19 Co 210/2025 - 272

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudců JUDr. Miloslava Sládka a Mgr. Alice Žáčkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 74 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. března 2025, č. j. 11 C 224/2024-217, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že žaloba se co do částky 18 556,45 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 18 556,45 Kč od 29. 6. 2024 do zaplacení a spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávek ve výši 2 400 Kč zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 51 417 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 4 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. 6. 2024 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávek ve výši 2 400 Kč (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá na žalované zaplacení částky 51 443,55 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 29. 6. 2024 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 556,45 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 18 556,45 Kč a spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávek ve výši 2 400 Kč (výrok III.), a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 21 556,15 Kč k rukám právního zástupce žalované (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě došlé mu dne 12. 7. 2024, jíž se žalobkyně domáhá na žalované zaplacení částky 74 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že s žalovanou dne 13. 10. 2023 uzavřela smlouvu o podnájmu kancelářského místa a smlouvu o obchodním zastoupení, podle které se žalovaná zavázala vykonávat pro žalobkyni služby nezávislého obchodního zástupce a žalobkyně se zavázala zajišťovat žalované poptávky pro uzavření případných smluv s potenciálními klienty. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč z titulu porušení smlouvy o obchodním zastoupení, a to ve smyslu čl. VII. odst. 3 a čl. VIII. odst. 1 smlouvy o obchodním zastoupení, dále dlužného podnájemného za kancelářské místo za měsíc březen a duben 2024 ve výši 2x 10 000 Kč dle čl. III. odst. 3.1. smlouvy o podnájmu kancelářského místa v prostorách na adrese [adresa], a dále náhrady vynaložených nákladů z titulu úhrady registračního poplatku [právnická osoba] za žalovanou ve výši 2x 2 000 Kč ve smyslu čl. III. odst. 5 smlouvy o obchodním zastoupení. Nárok na zaplacení smluvní pokuty odůvodňuje porušením povinnosti žalované vykonávat činnost obchodního zástupce po celou dobu výpovědní doby od 2. 1. 2024 do 30. 4. 2024 a tím, že žalovaná se neřídila pokynem žalobkyně a nedostavovala se do kanceláře žalobkyně pro převzetí zakázek a pro výkon činnosti obchodního zástupce. Žalovaná nevykonávala činnosti obchodního zástupce přinejmenším od 19. 2. 2024, kdy odevzdala zařízení pro výkon činnosti obchodního zástupce z domova a nevykonávala po dobu běžící výpovědní doby činnost obchodního zástupce ani z kanceláře. Žalobkyně sporuje, že by došlo k platnému odstoupení od smlouvy o obchodním zastoupení a podnájemní smlouvy ze strany žalované, když má za to, že ze strany žalobkyně nebyla porušena žádná povinnost, pro jejíž porušení by žalovaná mohla od smluv odstoupit.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Uvedla, že odstoupila od smlouvy o obchodním zastoupení dne 18. 3. 2024 z toho důvodu, že žalobkyně jí dne 1. 2. 2024 znepřístupnila elektronický systém poptávek a požadovala na žalované výkon činnosti obchodního zástupce z kanceláře. Žalobkyně žalovanou v únoru 2024 odebrala ze společné pracovní skupiny a dne 8. 2. 2024 ji vyzvala k vrácení veškerého vybavení, k čemuž došlo dne 19. 2. 2024. Tímto dala žalobkyně najevo, že o činnost žalované nestojí. Žalovaná v důsledku toho neměla prostředky k plnění povinností ze smlouvy o obchodním zastoupení, neboť neměla ani vybavení, ani přístupy. Tím, že žalovaná odstoupila od smlouvy o obchodním zastoupení, odstoupila i od navázané smlouvy o podnájmu kancelářského místa; žalovaná proto není povinna hradit podnájemné. Co se týče požadované smluvní pokuty, žalovaná namítla, že smluvní pokuta je nepřiměřená a navrhla její moderaci. Ohledně poplatků uvedla, že jí doposud nebylo doloženo, že je žalobkyně uhradila.

4. Z provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byly uzavřeny dne 19. 6. 2023 a 13. 10. 2023 smlouvy o obchodním zastoupení a smlouvy o podnájmu kancelářského místa. Na základě smlouvy o obchodním zastoupení se žalovaná zavázala pro žalobkyni vykonávat činnosti osobně, svědomitě, podle pokynů žalobkyně a s odbornou péčí a byla povinna se řídit vnitřními předpisy žalobkyně a jejích obchodních partnerů. Žalobkyně se zavázala žalované poskytovat veškeré relevantní informace a podklady potřebné k výkonu činnosti dle smlouvy. Činnost žalované spočívala především v telefonickém či e-mailovém nabízení produktů klientům, u kterých žalobkyně evidovala potenciální zájem, a pokud klienti měli zájem, pak i ve sjednání takové smlouvy. Žalovaná od žalobkyně k výkonu činnosti převzala telefon s příslušenstvím, notebook s příslušenstvím a nainstalovanými programy a klíče. Podle provizního řádu má obchodní zástupce kromě provize právo na pravidelnou měsíční odměnu ve výši 50 000 Kč za řádné obchodní zastoupení zastoupeného. Žalovaná od 19. 6. 2023 zprostředkovala uzavření jediné smlouvy, a to smlouvy o hypotečním úvěru s paní [jméno FO] za provizi 17 000 Kč, kdy odměna pro žalobkyni činila celkem 51 000 Kč. Výpovědí ze dne 27. 12. 2023 doručenou žalobkyni dne 2. 1. 2024 vypověděla žalovaná smlouvu o obchodním zastoupení ze dne 13. 10. 2023. Výpovědní doba trvala do 30. 4. 2024. Dne 18. 1. 2024 žalovaná jednala s žalobkyní. Dne 22. 1. 2024 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovanou ke svědomitému plnění jejích povinností v rámci výpovědní doby a upozornil ji, že od 22. 1. 2024 jsou poptávky přidělovány pouze spolupracovníkům v provozovně žalobkyně. Jednalo se o oficiální pokyn žalobkyně směřovaný k pracovníkům o změně způsobu zadávání poptávek tak, že budou zadávány v kanceláři. Žalovaná na to reagovala prostřednictvím právní zástupkyně ze dne 31. 1. 2024 tak, že zpochybnila uzavření smluv a dále uvedla, že nemůže vystavovat zálohové faktury, protože se jí nedaří sehnat klienty. Uvedla, že do 17. 1. 2024 jednala s klientkou [jméno FO] ohledně hypotečního úvěru. Žalovaná navrhovala zahájení jednání o vypořádání vzájemných vztahů. Dne 1. 2. 2024 byl žalované zablokován přístup do systému žalobkyně a žalovaná ztratila vzdálený přístup k databázi klientů a novým zakázkám. Žalobkyně žalované zaslala dne 2. 2. 2024 výzvu, aby svou činnost vykonávala řádně, tedy v kanceláři žalobkyně, a byla upozorněna na to, že dobu, kdy žalovaná nevykonávala činnost v kanceláři, považuje žalobkyně za nikoliv řádný výkon činnosti dle smlouvy o obchodním zastoupení. Dne 8. 2. 2024 žalobkyně žalované zaslala výzvu k doplnění podkladů (záznamy o školení apod.) a k vrácení převzatého vybavení. Žalovaná žalobkyni předala dne 19. 2. 2024 elektronické zařízení (notebook, telefon apod.) a klíče s čipem. Dne 18. 3. 2024 žalovaná dopisem odstoupila od smlouvy o obchodním zastoupení včetně podnájemní smlouvy pro podstatné porušení povinností ze strany žalobkyně, neboť žalobkyně od 1. 2. 2024 přestala žalované zadávat poptávky, a žalované nebylo žalobkyní umožněno uzavírat poptávky v angličtině, a současně proto, že jí znemožnila výkon činnosti obchodního zástupce vzdáleným způsobem, když jí znemožnila dálkový přístup. Žalobkyně s odstoupením od smluv nesouhlasila a měla za to, že obě smlouvy skončily až uplynutím výpovědní doby dne 30. 4. 2024.

5. Co se týče podmínek výkonu činnosti žalovanou dle smlouvy o obchodním zastoupení, mezi účastníky nebylo sjednáno, že by žalované měli být přidělováni výlučně anglicky a rusky hovořící klienti; současně nebylo sjednáno místo výkonu činnosti. Z počátku žalovaná vykonávala činnost z kanceláře, posléze z domova a následně žalobkyně po žalované požadovala, aby činnost opět vykonávala z kanceláře. Pro výkon činnosti obchodního zástupce z domova žalobkyně žalované poskytla zařízení – pracovní notebook, na kterém byly nainstalovány programy žalobkyně, které byly nezbytné pro výkon činnosti obchodního zástupce vzdáleným způsobem, a telefon. Žalovaná v období do 18. 1. 2024 komunikovala s klientkou [jméno FO] a s paní [jméno FO], pracovnicí [právnická osoba]., od 19. 1. 2024 žalovaná komunikovala s různými klienty, volala jim, psala o hovorech a e-mailech poznámky a na e-maily s poptávkami odpovídala „beru“, takže vykonávala činnost obchodního zástupce až do 9. 2. 2024.

6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 2489 odst. 1, § 2201, § 2048 odst. 1, § 2051, § 2002 odst. 1, § 2215 odst. 1, § 1970 a § 1975 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).

7. Poté soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 4 000 Kč s příslušenstvím představující vynaložené náklady žalobkyně na registrační poplatek u [právnická osoba] za žalovanou, neboť v této části vzala žalobkyně žalobu zpět z důvodu úhrady žalované po podání žaloby, avšak poté, co žalobkyně na jednání dne 28. 1. 2024 tuto úhradu prokázala. Dovodil nicméně, že žalovaná nebyla s úhradou v prodlení, neboť žalobkyně jí byla povinna podle čl. III. odst. 5 smlouvy o obchodním zastoupení vystavit fakturu, což nikdy neučinila, tudíž žaloba byla v této části podána předčasně.

8. S ohledem na uzavřenou smlouvu o obchodním zastoupení podle § 2483 a násl. o. z. se pak zabýval jednotlivými spornými otázkami a uplatněnými nároky žalobkyně. Uzavřel, že mezi stranami nebylo sjednáno místo výkonu práce. Činnost obchodního zástupce bylo možno vykonávat vzdáleným způsobem z domova za použití zařízení od žalobkyně. Žalovaná s výlučným výkonem činnosti z kanceláře žalobkyně nesouhlasila, nedošlo tedy ke konkludentní dohodě smluvních stran o sjednání místa výkonu činnosti z kanceláře, přičemž žalovaná nebyla vázána pokynem žalobkyně ohledně místa výkonu činnosti obchodního zástupce, neboť i když žalovaná byla dle čl. II. odst. 3 smlouvy o obchodním zastoupení povinna řídit se pokyny žalobkyně, toto ujednání je nutno vykládat ve spojení s § 2489 odst. 1 o. z., podle něhož se obchodní zástupce řídí při výkonu činnosti rozumnými pokyny zastoupeného. Pokyn nesměřoval ani k obsahu výkonu činnosti či k výkonu činnosti věcně, ale pouze k formě způsobu výkonu, nejednalo však se o pracovní poměr, takže nebyl rozumný důvod, aby žalobkyně požadovala po žalované jako podnikající osobě výkon činnosti z kanceláře. Pokyn byl vydán až po uzavření smlouvy o obchodním zastoupení, kdy otázka místa výkonu činnosti nebyla mezi stranami upravena. Žalovaná při uzavření smlouvy nemohla očekávat udělení takového pokynu, který podstatným způsobem změnil výkon činnosti obchodního zástupce. Pokud tedy žalobkyně až po uzavření smlouvy udělila žalované pokyn, že je fakticky povinna docházet denně do kanceláře, kde budou výlučně přidělovány zakázky přítomným zástupcům, nejedná se o rozumný pokyn, který žalovaná mohla při uzavírání smlouvy očekávat a kterým by byla povinna se řídit. Žalovaná tak neporušila své povinnosti dle čl. VII. odst. 6 smlouvy o obchodním zastoupení řádně vyvíjet pro žalobkyni činnost během výpovědní doby. Žalovaná své povinnosti do 19. 2. 2024[Anonymizováno]plnila, když v souladu s čl. VII. odst. 6 smlouvy o obchodním zastoupení předala na výzvu právního zástupce žalobkyně vše, co bylo po žalované vyžadováno, vrátila svěřené hodnoty a informovala o průběhu jí obstarávaných záležitostí. Žalovaná až do 18. 1. 2024 řešila hypoteční úvěr a nabytí vlastnického práva zahraniční klientkou, volala s klienty, brala si přidělované zakázky a psala klientům e-maily, a to v průběhu celého ledna 2024 a částečně do 9. 2. 2024 (kdy se jedná o poslední den, ohledně kterého žalovaná prokázala výkon činnosti pro žalobkyni). Ve smlouvě o obchodním zastoupení nebyly sjednány závazné cíle ani počet obvolávaných klientů za den. Žalovaná si o svých činnostech vedla záznamy, postupovala tedy svědomitě i během výpovědní doby. V únoru měla žalovaná podstatně ztížené podmínky pro výkon činnosti obchodního zástupce, když žalobkyně zamezila žalované v přístupu do programů a k zakázkám žalobkyně ve formě vzdáleného přístupu; pro výkon činnosti obchodního zástupce by musela žalovaná docházet do kanceláře žalobkyně, což nebylo dohodnuto. Žalobkyně žalovanou dopisem ze dne 8. 2. 2024 vyzvala k vrácení převzatého zařízení. Po 9. 2. 2024 již žalovaná činnost vykonávat přestala zcela. K předání zařízení došlo podle předávacího protokolu dne 19. 2. 2024. Kromě převzatého zařízení žalovaná vrátila žalobkyni i čip a klíč od kanceláře. Soud prvního stupně tak dovodil, že žalobkyně jednostrannou změnou podmínek vzájemné spolupráce porušila svou povinnost sjednanou v čl. IV. odst. 1 smlouvy o obchodním zastoupení poskytovat žalované veškeré relevantní informace a podklady pro činnost obchodního zástupce. Tuto povinnost žalobkyně původně plnila i tak, že žalované zajišťovala vzdálený přístup do programů a poptávek žalobkyně. Zamezením přístupu k programům a poptávkám v únoru 2024 se žalobkyně dostala jako věřitel dle § 1975 o. z. do prodlení s plněním povinnosti dříve ujednaným způsobem. S ohledem na toto prodlení žalobkyně jako věřitele nebyla žalovaná v prodlení s plněním povinnosti vykonávat činnost obchodního zástupce.

9. Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou předání věcí dne 19. 2. 2024. Dovodil, že mezi účastníky nebylo sjednáno, že by toto předání vybavení mělo vliv na plnění povinností žalované ze smlouvy o obchodním zastoupení a že dochází ke zkrácení výpovědní doby. Žalovaná tedy musela vědět, že po odevzdání vybavení jí bude zbývat jediný způsob výkonu činnosti obchodního zástupce (z kanceláře žalobkyně), a pokud i přes to předala žalobkyni převzaté zařízení a nadto i klíče a čip od kanceláře, a připravila se tak o přístup do kanceláře, jedná se o okolnost, která nemá vliv na povinnost žalované vykonávat činnost obchodního zástupce. Od 20. 2. 2024 žalovaná nevykonávala činnost obchodního zástupce pro žalobkyni, ač neměla postaveno na jisto, že žalobkyně na výkonu činnosti obchodního zástupce již netrvá a že došlo ke zkrácení výpovědní doby. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že 19. 2. 2025 nedošlo dle § 2006 o. z. k zániku smlouvy o obchodním zastoupení pro následnou nemožnost plnění, neboť žalovaná sice nebyla schopna bez odevzdaných věcí (telefon, sim karta, notebook, klíč od budovy a od kanceláře, v níž se nacházelo podnajaté kancelářské místo, čip od tiskárny, bezpečnostní čip k alarmovému systému) vykonávat činnost obchodního zástupce pro žalobkyni vzdáleným způsobem, nicméně byla schopna činnost vykonávat z kanceláře. Pokud žalovaná odevzdala i klíče a čip od kanceláře, ač ji k předání těchto věcí žalobkyně nevyzvala, následky související se ztíženým vstupem do kanceláře a výkonem činnosti nese žalovaná. Podle soudu prvního stupně tak od 20. 2. 2024 žalovaná porušovala svou povinnost dle čl. VII. odst. 9 smlouvy o obchodním zastoupení.

10. Soud prvního stupně dále posoudil odstoupení od smlouvy o obchodním zastoupení a od smlouvy o podnájmu ze dne 18. 3. 2024 jako platné, neboť ke dni předání věcí 19. 2. 2025 došlo k podstatnému zhoršení možnosti výkonu činnosti obchodního zástupce z důvodu, že žalobkyně od žalované převzala věci potřebné k výkonu její činnosti vzdáleným způsobem a žalovaná ztratila přístup k potřebným informacím a podkladům pro výkon činnosti obchodního zástupce. Na předaných věcech byly nainstalovány programy k přístupu do systému žalobkyně, do databáze klientů a poptávek, které žalovaná odevzdáním ztratila. Žalobkyně, tím že si od žalované vyžádala vrácení zařízení, přestala ke dni jejich předání plnit svou povinnost sjednanou v čl. IV. odst. 1 smlouvy o obchodním zastoupení, dle níž byla povinna poskytovat žalované veškeré relevantní informace a podklady potřebné pro výkon činnosti obchodního zástupce žalovanou. Porušení této povinnosti trvalo i v době odstoupení dne 18. 3. 2024, kterým žalovaná odstoupila od smlouvy právě pro porušení povinností žalobkyně ze smlouvy (mj. neposkytování potřebných informací a údajů s ohledem na zamezení přístupu do systému žalobkyně). Poskytnutí zařízení pro výkon činnosti obchodního zástupce ve formě vzdáleného přístupu bylo pro žalovanou podstatné, neboť se jednalo o jeden z předpokladů výkonu její činnosti pro žalobkyni. Žalobkyně tak porušila svou povinnost dle čl. IV. odst. 1 smlouvy o obchodním zastoupení. Soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2970/2013 (podle něhož se má jednat o dny, maximálně týdny) odstoupení posoudil za učiněné bez zbytečného odkladu, když k němu došlo po 4 týdnech od předání věcí, a i v době odstoupení stále trvalo porušení povinností na straně žalobkyně.

11. Soud prvního stupně se dále zabýval nárokem žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty 50 000 Kč. S ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 k námitce žalované zkoumal funkci smluvní pokuty, konkrétní okolnosti věci a s přihlédnutím k výši smluvní pokuty i otázku jejího snížení podle hodnoty a významu zajišťované povinnosti s limitací do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. Usoudil, že důvodem sjednání pokuty bylo zajištění kontinuity poskytování služeb obchodního zástupce, přičemž smluvní pokuta částečně plnila i funkci paušalizované náhrady škody. Dospěl k závěru, že pokuta byla nepřiměřená, neboť žalovaná za celou dobu trvání smlouvy o obchodním zastoupení zprostředkovala uzavření jediné smlouvy o hypotečním úvěru, za což žalobkyni náležela odměna 51 000 Kč, z níž 1/3 ve výši 17 000 Kč náležela jako provize žalované. Při rozpočítání této částky do 4 měsíců, kdy žalovaná pro žalobkyni realizovala činnost obchodního zástupce i v rozsahu úvěrových produktů, se jedná o průměrný zisk 12 750 Kč. Žalovaná za toto období od žalobkyně získala 4x 10 000 Kč jako fixní odměnu dle provizního řádu a provizi 17 000 Kč, tj. 57 000 Kč, takže její průměrný příjem za tyto 4 měsíce činil 14 250 Kč. Za březen 2024 žalovaná od žalobkyně fixní odměnu nedostala, ač v části cca 5 800 Kč (za dobu do 18. 3. 2024) ji žalobkyně vyplatit měla. Kromě toho žalovaná částku 10 000 Kč měsíčně reálně nedostávala, neboť docházelo k započtení této částky na povinnost platit podnájemné za kancelářské místo ve výši 10 000 Kč. S ohledem na platné odstoupení od smlouvy o obchodním zastoupení ke dni 18. 3. 2024 tedy žalovaná činnost obchodního zástupce nevykonávala toliko jeden měsíc. Tvrzení žalobkyně o škodě 40 000 – 50 000 Kč měsíčně nečinností žalované považoval soud prvního stupně za neprokázané a nepravděpodobné. Dále se zabýval otázkou přiměřené výše smluvní pokuty i s přihlédnutím k výši škody, která žalobkyni mohla vzniknout v podobě ušlého zisku. Žalovaná neplnila své povinnosti po dobu jednoho měsíce. V tomto měsíci žalobkyni s přihlédnutím k předchozím výkonům žalované mohl ujít zisk ve výši maximálně 12 750 Kč. Soud prvního stupně proto rozhodl o snížení smluvní pokuty na 12 750 Kč, kterážto částka odpovídá jak možnému ušlému zisku způsobenému jednoměsíční nečinností, tak i vlastnímu průměrnému zisku žalované z činnosti pro žalobkyni (v průměru 14 250 Kč).

12. Dále soud prvního stupně dále přiznal žalobkyni částku 5 806,45 Kč z titulu nezaplaceného podnájemného. Žalobkyně požadovala podnájemné za měsíce březen 2024 a duben 2024 ve výši po 10 000 Kč s tím, že tato povinnost žalované plynula ze smlouvy o podnájmu kancelářského místa ze dne 13. 10. 2023 uzavřené dle § 2285 o. z. Měsíční podnájemné za právo užívání kancelářského místa a přilehlých společných kancelářských prostor bylo sjednáno ve výši 10 000 Kč. Z ustanovení čl. IV. odst. 4.2. smlouvy o podnájmu plyne, že smlouva automaticky zaniká ukončením smlouvy o obchodním zastoupení. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že podnájemní smlouva je dle § 1727 o. z. smlouvou závislou na smlouvě o obchodním zastoupení. Závislost plyne z navázání ukončení smlouvy o podnájmu na ukončení smlouvy o obchodním zastoupení (kdy tato souvislost je pouze jednostranná), jakož i z toho, že obě smlouvy byly uzavřeny ve stejný den a mezi stejnými osobami, a dále z okolnosti, že hospodářským účelem podnájemní smlouvy bylo právě umožnění výkonu činnosti obchodního zástupce i z kanceláře, v níž se nacházeli i další pracovníci žalobkyně, kdy neexistoval jiný důvod pro její uzavření, a též z toho, že i finanční plnění ze smlouvy o obchodním zastoupení bylo na placení podnájemného navázáno. Zánikem smlouvy o obchodním zastoupení dne 18. 3. 2024 tedy došlo též k zániku smlouvy o podnájmu. Žalobkyni proto přiznal část podnájemného za 18 dní měsíce března ve výši 5 806,45 Kč, která odpovídá poměrné výši měsíčního podnájemného 10 000 Kč ve vztahu k 31 dním v měsíci březnu.

13. Žalobkyni tak soud prvního stupně přiznal výrokem III. částku 18 556,45 Kč sestávající z přiměřeně snížené smluvní pokuty a části podnájemného za březen 2024, co do částky 51 443,55 Kč pak žalobu výrokem II. zamítl. S ohledem na to, že nedůvodnou byla celá pohledávka na zaplacení podnájemného za duben 2024, nepřiznal soud kromě příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení ani příslušenství ve formě náhrady nákladů souvisejících s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Příslušenství pohledávky ve formě zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. přiznal od 29. 6. 2024, když dodatečná lhůta k zaplacení žalované částky uplynula podle předžalobní výzvy dne 28. 6. 2024, a dále přiznal paušální náhradu nákladů souvisejících s uplatněním pohledávky ve výši 2x 1 200 Kč za uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty a podnájemného za březen 2024 dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal jejich poměrnou část procesně úspěšnější žalované.

14. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, která však nezaplatila ve stanovené lhůtě soudní poplatek, pročež soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 6. 2025, č. j. [spisová značka], odvolací řízení o odvolání žalobkyně zastavil a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů „odvolacího řízení o odvolání žalobkyně“ částku 4 392,30 Kč (vypočtenou z částky 51 443,55 Kč jako tarifní hodnoty) k rukám jejího právního zástupce.

15. Dále proti rozsudku podala včasné odvolání i žalovaná, a to co do vyhovujícího výroku III. Žalovaná oponovala zejména závěru, že i za situace, kdy nebylo mezi stranami výslovně sjednáno místo výkonu činnosti žalované pro žalobkyni, byla povinna vykonávat činnost (poté, co dne 19. 2. 2024 odevzdala vybavení nezbytné pro výkon činnosti, zejména notebook, klíče a čipy) z kanceláře žalobkyně. Namítala, že žalovaná se domnívala na základě e-mailové výzvy právního zástupce žalobkyně k vrácení převzatého vybavení ze dne 8. 2. 2024, že žalobkyně nakonec dospěla k závěru, že další činnost žalované pro ni s ohledem na žalostné výsledky (sjednání jediného obchodu za více než 7 měsíců nepřetržité činnosti) nemá již nadále smysl. E-mail obsahuje přílohy, především dokumenty, které měla žalovaná podepsat za účelem splnění povinností žalobkyně vůči orgánům dohledu, a dále přípis, v němž právní zástupce vysvětluje, proč žádá podpis uvedených dokumentů ze strany žalované, a ve vztahu k vrácení vybavení opět pouze stručné sdělení na konci: „vzhledem k aktuální situaci Vás současně vyzývám i k bezodkladnému vrácení převzatého vybavení, a to též k mým rukám“. V e-mailu, ani v jeho příloze není konkrétně specifikováno, co je míněno vybavením. K předání vybavení došlo dne 19. 2. 2024 právnímu zástupci žalobkyně v jeho kanceláři. Proti předání vybavení, a to včetně klíčů a čipů, nebyly ze strany právního zástupce žalobkyně vzneseny žádné námitky a veškeré věci byly bez výhrad přijaty. Žádá proto, aby ve smyslu § 557 obč. zákoníku byly použité výrazy vyloženy v neprospěch žalobkyně. Žalovaná se důvodně domnívala, že výzvou k vrácení vybavení jí dala žalobkyně najevo, že už nemá o další služby žalované zájem. Namítala neúplné zjištění skutkového stavu, když soud prvního stupně neprovedl důkaz nahrávkou rozhovoru ze dne 18. 1. 2024, a rozpornost závěrů soudu prvního stupně, že odstoupila od smlouvy bez zbytečného odkladu, a přesto byla povinna plnit povinnosti dle smlouvy a zejména zaplatit smluvní pokutu a podnájemné. Poukázala také na další okolnosti a chování stran ve výpovědní době, kdy i žalovaná měla své nároky vůči žalobkyni (mj. čekala na vyplacení provize za zprostředkování hypotéky pro [jméno FO]), takže čekala, zda dojde k dohodě stran a k odstoupení přistoupila pouze z opatrnosti. Svým rozhodnutím soud prvního stupně aproboval porušování smluvních povinností žalobkyní a nepřiměřený nátlak na žalovanou. Dále vytýkala soudu prvního stupně i to, že se nezabýval její námitkou, že přiznání jakékoli částky žalobkyni je v rozporu s dobrými mravy, když to byla žalobkyně, kdo porušoval své smluvní povinnosti, navíc bez rozumného důvodu a v rozporu se smlouvou nutila žalovanou chodit denně do kanceláře, jako by se jednalo o pracovní poměr, takže v podstatě ji nutila pracovat zdarma, neboť celá měsíční odměna, na níž měla nárok bez ohledu na výsledky (10 000 Kč) se v celé výši započítávala oproti nároku žalobce na podnájemné. Nesouhlasila ani se způsobem moderace smluvní pokuty soudem prvního stupně, když faktický zisk žalobkyně z činnosti žalované byl pouze 8 500 Kč měsíčně a faktický příjem žalované pak 4 250 Kč měsíčně, neboť pravidelné měsíční odměny 10 000 Kč se započítávaly na nárok žalobkyně na podnájemné. Nesouhlasila ani s přiznáním nákladů spojených s uplatněním pohledávky žalobkyni v situaci, kdy tato fakticky uspěla v rozsahu jedné čtvrtiny. Konečně pak namítala chybný výpočet náhrady nákladů řízení, když jí nebyla přiznána odměna za vyjádření ze dne 28. 6. 2024 k předžalobní výzvě a písemné vyjádření ze dne 26. 3. 2025.

16. Žalobkyně navrhla potvrzení napadené části rozsudku. K odvolání žalované se vyjádřila tak, že vybavení nebylo nezbytné pro výkon činnosti žalované podle smlouvy, vstupní čip nebyl nezbytný pro vstup do kanceláře. Zdůraznila, že žalovaná je podnikatelka, nese tedy odpovědnost za vlastní činnost. Dále odkázala na své odvolání, v němž polemizovala s právními i skutkovými závěry soudu prvního stupně.

17. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a odvolání žalované shledal důvodným.

18. Pokud jde o skutkový stav, soud prvního stupně jej zjistil dostatečně v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Rovněž odvolací soud neshledává důvod k provedení důkazu nahrávkou rozhovoru žalované s jednatelkou žalobkyně ze dne 18. 1. 2024 a považuje ho za nadbytečný. Odvolací soud se pak převážně ztotožňuje i s právním posouzením věci v rozsudku soudu prvního stupně.

19. S ohledem na bulharskou státní příslušnost žalované je třeba se zabývat pravomocí soudu a rozhodným právem. Soud prvního stupně správně mlčky dovodil pravomoc českých soudů a za rozhodné právo považoval právo české. Vzhledem k cizí státní příslušnosti žalované totiž na věc dopadá úprava obsažená v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v platném znění, a to s odkazem na ustanovení § 1 tohoto zákona, který se dle ustanovení jeho § 2 použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Pro Českou republiku je závazné nařízení Rady Evropských společenství č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) účinné od 10. 1. 2015 (nařízení Brusel I bis). Pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci je dána podle článku 4 odst. 1. tohoto nařízení, neboť žalovaná má na území České republiky své bydliště (sídlo).

20. Podle článku 3 bod 1. nařízení Evropského parlamentu a rady ES č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Smlouva o obchodním zastoupení i smlouva o podnájmu kancelářského místa a poskytování administrativního servisu obsahují odkazy na zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jakož i výslovné ujednání, že se řídí tímto zákoníkem. Lze tak dovodit, že se strany dohodly na tom, že rozhodným právem bude právo české.

21. Podle § 2483 odst. 1 o. z. se smlouvou o obchodním zastoupení zavazuje obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel dlouhodobě vyvíjet pro zastoupeného činnost směřující k uzavírání určitého druhu obchodů zastoupeným nebo k ujednání obchodů jménem zastoupeného a na jeho účet a zastoupený se zavazuje platit obchodnímu zástupci provizi. Podle odst. 2 smlouva o obchodním zastoupení vyžaduje písemnou formu.

22. Podle § 2489 odst. 1 o. z. obchodní zástupce vykonává svou činnost s odbornou péčí. Dbá zájmů zastoupeného, postupuje ve shodě s pověřením a rozumnými pokyny zastoupeného a sdělí mu nezbytné údaje, které se dozvěděl v souvislosti s plněním svých povinností a které s tímto plněním souvisí.

23. Podle § 2201 o. z. se pronajímatel nájemní smlouvou zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.

24. Podle § 1746 odst. 2 o. z. strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.

25. Dle § 8 odst. 1 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

26. Dle § 2051 o. z., nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.

27. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o podnájmu kancelářského místa a poskytování administrativního servisu byla vázána na smlouvu o obchodním zastoupení, což ostatně vyplývá z textu smlouvy samotné (článek IV. odst. 4.2). Klíčovou otázkou je tedy posouzení, kdy došlo k ukončení smlouvy o obchodním zastoupení, popř. zda žalobkyně porušovala své povinnosti plynoucí z této smlouvy, což byla podmínka pro vznik nároku žalobkyně na smluvní pokutu. Soud prvního stupně pak v této souvislosti dostatečně nezohlednil jednak celý obsah výzvy žalobkyně ze dne 8. 2. 2024, jednak skutečnost, že předání pracovních pomůcek (vybavení) je dvoustranným právním jednáním – předáním a převzetím. Z výzvy k doplnění dokumentace právního zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 8. 2. 2024 totiž vyplývá, že vedle dodání ve výzvě uvedených podkladů (zejména dokumentů o školeních) žalobkyně výslovně uvedla, že „vzhledem k aktuální situaci Vás současně vyzývám i k bezodkladnému vrácení převzatého vybavení, a to též k mým rukám.“ Výzva neobsahuje upřesnění, jaké vybavební konkrétně mělo být vráceno, nicméně mezi účastníky je nesporné, že dne 19. 2. 2024 bylo vráceno vybavení veškeré, včetně klíčů a čipu. To se stalo za situace, kdy mezi žalobkyní a žalovanou předtím probíhaly diskuse o místě výkonu obchodní činnosti, žalobkyně požadovala, aby žalovaná vykonávala činnosti podle smlouvy o obchodním zastoupení výlučně v kanceláři žalobkyně, žalovaná s tím naopak nesouhlasila a požadovala nadále výkon činnosti z domova. Ještě předtím žalobkyně dne 1. 2. 2024 zablokovala žalované přístup do systému žalobkyně a žalovaná ztratila vzdálený přístup k databázi klientů a k novým zakázkám. Žalobkyně tak žalované nejprve zabránila v plnění povinností podle smlouvy o obchodním zastoupení, když soud prvního stupně správně zjistil, že mezi stranami nebylo sjednáno, kde bude žalovaná plnit své smluvní povinnosti, a žalovaná tak nebyla povinna docházet do kanceláře, následně pak žalovanou vyzvala k vrácení převzatého vybavení a dodání příslušných dokumentů. Žalovaná tak zcela logicky předpokládala, že k okamžiku předání veškerých pomůcek včetně klíčů od kanceláře dochází k ukončení spolupráce a od tohoto dne není povinna plnit povinnosti ze smlouvy o obchodním zastoupení. Odvolací soud se proto přiklání k závěru, že k tomuto okamžiku došlo ke konkludentnímu ukončení smluvního vztahu, neboť jinak by žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce nepřijala od žalované veškeré vybavení včetně klíčů a čipu, ale výslovně by žalovanou upozornila na trvající povinnosti dle smlouvy o obchodním zastoupení. I kdyby se však nejednalo o konkludentní ukončení smlouvy, pak za těchto okolností nelze nepokračování ve výkonu činnosti žalované považovat za porušení jejích povinností. Žalobkyni proto nárok na smluvní pokutu podle čl. VIII. odst. 1 smlouvy nevznikl.

28. Odvolací soud pak má za to, že žalobkyni nelze vyhovět ani v té části žaloby, kterou požadovala zaplacení poplatku za užívání kancelářského místa. Odvolací soud vychází z toho, že podle zavedené praxe smluvních stran poplatek za užívání kancelářského místa a administrativního servisu v paušální částce 10 000 Kč měsíčně podle článku III. odst. 3.1 smlouvy o podnájmu byl započítáván ve smyslu odst. 3.2 této smlouvy na paušální odměnu žalované (která činila v pozdějším období částku ve výši 10 000 Kč dle tvrzení žalované – viz podání ze dne 27. 2. 2025 na č. l. 58) podle smlouvy o obchodním zastoupení, resp. provizního řádu. Žalovaná tak podle smlouvy o obchodním zastoupení pracovala fakticky pouze za odměnu za uzavřené obchody, což není nijak v rozporu s konceptem provize obchodního zástupce ve smyslu § 2499 a násl. o. z. Zcela proti smyslu zákona (srov. § 2483 odst. 1 o. z., podle něhož obchodní zástupce je nezávislý podnikatel) však je, aby žalovaná pracovala v kanceláři žalobce za podmínek jako zaměstnanec bez nároku na jakoukoli odměnu za vykonanou práci, jak si to zjevně představovala žalobkyně. Forma spolupráce obchodního zástupce a zastoupeného podle smlouvy o obchodním zastoupení může mít více podob, vždy se však jedná o vztah dvou (nezávislých) podnikatelů. Čím silněji budou v tomto vztahu přítomny prvky výkonu závislé činnosti, tím silněji zde musí nastupovat ochrana slabší smluvní strany, tj. obchodního zástupce. Nelze v této souvislosti nezmínit, že podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky a podle § 2 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, musí být závislá práce vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci. U nároků uplatněných žalobkyní je tak třeba pečlivě zvažovat jejich souladnost s dobrými mravy.

29. Odvolací soud vychází z toho, že smluvní vztah žalobkyně a žalované byl ukončen konkludentní dohodou stran ke dni 19. 2. 2024 vrácením pomůcek žalobkyni. Tím také byla ukončena i smlouva o podnájmu kancelářského místa a poskytování administrativního servisu. Avšak i v případě, že by smlouva o obchodním zastoupení nebyla ukončena k datu předání pomůcek (vybavení) dne 19. 2. 2024, žalovaná by měla nárok na fixní odměnu podle smlouvy o obchodním zastoupení ve výši 10 000 Kč měsíčně, kterou strany oproti poplatku započítávaly. Jak totiž dovodil soud prvního stupně, žalobkyně porušovala svou povinnost sjednanou v čl. IV. odst. 1 smlouvy o obchodním zastoupení poskytovat žalované veškeré relevantní informace a podklady pro činnost obchodního zástupce. Ve smyslu § 1968 o. z. dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Jinými slovy porušování povinností žalobkyní vylučuje porušování povinností žalovanou. Nelze odhlédnout ani od toho, že žalovaná kancelářské místo neužívala a žalobkyně neposkytovala žalované součinnost a administrativní servis, takže přiznání jakékoli částky žalobkyni za tyto neposkytnuté služby se odvolacímu soudu jeví jako rozporné s dobrými mravy.

30. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně v žalovanou napadeném výroku změnil tak, že žalobu zamítl, když s ohledem na zamítnutí žaloby ohledně jistiny dluhu nenáleží žalobkyni ani příslušenství v podobě nákladů spojených s uplatněním pohledávky.

31. Vzhledem ke změně rozsudku soudu I. stupně rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů, a to tak, že právo na jejich náhradu přiznal v plné výši žalované, která byla procesně zcela úspěšná, a to i ve vztahu k částce 4 000 Kč, ohledně níž bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, ale která byla uplatněna předčasně, když žalobkyně nedodržela mechanismus zakotvený ve smlouvě o obchodním zastoupení. Žalované tak náleží plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně sestávající z odměny právního zástupce ve výši 37 400 Kč za 8 úkonů právní služby po 4 060 Kč dle § 11 odst. 1, 2, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu – 1. převzetí zastoupení, 2. sepis vyjádření k žalobě ze dne 12. 8. 2024, 3. vyjádření ze dne 30. 9. 2024, 4. účast na jednání dne 28. 1. 2025, 5. vyjádření ze dne 27. 2. 2025, 6. a 7. účast na jednání soudu dne 13. 3. 2025 přesahujícím dvě hodiny, 8. účast na jednání soudu dne 27. 3. 2025, dále z náhrady hotových výdajů ve výši 3 150 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 úkony po 300 Kč a 5 úkonů po 450 Kč) a z navýšení o 21% DPH částkou 7 482 Kč, celkem tedy 43 112 Kč. Dále náleží žalované náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 6 105 Kč za dva úkony právní služby po 1 860 Kč (počítáno z částky 18 556,45 Kč, která byla předmětem odvolacího řízení), a to sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne 5. 11. 2025, za dva režijní paušály po 450 Kč, navýšení o 21% DPH částkou 485 Kč (počítáno z částky 4 620 Kč) a zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 1 000 Kč. Žalované tak náleží celková nákladů řízení ve výši 51 417 Kč. Pokud jde o odměnu za vyjádření k odvolání žalobkyně, tato byla přiznána usnesením soudu prvního stupně ze dne 11. 6. 2025, č. j. 11 C 224/2024-256, vyjádření k předžalobní upomínce není úkonem právní služby a u vyjádření ze dne 26. 3. 2025 den před rozhodnutím ve věci samé odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nespatřuje účelnost takového úkonu.

Poučení