19 Co 195/2025 - 606

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudkyň JUDr. Ireny Šolínové a Mgr. Martiny Nyplové ve věci žalobce: [jméno], narozený [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem [jméno] sídlem [adresa] proti žalované: [právnická osoba], IČO: [IČO] sídlem [adresa] vedlejší účastník na straně žalované: [právnická osoba]., IČO: [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [jméno] sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy na zdraví k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. května 2025 č. j. 13 C 164/2018-563 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I, II a IV potvrzuje.

II. Ve výroku III se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalobce je povinen nahradit vedlejšímu účastníku na straně žalované náklady řízení ve výši 35 846,25 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen nahradit vedlejšímu účastníku na straně žalované náklady odvolacího řízení ve výši 4 295,50 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci peněžitou náhradu za vytrpěnou bolest, ztížení společenského uplatnění a náhradu vyvažující jeho duševní útrapy v částce 700 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od [datum] 2017 do zaplacení (výrok I). Žalobci uložil povinnost nahradit do tří dnů od právní moci rozsudku žalované náklady řízení ve výši 4 800 Kč (výrok II) a vedlejšímu účastníku na straně žalované náklady řízení ve výši 47 099,25 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok III). Žalobci dále uložil povinnost v téže lhůtě zaplatit na účet České republiky – Okresního soudu v [adresa] na nákladech státu částku 39 822 Kč (výrok IV).

2. Podle odůvodnění rozsudku se žalobce žalobou podanou dne [datum] 2018 domáhal po žalované peněžité náhrady za vytrpěnou bolest, ztížení společenského uplatnění a náhrady vyvažující jeho duševní útrapy v celkové výši 700 000 Kč. K výzvě soudu žalobu upřesnil tak, že požaduje za vytrpěnou bolest 50 000 Kč, za ztížení společenského uplatnění 400 000 Kč a na náhradu utrpěných duševních útrap 250 000 Kč. Tvrdil, že dne [datum] 2013 podstoupil u žalované operaci levého oka pro diagnózu H353 Degenerace makuly a zadního pólu. Po operaci došlo k radikálnímu zhoršení zdravotního stavu žalobce, a proto byly ve dnech [datum] 2014 a [datum] 2015 provedeny reoperace. Výsledkem léčení je trvalá ztráta zraku levého oka bez možnosti zlepšení, o čemž se žalobce dozvěděl z lékařské zprávy dne [datum] 2015. Žalobce tvrdil, že nebyl zvolen správný léčebný postup. Předně nebyl informován, že progrese poškození oka bude pomalá, takže nebylo nutné oko operovat, avšak o takové variantě nebyl žalobce informován. Operace vzhledem k zdravotním rizikům včetně ztráty vidění byla riskantní a vzhledem k pomalé progresi nemoci nebyla žádoucí. Žalobce poukázal rovněž na bolestivost operace, z čehož dovozoval její non lege artis provedení.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Popsala provedený zákrok z lékařského hlediska a trvala na tom, že byl proveden lege artis v souladu s nejmodernějšími chirurgickými postupy. Pasivní přístup – tedy bez operace pacienta – lze zvolit, pokud se onemocnění dosud neprojevilo, což však nebyl žalobcův případ. Naopak, v jeho případě by bez provedení operačního zákroku došlo k narůstající deformaci sítnice a zvětšování její tloušťky. Žalovaná žalobce upozornila na skutečnost, že nemusí dojít ke zlepšení zrakové ostrosti. Vysvětlila, že v průběhu operačního zákroku byla [jméno] diagnostikována velká trhlina sítnice s již odchlípeným okrajem v periferii sítnice. Diagnóza úplného odchlípení sítnice s proliferativní vitreoretinopatií byla následně i příčinou doporučení akutního operačního zákroku, který žalobce podstoupil [datum] 2014. Pro přetrvávající srůsty duhovky, jejichž příčinou je proliferativní vitreoretinopatie, byla provedena dne [datum] 2015 další operace. V měsíci březnu 2015 došlo k dalšímu odchlípení žalobcovy sítnice, žalovaná jej poučila o léčebných možnostech, přičemž sám žalobce již další operační zákrok odmítl. Žalovaná shrnula, že operačními zákroky byl řešen akutní stav žalobcova levého oka a každý z těchto zákroků pro něj představoval v době provedení přínos. V důsledku výrazného vitreoproliferativního procesu se ovšem zdravotní stav žalobce vyvinul nepříznivě, nicméně pouze v důsledku tohoto chorobného stavu, nikoli zaviněním žalované. Žalovaná namítla rovněž promlčení žalobcova nároku, kdy podle ní žalobce chápal svůj zdravotní stav jako nezměnitelný již [datum] 2015 a jeho právo na odčinění nemajetkové újmy se tak promlčelo dne [datum] 2018.

4. Vedlejší účastník na straně žalované, [právnická osoba]., nepovažoval uplatněný nárok za oprávněný a ztotožnil se se závěry žalované.

5. Okresní soud ve věci provedl rozsáhlé dokazování. Poté učinil skutkový závěr, že žalobce podstoupil u žalované tři operační zákroky levého oka ve dnech [datum] 2013, [datum] 2014 a [datum] 2015, všechny byly provedeny žalovanou pro závažné sítnicové onemocnění proliferativní vitreoretinopatie, které spočívalo v tom, že žalobce viděl „zvlnutě“. Kvůli deformovanému povrchu jeho sítnice byla diagnostikována epikulární membrána levého oka a indikovaná operace technikou pars plana vitrektomie, jejíž postup popsaný znalcem koreluje s operační zprávou. Při první operaci byla operatérkou zjištěna trhlina na sítnici v periferii oka, která nebyla při předoperačním vyšetření patrná. V důsledku zjištění při první operaci byla následně doplněna diagnóza odchlípení sítnice s trhlinou a byla provedena dne [datum] 2014 další operace za účelem opětovného přichycení sítnice. Tato operace byla provedena technikou pars plana vitrektomie. Následně byla stanovena diagnóza sekundární glaukom a poslední operace (třetí) byla provedena pro sekluzi zornice levého oka. Žalobce ke každému zákroku udělil informovaný souhlas, přičemž byl písemně informován že operace technikou pars plana vitrektomie může mít za následek ztrátu zraku v 0,1 % případů. Žalovaná při diagnostikování, vyšetřování i vlastních operačních zákrocích postupovala obecně uznávanými postupy, které byly potvrzeny znalcem, odbornou literaturou i lékařskými zprávami. Žalobce docházel k žalované na pravidelné kontroly, kde mu následně byl v květnu 2015 sdělen velice vážný stav levého oka a následně v říjnu téhož roku byl zdravotní stav levého oka shledán jako již neměnný, bez možnosti operačního zlepšení. Žalobce na levé oko nevidí. Dále bylo znaleckým zkoumáním prokázáno, že pokud by oko nebylo operováno, velmi pravděpodobně by se trhlina objevila spontánně v rozmezí týdnů až málo let a vedla by k odchlípení sítnice.

