19 Co 208/2025 - 123

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudců Mgr. Alice Žáčkové a JUDr. Miloslava Sládka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozena [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupena advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] za účasti [tituly před jménem]. [jméno FO], narozený [Datum narození] sídlem [adresa] jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO: [IČO] sídlem [adresa] jednající prostřednictvím [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 198 001 Kč, k odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. března 2025, č. j. 48 C 225/2024-72 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I. a II. ve věci samé potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v nákladovém výroku III. mění jen tak, že náhrada nákladů řízení činí 14 523,50 Kč, jinak se potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 591 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [Jméno advokáta A], advokáta.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozhodoval k návrhu žalobkyně na zaplacení shora uvedené částky z titulu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a to za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“), a to jako nedoplatek na původně uplatněný nárok 301 854 Kč (2x 10 000 Kč + navýšení o inflaci 49,9 % + 9x 29 980 Kč + 2 054 Kč za 22 dní, sníženo o již uhrazených 128 000 Kč).

2. Žalovaná další nárok žalobkyně neuznala, když jí k předžalobní žádosti vyplatila před podáním žaloby částku 128 000 Kč (2x 8 000 Kč, 9x 16 000 Kč, sníženo o 20 % pro složitost řízení).

3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 49 466 Kč (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení dalších 148 535 Kč (výrok II.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 819 Kč (výrok III.).

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno k návrhu žalobkyně dne 26. 3. 2013 řízení na určení výživného nerozvedené manželky. První rozsudek ze dne 31. 1. 2017 byl k odvolání účastníků zrušen Krajským soudem v [adresa] dne 13. 9. 2017. V dalším řízení byl vypracován znalecký posudek a následně jeho doplnění. V pořadí druhý rozsudek byl vyhlášen dne 9. 6. 2021. Odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 2. 2022 odvolání žalobkyně odmítl a rozsudek změnil. Právní moc nastala ve výrocích II. – V. dne 8. 3. 2022. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu žalobou pro zmatečnost. Usnesením ze dne 18. 8. 2022 byl výrok I. rozsudku ze dne 9. 2. 2022 o odmítnutí odvolání žalobkyně zrušen. Usnesení bylo dne 13. 4. 2022 potvrzeno Vrchním soudem v [adresa]. Krajský soud v [adresa] tak znovu projednával odvolání žalobkyně proti rozsudku ze dne 9. 6. 2021. Dne 13. 9. 2023 byl spis vrácen prvostupňovému soudu bez věcného vyřízení za účelem vydání doplňujícího rozhodnutí, neboť nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení. I doplňující rozsudek ze dne 11. 10. 2023 napadla žalobkyně odvoláním. Odvolací soud dne 20. 3. 2024 rozsudek ze dne 9. 6. 2021 ve znění doplňujícího rozsudku změnil tak, že žalobu o výživném za dobu od[Anonymizováno]11. 7. 2016 do 2. 10. 2017 zamítl. Právní moc nastala dne 18. 4. 2024.

5. Soud prvního stupně nárok posuzoval dle § 13 odst. 1, § 31a OdpŠk, článku 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), judikatury Nejvyššího soudu, především Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko Cpjn 206/2010“) a judikatury ESLP. Poznamenal, že řízení o věci samé a řízení o žalobě pro zmatečnost (zde byla shledána důvodnou) je třeba posoudit jako řízení jediné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2303/2011, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015). Poté učinil závěr, že za situace, kdy posuzované řízení trvalo ode dne 26. 3. 2013 do 18. 4. 2024, tj. 11 let a 1 měsíc, došlo k nesprávnému úřední postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, a že je namístě finanční odškodnění.

6. Při výpočtu vyšel z judikatury Nejvyššího soudu a dospěl k základní sazbě 16 000 Kč/rok s krácením na polovinu v prvních dvou letech (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5440/2014 – řízení 23 let, sazba 20 000 Kč/rok; sp. zn. 30 Cdo 1612/2009 – řízení 16 let, sazba 17 000 Kč). Základní částku nenavyšoval pro ekonomický růst (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3171/2018) ani inflaci nebo změnu kursu měny (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2356/2024). Základní částku ve výši 161 333 Kč následně moderoval dle § 31a odst. 3 OdpŠk, tak, že ji pro složitost řízení snížil o 20 % (složitost skutková i procesní 10 %: mnoho jednání, odročování, rozsáhlé dokazování, včetně znaleckého zkoumání, rozhodováno o procesních návrzích; dalších 10 % pak pro rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy), pro jednání žalobkyně nebyla základní částka modifikována, pro postup orgánů veřejné moci byla zvýšena o 20 % (průtahy: 1. žádost žalobkyně ze dne 28. 8. 2013 o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, rozhodnuto dne 25. 8. 2014, následně osvobozena, ze dne 27. 2. 2015 úřední záznam, že poplatková povinnost ji netíží; 2. znalecký posudek zadán dne 29. 6. 2018, vypracován dne 10. 7. 2019, doplněk zadán dne 14. 2. 2020, vypracován dne 6. 10. 2020; 3. pochybení odvolacího soudu vyvolalo řízení o žalobě pro zmatečnost, prodloužení ode dne 8. 3. 2022 do 18. 4. 2024), pro presumovaný význam řízení byla základní částka navýšena o 10 %. Od výsledné částky 177 466 Kč odečetl částečné plnění ve výši 128 000 Kč, žalobkyni tedy přiznal částku 49 466 Kč a ve zbytku žalobu zamítl.

7. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a vyhlášky [orgán]. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „AT“), a ode dne 1. 1. 2025 (dále jen „NAT“). Náklady stanovil za zaplacený soudní poplatek 2 000 Kč, 4 úkony právní služby a DPH. Odměnu jen nepřiznal za úkon spočívající v převzetí a přípravě zastoupení substitučním advokátem.

8. Včasným odvoláním napadla zamítavý výrok I. a výrok nákladový žalobkyně. Předně nesouhlasila s posouzením otázky inflace. Namítala nerovnost dříve odškodněných a její osoby. Má za to, že udržování výše odškodnění, jak jej nastavil Nejvyšší soud v roce 2010, ve stejné výši i v roce 2025, není možné, když za oněch 15 let hodnota peněz vlivem inflace je méně než poloviční. Osoby, které byly odškodněny v roce 2010, dostaly odškodnění zhruba dvojnásobně vyšší, čímž byla vytvořena protiústavní nerovnost před zákonem z důvodu plynutí času. Poznamenala, že není ani zřejmé, zda soud vzal inflaci za prokázanou či nikoliv. Za neodůvodněné, tedy nepřezkoumatelné, má dále použití sazby 16 000 Kč/rok. Dále namítala, že pro význam řízení měla být základní částka navýšena o 25 %, když celých 11 let čekala na rozhodnutí ohledně prostředků na jídlo a bydlení, tedy úhradu životních potřeb. Nákladový výrok napadla v rozsahu, v němž jí nebyly přiznány, a to ohledně cestovného z [adresa] do [adresa] a zpět. Namísto nich totiž vynaložila náklady na převzetí věci a přípravu zastoupení advokátem se sídlem v [adresa]. Argumentovala tím, že je jedno, za co náklady vznikly, když by nutně vznikly tak jako tak, a to přinejmenším právě v uplatněné výši.

9. Rovněž tak včasným odvoláním napadla vyhovující výrok I. a výrok nákladový také žalovaná. Namítala, že prvostupňový soud posoudil celkovou délku řízení duplicitně, když základní částku dále navýšil pro místy nekoncentrovaný postup soudů. Odkázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1240/2013, či sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, dle nichž z hlediska tohoto kritéria je třeba zejména zkoumat, zda postup orgánů veřejné moci v řízení odpovídá procesním pravidlům. Postup odporující procesním pravidlům v řízení nebyl shledán, nebyl tak důvod pro navýšení základní částky. Nesouhlasila ani s navýšením pro význam řízení, když se nejednalo o řízení o osobním stavu ani o výživné pro nezletilé. Má za to, že se ve své podstatě jednalo o majetkový spor. Poznamenala, že žalobkyně v roce 2011 odjela do [stát], v roce 2012 se vrátila do České republiky, nikoli však k manželovi a synovi do [adresa], nýbrž žila s přítelem v [adresa], syna ani manžela nekontaktovala, na syna finančně nepřispívala, nepracovala, svoji finanční situaci především řešila prostřednictvím výživného od manžela, který se staral sám o jejich syna, řízení o výživném tak pro ni skončilo neúspěchem. Navrhla proto změnit napadený výrok, tak, že se žaloba zamítá a jí se přiznává náhrada nákladů řízení.

10. Žalobkyně na odvolání žalované reagovala s tím, že odvolací argumenty nejsou relevantní. K námitce dvojího zohlednění nekoncentrovaného postupu soudů (průtahů) namítla, že prvostupňový soud výslovně odlišil obecný závěr o nepřiměřené délce řízení od konkrétních závažných procesních pochybení soudů v průběhu řízení. K námitce ohledně zvýšeného významu řízení nesouhlasila s bagatelizací řízení o výživném a jeho podřazením pod majetkový spor, když se pro ni jednalo o rozhodování o „jídle, bydlení – životních potřebách“, když po dobu 11 let trvání řízení trpěla „existenční nouzí“ a nejistotou ohledně výsledku řízení. Má za to, že zvýšení mělo být přinejmenším 25 %.

11. Vedlejší účastník vstoupil do řízení u jednání odvolacího soudu dne 22. 10. 2025 ve smyslu § 93 odst. 1, 2 o. s. ř. s odůvodněním, že má majetkově právní zájem na věci. O přípustnosti jeho vedlejšího účastenství soud nerozhodoval, neboť námitka v tomto směru nebyla uplatněna. Vedlejší účastník se pak ve svém vyjdáření ztotožnil se s argumentací žalobkyně a jejími odvolacími námitkami ohledně výše základní sazby, inflace, vyššího významu předmětu sporu posuzovaného řízení, jakož i s odvoláním proti nákladovému výroku z důvodu nepřiznání cestovného, přestože náklady v dotčené výši skutečně vznikly, jen jiným způsobem (věc musel převzít substitut).

12. Odvolací soud z podnětu podaných odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání proti výrokům ve věci samé není důvodné.

13. Soud prvního stupně správně posuzoval nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy za dlouhotrvající řízení dle OdpŠk, článku 6 a 13 Úmluvy a judikatury Nejvyššího soudu. Jeho závěry ohledně nepřiměřené délky řízení vycházejí ze základních kritérií pro posouzení nesprávného úředního postupu, tedy že délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení.

14. Soud prvního stupně správně vázal vznik nemajetkové újmy k okamžiku podání žaloby, tedy ke dni 26. 3. 2013. Délku řízení posuzoval správně dle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk do právní moci konečného rozhodnutí ve věci samé, tedy do 18. 4. 2024, což je 11 let a 1 měsíc. Současně správně vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, například Stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěry o složitosti posuzovaného řízení i o tom, že žalobkyně zásadně nepřispěla k délce řízení, že postup orgánů činných v řízení byl zatížen průtahy a že řízení nemá pro žalobkyni marginální význam. Správný tak byl závěr, že délka řízení byla nepřiměřená, a tedy že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta prvá, třetí OdpŠk, neboť nic ze zjištěných skutečností neodůvodňuje, aby řízení nebylo skončeno v kratší době.

15. Správně pak rozhodl o zadostiučinění v peněžní formě dle § 31a odst. 2 o. s. ř., když k zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva lze přistupovat jen za zcela výjimečných okolností. K tomu lze odkázat například na rozhodnutí ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009. Nadto žalovaná proti formě zadostiučinění nebrojila, když sama částečně plnila.

16. Soud prvního stupně s ohledem na délku posuzovaného řízení správně vycházel ze základní sazby 16 000 Kč za rok řízení s polovičním krácením za první dva roky, tedy základní částka činila 161 333 Kč (2x 8 000 Kč + 9x 16 000 Kč + 1 x 1 333 Kč). Odvolací soud uvedené shledal v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která byla soudem prvního stupně i citována. Dále lze poukázat například na rozhodnutí ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, dle něhož bylo dovolání odmítnuto ve statusové věci, tedy věci zcela zásadního významu, kdy bylo vycházeno při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou cca 11 let dlouhotrvajícím řízením ze sazby 15 000 Kč/rok. Nebo na rozhodnutí ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 347/2013, jímž bylo dovolání odmítnuto, kde bylo vycházeno ze stejné sazby v řízení trvajícím přes 16 let a dokonce dosud neskončeném.

17. Za správné shledal odvolací soud i posouzení (ne)navýšení základní částky z důvodu inflace nebo změny kursu měny, včetně odkazů na přiléhavou judikaturu. Správně poukázal například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021, v němž je konstatováno, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny, ani změna životní úrovně. Dále se v něm stanoví, že: „Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží i Ústavní soud, jak patrno například z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21.“ Odvolací soud poukaze na další aktuální rozsudek ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2082/2023, v němž se odkazuje na výše uvedené rozhodnutí se závěrem, že Nejvyšší soud „…nenalézá důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku (případné valorizace peněžitého zadostiučinění) posuzovat nyní jinak…“ Na těchto závěr ničeho nezměnil ani nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, který se zabýval valorizací odškodnění. Ten analyzoval praxi odškodňování nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve vybraných členských státech Rady Evropy se srovnatelnou či vyšší životní úrovní a učinil závěr, že: „Částky přiznávané českými civilními soudy tedy nejsou ve srovnání s částkami přiznávanými vnitrostátními orgány ve státech se srovnatelnou či vyšší životní úrovní nepřiměřené nízké. Z komparativního hlediska není v současnosti nevalorizování přiznávaných částek ničím výjimečným.“ Dále uvedl, že pro případné navýšení částek zadostiučinění nad rámec daný stanoviskem by bylo nutné prokázání konkrétních okolností případu, kdy by se tyto zjevně vymykaly obvykle posuzovaným skutečnostem při dodržení zásady spravedlivého rozhodnutí. V dalším nálezu ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. Pl ÚS 3/25, se stanoví, že: „…civilní soudy nebyly povinny promítnout do svých úvah též inflaci či změnu životní úrovně. Přiznaná částka byla stanovena na základě stanoviska Cpjn 206/2010. Stanovisko a na něm založená rozhodovací praxe civilních soudů vychází z judikatury ESLP, která od doby přijetí stanoviska nedoznala změn. Civilní soudy často přiznávají částky, které by přiznal sám ESLP; dle judikatury ESLP přitom postačí přiznání "jen" přibližně 45 % toho, co by přiznal ESLP sám. Částky, které se na základě stanoviska přiznávají, nejsou nepřiměřeně nízké ani z komparativního hlediska. Neudržitelný je i stěžovatelův argument týkající se diskriminace (více nedávný nález ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/25, body 46 násl. a 65 až 68).“ K uvedenému je třeba konstatovat, že žádné zásadní konkrétní okolnosti, jež by se zcela vymykaly jiným posuzovaným řízením, tvrzeny nebyly, tedy ani nemohly být prokázány.

18. Základní částku pak soud prvního stupně správně podrobil modifikačním kritériím dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Tuto správně snížil o 20 % za složitost věci dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Proti uvedenému hledisku a závěrům soudu prvního stupně nikdo z odvolatelů výslovně nebrojil. Soud prvního stupně správně uzavřel, že věc sice nebyla složitá po právní stránce, po stránce skutkové však ano, neboť k zjištění skutkového stavu bylo třeba provést rozsáhlé dokazování včetně znaleckého zkoumání; složitost řízení byla zjištěna též po stránce procesní, když byla vydávána řada procesních rozhodnutí (například o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení právního zástupce, o jmenování znalce, tedy i znalečném, o ustanovení tlumočníka, a tedy i tlumočném), jednání byla opakovaně odročována, a to i k žádostem obou účastníků. Odvolací soud shodně shledal složitost i v tom, že řízení probíhalo před soudy více stupňů (dvou), což znamená další důvod pro snížení základní částky. K počtu instancí lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, z něhož vyplývá, že počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc vyřizována, svědčí pro složitost věci, neboť je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení.

19. Odvolací soud se ztotožnil i s tím, že soud prvního stupně nemoderoval základní částku pro jednání poškozené dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, když nebyla uplatněna žádná tvrzení, jež by vedla k závěru, že žalobkyně ovlivnila délku řízení negativně nebo naopak pozitivně.

20. Odvolací soud se ztotožnil i s navýšením základní částky pro postup orgánů veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) Odpšk. S žalovanou lze souhlasit, že nikoli každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Z ustálené judikatury dovolacího soudu totiž plyne, že důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). V daném případě byl učiněn správný závěr o závažnosti průtahů, jež je třeba zvlášť zohlednit právě v hledisku dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Námitce o duplicitě posouzení stejné skutečnosti tak nelze přisvědčit.

21. Průtahy, který dle skutkových zjištění posuzované řízení zatížily, měly podstatný vliv na celkovou délku posuzovaného řízení, avšak i bez nich by bylo třeba učinit závěr o nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Předně se jedná o průtah trvající od žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce ze dne 28. 8. 2013 do zamítavého rozhodnutí dne 25. 8. 2014, tj. průtah v trvání jednoho roku ohledně procesního rozhodnutí. Druhý průtah se týká vypracování znaleckého posudku. Dle usnesení o ustanovení znalce ze dne 29. 6. 2018 měl být posudek vypracován do 90 dnů od doručení soudního spisu znalci. Usnesením ze dne 10. 8. 2018 byly znalci uloženy doplňující otázky, čímž se znalecké zkoumání protáhlo skoro o 1,5 měsíce. Spis byl znalci doručován dle referátu ze dne 10. 8. 2018 po 15. 8. 2018, kdy usnesení nabylo právní moci. Posudek byl soudu doručen dne 10. 7. 2019, tedy prakticky po 11 měsících, což představuje průtah cca 8 měsíců oproti stanovené lhůtě. Nadto jednání dne 9. 10. 2019 bylo odročeno za účelem dopracování znaleckého posudku; usnesení, na jehož základě byly znalci uloženy další otázky, bylo vydáno dne 14. 2. 2020, aniž by byla stanovena lhůta pro jeho vypracování. Doplněk posudku byl doručen soudu dne 6. 10. 2020. Pokud by měl znalec opět na vypracování doplňku znaleckého posudku tři měsíce, byl by podán minimálně o pět měsíců opožděně. Řízení se tak s ohledem na průtahy s vypracováním znaleckého posudku a jeho doplňku prodloužilo o cca rok a půl. Další zásadní prodloužení je třeba shledat v tom, že bylo vyvoláno úspěšné řízení o žalobě pro zmatečnost, které trvalo ode dne 4. 5. 2022 do právní moci výroku o zrušení rozsudku odvolacího soudu dne 11. 5. 2023. tj. jeden rok, a vedlo k novému projednání odvolání žalobkyně proti dřívejšímu meritornímu rozsudku. Tyto tři zásadní průtahy prodloužily řízení o cca třetinu jeho celkové délky. Navýšení základní částky o 20 % je tak zcela namístě.

22. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem o zvýšeném významu řízení pro žalobkyni dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a s tím souvisejícím navýšením základní částky o 10 %. V daném případě se dle Stanoviska Cpjn 206/2010 jedná o spor s presumovaným zvýšeným významem. V citovaném stanovisku se uvádí, že o zvýšený význam se jedná mimo jiné u řízení, jejichž předmětem jsou „rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného).“ Stanovisko tak zvýšený význam neomezuje pouze na řízení ve věci výživného na nezletilé dítě, kde by však bylo namístě vyšší navýšení. Odvolací argumentace vycházející ze skutkových tvrzení uplatněných v posuzovaném řízení o jednání matky ve vztahu k bývalému manželovi, jejich synovi, či skutečnosti, že nepracovala, a přesto požadovala výživné, na uvedeném ničeho nemění. Nadto ohledně žaloby na určení výživného nerozvedené manželce nebyla zcela neúspěšná a nelze ani pominout, že se jedná o finanční prostředky na úhradu životních potřeb.

23. Soud prvního stupně tak správně uzavřel, že žalobkyni vznikl nárok na zadostiučinění ve výši 177 466 Kč (2x 8 000 Kč + 8x 16 000 Kč + 1x 1 333 Kč – 20 % + 0 % + 20 % + 10 %) s tím, že po úhradě částky 128 000 Kč, je důvodným zbývající nárok co do částky 49 466 Kč.

24. Odvolací soud dále přezkoumal i napadený nákladový výrok. Soud prvního stupně náhradu nákladů řízení správně přiznal žalobkyni dle § 142 odst. 3 o. s. ř. a správně vycházel z tarifní hodnoty u nároku na nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 AT v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013. Odvolací soud se neztotožňuje pouze s výší přiznané náhrady za repliku žalobkyně ze dne 24. 3. 2025, která byla doručena soudu dne 24. 3. 2025 v 21:32:41 hodin, tedy v čase, kdy se s takovým podáním již prvostupňový soud ani žalovaná nemohli řádně seznámit před jednáním konaným následujícího dne 25. 3. 2025. Za této procesní situace tak měla žalobkyně svou repliku k vyjádření žalované uvést v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti právě u tohoto jednání. Náklady řízení žalobkyně tak správně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, tří odměn po 3 100 Kč za úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT, ze dvou náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT a jedné po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 NAT, 21% DPH ve výši 2 173,50 Kč, tj. 14 523,50 Kč. Soud prvního stupně pak správně rozhodl o místě plnění dle § 149 odst. 1 o. s. ř. a o delší lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., a to s ohledem na zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících, jimiž se žalovaná řídí.

25. Za správné pak odvolací soud shledal, že soud prvního stupně nepřiznal náhradu nákladů řízení za cestovné právního zástupce žalobkyně, jež nebylo skutečně vynaloženo, neboť zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] k jednání dne 25. 3. 2025 necestoval, nýbrž byl substitučně zastoupen advokátem [tituly před jménem]. [jméno FO] se sídlem v [adresa]. Sídlo advokátní kanceláře [tituly před jménem] [jméno FO] a Obvodního soudu pro [adresa] jsou vzdálena při jízdě autem 1,9 km, do místa určení bylo možno dostat se rychle i MHD či pěšky. Nárok na cestovné tak nevznikl, nadto za tuto (skutečně vykonanou) cestu ani nebyl uplatňován.

26. Nelze ani přisvědčit argumentaci právního zástupce žalobkyně, že vznikl nárok na odměnu za přípravu a převzetí zastoupení substituentem, neboť jinak by vznikly náklady za cestovné z [adresa] do [adresa] a zpět jemu. Odvolací soud konstatuje, že náhradu nákladů řízení lze přiznat pouze za fakticky vynaložené náklady řízení, nikoli náklady hypotetické. Nárok na odměnu za úkon spočívající v přípravě a převzetí zastoupení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) AT má právní zástupce jen jednou. Nic navíc nebrání tomu, aby se takové porady účastnil případný substituční zástupce, avšak bez nároku na další odměnu. Odvolací soud poznamenává, že pokud by bylo přisvědčeno uplatněné argumentaci, pak by právnímu zástupci úspěšného účastníka příslušela odměna nejen za příslušný úkon učiněný substitučním zástupcem (zde účast u jednání), ale vždy navýšená též o odměnu za přípravu a převzetí zastoupení právního zástupce na základě substituční plné moci.

27. Odvolací soud tak potvrdil jako věcně správné výroky I. a II. dle § 219 o. s. ř. a nákladový výrok II. změnil ohledně výše náhrady dle § 220 odst. 1 o. s. ř. a ve zbývající části jej také potvrdil dle § 219 o. s. ř.

28. O nákladech odvolacího řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady sestávají ze dvou odměn po 3 100 Kč za dva úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. g), k) NAT (odvolání, vyjádření k odvolání žalované), dvě náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 NAT, 21% DPH ve výši 1 491 Kč, tj. celkem 8 591 Kč. Lhůta k plnění byla opět stanovena dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a místo k plnění dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

29. Shodně bylo rozhodnuto o nákladech vedlejšího účastníka na straně úspěšné žalobkyně. Za situace, kdy není právně zastoupen, přísluší mu v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. jedna paušální náhrada ve výši 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za účast u jednání dle § 1 odst. 3 písm. c) citované vyhlášky. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. Vedlejšímu účastníkovi paušální náhrada za přípravu účasti na jednání dle § 1 odst. 3 písm. b) citované vyhlášky nepřísluší, neboť do řízení vstoupil až na základě svého prohlášení až při tomto jednání.

Poučení