19 Co 282/2025 - 640

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň Mgr. Alice Žáčkové a JUDr. Heleny Karetové ve věci žalobkyň: a) [Jméno žalobkyně A], narozená [Datum narození žalobkyně A] b) [Jméno žalobkyně B], narozená [Datum narození žalobkyně B] obě bytem [Adresa žalobkyně B] obě zastoupeny advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A]., IČO: [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 2) [Jméno žalované B]., IČO: [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované B] 3) [Jméno žalované C]., IČO: [IČO žalované C] sídlem [Adresa žalované C] zastoupená advokátem [Jméno advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby, k odvolání žalobkyň a), b) a žalovaných 1) a 3) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. června 2025, č. j. 5 C 274/2020-578, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že se určuje, že veřejná nedobrovolná dražba provedená dražebníkem [Jméno žalované]., IČO: [IČO], jež proběhla dne 23. 7. 2020 a jejímž předmětem byl prodej pozemku parc. č. [číslo] o výměře 497 m, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, budova č. p. [číslo], bydlení, pozemku parc. č. [číslo] o výměře 303 m, ostatní plocha, ostatní komunikace, pozemku parc. č. [číslo] o výměře 861 m, zahrada, zemědělský půdní fond, pozemku parc. č. [číslo], o výměře 126 m, ovocný sad, zemědělský půdní fond, vše zapsáno na LV č. [číslo], katastrální území [adresa], obec [adresa], u Katastrálního úřadu pro [adresa] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], je neplatná.

II. Žalované 1), 2) a 3) jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni a) na náhradu nákladů řízení částku 107 971,98 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně a) [Jméno advokáta A], advokáta.

III. Žalované 1), 2) a 3) jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni b) na náhradu nákladů řízení částku 107 971,98 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně b) [Jméno advokáta A], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby provedené žalovanou 1) coby dražebníkem dne 23. 7. 2020, jejímž předmětem byl prodej pozemku parc. č. [číslo] o výměře 497 m, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, budova č. p. [číslo], bydlení; pozemku parc. č. [číslo] o výměře 303 m, ostatní plocha, ostatní komunikace; pozemku parc. č. [číslo] o výměře 861 m, zahrada, zemědělský půdní fond; pozemku parc. č. [číslo] o výměře 126 m, ovocný sad, zemědělský půdní fond, vše zapsáno na LV č. [číslo], katastrální území (dále jen „kat. úz.“) [adresa], [adresa], u Katastrálního úřadu pro [adresa] kraj, Katastrální pracoviště [adresa] (dále jen „předmětné nemovitosti“ nebo „dražené nemovitosti“) (výrok I.), a dále rozhodl, že žalobkyně jsou povinny nahradit náklady řízení žalované 1) ve výši 1 269 400 Kč (výrok II.), žalované 2) ve výši 300 Kč (výrok III.) a žalované 3) ve výši 1 588 548,50 Kč (výrok IV.).

2. Rozhodl tak k návrhu na určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby dle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoVD“), odůvodněným tvrzením, že dražební vyhláška neobsahovala zákonem stanovené náležitosti, včetně uvedení práv a závazků na předmětu dražby váznoucích, nebyla zveřejněna, žalobkyním nebylo zasláno oznámení o konání dražby, nebyla provedena prohlídka nemovitostí, nemovitosti byly ke dni vydání dražební vyhlášky zatíženy exekučními příkazy, a konečně že smlouvy o úvěru ze dne 4. 5. 2017, 30. 5. 2017 a 10. 3. 2018 jsou smlouvami spotřebitelskými, absolutně neplatnými, neboť se zjevně příčí dobrým mravům, odporují zákonu a zjevně narušují veřejný pořádek, neboť obcházejí zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“).

3. Žalované navrhly zamítnutí žaloby s tím, že dražba proběhla v souladu se zákonem a že smlouvy o úvěrech jsou platné, neboť se jednalo o podnikatelské úvěry. Žalovaná 3) vznesla námitku promlčení námitky žalobkyň dovolávat se relativní neplatnosti smluv o úvěrech.

4. V této věci se jedná o druhé rozhodnutí, když předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 9. 2022, č. j. [spisová značka], byl zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 23. 8. 2023, č. j. [spisová značka], se závazným právním názorem k dalšímu postupu ve věci.

5. K charakteru žaloby soud prvního stupně zopakoval, že se nejedná o žalobu na určení ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť návrh se opírá o § 48 odst. 3, 4, 5 ZoVD. V případě vyslovení neplatnosti dražby nenabývá vydražitel vlastnické právo k předmětu dražby, neboť § 1109 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) sanuje pouze vady předchozího nabytí, nikoliv vady dražby jako takové.

6. K včasnosti uplatnění žaloby zopakoval, že tříměsíční lhůta pro její podání byla dle § 48 odst. 3 věta třetí, odst. 4 věta třetí ZoVD zachována, neboť dražba se konala dne 23. 7. 2020 a žalobní návrh mu byl doručen dne 30. 7. 2020.

7. K věcné legitimaci odkázal na § 48 odst. 3, 4 a 5 ZoVD s tím, že i dlužnice musí uvést tvrzení (a tato prokázat), že do jejich práv bylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo. Uzavřel, že za taková tvrzení nelze považovat tvrzení o neplatnosti úvěrové smlouvy, o tom, že před provedením dražby uhradily částku 17 352 323 Kč, tedy částku vyšší, než jim byla poskytnuta, nebo že žalovaná 3) proti jejich vůli uhradila exekučně vymáhané pohledávky, čímž vědomě odstranila zákonnou překážku bránící provedení nedobrovolné veřejné dražby.

8. Neplatnost dražby posoudil z taxativně vymezených důvodů dle § 48 odst. 3, 4 a 5 ZoVD a uvedl, že: a) dražební vyhláška obsahovala zákonem stanovené požadavky dle § 43 odst. 1 ZoVD, včetně důvodu dražby dle § 40 odst. 2 ZoVD, byla vyvěšena na úřední desce dle § 43 odst. 2 ZoVD a byla oběma adresátům doručena více než 60 dnů před zahájením dražby, b) doručení oznámení o dražbě, včetně dražební vyhlášky a oznámení o započetí výkonu práva zástavního věřitele bylo dlužníkům (i [jméno FO]), doručováno dne 21. 5. 2020 do vlastních rukou, k doručení došlo dne 25. 5. 2020, a c) oznámení o dražbě obsahovalo zákonem stanovené náležitosti dle § 40 odst. 2 ZoVD.

9. K zahájení řízení u Okresního soudu v [adresa] o určení nepřípustnosti prodeje zástavy vedeného pod sp. zn. [spisová značka] odkázal na § 46b ZoVD. Uvedl, že řízení bylo zahájeno dne 15. 7. 2020, datum konání dražby bylo stanoveno na 23. 7. 2020. Dle § 46b odst. 3 ZoVD prekluzivní lhůta pro podání včasného návrhu na určení nepřípustnost dražby uběhla dnem 25. 6. 2020, tedy nebyla dána překážka provedení dražby v podobě zahájení takového řízení.

10. Námitku neprovedení prohlídky předmětu dražby posuzoval dle § 15 odst. 1, 2 ZoVD. Uzavřel, že dražební vyhláška obsahuje zákonem stanovené údaje, žalobkyně a) o ní byla telefonicky a e-maily ze dne 19. 6. a 22. 6. 2020 informována, přesto prohlídku neumožnila. S ohledem na § 15 odst. 4 ZoVD nelze z tohoto důvodu vyslovit neplatnost dražby.

11. K námitce neexistence vykonatelné pohledávky uvedl, že dražba byla nařízena dle notářských zápisů ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. [spisová značka], ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. [spisová značka], a ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. [spisová značka] dle § 36 odst. 1 ZoVD. Uzavřel, že notářské zápisy obsahují zákonem stanovené náležitosti dle § 71 b) zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád (dále jen „NŘ“), včetně prohlášení povinných osob o svolení k vykonatelnosti.

12. Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou platnosti smluv a existencí neuhrazených pohledávek. Konstatoval, že úvěrové smlouvy ze dne 4. 5. 2017, 30. 5. 2017 a 10. 3. 2018 nemají charakter smluv o spotřebitelském úvěru s ohledem na účel, pro který byly uzavřeny, pro okolnosti panující při jejich vzniku i pro označení stran smlouvy. Uzavřel, že se jedná o smlouvy o podnikatelském úvěru. Nepřisvědčil ani námitce ohledně aplikace novely ZoSÚ, provedené zákonem č. 186/2020 Sb., která nabyla účinnosti dne 24. 4. 2020. Podmínkou pro aplikaci novelizovaného znění § 122 ZoSÚ je, aby prodlení nastalo až po účinnosti novely. Dle smluvních podmínek mělo dojít k úhradě úvěrů nejpozději posledními splátkami ke dni 25. 4. 2019 (úvěr I.), ke dni 25. 5. 2019 (úvěr II.) a ke dni 25. 2. 2019 (úvěr III.).

13. Dále posuzoval, zda nedošlo k naplnění dvou kumulativních podmínek, a to podmínky adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z. a podmínky postavení druhé smluvní strany jako strany slabší ve smyslu § 433 o. z. Konstatoval, že se nejedná o formulářové smlouvy, návrhy vypracovala žalovaná 3) dle podkladů žalobkyň a veřejně dostupných zdrojů, jednání o podmínkách první smlouvy trvalo přes tři měsíce, žalobkyně byly zastoupeny advokátem, setkání probíhala v sídlech obou stran, při podpisu smluv byl notářský kandidát [tituly před jménem] [jméno FO], vybavený tiskárnou, žalobkyně si mohly text přečíst, změny nenavrhly. K tomu odkázal na rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 24. 3. 2024, č.j. [incidenční spisová značka]. Neshledal ani, že by žalobkyně byly v postavení slabší strany, když žalobkyně a) podnikala od roku 1995, bylo jí poskytnuto [číslo] dotací ve výši přes [částka], byla správcem dědictví po otci (mj. [místo] [adresa] s lesním hospodářstvím a dřevovýrobou), žalobkyně b) pak podnikala od roku 1998, provozovala restaurační zařízení a zakoupila pozemky pro developerský projekt. Uzavřel, že se nejednalo o adhezní smlouvy dle § 1798 o. z.

14. Neztotožnil se tak se závěry rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 22. 2. 2023, č. j. [spisová značka], jímž bylo určeno, že prodej (jiných) nemovitostí formou (jiné) veřejné nedobrovolné dražby, byl nepřípustný. Tam řešené pohledávky vyplývaly ze stejných smluv o úvěrech a dražba byla vedena pro jiné nemovitosti; předmětné smlouvy o úvěru byly v odkazovaném řízení shledány adhezními a neplatnými. Soud prvního stupně v té souvislosti konstatoval, že krajský soud vycházel z odlišného skutkového stavu, především ohledně toho, že žalobkyně nemohly cokoliv ve smlouvách měnit.

15. Neměl ani za prokázané, že smlouvy o úvěru byly uzavřeny v rozporu s dobrými mravy. Ve všech byl sjednán úrok 18 % ročně, úrok z prodlení dle právních předpisů, smluvní pokuty byly žalobkyním počítané z počáteční jistiny (10 % pro případ porušení závazku, 0,35 % denně pro případ porušení finančního závazku), finanční prostředky z prodeje nemovitostí žalobkyň měly být čerpány na účet žalované 3). K smluvnímu úroku odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa] ze dne 10. 12. 2015, č. j. [spisová značka], dle něhož se za přiměřenou sazbu ročního úvěru považuje i úrok 40 % ročně. K výši smluvní pokuty odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, například usnesení sp. zn. 20 Cdo 716/2022, dle něhož není ještě pokuta ve výši 0,5 % denně z dlužné částky v rozporu s dobrými mravy. Nedovodil tak absolutní neplatnost právního jednání ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 580 o. z.

16. Nepřisvědčil ani námitce, že žalobkyně uzavřely smlouvy o úvěru v tísni. Žalobkyně a) v době uzavírání smluv disponovala dostatečným nemovitým majetkem, žalobkyně b) pak minimálně pozemky, na nichž měl být realizován developerský projekt.

17. K námitce o úhradě jistiny uvedl, že žalobkyně zaplatily žalované 3) celkem 17 352 323,55 Kč, kterou žalovaná 3) dle odst. 11 úvěrových smluv započítala na smluvní pokuty a úroky. Nemohlo tak dojít k úhradě jistiny žádné úvěrové smlouvy. Nadto v případě řádného a včasného splácení měly žalobkyně na jistině a úrocích zaplatit 19 790 230,40 Kč.

18. K námitce účelové úhrady exekučně vymáhaných pohledávek žalovanou 3) s ohledem na § 46 odst. 1 písm. g) ZoVD zopakoval, že dražebník nebyl povinen upustit od dražby, došlo-li k úhradě pohledávky s příslušenstvím, nákladů exekuce a oprávněného před konáním dražby.

19. Uzavřel, že došlo k řádnému provedení nedobrovolné dražby, na základě, které bylo zapsáno vlastnické právo k nemovitostem ve prospěch žalované2). Žalobu tak zamítl.

20. Nákladové výroky odůvodnil dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Výši náhrady nákladů stanovil ohledně žalovaných 1) a 3) dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT”), když vycházel z tarifní hodnoty 8 600 000 Kč (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ), a ohledně žalované 2) dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech dle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb.“).

21. Včasným odvoláním napadly rozsudek žalobkyně, a to z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. b), c), e), g) o. s. ř. Rozsudek shledaly v rozporu se zásadou legitimního očekávání s ohledem na závěry učiněné v rozsudku Okresního soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] a v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], jakož i v rozporu s provedeným dokazováním. V tamním řízení byla posuzována platnost týchž úvěrových smluv se závěrem, že došlo k zneužití tísně žalobkyň, že sjednané vzájemné plnění bylo v hrubém nepoměru, že cílem žalované 3) bylo získat celý jejich nemovitý majetek, a že tedy jsou smlouvy absolutně neplatné. Namítaly i neplatnost ujednání o smluvních pokutách s odkazem na důvodovou zprávu k zákonu č. 186/2020 Sb., nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4509/2014. Trvaly na tom, že žalovaná 3) při uzavření smluv kalkulovala s tím, že tyto nebudou plněny, že jí vznikne právo na úhradu smluvních pokut, které byly počítány z počáteční jistiny úvěru, což je v rozporu s dobrými mravy. K smluvním úrokům namítaly, že jejich výše byla stanovena 7,5x vyšší, než byly průměrné úrokové sazby bank (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Dále namítaly, že před konáním dražby uhradily 17 352 323,55 Kč, byť jistina ze všech úvěrů činila 14 551 640 Kč (bez 10% poplatku za poskytnutí úvěru jen 13 228 763 Kč). Nastavení započítávání úhrad označily za nespravedlivé. Také namítaly, že nebylo zohledněno, že žalovaná 3) účelově odstranila zákonnou překážku pro provedení dražby dle § 22 odst. 1 písm. f) ZoVD, což vedlo k vydražení nemovitostí za vyvolávací cenu žalované 2), jejímž statutárním ředitelem byl [jméno FO]. Toho žalobkyně a) dne 10. 3. 2018 zmocnila ke svému zastoupení, ale jmenovaný ho dne 23. 6. 2020 (den před konáním dražby) vypověděl a vyplatil její exekučně vymáhané pohledávky. Uvedené sice umožňuje § 1936 o. z., zde ale absentoval její souhlas. Trvaly také na tom, že smlouvy o úvěru jsou smlouvami adhezními, když text smluv i notářského zápisu byl předem připravený, k prvnímu podpisu došlo v jejich bydlišti, přičemž pro možnost změny ujednání absentovala žalovaná 3), obě žalobkyně pak byly slabší stranou (ony se základním vzděláním, žalovaná 3/ je naproti tomu licencovaným poskytovatelem úvěrů, její vlastníci jsou vysokoškolsky vzdělané osoby /[tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], a [tituly před jménem] [jméno FO]/). Vyvolávací cena byla 5 600 000 Kč (znalec stanovil hodnotu nemovitostí ve výši 8 600 000 Kč), jediným účastníkem dražby byla žalovaná 2), která nemovitosti následně převedla do vlastnictví společnosti [právnická osoba]., IČO: [IČO], kde jsou skutečnými vlastníky opět [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], a [tituly před jménem] [jméno FO]. Poznamenaly, že výslech [tituly před jménem] [jméno FO] měl být hodnocen jako účastnický výslech, nikoliv jako svědecký. Nesouhlasily ani s vykreslením žalobkyně a) jako velkopodnikatelky a žalobkyně b) jako developerky. Dále namítaly, že se prvostupňový soud nezabýval postavením [jméno FO] při uzavření smlouvy, když ten nepodnikal. Nesouhlasily ani s použitím důkazů a zvukových nahrávek z jiného sporu, kde nebyly účastnicemi řízení. K rozsudku Městského soudu v [adresa] č. j. [incidenční spisová značka], namítly, že se vztahuje k odlišnému smluvnímu vztahu, kdy kontraktační jednání probíhala až v říjnu 2019. Konečně pak nesouhlasily s nově stanovenou tarifní hodnotou pro výpočet nákladů řízení (8 600 000 Kč). Navrhly, aby odvolací soud rozsudek zrušil, žalobě sám vyhověl nebo věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

22. Žalovaná 1) neshledala odvolání důvodným. Nesouhlasila s tím, že by došlo k neodůvodněnému odchýlení od výsledků řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] až po rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], neboť tamní skutkový základ se podstatně liší od skutkových zjištění v projednávané věci. Trvala na tom, že žalobkyně se nenacházely v tísnivé situaci, když zpeněžily rozsáhlý zděděný majetek v řádu desítek milionů korun. Jejich dluhy vznikly jednak jejich nedůvodným nehrazením, jednak ignorováním možnosti, že bude uplatňována pohledávka z titulu provize [jméno FO]. Žalobkyni a) mohla s úhradou finančně vypomoct žalobkyně b), která od ní obdržela, stejně jako [jméno FO], 25 000 000 Kč. Nesouhlasila ani s tím, že by smlouvy o úvěru byly adhezní, když žalobkyně měly možnost ovlivnit jejich podmínky. K exekuci ohledně vymožení pohledávky [jméno FO] uvedla, že ta byla vedena soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. [spisová značka] od února 2016 jen vůči žalobkyni a). S ohledem na podaný návrh na její zastavení, jenž byl projednáván až do roku 2018, nemohl být zpeněžen majetek povinné, tedy žádná hrozba prodeje domu reálně neexistovala. Z úvěru [právnická osoba]., byla na pohledávku [jméno FO] určena jen část poskytnutých peněz, částka cca 1 570 000 Kč měla být poukázána přímo na účet žalobkyně a). Žalobkyně a) použila částku 1 100 000 Kč z úvěru od [právnická osoba] v rozporu s ujednáními ve smlouvě, což vedlo k zesplatnění úvěru. Pohledávka [jméno FO] tak nebyla stále uspokojena. V případě úvěrových smluv uzavřených s žalovanou 3) to byla sama žalobkyně a), kdo určil, že exekuce [jméno FO] nebude vyplacena ani z první ani ze druhé úvěrové smlouvy, nýbrž až ze třetí, jež byla uzavřena v návaznosti na její neúspěch v řízení o zastavení exekuce. Dohady, že žalovaná 3) uzavírala smlouvy s vědomím, že smlouvy nebudou plněny, nebyly podpořeny důkazy. Argumentace úrokovými sazbami úvěrů s fixací do tří let poskytovaných bankami dle systému [Systém] [právnická osoba], tedy úrokovými sazbami hypotečních úvěrů, shledala za nepřiléhavou. Zdůraznila, že pokud by žalobkyně úvěrové smlouvy plnily, uhradily by pouze cca 19 790 000 Kč. Žalobkyně nicméně uhradily pouze cca 17 350 000 Kč, což vyústilo v povinnost hradit příslušné smluvní pokuty. Poznamenala, že dražba proběhla před 5 lety, avšak žalobkyně dům stále bezplatně obývají. Dále doplnila, že žalobkyně a) se obrátila na žalovanou 3), původní návrh neakceptovala, s časovým odstupem poté oslovila znovu žalovanou 3) s tím, že podmínky úvěrového financování by měly být nastaveny odlišně, což vedlo k uzavření smluv o úvěru, a to až po dlouhém vyjednávání. Žalobkyně tedy byly schopny hájit si své zájmy. Navrhla tak potvrzení napadeného rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení.

23. Žalovaná 2) shledala napadené rozhodnutí správným, tedy navrhla jeho potvrzení.

24. Žalovaná 3) k odvolání uvedla, že soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč se odchýlil od skutkových a právních závěrů Krajského soudu v [adresa], když skutkový základ tohoto sporu se významně odlišuje od tamního. Zopakovala, že žalobkyně na přelomu let 2016 a 2017 řešily úhradu svých podnikatelských závazků vůči společnosti [právnická osoba]. a [jméno FO], že vlastnily nemovitý majetek (nejen rodinný dům č. p. [číslo] ve [adresa]), jehož hodnota několikanásobně převyšovala sumu závazků, že před uzavřením smluv jednaly o způsobu úhrady úvěru (výnosy z prodeje nemovitostí nesloužících k bydlení), což následně žalobkyně odmítly, že exekuce byly vedeny pro drobné závazky, že k uzavření první smlouvy došlo po více než 5 měsících jednání za účelem úhrady známých závazků vůči [právnická osoba] na neúspěch s návrhem na zastavení exekuce vedené [jméno FO]. Žalovaná 3) proto trvala na tom, že žalobkyně nejednaly v tísni, že smlouvy nejsou adhezní, když žalobkyně si jejich text četly, obsah smluv diskutovaly, změny nepožadovaly, nadto je nemusely podepsat v daný den. K jejich bonitě uvedla, že toto zkoumala a dospěla ke kladnému závěru (s ohledem na výnosy z pronájmů a prodeje). Dále nesouhlasila s tím, že sjednané poplatky, úroky, smluvní pokuty a další ujednání jsou nepřiměřené, k čemuž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 716/2022 (spor mezi ní a společností [právnická osoba].). K poplatkům uvedla, že zahrnovaly její hotové výdaje (provize za zprostředkování úvěrů ve výši 5 % jistiny, platby za notáře, správní poplatky, náklady za ocenění nemovitostí, zjištění a kontrolu informací, analýzu a řešení majetkových poměrů úvěrovaných, zastupování v exekucích, zajištění peněžních prostředků od investorů, jejich alokace a právní služby). Zdůraznila, že žalobkyně odmítaly více než rok řešit prodlení s úhradou svých závazků, že svými platbami neuhradily její nárok ani v rozsahu, který by odpovídal situaci, kdy by žalobkyně své závazky hradily řádně a včas (jistina, úrok). Poznamenala, že nemohla vědět, kdo nemovitosti vydraží. Tvrzení o propojení žalovaných označila za fabulaci. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

25. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek v mezích odvolatelkami vymezených, včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), jednal v nepřítomnosti žalované 2) dle § 211 o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 3 o. s. ř., když ta se k jednání omluvila a souhlasila s jednáním v její nepřítomnosti, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

26. Nejprve odvolací soud konstatuje, že se k některým právním otázkám vyjádřil již ve svém předchozím rozhodnutí, přičemž na svých závěrech, které převzal do svého rozhodnutí i soud prvního stupně, nadále trvá. Pouze tak opakuje k otázce charakteru žaloby, že se v daném případě nejedná o žalobu na určení ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť podání této konkrétní žaloby má oporu v § 48 odst. 3, 4, 5 ZoVD, tedy žalobu lze projednat, aniž by žalobkyně musely tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. K uvedenému lze odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2602/2005, v němž se stanoví, že „veřejná nedobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 48 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou.“ 27. K otázce včasnosti žaloby odvolací soud opakuje, že tříměsíční lhůta pro podání žaloby na určení neplatnosti dražby byla ve smyslu § 48 odst. 3 věta třetí, 4 věta třetí ZoVD zachována, neboť dražba se konala dne 23. 7. 2020 a žalobní návrh byl doručen prvostupňovému soudu dne 30. 7. 2020.

28. K otázce aktivní věcné legitimace žalobkyň odkazuje na § 48 odst. 3, 4, 5 ZoVD s tím, že řízení se musí vždy účastnit navrhovatel dražby, vlastník nebo nositel jiného práva k předmětu dražby, dražebník a vydražitel. U navrhovatele však musí přistoupit další zákonem stanovená podmínka, a to že se musí jednat o osobu, do jejíchž práv bylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo. To platí i pro žalobkyně jako dlužnice (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005). Soud prvního stupně po poučení žalobkyň dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. u jednání dne 21. 2. 2024 a doplnění jejich skutkových tvrzení dospěl k závěru (bod 10. napadeného rozsudku), že žalobkyně neunesly břemeno tvrzení, když tvrzení, že úvěrové smlouvy jsou neplatné, že před provedením dražby uhradily částku 17 352 323 Kč, tj. částku vyšší, než jim byla poskytnuta, že proti jejich vůli došlo ze strany žalované 3) k uhrazení exekučně vymáhaných pohledávek, čímž byla vědomě odstraněna zákonná překážka pro uskutečnění nedobrovolné dražby, nepředstavují konkrétní skutečnosti, v důsledku nichž by mohlo dojít v příčinné souvislosti s provedenou dražbou k podstatnému zásahu do jejich práv. Odvolací soud tento právní názor nesdílí, když na základě předmětné dražby, došlo k vydražení jejich nemovitostí. Vlastnické právo je chráněno ve smyslu Čl. 11 odst. 1 věta prvá, druhá Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), podle něhož každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Nadto žalobkyně ve vydražených nemovitostech uspokojovaly svou bytovou potřebu. Žalobkyně tak jsou ve sporu aktivně věcně legitimované.

29. Odvolací soud dále připomíná, že soud prvního stupně již v předchozím rozhodnutí správně posuzoval neplatnost veřejné nedobrovolné dražby z taxativně vymezených důvodů dle § 48 odst. 3, 4, 5 ZoVD, a dospěl k správnému závěru, že žádný z níže posuzovaných důvodů nenaplňuje zákonem stanovené podmínky pro vyslovení neplatnosti posuzované dražby. a) Správně shledal, že dražební vyhláška z hlediska § 43 odst. 1 ZoVD obsahovala veškeré zákonem stanovené náležitosti, včetně údaje o pohledávce žalované 3) ve výši 14 551 640 Kč. Pokud je odkazováno na § 40 odst. 1 ZoVD, pak uvedené ustanovení se týká oznámení o dražbě, když to musí vedle označení dražebníka, navrhovatele dražby a předmětu dražby obsahovat i důvod, pro který je navrhováno provedení dražby. Tato podmínka byla splněna v oznámení o dražbě č. j. [číslo], bod.

3. Současně dražební vyhláška v bodě 4 obsahovala údaje o právech a závazcích váznoucích na nemovitostech. Dražební vyhláška byla dle § 43 odst. 2 ZoVD vyvěšena na úřední desce. Podání „Uveřejnění Dražební vyhlášky dražby nedobrovolné na úřední desce“ adresovaná městu [adresa] (obvod, v němž se nachází nemovitosti) a městské části [adresa] (místo konání dražby – sídlo dražebníka) byla oběma adresátům doručena dne 21. 5. 2020, tedy více než 60 dnů před zahájením dražby, a to právě za účelem jejich vyvěšení. b) Správně posoudil otázku doručení oznámení o dražbě dle § 40 odst. 1, 2 ZoVD. Dle § 10 odst. 1 ZoVD se písemnosti zasílají poštou formou listovní zásilky dodávané do vlastních rukou s doručenkou; lze je předat i jiným prokazatelným způsobem do vlastních rukou osoby, které jsou určeny. Dle § 48 odst. 3 věta druhá, 4 věta druhá ZoVD nemůže být důvodem vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby skutečnost, že dražební vyhláška dlužníkovi nebyla doručena, zástavci, nebo zástavnímu dlužníkovi, pokud jim dražebník dražební vyhlášku ve stanovené lhůtě zaslal. Všem dlužníkům bylo oznámení o dražbě č. [číslo], dražební vyhláška a oznámení o započetí výkonu práva zástavního věřitele doručováno dne 21. 5. 2020 do vlastních rukou, žalobkyním na adresu [adresa], a [jméno FO] na adresu [adresa], bylo jim zanecháno oznámení o uložení zásilky, a pro jejich nevyzvednutí byly zásilky vráceny odesílateli – dražebníkovi. Dle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. K doručení tak došlo dne 25. 5. 2020 (24. 5. 2020 byla neděle). c) Oznámení o dražbě č. j. [číslo] obsahuje zákonem stanovené náležitosti dle § 40 odst. 2 ZoVD, tedy označení dražebníka (bod 1 – [právnická osoba].), navrhovatele dražby ([právnická osoba].), předmětu dražby (bod 2 – pozemky parc. č. [číslo], jehož součástí je stavba č. p. [číslo], parc. č. [číslo], parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo], vše v kat. úz. [adresa], obec [adresa]) a důvod, pro který je navrhováno provedení dražby (bod 3 – označení smluv o úvěrech ze dne 4. 5. 2017, 30. 5. 2017, 10. 3. 2018, označení vkladů zástavních práv). d) K zahájení řízení u Okresního soudu v [adresa] o určení nepřípustnosti prodeje zástavy vedené pod sp. zn. [spisová značka] správně odkázal na § 46b ZoVD se závěrem, že provedení dražby nebránila překážka v podobě podání žaloby v tamním řízení, neboť oznámení o veřejné dražbě bylo doručeno dne 25. 5. 2020, dražba byla stanovena na den 23. 7. 2020 a žaloba byla doručena dne 15. 7. 2020, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty dnem 25. 6. 2020 ve smyslu § 46b odst. 3 (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 995/2019). e) K neprovedení prohlídky nemovitostí dle § 15 odst. 1, 2 ZoVD správně konstatoval, že dražební vyhláška obsahovala údaje o jejich konání dne 23. 6. a 29. 6. 2020 vždy ve 14:00 hod. O uvedeném byla žalobkyně a) nadto informována telefonicky a e-maily ze dne 19. 6. 2020 a 22. 6. 2020. Prohlídku dle odpovědi ze dne 22. 6. 2020 neumožnila. Z tohoto důvodu navíc nelze neplatnost dražby vyslovit.

30. Dále se soud prvního stupně zabýval notářskými zápisy ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. [spisová značka], ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. [spisová značka], a ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. [spisová značka], které správně posoudil dle § 71b NŘ s tím, že obsahují všechny formální náležitosti dle § 71b odst. 2 písm. a) až d) NŘ, včetně prohlášení povinných osob o svolení k vykonatelnosti. K tomu lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3337/2015, v němž je uvedeno, že notářský zápis je titulem pro soudní výkon rozhodnutí (což lze aplikovat i na dražbu veřejnou nedobrovolnou). Notářský zápis ve smyslu § 71b NŘ má formální charakter, neboť obsahuje takové náležitosti, které jsou potřebné k tomu, aby byl jako titul pro soudní výkon rozhodnutí vykonatelný; notář jej sepíše na základě dohody oprávněné a povinné osoby, aniž by byl oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu, a na základě prohlášení povinné osoby, jímž svoluje k jeho vykonatelnosti. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3719/2011, se k notářskému zápisu sepsanému dle § 71b NŘ dále uvádí, že: „Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání. Předmětem plnění se v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti vymezuje přesný obsah a rozsah plnění, tedy jaké plnění a v jakém množství má povinná osoba podle údajů obsažených v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti poskytnout oprávněné osobě.“ 31. Podkladem pro existenci vykonatelné pohledávky zajištěné zástavním právem k předmětu dražby byly smlouvy o úvěru. Soud prvního stupně setrval na právním závěru, že se nejednalo o smlouvy o spotřebitelském úvěru. Vycházel z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež vymezuje spotřebitele jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s podnikatelem je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Přihlížet je třeba ke všem okolnostem panujícím při vzniku závazkového vztahu, například k označení stran ve smlouvě identifikujícími údaji, jakož i k tomu, jakým právním režimem se jejich vztah řídí (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2869/2015).

32. V daném případě žalobkyně a) podnikala s platností ke dni [datum] pod IČO: [IČO] v oblasti výroba, obchod a služby od [datum], v oblasti hostinská činnost od [datum], v oblasti prodej kvasného lihu, [spisová značka] lihu a lihovin od [datum]. Od státu obdržela [číslo] dotací v hodnotě [částka]. Žalobkyně b) pak podnikala s platností ke dni 6. 9. 2021 pod IČO: [IČO] v oblasti výroba, obchod a služby od 10. 12. 2003 s přerušením činnosti od 4. 1. 2016 do 31. 12. 2020, v oblasti hostinská činnost od 18. 11. 1998 s přerušením činnosti od 4. 1. 2016 do 19. 5. 2020, v oblasti prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin od 5. 5. 2014 s přerušením činnosti od 4. 1. 2016 do 19. 5. 2020. Ohledně [jméno FO] odvolací soud doplnil dokazování protokolem z jednání dne 29. 9. 2021 u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], dle něhož ve své výpovědi uvedl, že v době, kdy podepisoval smlouvu o úvěru v roce 2017 měl firmu a živnostenské oprávnění.

33. Po takto doplněném dokazování se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že smlouvy o úvěru ze dne 4. 5. 2017, 30. 5. 2017 a 10. 3. 2018 jsou smlouvami o podnikatelském úvěru, a to s ohledem na označení smluv (smlouva o podnikatelské úvěru), označení žalobkyň (IČO), označení účelu poskytnutí úvěru (rozvoj podnikatelských aktivit, odblokování majetku, ukončení exekucí), označení shodných údajů v notářských zápisech, v nichž žalobkyně a [jméno FO] uznali závazky z podnikatelských úvěrů. Nadto žalobkyně a) a [jméno FO] disponovali živnostenským oprávněním. Pokud pak měla žalobkyně b) v době uzavření smluv formálně přerušenou podnikatelskou činnost, pak zásadním je, že finanční prostředky byly účelově určeny na úhradu závazků z předchozí podnikatelské činnosti a na další takovou činnost. Nadto svědek [jméno FO] dle protokolu potvrdil, že jeho sestra (žalobkyně b/) v době uzavření první smlouvy o úvěru provozovala restauraci. Žalovaná 3) tedy nemohla vědět, a to ani při zachování běžné péče, s ohledem na okolnosti uzavíraní smluv, listiny, které jí byly předloženy, a prezentaci žalobkyň, případně [jméno FO], že tito mají v úmyslu uzavřít smlouvu spotřebitelskou.

34. Ve shodě se soudem prvního stupně také odvolací soud setrval na svém právním názoru, že nelze aplikovat novelu ZoSÚ provedenou zákonem č. 186/2020 Sb., která nabyla účinnosti dne 24. 4. 2020. Dle citované novely se § 122 ZoSÚ doplnil o odstavec 5 s tím, že odstavce 1, 2 a 4 se použijí obdobně, mimo jiné, na úvěr, kde dlužník, který je fyzickou osobou, avšak není spotřebitelem, je v prodlení delším než 90 dnů s plněním peněžitého dluhu. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut v takovém případě nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše úvěru. Dle Čl. II. odst. 1 přechodného ustanovení citované novely, dostal-li se dlužník do prodlení s plněním povinností vyplývajících ze smlouvy o úvěru po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, použije se namísto příslušných ustanovení smlouvy, pokud jsou v rozporu s § 122 odst. 4 nebo 5 ZoSÚ, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, § 122 odst. 4 nebo 5 ZoSÚ, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, i když byla smlouva uzavřena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Lze tak uzavřít, že podmínkou je, aby prodlení nastalo až po účinnosti citované novely. V případě řádného plnění smluvních podmínek mělo dojít k úhradě úvěru dle smlouvy ze dne 4. 5. 2017 poslední splátkou ke dni 25. 4. 2019, dle smlouvy ze dne 30. 5. 2017 poslední splátkou ke dni 25. 5. 2019 a dle smlouvy ze dne 10. 3. 2018 poslední splátkou ke dni 25. 2. 2019. I pokud by nedošlo k prodlení dříve (například zesplatněním dlužné části úvěru pro prodlení s některou dřívější splátkou), 90denní lhůta by i tak uběhla přede dnem 24. 4. 2020.

35. Odvolací soud dále přezkoumával skutkové a právní závěry soudu prvního stupně ohledně platnosti smluv o úvěru, k čemuž zopakoval dokazování smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a) a [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 10. 10. 2011, dle níž žalobkyně a) prodala ve smlouvě specifikované nemovitosti za kupní cenu 35 710 788 Kč. Dále úvěrovou smlouvou uzavřenou mezi žalobkyněmi a společností [právnická osoba]. ze dne 10. 8. 2015, č. [číslo], dle níž byl žalobkyním poskytnut úvěr 5 000 000 Kč převážně na úhradu jejich závazků. Ke smlouvě byla uzavřena téhož dne smlouva o zřízení zástavního práva pouze s žalobkyní a) ohledně pozemku parc. č. [číslo], jehož součástí je stavba č. p. [číslo], a pozemků zapsaných na LV č. [číslo], kat. úz. [adresa], obec [adresa]; pozemku parc. č. [číslo], jehož součástí je stavba č. p. [číslo], a pozemků zapsaných na LV č. [číslo], kat. úz. [adresa], obec [adresa]; dále ohledně spoluvlastnických podílů k pozemku parc. č. [číslo], jehož součástí je stavba č. p. [číslo], a pozemků zapsaných na LV č. [číslo], kat. úz. [adresa], obec [adresa]. Ze smlouvy o úschově uzavřené mezi žalobkyněmi, [právnická osoba]. jako složitelem a [tituly před jménem] [jméno FO] jako schovatelem a advokátem měla být složená částka 4 487 107 Kč vyplacena ve výši 2 000 000 Kč na úhradu dluhu [jméno FO], ve výši [částka] na úhradu dluhu [tituly před jménem]. [jméno FO] a ve výši 1 573 490,50 Kč na účet klienta. Dále odvolací soud zopakoval dokazování úvěrovou smlouvou uzavřenou mezi žalobkyněmi a společností [právnická osoba]. ze dne 6. 1. 2016, č. [číslo], dle níž byl žalobkyním poskytnut úvěr 5 290 000 Kč za účelem refinancování společných závazků vůči společnosti [právnická osoba]. vyplývajících ze smlouvy o úvěru ze dne 10. 8. 2015.

36. Poté dospěl ke stejnému skutkovému závěru, z něhož vycházel i Krajský soud v [adresa] v rozsudku ze dne 22. 2. 2023, č. j. [spisová značka] (dovolání proti němu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2024, sp. zn. [spisová značka]). Tato rozhodnutí, byť jejich předmětem bylo určení (ne)přípustnosti prodeje zástavy (specifikovaných nemovitostí, a to jiných, než kterých se týká dražba v tomto sporu) formou veřejné dražby nedobrovolné, se týkala posouzení stejných úvěrových smluv ze dne 4. 5. 2017, 30. 5. 2017 a 15. 3. 2018, uzavřených mezi týmiž účastníky. Odvolací soud tak shrnuje, že otec žalobkyně a) v roce 1990 restituoval značné množství majetku včetně pozemků, po jeho smrti byla žalobkyně a) spolu s bratrem ustanovena správcem dědictví, konkrétně pro správu lesního majetku. Dědické řízení trvalo 10 let (do roku 2003), po tuto dobu žalobkyně a) hospodařila jako soukromě hospodařící rolník. Po ukončení dědického řízení byl majetek rozdělen na 5 částí. Žalobkyně a) dále hospodařila, dřevařskou výrobu provozoval její manžel; po jeho smrti se rozhodla jít do důchodu a les prodat. Dne 30. 9. 2011 uzavřela zprostředkovatelskou smlouvu s [jméno FO], prodej se nezdařil. Následně je sama prodala [tituly před jménem] [jméno FO] dne 10. 10. 2011 za kupní cenu 35 710 788 Kč. Rozsudkem pro zmeškání Okresního soudu v [adresa] ze dne 20. 10. 2014, č. j. [spisová značka], byla žalobkyně a) zavázána zaplatit [jméno FO] zprostředkovatelskou odměnu 4 193 000 Kč. Minimálně od roku 2015 byly vůči ní vedeny exekuce. Exekuce však byly vedeny i vůči žalobkyni b). Žalobkyně tak uzavřely dne 10. 8. 2015 se společností [právnická osoba]., úvěrovou smlouvu na částku 5 000 000 Kč. Úvěr byl v převážné výši poskytnut na úhradu dlužných pohledávek, především [jméno FO]. K této smlouvě byla uzavřena s žalobkyní a) smlouva o zřízení zástavního práva k velkému množství nemovitostí, včetně podílu na pozemku parc. č. [číslo], jehož součástí je stavba č. p. [číslo] – bydlení. Z důvodu neplnění splátek úvěru uzavřely žalobkyně další úvěrovou smlouvu se společností [právnická osoba]., a to dne 6. 1. 2016 na částku 5 290 000 Kč na úhradu závazků z předchozí úvěrové smlouvy ze dne 10. 8. 2015. Ani na základě tohoto úvěru všechny své dluhy nezaplatily. Na žalobkyni a) byla nařízena exekuce pro pohledávku [jméno FO]. V roce 2016 tak začala žalobkyně a) jednat o dalším úvěru. Dne 4. 5. 2017 uzavřely žalobkyně a [jméno FO] s žalovanou 3) jako věřitelem smlouvu o podnikatelském úvěru (dále i „úvěr I.“), která byla tištěna a podepsána v domě žalobkyně a) za přítomnosti notářského koncipienta vybaveného tiskárnou. [jméno FO] neměl být účastníkem smlouvy, byl však z důvodu zvýšení bonity přizván svojí matkou v den podpisu smlouvy. Smlouvu, ačkoli s ní nesouhlasil, podepsal, neboť se obával, že matce zabaví dům. Další smlouvy o úvěru uzavíraly již žalobkyně samy.

37. Strany se v první smlouvě ze dne 4. 5. 2017 (úvěr I.) dohodly na poskytnutí jistiny 7 139 000 Kč za účelem úhrady a konsolidace závazků dlužníka (mimo jiné ukončení exekucí) s 18% úrokovou sazbou, s čerpáním tak, že částka 5 290 000 Kč bude poukázána na úhradu dluhu společnosti [právnická osoba]., částka 500 000 Kč na úhradu exekuce ve prospěch [jméno FO], částka 200 000 Kč na úhradu exekucí žalobkyně b), částka 250 000 Kč na úhradu dalších exekucí a zbytek dle instrukcí dlužníka. Úvěr měl být splacen ve 24 měsíčních splátkách s 1. až 23. splátkou po 50 000 Kč měsíčně a s poslední splátkou ve výši 8 559 040 Kč. Žalobkyně se zavázaly uhradit různé poplatky: dle čl. 5.1 za sjednání závazku ve výši 10 % ze součtu částek uvedených v čl. 3.4.1 až 3.4.5., tj. z částky 6 490 000 Kč šlo o 649 000 Kč, dle čl. 5.3 za změnu smlouvy ve výši 2 % z jistiny úvěru, tj. 142 780 Kč, dále dle čl. 6.1 se zavázaly zaplatit veškeré odůvodněné náklady za právní zastoupení, dále byly sjednány smluvní pokuty: a) za jakékoli porušení závazku uvedeného v čl. 9.5. ve výši 10 % z počáteční jistiny (čl. 9.5. věta druhá), b) za jakékoli porušení závazku ve výši 0,35 % z počáteční jistiny, tj. 24 986,50 Kč za každý kalendářní den, kdy trvá kterýkoli z případů porušení dle čl. 10.1. až 10.6. smlouvy (čl. 10.7 věta prvá), c) za porušení závazku smlouvy ve výši 0,15 % z počáteční jistiny, tj. 10 708,50 Kč, za každý kalendářní den, kdy trvá kterýkoli z případů porušení povinností v souvislosti s pojištěním zástavy (čl. 9.2). Úvěr měl být doplacen výtěžkem z prodeje nemovitostí. Bylo sjednáno, že žalovaná 3) musí dát souhlas k prodeji nemovitosti, bude dohlížet, aby byly věci prodány minimálně za jejich tržní hodnotu, a za to jí náleží náklady související s podporou prodeje ve výši 6 % z kupní ceny nemovitostí (čl. 9.4).

38. Strany se ve druhé smlouvě ze dne 30. 5. 2017 (úvěr II.) dohodly na úvěru ve výši 3 412 640 Kč opět s 18% úrokem ročně, na splácení ve 24 měsíčních splátkách s 1. až 23. splátkou po 25 000 Kč s poslední splátkou ve výši 4 066 190,40 Kč. Částka 2 902 301,67 Kč byla určena na úhradu dluhu vůči společnosti [právnická osoba]., částka 200 098,33 Kč měla být poskytnuta dle instrukcí dlužníka. Stejně tak se žalobkyně zavázaly uhradit různé poplatky: za sjednání závazku ve výši 10 % ze součtu částek uvedených v čl. 3.4.1 a 3.4.2., tj. z částky 3 102 400 Kč šlo o 310 240 Kč, za změnu smlouvy ve výši 2 % z jistiny úvěru, za náklady za právní zastoupení, dále byly sjednány smluvní pokuty: a) za jakékoli porušení závazku uvedeného v čl. 9.5. smlouvy ve výši 10 % z počáteční jistiny (čl. 9.5), b) za jakékoli porušení závazku ve výši 0,35 % z počáteční jistiny za každý kalendářní den, kdy trvá kterýkoli z případů porušení dle čl. 10.1. až 10.6. smlouvy (čl. 10.7), c) za jakékoli porušení závazku ve výši 0,15 % z počáteční jistiny za každý kalendářní den, kdy trvá kterýkoli z případů porušení povinností v souvislosti s pojištěním zástavy (čl. 9.2). I zde měl být úvěr doplacen 24. splátkou představující výtěžek z prodeje nemovitostí. Žalovaná 3) i zde musela dát souhlas k prodeji nemovitostí s tím, že bude dohlížet, aby byly věci prodány minimálně za jejich tržní hodnotu, a za to jí náležela náhrada nákladů související s podporou prodeje ve výši 6 % z kupní ceny nemovitostí (čl. 9.4).

39. Strany se ve třetí smlouvě o úvěru ze dne 10. 3. 2018 (úvěr III.) dohodly na úvěru ve výši 4 000 000 Kč opět s 18% úrokem ročně. K splácení mělo dojít také na základě 24 splátek, s 1. až 23. splátkou po 30 000 Kč měsíčně, s poslední splátkou ve výši 4 750 000 Kč. Částka 3 600 000 Kč byla určena na úhradu exekuce vedené vůči žalobkyni a), částka 400 000 Kč byla započtena na poplatek za čerpání úvěru. Dále se žalobkyně zavázaly uhradit stejné poplatky, především poplatek za sjednání závazku ve výši 10 % z jistiny úvěru, tj. 400 000 Kč, za změnu smlouvy ve výši 2 % z jistiny úvěru, za náklady vynaložené na právní zastoupení, dále byly sjednány smluvní pokuty: a) za jakékoli porušení závazku uvedeného v čl. 8.5. smlouvy ve výši 10 % z počáteční jistiny (čl. 8.5), b) za jakékoli porušení závazku ve výši 0,35 % z počáteční jistiny za každý kalendářní den, kdy trvá kterýkoli z případů porušení dle čl. 9.1. až 9.6 smlouvy (čl. 9.7), c) za jakékoli porušení závazku ve výši 0,15 % z počáteční jistiny za každý kalendářní den, kdy trvá kterýkoli z případů porušení povinností v souvislosti s pojištěním zástavy (bod 8.2). Úvěr i zde měl být splacen výtěžkem z prodeje nemovitostí. Žalovaná 3) opět musela s prodejem nemovitostí souhlasit s tím, že bylo sjednáno, že bude dohlížet, aby byly věci prodány minimálně za tržní hodnotu, a za to jí náležela náhrada nákladů související s podporou prodeje ve výši 6 % z kupní ceny nemovitostí (čl. 8.4). Ve smlouvě si také sjednaly započtení částky 500 000 Kč na smluvní pokuty úvěru II. (čl. 8.6).

40. Odvolací soud dále konstatuje, že nemá za prokázané tvrzení, že žalobkyně mohly měnit obsah smluv o úvěru, kdy právě toto (jiné) skutkové zjištění mělo dle soudu prvního stupně vést k odlišnému právnímu posouzení smluv o úvěru, než jaké učinil Krajský soud v [adresa][Anonymizováno]v rozsudku ze dne 22. 2. 2023, č. j. [spisová značka]. Soud prvního stupně vycházel z rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ze dne 24. 3. 2024, č. j. [incidenční spisová značka], v němž je posuzován způsob uzavírání smlouvy třetí osoby s 3. žalovanou, mimo jiné zvukovou nahrávkou ze dne 14. 10. 2019 a 21. 10. 2019. Lze přisvědčit žalobkyním, že informace o předsmluvním jednání třetích osob, které se týkají leasingové smlouvy, nadto uzavřené 2 roky poté, co byly uzavřeny smlouvy s nimi, nemohou být způsobilé prokázat tvrzení o tom, jak probíhala předsmluvní jednání žalobkyň a žalované 3). Stejně tak nelze mít za prokázanou možnost změnit obsah smluv ze strany žalobkyň tím, že notářský kandidát [tituly před jménem] [jméno FO] byl vybaven při podpisu smluv tiskárnou, a to už jen z toho důvodu, že k tomu nebyl oprávněn, neboť nebyl smluvní stranou smlouvy o úvěru a za žalovanou 3) nebyl nikdo přítomen.

41. Nelze tak uzavřít, že by skutkový stav zjištěný v této nyní řešené věci vykazoval významné odchylky od toho, jaký byl zjištěn Krajským soudem v [adresa] v rozsudku ze dne 22. 2. 2023, č. j. [spisová značka]. Na základě shodného skutkového stavu ovšem nelze dospět ani k jinému právnímu posouzení věci, a to s ohledem na zásadu legitimního očekávání ve smyslu § 13 o. z. (viz nález Ústavního soud ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 191/18). V daném případě bylo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2024, sp. zn. [spisová značka]. K rozhodnutí tak došlo před vyhlášením napadeného rozsudku. Nejvyšší soud ve svém posledně citovaném rozhodnutí vycházel ze shodně zjištěného skutkového stavu s tím, že shledal jeho právní závěry, že „žalovaná 2) (zde žalovaná 3/ - pozn. odvolacího soudu) zneužila tísně žalobkyň k tomu, aby s nimi uzavřela smlouvy, které ohledně vzájemného plnění byly v hrubém nepoměru, a proto jsou všechny tři úvěrové smlouvy neplatné.“, za správné.

42. Odvolací soud dospěl shodně k právnímu závěru, že byly splněny kumulativní podmínky, a to podmínka adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., a podmínka postavení druhé smluvní strany jakožto strany slabší ve smyslu § 433 o. z. K otázce charakteru smluv o úvěrech jako adhezních shodně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 33 ICdo 56/2019, v němž je vysvětleno, že: „Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání…Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.).“ Odvolací soud tak shrnuje, že pokud podnikatel – fyzická osoba uzavře smlouvu s jiným podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti, je mu poskytnuta zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Citované ustanovení představuje dekompozici a konkretizaci zásady poctivosti (§ 6 o. z.), dobré víry (§ 7 o. z.) a zákazu zneužití práva (§ 8 o. z.). Poskytuje ochranu všem subjektům, které naplňují předpoklady pro závěr o postavení slabší strany v smluvním vztahu, kdy druhá strana zneužila svého postavení odborníka k vytvoření nebo k využití závislosti slabší strany (jiného podnikatele) a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn I ÚS 3308/16, který se zabývá absolutní neplatností smluvních jednání uzavřených v tísni se sjednáním zásadního hrubého nepoměru vzájemně poskytnutých plnění se závěrem, že: „… subjektivním znakem lichvy je též tíseň. Při rozhodování, zda byla určitá smlouva uzavřena v tísni, není dle Ústavního soudu úkolem soudů hodnotit to, jak se dlužník dostal do špatné finanční situace a jaká byla jeho platební morálka, nýbrž zkoumat, jak dlužník sjednání předmětné smlouvy vnímal a zda věřitel nezneužil jeho obtíží k prosazení podmínek příčících se zásadám férovosti.“ Dále lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, v němž se uvádí, že „k absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu.“ Ohledně výkladu lichvy pak lze odkázat například na další rozhodnutí ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021, v němž se stanoví, že: „Vedle popsaných objektivních znaků (existence smlouvy a hrubého nepoměru ve vzájemném plnění) je lichevní smlouva charakterizována i některým ze subjektivních znaků,…Mezi tyto znaky náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost, přičemž alespoň jeden z těchto znaků musí být v konkrétním případě naplněn a ve vztahu k popsanému hrubému nepoměru musí být také v příčinné souvislosti, tj. uvedený stav „poškozeného“ je alespoň jednou z příčin, kdy lichevním jednáním postižený účastník vstoupil do nevýhodného vztahu s účastníkem, který tímto zákonem nedovoleným způsobem na uvedeném majetkovém transferu pro již zmíněný hrubý nepoměr ve vzájemném plnění profituje, anebo kdo takové plnění (profit) poskytne nebo slíbí jinému. Z uvedeného také vyplývá, že lichvář musí jednat úmyslně alespoň v nepřímém úmyslu…).“ Důsledkem je pak absolutní neplatnost takové smlouvy dle § 580 a § 588 o. z.

43. Odvolací soud pro výše uvedený právní závěr vychází ze zjištění, že žalobkyně a) při uzavírání smluv vystupovala jako fyzická osoba – podnikatelka, avšak jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti, žalobkyně b) shodně nikdy nepodnikala v oboru poskytování úvěrů, naproti tomu žalovaná 3) je obchodní korporací zapsanou v obchodním rejstříku ode dne 25. 1. 2012 s předmětem podnikání, mimo jiné, poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru. Žalobkyně uzavíraly smlouvy za situace, kdy nebyly schopny uhrazovat své závazky z předchozích let. Žalobkyně a) dlužila zprostředkovatelskou odměnu ve výši 4 193 000 Kč [jméno FO], uloženou jí rozsudkem pro zmeškání. Za situace, kdy nedisponovala finančními prostředky, měla za to, že tyto vysoudí na svém právním zástupci, jenž zmeškal jednání, při němž byl vyhlášen uvedený rozsudek. Úhradu části svých dlužných pohledávek, včetně exekučně vymáhaných, do doby takového rozhodnutí vyřešila tím, že spolu s žalobkyní b) uzavřela se společností [právnická osoba] dne 10. 8. 2015 smlouvu o úvěru. Splátky byly nastaveny ve výši 125 000 Kč měsíčně od září 2015. K úvěru pak byla uzavřena s žalobkyní a) smlouva o zřízení zástavního práva na nemovitostech specifikovaných v bodě 35. tohoto rozsudku, mimo jiné ohledně pozemku parc. č. [číslo], jehož součástí je stavba č. p. [číslo]. Ve sporu proti advokátovi byla žalobkyně a) neúspěšná. Žalobkyně tak uzavřely další smlouvu o úvěru se společností [právnická osoba] dne 6. 1. 2016 na úhradu úvěru předchozího. Úvěr byl zajištěn zástavním právem k podílům na nemovitostech zapsaných na LV č. [číslo], kat. úz. a obec [adresa]. Žalobkyně měly splatit úvěr do 31. 1. 2019. Úvěr opět nesplácely, pročež jim hrozil prodej nemovitostí, mimo jiné domu, v němž žalobkyně a) uspokojuje svou bytovou potřebu. Přistoupily tak k uzavření dalších smluv o úvěru, a to s žalovanou 3).

44. Řetězením smluv o úvěru se žalobkyně snažily uhrazovat své předchozí závazky a vyhnout se prodeji domu. Žalovaná 3 měla o jejich faktické situaci jednoznačně vědomost, neboť smlouvy obsahují označení závazků žalobkyň, popřípadě exekučních řízení, včetně uvedení, jak má být s úvěrem naloženo. Za prověření jejich majetkové situace si nadto žalovaná 3) účtovala 10 % z částek uvedených u jednotlivých úvěrů (úvěr I. – 649 000 Kč, úvěr II. – 310 240 Kč /majetková situace žalobkyň prověřovaná po 3 týdnech/, úvěr III. – 400 000 Kč, tj. celkem 1 359 240 Kč). Ve smlouvách bylo sjednáno, že úvěry budou fakticky splaceny až prodejem nemovitostí žalobkyň, což však s ohledem na vedení exekucí nebylo v okamžiku jejich uzavírání možné (například u úvěru I. činily sjednané splátky od 5/2017 do 3/2019 celkem 1 150 000 Kč a poslední splátka z prodeje nemovitostí v 4/2019 pak měla činit 8 559 040 Kč, u úvěru II. činily sjednané splátky splátky od 6/2017 do 4/2019 celkem 575 000 Kč, poslední splátka z prodeje nemovitosti v 5/2019 pak měla činit 4 066 190,40 Kč, z čehož plyne, že v měsících duben a květen 2019 měla být uhrazena částka celkem 13 200 230,40 Kč). Exekuce byly vedeny i při uzavření úvěru III. v roce 2018, když z něho měla být částka 3 600 000 Kč použita na úhradu exekuce vedené [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. [spisová značka]. Přestože tedy žalovaná 3) měla vědomost, že žalobkyně nehradily své závazky z předchozích smluv o úvěrech, a následně ani splátky dle úvěru I., došlo k uzavření dalších smluv o úvěrech, s čímž souviselo navyšování jednotlivých splátek, které nejprve činily 50 000 Kč měsíčně, po úvěru II. již 75 000 Kč měsíčně a po úvěru III. potom celkem 105 000 Kč měsíčně. Pokud tedy žalobkyně nehradily ani dřívější nižší splátky, nedošlo ke změně jejich finanční ani majetkové situace a exekuce nebyly ukončeny, bylo možné zcela logicky předpokládat, že nebudou hradit ani splátky vyšší dle úvěru II. a III.

45. Nadto smlouvy obsahovaly řadu zcela nevýhodných ujednání v neprospěch žalobkyň. Za předvídatelné situace, že žalobkyně nemohou dostát svým závazkům, jim žalovaná 3) účtovala množství smluvních pokut a poplatků (bod 37. až 39. tohoto rozsudku), na něž započítávala platby žalobkyň. V čl. 11.1 úvěru I. a II. a čl. 10.1 úvěru III. bylo sjednáno, že nejprve budou splátkami uhrazovány za prvé poplatky, náklady a „nevyčíslené“ výdaje dlužníka, za druhé smluvní pokuty a úroky a až za třetí jistina. S ohledem na znalost platební morálky žalobkyň a zablokování jejich majetku exekucemi tak bylo více než pravděpodobné, že pro účtování smluvních pokut, smluvních úroků a úroků z prodlení fakticky nikdy nedojde k zápočtu na jistinu. Uvedené dokládá i to, že žalobkyně uhradily do provedení dražby částku převyšující 17 000 000 Kč, avšak na jistinu ve výši 14 551 640 Kč dosud nebyla započtena žádná platba. Popsaným řetězením smluv o úvěru tak docházelo k navyšování zadluženosti žalobkyň.

46. Žalovaná 3) jako realitní odborník věděla, že žalobkyně nebudou moci svoji situaci řešit (prodejem nemovitého majetku) do doby, než budou ukončeny všechny běžící exekuce (§ 44a zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád /dále jen „ex. ř.“/). Pro vedení dražby tak bylo třeba tyto exekuce zastavit. Namísto toho, aby pro neplnění úvěru I. začala žalovaná 3) dluh vymáhat, neboť úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem, a byly k nim sepsány notářské zápisy se svolením k vykonatelnosti, navýšila zadluženost žalobkyň uzavřením dalšího nevýhodného úvěru II., opět s vysokými poplatky a smluvními pokutami. Stejná situace se opakovala při uzavření úvěru III., kdy již poté disponovala vůči nim vysokou pohledávkou, na základě které by bylo možné získat celý zajištěný nemovitý majetek.

47. Nadto, byť smlouvy nepředstavují formuláře, v nichž by se pouze doplňovaly údaje do kolonek, jsou obsahově prakticky identické, včetně jejich uspořádání. Mění se pouze výše úvěru a určení, kam má být poslán. Jinak obsahují stejná ujednání o smluvních úrocích ve výši 18 % ročně, poplatcích a smluvních pokutách, k nimž jsou zavázány pouze žalobkyně. Například z celkového úvěru bylo žalobkyním, s ohledem na poplatek za sjednání úvěru ve výši 10 %, vyplaceno pouze 13 192 400 Kč, tedy o 1 359 240 Kč méně, nebo z prodejní ceny nemovitostí žalobkyň mělo žalované 3) připadnout 6 % z kupní ceny jen za dohlížení na prodej. Smluvní pokuty byly počítány z počáteční jistiny (čl. 9.2, 9.5, 10.7 úvěr I., úvěr II., čl. 8.2, 8.5, 9.7 úvěr. III.) bez ohledu na to, jakou částku žalobkyně v mezidobí případně uhradily, čímž byla potlačena preventivní funkce smluvní pokuty, na úkor represivní, neboť jejím hlavním smyslem je vytvořit určitý psychologický i ekonomický tlak na dlužníka, aby dostál svým povinnostem, čímž je předcházeno újmě na straně věřitele. Uvedené představuje nedůvodnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran.

48. Odvolací soud tak uzavírá, že uzavření smluv o úvěru mělo na majetek žalobkyň prakticky likvidační dopady. Ztotožňuje se tak se závěry obsaženými v odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2024, sp. zn. [spisová značka], v němž se uvádí, že „takové situace, kdy v tísni dochází k uzavírání disproporčních smluv, mohou totiž v jednotlivých případech způsobovat až rdousící efekt a vyprázdnění majetkové podstaty jednotlivce, čímž dochází k nepřípustnému zásahu do práva na ochranu majetku.“ Likvidačního dopadu si žalovaná 3) jako profesionál musela být vědoma, přesto opakovaně poskytla žalobkyním úvěry II. a III., i když nadále trvaly exekuce. Účelem poskytnutí úvěru III. tak bylo umožnění prodat nemovitosti v nedobrovolné dražbě s cílem vydražit nemovitosti za vyvolávací cenu, a to žalovanou 2). Žalovaná 3) tím zneužila svého postavení odborníka k využití závislosti slabší strany (žalobkyň) prostřednictvím zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Toto jednání je třeba posoudit z hlediska porušení korektivu dobrých mravů, což má za následek absolutní neplatnost právního jednání ve smyslu § 580 a § 588 o. z. Na tomto závěru ničeho nemění, že žalobkyně byly právně zastoupeny.

49. Nad rámec výše uvedeného odvolací soud k námitce týkající se smluvních úroků v rozporu s dobrými mravy konstatuje, že pouhá nepřiměřenost úroku neznamená ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností naplnění zákonných předpokladů ve smyslu § 588 o. z., k čemuž lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž bylo vycházeno ze situace, že dlužník neměl možnost získat úvěr u banky a vzhledem k riziku, které pro věřitele představoval, byl učiněn závěr, že čtyřnásobně vyšší úrok oproti tomu bankovnímu je ujednán v rozporu s dobrými mravy. V rozhodnutí ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 pak bylo konstatováno, že „za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje výše obvyklého úroku poskytovaného bankami dvakrát až třikrát.“ Dále je však třeba zmínit například rozhodnutí ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009, v němž bylo zdůrazněno, že „mravnost smluvního úroku nelze posuzovat jen podle výše sjednané úrokové sazby, ale je třeba ji posoudit ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu.“ V daném případě by žalobkyně, s ohledem na vedené exekuce, s velkou pravděpodobností nedosáhly na úvěr poskytnutý bankou. S ohledem na rizikovost úvěru, nastavení měsíčních splátek ve výši cca 0,7 % z jistiny, tj. pomalou návratnost, nelze shledat sjednaný úrok ve výši 18 % za zcela vybočující a nepřiměřený.

50. Soud prvního stupně opomněl, že žalovaná 3) vznesla námitku promlčení námitky žalobkyň dovolávat se relativní neplatnosti smluv. Neplatnost právního jednání je upravena v § 574 a násl. o. z. Žalobkyně však namítají (absolutní) neplatnost z důvodu, že uzavřené smlouvy o úvěru se příčí dobrým mravům, odporují zákonu ve smyslu § 580 o. z. Tato neplatnost nastává ze zákona a je nerozhodné, zda smluvní strany o důvodech neplatnosti věděly. Absolutní neplatnost nelze zhojit a nepodléhá jakýmkoli lhůtám, tedy ani promlčecím. Možnost dovolat se jí tedy není nijak omezena osobami ani časem. Naproti tomu relativní neplatnost nastupuje v případech, kdy vada smlouvy porušuje zájmy jedné ze smluvních stran a neplatnost je stanovena pouze na ochranu takového zájmu (§ 586 o. z.). Vznesená námitka je tak nedůvodná.

51. K platnosti samotné dražby odvolací soud konstatuje, že předpokladem jejího provedení je vykonatelná pohledávka. Žalovaná 3) učinila nesporným, že žalobkyně uhradily před konáním dražby částku 17 352 323,55 Kč, což je o 2 800 683,55 Kč více než jistina dle všech neplatných úvěrových smluv, která činí 14 551 640 Kč. Jedním z důvodů, pro který lze vyslovit neplatnost veřejné dražby nedobrovolné je ve smyslu § 48 odst. 3 ZoVD skutečnost, že nejsou splněny podmínky uvedené mimo jiné v § 36 odst.

1. Dle § 36 odst. 1 ZoVD dražbou nedobrovolnou je dražba prováděná na návrh dražebního věřitele, jehož pohledávka je přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo vykonatelným rozhodčím nálezem nebo doložena vykonatelným notářským zápisem, který obsahuje náležitosti stanovené zvláštním právním předpisem, anebo doložena jiným vykonatelným rozhodnutím, jehož soudní výkon připouští zákon, včetně platebních výměrů a výkazů nedoplatků. V daném případě notářské zápisy s doložkou vykonatelnosti obsahují neplatné smlouvy, pročež je nelze exekučně vykonat. K tomu lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1851/2020, které se sice vztahuje k exekučnímu řízení, avšak je aplikovatelné i na dražbu nedobrovolnou, a v němž se stanoví, že „pokud je v exekučním řízení zjištěno, že hmotněprávní úkon, který je obsahem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, je absolutně neplatným, je nutné exekuci zastavit v celém jejím rozsahu a nelze ji ponechat v běhu pouze v její části (zastavit částečně podle ustanovení § 268 odst. 4 o. s. ř.).“ Takový notářský zápis je sice veřejnou listinou, ale neplatnost podkladového právního jednání (smlouvy o úvěru) způsobuje neúčinnost doložky vykonatelnosti. Při neexistenci pohledávky zajištěné zástavním právem k předmětu dražby nelze provést dražbu zastavené nemovitosti.

52. Na základě uvedeného je tak třeba uzavřít, že v řízení posuzovaná dražba je neplatná dle § 48 odst. 3 ZoVD, a to pro neexistenci vykonatelné pohledávky dle § 36 odst. 1 ZoVD. Odvolací soud tak napadený rozsudek změnil dle § 220 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. tak, že žalobě vyhověl.

53. S ohledem na změnu rozhodnutí ve věci samé rozhodl odvolací soud znovu o nákladech řízení dle § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., a to ve prospěch úspěšných žalobkyň. Jejich náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč za žalobu a 2 000 Kč za odvolání a z náhrady nákladů právního zastoupení, kdy je třeba zohlednit, že advokát zastupoval současně dvě žalobkyně, pročež je třeba odměnu ponížit o 20 % za každý společný úkon dle § 12 odst. 4 AT. Při stanovení výše odměny vycházel odvolací soud z vyúčtování právního zástupce žalobkyň ze dne 29. 5. 2025, včetně jeho odvolací argumentace týkající se výše odměny za jeden úkon právní služby. Odměna za každý společný úkon právní služby činí 2 000 Kč z tarifní hodnoty 35 000 Kč dle § 9 odst. 3 písm. a) AT ve spojení s § 7 odst. 5 AT ponížené dle § 12 odst. 4 AT ve znění do 31. 12. 2024 a ve výši 2 960 Kč z tarifní hodnoty 65 000 Kč dle AT účinného od 1. 1. 2025. Režijní paušály za jednotlivé právní úkony pak činí 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT ve znění do 31. 12. 2024 a 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT ve znění od 1. 1. 2025. Odvolací soud poznamenává, že za společné úkony při zastupování více osob přísluší advokátu ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014).

54. Advokát učinil v řízení 24 úkonů dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g), k) AT ve znění do 31. 12. 2024: příprava a převzetí zastoupení, sepsání žaloby, účast na jednání dne 18. 8. 2021, podání ze dne 6. 9. 2021, účast na jednání dne 1. 12. 2021, dne 4. 2. 2022 (od 13:30 hod. do 16:10 hod.), 4. 5. 2022 (od 13:30 hod. do 16:02 hod.), podání ze dne 2. 6. 2022, účast na jednání dne 24. 8. 2022, závěrečný návrh ze dne 7. 9. 2022, odvolání proti rozsudku ze dne 25. 11. 2022, účast na jednání dne 21. 2. 2024 (od 9:30 hod. do 12:30 hod.), podání ze dne 14. 3. 2024, účast na jednání dne 15. 5. 2024 (od 9:30 hod. do 12:25 hod), dne 24. 7. 2024 (od 13:30 hod. do 15:45 hod.), podání ze dne 12. 9. 2024, účast na jednání dne 18. 9. 2024 (od 9:30 hod do 13:00 hod.) a dne 23. 11. 2024. Za účinnosti AT od 1. 1. 2025 pak učinil 7 úkonů: účast u jednání dne 5. 2. 2025 (od 13:30 hod. do 16:55 hod.), dne 23. 4. 2025 (od 13:30 hod do 16:45 hod.), závěrečný návrh ze dne 28. 5. 2025, odvolání proti rozsudku ze dne 25. 8. 2025, účast u jednání dne 28. 1. 2026. Odvolací soud pouze nepřiznal odměnu za doplnění odvolání ze dne 20. 3. 2023, neboť nic nebránilo tomu, aby žalobkyně svou úplnou odvolací argumentaci uvedly již v odvolání ze dne 25. 11. 2022. Stejně tak za neúčelný úkon shledal podání ze dne 4. 12. 2024, neboť neobsahuje žádná nová skutková tvrzení, nadto argumenty v něm uvedené již mohly být uplatněny v předchozích podáních či u jednání. Dále advokát účtoval cestovné dle § 13 odst. 1, 5 AT k jednáním soudu ze sídla advokátní kanceláře a zpět, kdy použil vozidlo [Vozidlo - název] (osvědčení o registraci vozidla č. [SPZ], palivo BA 95 B, průměrná spotřeba 7 l/100 km), zpáteční cesta cca 260 km (dle [www]). Cestovné tak činilo: dne 18. 8. 2021 a 1. 12. 2021 2x po 1 628 Kč, dne 4. 2. 2022 částku 1 868,28 Kč, dne 4. 8. 2022 částku 1 997 Kč, dne 15. 5. 2024, dne 24. 7. 2024, dne 18. 9. 2024 a dne 13. 11. 2024 4x po 2 121,44 Kč, dne 5. 2. 2025 a dne 23. 4. 2025 2x po 2 131,63 Kč, tj celkem 19 870,30 Kč. S cestovným je spojena náhrada za ztrátu času dle § 14 odst. 1 písm. a), 3 AT, která činila do 31. 12. 2024 za každou i jen započatou půlhodinu 100 Kč, od 1. 1. 2025 jde o částku 150 Kč. Tato byla přiznána za 6 půlhodin strávených na každé cestě (rovněž dle [www]). Náhrada tak činila za cesty ve dnech 18. 8. 2021, 1. 12. 2021, 4. 2. 2022, 4. 8. 2022, 15. 5. 2024, 24. 7. 2024, 18. 9. 2024 a 13. 11. 2024 celkem 8x 600 Kč a ve dnech 5. 2. 2025, 23. 4. 2025 a 28. 1. 2026 celkem 3x 900 Kč, tj. dohromady 7 500 Kč.

55. Náklady každé žalobkyně tak činí 24x 2 000 Kč + 7x 2 960 Kč + 24x 150 Kč + 7x 225 Kč + 9 935,15 Kč ( z 19 870,30 Kč) + 3 750 Kč ( z 7 500 Kč) + 2x 1 000 Kč ( z uhrazených soudních poplatků) + 21% DPH 18 391,83 Kč, tj. 107 971,98 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a místo plnění dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení