu) a porušení prevenční povinnosti žalovanou. Dle ustanovení § 6 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě, nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu. Žalovaná však v rozporu s dohodou se žalobkyní o poskytování slevy na kupní cenu zboží umožnila získat tuto finanční výhodu i svému zaměstnanci [jméno FO]. Takové jednání je nutné posoudit jako jednání odporující povinnosti jednat v obchodním styku poctivě. Rozhodnutí soudu prvního stupně žalobkyně považuje za překvapivé, neboť ze strany soudu žalobkyni nebylo dáno žádné poučení či předběžné poučení o možném posouzení žaloby optikou excesu. Žalobkyně považuje posouzení pasivní legitimace žalované soudem prvního stupně za nesprávné. Odpovědnost žalované jako zaměstnavatele za jednání jejího zaměstnance je nutné posuzovat nikoliv podle právní konstrukce excesu dle § 167 o. z., nýbrž podle ustanovení § 6 o. z., § 166 o. z., § 430 a § 431 o. z. § 2900 o. z. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl tak, že podané žalobě v celém rozsahu vyhoví a žalovanou zaváže k náhradě nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

6. Žalovaná k odvolání žalobkyně uvedla, že rovněž nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudu učiněnými z provedených důkazů, ale ze zcela jiných důvodů než žalobkyně. Žalovaná je přesvědčena, že v řízení nebyly provedeny důkazy, které by spolehlivě prokazovaly existenci smluvních vztahů mezi účastníky, jejich uzavření více či méně naznačovala žaloba. Mezi účastníky tedy zřejmě měly být uzavřeny kupní smlouvy a smlouva o dílo. Nesouhlasí však s námitkou žalobkyně, že rozhodnutí soudu bylo překvapivé z důvodu nepoučení o možném posouzení optikou excesu a neargumentováním excesem žalovanou. Žalovaná se v řízení bránila tvrzením, že [jméno FO] nebyl oprávněn objednávat (nikoliv však odebírat) zboží. Touto svojí obranou pouze jinými slovy vyjádřila, že jednání [jméno FO] bylo excesem, protože ničím jiným nemohlo být. Navíc se jedná o ryze právní hodnocení vycházející ze zákona a platné judikatury, které není zapotřebí nijak zvlášť tvrdit a není povinností soudu na existenci právního předpisu a judikatury účastníka řízení výslovně upozorňovat. Přes nesouhlas se skutkovými závěry soudu se žalovaná domnívá, že aplikace použitých právních předpisů a soudní judikatury je správná a námitky uvedené žalobkyní v odvolání jsou účelové a činěné v kontextu nepřípustných, nových a zcela nepodložených tvrzení a spekulací. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí jako ve výroku věcně správné potvrdil.

7. Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) po zjištění, že odvolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

