19 Co 201/2024 - 313

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudkyň JUDr. Ireny Šolínové a Mgr. Martiny Nyplové ve věci žalobců: a) [jméno], narozený [datum narození] bytem [adresa] b) [jméno] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [jméno]. sídlem [adresa] proti žalovanému: [jméno] bytem [adresa] zastoupen advokátkou [jméno] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti k odvolání všech účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 2024 č. j. 8 C 185/2023-268 ve znění opravného usnesení ze dne 17. 6. 2024 č. j. 8 C 185/2023-280 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje, a to ve výroku I v tomto znění: Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se tvrzení, že žalobce a) je jako předseda správní rady [název] „bílým koněm“, za něhož jedná žalobce b), a zveřejnit v periodickém tisku [název], rubrika [adresa] kraj a nechat vyhlásit v místním rozhlase v obcích [název] a [název] omluvu ve znění navrženém žalobci, se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni nahradit žalovanému společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 5 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu o ochranu osobnosti podanou žalobci proti žalovanému (výrok I). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Podle odůvodnění rozsudku se žalobci žalobou doručenou soudu dne [datum] 2023 domáhali, aby soud uložil žalovanému povinnost zdržet se tvrzení, že žalobce a) je jako předseda správní rady [název] (dále „Spolek“) „bílým koněm“, za něhož jedná žalobce b), a povinnost zveřejnit v periodickém tisku [název], rubrika [adresa] kraj a nechat vyhlásit v místním rozhlase v obci [název] a v obci [adresa] omluvu tohoto znění: Omlouvám se panu [jméno], [funkce] správní rady [název], že jsem tvrdil, že pan [jméno] jako [funkce] správní rady [název] je bílým koněm, za něhož jedná pan [jméno], jak bylo publikováno v článku s názvem [název] na str. [číslo] v rubrice [adresa] kraj v [název] dne [datum] a v článku s názvem [název] na [název] a [název].cz dne [datum]. Toto mnou sdělené tvrzení je nepravdivé a protiprávně jsem jím zasáhl do cti, vážnosti a důstojnosti pana [jméno], [funkce] správní rady [název]. Omlouvám se. [jméno], bytem [adresa] Omlouvám se panu [jméno], advokátovi, za to, že jsem tvrdil, že pan [jméno] jako [funkce] správní rady [název] je bílým koněm, za něhož jedná pan [jméno], jak bylo publikováno v článku s názvem [název] na str. [číslo] v rubrice [adresa] kraj v [název] dne [datum] a v článku s názvem [název] publikovaném na [název].cz a [název].cz dne [datum]. Toto mnou sdělené tvrzení je nepravdivé a protiprávně jsem jím zasáhl do cti, vážnosti a důstojnosti pana [jméno], advokáta. Omlouvám se. [jméno], bytem [adresa].

3. Žalobci tvrdili, že v článku [název] a v článku [název], oba od autora [jméno], zaznělo od žalovaného prohlášení: „Podle [jméno] se [jméno] je [jméno] „bílým koněm“, za něhož jedná právě [jméno]“. Tímto prohlášením bylo zasaženo do osobnostních práv obou žalobců. Prohlášení je samo o sobě dehonestující, čehož si musel být žalovaný vědom, bylo proneseno za účelem poškození cti, vážnosti a důstojnosti žalobců a zasáhlo do jejich osobnostních práv. Uvedený výrok přesáhl případnou oprávněnou kritiku, která je v demokratickém právním státě možná z titulu svobody projevu, neboť se zakládá jednak na nepravdivých sděleních, jednak vybočuje z mezí přípustné kritiky. Žalobci dále tvrdili, že žalovaný nejméně od počátku roku 2022 rozšiřuje ve vztahu k veřejným institucím, možným sponzorům a obchodním partnerům, ve vztahu k občanům obce [adresa], k obci [adresa], Biskupství [adresa] a možným členům spolku nepravdivé a dehonestující informace o působení, roli a postavení žalobce a) ve Spolku na obnovu kostela sv. [název] a o roli a postavení žalobce b) jako zástupce uvedeného spolku.

4. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Popřel, že by předmětný výrok pronesl, obsah článků neodpovídá tomu, co žalovaný autorovi článku sdělil. Při rozhovoru s autorem článku žalovaný s [jméno] popsali, jak Spolek funguje, jak a kdo za Spolek jedná a naznačili podezření, že žalobce a) je ve funkci jen jaksi pro formu, neboť se žádného z dosavadních jednání Spolku na obci, s církví, krajským úřadem ani jinými subjekty nezúčastnil. Článek nebyl žalovanému ani [jméno] předložen k autorizaci. Vyjádření žalovaného k činnosti Spolku nebyla tvrzením faktů, nýbrž hodnotícím úsudkem. Tento jeho hodnotící úsudek tak, jak ho vyjádřil při rozhovoru s autorem článku a jak je zaznamenán na nahrávce rozhovoru, v žádném případě nevybočil z limitů přípustnosti, jednalo se o věcnou, konkrétní a přiměřenou kritiku, nešlo o žádnou tendenční a neopodstatněnou kritiku či bezdůvodné a nepodložené očerňování či pomlouvání žalobců. Pro svůj úsudek měl žalovaný rozumné a logické důvody, neboť měl reálný základ, a to informace, které byly o činnosti Spolku a o projektu výstavby land artového prvku (rondelu), kterou Spolek zamýšlí, známy a které si žalovaný zjistil. V článku byl dán prostor oběma stranám, tedy zastáncům i odpůrcům stavby rondelu, a šlo tedy o jakousi veřejnou debatu a polemiku, nepřekračující meze přípustnosti. Obsah článku a jeho vyznění tak nebylo a ani nemohlo být způsobilé způsobit žalobcům újmu na jejich osobnostních právech a snížit jejich vážnost, důstojnost či čest. Žádné manipulace s veřejným míněním ani žádného šikanózního jednání vůči žalobcům se žalovaný nedopustil, neboť s [jméno] pouze na základě faktů vyslovovali opodstatněné a důvodné pochybnosti o činnosti Spolku a o smysluplnosti výstavby rondelu. Svůj úsudek žalovaný opíral o to, že se žalobce a) o kostel, natož o jeho opravy nikdy nezajímal, nikdy se nezúčastnil žádných aktivit spojených s kostelem, jeho záchranou a opravami. Ani po založení Spolku žalobce a) nevyvíjel osobně jakoukoliv aktivitu, nezúčastnil se např. shromáždění Spolku dne [datum] 2018, na kterém byl zvolen novým předsedou Spolku, a byl zde zastoupen žalobcem b). Za celou dobu výkonu své funkce předsedy Spolku se žalobce a) nezúčastnil žádného jednání o projektu Spolku s obcí [název] ani s [adresa] biskupstvím, nepodepsal žádnou ze žádostí o dotaci, které Spolek podával. Veškeré úkony a jednání za Spolek činí výlučně žalobce b). Proto se žalovaný s [jméno] důvodně domnívali, že funkci ve správní radě Spolku získal žalobce a) pouze na základě známosti se žalobcem b), pro kterého udržuje dlouhodobě jeho nemovitosti v obci [název], a že byl do této funkce zvolen pouze formálně. Žalobce a) byl ke svému působení ve Spolku vyslechnut dne [datum] 2023 v soudním řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], a z jeho výslechu vyplynulo, že o činnosti Spolku nic neví. Spolek existuje již 8 let, na svou činnost obdržel dotace a dary ve výši přes čtyři miliony korun, ale dosud nejsou žádné výsledky jeho činnosti. Ač plyne z názvu Spolku, že předmětem jeho činnosti je oprava kostela, za celou dobu své existence Spolek na kostel nevynaložil sebemenší částku, nebyla provedena jediná oprava či rekonstrukční práce, nebylo vydáno územní rozhodnutí ani nebylo požádáno o jeho vydání a nebyla dokončena projektová dokumentace pro územní rozhodnutí. Nedošlo ke změně územního plánu, ačkoli plánovaná stavba rondelu ke své realizaci změnu územního plánu vyžaduje, neboť pro výstavbu je nezbytné, aby došlo ke změně využití pozemku v areálu na [adresa] z kategorie veřejná zeleň na využití pro občanskou vybavenost. Obec [název], která je současně členem Spolku, odložila projednání změny územního plánu až na rok 2025, přestože o žádosti o změně územního plánu zastupitelstvo obce rozhodlo již koncem roku 2016. Všechny subjekty, které se na projektu obnovy areálu kostela podílejí (Spolek, obec a Duchovní správa kostela), pak v souvislosti s obnovou kostela obdržely celkem [částka], z čehož činila částka na projektovou dokumentaci [částka]. Podrobný popis aktivit Spolku včetně údajů o získaných a vynaložených prostředcích žalovaný od Spolku nikdy neobdržel. Projekt rekonstrukce kostela obsahuje i řadu stavebních prací provedených ve spolupráci Společnosti ochránců památek ve Východních Čechách (dále „SOPVČ“), která se v záchraně kostela dlouhá léta aktivně angažovala, a farnosti [adresa] v letech 2006 až 2014. Sám žalovaný se jako bývalý starosta při záchraně kostela rovněž angažoval. Na opravy kostela bylo vynaloženo [částka], přičemž členové společnosti SOPVČ a místní patrioti na nich bezplatně odpracovali cca 400 hodin. Stavba takto nákladného rondelu v obci [název] rozhodně nepřiláká do takto malé obce davy turistů, obec nemá ani základní občanskou vybavenost a výstavba rondelu v [název] postrádá smysl. Se stavbou podzemní galerie vyjadřoval od začátku opakovaně nesouhlas také farář [jméno] z farnosti [adresa], který vykonával funkci administrátora v kostele [adresa]. Biskupství přitom přistoupilo k neobvyklému kroku a vyjmulo pozemky [adresa] i s kostelem z vlastnictví farnosti [adresa] a na katastru nemovitostí je přepsalo na nově vytvořenou (dle obecného názoru veřejnosti účelově) Duchovní správu kostela [název] v [adresa] se sídlem v [adresa] a dosadilo do kostela [adresa] jiného faráře, který však za celé čtyři roky neodsloužil v kostele [adresa] jedinou mši. Úsudek žalovaného týkající se činnosti Spolku a jednotlivých osob na jeho činnosti zúčastněných, tedy i jeho vyjádření o osobách žalobců, tudíž nebyly nepodložené.

