19 Co 673/2024 - 135

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivety Jiříkové a soudců Mgr. Ing. Martiny Lacinové a Mgr. Jana Jursíka ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0][Adresa zainteresované osoby 0/0], zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti] IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0], sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], zastoupené advokátem [Jméno zástupce zainteresované společnosti] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0], o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.2.2024, č. j. 27 C 171/2023-110 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokáta v Českých Budějovicích.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalovanou ze dne 16.3.2023 založeného pracovní smlouvou mezi žalovanou a žalobcem ze dne 24.9.2018, je neplatné (výrok odstavce I.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladu řízení ve výši 29 104 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Žalobce se domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru s odůvodněním, že listina, na základě které s ním byl ukončen pracovní poměr je zmatečná, v hlavičce je odkaz na ustanovení § 52 písm. h) zákoníku práce, v textu je uveden odkaz na ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Z obsahu listiny lze dovodit, že se jedná o okamžité zrušení pracovního poměru nikoliv o výpověď. K okamžitému zrušení pracovního poměru však podle žalobce nebyly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 55 odst. 1 písmeno b) zákoníku práce. Z druhého skutku, pro který je žalovanou okamžitě zrušen pracovní poměr nelze dovodit, jakou povinnost měl žalobce svým jednáním porušit, jedná se o obecnou a neurčitou formulaci. Z formulace prvního skutku nelze vyčíst takřka ničeho, jedná se o formulaci zmatečnou a pouze obecnou, chybí datace a uvedení dalších skutečností absentuje i hodnocení intenzity porušené povinnosti. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že žalobce byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 24.9.2018 ve znění následných dodatků, nejprve na pozici mechanik jízdních kol a následně jako reklamační technik. Dne 16.3.2023 obdržel od žalované prostřednictvím nadřízeného, [jméno FO], listinu nazvanou jako „výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. h) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce“, v rámci které je uvedeno, že žalovaná dává žalobci v souladu s § 52 písm. g) zákoníku práce okamžitou výpověď z pracovního poměru pro závažné porušování pracovních povinností, konkrétně pro nedoložení pozitivního testu na covid, který žalobce nahlásil svému nadřízenému, po návratu do zaměstnání, když práce z domova byla žalobci umožněna pouze z důvodu, že nahlásil, že má covid a dále pro opakované neplnění pracovních povinností a nařízení nadřízeného. Na listině je uvedeno, že pracovní poměr je s žalobcem zrušen k 16.3.2023, tedy ke dni, kdy žalobce listinu obdržel. Listina je opatřena podpisem [jméno FO], předsedou představenstva žalované. Soud prvního stupně učinil závěr o tom, že tato listina je zmatečná, nadepsána je jako výpověď podle § 52 písm. h) zákoníku práce, v textu listiny je však uveden odkaz na ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Každé z těchto zákonných ustanovení upravuje jiný důvod skončení pracovního poměru a jinou intenzitu porušení povinností. Z obsahu listiny vyplývá, že pracovní poměr je s žalobcem rušen bez výpovědní doby k témuž dni, ke kterému mu byla listina předána a podle soudu důvody zrušení pracovního poměru s žalobcem nejsou uvedeny zcela určitě a jednoznačně. Soud se pokusil odstranit neurčitost uvedeného právního jednání s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, uzavřel, že každý projev vůle se vykládá podle úmyslu jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) pozná nebo o něm musela vědět. Není-li možné úmysl jednajícího zjistit, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je určen. Přihlédnout je třeba i k tomu, co projevu vůle předcházelo a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají. Projev vůle může směřovat pouze k objasnění obsahu projevu vůle, to je ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou zaměstnavatel či zaměstnanec neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání. Soud prvního stupněm za účelem pokusu o odstranění nejasností v písemném textu smlouvy provedl výklad právního jednání, k tomu vyslechl nejen žalobce, ale také jeho nadřízené, předsedu představenstva [jméno FO] svědky [jméno FO] a [jméno FO]. Výpovědi těchto osob považuje za věrohodné, uvedené osoby vypovídaly logicky a souvisle, obsah jejich výpovědí se nijak zvlášť neliší, pokud jde o způsob, jakým byl s žalobcem ukončen pracovní poměr. Soud prvního stupně vyložil, že co do způsobu ukončení pracovního poměru se nejedná o výpověď, ale o okamžité zrušení pracovního poměru, z textu listiny, na základě které byl se žalobcem zrušen pracovní poměr vyplývá, že pracovní poměr byl zrušen bez výpovědní doby, k témuž dni, kdy byla žalobci uvedená listina předána a z výpovědi svědka [jméno FO], který text listiny sepisoval vyplynulo, že úmyslem žalované bylo zrušit s žalobcem pracovní poměr okamžitě, bez uplynutí výpovědní doby. I žalobce vnímá formu zrušení pracovního poměru jako okamžité zrušení pracovního poměru, což vyplývá i z tvrzení uvedených v žalobě a formulace žalobního petitu. Soud se pokusil odstranit formou výkladu i nejasnosti ohledně důvodů uvedených v textu listiny s tím, že ve smyslu ustanovení § 60 zákoníku práce i judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019) je zaměstnavatel povinen jednoznačně identifikovat to jednání zaměstnance, které považuje za porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, tedy časově, věcně a místně je vymezit tak, aby bylo jednoznačné a nezaměnitelné. Při posouzení, zda popsané jednání dosahuje zákonem požadované intenzity, vychází z takto identifikovaného skutku a dále bere v potaz i další okolnosti konkrétního případu, které již ve všech podrobnostech být popsány nemusí. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru však musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který ze zákonem stanovených důvodů byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován. Pouze taková konkretizace důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl pracovní poměr zrušen okamžitě, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Výklad projevu vůle co do stanoveného důvodu okamžitého zrušení může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, to znamená ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník v době, kdy jednání činil, neměl, nebo ji sice měl, ale neprojevil ji. Soud prvního stupně zjistil, že při předání listiny ze dne 16.3.2023, na základě které byl s žalobcem zrušen pracovní poměr, nebylo žalobci vysvětleno nic nad rámec toho, co je uvedeno v textu listiny. Tato skutečnost vyplynula nejen z účastnické výpovědi žalobce, ale také z výpovědi svědka [jméno FO], který listinu sepisoval a následně i žalobci předal. Pokud jde o první z důvodů zrušení pracovního poměru s žalobcem, to je nedoložení pozitivního testu na covid, který žalobce nahlásil svému nadřízenému, po návratu do zaměstnání s tím, že práce z domova mu byla umožněna jen kvůli covidu, má soud za to, že se nejedná o zcela jasné a určité vymezení důvodu. Není zjevné, jaký konkrétní test na covid měl žalobce doložit (zda mělo jít o test PCR či antigenní), nebo zda se mělo jednat o doložení již doloženého testu dalšími skutečnostmi, které by byly v očích žalované průkaznější. Podle soudu chybí také časové vymezení tohoto důvodu, to je kdy konkrétně měl žalobce nahlásit, že má covid a v jakém období měl v souvislosti s tímto být nepřítomen v práci. Uvedené nejasnosti se soudu nepodařilo odstranit výkladem, neboť při předání listiny, na základě které byl s žalobcem zrušen pracovní poměr mu nic bližšího nad rámec listiny vysvětleno nebylo. Z provedeného dokazování vyplynulo, že uvedený důvod se týká nepřítomnosti žalobce v práci v období od 6.2. do 15.2.2023, kdy žalobce zaslal svému nadřízenému [jméno FO] prostřednictvím mobilu fotografii, na které je zachycen antigenní test s pozitivním výsledkem na onemocnění covid-19 a textem „Zdar chlapci, vypadá to, že se teďko 10 dní neuvidíme. Ráno jsem si ještě myslel, že je to kocovina. Každopádně jsem to musel chytnout už někdy minulý týden, testujte, testujte, testujte“. Podle soudu nelze konstatovat, že by žalobce test na covid-19 nedoložil, svému nadřízenému zaslal fotografii testu. Tato zpráva se nadřízeným žalobce jevila jako nedostatečně průkazná, neboť z ní nebylo možné dovodit, zda se jedná o test žalobce, a nikoliv o test třetí osoby. Z provedeného dokazování ale vyplynulo, že žalobce byl svými nadřízenými vyzván k doložení toho, že skutečně onemocněl covidem 19 až po návratu do zaměstnání. Z dokazování nevyplynulo, že by zaměstnanci žalované, včetně žalobce, byli seznámeni s tím, že v případě, kdy onemocní covidem 19, musí toto prokazovat nějakými konkrétními listinami. Z výpovědi [jméno FO], nadřízeného žalobce, nelze učinit závěr o tom, že by žalobce upozorňoval v době, kdy onemocněl, na to, že musí uvedenou fotokopii samotestu doložit dalšími listinami. Podle soudu nelze mít za to, že by si žalobce v době, kdy zasílal předmětnou fotografii se samotestem, byl nebo mohl být vědom toho, že tuto fotografii spolu s obsahem zprávy, považuje žalovaná za nedostatečně průkaznou a že ji bude po návratu do práce požadovat doložit ještě nějakými průkaznějšími důkazy. Podle soudu není ani zjevné, jakým konkrétním způsobem měl žalobce své onemocnění doložit, když k tomu byl vyzván až po návratu do zaměstnání, tedy v době, kdy již byl zdravý a kdy neměl možnost uvedené onemocnění prokázat. Pokud jde o druhý důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, to je opakované neplnění pracovních povinností a nařízení svého nadřízeného tak podle soudu tento důvod byl žalovanou vymezen zcela neurčitě. Při předání listiny nebylo žalobci nic bližšího vysvětleno. Z listiny nelze dovodit žádné konkrétní porušení či neplnění pracovních povinností nebo nařízení nadřízeného, není zjevné, kdo, kdy a jaké konkrétní pokyny žalobci dál a v čem konkrétně je spatřováno jejich neplnění. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobce byl kdykoliv před předáním listiny okamžitého zrušení pracovního poměru jednoznačně seznámen s tím, co konkrétně je tím neplněním pracovních povinností a nařízení nadřízeného, pro které byl s ním zrušen pracovní poměr. Předseda představenstva žalované [jméno FO] ani svědci, nadřízení žalobce, [jméno FO] a [jméno FO], se nebyli schopni vyjádřit k tomu, že by žalobce byl některým z nich seznámen před okamžitým zrušením pracovního poměru s tím, že pracovní poměr s ním bude zrušen formou okamžitého zrušení z těch či oněch konkrétních důvodů. Není tedy podstatné, zda žalobce nějakou pracovní povinnost skutečně porušil nebo zda nějaký pokyn nesplnil, zda nedodržoval docházku, či zda skutečně odmítl splnit pokyn nadřízeného. Podstatné je, že ve vztahu k žalobci nikdy nebylo žalovanou dostatečně jednoznačně projeveno to, co žalovanou vedlo k okamžitému zrušení pracovního poměru s žalobcem. Soud v rámci výkladu nemůže nahrazovat či doplňovat vůli, kterou žalovaná v době zrušení pracovního poměru s žalobcem buď vůbec neměla, nebo sice měla, ale ve vztahu k žalobci ji dostatečně neprojevila. Neurčitost druhého z důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru tak nelze odstranit výkladem. Důvody okamžitého zrušení pracovního poměru nebyly podle soudu žalovanou na listině, okamžitém zrušení pracovního poměru, vymezeny dostatečně určitě tak, aby v souladu s § 60 zákoníku práce nebyly zaměnitelné za jiné. Neurčitost nebylo možné odstranit výkladem, a proto je třeba považovat okamžité zrušení pracovního poměru s žalobcem na základě listiny ze dne 16.3.2023 za neplatné. Soud prvního stupně pro nadbytečnost neprovedl výslech svědka [jméno FO], s nímž podle tvrzení žalobce byl ukončen pracovní poměr obdobným způsobem, pro nadbytečnost nedokazoval ani, zda bylo vůlí žalobce být nadále zaměstnán u žalované, neboť tyto skutečnosti nemají vliv na rozhodnutí soudu. Bylo povinností žalované vymezit důvody okamžitého zrušení pracovního poměru s žalobcem natolik dostatečně, aby takové vymezení splňovalo podmínky § 60 zákoníku práce a pokud tak žalovaná neučinila, je zcela bez významu, zda žalobce měl či neměl vůli být u žalované zaměstnán a bez významu je i to, zda byl obdobným způsobem zrušen ze strany žalované pracovní poměr jiného zaměstnance. O nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně sestávající se ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z nákladů za právní zastoupení žalobce.

2. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalovaná s tím, že soud nepřihlédl k námitkám žalované, že žalobce již nejméně od listopadu 2023/prosinec 2023 pojal záměr od žalované odejít, jelikož předseda představenstva žalované neakceptoval jeho finanční požadavky a že podle toho se žalobce také začal chovat tak, aby si vynutil svůj odchod od žalované s vyplacením odstupného, což žalovaná neakceptovala. Z evidence pracovní doby, je patrné, že v období od 1.2. až 16.3.2023 žalobce na pracovišti z různých důvodů prakticky nebyl, ani jeden z povolených důvodů home office přitom nedoložil a na home office prakticky nepracoval, odmítal plnit pracovní úkoly. V prosinci 2022 žalobce nebyl na pracovišti z různých důvodů 12 pracovních dnů a důvody absence dodatečně bez souhlasu zaměstnavatele zhojoval s účetní bez souhlasu žalované. Z dokazování vyplynulo, že žalobce byl vyzýván žalovanou k tomu, aby doložil důvod onemocnění covidem, pro který mu byl povolen home office, což žalobce nedoložil. Svědek [jméno FO] potvrdil, že k tomu žalobce vyzýval, že chtěli, aby doložil, že skutečně nemocen byl, což však nedoložil. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce poslal svědkovi [jméno FO] pouze neprůkaznou fotografii, na které byl vyfocen jakýsi antigenní test, žalovaná důvodně pojala podezření, že žalobce onemocnění pouze předstíral v duchu svého plánu, kdy se mu již pro žalovanou nechtělo pracovat a chtěl si vynutit odchod s přiznáním odstupného. Nebyl schopen doložit cokoliv, co by to potvrzovalo, evidentně nenavštívil lékaře, nekoupil si jakékoliv léky, nekontaktoval lékaře. Žalovaná je přesvědčena, že pokud by žalobce skutečně onemocněl covidem a bylo mu tak špatně, jak uvádí, byl by nemoc schopen doložit. Žalobce byl na nedoložení nemoci upozorňován, přesto se zakrátko situace opakovala, žalobci byl opět povolen home office, opět nemoc jako důvod nedoložil. Žalovaná důvodně dospěla k závěru, že ji žalobce opakovaně uvedl v omyl, předstíral onemocnění, aby nemusel být v práci, kdy už prokazatelně být nechtěl. Žalovaná navrhla důkaz výpovědí nového zaměstnavatele žalobce a doklady o novém zaměstnání, kdy podle žalované se ještě žalobce v době pracovního poměru u žalované domlouval na novém zaměstnání. Z výpovědí svědka [jméno FO] a [jméno FO] a z účastnické výpovědi předsedy představenstva vyplynulo, že žalobce opakovaně nesplnil své povinnosti a úkoly zadávané mu předsedou představenstva, výslovně je odmítal opakovaně plnit s tím, že zadaný úkol plnit nebude. Žalovaná musela ukončit v důsledku chování žalobce významný nový projekt, protože žalobce byl kromě předsedy představenstva žalované jediný, kdo na tom mohl pracovat. Otevřené odmítání plnění zadaných úkolů a faktické ignorování zaměstnavatele je důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru bez dalšího. Poukazuje-li soud prvního stupně na skutečnost, že žalobce nebyl před okamžitým zrušením na možnost okamžitého zrušení pracovního poměru upozorňován, tak toto není podmínkou a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobci konkrétní důvody, pro které je s ním pracovní poměr rušen, byly sděleny a byl na ně opakovaně upozorňován. Upozornění na možnost okamžitého zrušení pracovního poměru nebylo podmínkou jeho ukončení. Podle žalované nelze přehlédnout ani to, že žalobce měl v práci řadu absencí, které si potom dodatečně zhojoval bez souhlasu zaměstnavatele s účetní.

3. Žalobce sdílel závěr soudu prvního stupně o tom, že důvod okamžitého zrušení spočívající v neplnění pracovních úkolů a pokynů zaměstnavatele nebyl žalovanou řádně specifikován a ani po provedení výslechů svědků, kteří byli „hybateli“ daného postupu, nebylo možno dovodit, v čem mělo neplnění pracovních úkolů a pokynů nadřízeného spočívat, když ani nadřízený žalobce nebyl schopen říci, jaké pokyny žalobci uděloval. Domáhal-li se žalobce zvýšení mzdy, jednalo se o zcela standardní žádost o zvýšení. Absence žalobce v práci byly vždy odůvodněné jeho nemocí, ošetřováním člena rodiny či dovolenou. Pokud jde o důvod spočívající v nedoložení testu na covid, i v této části žalobce souhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně. Žalovanou byl nový test na covid vyžadován ex post, což není možné. Pokud by však bylo na straně žalobce shledáno nesplnění pokynu nadřízeného, pak by bylo třeba zkoumat i míru intenzity tohoto porušení, která v daném případě není tak vysoká, aby mohla vést k okamžitému zrušení pracovního poměru 4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shledal, že odvolání žalované má náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř. Jako odvolací důvod je žalovanou uveden odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o.s.ř. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212, 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně lze potvrdit podle ustanovení § 219 o.s.ř.

5. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zákoníku práce výjimečným opatřením. K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.11.2016 sp. zn. 21 Cdo 5727/2015). Podle ustavení § 60 zákoníku práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží. Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu učinil správný závěr o tom, že v okamžitém zrušení pracovního poměru je zaměstnavatel povinen jednoznačně identifikovat to jednání zaměstnance, které zaměstnavatel považuje za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, tedy časově, věcně a místně je vymezit tak, aby bylo jednoznačné a nezaměnitelné. Při posouzení, zda popsané jednání dosahuje zákonem vyžadované intenzity, soud sice vychází z takto identifikovaného skutku, avšak bere v potaz i další okolnosti konkrétního případu, které již popsány být nemusí, respektive nemusí být popsány ve všech podrobnostech, osoba zaměstnance, jeho dosavadní postoj k plnění pracovních úkolů, doba a situace, v nichž došlo k porušení pracovních povinností, míra zavinění zaměstnance, důsledek porušení pracovních povinnosti pro zaměstnavatele (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019). Odvolací soud, pokud jde o důvod spočívající v opakovaném neplnění pracovních povinností a nařízení nadřízeného zcela sdílí závěr soudu prvního stupně o neurčitosti této části projevu vůle, kterou se nepodařilo odstranit ani výkladem. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musel-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o.z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Soud prvního stupně učinil správný závěr o tom, že při výkladu právního jednání nemůže nahrazovat či doplňovat vůli, kterou jednající neměl, nebo sice měl a neprojevil ji. Žalovaná v listině, kterou ukončovala pracovní poměr žalovaného a která byla soudem prvního stupně správně posouzena jako okamžité zrušení pracovního poměru, jednání, které zaměstnavatel považuje za porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, slovně, věcně ani místně nevymezila tak, aby bylo jednoznačné a nezaměnitelné. Ani výkladem projevu vůle se nepodařilo zjistit, proč bylo žalobci okamžité zrušení pracovního poměru dáno, a že by úmysl žalované a důvody okamžitého zrušení byly žalobci nejpozději při doručování výpovědi známy. Soud prvního stupně učinil správný závěr o tom, že z dokazování nevyplynulo, že by žalobce byl před předáním okamžitého zrušení pracovního poměru seznámen s tím, jaké opakované neplnění pracovních povinností a nařízení nadřízeného mu je vytýkáno a bylo důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru.

6. Pokud jde o důvod spočívající v nedoložení pozitivního testu na covid, který žalobce nahlásil svému nadřízenému, po návratu do zaměstnání, tak odvolací soud je toho názoru, že neurčitost tohoto důvodu se výkladem podařilo odstranit. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl nepřítomen v práci v období od 6.2. do 15.2.2023, kdy zaslal svému nadřízenému [jméno FO] prostřednictvím mobilu fotografii, na které je zachycen antigenní test s pozitivním výsledkem. Na základě takto doloženého pozitivního testu byla žalobci umožněna práce z domova. Až po návratu do zaměstnání byl žalobce svými nadřízenými vyzván k doložení toho, že skutečně onemocněl covidem 19. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce byl nadřízeným seznámen, v době, kdy onemocněl a kdy si mohl jiný test obstarat, že covid-19, jímž žalobce onemocněl, je třeba doložit dalšími listinami, dalším testem. Byl-li k doložení listin, testu na covid, vyzýván až po vyléčení, tedy v době, kdy již test nemohl obstarat, nemůže být toto nedoložení pozitivního testu na covid porušením pracovních povinností žalobce.

7. S ohledem na shora uvedené je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř. Bylo-li shledáno okamžité zrušení pracovního poměru neplatné zčásti pro neurčitost právního jednání a zčásti proto, že nebylo shledáno porušení povinnosti žalobce, bylo nadbytečné provádět důkazy, které by vedly k posouzení intenzity tohoto porušení. Pokud žalovaná namítá, že upozornění na možnost okamžitého zrušení pracovního poměru není podle zákoníku práce podmínkou pro okamžité zrušení pracovního poměru, lze s tímto naprosto souhlasit, soud prvního stupně však jako důvod neplatnosti neshledal to, že by žalobce nebyl na možnost okamžitého zrušení pracovního poměru upozorňován, ale skutečnost, že ani v době, kdy mu bylo okamžité zrušení pracovního poměru doručováno, nebyl žalobce jednoznačně seznámen, kdy a jaké konkrétní pokyny porušil a jaké pracovní povinnosti nesplnil, což vyplynulo z výpovědi předsedy představenstva [jméno FO] i svědků [jméno FO] a [jméno FO].

8. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce měl v odvolacím řízení úspěch a žalovaná je tedy povinna mu zaplatit náklady odvolacího řízení, které se sestávají z odměny za 1 úkon právní služby ve výši 2 500 Kč podle ustanovení § 9 odst. 3 písmeno a) ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále jedné náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 citované vyhlášky a 21 % DPH ve výši 588 Kč. Náklady odvolacího řízení tak celkem dosahují částky 3 388 Kč.