19 Co 520/2024 - 218

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň Mgr. Alice Žáčkové a JUDr. Heleny Karetové ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [datum] bytem [adresa] b) [Jméno žalobce B], narozená [datum] bytem [adresa] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO: [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 2x 209 281 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobců a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. září 2024, č. j. 63 C 115/2023-163, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II. a III. mění tak, že se v každém z nich zamítá žaloba na zaplacení částky 107 378,54 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 107 378,54 Kč od 19. 4. 2023 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 398 Kč od 19. 4. 2023 do 26. 2. 2024, z částky 15 730 Kč od 27. 2. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 8 668 Kč od 27. 2. 2024 do zaplacení, jinak se ve zbývajících částech tyto výroky potvrzují.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů ve výši 14 209,40 Kč a žalobkyni b) náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů ve výši 6 200 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozhodoval o návrhu žalobců na zaplacení, každému z nich, doplatku zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 209 281 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení od 19. 4. 2023) dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Návrh odůvodnili tím, že o návrhu [právnická osoba] (dále jen „[právnická osoba]“) o určení existence veřejně přístupných účelových komunikací na pozemcích p. č. [číslo] (PK), [číslo] (PK), [číslo] (PK) a [číslo]nyní parcely č. [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo]) v katastrálním území (dále jen „k. ú.“) [adresa] (dále jen „předmětné pozemky“) bylo rozhodnuto zcela neurčitě. Dne 9. 8. 2013 tak podali návrh na vydání deklaratorního rozhodnutí o neexistenci veřejně přístupných účelových komunikací na předmětných pozemcích. Řízení bylo pravomocně ukončeno dne 10. 5. 2022, ve věci však dále probíhá řízení o správní žalobě, které nebylo skončeno.

2. Žalovaná uznala nárok pouze v rozsahu 30 179 Kč. Namítala, že řízení zahájené k návrhu [právnická osoba] bylo samostatné řízení, v němž nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, nadto vznesla námitku promlčení.

3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 24 671,46 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 19. 4. 2023 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 184 609,54 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 19. 4. 2023 do zaplacení (výroky II., III.) a dále náhradu nákladů řízení, každému ve výši 4 700 Kč (výroky IV., V.).

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že [právnická osoba] podalo dne 22. 4. 2009 k Obecnímu úřadu [adresa] (dále jen „OÚ“) návrh na vydání deklaratorního správního rozhodnutí, že lze přístupové komunikace k objektům v jeho vlastnictví na předmětných pozemcích považovat za účelové komunikace dle § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „ZPK“). Následně věc převzal [orgán], [nazev] (dále jen „krajský úřad“), který rozhodl dne 21. 8. 2009 pod č. j. [číslo] tak, že na předmětných pozemcích existují ke dni vydání rozhodnutí účelové komunikace (právní moc dne 24. 11. 2009). Dne 10. 11. 2009 [orgán] (dále jen „[orgán]“) zamítlo odvolání a potvrdilo napadené rozhodnutí. Městský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 29. 12. 2011, č. j. [spisová značka], zamítl žalobu Nejvyššího státního zástupce (dále jen „NSZ“) s tím, že napadené správní rozhodnutí není nicotné. Kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem (dále jen „NSS“) dne 13. 9. 2012, č. j. [spisová značka] odmítnuta. Stejně tak byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením ze dne 18. 6. 2013, č. j. [číslo]

5. Dále vyšel ze zjištění, že žalobci dne 9. 8. 2013 podali návrh na deklaraci neexistence veřejně přístupných účelových komunikací na předmětných pozemcích. V řízení byla zpochybňována právní moc rozhodnutí krajského úřadu ze dne 21. 8. 2009 a byla řešena otázka překážky věci pravomocně rozhodnuté. Věc převzal krajský úřad, který dne 3. 3. 2014 návrh žalobců zamítl právě z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté. K odvolání žalobců MD dne 4. 6. 2014 zrušilo napadené rozhodnutí. Dne 18. 7. 2014 krajský úřad vyzval žalobce k odstranění vad podání a dne 20. 8. 2014 řízení zastavil pro jejich neodstranění. K odvolání žalobců [orgán] dne 13. 11. 2014 opět rozhodnutí zrušilo. Dne 26. 1. 2015 krajský úřad rozhodl, že na předmětných pozemcích neexistují ke dni vydání rozhodnutí veřejně přístupné účelové komunikace. [orgán] odvolání [právnická osoba] dne 30. 4. 2015 odmítlo a rozhodnutí potvrdilo. [právnická osoba] podalo správní žalobu vedenou u Krajského soudu v [adresa] (dále jen „KS“) pod sp. zn. [spisová značka], který dne 31. 7. 2017 rozhodnutí [orgán] zrušil. Kasační stížnost žalobců byla NSS dne 22. 3. 2018, č. j. [spisová značka] zamítnuta. [orgán] následně dne 6. 6. 2018 zrušilo rozhodnutí krajského úřadu ze dne 26. 1. 2015 a řízení zastavilo. Žalobci podali správní žalobu vedenou u KS v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v rámci tohoto řízení bylo rozhodnutí [orgán] opět zrušeno. [orgán] následně dne 23. 12. 2019 zrušilo rozhodnutí krajského úřadu ze dne 26. 1. 2015. Krajský úřad opět vyzval žalobce k odstranění vad podání, pro jejich neodstranění pak řízení dne 3. 3. 2020 znovu zastavil. K odvolání žalobců [orgán] dne 20. 5. 2020 napadené rozhodnutí zrušilo. Krajský úřad poté rozhodl dne 17. 7. 2020, rozhodnutí bylo k odvolání žalobců dne 29. 10. 2020 zrušeno [orgán]. Krajský úřad vyzval žalobce následně k doplnění důkazů, provedl místní šetření a dokazování, a dne 26. 7. 2021 věcně rozhodl. K odvolání [právnická osoba] a žalobců bylo rozhodnutí dne 10. 11. 2021 [orgán] opět zrušeno. Krajský úřad opětovně rozhodl dne 10. 1. 2022. K odvolání [právnická osoba] i žalobců [orgán] dne 5. 5. 2022 napadené rozhodnutí změnilo. Správní žaloba [právnická osoba] byla rozsudkem KS v [adresa] ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. [spisová značka], zamítnuta, rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 6. 2024. V době rozhodnutí soudu prvního stupně probíhalo řízení u NSS o kasační stížnosti.

6. Žalobci dne 18. 10. 2022 uplatnili u žalované nárok na nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé jim v důsledku nepřiměřeně dlouhé doby vedení řízení. Žalovaná vyplatila každému z nich 30 179 Kč.

7. Soud prvního stupně uzavřel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 344/2014, že na řízení dopadá článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), neboť předmětem posuzovaných řízení bylo určení (ne)existence (veřejně přístupných) účelových komunikací na pozemcích žalobců, řízení se tak přímo dotýkalo jejich majetkové sféry, kdy vlastnické právo je ústavně garantováno článkem 11 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., a § 1011 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

8. Dále se zabýval souběhem řízení o návrhu [právnická osoba] a žalobců s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Uzavřel, že na řízení o návrhu [právnická osoba] ze dne 22. 4. 2009 věcně a časově přímo navazuje řízení o návrhu žalobců ze dne 9. 8. 2013, tedy tato řízení tvoří jeden celek. Počátek vzniku nemajetkové újmy proto vázal k okamžiku, kdy se o prvním řízení žalobci dozvěděli, tedy ke dni 11. 5. 2009. Námitku promlčení shledal nedůvodnou.

9. Za situace, kdy ke dni rozhodnutí nebylo řízení ukončeno, tedy trvalo 15 let, 4 měsíce a 8 dnů, uzavřel, že v něm došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Dále posuzoval řízení z hlediska kritérií stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Řízení shledal materiálně složitým (obsáhlé dokazování i do minulosti), stejně tak po formální stránce (dvojinstančnost řízení: správní, soudní; rozhodováno na čtyřech stupních o dvou návrzích, včetně Ústavního soudu). V postupu žalobců neshledal žádný podíl na délce řízení. Naopak v postupu správních a soudních orgánů shledal pochybení, neboť v něm docházelo k opakovanému rušení rozhodnutí odvolacím správním orgánem, ale i správními soudy. Význam předmětu řízení shledal standardním, když nepřisvědčil tomu, že by měl být zvýšen s ohledem na podnikatelské záměry žalobců nebo snížen s ohledem na dispoziční řešení areálu [právnická osoba]. Současně uzavřel, že žalobci, jednajíce ve shodě jako manželé, újmu sdíleli.

10. Poté dospěl k závěru o adekvátnosti peněžní formy zadostiučinění dle § 31a odst. 2 OdpŠk. Základní částku stanovil ve výši 20 000 Kč, tedy na horní hranici základního rozpětí dle Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), tj. celkem 287 104,72 Kč. Tuto dále modifikoval, když pro složitost řízení ji snížil o 25 %, pro postup orgánů ji zvýšil o 25 % a pro sdílenou újmu snížil o 25 %, tj. ve výsledku dospěl k částce 215 328,54 Kč. Žalovaná dobrovolně vyplatila každému z žalobců 30 179 Kč, tedy soud prvního stupně vyhověl žalobě v rozsahu zbývajících 184 609,54 Kč a ve zbytku žalobu zamítl.

11. Dále žalobcům přiznal úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/ Sb., a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců (dne 18. 4. 2023) dle § 15 odst. 1 OdpŠk, kdy byl nárok uplatněn (18. 10. 2022) postupem dle § 14 OdpŠk.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

13. Včasným odvoláním napadli výroky I. a IV. žalobci s ohledem na nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasili se snížením odškodnění o 25 % pro složitost, když příslušné orgány řádně neposoudily otázku „věnování“, která byla vyřešena již rozhodnutími Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] a NSS pod sp. zn. [spisová značka]. K opakovanému vracení věci namítli, že to by mělo být naopak důvodem pro navýšení základní částky. Nesouhlasili ani se snížením odškodnění pro sdílenou újmu s odkazem na ústavní nález sp. zn. [spisová značka]. Zdůraznili, že oba poznamenala svévole úředníků státu, kteří ignorovali právní názor správních soudů, což se odrazilo na rodině, psychice, ale i na zdravotním stavu každého z nich. Nemožnost nakládat volně se svým vlastnictvím a navazující bezdůvodné obohacování [právnická osoba] jsou tak důvody pro navýšení základní částky. Nesouhlasili ani s nepřiznáním náhrady nákladů na cestu osobním automobilem, včetně parkovného žalobci a), když spojení do [adresa] je hromadnou dopravou komplikované a časově náročné. Namítané usnesení Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] označili za liché, neboť se týká jiné skutkové situace. Navrhli, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a přiznal každému i zamítnutou částku 24 671,46 Kč s příslušenstvím, včetně nákladů řízení.

14. Včasným odvoláním napadla výroky II., III., IV. a V. také žalovaná, a to z důvodu dle § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř. Nesouhlasila se skutkovým zjištěním, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 22. 4. 2009 návrhem [právnická osoba], neboť na něj věcně a časově přímo navazovalo řízení o návrhu žalobců ze dne 9. 8. 2013. Řízení, zahájené k návrhu [právnická osoba], pravomocně skončilo rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2013. Za toto řízení odškodnění nepřísluší z důvodu promlčení, neboť šestiměsíční promlčecí doba skončila dne 18. 12. 2013, aniž by žalobci svůj nárok řádně uplatnili. Dále nesouhlasila s výší základní částky 20 000 Kč, když mělo být vycházeno z částky 15 000 Kč. K modifikaci základní částky namítala, že pro extrémní složitost měla být výchozí částka snížena o 30 %, pro postup správních orgánů a soudů neměla být navýšena o 25 %, pro význam řízení měla být snížena o 20 %, neboť předmětné pozemky jsou umístěné v areálu [právnická osoba], jsou bez vlastnictví budov, tedy jsou samostatně těžko využitelné, a pro sdílenou újmu snížena o dalších 25 %. Navrhla, aby odvolací soud napadené výroky změnil, nároky žalobců zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

15. Následně odvolání doplnila, k námitce promlčení odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, například rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3006/2023, či sp. zn. 30 Cdo 2633/2022, nebo Ústavního soudu, například rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1358/12, či sp. zn. IV. ÚS 1891/19. Poté zopakovala argumentaci k samostatnému řízení zahájenému k návrhu [právnická osoba], které nadto s ohledem na jeho délku 4 roky a 2 měsíce nelze považovat za nepřiměřené dlouhé.

16. Dalším podáním namítla i nesprávně přiznané úroky z prodlení s počátkem úročení již od 19. 4. 2023, neboť žalobci uplatnili nárok na odškodnění pouze za délku řízení od 9. 8. 2013 (podání jejich návrhu) do podání žádosti o jeho předběžné projednání dne 18. 10. 2022. Nárok na odškodnění za předcházející správní řízení žalobci uplatnili až při jednání dne 4. 3. 2024. V prodlení s placením zadostiučinění za období předcházejícího správního řízení zahájeného dne 22. 4. 2009 a skončeného dne 18. 6. 2013, a za zbylou část druhého posuzovaného řízení po 18. 10. 2022 do skončení druhého posuzovaného řízení, tak může být v prodlení nejdříve ode dne 5. 3. 2024 po jednání soudu.

17. Žalobci k odvolání žalované označili odškodnění přiznané jim žalovanou za výsměch, námitku promlčení za nedůvodnou a setrvali na své argumentaci ohledně posuzovaných kritérií modifikace základní částky.

18. Žalovaná v reakci na vyjádření žalobců uvedla, že si žalobci museli být při nabytí pozemků vědomi, že z hlediska jejich budoucího využití se jedná o rizikovou investici. Tvrzení o zmaření jejich prodeje, kdy výtěžek měl být využit v jiném investičním projektu, shledala účelovým. K tvrzení o bezplatném užívání pozemků [právnická osoba] namítla, že se žalobci mohli domáhat náhrady za užívání jejich pozemků žalobou u soudu.

19. Dalším podáním žalobci setrvali na svých tvrzeních o nerespektování právního názoru vysloveno NSS v rozsudku č. j. [spisová značka], a o zmaření jejich podnikatelského záměru.

20. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasných a přípustných odvolání, podaných oprávněnými osobami, napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo (§ 214 odst. l, § 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné, odvolání žalobců nikoli.

21. Soud prvního stupně předně správně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení ve smyslu § 13 odst. 1 věta prvá, třetí OdpŠk. Správně odkázal na článek 6 odst. 1 Úmluvy, jímž je garantováno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž uvedené se vztahuje nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, která splňují kritéria stanovená v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Správně tedy vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014 (viz bod 23. napadeného rozsudku). Na základě hodnocení zmíněných kritérií lze uzavřít, že řízení o určení (ne)existence (veřejně přístupných) účelových komunikací na pozemcích v osobním vlastnictví poškozených mezi taková správní řízení patří, neboť se dotýká jejich majetkové sféry. Je tak možné aplikovat závěry plynoucí ze Stanoviska, judikatury ESLP a Nejvyššího soudu vztahující se k nárokům na náhradu nemajetkové újmy způsobené dlouhotrvajícím řízením.

22. Odvolací soud se však neztotožnil s právním závěrem, že je třeba posuzovat nemajetkovou újmu žalobců ve vztahu k řízení zahájenému k návrhu [právnická osoba] dne 22. 4. 2009, jímž se toto domáhalo určení existence účelových veřejných komunikací na předmětných pozemcích žalobců. Žalované lze přisvědčit, že toto řízení skončilo usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. [spisová značka]. V tamním řízení bylo odvolání žalobců proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 21. 8. 2009, sp. zn. [spisová značka], jímž bylo návrhu [právnická osoba] vyhověno, usnesením [orgán] ze dne 10. 11. 2009, č. j. [číslo], zamítnuto. Žalobci následně proti uvedenému rozhodnutí nebrojili podáním žaloby dle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), soudní řízení bylo zahájeno k podnětu NSZ. V rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ze dne 29. 12. 2011, č. j. [spisová značka] se stanoví, že „pokud měli manželé Kovářovi za to, že napadené rozhodnutí je nezákonné, mohli je sami napadnout žalobou dle § 65 s. ř. s.“ Uvedené bylo následně potvrzeno i NSS v usnesení ze dne 13. 9. 2012, č. j. [číslo], které nabylo právní moci dne 19. 10. 2012, po němž následovalo výše citované rozhodnutí Ústavního soudu.

23. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, shledal odvolací soud nepřípadným. Předmětem tamního posouzení byla nemajetková újma v řízení přerušeném z důvodu vedení konkursního řízení (tedy souběžného řízení) a dále byla řešena otázka navýšení zadostiučinění v návaznosti na dlouhotrvající kompenzační řízení.

24. Stejně tak v dalším odkazovaném rozsudku ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, je posuzována nemajetková újma v paralelně probíhajících sporech. V odůvodnění se stanoví, že „probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení.“ Uvedený postup má zabránit duplicitnímu odškodnění za nepřiměřenou délku každého z nich. Tento závěr lze nalézt i v aktuální judikatuře, například v rozhodnutí ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1049/2024. Zde se však jedná o řízení, kdy prvé z nich, byť spolu věcně souvisejí, bylo v době započetí druhého již pravomocně skončeno. Jinak řečeno, tato řízení se vůbec nepřekrývají.

25. Pokud se žalobci domáhali i zadostiučinění újmy za nepřiměřenou délku řízení zahájeného k návrhu [právnická osoba], bylo třeba zabývat se také námitkou promlčení. Dotčené řízení bylo skončeno dne 18. 6. 2013. Žalobci neuplatnili nárok u žalované dle § 14 odst. 1 OdpŠk v šestiměsíční lhůtě stanovené v § 32 odst. 3 OdpŠk, která tak marně skončila dnem 18. 12. 2013. V uvedené lhůtě nepodali ani žalobní návrh, když teprve u jednání dne 4. 3. 2024 požadovali satisfakci i za období od roku 2009, tedy již od počátku původního řízení iniciovaného [právnická osoba]. Námitka promlčení žalované je tak zcela důvodná.

26. Odvolací soud dále posuzoval, zda i s ohledem na délku řízení, posuzovanou až od podání návrhu žalobci dne 9. 8. 2013, lze dospět k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta prvá a třetí OdpŠk. K uvedenému doplnil dokazování rozhodnutím NSS ze dne 19. 11. 2024, č. j. [spisová značka], jímž byla kasační stížnost [právnická osoba] proti rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 13. 6. 2024, č. j. [spisová značka], jímž bylo rozhodnutí krajského úřadu změněno tak, že bylo deklarováno, že na předmětných pozemcích neexistují ke dni vydání rozhodnutí veřejně přístupné účelové komunikace, zamítnuta. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 11. 2024. Ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. [spisová značka] odmítnuta. Posuzované řízení tak dle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk trvalo od 9. 8. 2013 do 5. 3. 2025, tj. celkem 11 let a 7 měsíců. Dále se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o složitosti posuzovaného řízení, avšak jen ve vztahu k rozhodování na více stupních správní i soudní soustavy, o tom, že žalobci nepřispěli k délce řízení, že postup orgánů činných v řízení byl zatížen opakovaně rušenými rozhodnutími, že řízení nemělo pro žalobce marginální význam a že nemajetkovou újmu žalobci jako manželé sdíleli společně. I poté, co odvolací soud korigoval délku posuzovaného řízení, dospěl k shodnému závěru, že tato byla nepřiměřená, tedy že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta prvá, třetí OdpŠk, neboť žádná ze zjištěných skutečností neodůvodňuje, aby řízení nebylo skončeno v kratší době.

27. Soud prvního stupně správně rozhodl o zadostiučinění v peněžní formě dle § 31a odst. 2 OdpŠk, když k zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva lze přistupovat jen za zcela výjimečných okolností. K tomu lze odkázat například na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009. Je třeba i poznamenat, že proti uvedenému žalovaná ani nebrojila, neboť již i částečně plnila.

28. Soud prvního stupně s ohledem na nesprávně stanovenou délku posuzovaného řízení vycházel ze základní sazby 20 000 Kč/rok (s polovičním krácením za první dva roky). Za situace, kdy však odvolací soud dospěl k závěru, že posuzované řízení trvalo cca 11,5 let, vycházel ze základní částky 17 000 Kč/rok, opět s krácením na polovinu za první dva roky. Takto uvedená výše základní částky je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť posuzované řízení nelze označit za extrémně dlouhé. Například rozhodnutím ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, bylo dovolání odmítnuto ve statusové věci, tedy ve věci zcela zásadního významu, kdy soudy vycházely při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou cca 11 let dlouhotrvajícím řízením ze základní částky 15 000 Kč/rok. Shodně tak bylo dovolání odmítnuto rozhodnutím ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 347/2013, kde bylo posuzováno řízení, které nebylo po dobu přes 16 let stále skončeno. Odvolací soud tak stanovil základní částku zadostiučinění ve výši 179 916,67 Kč (2x 7 500 Kč + 9x 17 000 Kč + 7x 1 416,66 Kč).

29. Základní částku soud prvního stupně správně podrobil kritériím dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Odvolací soud se však neztotožnil s tím, že je namístě ji snížit pro kritérium složitost věci dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk o 25 %z důvodu materiální a formální složitosti věci. V dané věci se rozhodující orgány soustředily, namísto věcného rozhodnutí, na posouzení otázky, zda není dána překážka věci rozhodnuté. K věcnému rozhodnutí přistoupily až po roce a půl. Nadto k věcné složitosti lze přisvědčit žalobcům, že ohledně jiného pozemku (p. č. [číslo] v k. ú. [adresa]), který sousedící s předmětnými pozemky) byla otázka „věnování“ jako jedné z podmínek vzniku veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v § 7 ZPK vyřešena již v rozsudku NSS ze dne 26. 6. 2013, č. j. [spisová značka]. Složitost je tak třeba shledat pouze s ohledem na víceinstančnost, když řízení probíhalo před krajským úřadem, [orgán], soudem, NSS i Ústavním soudem, pročež odvolací soud nárok snížil o 40 %. K počtu instancí lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009.

30. Odvolací soud se naopak zcela ztotožnil s tím, že soud prvního stupně nemoderoval základní částku pro jednání poškozených dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, když nebyla uplatněna žádná tvrzení, jež by vedla k závěru, že žalobci ovlivnili délku řízení negativně, nebo naopak pozitivně.

31. Odvolací soud se částečně ztotožnil s moderací základní částky pro postup orgánů veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) Odpšk, když dospěl k obdobnému závěru o tzv. „instančním ping-pongu“ (viz bod 36. napadeného rozsudku). Je však třeba poznamenat, že řízení nebylo zatíženo zásadními průtahy. Navýšení základní částky pouze o 20 % tak shledal za zcela přiměřeným.

32. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem o standardním významu řízení dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, pročež nebyla základní částka nijak upravována. V daném případě se nejednalo o spor, kde je presumován zvýšený význam řízení. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016, je zvýšený význam dán například ve věci trestní, opatrovnické, osobního stavu nebo pracovně-právní. O takový typ řízení se v dané věci nejedná. Stejně tak neshledal zvýšený význam ani s ohledem na tvrzení o „zmařeném“ podnikatelském záměru, když dotčený spor se netýkal podnikatelské činnosti žalobců. Nadto uvedená tvrzení ani nebyla prokázána.

33. Ve shodě se soudem prvního stupně pak dále shledal důvodným snížení základní částky, byť jen o 20 %, pro sdílenou újmu, když uvedené je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, například rozhodnutím ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011. Zde se jedná spor týkající se majetku ve společném jmění manželů, kdy oba žalobci vystupovali po celou dobu posuzovaného řízení ve shodě. Správný je tak závěr, že nemajetková újma každého z žalobu tak byla nižší intenzity, neboť ji každý z nich nenesl pouze sám.

34. Na základě výše uvedeného tak přísluší každému ze žalobců nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 107 950 Kč (179 916,67 Kč - 40 % + 20 % - 20 %). Po započtení částečné úhrady má potom každý ze žalobců nárok pouze na 77 231 Kč, ve zbytku byl nárok žalobců jako nedůvodný zamítnut.

35. Soud prvního stupně správně rozhodoval o nároku na úroky z prodlení dle § 1970 o. z. v návaznosti na § 14 odst. 1, 3 a § 15 odst. 1 OdpŠk. Žalovaná se dostala nejprve do prodlení v důsledku marného uplynutí šestiměsíční lhůty po předběžném uplatnění nároku dne 18. 10. 2022, tedy dnem 19. 4. 2023, avšak jen s nárokem ve výši 52 833 Kč (nárok od 9. 8. 2013 do 18. 10. 2022 – částečná úhrada). Následně se žalovaná dostala do prodlení marným uplynutím šestiměsíční lhůty ode dne 24. 8. 2023, kdy jí byla doručena žaloba, tedy dnem 26. 2. 2024. Za období od 19. 4. 2023 do 26. 2. 2024 vznikl žalobcům nárok na dalších 8 668 Kč. Ke dni 27. 2. 2024 však úrok z prodlení činil dle § 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb. pouze 14,75 %. Nad rámec uvedeného tak žalobcům nárok na příslušenství nevznikl, žaloba proto byla v tomto rozsahu zamítnuta.

36. Odvolací soud tak jako věcně správný potvrdil zamítavý výrok I., částečně změnil postupem dle § 220 odst. 1 o. s. ř. výroky II. a III. tak, že žalobu částečně zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, a ve zbývajících částech tyto výroky jako věcně správné potvrdil dle § 219 o. s. ř.

37. S ohledem na změnu ve věci samé rozhodoval odvolací soud opětovně o nákladech řízení ve prospěch žalobců dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Náklady každého z nich sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, 14 náhrad hotových výdajů po 300 Kč za 14 úkonů dle § 1 odst. 3 písm. a), b), c), f), i), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za žalobu, vyjádření ze dne 19. 9. 2023, přípravu a účast na jednání dne 4. 3. 2024, vyjádření ze dne 3. 4. 2024, přípravu a účast na jednání dne 5. 8. 2024, závěrečný návrh ze dne 13. 9. 2024, přípravu a účast na jednání dne 12. 9. 2024, odvolání proti rozsudku, vyjádření k odvolání žalované, příprava a účast na jednání dne 19. 3. 2025, tj. 6 200 Kč.

38. Žalobce a) uplatnil dále cestovné dle § 137 o. s. ř. Odvolací soud tento nárok na rozdíl od soudu prvního stupně přiznal, neboť ho shledal účelně vynaloženým, když cesta z [adresa] veřejnou dopravou je komplikovaná (přestupy) a časově náročná, nadto se tyto náklady vztahují ke dvěma osobám. Žalobci a) tak přiznal cestovné ve výši 2x 2 670,40 Kč za cesty k jednání ve dnech 4. 3. a 5. 8. 2024 a ve výši 2 668,60 Kč za cestu k jednání dne 19. 3. 2025. Vycházel z toho, že jedna zpáteční cesta činí v průměru 2x 176 km (mapy.cz: bydliště – sídlo soudů), že bylo použito vozidlo [nazev] (velký technický průkaz vozidla) s průměrnou spotřebou 5 l motorové nafty na 100 km. Dále vycházel ze sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel v roce 2024 ve výši 5,60 Kč dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 398/2023 Sb. a průměrné ceny motorové nafty ve výši 38,70 Kč/l dle § 4 písm. c) cit. vyhlášky a sazby základní náhrady v roce 2025 ve výši 5,80 Kč dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 475/2024 Sb. a průměrné ceny motorové nafty v roce 2025 ve výši 34,70 Kč/l dle § 4 písm. c) cit. vyhlášky.

39. Odvolací soud shodně nepřiznal cestovné v souvislosti s nahlížením do spisu, neboť se nejedná o úkon, za který by náležela náhrada hotových výdajů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Stejně tak nepřiznal parkovné, jež nebylo doloženo.

40. Žalobci a) tak náleží náhrada nákladů za řízení před soudy obou stupňů ve výši 14 209,40 Kč a žalobkyni b) ve výši 6 200 Kč. Lhůtu pro plnění stanovil odvolací soud dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. s ohledem na zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „rozpočtová pravidla“), jímž se žalovaná řídí.

Poučení