5. Po provedeném dokazování vzal okresní soud za prokázáno, že na základě rozhovoru žalovaného a [jméno] s novinářem [jméno] vznikl článek s názvem [název], který byl následně publikován v periodiku [název] dne [datum] 2022 a v článku [název] a dále prostřednictvím internetu na více webových stránkách. Autorem článku byl [jméno], který článek před zveřejněním nedal k revizi žalovanému ani [jméno], rovněž na názvu článku se žalovaný ani [jméno] nepodíleli. Při rozhovoru s novinářem žalovaný označil žalobce a) za „bílého koně“, za něhož jedná žalobce b). Obsahem tohoto článku bylo hodnocení činnosti Spolku, zejména způsob jeho řízení předsedou spolku, tj. žalobcem a), kdy přestože je žalobce a) předsedou spolku, na základě plné moci ve většině případů jedná žalobce b), který je zároveň advokátem. U Okresního soudu v [adresa] bylo ve věci sp. zn. [spisová značka] vedeno řízení proti žalovanému [jméno] o ochranu osobnosti, přičemž z odůvodnění pravomocného rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího se podává, že žalobce a) měl o fungování spolku minimální povědomí, a že žalobce b) nesporoval, že po stránce právní a administrativní vede spolek fakticky on. Zároveň má soud tuto skutečnost prokázanou i výpovědí svědka [jméno], který vypověděl, že sám žalobce a) mu v rozhovoru potvrdil, že se cítí být spíše „černým koněm“, kdy skutečně vložil veškerou svoji důvěru do žalobce b), a výpovědí svědka [jméno], který potvrdil, že ohledně projektu spolupracuje s žalobcem b), i výpovědí žalobce a), který uvedl, že hybnou pákou spolku je žalobce b) a že poté, co se stal předsedou spolku, udělil žalobci b) plnou moc. Dále měl soud za prokázáno, že udržovací práce na kostele prováděl do roku 2014 SOPVČ, při zajištění opravy kostela se angažoval zejména [jméno]. V roce [rok] vznikl Spolek, který má za cíl obnovit kostel a přilehlé budovy a místo obohatit výstavbou rondelu. Členem spolku je obec a zprvu i církev (Biskupství v [adresa]), celý projekt byl zaštítěn známými osobnostmi a byl církví i [adresa] krajem podporován. Církev se nyní k projektu staví rezervovaně, přičemž soudem vyslechnutí svědci za změnou postoje církve vidí činnost žalovaného a [jméno]. Z obsahu samotného sporného článku a z výslechů svědků měl soud za prokázané, že pojem ,,bílý kůň“ byl žalovaným v rozhovoru s novinářem [jméno FO] použit v souvislosti s kritikou skutečnosti, že žalobce a) vykonává funkci předsedy spolku pouze formálně a z pohledu veřejnosti osobně nevykonává řídící činnost tak, jak by se od předsedy očekávalo. Pojem „bílý kůň“ byl následně tímto novinářem převzat do výše uvedených článků. Okresní soud dále vzal za prokázáno, že mezi účastníky řízení panují ohledně samotného projektu obnovy kostela a především výstavby rondelu spory. Žalovaný s [jméno] se dlouhodobě snaží zmařit úsilí Spolku obnovit kostel, přilehlé budovy a vystavět rondel. Žalovaný ani [jméno] přitom nerespektují výsledek místního referenda, podávají podněty k prošetření činnosti a financování spolku, informují veřejnost zkresleně a nepravdivě o využití rondelu. Výslechem svědků [jméno] ([funkce] kostela) a svědka [jméno] ([funkce] obce [název]) bylo současně prokázáno, že mnohdy se jednání žalovaného nachází za hranicí dobrých mravů.

6. Z provedených důkazů okresní soud nepřihlédl k vyjádření Odboru památkové péče – územní pracoviště [adresa], vyjádření Odboru hlavního architekta týkajících se návrhu územního plánu obce [název], soupisu rozpočtu na obnovu areálu kostela, výpisu z účtu Spolku, přehledu příjmů Spolku za roky 2015 až 2021 a přehledu oprav kostela za roky 1998 až 2014, neboť podle něho pro rozhodnutí ve věci nemají význam.

