19 Co 71/2022-380

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Hráchové a soudců Mgr. Miroslava Nováka a JUDr. Pavly Havlíkové ve věci žalobkyň: a) Ing. [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] b) Ing. [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] obě zastoupeny advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemků, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 2. prosince 2021, č. j. 14 C 163/2020-346, ve spojení s usnesením ze dne 31. ledna 2022, č. j. 14 C 163/2020-359, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ad a) [částka] a žalobkyni ad b) [částka] k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak se rozsudek ve výrocích II. a IV. ve znění samostatného usnesení potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ad a) a žalobkyni ad b) každé z nich na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Nymburce (dále jen„ soud prvého stupně“) shora označeným usnesením zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhaly nahrazení projevu vůle k převodu pozemků parc. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Loveč, parc. [číslo] v k. ú. a obci [obec], parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], obec Kněžice, parc. [číslo] parc. 460 v k. ú. a obci [obec], parc. [číslo] [číslo] [číslo] v k. ú. a obci [obec]. Dále výrokem II. nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemku ve vlastnictví státu, jejíž text pojal do tohoto výroku. Převod se týkal pozemku parc. [číslo] v k. ú. a obci [obec]. Výrokem III. pak uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyním na nákladech řízení [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem IV. uložil žalované povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Nymburce náhradu nákladů řízení s tím, že jejich výše bude určena v samostatném usnesení. Usnesením ze dne 31. 1. 2022, č. j. 14 C 163/2020-359 pak soud stanovil tyto náklady státu ve výši [částka]. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že obě žalobkyně se domáhaly u soudu nahrazení projevu vůle žalované k převodu řady pozemků, když v průběhu řízení částečně vzaly co do rozsahu nahrazení vůle ohledně některých pozemků žalobu zpět. Žalobkyně v řízení tvrdily a prokazovaly, že jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., že právní předchůdce žalované i žalovaná sama postupuje při uspokojení nároku žalobkyň svévolně a liknavě, když jejich nárok dosud nebyl vypořádán. Žalobkyním podle rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy č. j. PÚ 7262/92 ze dne 29. 9. 2000 a č. j. PÚ 7262/92/2 ze dne 20. 12. 2000 byla přiznána náhrada za nevydané pozemky v k. ú. [část obce], [obec] a [část obce] v celkové výměře 12 116 m. [anonymizováno] převážná výměra pozemků byla už v době přechodu na stát charakteru stavebního, pak výše restitučního nároku žalobkyň je evidována žalovanou v podstatně nižší částce. Žalobkyně proto nechaly ocenit znalecky Ing. [příjmení] hodnotu nevydaných pozemků. Výše restitučního nároku podle tohoto posouzení činí [částka] pro každou z nich. Tento nárok žalovaná neuznává. Proto žalobkyně vyzvaly dopisem z [datum] žalovanou k přecenění jejich nároku a učinění odpovídající nabídky náhradních pozemků. To žalovaná odmítala. [příjmení] žalované proti žalobě spočívala v tom, že nárok na přecenění pozemků je promlčen, když žalobkyně se mohly domáhat přecenění tohoto nároku mnohem dříve a ne až v roce 2018. V průběhu řízení pak žalovaná přistoupila sama k přecenění nároku žalobkyň a po odpočtu částečného uspokojení nároku a postoupení části nároku žalobkyně ad a) nyní žalovaná eviduje nárok žalobkyně ad a) v částce [částka] a žalobkyně ad b) v částce [částka]. Rovněž popírala, že by vůči žalobkyním postupovala v dané věci svévolně a liknavě. Soud po provedeném dokazování zjistil, že na základě rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy z [datum], sp. zn. PÚ [číslo] jsou žalobkyně oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Bylo rozhodnuto, že nejsou vlastnicemi každá do výše ideální poloviny pozemků parc. [číslo] vše v k. ú. [část obce], pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce], pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] a dále pozemků parc. [číslo] v k. ú. [část obce] (správně u těchto pozemků jen v rozsahu ideální [číslo]). Za tyto pozemky jim přísluší náhrada podle zákona o půdě. Dalším rozhodnutím téhož správního orgánu z [datum] sp. zn. PÚ [číslo], pak obě žalobkyně byly uznány jako osoby oprávněné a bylo rozhodnuto, že nejsou vlastnicemi každá v rozsahu jedné ideální poloviny (správně [číslo]) pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] a za tento pozemek jim přísluší náhrada. Dne [datum] byla uzavřena smlouva o převodu pozemků mezi účastnicemi a v tomto rozsahu došlo k vypořádání nároků žalobkyň v částce [částka] pro každou z nich. Smlouvou o postoupení pohledávky mezi žalobkyní ad b) a MUDr. [jméno] [příjmení] došlo k postoupení pohledávky v částce [částka] ze žalované na MUDr. [příjmení]. K prokázání výše restitučního nároku žalobkyně předložily znalecký posudek Ing. [jméno] [příjmení] z [datum], v němž znalkyně dospěla k závěru, že nevydané pozemky mají hodnotu [částka]. Při zpracování posudku vycházela znalkyně ze směrného územního plánu z roku 1948, který však nebyl schválen. Závěry svého znaleckého posudku pak znalkyně obhájila při jednání soudu, a to včetně dodatku k tomuto posudku ze dne [datum], který si soud vyžádal. Soud neprovedl a zamítl jako nadbytečný důkaz stavebně technickou dokumentací a revizním znaleckým posudkem k posudku Ing. [příjmení], nedoplnil dokazování navrženým důkazem – znaleckým posudkem Ing. [příjmení], který si vyžádal žalovaná strana, neboť tento důkaz vyhodnotil jako důkaz navržený v rozporu s § 118b odst. 1 o. s. ř. Ačkoliv mezi účastníky byla sporná výše restitučního nároku, pak soud měl za to, že je možno vycházet ze znaleckého posudku Ing. [příjmení], která své závěry náležitě obhájila a zdůvodnila, ocenila jednotlivé pozemky jako stavební, a to na základě plánovací dokumentace z roku 1929 a postupovala tak v souladu s ustálenou judikaturou, na kterou soud v odůvodnění poukázal. Závěr znalkyně o tom, že jako stavební je na místě posoudit i pozemky, které již v době převodu na stát byly zastavěné, pak shledal suod správným. Za této situace pak podle ocenění znalkyně připadá na každou z žalobkyň hodnota nevydaných pozemků v částce [částka]. Pokud se žalovaná bránila tvrzené svévoli a liknavosti postupu ve vztahu k žalobkyním, pak soud na straně žalované takový postup shledal, neboť ačkoliv bylo rozhodnuto o nároku žalobkyň v roce 2000 a téhož roku žalobkyně vůči žalované vznesly námitky ohledně charakteru předmětných pozemků, jakož požadavek na přecenění pozemků v roce 2018, pak žalovaná opakovaně jejich uplatněný nárok odmítala přecenit s tím, že neodpovídá nároku evidovanému u žalované. Pokud jde o hodnotu vhodného pozemku v k. ú. [obec], pak mezi účastníky nebylo sporné, že hodnota tohoto pozemku je [částka]. Soud nárok žalobkyň posoudil podle § 4 odst. 1, § 11a odst. 1 zákona o půdě a podle § 28a zákona o půdě. Požadavek žalobkyň na převedení pozemku ve vlastnictví žalované mimo veřejnou nabídku pak vyhodnotil jako legitimní, když jednání žalované vykazuje vůči žalobkyním znaky libovůle a liknavosti. Podle soudní praxe je postup přinejmenším liknavý až svévolný tam, kde bez ospravedlnitelného důvodů žalovaná stěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků. Děje se tak při nesprávném ohodnocení nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků. Restituční nárok žalobkyň byl v rámci veřejné nabídky uspokojen pouze v částce [částka] pro každou z nich, ačkoliv se opakovaně účastnily veřejných nabídek v roce 2005 a několika nabídek v roce 2018, avšak s malým úspěchem. V řízení pak žalobkyně prokázaly, že jejich restituční nárok nebyl dlouhodobě uspokojen. Liknavost a libovůle jednání žalované pak je třeba spatřovat v tom, že žalovaná po dlouhou dobu, a to až do dubna 2021 evidovala nárok žalobkyň v částce [částka] pro žalobkyni ad a) a ve výši [částka] pro žalobkyni ad b). Tímto postupem fakticky znemožnila žalobkyním, aby svůj nárok řádně uspokojily prostřednictvím veřejných nabídek, neboť po dobu co žalovaná odmítala nárok přecenit, se tyto nemohly účastnit odpovídajících veřejných nabídek. Pokud žalovaná uplatnila námitku promlčení nároku na přecenění, pak v tomto směru tuto námitku neshledal soud opodstatněnou a poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1190/2020, v němž soud vyjádřil závěr, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba jí nehodlá plnit. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, v němž soud dovodil, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení. Neshledal proto důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou také i z toho důvodu, že ocenění pozemků jako stavebních se žalobkyně opakovaně domáhaly již od roku 2000. Za této situace soud dospěl k tomu závěru, že byly splněny veškeré předpoklady pro uzavření dohody o bezúplatném převodu podle § 11 odst. 2 zákona o půdě. Nahradil proto projev vůle žalované k uzavření dohody o převodu konkrétního pozemku a žalobě vyhověl. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když nepřihlížel k tomu, že řízení o žalobě bylo částečně zastaveno, neboť výběr náhradních pozemků je nyní již obtížný, je omezen jejich počtem i existencí zákonných překážek nebo důvodů nevhodnosti, které předem oprávněné osoby nemohly znát. Výše nákladů řízení byla stanovena částkou [částka], které se sestávaly ze sedmi úkonů právní služby po [částka] za každý úkon, z paušální náhrady za těchto 7 úkonů po [částka], z cestovních náhrad v celkové výši [částka] přiznaných v souladu s vyhláškou [číslo] 2019 a vyhláškou [číslo] 2021 za 3 jízdy ve dnech [číslo] 2020, [datum] a [datum] a dále z náhrady za ztrátu na čase 3 x [částka] Náklady státu ve výši [částka] představující znalečné za zpracování dodatku posudku a za dvě účasti znalkyně u soudu pak uložil podle výsledku řízení k úhradě žalované.

2. Proti rozsudku soudu prvého stupně včetně usnesení podala žalovaná včasné odvolání. Soudu vytýkala, že hodnocení jednotlivých důkazů nebylo provedeno správně, některé navržené důkazy ze strany žalované nebyly provedeny vůbec. Za této situace soud dospěl k nesprávnému závěru, především pokud jde o posouzení výše nároku žalobkyň, rovněž nesprávně se vypořádal s námitkou promlčení nároku na přecenění a nesprávně uvedl i podíly na nevydaných pozemcích. Za stěžejní otázku pokládala žalovaná ocenění restitučního nároku za pozemky nevydané, když posudku Ing. [příjmení] vytýkala, že byl zpracován na základě neschválené územně plánovací dokumentace, na což žalovaná upozorňovala. Jednalo se o pozemky nevydané ve velkých výměrách, kde jako stavební měly být oceněny pouze ty, nacházející se skutečně pod stavbami a ty, na kterých byla konkrétní výstavba jednoznačně plánována. Soudu dále vytýkala, že se nezabýval oceněním, které předložila žalovaná, znalce k tomuto ocenění nevyslechl s tím, že návrh na doplnění dokazování a posudek byl doručen až po koncentraci. I přesto se měl soud tímto novým oceněním zabývat. Nesouhlasila ani s vyřešením otázky promlčení nároku na přecenění, když z hlediska právní jistoty je nezbytné podle odvolatelky připustit, že i nárok na přecenění restitučního nároku podléhá promlčení. Setrvala na tom, že žalobkyně byly nečinné po dobu téměř 18 let a po tak dlouhé době by měl být nárok promlčen. Poukazovala na konkrétní rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, který se promlčením nároku na přecenění věcně zabýval a shledal ho důvodným. Nesouhlasila ani se závěrem o liknavosti a svévoli žalované vůči žalobkyním, když žalobkyně měly po celou řadu let možnost svůj nárok uspokojit, měly možnost situaci řešit v přiměřené době, a proto pokud až v roce 2018 žalovaná projevila nesouhlas s oceněním nároku, nemohla být vůči nim po řadu let v jednání liknavá a svévolná. Navrhla proto, aby rozsudek soudu prvého stupně byl změněn tak, že se žaloba zcela zamítá, a to pro promlčení nároku. Pokud by se soud s názorem o promlčení nároku neztotožnil, navrhla, aby rozsudek byl změněn tak, že bude určeno, že výše neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně ad a) činí [částka] a nároku žalobkyně ad b) [částka].

3. Na podané odvolání reagovaly žalobkyně vyjádřením, v němž navrhly shodně, aby byl rozsudek jako věcně správný potvrzen. Poukazovaly na to, že v mezidobí bylo rozhodnuto o jejich nároku rozsudkem Okresního soudu v Chebu č. j. 13 C 50/2018-326 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 44/2022-353. Z obsahu spisu Okresního soudu v Chebu plyne, že se žalobkyně dlouhodobě neúspěšně domáhaly ocenění restitučního nároku, což žalovaná odmítla a teprve u jednání u Okresního soudu v Chebu dne [datum] sdělila žalobkyním, že jejich restituční nárok přecenila, avšak na nižší částku, než jakou požadovaly žalobkyně. Již tím podle žalobkyň sama žalovaná deklarovala, že byl jejich restituční nárok po dlouhá léta nesprávně evidován a že se žalobkyně tak nemohly účastnit veřejných nabídek o náhradní pozemky. Pokud byly žalobkyně dříve z veřejných nabídek vyloučeny z důvodů nedostatečného restitučního nároku, došlo k vyloučení v rozporu se zákonem a žalobkyně tak byly diskriminovány. Do současné doby restituční nárok žalobkyň byl uspokojen pouze částečně v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Chebu. V současnosti stále mají dostatečně vysoký nevypořádaný restituční nárok. K podanému vyjádření pak připojily rozsudky Okresního soudu v Chebu ze dne [datum] a Krajského soudu v Plzni ze dne [datum].

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo v souladu s ustanovením § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“).

5. Odvolání žalované neshledal odvolací soud zásadně důvodným, dílčím způsobem shledal nesprávnost závislého výroku o nákladech řízení.

6. Skutková zjištění soudu prvého stupně, na kterých vystavil své vyhovující rozhodnutí, zásadním způsobem žalována jako odvolatelka nezpochybnila. Je pravda, že dvě rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, o které opíraly žalobkyně svůj restituční nárok, soud prvého stupně dílčím způsobem nesprávně vyhodnotil, neboť podle rozhodnutí sp. zn. PÚ [číslo] z [datum] bylo rozhodnuto o tom, že obě žalobkyně nejsou vlastníky v rozsahu jedné ideální poloviny konkrétních pozemků v k. ú. [část obce], [část obce] a [obec] a dále nejsou spoluvlastníky v rozsahu jedné ideální dvanáctiny každá pozemků v k. ú. [část obce]. Pokud jde o rozhodnutí z [datum] sp. zn. PÚ [číslo], pak tam rovněž bylo rozhodnuto, že žalobkyně jako oprávněné osoby nejsou vlastníky v rozsahu každá jedné ideální dvanáctiny konkrétního pozemku v k. ú. [obec]. Pokud v tomto směru v odůvodnění rozsudku (bod 5 a 6) jsou uvedeny nesprávně podíly na některých pozemcích, pak to na věcné správnosti napadeného rozhodnutí žádný vliv nemá, neboť základem pro ocenění nevydaných pozemků byl znalecký posudek Ing. [příjmení], která správně zohledňovala obsah správních rozhodnutí, a tedy přihlédla k tomu, že u některých pozemků náležel žalobkyním nárok pouze každé na jednu ideální dvanáctinu za nevydané pozemky. V řízení bylo prokázáno, že již v roce 2000, tedy krátce po vydání správních rozhodnutí, požádaly žalobkyně dopisem ze dne 29. 11. o přecenění nároku za nevydané pozemky, avšak bezvýsledně. Opakovaně proto uplatnily své nároky na přecenění pozemků v roce 2018 a to poté, co měly k dispozici již znalecký posudek. Postoj žalované k výši restitučního nároku pak ještě [datum], tedy po podání žaloby, je zcela nesouladný, jak vyplývá z vyjádření žalované k podané žalobě. I tam žalovaná trvá na tom, že výše restitučního nároku je pouze [částka] pro žalobkyni ad a) a [částka] pro žalobkyni ad b). Nesouhlasné stanovisko žalované k přecenění je zřejmé i z postoje k znaleckému posudku Ing. [příjmení], který vyplývá z dopisu ze září 2019, kdy je způsob ocenění pozemků Ing. [příjmení] jednoznačně jako nesprávný kritizován. Za této situace při nesporném závěru, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami a že jejich nároky nebyly dosud zcela vypořádány, je v souladu s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu ten závěr soudu prvého stupně o postupu žalované jako liknavém a svévolném vůči žalobkyním, spočívající v tom, že ta setrvávala na původním ocenění nároků žalobkyň, odmítala provést přecenění jejich nároků a to i poté, co byla seznámena v roce 2019 se znaleckým posudkem Ing. [příjmení], s nímž sice nesouhlasila, avšak již tento důkaz měl být žalované přinejmenším impulzem pro případnou revizi svého dosavadního postoje k výši restitučního nároku. Pokud za této situace setrvala žalovaná na svých původních stanoviscích, pak je nepochybně nutno takový postoj posoudit jako liknavý a svévolný a postup žalobkyň, které se obrátily na soud ve snaze uspokojit své nároky mimo cestu veřejných nabídek, za legitimní. V tomto směru odvolací soud poukazuje na velice podrobné zdůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně pod bodem 28 až 30 napadeného rozhodnutí, včetně odkazu na přiléhavou judikaturu dovolacího i Ústavního soudu. Ostatně liknavost a svévole spočívající v tom, že žalovaná setrvávala dlouhodobě (fakticky od prvého impulsu na přecenění restitučních nároků) na svých stanoviscích a možnost přecenění odmítala, je prokázána o to více, že nakonec žalovaná (až po vyvolání řízení u Okresního soudu v Chebu v roce 2018 a u zdejšího soudu v roce 2020) přistoupila k přecenění nevydaných pozemků vlastním znaleckým posudkem z [datum] znalce ing. [příjmení], čímž své předchozí postoje o správnosti původního ocenění restitučních nároků popřela. Odvolací soud rovněž neshledal důvodnou a opodstatněnou námitku žalované o promlčení nároku na přecenění, když tato námitka byla opakovaně uplatněna v průběhu řízení, a žalovaná se jí dovolávala, aniž však náležitě objasnila, proč by v daném případě měla být tato otázka vyřešena v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, tedy především v rozporu s názorem vysloveným opakovaně dovolacím soudem, a zejména v určitém shrnujícím rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1723/2020, na které rovněž správně soud prvého stupně již ve svém rozhodnutí poukázal. Polemika žalované s právním názorem soudu prvého stupně o tom, že je třeba pro právní jistotu posoudit nárok na přecenění za promlčený, pak vychází pouze z toho, že žalovaná s tímto právním názorem nesouhlasí, aniž by však věcnými argumenty přispěla k přesvědčivému vysvětlení důvodu, proč je závěr o tom, že nárok na přecenění není samostatným majetkovým právem a tedy nepodléhá promlčení, nesprávný.

7. Lze souhlasit s odvolatelkou v tom názoru, že byl chybný procesní postup soudu, pokud ten dospěl k tomu závěru, že návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem Ing. [příjmení] žalovaná učinila až po koncentraci řízení. Ve skutečnosti žalovaná soudu zaslala znalecký posudek spolu s podáním ve věci samé již dne [datum] a na tento posudek a závěry včas poukazovala a současně navrhla výslech obou zpracovatelů znaleckých posudků, a to pro značný nesoulad obou posudků. Proto při jednání [datum] důvodně žalovaná očekávala, že důkaz, který včas soudu předložila, bude proveden (přinejmenším důkaz posudkem znalce ing. [příjmení]). Pokud soud nechtěl tento důkaz, který byl součástí spisu, provést, měl o tom rozhodnout usnesením tak, že tento návrh jako nadbytečný spolu s návrhem na výslech znalce, zamítne. Jeho procesní postup, kterým návrh na provedení tohoto důkazu nepřipustil, neboť žalovaná ho navrhla až poté, co bylo účastníkům dáno poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř., je tak v rozporu s obsahem spisu a s legitimním očekáváním žalované o dalším průběhu dokazování. Toto procesní pochybení soudu prvého stupně se však na věcné správnosti napadeného rozsudku projevit nemohlo. Pokud totiž žalovaná tvrdí a hodlá prokazovat (viz již její podání z [datum]), že fakticky restituční nárok žalobkyně ad a) činí pouze částku [částka] a žalobkyně ad b) [částka], čímž popírá správnost tvrzení žalobkyň o výši jejich restitučních nároků, pak se tento rozpor o výši nemohl promítnout do správnosti napadeného rozhodnutí a to již proto, že na posouzení správnosti této výše jako otázky předběžné, napadené rozhodnutí nestojí, respektive nestojí na ní přezkum odvolacím soudem. Pokud je mezi účastníky nesporné, že zatím převodem pozemků každé byl uspokojen nárok ve výši [částka] a že žalobkyně ad b) postoupila svůj částečný nárok ve výši [částka] na třetí osobu pak s při přihlédnutí k tomu, co bylo mezi účastníky před odvolacím soudem učiněno nesporným, tedy že na základě pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Chebu ve spojení s Krajským soudem v Plzni byly vydány pozemky žalobkyním každé ve výši [částka], pak to znamená, že i při správnosti závěru znaleckého posudku Ing. [příjmení], by zatím byl uspokojen restituční nárok žalobkyně ad a) ve výši [částka] a žalobkyně ad b) ve výši [částka]. To znamená, že i při variantě správnosti ocenění nevydaných pozemků žalovanou, by v tomto řízení restituční nárok zdaleka vyčerpán nebo dokonce přečerpán nebyl. Za této situace pak pro odvolací soud je nevýznamný argument žalované jako odvolatelky o nesprávném zjištění soudu o výši restitučních nároků, když nebylo třeba (po změně postoje žalované o výši nároků) řešit správnost znaleckého ocenění nevydaných pozemků jako otázky předběžné, tedy nebylo třeba ani v odvolacím řízení jednoznačně vyřešit otázku, zda ocenění znalkyní [příjmení] [příjmení] či Ing. [příjmení] je správné a proč. Podstatné a nesporné je, že i při variantě, kterou zastává žalovaná, doposud nebyly zásadním způsobem vyčerpány nároky žalobkyň a proto odvolací soud nemusel jako nadbytečnou řešit otázku správnosti ocenění nároků žalobkyň, když ji jako otázku předběžnou pro revizi napadeného rozhodnutí nepotřeboval. Za této situace se proto nemohlo setkat odvolání žalované s úspěchem, zvláště když její požadavek na určení výše neuspokojeného restitučního nároku a to ve výrokové části rozhodnutí zcela překračuje meze a předmět daného řízení, kterým je nárok na uspokojení restitučních nároků žalobkyň převodem pozemků náhradních a kde otázka výše ocenění restitučních nároků je otázkou pouze předběžnou.

8. Za této situace tedy odvolací soud shrnuje, že v řízení bylo správně prokázáno, že žalobkyně jsou osobami, na které se vztahuje restituční předpis, jsou osobami oprávněnými, a to k některým pozemkům v rozsahu jedné ideální poloviny, k některým v rozsahu jedné ideální dvanáctiny, což však oba znalci při posuzování výše restitučních nároků respektovali. Protože otázkou stěžejní nebylo pro rozhodnutí soudu prvého stupně vyřešení výše ocenění restitučního nároku (ačkoliv soud prvního stupně vyšel pouze z posudku ing. [příjmení]), neboť tyto nároky každé z žalobkyň i při variantě správnosti ocenění posudku Ing. [příjmení] by nebyly zásadním způsobem dočerpány, pak se soud touto otázkou ani v odvolacím řízení nezabýval. Správně soud prvého stupně posoudil otázku liknavosti a svévole, která ostatně vyplynula i ze samotného postoje žalované, která ještě v roce 2020 setrvala na způsobu původního ocenění, kdy teprve v průběhu řízení přistoupila k přecenění restitučních nároků žalobkyň a to zásadním způsobem z řadově několika tisíc korun na několik set tisíc korun. Je tedy zřejmé, že teprve pod tlakem soudního řízení se žalobkyně domohly změny postoje žalované k přístupu k ocenění jejich restitučních nároků. Protože nárok na přecenění promlčen nebyl, což správně soud prvého stupně ve svém rozhodnutí zdůraznil, a to i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, pak to znamená, že se žalované nepodařilo zpochybnit věcnou správnost napadeného rozhodnutí.

9. Odvolací soud proto ve věci samé, tedy ve výroku I. napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil a stejně i výrok IV. o nákladech státu ve spojení se samostatným usnesením, neboť skutečně náklady vzniklé státu v souvislosti se znaleckým posudkem Ing. [příjmení] a její účastí u soudu představují částku [částka], a to po odpočtu složené zálohy ve výši [částka]. Povinnost uložená státu pak se opírá o § 148 odst. 1 o. s. ř.

10. Pochybení shledal odvolací soud pouze ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky. Předně je třeba zdůraznit, že byť správně soud prvého stupně postupoval podle § 142 odst. 1 při úvaze o náhradě nákladů řízení a také správně stanovil tarifní hodnotu odpovídající hodnotě pozemku vydaného, pak pochybil, když pominul, že postavení žalobkyň odpovídá ustanovení § 91 odst. 1 o. s. ř., tedy postavení samostatných společníků. Pak musí být o nárocích na náhradu nákladů řízení mezi žalovanou a jednotlivými žalobkyněmi rozhodnuto samostatnými výroky. Za každou z žalobkyň, tak bylo celkem vykonáno účelně 6 úkonů (podání žaloby, převzetí a příprava zastoupení, účast u přípravného jednání dne [datum], účast u jednání dne [datum], podání ve věci samé z [datum] a účast u jednání dne [datum]). Pokud jde o podání z [datum], obsahovalo především doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů, které v žalobě chyběly, proto tento úkon jako účelný soud neshledal. Protože advokát zastupoval ve věci dvě osoby, pak 1 úkon právní pomoci ve výši [částka] podle § 7 advokátního tarifu je třeba snížit o 20 % na částku [částka] v souladu s § 12 odst. 4 tarifu. Protože účast při přípravném jednání spadá pod úkony podle § 11 odst. 2 tarifu v poloviční sazbě, pak to znamená, že za 5 a půl úkonu právní pomoci náleží každé z nich odměna ve výši [částka], za 6 paušálních náhrad po [částka] pak každé polovina z celkové částky [částka], tedy [částka]. Nákladem je pak vždy polovina z prokázaných cestovních výdajů spojených s cestou z kanceláře k soudu a zpět při jednání dne [datum], [datum] a dne [datum], v celkové výši [částka], tedy pro každou ve výši [částka] a dále polovina ztráty na čase celkem uplatněné ve výši [částka], tedy pro každou [částka]. Takto každé z žalobkyň za toto zastoupení vznikl nárok na náhradu ve výši [částka] po zaokrouhlení. Žalobkyně ad a) pak podle obsahu spisu zaplatila zálohu [částka] na znalecký posudek Ing. [příjmení], která byla spotřebována, a proto jí náleží také náhrada ve výši zálohy, tedy celkem [částka] Odvolací soud proto uložil žalované, aby tyto účelně vynaložené náklady každé z žalobkyň ve lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem a podle § 149 o. s. ř. uhradila k rukám jejich právního zástupce a v tomto směru změnil podle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. původní výrok III o nákladech řízení.

11. Pokud při vyhlášení rozhodnutí došlo k tomu, že částky přiznané na nákladech řízení žalovaným byly vyhlášeny v jiné výši, pak se to stalo pouze početní chybou soudu při součtu jednotlivých dílčích nároků, tedy při zjevném nesprávném postupu soudu, což odvolací soud napravil nyní postupem podle § 164 o. s. ř. tedy opravným usnesením, které bylo pojato do tohoto rozhodnutí.

12. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z plné procesní úspěšnosti žalobkyň, které před odvolacím soudem byly úspěšné a vznikly jim náklady na právní zastoupení každé za 2 úkony právní pomoci po částce [částka] a 2 režijní paušály v částce pro každou [částka] (podání vyjádření a účast u soudu). Takto celkem každé z žalobkyni náleží nárok podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. na náhradě nákladů odvolacího řízení právě částka [částka], a to za podmínek vymezených v § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. a § 149 o. s ř.

13. Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak shora uvedeno.