6. Při hmotněprávním posouzení věci okresní soud vycházel ve vztahu k postupu a operačnímu zákroku žalované provedeným do 31. 12. 2013 ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) a taktéž ze zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen z. z. s.). Léčebný postup žalované vůči žalobci v době od 1. 1. 2014 posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.).

7. Okresní soud se nejprve zabýval námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná. Vzal za prokázáno, že o nezvratitelnosti zdravotního stavu levého oka se žalobce dozvěděl až z kontroly u žalované dne [datum] 2015. Tento den lze proto brát za okamžik, kdy se žalobce dozvěděl o újmě, a proto od tohoto okamžiku běžela tříletá promlčecí lhůta dle o. z. ve vztahu ke všem třem operačním zákrokům, ve které žalobce řádně uplatnil u soudu své nároky na náhradu ztížení společenského uplatnění a náhrady duševních útrap. Promlčen není ani nárok na bolestné, neboť ho nelze vztahovat k jednotlivým operacím, ale posuzovaný případ se týká poměrně komplikovaného stavu po operaci oka, která nepřinesla předpokládaný výsledek a stav pacienta musel být revidován následnými operacemi, tzn. nedošlo k ustálení bolesti po jednotlivé operaci.

8. Poté se okresní soud zabýval tím, zda žalovaná porušila svoji povinnost podle § 4 odst. 5 z. s. s. a podle § 2643 o. z., tedy povinnost postupovat s péčí řádného odborníka, a to v souladu s pravidly svého oboru a na náležité odborné úrovni (podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti). Uvedl, že důkladně hodnotil všechny lékařské zprávy, z nichž posuzoval zejména subjektivní hodnocení situace uváděné pacientem (žalobcem). Nebylo zjištěno, že by si žalobce při pravidelných kontrolách stěžoval na bolestivost či na nevhodné provedení operací. Frekvence jednotlivých kontrol nesvědčí o jakémkoli zanedbání lékařské péče. Při nálezu odlišném od kontroly minulé bylo vždy navrženo a přijato řešení nastalé situace, s čímž žalobce vždy projevil souhlas. Žalobce rovněž udělil i informované souhlasy ke každému zákroku, který podstoupil. Jejich obsah vyhodnotil soud jako adekvátní, srozumitelný a dostačující dané situaci i rozumové vyspělosti pacienta podstupujícího zákrok. Jednalo se vždy o rozhodnutí žalobce, pro jaký postup se rozhodne. Lze tedy uzavřít, že žalovaná respektovala individualitu pacienta a informovala ho s náležitou péčí. Ohledně stanovení správné diagnózy dospěl soud k závěru, že přestože došlo ke změně v původní diagnóze žalobce, šlo pouze o číselné hodnocení aktuálního problému, všechny projevy se však vztahovaly ke zjištěnému onemocnění žalobce odborně označovanému jako proliferativní vitreoretinopatie. Z lékařských zpráv je patrné, že ke změně diagnózy došlo až při kontrolách po provedení první operace, kdy lékařka až při samotném invazivním zákroku lokalizovala trhlinu v periferii, jak bylo prokázáno z operačního protokolu ze dne [datum] 2013. Znalec potvrdil, že poranění periferie nelze vždy spolehlivě určit již předoperačním vyšetřením. Ani znalec neshledal pochybení v prvotním vyšetření žalobce. Proto i v tomto ohledu soud zhodnotil, že žalovaná postupovala s odbornou péčí. Pokud jde o samotný průběh operačních zákroků, z lékařských zpráv ani z operačního protokolu nebylo prokázáno, že by došlo k pochybení operatéra žalované. Bolestivost první operace tvrzená žalobcem byla řádně zaznamenána, nicméně vzhledem k absenci citlivých nervů uvnitř oka, jak konstatoval znalec, nelze z bolestivosti dovozovat nesprávný postup žalované. Sled operačních zákroků nebyl způsoben pochybením lékaře při první operaci, ale chorobou diagnostikovanou žalobci, resp. jejími projevy. Dále je patrno i z propouštěcích zpráv žalobce, že operace proběhly bez komplikací, žalobce byl vždy propuštěn z hospitalizace v dobrém zdravotním stavu, sledován jednak lékaři žalované, jednak vlastním „spádovým“ oftalmologem. Nebylo tedy prokázáno, že by žalovaná při operacích postupovala non lege artis.

9. Okresní soud dále dospěl k závěru, že tvrzení žalobce, že nemuselo dojít ani k první operaci, nebylo prokázáno. Indikace operačního řešení technikou pars plana vitrektomie je při diagnóze zjištěné žalobci standardním postupem, jak bylo ověřeno z odborné publikace Kuchynka, P. a kolektiv. Oční lékařství. GRADA, 2016, a potvrzeno znalcem. Soud na základě provedeného dokazování učinil závěr, že diagnóza epimakulární membrány a následné zjištění trhliny přímo při operaci (viz operační protokol ze dne [datum] 2013) svědčí o existenci proliferativní vitreoretinopatie (viz souhlas znalce s tímto závěrem), jejíž projevy nelze časově předpokládat (Kuchynka, P. a kolektiv. Oční lékařství.). Lékaři zvolený operační postup koresponduje s postupem předestřeným odbornou literaturou, rovněž znalec na tomto postupu neshledal žádné pochybení. Žalovaná tak i při samotném indikování operace postupovala lege artis, když zvolila postup podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů. Naopak, znalec dospěl k závěru, že pokud by oko nebylo operováno, velmi pravděpodobně by se trhlina objevila spontánně v rozmezí týdnů až málo let a vedla by k odchlípení sítnice.

10. Okresní soud poté shrnul, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná provedla diagnózu, léčbu, či samotné operační zákroky postupem non lege artis, tj. postupem odchylujícím se od standardního odborného postupu či od aktuálních poznatků lékařské vědy. Aktuální neměnný nepříznivý zdravotní stav žalobcova levého oka je důsledkem mnohačetných projevů choroby, nikoli pochybením žalované. Proto žalobu výrokem I rozsudku zamítl a dále nepokračoval v dokazování újmy vzniklé žalobci, neboť nebyl dán základní předpoklad naplnění odpovědnosti žalované, tj. její porušení povinností spočívající v postupu non lege artis.

11. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že plný úspěch ve věci měla žalovaná, uložil žalobci povinnost nahradit účelně vynaložené náklady žalované i vedlejšího účastníka na její straně, součet jejichž položek činí u každého z nich částky uložené žalobci k zaplacení ve výrocích II a III rozsudku.

12. Výrok IV o nákladech řízení státu, které spočívaly ve znalečném nepokrytém zálohami účastníků, soud odůvodnil pouze způsobem jejich výpočtu.

13. Žalobce v podaném odvolání namítl, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Uvedl, že charakteristika jeho potíží spočívala ve vlnění obrazu. Viděl „o řádek“ hůř, než je normální, tedy pokles vidění levého oka před zahájením léčby byl nepatrný. Vzhledem k této charakteristice potíží žalobce existovala dvě řešení – buď pasivní přístup, tj. prosté sledování pacientova oka, nebo provedení operačního zákroku. Žalovaná vybrala druhou variantu, ale bez konsensu žalobce, neboť jemu možnost výběru dána nebyla. Správné poučení pacienta o možnostech léčení přitom patří do postupu lege artis, což potvrdili znalci [jméno] (dále též znalec [jméno]) a [jméno] (dále též znalec [jméno]). Ze žádného písemného souhlasu pacienta ani jiného důkazu není prokázáno, že možnost výběru mezi variantami shora byla žalobci ošetřujícím lékařem dána a vysvětlena, a že to byl on, kdo si zvolil metodu operace. Tzv. informovaný souhlas před první operací mu byl předložen zdravotní sestrou k podpisu jen několik málo okamžiků před operačním výkonem dne [datum] 2013. Žalobce ocitoval část výpovědí znalců [jméno] a [jméno], v nichž tito znalci potvrdili, že „operace membrány nemusela být provedena tak brzy“ a že „pokud by nebyla provedena, pacient by slepnul déle nebo třeba ne“, a že „kdyby pacient nebyl operován, tak by neměl nevidomé oko“. Znalec [jméno] při svém výslechu taktéž potvrdil existenci dvou řešení s tím, že lékař nabídne vždy obě, a ten, kdo rozhodne, je poučený pacient. Tento znalec závěrem, že pokud by oko nebylo operováno, velmi pravděpodobně by se trhlina objevila spontánně v rozmezí týdnů až málo let a vedla by k odchlípení sítnice, nepřímo potvrdil, že operační zákrok bylo možno odložit až po onom spontánním objevení trhliny a odchlípení sítnice. V písemně vyhotovených znaleckých posudcích se oba znalci zabývali jen průběhem operačních zákroků a navazujících léčebných postupů, na otázku možnosti výběru léčby odpovídali až na základě dotazů kladených jim žalobcem. Soud se poté při hodnocení znaleckých posudků všech tří znalců věnoval jen otázkám operačních výkonů, dokazování provedené k možnosti pasivního přístupu k léčbě opomíjel a se shora popsanými závěry znalců se nijak nevypořádal. Soud tak nesplnil povinnost rozhodnout na základě zjištěného skutkového stavu věci. Žalobce současně vyslovil přesvědčení, že rozumně uvažující pacient by po přednesení a řádném vysvětlení obou řešení ve smyslu závěrů znalců, že operační řešení je sice možné, ale předčasné a není kam spěchat, sám nerozhodl o tom, že chce ihned operaci. Přesto soud z takové predikce vycházel. Žalobce navrhl, aby odvolací soud doplnil dokazování o znalecký posudek určující výši jemu vzniklé nemajetkové újmy a poté napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování.

14. Nad rámec odvolacího důvodu ve věci samé žalobce vyslovil přesvědčení, že nemohl zmeškat lhůtu k podání námitky podjatosti znalce [jméno] pro jeho poměr k věci z důvodu dříve poskytnuté svědecké výpovědi. Žalobce se totiž po ustanovení tohoto znalce vyjádřil tak, že vypracování dalšího znaleckého posudku považuje za nadbytečné, a proto odmítá uhradit soudem požadovanou zálohu na náklady znalečného. Očekával, že soud ve smyslu poučení o následcích nezaplacení zálohy usnesení o ustanovení znalce zruší, a opak zjistil až po doručení znaleckého posudku. Proto podle něho k promeškání lhůty k podání námitek nemohlo dojít. Ve vztahu k výši nákladů státu žalobce nesouhlasil s tím, aby bylo mezi tyto náklady zahrnuto i znalečné zaplacené soudem znalci [jméno] ve výši 17 550 Kč. Z jeho posudku totiž soud neučinil žádná skutková zjištění, toto znalečné tudíž nemůže být přičítáno k tíži žádného z účastníků.

