19 Co 301/2024 - 803

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivety Jiříkové a soudců Mgr. Ing. Martiny Lacinové a Mgr. Jana Jursíka ve věci žalobců: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0][Adresa zainteresované osoby 0/0], b) [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0][Adresa zainteresované osoby 1/0], zastoupeni advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0], proti žalované: [Zainteresovaná společnost], IČO: [IČO zainteresované společnosti 0/0], sídlem [Adresa zainteresované společnosti], o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.10.2023, č.j. 28 C 196/2019-741, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci II. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci III. a IV. mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 218 248,66 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] advokáta v [adresa]. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na nákladech řízení částku 31 813,55 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích.

III. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 112,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] advokáta v [adresa].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o převodu pozemků parc. č. [číslo] [číslo], [číslo], [číslo] [číslo], [číslo] [číslo], [číslo] a [číslo], vše v katastrální území [Adresa] poté, co žalobci vzali žalobu v této části zpět (výrok odstavci I.). Dále nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o převodu pozemků parc. č. [číslo], orná půda, zapsaný na LV č. [číslo], vedeném Katastrální úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice v katastrálním území [Anonymizováno], obec [Anonymizováno], parc. č. [číslo], ostatní plocha, zapsaný na LV č. [číslo], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, v katastrálním území [Anonymizováno], obec [Anonymizováno], parc. č. [číslo], ostatní plocha, zapsaný na LV č. [číslo], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, v katastrálním území [Anonymizováno], obec [Anonymizováno], parc. č. [číslo], orná půda, zapsaný na LV č. [číslo], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, v katastrálním území [Anonymizováno], obec [Anonymizováno], parc. č. [číslo], orná půda, zapsaný na LV č. [číslo], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, v katastrálním území [Anonymizováno] obec [Anonymizováno], parc. č. [číslo], ostatní plocha, zapsaný na LV č. [číslo], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, v katastrálním území [Anonymizováno], obec [Anonymizováno], parc. č. [číslo], trvalý travní porost, zapsaný na LV č. [číslo], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, v katastrálním území [Anonymizováno], obec [Anonymizováno], parc. č. [číslo], trvalý travní porost, zapsaný na LV č. [číslo], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, v katastrálním území [Anonymizováno], obec [Anonymizováno], parc. č. [číslo], orná půda, zapsaný na LV č. [číslo], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, v katastrálním území [Anonymizováno], obec [Anonymizováno], parc. č. [číslo], orná půda, zapsaný na LV č. [číslo], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, v katastrálním území [Anonymizováno], obec [Anonymizováno] a parc. č. [číslo], ostatní plocha, zapsaný na LV č. [číslo] vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, v katastrální území [Anonymizováno], obec [Anonymizováno] (výrok v odstavci II.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 743 279,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobců (výrok v odstavci III.) a dále povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 31 813,55 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích. Soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil závěr o tom, že žalobci jsou držiteli restitučního nároku týkajícího se v minulosti odňatého pozemku, který nebyl vydán, o němž Pozemkovým úřadem Magistrátu hlavního města Prahy, sp. zn. [číslo] ze dne [datum] bylo rozhodnuto tak, že [jméno FO], právní předchůdkyně žalobce a) a [jméno FO], právní předchůdkyně žalobce b), nejsou vlastníky každý ideální jedné poloviny pozemku parc. č. PK [číslo], role o výměře 11 179 m v k.ú. [adresa]. Žalovaná restituční nárok oprávněných osob původně vyčíslila částkou 120 174,25 Kč, pro každou z oprávněných zaevidovala nárok ve výši 60 087,13 Kč. Později žalovaná na základě žádosti oprávněných osob sdělila, že uznává přecenění jejich restitučního nároku co do výměry pozemku 5149 m, do podání žaloby ale účastníkům nesdělila, na jakou částku jejich nárok přecenila. V průběhu řízení byla výše restitučního nároku žalobců za nevydaný pozemek stanovena znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 1 117 900 Kč, tedy pro každého z žalobců 558 950 Kč. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce [Jméno zainteresované osoby 1/0] zdědil restituční nárok po své matce [jméno FO], jak vyplynulo z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum], č.j. [spisová značka], žalobci a) [jméno FO] bylo potvrzeno dědictví po matce [jméno FO] usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum], č. j. [spisová značka], když ta převedla svůj restituční nárok na [jméno FO] již dne [datum]. Soud prvního stupně usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum], rozhodl ve smyslu ust. § 107 o.s.ř. o tom, že v řízení bude dále na straně žalobkyně a) pokračováno s [jméno FO] s odůvodněním, že žalobkyně [jméno FO] dne [datum] zemřela a [Jméno zainteresované osoby 0/0] je jejím jediným procesním nástupcem. Soud prvního stupně zjistil, že pozemek parc. č. PK [číslo] v katastrálním území [adresa] byl vyvlastňován v několika etapách, k prvnímu vyvlastnění došlo na základě rozhodnutí Okresního národního výboru Praha - sever ze dne [datum], č.j. [číslo], kdy byl rozdělen na pozemky parc. č. [číslo], [číslo] a [číslo], přičemž nově vzniklé pozemky [číslo] a [číslo] byly zapsány do knihovní vložky číslo [hodnota]. Podle polohopisného plánu a výkazu ploch byly díly „A, B“ zapsány jako plocha stavební a pozemek označený jako „a“ jako plocha uliční. V době vyvlastnění byl pozemek nadále evidován jako role. Pozemek parc. č. PK [číslo] se nacházel v intravilánu, šlo o plochy katastrálního území, které byly zastavěny nebo vyznačeny jako souvislý celek k zástavbě. V dalších etapách došlo k vyvlastnění i zbývající části předmětného pozemku, a to rozhodnutím vydaným dne [datum], na základě kterého z pozemku označeného nově PK [číslo] byl oddělen díl označený číslem [číslo] a vyvlastňované pozemky přešly do vlastnictví subjektu [právnická osoba], který na nich zahájil bytovou výstavbu. Zbytek pozemku parc. č. PK [číslo] který byl přečíslován na [číslo] a přepsán z knihovní vložky číslo [hodnota] do knihovní vložky číslo [hodnota], číslo deníku [číslo], získal Československý stát – [právnická osoba] [adresa], a to na základě vyvlastňovacího rozhodnutí ze dne [datum]. Ta část původního pozemku parc. č. PK [číslo], která je předmětem řízení o výměře 11 179 m, byla zastavěna rodinnými domy a na ně navazující obslužnou infrastrukturou. Soud prvního stupně učinil závěr o tom, že pozemek byl vyvlastněn za účelem budoucí výstavby, která byla také na pozemku později skutečně zrealizována. V současné době se na něm nachází bytové domy s obslužnými komunikacemi, přičemž za stavební pozemky je nutné považovat nejen pozemky, na kterých bylo umístění staveb plánováno, ale také přilehlé pozemky sloužící užívání těchto staveb a rovněž související komunikace. V rozsahu celého pozemku parc. č. PK [číslo] byl naplněn účel, pro který byl vyvlastněn, z toho důvodu by měl být oceněn jako stavební pozemek, čemuž odpovídá cena stanovená znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] ve znění jeho dodatku ve výši 100 Kč za 1 m při zohlednění srážky ve výši 60 % podle přílohy 7 oceňovací vyhlášky pro stanovení nesrostlého pozemku s obcí [adresa], což při rozloze pozemku odpovídá zjištěné ceně 1 117 900 Kč a poloviční podíl každého ze žalobců činí 558 950 Kč. Restituční nárok plynoucí z rozhodnutí [číslo] ze dne [datum] byl ale žalovanou vyčíslen na částku 120 174,25 Kč, pro každou z oprávněných osob částkou 60 087,13 Kč. Oprávněné osoby požádaly žalovanou o přecenění jejich restitučního nároku, žalovaná s odkazem na regulační plán schválený Ministerstvem veřejných prací dne [datum], podle kterého k zastavění byla určena pouze část pozemku o výměře 5149 m, přecenila nárok žalobců na základě znaleckého posudku vypracovaného společností [právnická osoba] částkou 514 900 Kč. Soud zjistil, že k 24. 10. 2019 se [jméno FO] s nárokem ve výši 60 087,13 Kč účastnila osmi kol z celkových vyhlášených 89 kol nabídek podle zák. č. 229/1991 Sb. a žádného kola z celkových 66 kol nabídek podle § 7 zák. č. 95/1990 Sb., popřípadě § 12 zák. č. 503/2013 Sb. a žalobce [Jméno zainteresované osoby 1/0] s nárokem ve výši 60 087,13 Kč se účastnil tří kol z celkových vyhlášených pěti kol (od 5. 6. 2018) podle zák. č. 229/1991 Sb., když na území Hlavního města Prahy a Středočeského kraje bylo podle zák. č. 229/1991 Sb. nabídnuto celkem 22 767 pozemků v ceně do 60 087,13 Kč a 47 496 pozemků podle § 7 zák. č. 95/1990 Sb., popřípadě § 12 zák. č. 503/2012 Sb. a od 5. 6. 2018 celkem 263 pozemků v ceně do 60 087,13 Kč. Do konce roku 2016 se [jméno FO] s nárokem do výše 60 087,13 Kč účastnila tří kol z celkových vyhlášených 78 kol nabídek podle zák. č. 229/1991 Sb. a žádného kola z celkových 66 kol nabídek podle § 7 zák. č. 95/1999 Sb., popřípadě § 12 zák. č. 503/2013 Sb., přičemž na území Hlavního města Prahy a Středočeského kraje bylo podle zák. č. 229/1991 Sb. nabídnuto celkem 21 738 pozemků v ceně do 60 087,13 Kč a 47 496 pozemků podle § 7 zák. č. 95/1999 Sb., popřípadě § 12 zák. č. 503/2012 Sb. Soud prvního stupně zjistil, že restituční nárok žalobců byl uspokojen ve veřejných nabídkách pouze částečně, částkou 69 500 Kč a u druhého z žalobců částkou 70 070,90 Kč. Okresním soudem v Příbrami bylo rozsudkem ze dne [datum], č.j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. [spisová značka] rozhodnuto o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s oprávněnými osobami smlouvu o bezúplatném převodu pozemků oceněných u každého z oprávněných osob částkou 173 829 Kč. Soud prvního stupně učinil závěr o tom, že při uspokojování nároku žalobců došlo nejen ke značnému prodlení, ale zejména k nedůvodnému lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku žalobců, které žalobcům zabránilo v jejich uspokojení zákonem předpokládaným standardním způsobem, tedy prostřednictvím veřejných nabídek i přes jejich aktivní účast v nabídkových řízeních. Po žalobcích v důsledku liknavého a svévolného postupu nebylo možné spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách a je dán důvod vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků v rozsahu, který odpovídá jejich neuspokojeným restitučním nárokům, neboť žalobci jsou oprávněnými osobami podle ust. § 4 zákona o půdě a mají nárok na nabytí vlastnického práva k náhradnímu pozemku za pozemek nevydaný v restituci z důvodu existence překážek uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě. Soud prvního stupně uzavřel, že výše restitučního nároku, jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku, se odvozuje od ceny odňatých pozemků, která se určuje v cenách platných k 24. 6. 1991 podle vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., přičemž shodným způsobem a dle téhož právního předpisu se oceňují podle ust. § 11a odst. 14 zákona o půdě i pozemky náhradní. Náhradní pozemky je však nutné oceňovat podle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem. Požadavek, aby se oprávněné osobě dostalo kvalitativně a kvantitativně odpovídající náhrady, je naplňován tím, že pozemky odňaté i náhradní budou oceňovány podle právní úpravy účinné k určitému datu, a to k 24. 6. 1991. S ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že náhradní pozemky, které jsou platnou územně plánovací dokumentací součástí nezastavitelné plochy území, nelze ocenit jako stavební, byť je na nich určitý typ výstavby za určitých podmínek přípustný. Z tohoto důvodu se u náhradních pozemků, jejichž hodnota byla po ocenění provedeném [tituly před jménem] [jméno FO] nadále sporná, přiklonil k závěrům znaleckého posudku vypracovanému [tituly před jménem] [jméno FO] poté, co s ohledem na rozdílné závěry znalců, kteří se lišili v principu oceňování pozemků evidovaných v územním plánu v plochách nezastavitelné území, rekreační zeleně, krajinné zeleně a zahrádky, provedl výslech obou znalců. Podle znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] není správné ocenění pozemků jako stavebního v případě, kdy je na něm podle územního plánu přijímána možnost zastavění pouze podmíněně, tedy za podmínek a v rozsahu, který není toho času znám, anebo pokud lze na něm zřídit například pouze koupaliště nebo pláž. Znalkyně odkázala na ust. § 6 vyhl. FMTIR č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, na které je v § 14 odst. 1 u pojmu „stavba“ odkazováno, kdy říká, že stavebním pozemkem se rozumí část území určená územním plánem zóny nebo územním projektem zóny, územním plánem sídelního útvaru zpracovaným měřítku 1:5000 nebo měřítku větším nebo územním rozhodnutím k zastavění a pozemek zastavěný stavbou hlavní, přičemž územní plán, na který odkazuje žalovaná, je zpracován v měřítku 1:10000 a nemá tedy potřebnou podrobnost pro vyhodnocení pozemků v zóně označení jako zeleň nebo rekreace jako pozemků určených k zastavění. Cena náhradních pozemků uvedených shora byla zjištěna v celkové výši 200 552,99 Kč. Z dokazování vyplynulo, že pozemky parc. č. [číslo], [číslo] a [číslo], všechny v katastrálním území [Anonymizováno] a pozemky parc. č. [číslo] [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo], všechny v katastrálním území [Anonymizováno] nejsou dotčeny žádnými veřejně prospěšnými stavbami. Soud vzal v úvahu i funkční využití těchto pozemků a dospěl k závěru, že zde nejsou žádné zákonné překážky převoditelnosti na oprávněné osoby, neboť ani funkční zařazení pozemků do nezastavitelného území rekreační zeleně samo o sobě není zákonnou překážkou jejich převoditelnosti. U pozemku parc. č. [číslo] v katastrálním území [Anonymizováno] bylo zjištěno, že je dotčen veřejně prospěšnou stavbou K 10 – stavba (rozšíření) městské stokové sítě dle navrženého komunikačního skeletu a funkčního využití území dle čl. 116 OZV. U pozemku parc. č. [číslo] v katastrálním území [Anonymizováno] bylo zjištěno, že je dotčen prvkem územního systému ekologické stability. Jak v případě pozemku [číslo], kdy se jedná o VPS technické infrastruktury, která představuje výjimku z překážek převoditelnosti náhradního pozemku, tak v případě pozemku parc. č. [číslo], kdy se nejedná o zákonnou překážku převoditelnosti ve smyslu ust. § 6 zákona o Státním pozemkovém úřadu, ani ve smyslu ust. § 11 zákona o půdě, soud tedy dospěl k závěru, že zde nejsou žádné zákonné překážky převoditelnosti na oprávněné osoby, a to ani při zohlednění funkčního využití těchto dvou pozemků, které ani samo o sobě nebrání jejich převodu na oprávněné osoby. S ohledem na shora uvedené žalobě vyhověl, úspěšným žalobcům přiznal náklady řízení ve výši 743 279,20 Kč sestávají se z nákladů za jejich právní zastoupení, kdy bylo učiněno 40 úkonů právní služby soudem prvního stupně specifikovaných a za každý úkon právní služby náleží podle § 7 bodu 6 a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění každému ze žalobců [částka]. K nákladům dále náleží i 40 režijních paušálů podle ust. § 13 odst. 3 citované vyhlášky, tedy částka [částka], dále cestovní náhrady ve výši [částka] a [částka], paušální na náhrada za ztrátu času celkem ve výši [částka] a DPH.

2. Proti tomuto rozsudku, proti výroku v odstavci II. až IV., se žalovaná odvolala s odůvodněním, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku přípustnosti samotné žaloby, jestliže se nezabýval aktivní legitimací původního žalobce – právního předchůdce [jméno FO], když v době podání žaloby nebyla [jméno FO] nositelkou nároku. [jméno FO] převedla své nároky plynoucí z rozhodnutí [číslo] ze dne [datum] na svého syna [jméno FO] prostřednictvím zmocněnce a uzavřela dne 20. 8. 2019 smlouvu o bezúplatném převodu restitučního nároku. Nároky převedla dříve, než podala žalobu o Okresního soudu v Českých Budějovicích. Soud prvního stupně se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, pakliže řádně neposuzoval otázku aktivity žalobce a) ani žalobce b), respektive jejich právních předchůdců při uspokojování jejich nároků. Právní předchůdci žalobce a) i b) se neúčastnili veřejných nabídek vyhlašovaných žalovaným (i jeho právním předchůdcem), stejně tak jako nebyli aktivní v otázce přecenění svých nároků a jejich výši po dobu více než 20 let uznávali. Žalovaná vyhověla požadavku žalobců do té míry, že přecenila výměru odňatého pozemku skutečně zastavěnou. Nároky byly právním předchůdcům žalobců přiznány již v roce 1998, o přecenění svého nároku požádali po 20 letech, až do roku 2018 žádné námitky k ocenění nevznesli. K žádosti o přecenění nepřiložili doklady prokazující důvodnost jejich požadavku. Teprve dne 2. 1. 2019 předložili znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] a žalovaná požadavku žalobců neprodleně vyhověla a část původního PK pozemku skutečně zastavěnou přecenila. Podle žalované nelze mít za to, že by byl vůči žalobcům její postup liknavý a svévolný, pakliže jejich požadavku na přecení vyhověla, a to i po tak dlouhé době, po kterou žalobce a) a b), respektive jejich právní předchůdci, výši do té doby přiznaného nároku uznávali. Ani žalobce a) a b) nepředložili žalované ani soudu správné ocenění nároku, jestliže se při jeho oceňování znalec neřídil pokynem Ministerstva financí, ani judikaturou Nejvyššího soudu. Podle žalované nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, jestliže v řízení existovaly dva zcela rozdílné znalecké posudky přeceňující nárok žalobců. Soud se řádně nevypořádal s námitkami žalované, z jakého důvodu nebyla přeceněna celá výměra odňatého pozemku, tj. zejména z důvodu jeho nezastavěnosti stavbami. Žalovaná namítá i nesprávné právní posouzení věci z hlediska nahrazení projevu vůle žalovaného, pakliže pro ocenění náhradních pozemků existovaly dva diametrálně odlišné znalecké posudky. Je na pováženou mít za prokázané ceny náhradních pozemků, jestliže rozdíly u některých z nich činily statisíce (např. pozemek parc. č. [číslo] v k.ú. [Anonymizováno] činilo ocenění dle znaleckého posudku žalobců pouze 27 864,65 Kč a dle znaleckého posudku žalované 787 680 Kč). Podle žalované nebyl v tomto případě dostatečně zjištěn skutkový stav věci, a to i z hlediska toho, zda se jedná o náhradní pozemky skutečně zemědělské. Skutečnost, že pozemky jsou v příslušném katastru nemovitostí označeny jako zemědělské a je tak naplněn formální znak, ještě neznamená, že je naplněn znak materiální, když oba znaky musí být splněny. V daném případě nebylo soudem v tomto směru žádné dokazování prováděno. Žalovaná namítala, že se jedná i o pozemky nevhodné k zemědělskému obhospodařování, což je patrné i z prostého náhledu na ortofotomapu. Jedná se o pozemky, které mají být využity pro výstavbu technické infrastruktury města [právnická osoba], jsou umístěny u silničních tahů či železnice a podobně. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalobci se ztotožnili s rozsudkem soudu prvního stupně i jeho odůvodněním, mají za to, že postupy žalované při vyřizování jejich restitučního nároku jsou svévolné a liknavé a jsou tak zcela naplněny důvody a předpoklady pro vyhovění žalobnímu návrhu a vypořádání nároku vydáním označených náhradních pozemků. Namítaná absence splnění podmínek pro přímý převod pozemků je účelová a v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu i se skutkovým zjištěním soudu. Otázkou věcné legitimace [jméno FO] se již zabýval Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne [datum], č.j. [spisová značka], žalobci odkázali na závěry v tomto rozhodnutí uvedené. Otázka aktivní legitimace byla vyřešena a jelikož se podle žalobců zdejší případ shoduje s tamním řízením v podstatných znacích, mají za to, že by se v souladu s § 13 občanského zákoníku mělo rovněž vycházet ze závěrů dovolacího soudu. Není pravdou, že by se žalobci neúčastnili veřejných nabídek, liknavost i svévole žalované byla dovozena i v řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. [spisová značka] (ve vyjádření nesprávně uvedeno Okresní soud v Pelhřimově). Žalobci odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1666/2020, kdy za projev liknavosti lze považovat i bez ospravedlnitelného důvodu ztěžování uspokojení nároku zásadně předpokládaným postupem v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku s tím, že za této situace je třeba postup žalované hodnotit jako liknavý, na žalobcích nebylo možno spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách pozemků, neboť jejich nároky by v nich nemohly být plnohodnotně uspokojeny. Pokud žalovaná namítá, že žalobci po dobu 20 let proti ocenění ničeho nenamítali, pak bylo na žalované, aby restituční nároky ocenila ve správné výši. Pokud jde o ocenění restitučního nároku, žalobci konstatují, že ke stejné výši ocenění dospěl i soud ve shora uvedeném paralelním řízení, kdy taktéž učinil závěr o tom, že pokud byl pozemek vyvlastněn za účelem budoucí výstavby, která byla na předmětném pozemku následně skutečně realizována, odpovídá tomu cena pozemku stanovená znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] upřesněná v jeho dodatku na částku 100 Kč za 1 m2, což odpovídá ceně 1 117 900 Kč, na každého z žalobců tak připadá 558 950 Kč. I části nevydaných pozemků určených podle územně plánovací dokumentace pro výstavbu komunikace je nutno pro účely určení výše restitučního nároku ocenit jako stavební s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1969/2020. Pokud jde o náhradní pozemky, odkazovali žalobci na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3512/2022-891 ze dne 6. 12. 2022, ze kterého vyplývá, že náhradní pozemky, které jsou platnou územně plánovací dokumentací součástí nezastavitelné plochy území, nelze ocenit jako stavební, byť je na nich určitý typ výstavby za určitých podmínek přípustný. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že nemůže být považován za stavební pozemek takový, který se nachází v nezastavitelném území. K zemědělskému obhospodařování pak uvádí, že náhradní pozemky jsou podle evidence katastru nemovitostí součástí zemědělského půdního fondu a s odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99 za obhospodařování je nutno považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení do kategorií pozemků příslušících do zemědělského půdního fondu. Dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. 28 Cdo 388/2019 a s ohledem na závěry v těchto rozhodnutích uvedené mají za to, že pozemky lze zemědělsky obhospodařovat. Žalovaný nabízí takovéto pozemky ve svých veřejných nabídkách a dále je převádí na oprávněné osoby. Veřejná nabídka ze dne 12. 3. 2021 obsahuje 80 pozemků vedených jako jiná plocha. Jde-li o námitku technické infrastruktury, žalobci uvádí, že technická infrastruktura podle § 6 odst. 1 písm. b), bod 4 zák. č. 503/2012 Sb., o státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů ve znění pozdějších předpisů, představuje výjimku ze zákazu převoditelnosti náhradních pozemků na žalobce. Podle žalobců je rozhodnutí soudu prvního stupně správné a žalobci navrhují, aby rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shledal, že odvolání žalované má náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o.s.ř. Jako odvolací důvod je uveden odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům.

5. Soud prvního stupně učinil správný závěr o tom, že žalobci jsou osobami, které mají nárok na převod náhradních pozemků za pozemky, které nelze vydat, vyplývající z rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], jímž bylo rozhodnuto tak, že právní předchůdkyně žalobců [jméno FO] a [jméno FO] nejsou vlastníky každá ideální jedné poloviny pozemku parc. č. PK [číslo], role o výměře 11 179 m2 v k. ú. [adresa]. [jméno FO] byl restituční nárok převeden matkou [jméno FO] smlouvou o bezúplatném převodu restitučního nároku ze dne [datum] a [Jméno zainteresované osoby 1/0] tento restituční nárok zdědil po své matce [jméno FO], jak vyplynulo z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. [jméno FO], která podala žalobu dne [datum], dne [datum] zemřela, a proto soud usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka] rozhodl o tom, že v řízení bude dále na straně žalobkyně a) pokračováno s žalobcem [jméno FO]. K námitce nedostatku aktivní legitimace původní žalobkyně se ve věci týchž žalobců vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uvedl, že žalovaná dostatečně nerozlišuje mezi nedostatkem způsobilosti být účastníkem řízení (coby jedné z podmínek řízení) a věcnou legitimací. Otázka procesního nástupnictví byla vyřešena shora uvedeným usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Věcná legitimace je dána tím, že žalobci a žalovaná jsou nositeli hmotného práva a povinnosti, o které ve věci jde. Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 ICdo 38/2015, rozsudek ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98 a další). Rozhodující je tedy stav v době vyhlášení rozhodnutí a je zcela nepochybné, že žalobce byl v době rozhodnutí soudu prvního stupně nositelem nároku, který mu byl postoupen matkou shora uvedenou smlouvou. Nelze tedy soudu vytýkat, že se nezabýval tím, zda u žalobkyně [jméno FO] byla dána věcná legitimace na počátku řízení a že soud prvního stupně se soustředil na stav v době vydání jeho rozhodnutí.

6. K problematice poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém formuloval závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti [právnická osoba] (jehož nástupkyní je od 1.1.2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává [Anonymizováno]) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba při liknavém postupu [Anonymizováno] vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalované“. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, ke které došlo s účinností od 14.4.2006 zákonem č. 131/2006 Sb., kdy uzavřel, že postup podle ust. § 11a zákona o půdě, který zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek [Anonymizováno], nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinnosti [Anonymizováno] k převodu náhradních pozemků. Nejvyšší soud připomněl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem [právnická osoba], přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byl poskytnuta v co možná nejkratší době, co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí, v němž bude [právnická osoba] (předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující a že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2389/2014, usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1878/2015 a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015 vyplývá, že uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, které se vymyká zákonem stanovenému postupu (§ 11a zákona o půdě), je považováno za výjimečné, uplatnitelné v situaci, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž podkladě lze postup [právnická osoba] (žalované) posoudit jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba přes aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že postup žalované při uspokojování nároku žalobců lze označit za liknavý a svévolný. Judikatura dovolacího soudu dospěla k závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžoval uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným způsobem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017 a ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). V řízení bylo prokázáno, že žalovaná nesprávně ocenila nárok žalobců částkou 60 087,13 Kč pro každého z žalobců, na tomto nesprávném ocenění lpěla. I poté, co odňaté pozemky byly oceněny znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] jako pozemky stavební částkou 1 117 900 Kč, tzn. že poloviční podíl každého z žalobců činí 558 950 Kč, s tímto oceněním nesouhlasí s tím, že jako stavební možno ocenit jen pozemky skutečně zastavěné. Soud prvního stupně postupoval správně, když vycházel z tohoto znaleckého posudku s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, ze které vyplývá, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně-plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existenci územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ust. § 14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 ve znění vyhl. č. 316/1990 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014 a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014). Odvolací soud považuje za správný závěr soudu prvního stupně o stavebním charakteru odňatého pozemku, pozemek parc. č. PK [číslo] v k. ú. [adresa] byl vyvlastňován v několika etapách vždy za účelem budoucí výstavby, která byla na tomto pozemku později skutečně také zrealizována. Za stavební pozemky, jak správně uzavřel soud prvního stupně, je třeba považovat nejen pozemky, na kterých bylo umístnění naplánováno a nachází se na něm stavba, ale i přilehlé pozemky sloužící k užívání těchto staveb a související komunikace. V řízení bylo prokázáno, že žalobci i jejich právní předchůdci vedli aktivní kroky za účelem přecenění jejich nároku, na tom nemění nic, že tak učinili po více jak 20 letech, neboť bylo povinností žalované nárok žalobců řádně ocenit. Žalobci, resp. jejich právní předchůdci, se opakovaně zúčastnili veřejných dražeb, jak vyplynulo z provedeného dokazování, jejich nárok byl však uspokojen jen zčásti. Na žalobcích pak nebylo možno ani spravedlivě požadovat účast na veřejných nabídkách pozemků, neboť jejich nároky by v nich nemohly být v důsledku špatného ocenění plnohodnotně uspokojeny, jak uzavřel Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020. Žalovaná tedy ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem nesprávným ohodnocením nároku, nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků a za této situace, při liknavém a svévolném postupu žalované, která i nadále setrvává na nesprávném ocenění nároku, činí tak přes pravomocné rozhodnutí soudu týkající se téhož restitučního nároku, o kterém již bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto, to svědčí i o svévoli žalované. Do současné doby nedošlo k uspokojení restitučního nároku žalobkyně, o kterém bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto již v roce 1998 a v případě prokázaného liknavého, svévolného a diskriminujícího postupu žalované je nárok uplatněný žalobci na vydání konkrétního vhodného pozemku důvodný, aniž by důvodnost žaloby bylo třeba vázat na podmínku zahrnutí do veřejné nabídky.

7. Pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek se vyžaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu [právnická osoba] – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008 a další. Ani oprávněná osoba, vůči níž žalovaná postupovala liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen zákon o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě [právnická osoba]) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byla dovozena další kritéria vhodnosti pozemku, zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/21011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12 .2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013) nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 246/2014). Tato hlediska je přitom nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání každého takového pozemku posuzovat samostatně. Ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. vymezuje okruh pozemků, které podle tohoto zákona nebo podle zák. č. 229/1991 Sb., anebo podle zák. č. 44/1988 Sb. (horní zákon) nelze převádět. Mezi pozemky, jež jsou takto z převodu vyloučeny, patří i zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem, anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle § 3 odst. 4, § 7 nebo § 10 odst. 1, zemědělských pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury (§ 6 odst. 1 písm. b/ zák. č. 503/2012 Sb.). V případě výluky uvedené v § 6 odst. 1 písm. b) jde o to, aby bylo zamezeno převodům zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení míří právě na veřejným zájmem dotčené „zemědělské pozemky“ (ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a/ zákona o půdě), to je na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované, a to za jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem, anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle § 3 odst. 4, § 7 nebo § 10 odst. 1, zemědělských pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury). Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že nebyla shledána překážka převoditelnosti náhradních pozemků uvedených ve výroku rozhodnutí, nejsou dotčeny žádnými veřejně prospěšnými stavbami a jejich zařazení do nezastavitelného území rekreační zeleně překážkou převoditelnosti není. Soud prvního stupně učinil i správný závěr o tom, že stavba technické infrastruktury představuje výjimku z překážek převoditelnosti náhradního pozemku (pozemek par. č. 2671/14) ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. b), bod 4 zák. č. 503/2012 Sb. Namítá-li žalovaná, že některé z pozemků nelze zemědělsky obhospodařovat a toto odvozuje z ortofoto map s odůvodněním, že jsou umístěné u silničních tahů či železnice, pak umístění těchto pozemků samo o sobě nezpůsobuje jejich nevhodnost pro vydání. Namítá-li, že pozemky nelze považovat za zemědělské, že se nejedná o zemědělský půdní fond, pak podle § 1 odst. 1 zák. č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu ve znění pozdějších předpisů, zemědělský půdní fond tvoří nejen pozemky zemědělsky obhospodařované, tj. orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, trvalé travní porosty, ale i půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není. Po zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. se vyhledávají dva znaky: 1) takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělský obhospodařovaný (znak faktický, materiální) a 2) v evidenci (katastru) nemovitostí je označen druhem kultury uvedeným v ust. § 1 odst. 2 zák. č. 334/1992 Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován a ani v budoucnu tomu tak nemá být, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť pozemek dosud byl v rozporu s faktickým stavem v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy. To, zda pozemek patří do zemědělského půdního fondu, je věcí právního posouzení, které však předpokládá tvrzení skutkových okolností, že pozemek není zemědělsky obhospodařovaný a že není takto veden v katastru nemovitostí, což žalovaná neučinila. Skutečnost, že pozemek je v katastru nemovitostí evidován jako „ostatní plocha, neplodná půda či manipulační plocha“, neznamená sama o sobě, že se nejedná o zemědělský půdní fond (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2019, sp. zn. 28 Cdo 2031/2019). V řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, z nichž by vyplývalo, že pozemky nelze zemědělsky obhospodařovat nebo že by při hospodaření s nimi vznikly jiné problémy. Nevhodnost pozemku parc. č. [číslo] v Katastrálním území [Anonymizováno] není dána ani tím, že je dotčen prvkem územního systému ekologické stability.

8. Pokud jde o cenu náhradních pozemků, znalecké posudky [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] se lišily v principu oceňování pozemků evidovaných v územním plánu v plochách nezastavitelné území rekreační zeleně, krajinné zeleně a zahrádky. Soud prvního stupně postupoval správně, když s ohledem na rozdílné závěry provedl výslech obou znalců a při hodnocení těchto důkazů nepochybil, když vyšel ze závěrů učiněných znalkyní [tituly před jménem] [jméno FO]. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v době rozhodování jsou pozemky vedeny platnou územně plánovací dokumentací jako nezastavitelná plocha území. Nejde o pozemek určený pro stavbu ve smyslu vyhlášky č. 182/1988, která odkazuje na ust. § 6 vyhlášky FMPIR č. 85/1976 Sb. o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu a podle které stavebním pozemkem se rozumí část území určená územním plánem zóny nebo územním projektem zóny, územním plánem sídelního útvaru zpracovaným v měřítku 1:5000 nebo měřítku větším nebo územním rozhodnutím k zastavění a pozemek zastavěný hlavní stavbou. Jsou-li pozemky platnou územní plánovací dokumentací vedeny jako nezastavitelná plocha územní, plánovací dokumentace je vypracována v měřítku 1:10000, nejde o pozemek určený pro stavbu, byť se na něm drobné stavby (hřiště, cyklostezka) připouští. V územní dokumentaci zpracované v měřítku 1:10000 nelze rozlišit podrobnosti, nejsou známy ani podmínky, za kterých bude stavba přípustná ani rozsah zástavby. Soud prvního stupně tedy učinil správný závěr o tom, že pozemky nelze ocenit jako stavební a je třeba vyjít ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], která náhradní pozemky ocenila částkou 200 552,99 Kč, podíl každého z žalobců činí 100 276,50 Kč.

9. Za situace, kdy ve veřejných nabídkách byli žalobci uspokojeni jeden co do částky 69 500 Kč a druhý co do částky 70 070,90 Kč, rozsudkem Okresního soudu v Příbrami bylo rozhodnuto o nahrazení projevu vůle k pozemkům v hodnotě 173 829 Kč, je zřejmé, že rozhodnutím v této věci, kdy je nahrazen projev vůle žalované uzavřít smlouvu o převodu pozemků v hodnotě 100 276,50 Kč u každého z žalobců, nejsou nároky žalobců ještě zcela uspokojeny.

10. Odvolací soud považuje rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé za správný, a proto byl podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrzen.

11. Změněn byl pouze výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, neboť při stanovení mimosmluvní odměny za společné úkony advokáta zastupujícího více žalobců, z nichž každý uplatňuje v jednom řízení jím žalovanou částku sám pro sebe, náleží za každou takto zastupovanou osobu samostatná mimosmluvní odměna vypočtená podle tarifní hodnoty připadající na každého žalobce snížená o 20 % (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 173/2016 Sb.). Odměna za 1 úkon právní služby z tarifní hodnoty 100 276,50 Kč podle § 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb. snížená o 20 % podle § 12 odst. 4 tak činí 4 112 Kč. Při 40 úkonech právní služby soudem prvního stupně řádně specifikovaných, náleží každému z žalobců částka 164 480 Kč. K úkonům právní služby je třeba připočíst i 40 režijních paušálů po 300 Kč, každému ze žalobců při společném zastupování náleží polovina, tedy částka 6 000 Kč. Rovněž tak žalobcům náleží polovina jízdného řádně určená soudem prvního stupně částkou 8 030,40 Kč a 6 151,20 Kč, z jízdného tak každému z žalobců náleží částka 4 015,20 Kč a 3 075,60 Kč. Stejně tak náleží každému z žalobců i polovina náhrady za ztrátu času podle ust. § 14 odst. 3 advokátního tarifu, částku 2 800 Kč. Náklady za právní zastoupení u každého z žalobců činí 180 370,80 Kč a s připočtením 21 % DPH ve výši 37 877,86 Kč dosahují částky 218 248,66 Kč. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 220 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil.

12. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. za použití ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy při 2 úkonech právní služby po 4 112 Kč, polovině režijních paušálů ve výši 300 Kč, polovině jízdného z Prahy do Českých Budějovic a zpět ve výši 1 086,50 Kč při ujetí celkem 304 km z Prahy do Českých Budějovic a zpět, spotřebě vozidla 4 l/100 km, ceně nafty 38,70 Kč a náhradě 5,60 Kč podle vyhl. č. 398/2023 Sb. a polovině náhrad za promeškaný čas za 8 půlhodin tedy částky 400 Kč, dosahuje odměna advokáta částky 10 010,50 Kč. S připočtením 21 % DPH ve výši 2 102,20 Kč tak náklady za právní zastoupení každého z žalobců činí 12 112,70 Kč.