8. Po skutkové stránce vychází odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které tento soud učinil z provedených důkazů, a to jak důkazů listinných, tak výslechu slyšených svědků a statutárních zástupců účastníků. Odvolací soud proto v plném rozsahu odkazuje na skutková zjištění tak, jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku v odstavcích 4. až 42. Za správný považuje skutkový závěr soudu prvního stupně, že [jméno FO] jako zaměstnanec žalované byl oprávněn samostatně objednávat jménem žalované u žalobkyně zboží a toto zboží odebírat. Tento skutkový závěr soudu prvního stupně vyplývá z provedených důkazů, které soud prvního stupně hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Soud prvního stupně logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč vychází z výpovědi svědka [jméno FO] a z výpovědi jednatele žalované a svědkyně [jméno FO] učiněných v trestním řízení, nikoliv z výpovědi svědka [jméno FO] mladšího a výpovědi [jméno FO], jednatele žalované před soudem. Tento závěr soudu prvního stupně je v souladu s rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 1. 2023, č. j. 3 T 144/2021-200, kterým byl [jméno FO] uznán vinným, že v průběhu měsíce leden a února 2021 jako zaměstnanec společnosti [název žalované]., který byl zaměstnavatelem pověřen k samostatnému fasování materiálu pro zakázky zaměstnavatele ze skladu firmy [název žalobkyně]., využil tohoto oprávnění a nejméně v sedmi případech odebral jménem společnosti [název žalované]. z tohoto specializovaného velkoobchodu hutní materiál v celkové hodnotě 379 925,84 Kč, kdy bez vědomí zaměstnavatele s takto vylákaným materiálem naložil blíže nezjištěným způsobem, čímž způsobil celkovou škodu ve výši 379 925,84 Kč. Stejně tak odvolací soud považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že zaměstnanci žalované mohli u žalobkyně odebírat na žalovanou zboží se slevou, kterou měla žalovaná u žalobkyně dojednánu, následně potom tito zaměstnanci žalobkyni za zboží pro vlastní potřebu přinesli peníze, na které pracovnici žalované [jméno FO] vystavila příjmový doklad. Z provedených listinných důkazů vyplývá, že [jméno FO] u žalobkyně objednával jménem a na účet žalované zboží opakovaně, v období od 7. 7. 2020 do 18. 12. 2020 se jednalo celkem o 13 faktur, všechny tyto faktury byly v plné výši žalovanou žalobkyni zaplaceny (odstavec 10., 22. až 34. odůvodnění napadeného rozsudku). Závěr soudu prvního stupně, že v druhém pololetí roku 2020 si [jméno FO] z objednávek, které učinil jménem žalované a pro žalovanou, vzal pro svoji potřebu zboží nikoliv velké hodnoty, je skutečně neurčitý, jak v odvolání namítá žalobkyně. Z dodacích listů ke zboží vyfakturovanému shora citovanými 13 fakturami v druhém pololetí roku 2020 však vyplývá, že v 11 z těchto 13 případů bylo u jednotlivých položek na dodacích listech uvedeno jméno [jméno FO], skutečně tedy v tomto období [jméno FO] opakovaně se souhlasem žalované objednával u žalobkyně jménem a na účet žalované zboží pro vlastní potřebu (odstavec 22. – 34. odůvodnění). Z provedených důkazů rovněž vyplývá, že [jméno FO] byl v pracovní neschopnosti od 1. 2. 2021 do 21. 2. 2021 a následně od 22. 2. 2021 do 12.3. 2021. Pokud soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že všechny čtyři nezaplacené faktury, na základě kterých se žalobkyně domáhá zaplacení částky 241 288,91 Kč, představují odebrání zboží [jméno FO] v době, kdy byl v pracovní neschopnosti, není tento jeho závěr zcela správný. Zboží v hodnotě 31 544, 70 Kč vyfakturované fakturou č. [číslo] ze dne 24. 2. 2021 odebral [jméno FO] dle dodacího listu dne 28. 1. 2020, tedy v době, kdy ještě v pracovní neschopnosti nebyl (odstavec 8. odůvodnění napadeného rozsudku). Naopak za nedůvodnou lze považovat námitku žalované, že od žalobkyně neodebírala kari sítě, neboť dodací listy za zboží vyfakturované žalované fakturou ze dne 29. 10. 2020, č. [číslo], obsahují mimo jiné kari sítě (odstavec 29. odůvodněním rozsudku).

9. Po právní stránce odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vychází z ustanovení § 430 odst. 1 o. z., dle kterého pověří-li podnikatel někoho při provozu obchodního závodu určitou činností, zastupuje tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Podle § 431 o. z. překročí-li zástupce podnikatele zástupčí oprávnění, podnikatele právní jednání zavazuje; to neplatí, věděla-li třetí osoba o překročení nebo musela-li o něm vědět vzhledem k okolnostem případu. Podle § 166 odst. 1 o. z. právnickou osobu zastupují zaměstnanci v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení nebo funkci; přitom rozhoduje stav, jak se jeví veřejnosti.

10. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že [jméno FO] jako zaměstnanec žalované byl oprávněn na jméno žalované činit objednávky zboží a toto zboží odebírat, vedoucím provozovny žalobkyně panem [jméno FO] byl vnímán jako nákupčí žalované. Za této situace jednání [jméno FO] spočívající v objednání a odebrání zboží žalobkyně jménem žalované žalovanou ve smyslu § 166 odst. 1 o. z. a § 430 a § 431 o. z. zavazuje.Soud prvního stupně s ohledem na námitky žalované posuzoval, zda jednání [jméno FO] zavazuje žalovanou ve smyslu § 167 o. z., či zda se jedná o exces. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu nelze jednání [jméno FO] jako zaměstnance žalované spočívající v objednání a odebrání zboží od žalobkyně v měsících leden a únor 2021 posoudit jako exces. Odvolací soud sdílí odvolací námitku žalobkyně, že se protiprávní jednání [jméno FO], za které byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 1. 2023, č. j. 3 T 144/2021–200, nevztahovalo k žalobkyni jako třetí osobě, ale toto protiprávní jednání [jméno FO] se vztahovalo k žalované jako jeho zaměstnavateli. [jméno FO] porušil svoji dohodu se žalovanou jako zaměstnavatelem, na základě které mohl jménem a na účet žalované odebírat zboží žalobkyně pro svoji vlastní potřebu s tím, že následně pak toto zboží odebrané pro vlastní potřebu žalované zaplatil. Tomuto odpovídá nejen výrok rozsudku Okresního soudu v Táboře, kterým je soud v občanskoprávním řízení ve smyslu § 135 o. s. ř. vázán, ale odpovídá tomu i formulace okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 30. 3. 2021 žalovanou. Žalovaná zrušila s [jméno FO] pracovní poměr s odůvodněním, že v průběhu měsíců ledna a února 2021 odebral jménem žalované od společnosti žalobkyně hutní materiál v celkové hodnotě 379 925,84 Kč, který dosud nepředal ani neuhradil jeho cenu (č. l. 79 spisu, odstavec 19. odůvodnění rozsudku). O tom, že protiprávní jednání [jméno FO] směřovalo vůči žalované, svědčí i to, že žalovaná vůči [jméno FO][Anonymizováno]jako obžalovanému uplatnila nárok na náhradu škody v částce 379 925,80 Kč s tím, že tato částka představuje škodu v podobě hodnoty zboží, které obžalovaný jménem žalované neoprávněně odebral od společnosti [název žalobkyně]. (č. l. 79 spisu, odstavec 20. odůvodnění rozsudku). Rozsudkem Okresního soudu v Táboře byla [jméno FO] uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti [název žalované]. (žalovaná) částku 379 926 Kč (č. l. 32 spisu). S ohledem na všechny tyto konkrétní okolnosti projednávané věci dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že se nejedná o exces, který by ve smyslu § 167 o. z. způsobil, že žalovaná za jednání [jméno FO] jako svého zaměstnance neodpovídá. V tomto smyslu odvolací soud nepovažuje za rozhodné, že [jméno FO] zboží odebral ve třech případech v měsíci únoru 2021, tedy v době, kdy byl v pracovní neschopnosti. O tom, že [jméno FO] je v pracovní neschopnosti, žalobkyně nebyla informována, stejně tak jako nebyla žalovanou informována o tom, že by [jméno FO] nebyl nadále oprávněn zboží u žalobkyně jménem a na účet žalované objednávat a odebírat.

11. Odvolací soud ze všech shora uvedených důvodů na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná je ve věci pasivně legitimována, neboť zboží, jehož zaplacení se žalobkyně podanou žalobou domáhá, objednal a odebral jménem a na účet žalované zaměstnanec žalované [jméno FO], který k tomu byl oprávněn. Žalovaná částka představuje cenu zboží, které žalobkyně žalované, respektive jejímu zaměstnanci pověřenému objednáváním a odebráním zboží, na základě dodacích listů předala a cenu tohoto zboží žalobkyně žalované řádně vyfakturovala, když cena zboží vyplývala z ceníků, a to s přihlédnutím ke slevě mezi účastníky řízení sjednané. Nárok žalobkyně na zaplacení ceny zboží je tedy nárokem z titulu jednotlivých kupních smluv uzavřených mezi účastníky. Jak bylo shora uvedeno, jednání [jméno FO] je jednáním, které žalovanou ve smyslu § 166 a § 167 o. z. ve spojení s § 430 a § 431 o. z. zavazuje. Odvolací soud s těmito závěry podle § 220 o. s. ř. změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl, tedy uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 241 288,91 Kč spolu s úroky z prodlení jdoucími vždy ode dne následujícího po datu splatnosti každé faktury tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku (§ 1970 o. z.).

12. Pokud žalovaná před soudem prvního stupně uplatnila částku 138 636,93 Kč, kterou žalobkyni zaplatila první tři faktury za zboží objednané a odebrané [jméno FO] v lednu 2021, s tím, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení vzniklé žalobkyni v důsledku mylného uhrazení neexistujících závazků, a uplatnila ji vůči žalobkyni jako obranu proti návrhu, pak tuto procesní obranu žalované nelze považovat za důvodnou. Žalovaná zaplatila žalobkyni faktury za zboží, které jménem a na účet žalované odebral od žalobkyně zaměstnanec žalované [jméno FO]. Jak bylo shora uvedeno, jednání [jméno FO] žalovanou jako jeho zaměstnavatele zavazuje. Nejedná se tak o bezdůvodné obohacení vzniklé žalobkyni, ale o bezdůvodné obohacení vzniklé případně [jméno FO]. Nelze přehlédnout, že žalovaná uplatnila v trestním řízení proti [jméno FO] nárok na náhradu škody nikoliv pouze v částce 241 288,91 Kč, ale v částce 379 926 Kč, tedy včetně částky 138 636,93 Kč, kterou za zboží odebrané [jméno FO] již žalobkyni zaplatila.

13. Výrok o náhradě nákladů řízení vyplývá z ustanovení § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v řízení úspěšná. Je proto povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů. Náklady řízení před soudem prvního stupně představuje odměna za právní zastoupení žalobkyně advokátem za 8 úkonů právní služby po 9 300 Kč (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, písemné podání ve věci ze dne 7. 3. 2024, účast na jednání soudu 17. 4. 2024, písemné vyjádření ve věci ze dne 7. 5. 2024 a účast na jednáních soudu ve dnech 22. 5. 2024, 22. 10. 2024 a 19. 11. 2024). K odměně dále náleží 8 režijních paušálů po 300 Kč a 21 % DPH z těchto částek, tj. 16 128 Kč. Náklady řízení před soudem prvního stupně dále tvoří cestovné právního zástupce žalobkyně k jednáním před okresním soudem ve dnech 17. 4., 22. 5., 22. 10. a 19. 11. 2024, v ceně 1 075 Kč za jednu cestu, za čtyři cesty celkem 4 300 Kč. Cestovné bylo vypočteno při použití vozidla registrační značky č. 4C4 9600 s průměrnou spotřebou 7,2 litrů na 100 km při vzdálenosti [odkud - kam] a zpět 124 km, sazbě základní náhrady 5,60 Kč na 1 km a ceně pohonných hmot 42,60 Kč na 1 litr. Náklady dále tvoří náhrada za promeškaný čas, za jednu cestu k soudnímu jednání a zpět za čtyři půlhodiny po 100 Kč, tj. 400 Kč, za čtyři cesty celkem 1 600 Kč. Po připočtení zaplaceného soudního poplatku ze žaloby ve výši 12 065 Kč tak náklady řízení před soudem prvního stupně dosahují částky 110 893 Kč. Náklady odvolacího řízení tvoří odměna za dva úkony právní služby po 9 300 Kč, tj. 18 600 Kč (písemné odvolání, účast na jednání soudu), k odměně náleží 2 režijní paušály, a to jeden ve výši 300 Kč za podání odvolání dle § 13 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024, režijní paušál za účast u odvolacího jednání dle advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 činí 450 Kč, DPH z výše uvedených částek činí 4 063,50 Kč. Cestovné k odvolacímu jednání z [odkud - kam] a zpět činí 1 039 Kč, a to při stejné vzdálenosti a průměrné spotřebě použitého motorového vozidla, při sazbě základní náhrady 5,80 Kč na 1 km a ceně pohonných hmot 35,80 Kč na 1 litr. Ztráta času na cestě za 4 půlhodiny po 150 Kč činí 600 Kč. Po započtení zaplaceného soudního poplatku za podané odvolání ve výši 12 065 Kč dosahují náklady odvolacího řízení žalobkyně částky 37 117,50 Kč a náklady řízení před soudy obou stupňů částky 148 010,50 Kč. Odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit tyto náklady žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (§ 160 odst. 1 o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř.).