7. Po právním stránce posoudil okresní soud věc podle § 81 a § 82 č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) ve spojení se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007. Konstatoval, že v daném případě nebyl obsah článku a označení žalobce a) za „bílého koně“ míněn v rovině trestněprávní, nýbrž měl pouze poukázat na nečinnost žalobce a) ve spolku, kde zastává post předsedy. Vůči žalobci b) soud taktéž nenaznal, že by mělo dojít ke snížení jeho cti nebo postavení a uplatnění ve společnosti, když sám žalobce b) potvrdil, že poté, co některým sponzorům nebo svým klientům situaci objasnil, nedošlo k ukončení žádných obchodní vtahů vůči žalobci b), tudíž předmětný článek ani předmětný výraz dle názoru soudu nebyl dostatečně způsobilý přivodit újmu a snížit čest žalobce b) ani žalobce a). Soud nezjistil ani žádný přesah článku do osobní sféry žalobce a), který uvedl, že pár dní po jeho vydání „měl z ostudy kabát“, ani do osobní sféry žalobce b), který tento zásah spatřoval v tom, že se ho jeho „maminka zeptala, jestli krade“. Daný výraz dle názoru soudu vzhledem k prokázaným skutečnostem a vzhledem k obsahu článku nevybočil z běžné roviny a nebyl způsobilý ohrozit vážnost obou žalobců. Jednalo se pouze o kritiku žalobců založenou na pravdivých důkazech. Okresní soud posoudil výrok žalovaného i podle kritérií vyjmenovaných v nálezu Ústavního soudu sp. z. II. ÚS 2051/14. K povaze výroku uvedl, že se částečně jedná o hodnotový soud a částečně o kritiku žalobců, a to především vzhledem k tomu, že z provedeného dokazování je nesporné, že hodně povinností za žalobce a) jako předsedu spolku skutečně vykonával žalobce b), tedy tvrzení žalovaného vychází minimálně z pravdivého základu. Vzhledem k dalšímu obsahu článku soud daný výrok považuje za korektní. Na žalobce nelze pohlížet jako na osoby veřejně činné, nebyli proto povinni snést vyšší míru kritiky. Žalobce a) nijak neprokázal, že by po zveřejnění článku došlo z jeho strany ke ztížení uplatnění v pracovní sféře ani osobní sféře. Ohledně žalobce b) soud souhlasí, že v jeho případě mohlo dojít k nepříjemnému vysvětlování daného článku svým klientům, příp. rodinným příslušníkům, nicméně ani on neprokázal, že by s ním na základě článků byla ukončena nějaká smlouva o zastupování, případně že by některý sponzor spolku ukončil jeho podporu. Ani jeden ze žalobců dále nijak neprokázal, že by došlo ke zhoršení jejich osobního života. Po zhodnocení kritérií shora soud dospěl k závěru, že pokud se týče kolize práv na svobodu projevu a ochranu důstojnosti žalobců, převážilo v tomto řízení zcela zjevně právo na svobodu projevu. Daný výrok nepřekročil meze oprávněné kritiky, k čemuž soud odkázal na závěry vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 31. 12. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3024/2011, ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 30 Cdo 5161/2008 a ze dne 3. 12. 2002 sp. zn. 28 Cdo 1524/2002. Ze všech těchto důvodů byla žaloba zcela zamítnuta.

8. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle § 150 o. s. ř., přičemž důvody hodné zvláštního zřetele shledal v jednání žalovaného, které mnohdy nebylo poctivé. Je zřejmé, že dlouhotrvající spory mezi účastníky řízení vyvrcholily podáním této žaloby. Žalovaný podává různé podněty k prošetření financování spolku, které se nezakládají na pravdivých skutečnostech a jako takové jsou neúspěšné, a zkresleně informuje veřejnost o způsobu využití plánovaného rondelu, když je veden snahou zvrátit projekt spolku a nerespektuje výsledek referenda. Soud jednání žalovaného hodnotí jako jednání v rozporu s dobrými mravy, což dovodil i z výpovědi svědka [jméno], [funkce] kostela [název], který jednání žalovaného označil za manipulativní a nátlakové. Proto soud žalovanému jako úspěšnému účastníku výjimečně nepřiznal náhradu nákladů řízení.

9. Žalobci v odvolání ve věci samé namítli nepřezkoumatelnost rozsudku okresního soudu pro absenci hodnocení výslechů [jméno] a [jméno], vysvětlení závěru, že jednání žalovaného je nepoctivé, pokud jde o náklady řízení, avšak stejné nepoctivosti nedosahuje jeho jednání pro posouzení merita věci, a neodůvodnění rozhodnutí co do pojmu bílý kůň a jeho dehonestujícího významu, který je obecně znám a je objektivně způsobilý přivodit újmu v oblasti osobnostních práv. Soud prvního stupně chybně interpretuje pojem bílý kůň jako pouhou metaforu, a to v rozporu s důkazem letákem z prevenční kampaně Europolu #Nebudbilymkonem, a v rozporu s výslechy výše označených svědků. Předmětem důkazu pravdy nemůže být, zda fakticky žalobce b) zastupoval žalobce a), neboť to z nikoho „bílého koně“ nečiní. Cílem žalovaného nebylo vést konstruktivní kritiku, ale vyvolat pohoršení vůči žalobcům u veřejnosti použitím tohoto expresívního pojmu. Napadené rozhodnutí dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť soud neposuzoval objektivní způsobilost přivodit újmu, čímž se odchýlil od judikátů Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 154/2002 a 30 Cdo 332/2007. Jestliže soud uvádí, že jde o pouhou kritiku, ta nemůže být nepravdivá, jako je tomu v daném případě. Žalobci navrhli, aby odvolací soud zopakoval jím v odvolání označené důkazy a poté změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobě plně vyhoví a přizná žalobcům náhradu nákladů řízení.

10. Žalovaný podal odvolání proti výroku II rozsudku. Namítl, že pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému jako plně úspěšnému účastníkovi ve věci nebyly splněny zákonné důvody, neboť žádná ze skutečností, kterými prvostupňový soud odůvodňuje své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, nebyla v řízení prokázána. Bylo pouze prokázáno, že žalovaný s [jméno FO] podali ve dvou případech na obec [název] žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. (která však byla bezvýsledná a požadované informace jim ze strany obce poskytnuty nebyly) a dále dva podněty na Krajský úřad [adresa] kraje ke kontrole hospodaření s dotacemi poskytnutými Spolku a obci. Bylo přitom prokázáno, že pochybnosti žalovaného o činnosti spolku a o projektu rondelu měly reálný základ, a z tohoto důvodu chtěli žalovaný s [jméno] nakládání spolku s dotacemi prověřit. Tvrzení žalobců, že by žalovaný podával mnoho jiných podnětů na různé instituce, že by spolek a jeho představitele soustavně úmyslně očerňoval atp., prokázána nebyla. Obě strany sporu uváděly v soudním řízení velké množství různých tvrzení, prvostupňový soud však odůvodnil své rozhodnutí o nákladech řízení výlučně tvrzeními žalobců, která nebyla v řízení prokázána, a tvrzení žalovaného – byť i prokázaná – při rozhodování o nákladech řízení zcela pominul. Odůvodnění výroku o nákladech řízení tak nevychází ze zjištěného skutkového stavu, a nemůže tedy obstát. Žalobci se domáhali nároků z titulu ochrany osobnosti neúspěšně, a měli by proto nést všechny důsledky neúspěšnosti žaloby. Nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému neodůvodňují ani majetkové, sociální či osobní poměry účastníků řízení a pro jeho aplikaci v projednávané věci nesvědčí ani žádné morální důvody. Žalovaný byl jako osoba bez právnického vzdělání nucen se pro svou náležitou obranu v takto složitém sporu nechat zastoupit advokátem, přičemž po něm nelze spravedlivě požadovat, aby náklady vynaložené v souvislosti se soudním řízení nesl ze svého, pokud žaloba byla nedůvodná. Soud pochybil také v tom, že v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí nesdělil účastníkům řízení předem svůj záměr využít moderačního práva podle § 150 o. s. ř., a nedal tak žalovanému vůbec možnost, aby se k tomuto záměru soudu vyjádřil a aby vznášel případná tvrzení či důkazní návrhy proti důvodnosti aplikace tohoto ustanovení. Žalovaný proto považuje výrok prvostupňového soudu o nákladech řízení za libovůli soudu, která postrádá jakýkoliv skutkový a právní základ. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku II tak, že žalobcům bude uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před prvostupňovým soudem.

11. Žalobci ve vyjádření k odvolání žalovaného poukázali na jimi podané odvolání ve věci samé a současně zopakovali jejich stěžejní odvolací argumenty. Vyslovili přesvědčení, že odvolání žalovaného je neopodstatněné, neboť soud prvního stupně správně dovodil nepoctivost žalovaného, resp. jeho jednání v rozporu s dobrými mravy. Cílem žalovaného nebylo vést konstruktivní kritiku, ale vyvolat pohoršení vůči žalobcům u veřejnosti. Ani kritika nebyla přiměřená, neboť používá neadekvátní nepravdivé expresívní výrazy, právě pojem bílý kůň. Žalobci navrhli, aby odvolací soud odvolání žalovaného nevyhověl a naopak vyhověl odvolání žalobců.

12. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobců vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí prvostupňového soudu je správné. V řízení byly provedeny veškeré důkazy nezbytné k úplnému zjištění skutkového stavu a soud se s nimi v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal dostatečným způsobem a své úvahy a závěry dostatečně odůvodnil. Námitka žalobců, že je napadený rozsudek v důsledku absence dostatečného odůvodnění nepřezkoumatelný, je tedy účelová a neodpovídá skutečnosti. Byť žalovaný nesouhlasí s náhledem prvostupňového soudu na jeho jednání, které soud hodnotí jako nepoctivé a v rozporu s dobrými mravy, ačkoli takové jednání nebylo v řízení prokázáno a zůstalo pouze v rovině tvrzení žalobců, v meritu věci je rozhodnutí soudu správné. Soud interpretoval pojem „bílý kůň“ správně a v odůvodnění rozsudku také náležitě rozvedl, jak tento pojem hodnotil a o jaké důkazy tento svůj závěr opřel. Soud v souladu se skutečností uzavřel, že pojem ,,bílý kůň“ byl žalovaným použit pouze v souvislosti s kritikou skutečnosti, že žalobce a) vykonává funkci předsedy Spolku pouze formálně, a že Spolek fakticky řídí žalobce b). V řízení přitom bylo prokázáno, že to odpovídá skutečnosti a kromě jiných důkazů to bylo prokázáno výslechy samotných žalobců. Rovněž po právní stránce posoudil okresní soud věc správně, když správně uzavřel (a v řízení bylo jednoznačně prokázáno), že výrok žalovaného měl reálný základ a vycházel ze skutečnosti a vzhledem k dalšímu obsahu článku ho tedy považoval za korektní. Ze strany žalovaného se přitom nejednalo o skutkové tvrzení, nýbrž o hodnotící úsudek, u kterého není třeba podávat důkaz pravdy, a postačí, pokud je prokázáno, že výrok má reálný základ. V řízení přitom bylo prokázáno, že pochybnosti žalovaného o činnosti Spolku a výhrady ke způsobu jednání za Spolek měly reálný základ, a že se tedy jednalo o věcný a logický úsudek, který vycházel z reality a jehož celkové vyznění odpovídalo skutečnosti, a ze strany žalovaného šlo tedy o přiměřenou kritiku. Nedůvodná je rovněž námitka žalobců, že soud neposuzoval, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, soud se zabýval i objektivní způsobilostí výroku žalovaného přivodit žalobcům újmu, přičemž dospěl k závěru, že označení žalobce a) za „bílého koně“ nebylo míněno v rovině trestněprávní, nýbrž že mělo pouze poukázat na jeho nečinnost žalobce ve Spolku, a podle názoru soudu tedy tento výrok nebyl dostatečně způsobilý přivodit žalobcům újmu a ohrozit jejich čest, vážnost a důstojnost. V řízení bylo prokázáno, že kritika ze strany žalovaného měla reálný základ, byla přiměřená, věcná a konkrétní a nepřekročila limity přípustnosti a přijatelnosti, a to přesto, že žalovaný použil expresivní výraz „bílý kůň“, neboť podle judikatury i výroky, které jsou nadsazené, expresivní a tvrdé, nejsou samy o sobě nedovoleným projevem a zásahem do osobnostních práv, a vždy je třeba zkoumat veškeré souvislosti, přičemž při posuzování zásahu do osobnostních práv určitým výrokem se nemají hodnotit pouze použité výrazy, nýbrž jejich celkové vyznění (resp. celkové vyznění článku) s přihlédnutím ke všem okolnostem a souvislostem. Soud proto žalobu správně jako nedůvodnou zamítl. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I potvrdil.

