19 CO 298/2021- 375

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. [jméno] [příjmení] a soudců JUDr. Jiřího Škopka a Mgr. Miroslava Nováka ve věci žalobkyně: ; [celé jméno žalobkyně], narozená dne [datum] bytem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem JUDr. Bc. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalovaným; 1. [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného, žalované a žalované] 2. [celé jméno žalované], narozená dne [datum] bytem [adresa žalovaného, žalované a žalované] 3. [celé jméno žalované], narozená dne [datum] bytem [adresa žalovaného, žalované a žalované] všichni zastoupeni advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 29 232 Kč a 14 616 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 31. května 2021, č. j. 11 C 43/2019-314, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se žaloba do částky 2 923 Kč s úrokem z prodlení jdoucím z této částky od 8. 3. 2019 do zaplacení zamítá; jinak se v tomto výroku rozsudek potvrzuje.

II. Žalovaní ad 1. a ad 2. jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 26 563 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že žaloba do částky 1 461,50 Kč spolu s úrokem z prodlení jdoucím z této částky od 18. 3. 2019 do zaplacení se zamítá; jinak se v tomto výroku rozsudek potvrzuje.

IV. Třetí žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 13 637 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaní jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Berouně na nákladech státu, a to žalovaní ad 1. a ad 2. společně a nerozdílně částku 726 Kč, žalovaná ad 3. částku 363 Kč, všichni do tří dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žalovaní ad 1. a d 2. jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení 6 323 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

VII. Žalovaná ad 3. je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 3 157 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Berouně (dále jen„ soud prvého stupně“) shora označeným usnesením vyhověl žalobě a uložil žalovaným ad 1. a ad 2. zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 29 232 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 8. 3. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu v části, jímž se žalobkyně vůči žalovaným domáhala zaplacení úroku již od 8. 2. do 7. 3. 2019 zamítl (výrok II.). Dále uložil žalované ad 3. povinnost zaplatit žalobkyni 14 616 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 18. 3. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a částečně vůči ní zamítl žalobu na přiznání úroku z prodlení z této částky jdoucí již od 8. 2. do 17. 3. 2019 (výrok IV.). Žalovaným ad 1. a ad 2. uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 27 322 Kč k rukám jejího zástupce, žalované ad 3. uložil povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 20 862 Kč rovněž k rukám jejího právního zástupce. Dále uložil žalovaným ad 1. a ad 2. zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Berouně na nákladech státu 50 %, žalované ad 3. rovněž 50% s tím, že výše těchto nákladů bude specifikována samostatným usnesením (výroky VII. a VIII.).

2. Soud zjistil, že se samostatnou žalobou domáhala žalobkyně vůči prvým dvěma žalovaným zaplacení částky 29 232 Kč s příslušenstvím a samostatnou žalobou vůči třetí žalované zaplacení částky 14 616 Kč s příslušenstvím, a to vždy z titulu bezdůvodného obohacení za užívání pozemku parc. [číslo] o výměře 203 m v katastrálním území a obci [obec], jehož je žalobkyně výlučným vlastníkem. Na pozemku stojí bytový dům, kde žalovaní ad 1. a ad 2. jsou vlastníky podílu o velikosti ideální jedné poloviny nemovitosti, žalovaná ad 3. je vlastníkem podílu o velikosti ideální jedné čtvrtiny domu. Za užívání pozemku žalovaní dosud nic nehradili, další spoluvlastníci bytového domu s žalobkyní v roce 2018 uzavřeli nájemní smlouvu. Bezdůvodné obohacení požadovala žalobkyně za dobu od února 2016 do února 2019 (obě žaloby byly podány v únoru 2019). Výši bezdůvodného obohacení pak odvozovala od částky 96 Kč za 1 m za rok. Žalovaní se od počátku bránili žalobě tvrzením, že předmětný pozemek byl vydán otci žalobkyně v rozporu se zákonem o půdě, tedy ačkoliv tomu bránila zjevně překážka zastavěnosti pozemku. Dále namítali, že nárok je uplatněn v rozporu s dobrými mravy, neboť prováděli bezplatně údržbu sousedního pozemku rovněž ve vlastnictví žalobkyně a tedy spotřebované plnění vraceli v podobě bezplatné údržby. Namítali také, že vydrželi věcné břemeno práva bezplatně užívat pozemek žalobkyně, když od roku 1998 vykonávali oprávněnou držbu a jsou se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim toto právo náleží. Dále vznesli námitku promlčení části nároku.

3. Protože žaloba vůči prvním dvěma žalovaným a žaloba vůči třetí žalované byly vedeny pod samostatnými spisovými značkami a v samostatným řízeních, soud prvého stupně dne 13. 6. 2019 spojil obě řízení ke společnému projednání a věc nadále vedl pod spisovou značkou 11 C 43/2019. Soud provedl ke zjištění skutkového stavu listinné důkazy, a to především k objasnění okolností, za nichž se stali žalovaní podílovými spoluvlastníky nemovitosti [adresa] v k. ú. a obci [obec] (kupní smlouva z 17. 1. 2020, kupní smlouva z 30. 3. 1998). Dále měl k dispozici výzvu žalobkyně z 24. 7. 2018 k úhradě částky 9 744 Kč ve vztahu k prvním dvěma žalovaným a 4 872 Kč ve vztahu k třetí žalované. Provedl důkaz znaleckým posudkem z 18. 7. 2015 vypracovaného na žádost žalobkyně znalcem [příjmení] [jméno] [jméno] ke zjištění výše obvyklého nájemného za užívání předmětného pozemku, znalce k tomuto posudku jako zpracovatele také vyslechl. Dále vyslechl k otázkám údržby sousedního pozemku žalovanými svědky [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení]. Provedl důkaz i rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze 7. 10. 2009, č. j. 11 C 76/2003-218, kterým bylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch vlastníka domu [adresa] k tíži vlastníka pozemku parc. [číslo] spočívající v právu chůze přes pozemek. Dále ze smlouvy o zrušení věcného břemene z 31. 5. 2017 zjistil, že účastníci se touto smlouvou dohodli na bezplatném zrušení věcného břemene spočívající v právu chůze a jízdy vozidly pro sběr odpadních vod k jímce. K dispozici měl také e-mailovou komunikaci mezi tehdejší zástupkyní žalovaných [příjmení] [příjmení] a zástupcem žalobkyně z období od 1. 10. 2018 do 26. 11. 2018. K obvyklé výši nájemného měl k dispozici sdělení M&M reality holding z 23. 7. 2019 a sdělení Domov – realitní společnost s.r.o. z 24. 7. 2019. Dále provedl důkaz výpisem z účtu žalobkyně vedeného u [obec] spořitelny, na který žalovaný prováděl platby v roce 2007 až 2014, dále měl k dispozici příkazy k úhradě od roku 2002 až do roku 2014. Provedl důkaz dohodou o nájmu z 15. 5. 2006, výpovědí nájemní smlouvy z 31. 7. 2006 a nabídkami prodeje stavebních pozemků ve [obec] - [část obce], [obec] a [obec] v roce 2021. Po takto provedeném dokazování měl soud za prokázané, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. st. [číslo], na němž stojí dům [adresa] v podílovém spoluvlastnictví žalovaných a dalších osob, podíl žalovaných ad 1. a ad 2. je ideální [číslo] a žalované ad 3. je ideální [číslo]. Dále měl za prokázané, že mezi účastníky nebyla v období od února 2016 sjednána žádná nájemní smlouva ohledně užívání pozemku žalobkyně, a žalovaní za užívání v tomto období žalobkyni nic nehradili. Ačkoliv v roce 2018 probíhalo intenzivní jednání o uzavření nájemních smluv mezi účastníky, k uzavření smluv nedošlo pro odmítavý postoj žalovaných. Podle závěrů Ing. [jméno] [jméno] činí obvyklá výše nájmu za užívání předmětného pozemku 8 Kč m/ měsíc, tedy 96 Kč (viz závěry znaleckého posudku znalce a jeho výpověď před soudem) Nárok žalobkyně soud vyhodnotil jako oprávněný a posoudil ho podle § 2991, § 2999 odst. 1 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Měl za prokázané na základě listinných důkazů, že žalovaní nabyli své spoluvlastnické podíly na domu [adresa] od původního vlastníka domu paní [příjmení], a to uzavřenými kupními smlouvami. Již v době nabytí vlastnictví si každý z žalovaných musel být vědom skutečnosti, že dům stojí na cizím pozemku a zároveň té skutečnosti, že vlastník tohoto pozemku s nimi hodlá v budoucnu uzavřít nájemní smlouvu za užívání pozemku. V minulosti dokonce žalovaní hradili žalobkyni za užívání pozemku částku 205 Kč ročně (viz platby na účet žalobkyně prvním žalovaným). Přes poučení ze strany soudu žalovaní neunesli břemeno důkazní k tvrzení o tom, že měli právo na bezplatné užívání pozemku. Pokud pak tvrdili, že vydrželi právo bezplatného užívání, toto tvrzení ničím neprokázali. Žádný ze svědků nebyl přítomen jednání mezi žalobkyní a žalovanými o dohodě mezi nimi o užívání pozemku. Naopak uzavřenými kupními smlouvami bylo jednoznačně prokázáno, že již právní předchůdkyně žalovaných nájemné právní předchůdkyni žalobkyně hradila. Žalovaní si tedy od počátku byli vědomi, že pozemek je ve vlastnictví třetí osoby a neprokázali žádný titul, na základě něhož by jim případné věcné břemeno bezúplatného užívání mohlo vzniknout. K naplnění dobré víry žalovaných pak nestačilo, že tvrzené právo k nemovitostem bylo dlouhodobě vykonáváno, aniž vlastník nemovitosti jim v tomto výkonu bránil. Soud poukázal na to, že držitel práva odpovídající domnělému právnímu důvodu držby musí uvést, o jaký způsobilý titul nabytí práva z věcného břemene opírá, což žalovaní přes poučení soudu nedotvrdili a neprokázali. V této souvislosti soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 595/2001, v němž se dovolací soud podmínkou vydržení podrobně zabýval. Soud zdůraznil, že otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy že držitel při normální opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, neměl či nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. V řízení pak nebyla prokázána dohoda mezi účastníky o bezplatném užívání pozemku ani žádná jiná dohoda, podle níž by žalobkyně nárok na plnění neměla. Neshledal důvodnou ani námitku žalovaných o uplatnění práva v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na protizákonné vydání pozemku, tento důvod pak neshledal ani v údržbě vedlejšího pozemku parc. [číslo] ve vlastnictví žalobkyně. Soud proto dospěl k tomu závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaní v rozhodném období bez právního důvodu užívali pozemek ve vlastnictví žalobkyně a tím žalobkyni vzniklo právo na vydání toho, oč se obohatili. Protože není možné vydat předmět užívání, pak žalovaní jsou povinni žalobkyni vydat peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny užívání pozemku. Obvyklou cenou je 8 Kč m/měsíčně, tedy 96 Kč m a rok, tak jak byla stanovena znalcem [jméno] v roce 2015. Tato znalcem zjištěná cena odpovídá i výši obvyklého nájemného sděleného realitními kancelářemi soudu. Dále měl soud za vyvrácené, že by žalovaní v minulosti hradili žalobkyni, zejména od roku 2007 do roku 2014 platby určené na daň z nemovitosti, když měl za to, že tyto částky ve výši 205 Kč posílali jako nájem za užívání předmětného pozemku. Na základě těchto shora uvedených skutkových závěrů žalobě vyhověl, když částečně zamítl žalobu ve vztahu k žalovaným ad 1 a ad 2 pouze pokud jde o úrokové příslušenství od 8. 2. 2019 do 7. 3. 2019, neboť žalobkyně sice zaslala 24. 7. 2018 výzvu k zaplacení dlužné částky, nejednalo se obsahově o výzvu k plnění. Proto se žalovaní dostali do prodlení s plněním až následující den po obdržení žaloby, kterou dostali dne 7. 3. 2019, respektive třetí žalovaná [číslo]. Jako nadbytečné soud zamítl návrhy na provedení dokazování spisem, který se týkal rozhodnutí o restitučním nároku právního předchůdce žalobkyně, neboť soud není oprávněn toto rozhodnutí přezkoumávat. Dále zamítl z důvodu procesní ekonomie návrh na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem k ceně obvyklého nájemného, když měl za dostatečné a přesvědčivé závěry znalce o určení obvyklé ceny. Rovněž zamítl návrhy na výslechy dalších svědků, kteří se měli vyjadřovat k údržbě pozemku parc. [číslo] O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle procesní úspěšnosti žalobkyně ve smyslu § 142 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyni ve vztahu k žalovaným ad 1 a ad 2 přiznal nárok na náhradu ve výši 27 322 Kč, které se sestávaly z odměny za zastupování advokátem za 10 úkonů právní služby po částce 2 300 Kč, paušální náhradou za 4 úkony po 300 Kč a 4 úkony po 150 Kč při společném zastupování, náhradu cestovních výdajů ve výši 1 062 Kč podle vyhlášky č. 358/2019 Sb. a úhradě soudního poplatku z žaloby ve výši 1 460 Kč O nákladech řízení mezi žalobkyní a třetí žalovanou rozhodl rovněž podle procesního úspěchu žalobkyně ve věci podle § 142 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v celkové výši 20 862 Kč, tyto náklady představovaly zaplacený soudní poplatek 1 000 Kč, odměnu za zastupování advokátem za 10 úkonů po 1 700 Kč, paušální náhradu za 4 úkony po 300 Kč a 4 úkony po 150 Kč při společném zastupování, náhradou cestovních výdajů 1 062 Kč podle vyhlášky č. 358/2019 Sb. V obou případech pak uložil žalovaným, aby v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. zaplatili tyto náklady k rukám právního zástupce žalobkyně. O nákladech státu rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že uložil žalovaným ad 1 a ad 2 uhradit státu 50 % těchto vzniklých nákladů a žalované ad 3 rovněž 50 % těchto vzniklých nákladů s tím, že se mělo jednat o odměnu znalce za účast u jednání, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.

4. Proti rozsudku soudu prvého stupně podali všichni tři žalovaní společné odvolání. Napadli svým odvoláním mimo zamítavých výroků II. a IV. rozsudek v plném rozsahu. S rozhodnutím soudu prvého stupně nesouhlasili a setrvali na věcných argumentech, které již uplatnili před soudem prvého stupně. Opětovně namítali, že žalobkyně nemá nárok na plnění, neboť právní předchůdce žalobkyně nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. st. [číslo] v rozporu se zákonem o půdě, čehož si byla žalobkyně vědoma. Dále namítali, že ačkoliv se domáhá žalobkyně nároků za období od února 2016 do února 2019, pak k uplatnění tohoto nároku na vydání bezdůvodného obohacení došlo až doručením žaloby žalovaným, tedy dne 7. 3. 2019 a 14. 3. 2019. Dále setrvali na tom, že jako spoluvlastníci stavby vydrželi věcné břemeno práva bezplatně užívat její pozemek v souladu s ustanovením § 134 zákona č. 40/1964 Sb. Žalovaní takto vykonávají oprávněnou držbou od roku 1998, respektive třetí žalovaná od roku 2000 a jsou všichni se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim toto právo náleží. Poukazovali na závěry přijaté v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4428/2009. Soudu vytýkali, že měl zohlednit, že spoluvlastníci objektu se starají bezplatně o údržbu jiného pozemku žalobkyně parc. [číslo]. Poukazovali na obsah trestního oznámení žalobkyně na žalované z 12. 4. 2006 a na usnesení policejního orgánu z 1. 8. 2004. Jsou přesvědčeni, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně vzniku bezdůvodného obohacení a neunáší ani důkazní břemeno ohledně existence jakékoliv nájemní smlouvy, která by se pozemku parc. [číslo] týkala. Nárok žalobkyně je uplatněn v rozporu s dobrými mravy a proto poukazovali na závěry přijaté v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4238/2011. Jsou přesvědčeni, že uplatnili důvodně námitku promlčení dílčích nároků, a to žalovaní ad 1 a ad 2 ve výši 9 744 Kč a žalovaná ad 3 ve výši 4 872 Kč a v této souvislosti poukázali na v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, kde Nejvyšší soud vyslovil, že dosavadní právní předpisy se použijí i na závazkové vztahy vzniklé před 1. 1. 2014, jakož i ty, které vzniknou již za účinnosti nového zákona. Poukazovali i na věcné chyby závěru znalce [příjmení] [jméno] [jméno] k výši nájmu, když předmětný pozemek není samostatně pronajímatelný a jeho komerční využití neexistuje. Navrhli proto, aby Krajský soud v Praze zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

5. Na podané odvolání reagovala žalobkyně vyjádřením, v němž se ztotožnila s věcnou správností rozhodnutí soudu prvého stupně. Namítala, že naopak to byli žalovaní, kteří svá tvrzení nedoložili důkazními prostředky. Z důkazů předložených žalobkyní bylo zjištěno, že žalovaní platili žalobkyni částky odpovídající regulovanému nájemnému za předmětný pozemek, ač se snaží tvrdit, že částka 205 Kč byla příspěvkem na daň za pozemek. Pokud žalovaní poukazují na některé nejasnosti znaleckého posudku, ty znalec u soudu podrobně vysvětlil a odůvodnil i stanovenou výši bezdůvodného obohacení. Znovu zdůraznila, že podíloví spoluvlastníci předmětného bytového domu, které žalobkyně v žalobě neuvádí, řádně platí odpovídající podíl na nájmu za pozemek parc. [číslo]. Navrhla, aby rozsudek byl soudem odvolacím potvrzen a byly jí přiznány náklady řízení.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) a po doplnění dokazování výslechem žalobkyně a provedením listinných důkazů – nájemních smluv uzavřených v roce 2018 s dalšími spoluvlastníky bytového domu, na jejich uzavření žalobkyně upozorňovala již soud prvního stupně, takže nejde o nepřípustné důkazy ve smyslu § 205a o. s. ř. dospěl k tomu závěru, že odvolání žalovaných v zásadě není důvodné.

7. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvého stupně o tom, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] v obci [obec], pozemek má výměru 203 m, jak ostatně vyplývá z údajů zápisů v katastru nemovitostí a mezi účastníky to nebylo sporné. Na pozemku označeném jako pozemek stavební se nachází nemovitost – objekt bydlení, který je v podílovém spoluvlastnictví žalovaných a dále dalších tří osob. To, že žalovaní ad 1 a ad 2 jsou spoluvlastníky objektu v rozsahu ideální jedné poloviny a žalovaná ad 3 v rozsahu jedné ideální čtvrtiny, rovněž nebylo mezi účastníky sporné. Okolnosti vzniku tohoto stavu pak objasnila zejména žalobkyně při své účastnické výpovědi, když uvedla, že pozemek st. [číslo] byl vydán v restituci podle zákona o půdě jejímu otci, ač v byl v té době zastavěn stavbou jiného vlastníka. Žalovaní pak odkoupili své podíly na nemovitostech od jiné restituentky v roce 1998, respektive 2000, tedy v době, kdy již bylo zřejmé, že objekt [adresa] stojí na pozemku třetí osoby. Rovněž správně soud prvého stupně zjistil, že dlouhodobě se vedla komunikace mezi žalobkyní a žalovanými o uzavření nájemních. Podle odvolacího soudu proto nebylo sporu o tom, že umístění domu ve spoluvlastnictví žalovaných a dalších osob na pozemku jiného vlastníka (žalobkyně), respektive okamžikem vzniku odděleného vlastnictví stavby a pozemku pod stavbou jiných subjektů, byl založen právní stav užívání cizí věci bez právního důvodu. Je tedy nepochybné, že žalobkyně v řízení prokázala, že mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení.

8. Jak podle úpravy platné do 31. 12. 2013 (§ 451 a násl. obč. zák.), tak i podle stávající úpravy podle zákona č. 89/212 Sb., o. z. (§ 2991 a násl.), platí shodně, že závazky z jiných právních důvodů vznikají i užíváním cizí hodnoty (věci) bez platného právního důvodu. V případě užívání cizí nemovitosti dochází k nároku na vydání bezdůvodného obohacení, pokud je užívána bez nájemní smlouvy. Ve věci nebylo sporu o tom, že nájemní vztah mezi účastníky v rozhodném žalovaném období založen nebyl a to zejména pro neshodu v obsahových náležitostech smlouvy (viz i komunikace roku 2018 mezi zástupci účastníků). Žalobkyně proto základ nároku prokázala.

9. K obraně žalovaných:

10. Podle § 151o zákona č. 40/1964, účinného do 31. 12. 2013, bylo možné nabýt právo i vydržení práva odpovídající věcnému břemeni a to za předpokladu naplnění § 134. Předpokladem vydržení práva byla existence dobré víry oprávněného držitele, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Ve smyslu § 130 o. z. pak oprávněným držitelem byl jen ten, kdo byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že se stal subjektem práva na základě zákonem předpokládaného způsobu vzniku věcného břemene, tedy že právo, které k cizí věci vykonává, mu náleží, nebo že řádně vzniklo nebo na něj přešlo. Otázka dobré víry se vždy posuzovala z hlediska objektivního, nikoliv podle subjektivního přesvědčení osoby, že jí právo náleží. Proto za oprávněného držitele zákon nepovažovat toho, kdo užíval cizí jen proto, že mu v tom nebylo bráněno nebo na základě konkludentního souhlasu vlastníka cizí věci, který mohl být kdykoliv odvolán (tzv. výprosa). Žalovaní v tomto směru žádný domnělý právní důvod užívání pozemku, na základě kterého by se mohli oprávněně domnívat, že jim právo věcného břemene užívání pozemku žalobkyně náleží, netvrdili a ani neprokázali. Skutečnost, že jim dosud nikdo v užívání nebránil pro závěr, že vydrželi právo a že byli oprávněnými držiteli po celou dobu, nestačí. Rozhodnutí NS sp. zn. 32 Cdo 4428/2009 pak na poměry účastníků vůbec nedopadá. Správně proto soud prvního stupně neshledal tvrzení, že žalovaní vydrželi právo odpovídající věcnému břemeni, důvodným.

11. Protože vztah z bezdůvodného obohacení při užívání cizí věci je objektivního charakteru v zákonem předvídaných situacích bez ohledu na to, komu lze klást k tíži okolnosti, od nichž se vznik tohoto vztahu odvíjí, pak nejsou relevantní ani ty námitky žalovaných o okolnostech, za nichž došlo k tomu, že se objekt bydlení nachází na pozemku jiného vlastníka, které nepochybně měly původ v minulosti při uspokojení restitučních nároků otce žalobkyně a další oprávněné osoby (paní [příjmení]). Tvrzení žalovaných, že došlo k vydání pozemku otci žalobkyně v rozporu se zákonem o půdě, se tak do poměrů účastníků, respektive žalovaných nijak promítnout pozitivně nemohlo, respektive nelze jím negovat podstatu bezdůvodného obohacení směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného důvodu.

12. Soud prvního stupně rovněž správně neshledal důvodnou ani další obranu žalovaných spočívající v tom, že nárok žalobkyně jí nenáleží, neboť žalovaní oproti užívání jejího pozemku st. [číslo] se bezplatně, dlouhodobě tahají o jiný její pozemek [číslo] tedy tímto věcným plněním vůči ní svoji povinnost na finanční nárok již uspokojili. Zcela správně soud zjistil z dokazování (výslechy svědků označených žalovanými), že žalovaní neprokázali, že by zde byla dohoda účastníků o takovém vzájemném vypořádání nároků, podle něhož by žalobkyně nemohla požadovat plnění za užívání pozemku bez právního důvodu.

13. Žalovaní také poukazovali na závěry přijaté v rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, kde se dovolací soud zabýval otázkou dobrých mravů při uplatnění nároku na bezdůvodné obohacení. Jak v tomto rozhodnutí NS zdůraznil, úvaha, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od okolností konkrétního případu. Proto použití § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní § 3, § 4 a § 8 o. z.) je v každém případě třeba poměřovat se zcela konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. V souladu s těmito závěry pak ani odvolací soud neshledal v namítaných shora uvedených skutečnostech takové významné okolnosti, pro které by bylo možno uzavřít, že výkon práva žalobkyně je v daném případě v rozporu s dobrými mravy. Nelze zde ani pominout, že se žalobkyně snažila zabránit soudnímu sporu tím, že opakovaně jednala s žalovanými o uzavření nájemních smluv, což se nezdařilo.

14. Pokud byla uplatněna žalovanými před soudem prvního stupně námitka promlčení části nároku pak ani v tomto směru neshledal odvolací soud tuto námitku důvodnou, když dospěl k tomu závěru, že nárok byl uplatněn žalobkyní včas a že na poměry účastníků je třeba aplikovat právní úpravu podle zákona č. 89/2012 Sb.

15. Podle § 3028 odst. 1, 2 o. z. platí, že se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti,. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

16. Podle § 3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

17. Podle § 2991 odst. 1,2 platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle § 621 okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

19. Protože nebylo sporu o tom, že dlouhodobě žalobkyně s žalovanými jednala o narovnání vztahů mezi nimi, zejména o uzavření nájemní smlouvy na pozemek parc. st. [číslo], pak vědomost žalobkyně o tom, že se žalovaní na její úkor obohacují, nastala až v okamžiku, kdy žalovaní sdělili žalobkyni prostřednictvím své tehdejší zástupkyně, že nájemní smlouvu s žalobkyní neuzavřou (konec roku 2018). Tento závěr je podpořen i chováním žalovaných, kteří v minulosti platili za užívání pozemku částku 205 Kč, později až do roku 2014 i částky vyšší (viz dopis JUDr. [příjmení] jako zástupce žalovaných ze dne 4. 4. 2006, kde se zmiňuje o platbě nájemného a příkazy k úhradě prvního žalovaného z let 2002 až 2014) Pak se na uplatněné nároky žalobkyně vztahuje subjektivní tříletá lhůta (§ 629) a objektivní desetiletá podle § 638. Proto pokud žalobkyně podala žalobu na plnění v únoru 2019, pak nároky za tři roky zpětně od podání žaloby nejsou nároky promlčenými; proto námitka promlčení části nároku za rok 2016 není důvodná.

20. Podle § 2999 odst. 1 o. z. platí, že není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.

21. Za bezdůvodné obohacení nelze považovat jakýkoliv prospěch, jehož by bylo možné dosáhnout, nýbrž skutečný profit – tj. oč se zvýšil majetkový stav obohaceného na úkor vlastníka užívané věci, anebo oč se jeho aktiva nezmenšila, ač by se tak za běžných okolností stalo. Spočívá-li bezdůvodné obohacení v užívání cizího pozemku, jsou rozhodující konkrétní skutková zjištění a také míra omezení vlastníka užívaní věci. Judikatura se již dříve (i za úpravy zákona č. 40/1964 Sb) sjednotila v tom názoru, že při užívání cizí nemovité věci vzniká potřeba určit výši peněžité náhrady (k tomu komentář k § 2999- Občanský zákoník, díl VI, str. 1955, C. H. BECK, stejně i rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2672/2012). Pro vyčíslení takto určené výše náhrady se vychází z obvyklé tedy tržní hladiny nájemného, tj. z nutnosti zohlednit částky vynakládané„ obvykle v daném místě a čase na užívání věci“ (k výši obvyklého nájemného srovnej např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, 25 Cdo 2578/98, 25 Cdo 1935/99 a 23 Odo 954/2006 a další).

22. Soud prvního stupně při určení výše prospěchu žalovaných vyšel ze závěrů znaleckého posudku ing. [jméno] ze dne 18. 7. 2015, který stanovil tržní cenu obvyklého nájemného na 8 Kč. Protože posudek, který si nechala zpracovat žalobkyně, obsahoval doložku podle § 127a o. s. ř., správně soud prvního stupně nakládal s tímto důkazem jako ze znaleckým posudkem. Ačkoli znalec své závěry dotvrdil při svém výslechu u soudu, takže jeho závěry jako správné převzal pro své rozhodnutí i soud prvního stupně, pak odvolací soud se stejně jako odvolatelé s jeho závěry nemohl ztotožnit, zejména když způsob ocenění pozemku a z něj se odvíjející obvyklé výše nájemného nepokládal za přesvědčivý (pozemky, které znalec posuzoval jako srovnatelné, mají zcela jinou výměru, jiný charakter, žádný nebyl zastaven). Závěry znaleckého však podle odvolacího soudu nebylo třeba na poměry účastníků použít, když v řízení bylo zjištěno a žalobkyní doloženo předloženými nájemními smlouvami z roku 2018, že žalobkyně uzavřela s dalšími třemi spoluvlastníky bytového domu [adresa] (pak [příjmení], [příjmení] a [příjmení]) nájemní smlouvy na dobu neurčitou na pozemek parc. č. st. [číslo] a to vždy za nájemné 8 Kč, tedy 96 Kč. Pak se tímto zjištěním stalo zcela bezpředmětné znalecké zkoumání o ceně obvyklého nájemného v daném místě a čase, neboť dalšími třemi realizovanými nájemními smlouvami na tutéž nemovitost byla obvyklá výše nájemného v daném místě a čase, jednoznačně prokázána.

23. Odvolací soud proto vyšel při úvaze o bezdůvodném obohacení z těchto dalších smluv a uzavřel, že pro rok 2018 byla výše tržního nájemného v daném místě a čase právě žalobkyní požadovaných 96 Kč. Protože však žalobkyně požadovala obohacení za období 2/216 až 2/ 2019, pak odvolací soud postupem podle § 136 o. s. ř. na základě volné úvahy určil obvyklou výši i za oba roky předchozí (2016, 2017), když vzal podpůrně v úvahu vývoj hladiny realizovaného nájemného v malých městech včetně Středočeského kraje v letech 2010 až 2021, tak jak je eviduje realitní společnost RE/MAX na svých internetových stránkách. Z tohoto vývoje je patrný nárůst ceny v roce 2018 oproti roku 2016 o 20 % a v roce 2017 o dalších 8 % Odvolací soud proto ponížil výši bezdůvodného obohacení za roky 2016 (2/ 2016 až 2/ 2017) a 2017 (2/217 až 2/ 2018) vždy o 15 % ročně, což odpovídá průměru ročního nárůstu nájemného mezi roky 2016 až 2019 celkem. Tedy nárok žalobkyně ponížil ročně vždy o 15%, čemuž odpovídá částka 2923 Kč ve vztahu k žalovaným ad 1 a ad 2 a částka 1461,50 Kč ve vtahu k třetí žalované.

24. Ze všech těchto důvodů proto odvolací soud částečně změnil výrok I. a III. rozsudku podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak že žalobu v tomto rozsahu zamítl, ve zbytku oba výroky jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil, když zcela správně soud prvního stupně prodlení žalovaných pojil až s doručením žalob, čímž se nárok stal teprve splatným.

25. Odvolací soud znovu rozhodoval o nákladech řízení, když při absenci předžalobní výzvy žalovaným neshledal důvod pro odepření nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř., neboť musel ve prospěch žalobkyně zohlednit tu okolnost, že žalobkyně jednoznačně sdělila žalovaným po té, co byla jejich jednání o uzavření nájemní smlouvy neúspěšná, že bude soudně požadovat dlužné nájemné za tři roky zpětně (viz komunikace právních zástupců účastníků ze dne 8. 11. 2018).

26. Protože neúspěch žalobkyně byl jen nepatrný a navíc výše plnění zde závisela na úvaze soudu, pak podle § 142 odst. 3 o.s.ř. náležela žalobkyni plná náhrada účelně vynaložených nákladů. V případě nároku vůči žalovaným ad1 a ad2 tak odměna za 1 úkon právní pomoci z předmětu sporu ve výši 29 232 Kč činil 2 300 Kč podle § 7 tarifu. Takto samostatně za žalobkyni byly vykonány tři úkony (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, vyjádření k věci). Vedle toho za tyto úkony náležela paušální odměna 3 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 tarifu a soudní poplatek z návrhu 1462 Kč, celkem tedy 9 262 Kč.

27. Po spojení obou věcí ke společnému projednání, činila hodnota sporu celkem 43 848Kč a odměna za 1 společný úkon byla 2860 Kč (§ 7). Takto bylo vykonáno 8 společných účelných úkonů (ú. j. 18. 9. 2020, které nebylo zahájeno, ú. j. 4. 11. 2020 trvající přes dvě hodiny, podání ze dne 11. 11. 2020, ú.j. 24.2.2021 trvající přes dvě hodiny. ú. j. 9.5.2021, závěrečný návrh). Za 7,5 úkonu náleží celkem odměna 21 450 Kč a paušální náhrada 8 x 300 Kč, tedy 2400 Kč. Spolu s tím vznikl žalobkyni nárok na náhradu cestovních výdajů 2088 Kč Celkem vznikl žalobkyni nárok na náhradu za společné úkony včetně cestovného ve výši 25 938 Kč. Protože poměr účasti na společném předmětu řízení činil ve vztahu k žalovaným ad1 a ad 2 66,7%, pak to znamená, že se musí tito žalovaní podílet tímto poměrem na společných nákladech vzniklých žalobkyni. Pokud tyto činily 25 938 Kč, pak na oba žalované připadá částka 17 301 Kč. Spolu se shora uvedenou částkou 9 262 Kč do spojení věcí to představuje náklady řízení žalobkyně vůči žalovaným ad1 a ad2 ve výši 26 563 Kč Odvolací soud proto uložil těmto žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 26 563 Kč a to ve lhůtě podle § 160 odst. 1., část věty před středníkem a podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jejího zástupce.

28. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a třetí žalovanou vychází rovněž z §142 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalobkyně v samostatném řízení proti žalované činily celkem 5000 Kč, když odměna za 1 úkon z tarifní hodnoty 14 616 Kč činí 1700Kč. Za žalobkyni byly vykonány dva úkony (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby), včetně paušálu 2 x 300 Kč a soudního poplatku 1000 Kč. Z vykonaných společných úkonů a odměny za ně v celkové výši 25 938 Kč, pak podle podílu na předmětu sporu na žalovanou připadá 33,3 %, tedy částka 8 637 Kč. Pak celkové náklady žalobkyně vůči žalované činí 13 637 Kč Odvolací soud proto uložil třetí žalované zaplatit žalobkyni tyto náklady podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem a podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

29. Odvolací soud znovu rozhodoval o náhradě nákladů státu podle §148 o. s. ř., které již byly pravomocně přiznány a vyplaceny po rozhodnutí soudu prvního stupně a činí celkem 1 089 Kč za účast znalce u jednání. Podle výsledku řízení se pak oba žalovaní ad1 a ad2 musí podílet na úhradě poměrem 66,7%, tedy částkou 726 Kč a třetí žalovaná podílem 33,3 %, tedy částkou 363 Kč. Bylo proto uloženo, aby žalovaní tyto částky uhradili v zákonné lhůtě tří dnů.

30. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z procesní úspěšnosti žalobkyně podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 3 o.s.ř., Celkem před odvolacím soudem vznikly žalobkyni účelně náklady za tři společné úkony (vyjádření k odvolání, účast u ú. j. dne 27. 1. a dne 3. 3. 2022) vždy po 2 860 Kč. Takto celkem činí odměna za zastoupení 8 580 Kč, paušální náhrada 3 x 300 Kč, celkem tedy částku 9 480 Kč Odvolací soud uložil oběma žalovaným ad 1 a ad2 zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 6 323 Kč, která odpovídá podílu 66. 7 % a třetí žalované částku 3 157 Kč jako podíl 33,3%, vždy k rukám právního zástupce podle § 148 odst. 1 a ve lhůtě podle §160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř. Pokud byla požadována náhrada také za podání ze dne 11. 2. 2022 o označení důkazů, pak tento úkon jako neúčelný soud nevyhodnotil a odměnu za něj nepřiznal.

31. Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnuto jak shora uvedeno.