15. Žalovaná ve vyjádření k odvolání namítla, že žalobce se dopouští zásadního pochybení, pokud hodnotí odbornou správnost postupu žalované tzv. ex post, tedy se znalostí následného nepříznivého vývoje jeho zdravotního stavu. Chybně tak dává do souvislosti podstoupenou léčbu s nepříznivým vývojem jeho zdravotního stavu, tedy oslepnutím levého oka, který však nemá původ v podstoupené léčbě, nýbrž je výslednicí žalobcova primárního onemocnění. Žalovaná se ohradila proti žalobcově snaze navodit dojem, že mu operační zákrok vnutila, když se podle ní navíc jedná o nové, až v odvolání uplatněné tvrzení, které je samo o sobě nepřípustné. Žalovaná připomněla, že žalobce se na první vyšetření dostavil do vitreoretinální poradny oční kliky žalované na doporučení [jméno] z [právnická osoba] Stěžoval si na zhoršení zraku levého oka trvající asi 4 měsíce spočívající především v „prolamování obrazu“. Byl vyšetřen [jméno] (dále též lékařka [jméno]), přičemž mu byla diagnostikována přítomnost epimakulární membrány, která deformovala povrch sítnice, působila strukturální změny v makule (centrum sítnice) a podmiňovala zesílení její tloušťky na dvojnásobek. Žalobce byl žalovanou seznámen s nálezem a poučen o možnostech řešení. V těchto případech se nabízí dvě varianty: a) pasivní přístup – tedy pouhé sledování oka, které má své opodstatnění tehdy, pokud se onemocnění dosud neprojevilo, a b) provedení operačního zákroku spočívajícího v odstranění membrány s cílem zmírnit, v lepším případě odstranit obtěžující prolamování obrazu. Žalobcovo onemocnění se již projevilo (ostatně pro tyto obtíže navštívil oční kliniku žalované), proto mu lékařka [jméno] doporučila operační řešení, s nímž žalobce projevil souhlas. Pokud žalobce tvrdí, že o provedení operačního zákroku bylo rozhodnuto žalovanou bez jeho souhlasu, takovýmto způsobem žalovaná nikdy nepostupuje, když by se jednalo o porušení jednoho ze základních principů poskytování zdravotní péče. Podpisu informovaného souhlasu předchází důkladné poučení – tedy rozhovor mezi pacientem a lékařem, v jehož rámci je pacient seznámen se svojí diagnózou, léčebnými možnostmi, jejich výhodami, riziky a známými komplikacemi, přičemž ze strany poskytovatele zdravotních služeb je pacientovi navržen způsob léčby. Následně záleží na rozhodnutí pacienta (které musí být svobodné a informované), zda navrhovaný způsob léčby přijme. Nejinak tomu bylo v žalobcově případě. Žalobce v odvolání vytrhává ze znaleckých posudků jednotlivé věty a bez ohledu na jejich kontext je skládá do pro něho příznivé argumentační mozaiky. Opomíjí však celkové vyznění všech znaleckých závěrů, podle nichž žalovaná postupovala při žalobcově léčbě odborně správně. Jestliže žalobce znalcům vytýká, že se nezaobírali otázkou svobody jeho souhlasu s operačním zákrokem, znalcům nebyly takové dotazy kladeny, a to ani žalobcem. Žalovaná též nechápe, proč by se měl soud zabývat druhou možností medicínského přístupu k žalobcově onemocnění, neboť v takovém případě by byly předmětem řízení ryzí spekulace. Žalovaná navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen jako věcně správný a žalobci bylo uloženo nahradit jí náklady řízení.

16. Vedlejší účastník na straně žalované se ve vyjádření k odvolání žalobce plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, které ve stručnosti shrnul. Soud podle něho dospěl ke správnému závěru o tom, že ke zhoršení zdravotního stavu žalobce došlo pouze v důsledku postupujícího onemocnění, a nikoliv v důsledku pochybení žalované. Shodně jako žalovaná žalobci vytkl, že v odvolání vytrhává z kontextu jednotlivé části znaleckých posudků a z nich vyvozuje pro sebe příznivé důsledky. Žalobce tak zcela opomíjí celkové vyznění všech znaleckých posudků, ze kterých plyne, že žalovaná postupovala s náležitou odbornou péčí a v souladu s lege artis. Vedlejší účastník proto navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost nahradit mu náklady odvolacího řízení.

17. Odvolání bylo podáno včas osobou k němu oprávněnou (§ 201, § 204 o. s. ř.) a obsahuje způsobilé odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. c) a e) o. s. ř. Odvolací soud proto přezkoumal jím napadený rozsudek při jednání, při němž současně při respektování zákazu novot v odvolacím řízení (§ 205a o. s. ř.) doplnil dokazování v podle něj potřebném rozsahu. Poté dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

18. Odvolací soud nejprve ověřil, zda řízení před soudem prvního stupně netrpí některou ze zmatečnostních vad vyjmenovaných v § 212a odst. 5 o. s. ř., případně jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejprve se věnoval odvolací námitce žalobce, že soud prvního stupně chybně posoudil jeho námitku podjatosti vznesenou vůči znalci [jméno] jako opožděnou. Takovýto závěr se však z obsahu spisu nepodává, neboť soud prvního stupně o námitce podjatosti tohoto znalce vznesené žalobcem v podání ze dne [datum] 2025 (č. l. 528) rozhodl věcně při jednání konaném dne [datum] 2025, při němž předtím, než tohoto znalce vyslechl, vyhlásil usnesení, že znalec [jméno] není vyloučen z podání znaleckého posudku v této věci a ze stvrzení závěrů jím podaného znaleckého posudku (č. l. 545). Přes okolnost, že podle obsahu protokolu o jednání soud předmětné usnesení současně účastníkům ústně odůvodnil, písemné odůvodnění tohoto závěru provedl znovu pod bodem 12 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Ani z něho se nepodává, že by soud považoval námitku podjatosti znalce [jméno] vznesenou žalobcem za opožděnou. Vzhledem k tomu, že žalobce v odvolání neuvedl jiný důvod podjatosti tohoto znalce, než jaký uplatnil v podání ze dne [datum] 2025, podle odvolacího soudu postačí odkázat na důvody, pro které soud prvního stupně správně rozhodl o jeho nevyloučení z podání znaleckého posudku v této věci. Jiné vady řízení nebyly účastníky uplatněny a neshledal je ani odvolací soud.

19. Po přezkumu skutkových závěrů soudu prvního stupně odvolací soud uzavírá, že tento soud provedl rozsáhlé a velmi precizní dokazování, přičemž všechna jeho skutková zjištění i na jejich základě přijaté skutkové závěry plně odpovídají obsahu jím provedených důkazů. Pro stručnost proto odvolací soud ohledně skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně plně odkazuje na body 7 až 21 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku.

20. Odvolací soud současně dospěl k závěru, že s ohledem na obsah odvolacích námitek žalobce, který již nebrojí proti odbornému medicínskému postupu žalované při výkonu vlastní lékařské péče o jeho zdraví, avšak nadále tvrdí, že žalovaná ho nepoučila o možnosti dvou alternativ řešení u něho zjištěné diagnózy, tedy i o možnosti pasivního přístupu spočívajícího v prostém sledování pacientova oka, ale bez konsenzu se žalobcem vybrala druhou variantu spočívající v operačním zákroku, je nezbytné dokazování doplnit o výslech tehdejší ošetřující lékařky žalobce [jméno]. Jedná se o důkaz, jehož provedení v odvolacím řízení je přípustné, neboť byl navržen žalovanou již před soudem prvního stupně (viz podání žalované na č. l. 199). Soud prvního stupně tento důkazní návrh žalované zamítl s odůvodněním, že nelze očekávat, že by lékařka [jméno] vzhledem k časovému odstupu od provedené operace mohla sdělit nové skutečnosti v této věci, a že by byla schopna vyjádřit se pouze k obecnému postupu provádění dané operace, nikoli ke svému konkrétnímu výkonu v roce 2013. Takovýto procesní postup soudu prvního stupně však nebyl správný, neboť odpověď na otázku, zda si účastníkem navržený svědek bude pamatovat pro věc důležité skutečnosti, nelze předjímat.

21. Svědkyně [jméno] vypověděla, že tento konkrétní případ už si nevybavuje. Pacientů s potížemi, které lze odstranit operativně, mají velké množství. Pacienti nejprve vylíčí, jaké mají potíže, lékaři je vyšetří a navrhnou možnosti, jak tyto potíže odstranit. Když sítnici pokryje membrána, postupně fibrotizuje a tkáň sítnice vytahuje nebo ztlušťuje, což způsobí pokroucený obraz. Lékaři provedou základní vyšetření na speciálním přístroji, ten vizualizuje, jak je membrána ztluštělá a kde, a oni z toho usuzují, zda lze membránu úspěšně odstranit. Operace pak spočívá v tom, že lékař do oka provede tři vstupy, jedním vstupem teče infuze, druhým vstupem si lékař svítí a třetím zavede nástroj, kterým řeže a odsává sklivec. Mezi sklivcem a sítnicí je pak přirostlá membrána, kterou si lékař obarví a poté ji po částech odstraní z centrální části sítnice. Tím se odstraní pokroucený obraz, neostrost vidění se tím ale většinou neodstraní. Na oční klinice žalované to funguje tak, že spádový oční lékař k nim pacienty posílá, když v oku něco vidí a předpokládá, že by to mělo být na operační zásah. Lékaři pacienty vyšetří a když řeknou, že potíže nemají, vysvětlí jim, v čem ten problém s membránou spočívá, že by ji sice mohli operativně odstranit, ale že je to zbytečné, protože jejich vidění by se nijak nezměnilo. Takové pacienty si pak nechají na pozorování. Pokud pacienti už mají problém s viděním, je logické, že přišli za účelem jeho odstranění. Svědkyně je vyšetří, vysvětlí možnost operativního odstranění membrány a co jim to přinese, a když souhlasí, dá jim termín operace. Když se s předoperačními vyšetřeními dostaví k hospitalizaci, znovu je vyšetří přijímající lékař a ten jim vysvětlí znovu, v čem bude operační zákrok spočívat, a dá jim podepsat informovaný souhlas. Po předestření souhlasu pacienta s výkonem pars plana vitrektoomie ze dne [datum] 2013 (č. l. 32) svědkyně potvrdila, že toto je informovaný souhlas žalovaného, a poukázala na okolnost, že kromě podpisu pacienta je na něm i podpis přijímajícího lékaře. Uvedla, že před jednáním odvolacího soudu si prošla zdravotní dokumentaci žalobce, aby si vše připomenula. Jí podávané informace ohledně léčby žalobce zjistila z jeho zdravotnické dokumentace, protože má až 10 operací týdně a na tento konkrétní případ si logicky nepamatuje. Z odborného hlediska svědkyně vysvětlila, že sítnice pokrývá celou oční kouli, ale zorný úhel kamery, kterou lékař oko vyšetřuje před operací, je cca 45 stupňů. Lepší kameru mají asi dva roky. Svědkyně až při operaci zjistila, že v periferní sítnici je obrovská trhlina, kterou je třeba ošetřit, protože její vnitřní okraj už byl ztluštělý. Jejím úkolem bylo se snažit ji narovnat a připojit ji na spodní vrstvu, k čemuž si pomáhá expanzivním plynem a laserem, aby lépe přilnula. Bylo tak zřejmé, že ta ztluštělá membrána vznikla zřejmě následkem té trhliny v periferní sítnici, kterou pronikly buňky z vrstev pod ní, takže pacient trpěl proliferativní vitreoretinopatii. Asi za tři měsíce žalobce přišel s odchlípnutou sítnicí a ta byla odchlípená už trychtýřovitě, což znamená, že už je sítnice poškozená funkčně. Plyn v oku drží sítnici na místě 4 až 6 týdnů, to pacient nejprve nevidí vůbec, a jak plyn ubývá, tak se mu vidění obnovuje. Zde přišel pacient po třech měsících, z čehož bylo zřejmé, že po vstřebání plynu musel chvíli normálně vidět a pak se sítnice odchlípila, proces tedy pokračoval. Tuto nemoc nelze zastavit, protože proliferace buněk pokračuje a tkáně ztlušťuje, ty přestanou být funkční. Třetí operace pak byla za účelem odstranění srůstů mezi duhovkou a čočkou, k nimž došlo také v důsledku té proliferace. Svědkyně dále uvedla, že žalobce přišel na oční kliniku žalované s tím, že hůř vidí a prolamuje se mu obraz. Svědkyně provedla vyšetření a zjistila, že sítnice je pokrytá membránou, v důsledku čehož je ztluštělá na dvojnásobek. K odstranění obtíží se nabízela jedině tato operace. Sledování v tomto případě není řešení obtíží, které pacient měl. Pokud jsou jí předestřeny názory znalců přibraných do řízení, že oni by se operovat nenechali, je třeba přihlédnout k tomu, že viděli stav žalobce po třech operacích a s odstupem několika let, takže nemohli vycházet ze stavu, který byl lékařům žalované zřejmý v době, kdy operaci žalobci nabídli. Zajištění informovaného souhlasu je v kompetenci přijímajícího lékaře a nikoli operatéra, proto na informovaném souhlasu z [datum] 2013 logicky není její podpis, ale podpis lékařky přijímající žalobce na pokoji. Svědkyně pacienta tedy vyšetří v ambulanci a na operačním sále s ním pak komunikuje o tom, co konkrétně bude dělat. Standartně vidí pacienty v den přijetí, kdy si je na oddělení ještě vyšetří. Někdy se to ale nepodaří a vidí je až na sále, to si projde před zákrokem dokumentaci, aby viděla, zda a co se mezitím změnilo. Svědkyně si nevzpomíná, že by někdo, kdo přišel s potížemi, jimi navrhovanou operaci odmítl. Logické je, že ji odmítne ten, kdo potíže ještě nemá. V takovém případě si nechají pacienty na pozorování, provádí kontrolní vyšetření a program jim to srovná. Ne vždy nález odpovídá tomu, co vnímá pacient. Membrána může být stabilní několik let anebo se to může zhoršit během týdnů. Svědkyně si myslí, že s epiretinální membránou mají dokonce víc pacientů jen ve sledování než těch operovaných.

22. Žalobce po výslechu svědkyně shora doplnil, že si své vady všiml, když se mu začaly vlnit řádky. Praktický lékař ho poslal ke specialistovi, tak šel do [právnická osoba]. Tam mu řekli, že je v oku nějaká vada a ať s ní jde do [právnická osoba]. Svědkyně ho vyšetřila, vysvětlila ten problém s membránou a nabídla mu operaci. Ptal se, kdy po ní bude v pořádku, a ona říkala, že asi za dva měsíce.

23. Po doplnění dokazování výslechem svědkyně [jméno] odvolací soud dospěl k závěru, že jím byla nade vší pochybnost potvrzena správnost závěru soudu prvního stupně, že žalovaná i při samotném indikování operace zvolila postup podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů. Svědkyně popsala pravidelný postup lékařů oční kliniky žalované v případě, že je k nim spádovým očním lékařem poslán pacient, u něhož je následně diagnostikována proliferativní vitreoretinopatie. Odvolací soud nemá důvod pochybovat o tom, že v případě, že pacient nepociťuje žádné obtíže, lékaři mu doporučí pasivní přístup spočívající v kontrolním sledování oka, zatímco pacientům, kteří jejich pracoviště vyhledají za účelem zjištění, zda lze odstranit již projevenou vadu vidění, vysvětlí jim podstatu jejich onemocnění a nabídnou jim operativní výkon pars plana vitrektomie, tedy operaci zadního segmentu oka. Takovýto postup svědkyně [jméno] potvrdil i sám žalobce při jednání před odvolacím soudem, kdy uvedl, že svědkyně ho vyšetřila a poté mu „vysvětlila ten problém s membránou a nabídla operaci.“ Povaha, podstata, průběh i rizika tohoto výkonu byly žalobci následně poskytnuty písemně v jím podepsaném souhlasu s výkonem pars plana vitrektomie (PPV) ze dne [datum] 2013. V řízení bylo současně jak znaleckými posudky několika znalců, tak odbornou literaturou potvrzeno, že při diagnóze zjištěné u žalobce byla indikace operačního řešení technikou pars plana vitrektomie standardním postupem, neboť žalobce již trpěl zhoršeným viděním. Pokud žalobce žalované vytýká, že mu nebyla předestřena obě řešení, svědkyně [jméno] logicky vysvětlila, že pacientovi, který oční kliniku žalované vyhledá za účelem pomoci se zlepšením vidění, nabízejí možnost tohoto operativního zákroku, neboť pouhým pasivním přístupem, tedy sledováním oka, by jeho požadavku nevyhověli. Lékař vždy pacientovi vysvětlí situaci a navrhne mu způsob léčby a pacient po tomto poučení lékařem s jeho návrhem souhlasí nebo ne. Není žádný důvod předpokládat, že u žalobce tomu bylo jinak. Žalované tak podle názoru odvolacího soudu nelze vytýkat, že žalobce zřejmě výslovně nepoučila o možnosti tzv. pasivního přístupu, neboť žalovanou navštívil právě za účelem odstranění, případě alespoň zlepšení jeho rozvlněného obrazu. Koneckonců takovou možnost si může pacient zvolit vždy sám, neboť souhlas s operačním výkonem zdravotnímu zařízení uděluje až po seznámení s riziky a alternativami jím nabízeného zákroku. Pokud žalobce poukazuje na názor v řízení slyšených znalců [jméno] a [jméno], že nebýt prvé operace, pacient by slepnul déle, z čehož si pro sebe dovozuje „ukvapené rozhodnutí“ žalované o této operaci, je třeba mít na zřeteli, že všichni do řízení přibraní znalci měli za úkol zvážit, zda zdravotnické zařízení (lékař) zvolilo postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný k pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše přitom bylo třeba posuzovat tzv. „ex ante“, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodnutí, respektive v době provádění zákroku (srov. Např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 25 Cdo 422/2009, ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 25 Cdo 259/2012 a ze dne 6. 1. 2017 sp. zn. 25 Cdo 41688/2016). Všichni znalci shodně dospěli k závěru, že žalovaná při lékařské péči o žalobce postupovala v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Jestliže poté znalci [jméno] a [jméno] na cílené otázky zástupce žalobce odpověděli výše popsaným způsobem, nejednalo se evidentně o jejich odborný náhled „ex ante“, ale o jejich hodnocení aktuálního zdravotního stavu žalobce vyvolaného náhodou, kterou nebylo možno při indikaci prvního operačního výkonu předpokládat.

24. Z hlediska odpovědnosti žalované za zdravotní újmu vzniklou žalobci je tak významná toliko otázka, zda ho žalovaná řádně a dostatečně poučila o možných rizicích a alternativách jemu navrženého zákroku.

25. Informační povinnost poskytovatele zdravotních služeb vůči pacientovi byla do 31. 12. 2013 upravena pouze v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a to takto: Podle § 31 odst. 1 z. s. s. je poskytovatel povinen a) zajistit, aby byl pacient srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu a všech jeho změnách (dále jen „informace o zdravotním stavu“), b) umožnit pacientovi nebo osobě určené pacientem klást doplňující otázky vztahující se k jeho zdravotnímu stavu a navrhovaným zdravotním službám, které musí být srozumitelně zodpovězeny. Podle § 31 odst. 2 z. s. s. informace o zdravotním stavu podle odstavce 1 obsahuje údaje o a) příčině a původu nemoci, jsou-li známy, jejím stadiu a předpokládaném vývoji, b) účelu, povaze, předpokládaném přínosu, možných důsledcích a rizicích navrhovaných zdravotních služeb, včetně jednotlivých zdravotních výkonů, c) jiných možnostech poskytnutí zdravotních služeb, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích pro pacienta, d) další potřebné léčbě, e) omezeních a doporučeních ve způsobu života s ohledem na zdravotní stav a f) možnosti 1. vzdát se podání informace o zdravotním stavu podle § 32 a 2. určit osoby podle § 32 a 33 nebo vyslovit zákaz o podávání informací o zdravotním stavu podle § 33.

26. Odpovědností poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví v případě nedostatečného poučení o možných rizicích a alternativách zákroku, ač jinak byla zdravotnická služba poskytnuta lege artis, se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013 publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 81/2015. V něm Nejvyšší soud vyslovil tyto závěry: „Dovolací soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je-li lékařský zákrok vykonán neoprávněně, musí ten, kdo jej provede, nést riziko případného nepříznivého následku. Tento názor nemá oporu v hmotněprávní úpravě odpovědnosti za škodu a narušuje rovnováhu mezi ochranou života a zdraví jako nejcennějších životních hodnot a základním principem občanskoprávní odpovědnosti, že zásadně lze činit odpovědným za škodu jen toho, kdo ji svým protiprávním jednáním způsobil. Každý výkon v medicínské oblasti je samozřejmě s riziky neodmyslitelně spjat a jejich materializace může být otázkou prosté náhody, respektive lidskými silami neovlivnitelného průběhu věcí. Poskytovatel zdravotní péče by neměl nést odpovědnost za zákrok, jenž byl proveden odborně správně, i když naneštěstí, a to nikoli vinou zdravotnického personálu, měl pro pacienta nepříznivé důsledky. Nadměrná odpovědnost může být pro stabilitu a spravedlivost systému kompenzace za materiální i imateriální újmu stejně škodlivá jako odpovědnost nedostatečná. Neobstojí ani argument, že by jinak povinnost nezasahovat do tělesné integrity bez informovaného souhlasu nebyla efektivně sankcionována, neboť tento názor pomíjí, že zásahy do tělesné integrity, svobody, soukromí, lidské důstojnosti a dalších nehmotných statků jsou odčinitelné prostředky ochrany osobnosti. Ostatně i v odvolacím soudem citované publikaci (Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 112, 185-192) je poukazováno na zahraniční odbornou literaturu a judikaturu, z níž vyplývá, že uvedené názory mají v současnosti v právním myšlení značnou váhu. Při posouzení existence příčinné souvislosti mezi nedostatečným poučením a vznikem škody je nutno především vyhodnotit, jakého poučení se pacientovi dostalo, popřípadě mělo dostat. Poučení musí být takové, aby i laik mohl zvážit rizika zákroku a rozhodnout se, zda jej podstoupí či nikoli. Odpovědnost zdravotnického zařízení v uvedených případech nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí. V mnoha případech (zejména tam, kde neprovedení zákroku představuje větší riziko poškození zdraví než jeho provedení) totiž bude platit, že i kdyby pacient býval onu chybějící informaci před zákrokem měl, rozhodl by se zcela stejně, tedy že výkon podstoupí. Pak je ovšem spravedlivé, aby důsledky lege artis provedeného zákroku i riziko jeho případného nezdaru nesl sám. To je v souladu s tradiční zásadou, že poškozený nese následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009).“ 27. Žalobce při jednání před odvolacím soudem potvrdil, že lékařka [jméno] mu po jeho vyšetření v ambulanci oční kliniky žalovaného vysvětlila přinejmenším příčinu jeho nemoci, povahu a předpokládaný přínos operačního výkonu pars plana vitrektomie a přibližnou dobu rekonvalescence. Informace o povaze, podstatě, průběhu i rizicích tohoto výkonu byly žalobci následně poskytnuty písemně v jím podepsaném souhlasu s výkonem pars plana vitrektomie (PPV) ze dne [datum] 2013. Uvedený tiskopis obsahoval indikaci zákroku, podrobný a srozumitelný popis zákroku, jeho možné alternativy (resp. informaci o jejich absenci), možná rizika, dále informace o průběhu pooperační fáze. Žalobce byl též poučen, že hrozí riziko ztráty zraku s pravděpodobností 0,1 %. Operační komplikace, která může nastat, je prudké krvácení do nitra oka. Text poučení je srozumitelný, adekvátní, bez složitých lékařských termínů.

28. Po aplikaci ustanovení § 31 z. s. s. ve spojení s výše citovanými závěry Nejvyššího soudu přijatými v jeho věci sp. zn. 25 Cdo 1381/2013 na skutkový stav zjištěný po doplnění dokazování v odvolacím řízení dospěl odvolací soud k jednoznačnému závěru, že žalovaná nejen že správně žalobci indikovala s ohledem na jeho zdravotní stav operační výkon pars plana vitrektomie, ale taktéž ve vztahu k němu řádně splnila svoji informační povinnost poskytovatele zdravotních služeb vyplývající z § 31 z. s. s. Bylo totiž prokázáno, že žalovaná žalobci sdělila všechny rozhodné skutečnosti, po seznámení s nimiž se žalobce dobrovolně a svobodně rozhodl, že lékařský zákrok postoupí. Nelze tedy v žádném případě uzavřít, že předmětný lékařský výkon byl vykonán neoprávněně. Poskytovatel zdravotní péče v takovém případě nenese odpovědnost za zákrok, jenž byl proveden odborně správně, i když naneštěstí, a to nikoli vinou zdravotnického personálu, měl pro pacienta nepříznivé důsledky. V řízení bylo nade vší pochybnost prokázáno, že při určení diagnózy žalobce a při předoperačním vyšetření nebylo možno odhalit další zdravotní komplikaci v levém oku žalobce spočívající v obrovské trhlině v periferní sítnici. Až v průběhu operace tak lékařka [jméno] zjistila, že ztluštělá membrána v centrální části sítnice, jejíž odstranění operační výkon sledoval, vznikla zřejmě následkem této trhliny v periferní sítnici, kterou pronikly buňky z vrstev pod ní. Žalobce tak sice trpěl správně diagnostikovanou proliferativní vitreoretinopatií, její příčina se však vymykala obvyklým příčinám jejího vzniku, přičemž nebyla zjistitelná v předoperační fázi. Další dva operační výkony provedené žalovanou dne [datum] 2014 a dne [datum] 2015 byly vyvolány právě odchlípením periferní sítnice v důsledku v ní vzniklé trhliny, jak vyplývá nejen z příslušných operačních protokolů, ale i z provedených znaleckých posudků. Žalovaná proto za pooperační komplikace vedoucí následně až k úplnému oslepnutí žalobce na pravé oko nenese žádnou odpovědnost. Soud prvního stupně proto žalobu, kterou se vůči ní žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy na zdraví, správně v celém rozsahu zamítnul.

29. Odvolací soud shledal věcně správným též výrok II rozsudku, kterým soud prvního stupně v řízení neúspěšnému žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v celkové výši 4 800 Kč. Odůvodnění tohoto výroku v bodě 40 odůvodnění rozsudku je vyčerpávající, proto postačí na ně plně odkázat.

30. Při přezkumu výroku III rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud zjistil jeho částečné pochybení spočívající v nesprávném posouzení povahy některých jím vykonaných úkonů právní služby. Jeho závěr, že právní zástupce vedlejší účastníka v této věci učinil celkem 11 úkonů právní služby, je správný. Správně mu též přiznal odměnu v plné sazbě 3 100 Kč za 4 úkony právní služby spočívající v 1. přípravě a převzetí zastoupení (č. l. 101), 2. vyjádření ze dne [datum] 2019 (č. l. 203), 3. účasti na soudním jednání dne [datum] 2020 (č. l. 215) a 4. vyjádření ke znaleckému posudku ze dne [datum] 2020 (č. l. 263) a odměnu v poloviční sazbě 1 550 Kč za 5. vyjádření ke znaleckému posudku ze dne [datum] 2025 (č. l. 533). Za úkony právní služby spočívající v 6. vyjádření ze dne [datum] 2018 (č. l. 115), 7. vyjádření ke znaleckému posudku ze dne [datum] 2019 (č. l. 144), 8. vyjádření ke znaleckému posudku ze dne [datum] 2022 (č. l. 344), 9. vyjádření ke znaleckému posudku ze dne [datum] 2023 (č. l. 374), 10. vyjádření ke znaleckému posudku ze dne [datum] 2023 (č. l. 414) a 11. vyjádření ke znaleckému posudku ze dne [datum] 2024 (č. l. 466) však bylo třeba přiznat odměnu pouze v poloviční sazbě 1 550 Kč. V těchto případech totiž nelze podání vedlejšího účastníka podřadit pod § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT), neboť se jednalo pouze o stručná oznámení, že vedlejší účastník souhlasí se závěry znalce a nepožaduje jeho výslech. V případě těchto úkonů právní služby proto odvolací soud postupoval při jejich honorování shodně jako soud prvního stupně při honorování vyjádření ke znaleckému posudku ze dne [datum] 2025 a odměnu za ně stanovil podle § 11 odst. 3 ve spojení odst. 2 písm. h) AT v poloviční výši 1 550 Kč. Náklady vedlejšího účastníka spojené s jeho právním zastoupením proto činí za dobu do [datum] 2024 součet částek 12 400 Kč (4krát odměna 3 100) + 9 300 Kč (6krát odměna 1 550) + 3 000 Kč (10krát paušální náhrada 300 Kč). Za úkon právní služby provedený v době od 1. 1. 2025 mu náleží odměna za 1 úkon právní služby v sazbě 1 550 Kč a 1 paušální náhrada v sazbě 450 Kč. Dále soud prvního stupně přiznal vedlejšímu účastníku správně náhradu hotových výdajů za cestovní výdaje podle vyhlášky č. 358/2019 Sb. ve výši 1 925 Kč, a to za jednu cestu k jednání konanému dne [datum] 2020 na trase [adresa] a zpět (2krát 154 km, při sazbě náhrady vozidla 4,20 Kč/km, ceně paliva dle vyhlášky 32 Kč/l a spotřebě dle technického průkazu 6,4 litru/100 km ve výši 1 925 Kč, za promeškaný čas strávený cestou autem k jednání konaném dne [datum] 2020 na trase [adresa] a zpět, a to za 14 (10) započatých půlhodin v sazbě 100 Kč, tj. celkem 1 000 Kč. Vedlejší účastník tak vynaložil v řízení před soudem prvního stupně náklady v celkové výši 29 625 Kč. Protože právní zástupce vedlejšího účastníka je plátcem DPH, odvolací soud přiznal i 21 % DPH z částky 29 625 Kč, což činí 6 221,25 Kč. Celková výše nákladů řízení vynaložených vedlejším účastníkem v řízení před soudem prvního stupně tak činí 35 846,25 Kč.

31. Výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení státu, je i přes námitky žalobce uplatněné v jeho odvolání správný. Soud sice opomněl uvést, že žalobci je tato povinnost ukládána podle § 148 odst. 1 o. s. ř., tedy podle výsledku řízení, a taktéž neuvedl řádně všechny soudem vyplacené položky znalečného jednotlivým znalcům, žalobci však uložil platební povinnost ve správné výši 39 822 Kč. Z obsahu spisu se podává, že žalobce složil na úhradu znaleckého posudku zálohy v celkové výši 8 000 Kč. Celkové náklady znalečného činí 47 822 Kč (znalečné znalci [jméno] ve výši 7 800 Kč, znalečné znalci [jméno] ve výši 19 572 Kč, znalečné znalci [jméno] ve výši 17 550 Kč a znalečné znalci [jméno] ve výši 3 000 Kč). Pokud žalobce namítá, že by mu neměla být uložena náhrada znalečného znalci [jméno] ve výši 17 550 Kč, jednak proti vyúčtování znalečného neměl žádné námitky, ale – a to zejména – byla takto fakticky odměněna práce znalce [jméno], který při svém svědeckém výslechu potvrdil, že se jedná o jeho odborné závěry. Znalec [jméno] poté, co byl ustanoven znalcem ad hoc, podal znalecký posudek pouze do protokolu před soudem, v němž na tyto písemné závěry odkázal, přičemž za znalecký výslech vyúčtoval pouze 3 000 Kč. Není proto důvod, pro který by nemělo být znalečné vyplacené znalci [jméno] do nákladů státu zahrnuto. Jejich nedoplatek po odečtení zálohy byl proto správně stanoven ve výši 39 822 Kč.

32. Výsledek odvolacího řízení je tedy takový, že výroky I, II a IV rozsudku soudu prvního stupně byly podle § 219 o. s. ř. potvrzeny jako věcně správné (výrok I). Ve výroku III byl tento rozsudek současně změněn tak, že žalobci byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 35 846,25 Kč (výrok II).

33. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce s odvoláním ve věci samé neuspěl, a proto je povinen nahradit náklady obou ostatních účastníků řízení. Žalovanému takto nahradí náklady řízení nezastoupeného účastníka spočívající ve dvou paušálních odměnách (vyjádření k odvolání a účast při jednání před odvolacím soudem) po 300 Kč stanovených podle §151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 a 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. (výrok III). Vedlejšímu účastníkovi na straně žalované žalobce nahradí náklady za 1 úkon právní služby v sazbě 3 100 Kč spočívající ve vyjádření k odvolání (§ 9 odst. 4 písm. a/ AT, § 11 odst. 1 písm. d/ AT), k níž náleží paušální náhrada hotových výdajů 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT). K součtu těchto částek 3 550 Kč bylo opět třeba připočíst DPH v sazbě 21 %, jejímž je zástupce vedlejšího účastníka plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a proto konečný výše nákladů odvolacího řízení vedlejšího účastníka činí 4 295,50 Kč. Platební místo bylo v tomto případě určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok IV).

Poučení