13. Obě odvolání byla podána včas osobami k nim oprávněnou (§ 201, § 204 o. s. ř.), přičemž odvolání žalobců ve věci samé obsahuje způsobilé odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto přezkoumal jimi napadený rozsudek při nařízeném jednání, a to ve věci samé i z důvodů v odvolání žalobců výslovně neuplatněných (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.). Poté, co zopakoval část listinných důkazů, dospěl k závěru, že obě odvolání jsou nedůvodná.

14. Odvolací soud nejprve přezkoumal, zda řízení před soudem prvního stupně netrpí některou ze zmatečnostních vad vyjmenovaných v § 212a odst. 5 o. s. ř., případně jinou vadou předvídanou v § 219a odst. 1 o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Žádnou takovou vadu řízení neshledal, v to počítaje i žalobci namítanou nepřezkoumatelnost jimi napadeného rozsudku. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 100/2013). Z tohoto pohledu je napadený rozsudek přezkoumatelný pro odvolací soud i pro účastníky, neboť jednak z něj bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, proč došlo k zamítnutí žaloby, a jednak proti němu odvolatelé brojí způsobilými odvolacími důvody. Žalobci sami koneckonců sice v odvolání tvrdí, že jimi napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, avšak jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně, které by v takovém případě muselo následovat (§ 219a odst.1 písm. b/ o. s. ř.), nenavrhují.

15. Ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně odvolací soud předně konstatuje, že byly provedeny všechny účastníky navržené důkazy, přičemž skutková zjištění, jak jsou popsána pod body 3 až 43 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, obsahu těchto důkazů plně odpovídají. Skutkový stav věci byl současně zjištěn v rozsahu umožňujícím posoudit důvodnost žalobou uplatněného nároku. Odvolací soud správné skutkové závěry soudu prvního stupně zcela sdílí a pro stručnost na ně plně odkazuje. S ohledem na odvolací námitky žalobců odvolací soud ve vztahu ke skutkovému stavu věci dodává následující.

