19 Co 586/2024 - 174

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivety Jiříkové a soudců Mgr. Ing. Martiny Lacinové a Mgr. Jana Jursíka ve věci žalobkyně: [zainteresovaná společnost], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 101 500 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 14.2.2024, č. j. 13 C 107/2023-135 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 21 430,81 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokáta v [adresa].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud prvního stupně žalobu, na základě které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 101 500 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 16.3.2021 provedla odtah motorového vozidla RZ [SPZ] na základě žádosti Městské policie hl. m. Prahy podle ustanovení § 17a odst. 6 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů a následně bylo vozidlo umístěno na parkovišti provozované žalobkyní Žalovaného informovala o umístění vozidla na odtahovém parkovišti, o částce za odtah a vyzvala jej k úhradě částky za odtah a parkovného podle nařízení hlavního města Prahy. Žalovaná částka představuje částku za odtah ve výši 1 900 Kč, parkovné ve výši 250 Kč za 1. až 3. den, 400 Kč za 4. až maximálně 180. den po provedení odtahu vozidla a 50 Kč, za každý den následující po 180. dni po odtahu vozidla, celkem 101 500 Kč. Žalovaný namítá, že ve sporu není pasivně legitimován, neboť v době odstavení vozidla a jeho odtažení nebyl jeho vlastníkem, vozidlo dne 26.6.2019 prodal [jméno FO], která neprovedla změnu zápisu v evidenci motorových vozidel a zůstalo takzvaně v polopřevodu. Z kupní smlouvy ze dne 26.6.2019 soud zjistil, že žalovaný uzavřel kupní smlouvu s [jméno FO], na jejímž základě na ni přivedl vlastnické právo k předmětnému vozidlu za kupní cenu 13 000 Kč a [jméno FO] uvedeného dne vozidlo od žalovaného převzala. Zavázala se provést na svůj náklad nahlášení změn v evidenci držitelů motorových vozidel. Soud zjistil, že dne 3.7.2019 se žalovaný obrátil na Městský úřad v Táboře se žádostí o pomoc při řešení problému, kdy [jméno FO] nezrealizovala převod předmětného vozidla. [jméno FO] byla vyrozuměním městského úřadu ze dne 3.7.2019 vyzvána k provedení změny vlastníka vozidla na její osobu ve lhůtě do 10 dnů ode dne doručení vyrozumění a současně upozorněna, že v krajním případě mohou být ze strany žalovaného podniknuta opatření, která jí zabrání v užívání vozidla, případně bude požádána Policie ČR o zajištění vozidla na její náklady. Zjistil, že [jméno FO] na výzvu nereagovala, proto bylo Městským úřadem v Táboře přijato opatřením spočívající v tom, že si žalovaný zakoupil nové doklady k vozidlu a nové tabulky registrační značky, současně vozidlo vyřadil z provozu a odevzdal obě nové tabulky RZ a malý technický průkaz. Učinil závěr o tom, že vlastníkem předmětného vozidla je [jméno FO], která vozidlo před 2 lety zapůjčila svému kamarádovi, který s vozidlem zaparkoval v Praze, jak vyplynulo z výpovědi svědkyně [jméno FO] a svědka [jméno FO]. Zjistil, že dne 15.3.2021 Městská policie hlavního města Prahy na základě § 17a odst. 6 zákona o obecní policii požádala žalobkyni o odstranění předmětného vozidla, na kterém byl přiložen technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla a do 30 dnů nikdo nepožádal o jeho odstranění. Vozidlo bylo odstraněno 16.3.2021 v 9:20 hodin. Žalobkyně následně vozidlo otevřela, zjistila jeho VIN a na základě toho jako vlastníka identifikovala žalovaného. Vozidlo je dodnes umístěno na odstavném parkovišti žalobkyně. Žalovanému bylo dne 28.5.2021 dodáno do domovní schránky oznámení o odtahu vozidla a výzva k převzetí ze dne 18.5.2021, jimiž byl informován o tom, že vozidlo bylo odtaženo, ale je možné ho vyzvednout z příslušného parkoviště po předložení platného dokladu totožnosti a ORV/OTP. Byl upozorněn na to, že mu vznikla povinnost hradit cenu za odtah a střežení vozidla na parkovišti. Usnesením rady hlavního města Prahy ze dne 15.2.2013 a nařízením o maximálních cenách za nucené odtahy vozidel včetně jejich střežení na parkovišti jsou stanovené ceny, za jeden nucený odtah vozidla 1 900 Kč, za služby parkovišť určených ke střežení vozidel za 1 až 3 jen započatý den ve výši 250 Kč za den, od 4 dne za každý i jen započatý den, maximálně však 180 dnů ode dne přitažení vozidla na parkoviště ve výši 400 Kč za den a od 181. dne ve výši 50 Kč za den. Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 17a odst. 6 zákona o obecní policii, § 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o silničním provozu), § 2 odst. 15 zákona č. 56/2001 Sb. o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o podmínkách provozu) a judikaturu Ústavního soudu (III. ÚS 769/21) učinil závěr o tom, že žalobkyní uplatněný nárok je nárokem specifickým, který se právně kvalifikuje analogicky jako náhrada škody, resp. se posuzuje podle ustanovení o občanskoprávní náhradě škody, nejde však o případ, kdy oprávněné osobě vznikla újma jako taková, jde spíše o refundaci (kompenzaci) nákladů na odtah vozidla a nákladů spojených s jeho uskladněním. Pokud jde o výklad pojmu provozovatele vozidla, vyšel ze závěrů uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.9.2022, sp. zn. 25 Cdo 1655/2022, podle kterých primárním subjektem povinným nahradit náklady na odstranění vozidla je osoba zapsaná jako vlastník či provozovatel vozidla v registru silničních vozidel, avšak není vyloučeno, aby náklady hradil skutečný vlastník nebo provozovatel, bude-li prokázáno, že zápis v registru neodpovídá skutečnosti. Je-li prokázáno, že zápis v registru neodpovídá skutečnosti a tím kdo má vozidlo v právní i faktické dispozici je osoba odlišná od zapsaného vlastníka či provozovatele, nahradí náklady odstranění vozidla jeho skutečný vlastník a provozovatel. Soud prvního stupně vzal v úvahu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1655/2022 ze dne 13.9.2020 a sp. zn. 25 Cdo 1064/2021 ze dne 21.6.2022 řešily situaci odlišnou od situace v projednávané věci, kdy žaloby v těchto věcech směřovaly proti faktickým vlastníkům a provozovatelům vozidla, nikoliv proti „zapsaným“ vlastníkům, popřípadě provozovatelům. V dané věci je situace odlišná, žaloba směřuje proti „zapsanému“ vlastníkovi a provozovateli za situace, kdy bylo prokázáno, že skutečným vlastníkem a provozovatelem, tedy osobou, která má ve skutečnosti k vozidlu taková práva a oprávnění, jež ji umožňují s ním v dostatečném rozsahu disponovat, užívat ho ke své činnosti a vlastním jednáním jej fakticky provozovat, je osoba odlišná od „zapsaného“ vlastníka a provozovatele vozidla, který jak bylo prokázáno vozidlo prodal [jméno FO] a podle názoru soudu by důsledná aplikace ustanovení § 17a odst. 6 zákona o obecní policii vůči žalovanému byla nespravedlivá a ve svém důsledku by odporovala dobrým mravům. Vycházel z toho, že žalovaný platně uzavřel kupní smlouvu, na jejímž základě dne 26.6.2019 převedl své vlastnické právo k vozidlu na [jméno FO], která si vozidlo po zaplacení kupní ceny převzala a od té doby má k vozidlu taková práva a oprávnění, která jí umožňují s ním v dostatečném rozsahu disponovat, užívat ho ke své činnosti a vlastním jednáním jej fakticky provozovat. K tomu, že v registru vozidel nedošlo k přepisu vlastníka a provozovatele tak, aby se sladil „registrový“ stav se stavem skutečným, došlo v důsledku porušení smluvních povinností ze strany [jméno FO], která nesplnila svůj závazek z kupní smlouvy. Za dané situace žalovaný, coby osoba průměrných znalostí, která nemá zkušenosti s prodejem a nákupem motorových vozidel, respektive s jejich převody, nezůstal nečinný, ale danou situaci, jak bylo shora uvedeno aktivně řešil ve spolupráci s Městským úřadem v Táboře. Žalovaný vozidlo nevlastní, fakticky neprovozuje a současně nemůže docílit změny zápisu v registru silničních vozidel, neboť jej nová vlastnice de facto podvedla a pro žalovaného byla zcela nekontaktní, když dopátrat se skutečné adresy [jméno FO], popř. kontaktu na ni bylo pro žalovaného téměř nemožné, když i soud musel vyvinout zvýšené úsilí pro to, aby se mu ji podařilo kontaktovat a za této situace by bylo v rozporu s dobrými mravy po žalovaném žádat náklady na odtah a střežení vozidla (soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.7.2022, sp. zn. 25 Cdo 1265/2022). Soud prvního stupně dále uzavřel, že pokud by uplatněný nárok měl být posuzován podle ustanovení o občanskoprávní náhradě škody pohledem ustanovení § 2910 o.z. a násl. pak žalovaný prokázal, že vlastnictví k předmětnému vozidlu platně převedl na [jméno FO] spoléhajíc na to, že [jméno FO] provede přepis tohoto vozidla v registru vozidel, tedy splní svou povinnost, ke které se ve smlouvě zavázala. I za této situace byl obezřetný a po zjištění, že tuto povinnost nesplnila, řešil nastalou situaci ve spolupráci s Městským úřadem v Táboře a učinil maximum možného pro to, aby nastalý nežádoucí stav odstranil. Žalovaný je osobou průměrných znalostí, bez zkušeností s koupí a prodejem motorových vozidel, a za dané situace dospěl soud k závěru, že žalovaný nejednal nedbale, proto nepřipadá v úvahu zavinění na straně žalovaného, což má za následek, že žalovaný za tuto „škodu“ neodpovídá. Soud podotkl, že neignoruje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 769/21, tento nález byl vydán za jiné situace, kdy v projednávané věci byla žalovanou společnost podnikající v oboru prodeje vozidel, která byla v tomto oboru profesionál, a je proto na ni třeba klást vyšší nároky než na žalovaného. Žalovaný se jako laik řídil doporučením Městského úřadu v Táboře a učinil to, co mu bylo doporučeno. S ohledem na shora uvedené žalobu zamítl (výrok odstavci I.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 33 154 Kč a na nákladech státu částku 578 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku se žalobkyně odvolala s odůvodněním, že odpovědnost provozovatele vozidla, které bylo na pokyn strážníka městské policie odstraněno, neboť provozovatel porušil svou zákonnou povinnost, je odpovědností objektivní, bez ohledu na zavinění. Namítá nesprávná skutková zjištění soudu prvního stupně a nepřezkoumatelnost rozsudku, kdy není zřejmé, z čeho soud dovozuje, že žalovaný je osoba, která nemá zkušenost s prodejem a koupí vozidel. Žalovaný nepochybně zkušenost s prodejem a koupí vozidel má nebo byl schopen předmětné vozidlo v roce 2015 sám zakoupit a následně v roce 2019 prodat. Poukazuje na skutečnost, že žalovaný po tvrzeném prodeji vozidla zcela zjevně a vědomě jednal ve vztahu k předmětnému vozidlu jako jeho vlastník a provozovatel, v součinnosti s Městským úřadem v Táboře provedl opatření, na jehož základě si zakoupil nové doklady k vozidlu a nové tabulky registrační značky, a současně toto vozidlo vyřadil z provozu a odevzdal obě nové tabulky RZ a malý TP. Žalovaný aktivně využil institutů, které provozovateli vozidla zákon poskytuje. Žalovaný má k dispozici právní nástroje, jak se svého zápisu v registru vozidel zbavit, například žalobou na určení vlastnictví nebo využít právních předpisů na ochranu osobních údajů za součinnosti Úřadu pro ochranu osobních údajů, nic z toho neučinil. Poukazuje i na nebdělý přístup žalovaného k vlastním záležitostem, který by mu neměl být přičítán ku prospěchu. Soud se nezabýval většinou relevantních námitek žalobce vznesených v řízení vůči obraně žalovaného, nereagoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23.7.2019, č. j. 1 As 318/2018–41, nereagoval na citovanou důvodovou zprávu ve vztahu k novému znění § 2 odst. 15 zákona č. 56/2001. Žalovaný má k dispozici zákonné prostředky obrany vůči paní [jméno FO], může se domáhat náhrady škody za to, že neučinila přepis vozidla. Na to soud nereagoval a nevysvětlil, proč by regres vůči kupujícímu neměl být účinným prostředkem nápravy situace žalovaného. Žalobkyně poukazovala na to, že žalovaný porušil § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., podle něhož je povinností podat do 10 pracovních dnů od převodu vlastnického práva k silničnímu vozidlu žádost o zápis změny vlastníka silničního vozidla, tuto žádost nepodal. Jeho dvoustranná dohoda s kupujícím může na této jeho zákonné povinnosti cokoliv změnit. Nesplnění této povinnosti je podle § 83 odst. 1 písm. b) citovaného zákona přestupkem. Povinnost přepisu do 10 dnů od prodeje mají pod pokutou všichni provozovatelé, nikoliv například pouze profesionální prodejci vozidel. Zákon výslovně stanoví odpovědnost za přepis pro oba zúčastněné na převodu, bez výjimek. Žalovaný již 2 roky ví, že vozidlo bylo odtaženo, na tuto skutečnost nijak nezareagoval, vozidlo si nevyzvedl, zcela rezignoval na plnění prevenční povinnosti a nadále vědomě působí žalobci škodu. Po dobu výzev zůstal zcela pasivní a vůči nároku žalobce ničeho nenamítal. Žalobkyně je toho názoru, že má na výběr, koho bude žalovat, zda faktického nabyvatele, osobu zapsanou v registru vozidel, či dokonce oba, podle názoru žalobkyně za škodu jsou odpovědni solidárně. Žalobkyně dále poukazovala na to, že disponovat s vozidlem v dané situaci může jak žalovaný, tak kupující, oba ho mohou z parkoviště žalobkyně vyzvednou (žalovaný proto, že je zapsán v registru, kupující proto, že má k dispozici technický průkaz). Jejich odpovědnost i z tohoto pohledu svědčí tomu, že jsou za škodu způsobenou žalobkyni odpovědní solidárně. Poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.5.2021 III. ÚS 769/21, ve kterém byl učiněn závěr, že z toho, že se stěžovatel bez dalšího spoléhal, respektive důvěřoval, na řádné provedení registrace vozidla jeho nabyvatelem, nelze dovozovat nějaké mimořádné důvody, které by měly vést ke zproštění jeho odpovědnosti. Nelze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že ve věci projednávané Ústavním soudem byla žalovanou společnost podnikajících v oboru prodeje vozidel, která byla v tomto oboru profesionál a je proto na ni třeba klást vyšší nároky než na žalovaného, který se jako laik řídil doporučení městského úřadu v Táboře a učinil to, co mu bylo doporučeno, více za dané situace učinit nemohl. Z usnesení Ústavního soudu žádná kategorizace provozovatelů vozidel nevyplývá. Ústavní soud se plně přihlašuje jako ke správným závěrům uvedeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23.7.2019, č. j. 1 As 318/2018-41. Provozovatel vozidla s rozumem průměrného člověka a při dodržení zcela průměrné pečlivosti a opatrnosti se nikdy nemůže spoléhat na to, že pro něj zcela cizí člověk provede sám přepis vozidla v registru. Neznalost zákona neomlouvá a všichni provozovatelé vozidel jsou si před zákonem rovni, neboť ten je na fyzické a právnické osoby nijak netřídí. Odkazuje-li na soud prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.7.2022, sp. zn. 25 Cdo 1265/2022, tato věc byla skutkově zcela odlišná, neboť prodejci byl předložen falešný občanský průkaz a údaje v něm uvedené nepatřily žádné existující osobě a ani adresa tam uvedená neexistovala – prodejce se nemohl domáhat výmazu z registru vozidel, neboť žalobu na určení vlastnictví nelze vést proti neexistující osobě s neexistujícím bydlištěm.

3. Žalovaný nesouhlasil s názorem žalobkyně o tom, že v posuzovaném případě se jedná o objektivní odpovědnost. Soud prvního stupně se s námitkou žalobkyně řádně vypořádal a správně odpovědnost za škodu posoudil podle ustanovení § 2910 o.z. Rozhodnutí, na které žalobkyně odkazuje není na danou věc přiléhavé. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný nebyl v době odstavu vozidla jeho faktickým vlastníkem ani provozovatelem a že splnil svou prevenční povinnost, když vynaložil veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, aby případné škodě zabránil. Žalovaný se plně ztotožňuje s prvoinstančním rozhodnutím a připomíná skutkově obdobný případ. který byl řešen i Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1265/2022. Poukazoval na to, že žalovaný nejednal a nejedná jako vlastník, po celou dobu si byl vědom, že vlastnické právo k osobnímu automobilu přešlo uzavřením kupní smlouvy a předáním vozidla na paní [jméno FO] a aby narovnal skutečný stav se stavem evidovaným v registru vozidel, obrátil se na odbor dopravy Městského úřadu v Táboře se žádostí o pomoc s vyřešením této situace a obdrženými radami se řídil. Nebyl pasivní, vyvinul maximální obezřetnost a úsilí, aby zabránil negativním následkům, které z lehkomyslného jednání paní [jméno FO] mohly nastat. V řízení bylo prokázáno, že skutečným vlastníkem a provozovatelem vozidla je od 26.6.2019 osoba odlišná od žalovaného, žalobce tedy neměl a nemá oprávnění auto u žalobkyně vyzvednout. Žalobkyně jako profesionálka ve svém oboru je účastna v desítkách sporů s podobným skutkovým základem a v jednom z nich vyslovila ve svém dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.11.2021, č.j. 53 Co 302/2021–166 názor, že odpovědným provozovatelem by neměla být osoba formálně zapsaná v registru vozidel, ale naopak faktický provozovatel vozidel. Registr vozidel není veřejným seznamem a jeho záznamy tudíž nemohou mít závaznou vypovídající roli a není naplněn princip ani materiální, ani formální publicity. S tímto názorem žalobkyně žalovaný souhlasí. Poukazuje na to, že žalobkyně si nepočínala jako řádný hospodář, strážila odtažený automobil téměř 2 roky, než podala žalobu a tím záměrně navyšovala náklady, to však v situaci, kdy si musela být vědoma, že hodnota odtaženého automobilu několikanásobně převyšuje žalovanou částku. K mechanickému uplatňování cenových předpisů bez vazby na skutečnou výši škody či účelnost nákladů a nespravedlivým důsledkům z toho plynoucích se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11.8.2015 sp. zn. I. ÚS 668/15.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shledal, že odvolání žalobkyně má náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř. Jako odvolací důvod je uveden důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustavení § 212, § 212a o.s.ř. a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně lze jako věcně správný potvrdit podle ustanovení § 219 o.s.ř.

5. Žalobkyně se domáhá kompenzace nákladů na odstranění vozidla, který vyplývá z ustanovení § 17a odst. 6 zákona o obecní policii a tyto náklady, náleží tomu, kdo je vynaložil. Soud prvního stupně učinil správný závěr o tom, že jde o specifický nárok, který se právně kvalifikuje jako náhrada škody (nález Ústavního soudu ze dne 6.11.2003, sp. zn. 150/0), nejde ale o případ, kdy oprávněné osobě vznikla újma jako taková, spíše jde o refundaci nákladů na odtah a umístění vozidla na odstavné ploše (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2017 sp. zn. 25 Cdo 546/2016). Tento odpovědnostní vztah mezi osobou, která byla k nucenému odtahu oprávněna a jí škoda vznikla a provozovatelem, je budován na principu odpovědnosti objektivní (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2008, sp. zn. 25 Cdo 813/2007). V rozsudku ze dne 29.6.2022, sp. zn. 25 Cdo 1064/2021 se Nejvyšší soud zabýval odtahem vozidla tvořícího překážku provozu na pozemní komunikaci podle § 45 odst. 1 a 4 zákona o silničním provozu a dospěl k závěru, že pojmem provozovatel je v citovaném ustanovení míněn provozovatel ve smyslu § 2 písm. b) zákona o silničním provozu a § 2 odst. 15 zákona o podmínkách provozu, tedy ten, kdo je v registru silničních vozidel zapsán jako vlastník nebo jako jiná osoba provozující vozidlo. Učinil dále závěr o tom, že neodpovídá-li zápis provozovatele skutečnému stavu věci a právním poměrům ohledně vozidla, může mít postavení provozovatele i v rejstříku nezapsaná osoba, má-li ve skutečnosti k vozidlu taková práva a oprávnění, jež ji umožňují s ním v dostatečně širokém rozsahu disponovat, užívat ho ke své činnosti a vlastním jménem ho fakticky provozovat. Připomněl obecnou úpravu občanskoprávní povinnosti k náhradě škody z provozu dopravních prostředků podle § 2927 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., zejména pak § 2930 o.z., podle něhož nelze-li provozovatele dopravního prostředku určit, platí, že je jím jeho vlastník, a dovodil, že ačkoliv je v poměrech § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu primárně subjektem povinným nahradit náklady na odstranění vozidla osoba zapsaná jako vlastník nebo provozovatel v registru silničních vozidel, není vyloučeno, aby tyto náklady hradila odlišná osoba – skutečný vlastník nebo provozovatel, bude-li prokázáno, že zápis v registru neodpovídá skutečnosti a vozidlo má v právní a faktické dispozici právě tato jiná osoba. V rozhodnutí za dne 29.6.2022, sp. zn. 25 Cdo 2032/2021 Nejvyšší soud uzavřel, že shora uvedené závěry jsou přiměřeně aplikovatelné i v případě nároku vyplývajícího z ustanovení § 17a odst. 6 zákona o obecní policii, neboť ustanovení § 17a odst. 6 zákona o obecní policii, stejně jako § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu zakotvuje nárok na kompenzaci nákladů na odstranění vozidla, které překáží na pozemní komunikaci, tomu, kdo je vynaložil. Obě ustanovení upravují soukromoprávní nárok na kompenzaci odtahu vozidla a není důvod, aby byl pojem provozovatele užitý v ustanovení § 17a odst. 6 zákona o obecní policii vykládán odlišně od pojmu provozovatele podle § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu, a to za situace, kdy sám zákon o obecní policii pojem provozovatele nikterak neupravuje. V rozhodnutí ze dne 21.6.2022, sp. zn. 25 Cdo 1064/2021 Nejvyšší soud uzavřel, že s ohledem na povahu registru silničních vozidel musí platit, že neodpovídá-li zápis provozovatele skutečnému stavu věci a právním poměrům ohledně vozidla, může mít postavení provozovatele i v rejstříku nezapsaná osoba, má-li ve skutečnosti k vozidlu taková práva a oprávnění, jež jí umožňují s ním v dostatečně širokém rozsahu disponovat, užívat ho ke své činnosti a vlastním jménem jej fakticky provozovat. Primárně je tedy subjektem povinným nahradit náklady odstranění vozidla osoba zapsaná jako vlastník nebo provozovatel v registru silničních vozidel, je-li však prokázáno, že zápis v registru neodpovídá skutečnosti a tím, kdo má vozidlo v právní i faktické k dispozici, je osoba odlišná od zapsaného vlastníka či provozovatele, nahradí náklady odstranění vozidla jeho skutečný vlastník a provozovatel. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný je sice zapsán v registru silničních vozidel jako vlastník předmětného vozidla, skutečným vlastníkem a provozovatelem je ale [jméno FO], které bylo předmětné vozidlo prodáno kupní smlouvou ze dne 26.6.2019 za částku 13 000 Kč a která si vozidlo téhož dne převzala, začala ho fakticky provozovat, užívat a disponovat s nimi. [jméno FO] nenahlásila změnu v registru silničních vozidel, změnu se nepodařilo docílit ani žalovanému, který se již dne 3.7.2019 obrátil na Městský úřad v Táboře „se žádostí o pomoc při řešení problému“. Jediné, čeho dosáhl bylo vyřazení vozidla z provozu po zakoupení nových dokladů, nové značky, jejího řádného vrácení a vyřazení vozidla z provozu. Soud nemá pochybnosti o tom, že vlastníkem a provozovatelem předmětného vozidla je [jméno FO], která se za vlastníka sama považuje, potvrdila existenci kupní smlouvy i převzetí předmětného vozidla. Vlastníkem je tedy osoba odlišná od osoby zapsané v registru vozidel a za této situace má jako skutečný vlastník a provozovatel hradit náklady požadované žalobcem. Žalovaný není ve sporu pasivně legitimován, a proto byla-li žaloba soudem prvního stupně zamítnuta, lze jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdit podle ustanovení § 219 o.s.ř. Dovolává-li se žalobce závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 318/2018, pak nutno uzavřít, že rozsudek vydaný ve věci veřejného práva vykládá pojem provozovatele pouze z pohledu zákona č. 56/2001 Sb., aniž by bral v úvahu specifika daného soukromoprávního vztahu, jak uzavřel Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 21.6.2022, sp. zn. 25 Cdo 1064/2021. S ohledem na závěr o nedostatku pasivní legitimace žalovaného se odvolací soud nezabýval dalšími námitkami žalobkyně uvedenými v odvolání.

6. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný měl v odvolacím řízení úspěch a náleží mu náhrada nákladů odvolacího řízení spočívající v nákladech za jeho právní zastoupení, které se sestávají ze 3 úkonů právní služby (vyjádření k odvolání, replika, účast na jednání odvolacího soudu dne 18.7.2024) po 5 100 Kč podle § 7 bod 5., 3 režijních paušálů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrady za promeškaný čas za 4 půlhodiny po 100 Kč podle ustanovení § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a cestovného osobním automobilem z Jindřichova Hradce do Českých Budějovic a zpět, celkem při ujetí 110 km, spotřebě vozidla 6 l/100 km, ceně motorové nafty 38,70Kč/1 l a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 5,60 Kč, na jízdném celkem 871,42 Kč. Ke shora uvedeným nákladům v celkové výši 17 711,42 Kč je třeba připočíst i 21 % DPH a odvolací náklady dosahují částky 21 430,81 Kč.