19 Co 296/2021- 633

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Karetové a soudců Mgr. Alice Žáčkové a Mgr. Pavla Freiberta ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa], Theale, [příjmení], RG7 5EU, Spojené království [příjmení] [jméno] a Severního Irska zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou řízení a za zásah do práva na svobodu pohybu a pobytu, k odvolání žalobce a žalované do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 7 C 141/2012 – 548 ve znění opravného usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 7 C 141/2012 – 580 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku II. mění tak, že se zamítá žaloba co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z této částky od [datum] do zaplacení a konstatuje se, že v řízení o vydání cestovního pasu Úřadem městské části [obec a číslo] zahájeném dne [datum rozhodnutí] pod sp. zn. R 8362/07OOS/CD-7 [číslo] došlo v důsledku nesprávného úředního postupu k zásahu do práva člověka na svobodu pohybu a pobytu dle článku 14 Listiny základních práva a svobod, a v zamítavém výroku III. se potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů částku ve výši [částka] do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátky. takto:

1. Soud I. stupně rozhodoval o návrhu žalobce na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“), která se skládala z částky [částka] (ohledně částky [částka] bylo již pravomocně rozhodnuto) z titulu nesprávného úředního postupu za nepřiměřenou délku řízení o vydání cestovního pasu a z částky [částka] z titulu zásahu do osobnostních práv, zejména práva na svobodu pohybu a pobytu.

2. Žalovaná nárok neuznala. Namítala, že správní orgán postupoval v souladu se správním řádem a zákonem o cestovních dokladech, že nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí dle § 7 a násl. OdpŠk, že nebyla prokázána konkrétní újma žalobce a vznesla námitku promlčení.

3. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku [částka]„ zamítnout“ (I.) a částku [částka] (II.), obojí se zákonným úrokem z prodlení z těchto částek od [datum] do zaplacení, zamítl žalobu na zaplacení dalších [částka] s příslušenstvím (III.) a uložil žalované zaplatit žalobci náklady řízení ve výši [částka] (III.). Opravným usnesením byl opraven výrok I., z něhož bylo postup dle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vypuštěno slovo„ zamítnout.“ 4. Soud I. stupně nejprve shrnul dosavadní průběh řízení. Prvním rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 7 C 141/2012 - 289 konstatoval, že v řízení o vydání nového cestovního pasu Úřadem městské části [obec a číslo] zahájeném dne [datum] bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (I.), rozhodl, že žalovaná (původně 1. žalovaná) je povinna zaplatit žalobci částku [částka] s příslušenstvím (II.) a 2. žalovaná (Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti) částku [částka] s příslušenstvím (III.), zamítl žalobu na zaplacení dalších [částka] s příslušenstvím (IV.) a rozhodl o nákladech řízení (V.). Městský soud v Praze usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 19 Co 420/2015 - 333 rozsudek zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s tím, aby jednal pouze s Ministerstvem vnitra jako organizační složkou státu a ujasnil si předmět sporu, když se odškodnění týká pouze řízení o vydání nového cestovního pasu, nikoli jeho odnětí. Druhým rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 7 C 141/2012 - 357 soud I. stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] s příslušenstvím (za nepřiměřenou délku řízení, I.) a částku [částka] s příslušenstvím (za zásah do osobnostních práv, II.), zamítl žalobu na zaplacení dalších [částka] s příslušenstvím (III.) a rozhodl o nákladech řízení (IV.). Odvolací soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 19 Co 317/2016 - 393 rozsudek zrušil s výjimkou zamítnuté částky [částka] s příslušenstvím a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že se jedná o jeden nárok na nemajetkovou újmu vyplývající z dlouhotrvajícího správního řízení o vydání pasu, že nelze aplikovat Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), když postižitelné jsou jen jednotlivé průtahy v řízení a že vyvratitelná domněnka vzniku újmy se v daném případě neuplatní. Nejvyšší soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 30 Cdo 1098/2017 - 416 zamítl dovolání žalobce, přisvědčil právním závěrům odvolacího soudu a postavil najisto, že žalobce v řízení uplatnil dva nároky, a to nárok na odčinění nemajetkové újmy vzniklé mu v důsledku délky posuzovaného správního řízení a v důsledku omezení možnosti cestovat.

5. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že v roce 2003 bylo vůči žalobci zahájeno správní řízení o návrhu soudního exekutora dle § 23 písm. a) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech (dále jen„ ZCD“). Žalobce byl vyzván k odevzdání cestovních pasů. Rozhodnutím Úřadu městské části [obec a číslo] (dále jen ÚMČP 16“) ze dne [datum] byly žalobci oba pasy odňaty. Odvolání žalobce bylo rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy (dále jen„ MHMP“) ze dne [datum] zamítnuto. Shodně byla zamítnuta Městským soudem v Praze správní žaloba. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 2 As 22/2007-119 byl napadený rozsudek zrušen. Následně bylo zrušeno pravomocné rozhodnutí MHMP ze dne [datum] a poté rozhodnutí ÚMČP 16 ze dne [datum] a řízení bylo zastaveno, když oba cestovní pasy v roce 2005 pozbyly platnosti.

6. Žalobce podal dne [datum] v Londýně na zastupitelském úřadě ČR žádost o vydání nového cestovního pasu. Ta byla rozhodnutím ÚMČP 16 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. R 8362/07OOS/CD-7 [číslo] zamítnuta z důvodu dle § 23 písm. b) ZCD. Rozhodnutí žalobci nebylo doručeno, jeho existenci zjistil nahlížením do spisu v prosinci 2008. Na základě odvolání ÚMČP 16 usnesením ze dne [datum] rozhodl o zrušení předchozího rozhodnutí, pokračování v řízení a vydání pasu. Dne [datum] byl žalobce informován, aby se dostavil na velvyslanectví ČR v Londýně k dokončení jeho žádosti. Pas vydaný dne [datum] převzal dne [datum]. Dne [datum] ÚMČP 16 zastavil správní řízení a dne [datum] došlo k úpravě znění usnesení.

7. Žalobce s partnerkou [jméno] [příjmení] odjel na počátku ledna 2005 do [příjmení] [jméno] z důvodu podnikání v kamionové dopravě, kde žije stále. Problémy s pasem mu způsobily komplikace v pracovním životě, když nemohl vycestovat bez rizika možného návratu. V roce 2007 se tak vrátil k práci specialisty v oblasti bezpečnostních výpočetních systémů v nadnárodní [právnická osoba], v níž se nemohl přihlásit do výběrových řízení na práci do jiných zemí. Komplikace mu vznikly i v osobním životě, když syn [jméno], narozený 1987, mohl jezdit jen za ním, s mladšími dětmi, dcerou [jméno], narozenou 1996, a synem [jméno], narozeným 2001, se stýkat nemohl, když jejich matka vycestování odmítala. Tím došlo k odcizení. Trpí depresemi, úzkostí, léčí se.

8. Soud I. stupně nárok na zadostiučinění za dlouhotrvající řízení posuzoval dle § 7, § 8, § 14 odst. 1, § 31a, § 32 a § 35 Odpšk. Nejprve se zabýval námitkou promlčení dle § 32 odst. 3, § 35 odst. 1 OdpŠk, kterou shledal nedůvodnou. Řízení o vydání pasu bylo ukončeno rozhodnutím ze dne [datum], žádost o předběžné projednání nároku byla uplatněna u žalované dne [datum] dle § 14 OdpŠk, tedy žaloba byla podána včas dne [datum].

9. První nárok posuzoval s ohledem na změnu dosavadní judikatury dle nálezů Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn.

II. ÚS 570/20 a ze dne [datum], sp. zn

IV. ÚS 3299/20, v nichž byl učiněn závěr, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ LZSP“). Vycházel tak z celkové délky řízení a presumované nemajetkové újmy.

10. Uzavřel, že v řízení o vydání cestovního pasu trvajícím od [datum] do [datum], tj. 2 roky a 1 měsíc, došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, když měl být dle § 5 odst. 2 ZCP vydán do 30, resp. do 120 dnů, a lhůty pro vydání rozhodnutí činily dle § 71 odst. 2 písm. a, b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen„ SŘ“) 30, resp. 60 dní. Rozhodl tak o peněžní formě zadostiučinění. Základní částku stanovil ve výši [částka] ([částka] [částka] Kč/rok) bez krácení za prvé dva roky řízení. Nárok dále moderoval s tím, že věc nebyla skutkově složitá (+ 20%), že poškozený k délce řízení nepřispěl (+ 20%), že postup rozhodujících orgánů se změnil až na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (0%) a shledal zvýšený význam řízení pro žalobce (+ 50%), když měl za prokázané zdravotní problémy, odcizení dětí, problémy v rodině, nemožnost zvyšování pracovní kvalifikace vycestováním do zahraničí. Nemajetkovou újmu tak stanovil ve výši [částka].

11. Dále posuzoval, zda došlo k zásahu do práv žalobce dle článku 14 odst. 1 LZSP, dle kterého je zaručena svoboda pohybu a pobytu. Konstatoval, že žalobce byl od listopadu 2003 do května 2009 trvale omezen v tomto právu v důsledku řady nezákonných rozhodnutí, což mu způsobilo zdravotní, rodinné i pracovní problémy, některé již neodstranitelné. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 2 As 22/2007-119, v němž je konstatováno, že rozhodnutí ÚMČP 16 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 12 OOS/CD-39 o odnětí pasů odporuje článku 14 LZPS. Přesto řízení trvalo až do května 2009. Žalobce se nemohl po uvedenou dobu svobodně pohybovat a cestovat. V důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4091/2011) a nezákonného rozhodnutí dle § 8 odst. 3 OdpŠk, a to rozhodnutí ÚMČP 16 ze dne [datum], došlo k zásahu do jeho osobnostních práv. Za adekvátní shledal zadostiučinění ve výši [částka]. Poznamenal, že žalobce nebyl zcela omezen v možnosti cestovat, když mohl cestovat i s platným občanským průkazem.

12. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen„ AT“) a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3223/2013 Náklady řízení přiznal za soudní poplatky a 27 úkonů právní služby, včetně DPH, ve výši [částka] Lhůtu k plnění stanovil dle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř. a platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

13. Rozhodnutí do zamítavého výroku III. a nákladového výroku IV. napadl žalobce z důvodu dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu zabývající se přiměřeností peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu za dlouhotrvající řízení například nálezy sp. zn.

I. ÚS 192/11, sp. zn.

I. ÚS 1536/11, sp. zn.

I. ÚS 85/04. Namítal, že přiznané zadostiučinění neodpovídá aktuální životní úrovni, ekonomickým poměrům v České republice, nadto mu výplata byla déle než 12 let odpírána. Navrhl, aby byl rozsudek v napadených výrocích zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

14. Rozhodnutí do vyhovujících výroků I. a II. a nákladového výroku IV. napadla žalovaná z důvodu dle § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř. Namítala, že soud I. stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním na základě převzatých výpovědí svědků učiněných v řízení vedeném pod sp. zn. 24 C 361/2011 v rozporu se závěry učiněnými v odůvodnění rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 24 C 361/2011 - 475 potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 12 Co 264/2020 - 522. Dle nich prvotní příčinou zahájení správního řízení byla skutečnost, že se žalobce vyhýbal plnění zákonné vyživovací povinnosti. Nesouhlasila ani s aplikací nálezu Ústavního soudu sp. zn.

II. ÚS 570/20, sp. zn.

IV. ÚS 3299/20, když řízení o vydání cestovního pasu není řízením o základních právech a svobodách ve smyslu LZPS. Nesouhlasí ani s moderací základní částky. K prodlení došlo v důsledku ztráty zásilky při doručení žalobci, žalobce se o řízení po dobu více než 18 měsíců nezajímal, což svědčí o významu řízení pro něho. K druhému nároku namítala, že není zřejmé, z jakého titulu či titulů bylo přiznáno odškodnění za porušení práva na svobodu pohybu a pobytu, zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého správního řízení ve věci vydání nového cestovního pasu nebo z titulu nezákonného rozhodnutí. Rozhodnutí označila za nepřezkoumatelné. Navrhla napadené výroky zrušit a vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení.

15. Žalobce reagoval s tím, že základ nároku je dán nejen dle OdpŠk, ale vyplývá i z judikatury ESLP (rozsudek ze dne [datum], věc [jméno] [příjmení] v. Chorvatsko, [číslo]), rozhodovací činnosti Ústavního soudu (nález ze dne [datum], sp. zn.

I. ÚS 15/99) a judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1000/2004). Namítal, že k odebrání cestovního pasu nebyl dán zákonný důvod, což konstatoval i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne [datum]. Rozhodnutí o odnětí cestovních pasů v roce 2005 jako nezákonné rozhodnutí dle § 8 odst. 1 OdpŠk a nepřiměřená délka správního řízení znamenaly zásah do jeho základních práv dle LZSP. Navrhl napadené vyhovující výroky I. a II. potvrdit. Dále navrhl přerušit řízení do skončení řízení o dovolání vedeném pod sp. zn. 30 Cdo 1547/2021.

16. Odvolací soud z podnětu podaných odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

17. Odvolací soud se nejprve zabýval návrhem na přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do skončení řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1547/2021, v němž je projednáváno dovolání do rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Co 264/2020. V tamní věci je posuzován nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení o odnětí cestovních dokladů a za nemajetkovou újmu vzniklou zásahem do osobnostních práv žalobce, především práva na svobodu pobytu a pohybu v důsledku vydání třech nezákonných rozhodnutí. V uvedeném řízení tak není řešena otázka, která by měla význam pro posuzované řízení, když je vycházeno z jiných odpovědnostních titulů. Návrhu tak nebylo vyhověno. nárok na zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhého řízení 18. Odvolací soud nejprve konstatuje, že soud I. stupně v odůvodnění nezmínil, že ústavní stížnost do rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1098/17 – 416 byla usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn.

I. ÚS 1665/19 odmítnuta. Ústavní soud se ztotožnil s odůvodněním, že na posuzované správní řízení o vydání cestovního pasu nelze aplikovat článek 6 odst. 1 Úmluvy. Bez ohledu na uvedené soud I. stupně postupoval správně, když reagoval na změnu judikatury, a vycházel z pozdějšího nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn.

II. ÚS 570/20 a něj navazujícího nálezu ze dne [datum], sp. zn.

IV. ÚS 3299/20. V prvně citovaném se konstatuje, že„ Za nesprávný úřední postup je tak třeba považovat i porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě jakožto součásti práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto ustanovení se vztahuje i na správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda. I v těchto správních řízeních se tedy uplatňuje právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, jehož porušení je nesprávným úředním postupem. Dojde-li k porušení tohoto práva, je třeba vycházet z vyvratitelné domněnky, že tím došlo ke vzniku nemajetkové újmy.“ K totožnému závěru dospěl Městský soud v Praze v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 Co 264/2020, v němž se zabýval nárokem žalobce na náhradu zadostiučinění za dlouhotrvající řízení o odnětí pasů, které předcházelo řízení o vydání pasu. V bodě 42 konstatoval, že„ K jediné modifikaci v důvodech, které byly jak odvolacím soudem v této věci v usnesení č.j. 12 Co 275/2017-397, v řízení sp. zn. 19 Co 317/2016, tak dovolacím soudem užity v otázce prokazování nemajetkové újmy u správních řízení a nepoužitelnosti odškodňovacího stanoviska Nejvyššího soudu, došlo pouze v důsledku [příjmení] ústavního soudu sp. zn.

II. ÚS 570/20, který zasáhl do již dlouhodobě ustálené judikatury. Závěr o nemožnosti uplatnit nárok za celkovou nepřiměřenou délku správního řízení tak udržitelný není.“ 19. Soud I. stupně tak správně posuzoval nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy dle OdpŠk, článku 6 a 13 Úmluvy, judikatury ESLP a Nejvyššího soudu. Správně posuzoval, zda dotčené řízení bylo skutečně nepřiměřeně dlouhé. Odvolací soud konstatuje, že závěry soudu I. stupně vychází ze základních kritérií pro posouzení nesprávného úředního postupu, tedy, že délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Správně vázal vznik nemajetkové újmy k okamžiku podání žádosti o cestovní pas, tedy ke dni [datum]. Délku řízení posuzoval správně do převzetí cestovního pasu žalobcem, tedy do [datum], což činí 2 roky a 1 měsíc. Délku řízení pak podrobil kritériím dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu I. stupně, že řízení nebylo po skutkové a právní stránce složité, že žalobce nepřispěl k průtahům v řízení, že postup orgánů činných v řízení byl zatížen průtahem a že se řízení z hlediska významu dotýkalo svobody pohybu. Správně u délku řízení vycházel z toho, že k vydání cestovního pasu mělo dojít dle § 5 odst. 2 věty prvé ZCD ve lhůtě 120 dnů od podání žádosti, neboť ta byla podána u zastupitelského úřadu, že odvolání mělo být předloženo do 30 dnů odvolacímu orgánu dle § 88 odst. 1 věta prvá SŘ a o odvolání mělo být rozhodnuto do dalších 30 dní dle § 90 odst. 6 SŘ, tedy do [datum] (pondělí). Za situace, kdy řízení trvalo ještě přes rok a půl, je tak správný závěr, že délka řízení je nepřiměřená, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, neboť nic z toho neodůvodňuje, aby řízení o vydání cestovního pasu nebylo skončeno v kratší době. Za dané situace je tak namístě odškodnit žalobce v penězích dle § 31a odst. 2 o. s. ř.

20. Odvolací soud k zadostiučinění nemajetkové újmy formou konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě odkazuje na Stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010, v němž byl učiněn závěr, že k ní lze přistoupit jen za zcela výjimečných okolností. Dále lze poukázat například na rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 40/2009, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 763/2009 nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 253/2016, v němž se stanoví, že„ samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době bude ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, nebo pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 911/2017, a část V Stanoviska).“ Řízení o vydání cestovního pasu nelze označit za řízení, které má pro poškozeného zanedbatelný význam dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk.

21. Soud I. stupně správně vycházel ze základní sazby [částka] [částka] K za rok (1 250 Kč/měsíc). Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem, že není namístě, aby období, které lze označit za přiměřené pro vydání pasu, nebylo kráceno. Na základě závěrů učiněných v bodě 19 tohoto rozsudku tak přistoupil k polovičnímu krácení za prvních šest měsíců. Základní částku za 2 roky (24 měsíců), 1 měsíc a 8 dní stanovil ve výši [částka] (6x 625 Kč/měsíc + 19x 1 250 Kč/měsíc + 8x 41,09 Kč/den).

22. Dále správně základní částku podrobil kritériím dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Odvolací soud se však neztotožnil s navýšením o 20% dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk z důvodu, že se jedná o bagatelní věc. O tom, že se nejedná o bagatelní řízení svědčí již to, že žádost byla podána na zastupitelském úřadu v Londýně a přeposílána na příslušný úřad v České republice nebo že ve věci bylo podáno odvolání. Odvolací soud tak nepřistoupil k moderaci, neboť řízení považuje za zcela běžné správní řízení.

23. Dále se neztotožnil s navýšením základní částky o dalších 10% dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, neboť žalobci nebylo v řízení co vytknout. Odvolací soud poznamenává, že chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může ovlivnit délku řízení negativně i pozitivně. K tomu lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, v němž se stanoví, že„ Odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil.“ Žalobce se na délce řízení negativně nepodílel, na druhou stranu ani nevyužil možnosti urgovat postup správních orgánů. K moderaci tak nepřistoupil.

24. Naopak se ztotožnil se závěrem, že pro postup orgánů veřejné moci není třeba základní částku ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk moderovat. Bez průtahu, který byl způsoben ztrátou zásilky s rozhodnutím ÚMČP 16 ze dne [datum], by délka řízení byla přiměřená. Tento průtah do prosince 2008 je tak zohledněn v kritériu ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk.

25. Dále se neztotožnil se závěrem o zvýšeném významu řízení dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. V daném případě se nejednalo o spor, kde je presumován zvýšený význam řízení. Ten je dán dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4450/2016, například v řízení trestním, opatrovnickém, pracovně-právním, ve věcech osobního stavu, sociálního zabezpečení a věcech týkajících se zdraví, života nebo takových řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. O žádný z těchto řízení se nejednalo, tedy odvolací soud k moderaci ani zde nepřistoupil.

26. Soud I. stupně také nesprávně duplicitně vycházel u tohoto nároku z újmy, která mu měla být způsobena nemožností cestovat, stýkat se s rodinou, pracovně vycestovat. Odvolací posuzoval tvrzení o omezení svobody pohybu s ohledem na absenci platného cestovního pasu v souvislosti se zásahem do osobnostních práv žalobce ve smyslu článku 14 LZPS. nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti, konkrétně do práva člověka na svobodu pohybu a pobytu 27. Žalobce se dále domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do jeho osobnosti, konkrétně do práva člověka na svobodu pohybu a pobytu dle článku 14 LZPS. Soud I. stupně nárok správně právně posuzoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dle OdpŠk. K tomu lze odkázat na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, dle kterého„ nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., [účinnost], nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.“ Správně se zabýval tím, zda došlo k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobce, který je v rozporu s právním řádem, a který je objektivně způsobilý vyvolat v příčinné souvislosti nemajetkovou újmu spočívající v porušení nebo ohrožení jeho osobnosti. Na žalované pak bylo, aby v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], Cpjn 13/2007 prokázala, že původce zásahu jednal po právu, tedy, že je dána okolnost, která neoprávněnost zásahu vylučuje.

28. Odvolací soud dále poznamenává, že v řízení před soudem I. stupně vedeném pod sp. zn. 24 C 361/2011 bylo rozhodováno mezi týmiž účastníky, ve stejném procesním postavení o nároku žalobce na poskytnutí peněžitého zadostiučinění ve výši [částka] s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení o odnětí cestovních pasů zahájeného dne [datum] a skončeného dne [datum], se stejným tvrzením, že nemohl cestovat mimo EU, stýkat se s rodinnými příslušníky v České republice a ucházet se o práci v zahraničí, a nároku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do jeho osobnostních práv, především práva na svobodu pobytu a pohybu v důsledku vydání třech nezákonných rozhodnutí ve výši [částka] (rozhodnutí ÚMČP 16 ze dne [datum] o odnětí dvou cestovních pasů, potvrzující rozhodnutí MHMP ze dne [datum], zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 6 Ca 1/2005). Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 24 C 361/2011 – 475 ve spojení s opravným usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 24 C 361/2011 – 494 ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 12 Co 264/2020 nebylo žalobě vyhověno. Rozhodnutí bylo odůvodněno s tím, že rozhodnutí o odnětí cestovních dokladů nebylo nikdy vykonáno, žalobce cestovní pasy neodevzdal, žádné z rozhodnutí tak nezasáhlo do jeho osobního života, když až do konce platnosti pasů mohl z [příjmení] [jméno] cestovat, neboť jejich zadržení se vztahovalo pouze na území České republiky, nadto mohl cestovat na občanský průkaz. Nadto neměl za prokázané, že jeho zdravotní a rodinné problémy nastaly v souvislosti s tímto řízením. Naopak konstatoval, že se žalobce vyhýbal placení výživného, což vedlo k zahájení exekučního a správního řízení. Dospěl k závěru, že nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem státu nebyla újma nemajetkového charakteru žalobci způsobena, prvotní příčinou správního řízení bylo jednání samotného žalobce, takže pro poskytnutí zadostiučinění chybí předpoklady, kterými je příčinná souvislost a vznik tvrzené újmy v jeho osobní sféře. Při rozhodování v tomto řízení o nároku na zadostiučinění za zásah do osobnostních práv žalobce je tak možné vycházet pouze z řízení o vydání cestovního pasu a v něm vydaných rozhodnutí, neboť posuzování nároku za zásah do jeho osobnostních práv v řízení o odnětí cestovních pasů brání překážka věci rozsouzené dle § 103 o. s. ř. ve spojení s § 159a o. s. ř.

29. Odvolací soud tak pouze posuzoval, zda v důsledku dlouhotrvajícího řízení jako nesprávného úředního postupu, případně jiného nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí došlo v příčinné souvislosti k tvrzené újmě. Nesprávný úřední postup spočívajícího v dlouhotrvajícím řízení byl prokázán dle § 13 odst. 1 OdpŠk (viz bod 18, 19 tohoto rozsudku). Dále musí přisvědčit žalované, že v řízení nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7, § 8 OdpŠk, tedy rozhodnutí, které by po nabytí právní moci bylo zrušeno. Skutkový závěr soudu I. stupně o postupném zrušení všech pravomocných rozhodnutí od rozhodnutí ÚMČP 16 ze dne [datum] je tak nepřezkoumatelný a ohledně uplatněného nároku nesprávný. V řízení nebyl prokázán ani jiný nesprávný úřední postup. Odvolací soud doplnil dokazování rozhodnutím ÚMČ [obec a číslo] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. R 8362/07OOS CD [číslo], které připouští podání odvolání. Na rozhodnutí není vyznačena právní moc. K jeho zrušení došlo v rámci opravného prostředku, odvolání, usnesením MHMP ze dne [datum]. Nebyl tak prokázán ani nesprávný úřední postup v důsledku nesprávně vyznačené doložky právní moci. K uvedenému se vyjádřil Ústavní soud například v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn.

III. ÚS 2888/10, v němž stanoví, že„ vyznačení doložky právní moci na soudním rozhodnutí, jež nebylo pravomocné, je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb., … a stát odpovídá za vzniklou škodu, byl-li na základě takto vyznačené doložky podán návrh na výkon rozhodnutí.“ nebo Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 361/12. Jediným odpovědnostním titulem je tak nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk za nepřiměřeně dlouhé správní řízení.

30. Odvolací soud dále konstatuje, že článek 14 odst. 1 LZPS zaručuje svobodu pohybu a pobytu. Dle komentáře [příjmení]: čl. 14 LZPS:„ Svoboda pohybu spočívá v možnosti volného pohybu po území ČR s výjimkou míst, kde zákon stanoví omezení svobody pohybu. Jedná se o pohyb nejen ve smyslu prostorovém, ale do jisté míry lze jako součást tohoto práva chápat i sociální mobilitu. Listina výslovně garantuje také právo území ČR opustit nebo se na ně vrátit. Svoboda pobytu pak představuje právo svobodně se zdržovat a usazovat kdekoli na území ČR, včetně volby bydliště.“ Dle přílohy 3, článku 2 odst. 2 Úmluvy může každý svobodně opustit zemi, i tu svou vlastní. Vzhledem k tomu, že Česká republika je členem Evropské unie, je třeba vycházet i z evropského práva, například směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne [datum], o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Odvolací soud provedl důkaz zprávou Ministerstva zahraničních věcí ze dne [datum], kterou bylo prokázáno, že občané České republiky mohou cestovat v zemích EU na základě platného občanského průkazu od [datum], do [příjmení] [jméno] až do [datum]. Žalobci tak v období od podání žádosti o vydání cestovního pasu dne [datum] do [datum] nemohlo být ohledně cestování z a do České republiky ani z a do [příjmení] [jméno] bráněno. V příčinné souvislosti s absencí pasu mu tak nemohla vzniknout újma způsobená ze zamezení cestování mezi Českou republikou a [příjmení] [jméno].

31. K tvrzené újmě pak odvolací soud zopakoval dokazování protokoly s výpověďmi žalobce a svědků učiněných v řízení vedeném pod sp. zn. 24 C 361/2011. Provedení těchto důkazů navrhl žalobce již před soudem I. stupně. Na faktickém provedení výslechů žalobce a svědků netrval žalobce ani žalovaná, a to ani u odvolacího soudu. Souhlasili se zopakováním dokazování listinných důkazů. Odvolací soud poznamenává, že uvedený postup se jeví vhodnějším, když žalobce žije v zahraničí, od posuzovaného období uběhlo cca 14 let, k výpovědím došlo již v roce 2013, tedy zachycené výpovědi mají vyšší vypovídací hodnotu.

32. Žalobce dle protokolu ze dne [datum] k pracovním záležitostem vypověděl, že žije od roku 2004 ve [příjmení] [jméno], pracoval v oblasti kamionové dopravy, od roku 2006 v oblasti IT výpočetní techniky a od roku 2007 v nadnárodní společnosti s pobočkami po celém světě, včetně USA a Singapuru. V této společnosti nemohl využít nabídek na práci v těchto lokalitách z důvodu absence cestovního pasu. K osobním záležitostem vypověděl, že v České republice zanechal staršího syna [jméno], který ho jezdil navštěvovat, a dvě mladší děti, které viděl naposledy na přelomu roku 2005 2006, neboť jejich matka trvala po rozvodu na jejich vyzvedávání v místě jejich bydliště, což vedlo k vzájemnému odcizení. Za dětmi nejezdil, neboť se obával, že by mu byl na hranicích odebrán pas a bez něho by se nemohl vrátit do [příjmení] [jméno], kterou tak v letech 2006 až 2009 neopustil. To vedlo k psychickým problémům, které musel řešit návštěvou [lékaře] a nasazenými antidepresivy. O pas nežádal dříve, neboť věděl, že to nemá smysl. [příjmení] [jméno] [příjmení] dle protokolu ze dne [datum] potvrdil své návštěvy u otce 2 až 3x do roka, že otce mladší sourozenci nenavštěvovali od roku 2006, což vedlo k ochlazení vzájemných vztahů, že byl z toho otec frustrován, že mu byly naordinovány antidepresiva a že absence pasu ho blokovala i v případech pracovních příležitostí v zahraničí. Matka žalobce [jméno] [příjmení] dle protokolu ze dne [datum] potvrdila konflikty mezi žalobcem a matkou mladších dětí, neumožnění styků ve [příjmení] [jméno], že žalobce situaci velmi těžce nesl a vznikly mu deprese. Přítelkyně žalobce [jméno] [příjmení] v protokolu potvrdila, že firma, kde pracoval, platila pobyty v cizině s možností zvyšování kvalifikace, například v USA, Singapuru, Malajsii, kterých se žalobce nemohl účastnit pro absenci pasu, že byl v roce 2009 povýšen, že nemohli navštívit jejího bratra v Dubaji, že od roku 2005 bere antidepresiva.

33. K samotné nemajetkové újmě odvolací soud tak konstatuje, že se projevuje zejména v těžce definovatelné sféře vnímání obtíží, nepohodlí, stresu a jiných nežádoucích účinků spojených se zásahem do základních lidských hodnot. Její vznik zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli poškozeného, v řízení se obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Odvolací soud však na rozdíl od soudu I. stupně nemá za prokázané, že by žalobci v příčinné souvislosti s nevydáním cestovního pasu vznikla újma v osobním životě, že se nemohl stýkat se svými mladšími dětmi, když vztahy mezi rodiči dětí byly komplikované již v roce 2005. Žalobce byl trestně stíhán pro zanedbání povinné výživy, k úhradě dluhu došlo až v roce 2013, matka nesouhlasila s vycestováním nezletilých dětí za otcem. Nadto otec odcestoval po jejich narození do zahraničí, byl tak srozuměn s tím, že styk s dětmi bude sporadický. Pokud tedy ke stykům nedocházelo, uvedené bylo v příčinné souvislosti s rozhodnutím matky, ale i žalobce nejezdit do České republiky. Absence cestovního pasu nemohla být ani důvodem nezúčastnění se v České republice tvrzených rodinných událostí, například pohřbů. Žalobce neprokázal ani tvrzení, že v příčinné souvislosti s nevydáním cestovního pasu došlo ke vzniku jeho depresí a nutnosti užívat antidepresiva, když psychickými problémy trpěl již v roce 2005. Odvolací soud poučil žalobce dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnil skutková tvrzení, jaká újma mu v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla s ohledem na jeho pracovní činnost. Žalobce nedoplnil svá tvrzení o konkrétních nabídkách pracovních míst mimo [příjmení] [jméno], s lepšími pracovními podmínkami a lepším finančním ohodnocením, do nichž se nemohl zapojit s ohledem na absenci cestovního pasu.

34. Odvolací soud tak vycházel z obecné úvahy o předpokládaném vnímání dané situace průměrným občanem České republiky. Posuzoval, zda by taková osoba ve srovnatelné situaci jako žalobce za daných okolností pociťovala újmu způsobenou zásahem do osobnostních práv. Má za to, že průměrný občan by pociťoval újmu v tom, že mu bylo v důsledku dlouhotrvajícího úředního postupu zamezeno svobodně cestovat, tedy mu bylo bráněno v pohybu, i do zemí, které pro svůj vstup vyžadují platný cestovní pas, aniž by k tomu byl právní důvod. Například žalobce byl omezen v možnosti navštívit bratra přítelkyně v Dubaji. Je však třeba poznamenat, že Česká republika neodpovídá za podmínky stanovené jednotlivými státy mimo EU, které podmiňují vstup do země právě například platným cestovním pasem, vízem.

35. Odvolací soud se poté zabýval formou a rozsahem zadostiučinění. Zásah do osobnostních práv žalobce v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že mu byl cestovní pas vydán o cca rok a půl později, shledal na základě výše uvedeného, velmi nízké intenzity. K tomuto závěru dospěl i v důsledku toho, že se o průběh řízení od dubna 2007 a do prosince 2008 vůbec nezajímal, řízení neurgoval.

36. Dále se zabýval srovnáním odškodnění v jiných obdobných věcech. Nepodařilo se mu však nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí. Přistoupil tak k srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. K formě zadostiučinění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení lze odkázat na bod 18 až 26 tohoto rozsudku a přiznané zadostiučinění v peněžní formě ve výši [částka]. Za částečně přiléhavé tak lze shledat rozhodnutí týkající se odebrání řidičských průkazů na základě nezákonných rozhodnutí. Například nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn.

I. ÚS 1731/21, byla odmítnuta stížnost do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 30 Co 27/2020 - 102 v němž stanoví, že„ jako vhodnější východisko pro rámcové srovnání výše přiměřeného zadostiučinění se odvolacímu soudu jeví částky, které ustálená judikatura soudů přiznává poškozeným za každý den nepřiměřeně dlouho trvajícího soudního řízení, kdy je intenzita újmy na straně poškozeného relativně srovnatelná s intenzitou újmy v době neoprávněného zadržení řidičského průkazu. V uvedených případech přitom výchozí rozmezí pro odškodnění činí [částka] [částka] – [částka] ročně (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010), tj. cca 41– [částka] za každý den. Z tohoto důvodu odvolací soud považuje za přiměřenou a spravedlivou výchozí částku přiměřeného zadostiučinění za neoprávněné zadržení řidičského průkazu částku [částka] za jeden den.“ Společnými znaky obou případů je nezákonná absence dokladu (řidičského, cestovního) po určitou dobu. Rozdílným znakem je intenzita újmy, když v důsledku odebrání řidičského oprávnění poškozený fakticky nemohl vykonávat svou běžnou činnost, došlo k zásahu do jeho podnikatelské činnosti, když nemohl dojíždět za zákazníky.

37. S ohledem na velmi nízkou intenzitu zásahu do osobnostních práv žalobce způsobené mu v důsledku dlouhotrvajícího řízení, shledal odvolací soud za přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk konstatování porušení práva, tedy, že došlo k zásahu do práva člověka ve smyslu článku 14 LZPS.

38. Odvolací soud tak změnil vyhovující výrok I. napadeného rozsudku ohledně nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, když zamítl nárok v rozsahu [částka] s příslušenstvím dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve zbývající části ohledně částky [částka] s příslušenstvím jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř. Dále změnil výrok II. napadeného rozsudku ohledně nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnostních práv, když zamítl nárok na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a přiznal žalobci odškodnění ve formě konstatování porušení práva. V zamítavém výroku III. rozhodnutí jako věcně správné potvrdil dle § 219 o. s. ř.

39. Vzhledem k částečné změně napadeného rozsudku rozhodoval odvolací soud nově o nákladech řízení vzniklých před soudy obou stupňů dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. Soud I. stupně správně vycházel u nemajetkové újmy z § 142 odst. 3 o. s. ř., když rozhodnutí o formě a výši plnění záviselo na úvaze soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2448/2014). Správně stanovil tarifní hodnotu, kdy u obou nároků vycházel z částky [částka] dle § 9 odst. 4 AT, což je v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3378/2013. Nesouhlasí však s počtem účelně vynaložených úkonů právního zástupce ani s výší odměny za jednotlivé úkony. Za správné shledal přiznání odměny ve výši [částka] za 18 úkonů dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g), k) AT: převzetí a příprava zastoupení, podání ze dne [datum] a ze dne [datum], jednání dne [datum], závěrečný návrh ze dne [datum], odvolání ze dne [datum], vyjádření k odvolání ze dne [datum] a [datum], jednání u odvolacího soudu dne [datum], podání ze dne [datum], jednání dne [datum], odvolání ze dne [datum], vyjádření k odvolání ze dne [datum], jednání u odvolacího soudu dne [datum], dovolání žalobce ze dne [datum], jednání dne [datum], podání ze dne [datum], jednání dne [datum]. Za následující 5 úkonů přiznal odměnu v poloviční výši dle § 11 odst. 2 písm. c), odst. 3 AT: vyjádření ke vstupu vedlejšího účastníka ze dne [datum], odvolání do zamítnutí návrhu na vstup vedlejšího účastníka ze dne [datum], dovolání do potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne [datum], jednání dne [datum], při němž byl vyhlášen jen rozsudek, návrh na přerušení řízení ze dne [datum]. Na rozdíl od soudu I. stupně pak za účelné úkony neshledal 4 podání, k nimž žalobce nebyl vyzván, případně neobsahovala nová skutková tvrzení, označení důkazů nebo jiné relevantní informace či návrhy. Jedná se o podání ze dne [datum], v němž sice byly označeny důkazy, avšak ty již mohly být obsahem vyjádření ze dne [datum]. Dále se jedná o podání ze dne [datum] a ze dne [datum], které pouze upozorňují na rozhodovací činnost Ústavního soudu. Vyjádření ze dne [datum] pak podala žalovaná, nikoli žalobce. V rámci odvolacího řízení vznikl žalobci nárok na 4 odměny za 4 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 AT: odvolání ze dne [datum], vyjádření k odvolání ze dne [datum], účast u odvolacího soudu dne [datum] a [datum]. Za doplnění odvolání ze dne [datum] odměnu nepřiznal, neboť odvolání ze dne [datum] obsahovalo veškeré odvolací námitky. Celkové náklady řízení se tak sestávají z 22 odměn po [částka], 5 odměn po [částka], 27 náhrad hotových výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 AT, 21% DPH ve výši [částka], tj. [částka] Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. 15 denní s ohledem na rozpočtová pravidla, jimiž se žalovaná řídí, a místo k plnění dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Odůvodnění

Poučení