16. Odvolací soud neshledal žádný důvod pro žalobci navržené opakování důkazů výslechem svědků [jméno], [jméno], [jméno], [jméno] a [jméno], neboť soud prvního stupně pod body 36, 37, 42 a 43 řádně popsal z nich učiněná skutková zjištění, která zcela odpovídají tomu, co tito svědci vypověděli. Důvodná není ani výtka žalobců, že soud prvního stupně tyto důkazy nijak nezhodnotil, neboť pod bodem 47 odůvodnění jeho rozsudku činí konkrétní skutkové závěry i na základě těchto důkazů. Současně je třeba mít na zřeteli, že zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) vyjadřuje, že závěr, který si soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů, je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu. Mezi skutečnostmi, které byly účastníky tvrzeny a které byly předmětem dokazování, totiž musí soudce rozlišit ty, které jsou vůbec pro spor rozhodné z hlediska hmotněprávní normy, již hodlá na skutková tvrzení účastníků aplikovat. Podstatou zjištění skutkového stavu věci je tedy úsudek soudce o tom, které z rozhodných a sporných skutečností jsou pravdivé, tj. které z nich bude soudce považovat za prokázané zprávami získanými provedením jednotlivých důkazů. Zákon nepředepisuje a ani dobře nemůže předepisovat pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázány a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Povinností soudu prvního stupně proto nebylo, aby se pod bodem 47 odůvodnění rozsudku, v němž popsal prokázaný skutkový stav věci, vypořádal samostatně s každou svědky tvrzenou skutečností. Žalobci navíc v odvolání netvrdí, které pod tímto bodem popsané skutkové závěry jsou v rozporu s tím, co jimi označení svědci vypověděli, což odvolacímu soudu znemožňuje se s touto jejich odvolací námitkou vypořádat podrobněji. Stejně tak žalobci neoznačili žádné konkrétní rozpory skutkových závěrů soudu prvního stupně s obsahem článků, kvůli nimž se domáhají ochrany osobnosti. Oproti tomu odvolací soud shledal důvodnou výtku žalobců, že soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s obsahem letáku z prevenční kampaně Europolu „Nebudbilymkonem“, neboť ohledně něho, navíc ve spojení s rešerší „Bílý kůň v médiích“ (č. l. 236), učinil pouze závěr, že „tento pojem lze chápat široce a je jeho výklad vychází z kontextu a obsahu dalšího sdělení k tomuto označení“ (viz bod 31 odůvodnění), který navíc není závěrem skutkovým, ale právním. Odvolací soud proto důkaz předmětným letákem zopakoval, přičemž z něho zjistil, že se jedná o osvětový materiál, jehož cílem je vysvětlovat občanům, jak se vyhnout a předcházet tomu, aby se stali „bílými koňmi“ při praní špinavých peněz. V letáku je mj. bílý kůň definován jako osoba, která na jinou osobu převádí peníze přijaté od třetí strany a získává za to provizi. Otázka způsobu hodnocení tohoto pojmu soudem prvního stupně již spadá pod právní posouzení věci. Další výtky žalobců ve vztahu k soudem prvního stupně zjištěnému skutkovému stavu věci odvolací soud neshledal.

17. Odvolací soud považuje za zcela správné též právní posouzení věci soudem prvního stupně, a proto plně odkazuje na jeho přiléhavé a v podstatě vyčerpávající právní závěry popsané pod body 48 až 53 odůvodnění jeho rozsudku. Ztotožňuje se zejména s jeho stěžejním právním závěrem, že v daném případě nebyl obsah článku a označení žalobce a) za „bílého koně“ míněn v rovině trestněprávní, nýbrž měl pouze poukázat na nečinnost žalobce a) ve spolku, kde zastává post předsedy, a na skutečnost, že povinnosti žalobce a) jako předsedy spolku skutečně vykonával žalobce b). Toto tvrzení žalovaného bylo prokázáno, tzn. vychází z pravdivého základu. Odvolací soud souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně, že se jednalo o kritiku žalobců založenou částečně na skutkových tvrzeních a částečně na hodnotícím úsudku, ohledně nichž žalovaného stíhala povinnost prokázat jejich základ, což se mu podařilo, jak bylo zhodnoceno výše. I podle přesvědčení odvolacího soudu se jednalo o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou, u níž nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky, a současně je přiměřená i co do obsahu, formy a místa, tj. že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 30 Cdo 5161/2008 nebo ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1872/2004). Žalovaný spolu s [jméno] totiž jen kritizovali tu skutečnost, že žalobce a) fakticky, z pohledu širší veřejnosti (např. právě na zasedání zastupitelstva Spolku) osobně nevykonává žádnou řídící činnost jako předseda Spolku (vůbec se zasedání neúčastní), ačkoliv tuto funkci formálně zastává a bylo by žádoucí a logické to od něj očekávat. Jen v této souvislosti žalovaný svým hodnotícím úsudkem označil žalobce a) jako „Bílého koně“. V celkovém kontextu a smyslu obou článků se použití slovního obratu „bílý kůň“ jeví jen jako tvrzení směřující k vysvětlení skutečnosti (poukázání na ni příměrem), že ve vedení určitého subjektu formálně figuruje jiná, nastrčená osoba (žalobce a/), než která ho fakticky řídí (žalobce b/). Nejen z citovaného tvrzení, ale ani z celkového vyznění obou článků vůbec nelze dovodit, resp. ani široká veřejnost nemohla vnímat, že by žalovaný mínil tímto příměrem byť jen naznačit jakékoli kriminální jednání žalobců v souvislosti se způsobem jejich účasti na činnosti Spolku. V těchto souvislostech odvolací soud uvádí, že nesdílí závěr soudu prvního stupně, že na žalobce nelze pohlížet jako na osoby veřejně činné, a nebyli proto povinni snést vyšší míru kritiky. Jimi založený Spolek sice neměl celorepublikovou působnost, avšak jeho účel a jím vytyčené cíle byly bezesporu veřejnou věcí lokálního významu, což bylo prokázáno k důkazu provedenými často i rozpornými vyjádřeními řady veřejných institucí. Sporné výroky pak byly proneseny v regionální příloze celorepublikového periodika a dále na internetových stránkách, takže článek je přístupný na internetu a může mít poměrně široký celospolečenský dopad. Přestože článek vznikl z popudu žalovaného a [jméno], je psán profesionálně, vyváženě a jsou v něm uvedena stanoviska obou stran – příznivců i kritiků stavby a rekonstrukce kostela, což čtenáři umožňuje udělat si vlastní názor, a uveřejněn byl i komentář Spolku, jehož především se oba články týkaly. Pokud se jedná o polemiku, zda Spolek řádně hospodaří, tu je třeba hodnotit jako v demokratické společnosti přípustnou kritiku, zejména je-li Spolek veřejnou osobou s přístupem k dotacím z veřejných prostředků. Použití pojmu „bílý kůň“ pak vzhledem k celkovému obsahu a vyznění článku nebylo způsobilé ohrozit čest, důstojnost a vážnost obou žalobců, tím spíše když žalovaným popsaný model faktického vedení Spolku, na který byl předmětný příměr použit, byl v řízení prokázán. Odvolací soud proto plně sdílí též stěžejní závěr soudu prvního stupně, že v předložené věci, v níž došlo ke kolizi práva na svobodu projevu a práva na ochranu důstojnosti žalobců, převážilo zcela zjevně právo na svobodu projevu, přičemž nejen žalobci napadený výrok, ale ani obsah a celkové vyznění obou článků nepřekročily meze oprávněné kritiky vytyčené v soudem prvního stupně odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu.

18. S ohledem na výše popsané odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, neboť ho považuje za věcně správný (§ 219 o. s. ř.).

19. Podle přesvědčení odvolacího soudu je správné i rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení. Ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Toto ustanovení přitom neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2862/07).

20. V předložené věci soud prvního stupně shledal důvody hodné zvláštního zřetele v dlouhodobém jednání žalovaného, které předcházelo podání této žaloby. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný spolu s [jméno] podávali opakovaně různé podněty k prošetření financování Spolku, aniž by následně provedenými kontrolami příslušných úřadů bylo shledáno jakékoli pochybení Spolku ve vztahu k hospodaření s finančními prostředky. Žalovaný přitom sám tuto jejich podnětovou činnost potvrdil při svém výslechu, což vysvětlil tím, že on s [jméno] zastupují veřejnost, aby veřejnost věděla, jaké finanční toky ve Spolku jsou. Současně bylo prokázáno, že to byli oni, kdo ve snaze zvrátit projekt Spolku zkresleně informovali občany obce [název], že plánovaný rondel bude využit jako komunitní centrum. Tato nepravdivá informace vedla k vypsání místního referenda, v němž se 111 občanů proti 65 občanům vyslovilo pro stavbu rondelu, žalovaný a [jméno] však výsledek referenda nerespektují a nadále se všemožně snaží výstavbě rondelu zabránit, což potvrdil i svědek [jméno]. [funkce] obce [název] [jméno] a [funkce] kostela [název] [jméno] pak v rámci jejich svědeckých výslechů potvrdili, že vědí o aktivitách žalovaného a dalších lidí, které projektu škodí, přičemž svědek [jméno] hodnotil osobní jednání žalovaného s ním dokonce jako manipulativní a nátlakové. V demokratické společnosti sice platí svoboda slova, ale důležité pro zvážení legitimity zveřejnění informace je i zkoumání motivu zveřejnění. Shora popsaný způsob aktivního odporu žalovaného a [jméno] proti stavbě rondelu měl přitom zásadní vliv na rozhodnutí žalobců zahájit toto řízení, když se na rozdíl od jiných aktivit žalovaného domnívali, že konečně mají hmatatelný důkaz jeho protiprávní činnosti. V řízení pak žalobci neuspěli nikoli z toho důvodu, že by jimi tvrzené jednání žalovaného neprokázali, ale z toho důvodu, že přestože článek vznikl z popudu žalovaného a [jméno], je psán profesionálně, vyváženě a jsou v něm uvedena stanoviska obou stran – příznivců i kritiků stavby a rekonstrukce kostela, což čtenáři umožňuje udělat si na věc vlastní názor. Rozhodnutí, podle něhož si přes úspěch žalovaného ponese svoje náklady řízení každý z účastníků, tudíž považuje odvolací soud za výchovné, neboť je motivováno snahou, aby žalovaný a [jméno] napříště projevovali svoje výhrady vůči zamýšlené stavbě rondelu prostředky odpovídajícími principům demokratické společnosti, tedy na veřejně přístupných platformách umožňujících, aby se do veřejných věcí byť i lokálního charakteru mohlo zapojit co nejvíce členů občanské společnosti. Z těchto důvodů odvolací soud potvrdil jako věcně správný i nákladový výrok přezkoumávaného rozsudku (§ 219 o. s. ř.).

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení § 150 o. s. ř. se v něm již neuplatní, neboť bylo věcí procesního uvážení žalobců, zda rozhodnutí soudu prvního stupně přijmou, nebo zda proti němu podají odvolání. Žalobcům proto bylo uloženo nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s jeho zastoupením advokátkou. Ta v odvolacím řízení vykonala 2 účelné úkony právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání žalobců a v účasti u jednání před odvolacím soudem. Za ně jí náleží odměna 2krát 2 500 Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. d/, § 11 písm. d/ a g/ vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), celkem 5 000 Kč, k níž dále náleží 2krát paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Žalobcům proto bylo uloženo nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 5 600 Kč. Náhrada nákladů spojených s odvoláním žalovaného mu nebyla přiznána, neboť se svým odvoláním neuspěl. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 3 o. s. ř., určení platebního místa se opírá o § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení