19 Co 56/2025 - 210

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň Mgr. Alice Žáčkové a JUDr. Heleny Karetové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozen [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO: [IČO] sídlem [adresa] jednající prostřednictvím [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 1 920 438 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. prosince 2024, č. j. 48 C 36/2024-168, takto:

Výrok

I. Odvolací řízení se ve výroku I., v části týkající se úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 423 194 Kč od 29. 1. 2024 do 22. 2. 2024, zastavuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění jen tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 29. 1. 2024 do zaplacení, jinak se ve zbývající části tento výrok potvrzuje.

III. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 6 292 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 29. 1. 2024 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se ve zbytku tento výrok potvrzuje.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 81 244,10 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce [Jméno advokáta], advokáta.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozhodoval v řízení, v němž se žalobce původně domáhal náhrady nákladů vynaložených na důkazy v trestním řízení ve výši 431 800 Kč (vyloučeno k samostatnému projednání), náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 1 911 000 Kč, náhrady nákladů vynaložených na obhajobu ve výši 210 782 Kč a zadostiučinění za nepřiměřeně dlouho trvající řízení ve výši 240 000 Kč, a to vše dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“). Pro úhradu částky 423 194 Kč (obhajné 183 194 Kč, zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení 240 000 Kč) a netrvání na částce 18 150 Kč (obhajné) bylo řízení k zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 441 344 Kč zastaveno usnesením ze dne 24. 4. 2024, č. j. [spisová značka].

2. Žalovaná konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí, přiznala žalobci výše uvedené plnění, nikoli však za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním.

3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 350 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 773 194 Kč od 29. 1. 2024 do 22. 2. 2024 a z částky 350 000 Kč od 23. 2. 2024 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 1 570 438 Kč s příslušenstvím z této částky od 29. 1. 2024 do zaplacení (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 77 606,72 Kč (výrok III.) a rozhodl, že se žalobci vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (výrok IV.).

4. Žalobce uplatnil nároky u žalované dne 28. 7. 2023 dle § 14 odst. 1, 3 OdpŠk s tím že žalovaná stanoviskem ze dne 22. 2. 2024 plně vyhověla odškodnění za nepřiměřenou délku řízení a částečně ohledně náhrady nákladů obhajoby.

5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl na základě usnesení [orgán] ze dne 23. 11. 2010 trestně stíhán pro trestný čin obecného ohrožení dle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a) a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. z.“), za což mu hrozil trest odnětí svobody na tři až deset let, obžaloba byla podána v červenci 2011, byl nepravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 60 měsíců a trestu zákazu činnosti ve stavebnictví na dobu 10 let, následně byl rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 23. 10. 2022, č. j. [spisová značka], ve spojení s usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 22. 2. 2023, č. j. [spisová značka], obžaloby zproštěn dle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestní řízení soudním (trestní řád, dále jen „tr. ř.“), právní moc nastala dne 22. 2. 2023.

6. K tvrzení žalobce, že některé zásahy do jeho osobnostní sféry přetrvaly i po skončení trestního stíhání, odkázal na ustálenou judikaturu, dle níž se trvání negativního zásahu v osobnosti poškozeného ohraničuje maximálně dobou trvání posuzovaného řízení (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

7. Ohledně samotného žalobce vyšel ze zjištění, že se psychicky zhroutil, přestal být aktivní, stal se pesimistickým, uvažoval o sebevraždě. Ohledně profesního života vyšel ze zjištění, že na společnost [právnická osoba], v níž byl jednatelem, byl dne 26. 1. 2010 prohlášen konkurs (insolvenční návrh dne 11. 12. 2009), že nemohl najít zaměstnání, došlo k poklesu jeho příjmu o cca 90 %, teprve po vzniku společnosti [právnická osoba]., kterou založili jeho přátelé, začal pracovat, v dubnu 2014 získal 50 % podíl v této společnosti, po skončení trestního stíhání se vrátil do oboru a podniká. Ohledně jeho zdravotního stavu konstatoval, že došlo k jeho zhoršení (krevní tlak, diabetes II. stupně). Ohledně rodiny pak, že probíhaly hádky, manželka začala pít alkohol, jejich svazek se stal formálním. K medializaci uvedl, že byla masivní, trvala od 23. 11. 2010 do 24. 2. 2023, jak ohledně zřícení budovy, tak ohledně trestního stíhání žalobce.

8. Nároky právně posoudil dle § 1 odst. 1, § 5 písm. a), b), § 8 odst. 1, § 26, § 31 odst. 1, § 31a OdpŠk. Zabýval se splněním kumulativních podmínek pro uplatnění nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy (existencí nezákonného rozhodnutí, vznikem škody a příčinnou souvislostí). Dospěl k závěru, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 23. 11. 2010 dle § 160 odst. 1 tr. ř. je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.

9. Nárok na náhradu škody ve výši 9 438 Kč posuzoval dle § 31 odst. 1 OdpŠk a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). Tento shledal nedůvodným pro absenci příčinné souvislosti, když úkony dne[Anonymizováno]5. 10. 2009, 5. 1. 2010 a 11. 8. 2010 byly učiněny před doručením usnesení o zahájení trestního stíhání. K tomu odkázal na závěry rozsudku Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka].

10. Nárok na náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání ve výši 1 911 000 Kč posoudil dle § 31a OdpŠk a judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Dospěl k závěru, že v souvislosti s nezákonným trestním stíháním žalobce došlo k zásahu do jeho osobnostních sfér v závažné míře. V příčinné souvislosti s ním však neshledal zahájení insolvenčního řízení společnosti [právnická osoba], když k tomu došlo rok před tím. K stanovení formy odškodnění dle § 31a odst. 2 OdpŠk vyšel z délky řízení (12 let a 4 měsíce), povahy trestní věci (trestný čin obecného ohrožení působí vyšší míru společenského odsouzení), hrozby dlouhým nepodmíněným trestem odnětí svobody (nepravomocně uložen), medializace, dopadů do osobnostní sféry žalobce a srovnávací judikatury (rozhodnutím soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka] přiznáno 300 000 Kč a pod sp. zn. [spisová značka] přiznáno 75 000 Kč). Dopady trestního stíhání shledal tíživější než v porovnávaných případech, hlavně s ohledem na medializaci, sebevražedné úmysly žalobce, délku řízení, dopady na manželství. Poznamenal, že nikoli nevýznamný podíl na situaci žalobce a jeho rodiny, mělo již samotné zřícení domu v [adresa] ulici, tedy ho stanovil ve výši 50 %. Uzavřel, že je namístě peněžní odškodnění částkou 350 000 Kč, když bez zřícení budovy by činilo cca 1,5x až 2x více. Ohledně částky 1 561 000 Kč shledal žalobu nedůvodnou.

11. Dále přiznal žalobci nárok na úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z přiznané částky od 29. 1. 2024 a z částky uhrazené po podání žaloby 423 194 Kč od 29. 1. 2024 do 22. 2. 2024 dle § 15 odst. 2 OdpŠk (nárok uplatněn dne 28. 7. 2023, lhůta pro plnění uplynula dnem 28. 1. 2024).

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 2, 3, § 146 odst. 2 věty prvé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

13. Včasným odvoláním napadl rozsudek do výroků II. a III. žalobce z důvodu dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. K nepřiznaným nákladům za obhajobu namítal, že ve smyslu § 415 a § 417 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je uvedené jednání třeba posoudit jako jednání, jímž mělo dojít k odvrácení škody. Účast obhájce na těchto úkonech byla nejen realizací práva podezřelé osoby na obhajobu, ale zároveň realizací povinností v rámci předcházení škodám, a to zabránění vydání nezákonného rozhodnutí. K nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání namítal, že srovnávaná rozhodnutí jsou totožná jen do výše trestní sankce, jinak jsou výrazně odlišná. Žalobce byl dne 31. 10. 2019 nepravomocně odsouzen, byl mu uložen trest odnětí svobody a zákaz činnosti, k zrušení rozhodnutí došlo až dne 10. 8. 2021. Upozornil na délku doby písemného vyhotovení rozsudku (přes rok) a chyby v něm (jiná výše trestu). Dále namítal, že dopady do jeho osobnostní sféry nelze mít za odškodněné v rámci odškodnění z titulu nepřiměřené délky trestního stíhání. Zopakoval tvrzení ohledně dopadů do jeho rodinných vztahů (změna jeho chování, alkohol manželky, narušení vazeb se svým synem i synem manželky), vztahů s přáteli (přestal docházet do [nazev] a [nazev], pracovní oblasti (do pádu budovy byl společníkem úspěšné firmy, po zahájení trestního stíhání mohl pracovat jen díky svým přátelům ve společnosti [právnická osoba].), psychiky, včetně zhoršení jeho stávajících zdravotních problémů. Přiznané odškodnění představuje při 148 měsících částku 2 365 Kč/měsíc, což nelze považovat za přiměřené zadostiučinění. Navrhl změnu napadených výroků s tím, že jeho návrhu bude i ve zbytku vyhověno a budou mu přiznány náklady řízení.

14. Stejně tak včasným odvoláním napadla rozhodnutí žalovaná do výroků. I. a III. z důvodů dle § 205 odst. 2, písm. e), g) o. s. ř. Nesouhlasila s výší finanční satisfakce. Namítala, že o důvodech konzumace alkoholu mohla vypovídat pouze manželka žalobce, učiněný závěr označila za spekulativní. Dále byla nesprávně zhodnocena otázka dopadů do profesní sféry žalobce, tyto také shledala spekulativními, když ty byly způsobeny již samotným zřícením domu. Právě tato událost byla výrazně mediálně sledovaná dlouho před trestním stíháním, žalobce byl v profesních kruzích za pád budovy činěn odpovědným. Upozornila i na nesrovnalosti ohledně ztráty zakázky ve vztahu k trestnímu stíhání nebo na závěr o tom, že žalobce začal znovu pracovat v oboru až po skončení řízení, když pracoval ve stavebnictví prostřednictvím společnosti [právnická osoba]. již dříve. K zdravotnímu stavu žalobce uvedla, že ten trpěl řadou obtíží již před trestním stíháním, jejich zhoršení nebylo prokázáno. Nadto náhrada na zdraví nebyla požadována jako samostatný nárok. Nesouhlasila ani se zhodnocením medializace, když k cca 90 % mediálnímu dopadu došlo ještě před zahájením trestního stíhání. Za prokázané neměla ani závěry, že některé informace pocházely přímo od [orgán]. Poznamenala, že média již před zahájením trestního stíhání uváděla jméno žalobce, který se k věci vyjadřoval. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4280/2011. Navrhla změnit napadený výrok I. tak, že odvolací soud zamítne žalobu co do částky 350 000 Kč s příslušenstvím a přizná jí náhradu nákladů řízení.

15. Žalobce shledal odvolání žalované nedůvodným a setrval na své odvolací argumentaci.

16. Stejně tak žalovaná nesouhlasila s odvoláním žalobce. Současně vzala své odvolání částečně zpět co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 423 194 Kč od 29. 1. 2024 do 22. 2. 2024. Odvolací soud postupem dle § 207 odst. 2 o. s. ř. odvolací řízení v tomto rozsahu zastavil.

17. Odvolací soud přezkoumal postupem dle § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu odvoláními napadeném, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání obou účastníků je částečně důvodné.

18. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci došlo v rámci trestního stíhání žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, neboť jeho trestní stíhání, zahájené usnesením ze dne 23. 11. 2010, neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, ale žalobce byl obžaloby zproštěn dle § 226 písm. b) tr. ř. Tím je dán odpovědnostní titul.

19. První uplatněný nárok spočívající v náhradě nákladů vynaložených na obhajobu posoudil soud prvního stupně správně dle § 31 odst. 1 OdpŠk, neboť stát nahradí poškozenému náklady řízení, které jím byly účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí a na nápravu nesprávného úředního postupu.

20. Odvolací soud však následné závěry o náhradě nákladů za úkony, jež předcházely sdělení obvinění ze dne 23. 11. 2010, nesdílí, a to s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, prezentovanou například nálezem ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, v němž se stanoví, že: „Při posuzování možné příčinné souvislosti mezi úkony trestního řízení a vzniklou nemajetkovou újmou nelze postupovat rigidně – i s přihlédnutím k tomu, že judikaturní konstrukce poskytování přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou vedením nezákonného trestního stíhání je založena na tom, že poškozenému subjektu je kompenzována újma za všechny negativní důsledky v jeho životě vzniklé v důsledku vedení celého trestního stíhání. Jinými slovy, nemá být odčiněna pouze újma vzniklá vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání jako takovým, ale veškerá újma, jež je přičitatelná státu za postup jeho orgánů, který se následně ukáže jako nezákonný či chybný (resp. který nevyústil v pravomocné odsouzení). Usnesení o zahájení trestního stíhání není vydáváno tzv. "od stolu" bez předchozího procesu, ale pouze v případě, nasvědčují-li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba ...“. Přiznal tak žalobci náhradu škody představující vynaložené náklady na právní zastoupení i za ty úkony, které se bezprostředně dotýkaly činnosti žalované ve vztahu k žalobci, a které ve svém důsledku vyústily ve sdělení jeho trestního obvinění.

21. Účastníci učinili u jednání dne 9. 4. 2025nesporným, že dne 5. 10. 2009 a 11. 8. 2010 proběhly výslechy žalobce za přítomnosti jeho právního zástupce. Za tyto úkony tak odvolací soud přiznal náhradu nákladů spojených s obhajobou. Výši odměny za jeden úkon právní služby stanovil ve výši 2 300 Kč dle § 10 odst. 3 písm. c) AT ve spojení s § 7 bod 5 AT ve znění do 31. 12. 2024 s ohledem na obvinění z trestného činu dle § 180 odst. 1, 2 písm. b), 3 písm. a), 4 tr. z., za který lze uložit trest odnětí svobody v trvání od tří do osmi let, peněžitý trest nebo zákaz činnosti. Žalobci tak náleží další náhrada za náklady vynaložené na obhajobu, která sestává ze dvou odměn po 2 300 Kč, dvou náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT ve znění do 31. 12. 2024, a 21% DPH ve výši 1 092 Kč, tj. 6 292 Kč.

22. Naopak žalobci nepřísluší náhrada za účast jeho právního zástupce u výslechu třetí osoby, zde obv. [tituly před jménem] [jméno FO], dne 5. 1. 2010. Protokol o tomto úkonu byl součástí trestního spisu. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalobci něco bránilo se s ním seznámit. Mezi náklady na účast jeho právního zástupce při výslechu třetí osoby a sdělením obvinění žalobce tak není dána příčinná souvislost. Nárok na náhradu škody za uvedený úkon ve výši 3 146 Kč ve shodě se soudem prvního stupně tedy ani odvolací soud žalobci nepřiznal.

23. K namítanému rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ze dne 17. 4. 2024, č. j. [spisová značka], odvolací soud nejprve odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 191/18, v němž se stanoví, že „poukazuje-li stěžovatelka na jí příznivá rozhodnutí krajských soudů v této otázce, tato (sama o sobě) pro ni tzv. legitimní očekávání nezakládají, neboť rozhodnutí obecného soudu nezavazuje jiný soud v jiné, byť právně a skutkově totožné věci, přičemž z toho plynoucí případná diformita rozhodnutí je záležitostí v prvé řadě sjednocující judikatury Nejvyššího soudu [srov. např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1900/13 (U 1/72 Sb. NU 557)], jak to plyne z § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).“ S odkazem na bod 21. tohoto rozsudku má tak odvolací soud za to, že nelze formalisticky zamítat veškeré náklady na obhajobu, jež předchází sdělení trestního stíhání, avšak v takové sdělení vyústí, a jsou bezprostředně s poškozeným spojeny.

24. Dále odvolací soud poznamenává, že se neztotožnil s úvahou, že se jedná o náhradu škody ve smyslu § 415 a § 417 odst. 1 obč. zák., neboť nárok je posuzován dle ustanovení OdpŠk. Lze ho tak přiznat jen za podmínek v tomto zákoně stanovených.

25. U druhého nároku z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání je třeba vyjít z teze, že trestní stíhání obecně představuje značný zásah do práv poškozeného garantovaných v článku 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), zejména do práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti. Soud prvního stupně správně vycházel z kritérií pro rozhodnutí o formě a výši zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, jimiž jsou především povaha trestní věci, délka trestního stíhání a jeho dopady do osobnostní sféry poškozeného, a současně že rozhodnutí o formě a výši zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a že by výše přiznaného zadostiučinění neměla být bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišná od zadostiučinění přiznaných v případech skutkově obdobných. K tomu správně odkázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že se újma z titulu nezákonného trestního stíhání nepresumuje, je na poškozeném, aby prokázal její vznik a příčinnou souvislost, zde s nezákonným rozhodnutím. K tomu se vyjádřil Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, tak, že „újma musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli jiná osoba, která by byla danou skutečností postižena a šlo by tak o notorietu, kterou dokazovat netřeba.“ Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je třeba stanovit částku, která je způsobilá plnit svoji kompenzační funkci, ale není přitom „extrémní“ a vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

26. Soud prvního stupně tak dospěl ke správnému závěru, že v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím bylo zasaženo do práv žalobce garantovaných LZPS. Dále se správně zabýval formou zadostiučinění dle § 31a odst. 2 OdpŠk. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem, že v případě prokázání viny byl žalobce ohrožen vysokým trestem odnětí svobody až na osm let, že řízení trvalo přes 12 let (za což mu bylo vyplaceno zadostiučinění ve výši 240 000 Kč), že trestní stíhání zasáhlo do jeho osobnostních práv, věc byla medializovaná. K povaze trestné činnosti pak odvolací soud doplňuje, že žalobce byl obviněn z trestného činu spadajícího do kategorie trestných činů obecně nebezpečných (§§ 179-195 tr. z.), nyní hlava VIII. trestné činy obecně nebezpečné (§§ 272-292 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, dále jen „tr. zák.“), kdy má na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že působí běžnou míru odsouzení ve společnosti, oproti trestným činům například proti životu a zdraví. Správný tak byl závěr o poskytnutí zadostiučinění ve formě finanční.

27. K nemajetkové újmě je třeba poznamenat, že se projevuje zejména v těžce definovatelné sféře vnímání obtíží, nepohodlí, stresu a jiných nežádoucích účinků spojených se zásahem do základních lidských hodnot. Její vznik zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli poškozeného. V řízení se obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozena na svých osobnostních právech. Každý případ je pak nutné posuzovat dle konkrétních okolností a dopadů na život poškozeného. Tato věc je ojedinělá tím, že k prvnímu, a co do intenzity nejsilnějšímu, zásahu do osobnostní sféry poškozeného došlo nikoli v důsledku sdělení trestního obvinění ani jinou činností orgánů činných v přípravném řízení, ale v důsledku tragické události, a to zřícení budovy v [adresa] ulici v [datum], které mělo za následek [číslo] mrtvé, neboť její rekonstrukci prováděla právě společnost [právnická osoba]., v níž byl žalobce jednatelem a většinovým společníkem. K této události se veřejně vyjadřoval, jeho totožnost a účast ve stavební společnosti tak byla veřejně známa. K samotnému sdělení obvinění pak došlo až rok poté, co již v příčinné souvislosti se zřícením budovy došlo k závažným dopadům do psychické, rodinné a pracovní sféry žalobce, včetně masivní medializace věci.

28. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o závažných dopadech na psychiku žalobce, a to nejen v důsledku zřícení domu, ale právě i se sdělením obvinění. K tomu odkazuje na podrobné skutkové zjištění uvedené v bodě 32 napadeného rozsudku. Zdůrazňuje jen, že jedním ze zásadních dopadů na psychiku žalobce bylo jeho nepravomocné odsouzení, když žil dlouhodobě v nejistotě ohledně nepodmíněného odsouzení na dobu 5 let a ohledně zákazu činnosti v oblasti stavebnictví (10 let). V tomto stavu setrval prakticky 2 roky. Z činorodého člověka, který mimo svou práci sportoval, cestoval, docházel do odborných a zájmových společností, se stal člověk, který se uzavřel a stranil lidí a dokonce uvažoval o ukončení života. Uvedené se odrazilo i v rodinných vztazích, především se synem. Odvolací soud však nemá za prokázané, že by v příčinné souvislosti s trestním stíháním začala žalobcova manželka nadměrně konzumovat alkohol. Zásah do psychické sféry žalobce shodně se soudem prvního stupně přičítá v rozsahu 50 % zřícení budovy a 50 % trestnímu řízení.

29. Co se týká dopadu do pracovní činnosti žalobce, pak zde dospívá odvolací soud k závěru, že tyto jsou zcela v příčinné souvislosti se zřícením budovy. Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že insolvenční řízení ohledně společnosti [právnická osoba]., bylo zahájeno dne 11. 12. 2009, usnesením ze dne 26. 1. 2010 bylo rozhodnuto o úpadku a byl prohlášen konkurs na majetek této společnosti, tedy bezprostředně po události v [adresa] ulici. Tvrzení, že firma přišla o zakázky a došlo k finančnímu propadu, je tak výlučně spojeno s touto událostí. Naopak samo sdělení trestní stíhání nezabránilo žalobci pracovat, když je irelevantní, že mu práci nabídli jeho přátelé ve společnosti [právnická osoba]., která byla založena bezprostředně po prohlášení konkursu na jeho společnost, v únoru 2010. V průběhu trestního stíhání, v roce 2014, získal žalobce podíl v této společnosti v rozsahu 50 %. Lze tak přisvědčit žalované, že žalobce se ke svému oboru vrátil již před skončením trestního řízení.

30. K medializaci odvolací soud nejprve odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, například rozhodnutí ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2235/2017, v němž se stanoví, že“ „Ačkoli je určitá míra medializace přirozeným důsledkem zásady veřejnosti trestního stíhání, v případě neodpovídajícího vyjadřování sdělovacích prostředků k probíhající trestní věci může být až porušen princip presumpce neviny. Újma tímto způsobem zapříčiněná však nemůže být přičítána státu. Jinými slovy stát nemůže nést odpovědnost za (nepřípustné) závěry, jež sdělovací prostředky vyvodí z veřejně dostupných zdrojů a prohlášení, jež odpovídají požadavkům zákona (srov. např. rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2235/2017).“ Obecné povinnosti orgánů činných v trestním řízení v relaci k informacím, které mají vztah k trestnímu řízení, vymezuje § 8 tr. ř. Dle § 8 odst. 1 tr. ř. při poskytování informací o své činnosti veřejnosti dbají orgány činné v trestním řízení na to, aby neohrozily objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby neporušily zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Dle § 8 odst. 3 tr. ř. orgány činné v trestním řízení informují o své činnosti veřejnost poskytováním informací podle odstavce 1 veřejným sdělovacím prostředkům; poskytnutí informací odepřou z důvodů ochrany zájmů uvedených v odstavcích 1 a 2. Vyhradí-li si v přípravném řízení státní zástupce právo poskytnout informace o určité trestní věci, může je [orgán] orgán poskytnout jen s jeho předchozím souhlasem. V daném případě žalobce žádné konkrétní tvrzení o nezákonném zveřejnění informací orgány činnými v trestním řízení netvrdil, tedy ani neprokazoval. Doložil pouze masivní medializaci celé kauzy, která se však nejvíce časově vázala již k samotnému zřícení budovy v [adresa] ulici, k čemuž se i žalobce veřejně vyjadřoval. Po sdělení trestního obvinění opět vycházely články, dle nichž byli obvinění vymezeni věkem, označením stavební společnosti, případně i jménem. V článcích se pak obecně stanoví, že stavební firma, případně konkrétní osoby, nedisponovaly odborným oprávněním, že nebyly pro tyto práce kompetentní, že byla budova restaurována v rozporu s úředním povolením, že v průběhu stavebních prací došlo k řadě pochybení, že obviněným hrozí trest odnětí svobody až na 10 let atd. Odvolací soud má za to, že i takové zpravodajství je státu v určité míře třeba přičíst (nikoli však v rozsahu 50 %), neboť odpovídá tomu, z jak závažných skutků se stát rozhodl poškozeného stíhat.

31. Odvolací soud dále seznámil účastníky s rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 25. 9. 2017, č. j. [spisová značka] ve spojení s usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 26. 2. 2018, č. j. [spisová značka], dle něhož bylo poškozenému přiznáno za nezákonné trestní stíhání 100 000 Kč. V tamní věci byl poškozený obviněn dokonce ze spáchání zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení dle § 272 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. Trestní stíhání trvalo 2 roky a 6 měsíců, byl ohrožen trestem odnětí svobody nejprve sazbou 8 až 15 let, následně 12 až 20 let, byl vazebně stíhán, byl do té doby bezúhonný, došlo k dopadům do rodinného života (dlouhotrvající svazek, manželka byla těhotná, přestala se s ním stýkat širší část rodiny), pracovního (byl nucen ukončit pracovní poměr, byl veden na Úřadu práce), přišel o přátele, věc byla medializována. Společným znakem obou případů je: obvinění z trestného obecného ohrožení, ohrožení vysokým nepodmíněným trestem odnětí svobody, byť ve srovnávané věci vyšším, dopady do rodinného života, medializace. Rozdílnými znaky jsou u žalobce: 6x delší doba trestního řízení, bez vazebního stíhání, ale s nepravomocným odsouzením, psychické problémy.

32. Dále takto odvolací soud účastníky seznámil s rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 16. 5. 2016, č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 19. 4. 2017, č. j. [spisová značka] (dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. [spisová značka], ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. [spisová značka], dle něhož bylo poškozenému přiznáno za nezákonné trestní stíhání konstatování porušení práva. V tamní věci byla poškozená obviněna ze zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Trestní stíhání trvalo 19 měsíců, byla ohrožena trestem odnětí svobody v trvání 8 až 12 let nebo propadnutím majetku, byla vazebně stíhána 12 měsíců (za uvedené byla finančně odškodněna), došlo k dopadům do rodinného života (starala se o syna). Společným znakem obou případů je: obvinění z trestného činu spadajícího do kategorie obecného ohrožení (nebezpečí), ohrožení vysokým trestem odnětí svobody. Rozdílnými znaky jsou u žalobce: 11x delší doba trestního řízení, bez vazebního stíhání, ale s nepravomocným odsouzením, psychické problémy, medializace.

33. Lze tak shrnout, že zadostiučinění se pohybuje dle výše uvedených rozhodnutí od konstatování porušení práva až po částku 300 000 Kč. Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že je namístě zadostiučinění ve formě peněžní dle § 31a odst. 2 OdpŠk, neboť žalobce byl ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, řízení bylo nepřiměřené dlouhé (byť za uvedené bylo poskytnuto odškodnění), byl nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody, došlo k zásahům do jeho psychicky, do rodinného života, věc byla medializována. Nelze tak uzavřít, že nezákonné trestní stíhání mělo pro žalobce marginální význam a k žádným závažným dopadům do jeho osobnostní sféry nedošlo.

34. Při stanovení výše újmy odvolací soud předesílá, že na rozdíl od nejvyššího přiznaného zadostiučinění ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] nebyly všechny tvrzené dopady v příčinné souvislosti s trestním stíháním, případně došlo pouze k jejich zintenzivnění. Má tak za to, že obecně sdílené představě spravedlnosti odpovídá zadostiučinění nemajetkové újmy nižší, a to ve výši 250 000 Kč. Nadto nelze hledět izolovaně ani na již vyplacené zadostiučinění nemajetkové újmy za dlouhotrvající řízení ve výši 240 000 Kč, neboť bylo vyplaceno za stejné řízení žalobce. Celkové zadostiučinění, prakticky ve výši 500 000 Kč, tak plně kompenzuje veškerou nemajetkovou újmu žalobce vzniklou v důsledku nezákonného trestního stíhání, včetně jeho nepřiměřené délky.

35. Za správné pak shledal odvolací soud závěry o prodlení žalované a přiznání nároku na úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v závislosti na uplatnění nároku dne 28. 7. 2023 a uplynutí šestiměsíční lhůty pro plnění dne 28. 1. 2024 dle § 15 odst. 2 OdpŠk.

36. Odvolací soud proto vyhovující výrok ve věci samé (I.) změnil dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žalobu v rozsahu částky 100 000 Kč spolu s příslušenstvím (nemajetková újma) zamítl a ve zbytku potvrdil dle § 219 o. s. ř., v zamítaném výroku II. změnil dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žalobě vyhověl co do částky 6 292 Kč spolu s příslušenstvím (obhajné) a ve zbytku potvrdil dle § 219 o. s. ř. Výrok o vrácení soudního poplatku (IV.) nebyl napaden odvoláním, tedy zůstal stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu dle § 206 odst. 3 o. s. ř.

37. S ohledem na změnu rozhodnutí ve věci samé rozhodoval odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá, § 142 odst. 2, 3 o. s. ř. Tarifní hodnotu za řízení před soudem prvního stupně stanovil u nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 AT ve znění do 31. 12. 2024 v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, u majetkové škody vycházel z její uplatněné výše 210 782 Kč. Ke kumulaci nároků se Nejvyšší soud vyjádřil například v usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, v němž stanovil, že: „I zde pak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že měl-li účastník v projednávané věci úspěch pouze částečný, je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace), je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. AT. Činí-li tarifní hodnota nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 9 odst. 4 písm. a) AT 50 000 Kč, pak tarifní hodnota nároku na peněžité plnění vychází zásadně z výše tohoto plnění bez uplatněného příslušenství (§ 8 odst. 1 AT).“ Řízení nejprve probíhalo ohledně třech nároků (nárok na náhradu majetkové škody za znalecké posudky byl vyloučen k samostatnému projednání). Žalobce byl úspěšný, případně byla žaloba vzata zpět převážně pro chování žalované, do 93 % (celková tarifní hodnota 310 782 Kč, úspěch do 289 486 Kč), tedy mu vznikl nárok na 86 % celkových nákladů. Za přípravu a převzetí zastoupení a podání žaloby činí odměna 9 580 Kč z tarifní hodnoty 310 782 Kč (2x 50 000 Kč + 210 782 Kč), za částečné zpětvzetí žaloby částku 9 260 Kč z tarifní hodnoty 233 194 Kč[Anonymizováno](50 000 Kč + 183 194 Kč), za další úkony, a to za účast na jednání dne 14. 6. 2024 od 9:08 hodin do 12:57 hodin (2x), podání ze dne 5. 8. 2024, účast na jednání dne 30. 8. 2024 od 9:12 hodin do 12:35 hodin (2x), účast na jednání dne 18. 10. 2024 od 9:04 hodin do 11:52 hodin (2x), účast na jednání dne 6. 12. 2024 částku 3 500 Kč z tarifní hodnoty 59 438 Kč (50 000 Kč + 9 438 Kč). Náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně dále tvoří část zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč (2 000 Kč uhrazeno na vyloučený nárok, 1 000 Kč vráceno), odměna advokáta 2x 9 580 Kč + 1x 9 260 Kč + 8x 3 500 Kč, 11 náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT ve znění do 31. 12. 2024, 21% DPH 12 541,20 Kč, tj. 77 261,20 Kč, z čehož 86 % činí 66 444,60 Kč. Odvolací soud poznamenává, že za uplatnění nároku u žalované náhrada nákladů nepřísluší dle § 31 odst. 4 OdpŠk. Námitka protiústavnosti daného ustanovení byla opakovaně odmítnuta Nejvyšším soudem, například rozhodnutím ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1191/2011, nebo Ústavním soudem, například rozhodnutím ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 3120/11. Stejně tak nepřiznal náhradu za podání ze dne 19. 9. 2024, jež se vztahuje k vyloučenému nároku. Odměna za odvolání ze dne 18. 12. 2024 činí částku 3 500 Kč z tarifní hodnoty 59 438 Kč dle AT ve znění do 31. 12. 2024, za účast u jednání dne 9. 4. 2024 částku 9 340 Kč z tarifní hodnoty 256 292 Kč dle § 9a odst. 2 písm. b) AT ve znění od 1. 1. 2025. V odvolacím řízení byl žalobce úspěšný do 95 %, tedy mu přísluší náhrada nákladů ve výši 90 %. Náklady sestávají z odměny 1x 3 500 Kč + 1x 9 340 Kč, 1 náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT ve znění do 31. 12. 2024 a 1 ve výši 450 dle § 13 odst. 1, 4 AT ve znění od 1. 1. 2025, 21 % DPH ve výši 2 853,90 Kč, tj. 16 443,90 Kč, z čehož 90 % činí 14 799,50 Kč. Za vyjádření k odvolání ze dne 23. 1. 2025 odměnu odvolací soud nepřiznal, neboť obsahuje pouze sdělení o nedůvodnosti odvolání žalované. Žalobci tak přísluší náhrada nákladů za řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 81 244,10 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť žalovaná se řídí rozpočtovými pravidly, a místo plnění dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení