19 Co 732/2024 - 135

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Jursíka soudkyní JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Ing. Martiny Lacinové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0] narozený dne [datum narození][Adresa zainteresované osoby 0/0], právně zastoupeného [Jméno zástupce zainteresované osoby] advokátem, se sídlem [Adresa zainteresované osoby 0/1] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti] IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0], se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], zastoupené [Jméno zástupce zainteresované osoby] [adresa zástupce zainteresované osoby] o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci ve výši 38 461,19 Kč a přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.3.2024, č. j. 28 C 297/2023-87 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odst. II. v části týkající se částky 2 177,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 19.9.2023 do zaplacení potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odst. II. v části týkající se částky 907,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 19.9.2023 do zaplacení mění tak, že v této části se žaloba zamítá.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odst. III. mění tak, že nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 60 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 19.9.2023 do zaplacení se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o majetkové újmě před soudy obou stupňů částku 16 140,64 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalované se náhrada nákladů řízení o nemajetkové újmě před soudy obou stupňů nepřiznává.

Odůvodnění

1. Okresní soud napadeným rozsudkem částečně zastavil řízení pro částku 4 719 Kč s příslušenstvím z důvodu částečného zpětvzetí žaloby (výrok I.), žalované uložil zaplatit žalobci na nákladech obhajoby 31 202,20 Kč s příslušenstvím (výrok II.), dále uložil žalované zaplatil žalobci přiměřené zadostiučinění za vzniklou újmu ve výši 60 000 Kč s příslušenstvím (výrok III.), ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok IV.), o nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 40 909,50 Kč (výrok V.). Žalobce svou žalobu odůvodnil tak, že vůči žalobci bylo dne 13.12.2021 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin výtržnictví, trestní řízení neskončilo odsuzujícím rozsudkem, neboť bylo zastaveno a věc byla postoupena [právnická osoba] k projednání toho, zda by mohlo jít o přestupek. Rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, které žalobce napadl opravným prostředkem, představuje nezákonné rozhodnutí, v jehož důsledku žalobci vznikla jak majetková škoda, tedy náklady na obhajobu v trestním řízení v celkové výši 35 921,20 Kč, dále ušlý zisk ve výši 2 538,99 Kč představující čas, který žalobce musel strávit při výslechu, poradách s advokátem a na hlavním líčení vyčíslené jako ušlý výdělek a dále nemajetková újma, za níž žalobce požaduje zadostiučinění v částce 100 000 Kč. V důsledku trestního stíhání měla žalobci vzniknout značná újma spočívající jak v dehonestaci jeho jména a dobré pověsti, dále v podobě obav ze ztráty perspektivního zaměstnání strážníka městské policie, dále k narušení soukromého a rodinného života, vznik stresu a nejistoty. Trestní stíhání trvalo patnáct měsíců a v jeho průběhu došlo podle žalobce k průtahu, když obžaloba byla podána k soudu 3.3.2022, avšak k prvnímu nařízenému hlavnímu líčení došlo až 22.2.2023. Žalobce neuplatňuje samostatně nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, avšak má za to, že tento průtah má být zohledněn právě v požadované satisfakci. Žalobce se se svými nároky obrátil na Ministerstvo spravedlnosti, které však uhradilo pouze náklady žalobce na znalecký posudek použitý v trestním řízení, nevyplatilo požadovanou náhradu za obhajobu proto, že žalobce nepředložil doklad o jeho úhradě, ani požadovanou ušlou mzdu. Žalovaná neplnila ani na požadovanou peněžní satisfakci za nemajetkovou újmu, když ve svém vyjádření pouze konstatovala nezákonnost trestního stíhání žalobce a vyslovila omluvu. Okresní soud přiznal žalobci náhradu za náklady obhajoby v částce 31 202,20 Kč, když akceptoval nárok v rozsahu účtovaných 14 úkonů právní služby, avšak sazba za jeden úkon činí ve skutečnosti 1 500 Kč, nikoliv 1 800 Kč, jak nesprávně vyúčtoval právní zástupce žalobce. V rozsahu rozdílu vzal žalobce tento nárok zčásti zpět a soud v tomto rozsahu řízení částečně zastavil (viz výrok I.). Soud žalobci nepřiznal požadovaný ušlý výdělek, neboť z řízení vyplynulo, že mzda žalobce nebyla v důsledku trestního stíhání nijak krácena. Za nemajetkovou újmu, přiznal okresní soud žalobci částku 60 000 Kč, když konstatoval, že žalobci v důsledku trestního stíhání vznikla nemajetková újma a samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání ani poskytnutá omluva se soudu nejeví jako dostačující. Okresní soud dále přihlédl k tomu, že trestní stíhání trvalo 15 měsíců a žalobci hrozila sankce trestu odnětí svobody až na 2 roky. Okresní soud shledal průtahy v trestním řízením ve fázi řízení před soudem, neboť od rozhodnutí trestním příkazem až do konání hlavního líčení nebyly ve věci provedeny žádné úkony a rozhodnutí původní samosoudkyně o svém vyloučení z projednávání věci, které celkovou délku trestního řízení významně ovlivnilo, bylo odvolacím soudem shledáno nedůvodným. Za významnou považoval i okolnost, že trestní stíhání bylo nakonec shledáno nedůvodným po zjištění učiněném z kamerového záznamu pořízeného samotným žalobcem, tedy na základě důkazů, který orgány činné v trestním řízení měly k dispozici již na počátku trestního řízení. Přihlédl nadále k tomu, že v době trestního stíhání žalobce dokončoval studium na vysoké škole a vzhledem k jeho postavení strážníka městské policie byl vystaven 15 měsícům trvající nejistoty a obav ze ztráty zaměstnání, když příjem žalobce z jeho zaměstnání byl nejen hlavním zdrojem obživy pro jeho rodinu, ale žalobce z ní také hradil hypoteční úvěr. Jakékoliv odsouzení žalobce v trestním řízení by znamenalo nemožnost příštích 10 let vykonávat dosavadní zaměstnání. Trestní stíhání také znamenalo dehonestaci osoby žalobce a jeho stigmatizaci jako trestně stíhané osoby. Okresní soud se řídil úvahou, že základní výše peněžitého zadostiučinění by měla zohledňovat výši trestní sankce, která žalobci hrozila, když vychází z úvahy o částce 15 000 Kč za každý rok odnětí svobody, v daném případě tedy částku ve výši 30 000 Kč. Tuto částku následně dvakrát navýšil o 50 % z důvodu zohlednění délky trestního řízení s ohledem na zjištěné průtahy i s ohledem na to, že trestní stíhání bylo shledáno nedůvodným na základě důkazu, který měly orgány činné v trestním řízení k dispozici již před zahájením trestního stíhání. Další navýšení provedl z důvodu zvláštního postavení žalobce jako strážníka městské policie.

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná, svým odvoláním napadá výrok II. o náhradě nákladů za obhajobu pouze co do částky 3 085,20 Kč, dále výrok III. o nemajetkové újmě v plném rozsahu a dále výrok V. o náhradě nákladů řízení. Jako odvolací důvody uplatňuje důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) e), g) o.s.ř. a navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že v rozsahu, ve kterém je napaden odvoláním, jej změní tak, že nárok v tomto rozsahu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení. Žalovaná nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že existují důvody pro přiznání satisfakce v penězích, když trvá na svém závěru, že poskytnutá omluva je satisfakcí dostatečnou. Předně vytýká okresnímu soudu, že zcela ignoroval jeden ze základních požadavků soudní praxe při rozhodování o nemajetkové újmě vzniklé v důsledku nezákonného trestního stíhání a to, že zvolená forma satisfakce musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v obdobných případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují. Žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně poukázala na obdobný případ zaměstnance Policie ČR, tedy osoby v obdobném postavení, jako žalobce, kterému satisfakce penězi přiznána nebyla. Žalovaná nesouhlasí ani s postupem okresního soudu, který zvolil úvahu o stanovení základní výše satisfakce v částce 15 000 Kč za každý rok trestní sazby, která žalobci hrozila. Jde o obdobný systém, jako v případě odškodnění újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání, avšak judikaturní závěry týkající se těchto odlišných nároků, nejsou pro tento typ nároku použitelné. Podle názoru žalované okresní soud nedostatečně zohlednil povahu trestní věci, když žalobce byl stíhán pro trestný čin výtržnictví, když se jedná o jeden z nejméně závažných trestných činů, v kontextu trestního práva lze hovořit o bagatelní kriminalitě. V této věci lze učinit poměrně jednoznačný závěr, že žalobci reálně nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody s ohledem na návrh státního zastupitelství v podané obžalobě i s ohledem na závěrečný návrh státního zástupce, kde byl navrhován pouze peněžitý trest. Pokud jde o délku trestního stíhání, tak trvání trestního stíhání v délce 15 měsíců samo o sobě nijak nevybočuje z obvyklé délky trestního stíhání. Nelze přehlédnout, že toto trestní stíhání bylo hned v první fázi vedeno vůči třem osobám, šlo tedy o objektivně složitější trestní stíhání. Také třeba přihlédnout k tomu, že v řízení bylo zadáváno několik znaleckých posudků, respektive žádostí o odborná vyjádření. Žalovaná nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že trestní řízení bylo postiženo průtahy. Řízení, na které žalovaná poukazovala jako na podobný případ, trvalo 17 resp. 22 měsíců a nebylo shledáno za řízení nepřiměřeně dlouhé. Pokud jde o následky trestního stíhání způsobené v osobnostní sféře žalobce, pak je třeba přihlížet především ke konkrétním reálným dopadům nezákonných rozhodnutí do života poškozeného, zejména k poměření života dotyčného před zahájením trestního stíhání a[Anonymizováno]po něm. Podle názoru žalované v řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by vedly k závěru, že ohledně žalobcem akcentovaných okruhů tvrzených zásahů do své osobnostní sféry nemá žádná takovou intenzitu, že by mohla být považována za zvýšenou újmu. Zvýšenou újmu tedy nelze shledat ani v případě tvrzené dehonestace osoby žalobce, narušení jeho soukromí, psychiky a studia. Za takovou okolnost žalovaná nepovažuje ani obavu žalobce ze ztráty zaměstnání strážníka u [právnická osoba], když samotná skutečnost, že osobou trestně stíhanou je osoba veřejně činná, nelze považovat za zvláštní okolnost a existenci zásahu ve vyšší míře. V řízení navíc nebylo prokázáno, že by trestní řízení mělo jakýkoliv konkrétní dopad na zaměstnání žalobce, tento nebyl postaven mimo službu, nebyl mu ukrácen plat apod. Žalovaná odkazuje na jí označený obdobný případ policisty, kde jeho postavení policisty nebylo shledáno jako zvláštní okolnost pro přiznání finanční náhrady. Ostatně možnost ztráty zaměstnání v důsledku trestního odsouzení hrozí u každého zaměstnance, neboť podle úpravy v zákoníku práce má zaměstnavatel právo jednostranně zrušit pracovní poměr u toho zaměstnance, který byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než jeden rok. Žalovaná dále poukazuje na charakter jednání žalobce při předmětném incidentu, který byl předmětem trestního stíhání, když trestní soud dospěl k závěru, že žalobce se dopustil v obžalobě popsaného jednání, avšak nikoliv v úmyslu napadnout jiného a žalobce fyzickou aktivitu použil v rámci obranné reakce. Žalovaná je přesvědčena, že zahájení trestního stíhání žalobce bylo relevantně opodstatněno jeho způsobem chování při předmětném incidentu (verbální urážky a plivnutí do tváře třetí osoby žalobcem), když takové jednání lze hodnotit jako jednání v hrubé neslušnosti a napadení jiného, tedy typické znaky výtržnictví. Za plně srovnatelný považuje žalovaná jí označený případ posuzovaný u Městského soudu v Praze v řízení sp. zn. 29 Co 48/2017 a následně u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 4080/2017, ve věci nemajetkové újmy vzniklé nezákonným trestním stíháním policisty stíhaného pro podezření ze spáchání trestného činu výtržnictví s délkou trestního stíhání přes 17 měsíců. Stíhání skončilo postoupením věci k projednání přestupku. Poškozený v průběhu řízení tvrdil obdobné zásahy do své osobnostní sféry jako žalobce v řízení tomto, zejména poukázal na své postavení policisty a hrozbu ztráty zaměstnání. Poškozenému nebyla přiznána satisfakce v penězích. K otázce zvláštního postavení poškozeného jako policisty Městský soud v Praze vyslovil závěr, že poškozený si musel být vědom toho, že výkon povolání policisty vyžaduje „čistý“ trestní rejstřík, a tudíž na jeho osobu jako policistu jsou kladeny vyšší nároky, které chování, jehož se dopustil, netolerují. Dále poukazuje na další řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 18 Co 330/2019 vedené pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby s trestní sazbou až 5 let odnětí svobody, trestní stíhání trvalo 22 měsíců a skončilo postoupením věci přestupkovému orgánu. I v této věci soudy dospěly k závěru, že konstatování porušení práva je dostatečnou formou satisfakce. Pokud jde o náhradu škody za náklady obhajoby, žalovaná je stále přesvědčena, že žalobce před podáním žaloby nedoložil žalované relevantní doklady dokazující vznik škody na jeho straně. Takovými doklady můžou být například faktury za náklady obhajoby nebo doklad o náhradě takových nákladů ze strany žalobce. Žalobce byl vyzývám k předložení takových dokladů, tyto však nepředložil. Přesto žalovaná akceptuje výrok soudu v rozsahu částky 28 117 Kč a v tomto rozsahu proti němu nepodává odvolání. Odmítá však platit úrok z prodlení z důvodu nedostatečné součinnosti žalobce k prokázání nároku. Navíc stále rozporuje 2 úkony, a to úkon spočívající v přibrání znalce (formulace zadaných otázek znalci ze strany obhájce), když takový úkon nelze s ohledem na znění § 11 advokátního tarifu považovat za úkon právní služby. Pokud jde o další úkon ze dne 7.2.2023, označený jako doplnění důkazů, tak za tento úkon podle názoru žalované přísluší odměna v poloviční výši sazby. Žalovaná nesouhlasí ani s tím, aby žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení, když poskytnutá satisfakce za nemajetkovou újmu před zahájením tohoto řízení ve formě omluvy je dostatečná. Žalovaná nepovažuje za správné, aby pro účely rozhodování o náhradě nákladů tohoto řízení byla ve prospěch žalobce zohledňována i druhá část předmětného sporu, tedy náklady za obhajobu z důvodu tvrzeného neposkytnutí součinnosti žalobce při prokázání tohoto nároku. Postup žalobce, který v tomto řízení uplatnil tento nárok na náhradu nákladů obhajoby, který co do částky 28 117 Kč nebyl mezi účastníky sporný, považuje žalovaná za postup, který označuje jako umělé navýšení základu předmětu sporu. V rámci náhrady nákladů tohoto řízení nelze přiznat náhradu za předžalobní výzvu, kterou se míní uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti s odkazem na konkrétní znění § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., který výslovně stanoví, že za uplatnění nároku o Ministerstvo spravedlnosti náhrada nepřísluší.

3. K odvolání žalované se vyjádřil žalobce, s argumentací žalované nesouhlasí, napadený rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný a navrhuje jeho potvrzení. Podle názoru žalobce je na souzenou věc třeba pohlížet vždy komplexně, neboť takový náhled umožní spravedlivý výrok. Takto ostatně postupoval soud prvního stupně na rozdíl od žalované, která „vyzobává jednotlivé větvičky z různých soudních rozhodnutí“, fakticky zamlčuje řadu důležitých okolností a odhlíží od celkového smyslu a významu odškodnění. Žalovaná nerespektuje současnou koncepci nároku na náhradu škody, podle níž škoda vzniká již okamžikem vzniku dluhu, nikoliv až jeho úhradou, tedy požadavky žalované na doložení úhrady nákladů obhajoby ze strany žalobce jsou neodůvodněné. Za absurdní označuje argumentaci žalované týkající se délky trestního stíhání s odkazem na zadávání několika znaleckých posudků, když ve věci byl použit jediný znalecký posudek, navíc předložený žalobcem. V otázce výše zadostiučinění se žalobce domnívá, že nelze vycházet pouze z komparativního hlediska, nebo každý případ je specifický. Aplikace komparativního hlediska žalobce označuje za salámovou metodu k umenšování přiznávaných částek za nezákonné trestní stíhání. Naopak považuje postup okresního soudu, který za základní kritérium označil délku trestní sazby, za správný. Žalovaná nedostatečně zohledňuje postavení žalobce jako strážníka městské policie. Žalobce dále opakuje a shrnuje argumentaci uplatněnou již v řízení před soudem prvního stupně.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shledal, že odvolání žalované má náležitosti uvedené v § 205 odst. 1 o.s.ř. Po zjištění, že odvolání žalované bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém byl odvoláním napaden, podle § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované je zčásti důvodné.

5. Podle ust. § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány. Podle odst. 5 písm. a) tohoto ustanovení stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

6. Podle ust. § 6 odst. 1 citovaného zákona ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady. Podle odst. 2 písm. a) tohoto ustanovení úřadem podle odst. 1 je Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem.

7. Podle ust. § 7 odst. 1 citovaného zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

8. Podle ust. § 8 odst. 1 citovaného zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím podle tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 3 tohoto ustanovení, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

9. Podle ust. § 14 odst. 1 citovaného zákona nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Podle odst. 3 tohoto ustanovení uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

10. Podle ust. § 15 odst. 2 citovaného zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do 6 měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

11. Podle ust. § 26 citovaného zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

12. Podle ust. § 31 odst. 1 citovaného zákona náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

13. Podle ust. § 31a odst. 1 tohoto zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

14. Odvolací soud v rámci odvolacího řízení doplnil dokazování o judikaturu týkající se otázky přiznání zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání v případech, které vykazují shodné rysy (zejména s ohledem na povahu trestního stíhání, a to přečin výtržnictví), když právě komparační hledisko je jednou ze základních zásad při určení adekvátní výše přiměřeného zadostiučinění podle konstantní soudní judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 publikované jako Rc 67/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu), když okresní soud tento aspekt zcela ignoroval a ve svém rozhodnutí se nijak nevypořádal s případem, který jako srovnatelný strana žalovaná v řízení před soudem prvního stupně označila a předložila.

15. Odvolací soud sám provedl vyhledání takových případů s využitím obecně veřejně přístupných zdrojů, a to soudní judikatury vyšších soudů. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1551/2023 a 30 Cdo 1557/2023 se podává případ dvou osob stíhaných ve stejném trestním řízením, které trvalo 2 roky a 3 měsíce, po dobu 15 měsíců bylo vedeno pro podezření ze spáchání přečinu rvačky v souběhu s přečinem výtržnictví, po zbývající období bylo vedeno pro zločin ublížení na zdraví, za tyto činy hrozilo uložení trestu odnětí svobody v případě první skupiny trestných činů až na 5 let, v případě následujícího období a trestného činu ublížení na zdraví až na 6 let. Obě osoby byly zproštěny obžaloby, neboť nebyly prokázáno, že by žalovaný skutek tyto osoby spáchaly. Obě osoby požadovaly peněžní satisfakci ve výši 200 000 Kč, oběma osobám byla v řízení před soudem první stupně přiznána částka finančního zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání ve výši 30 000 Kč. V odvolacím řízení došlo u jedné osoby ke snížení přiznané částky na 20 000 Kč, v případě druhé osoby byla částka 30 000 Kč potvrzena.

16. Pokud jde o žalovanou vyhledaný a označený případ, tento vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4080/2017. Poškozený se v tomto řízení domáhal částky 50 000 Kč jako satisfakce za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání, kterého se měl dopustit žalobce, který pracoval jako řadový policista u Policie České republiky, který během svého pracovního volna po požití alkoholických nápojů slovně napadl na zastávce třetí osobu. Následně došlo k fyzickému kontaktu, z kterého však nevznikl žádný fyzický následek. Trestní řízení bylo vedeno pro podezření ze spáchání trestného činu výtržnictví a trvalo od 17.9.2009 do 1.3.2011, když trestní věc byla postoupena k projednání přestupku a řízení skončilo uložením kázeňského trestu. Civilní soudy všech stupňů dospěly ke shodnému závěru, že žalobci nepřísluší peněžní satisfakce ani s ohledem na to, že stíhaný byl policistou, kterému hrozila ztráta zaměstnání v případě odsouzení.

17. Další případ vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 3849/16. V tomto případě soudy obou stupňů zamítly nárok na nepřiznání peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nezákonného trestního stíhání, které skončilo zproštěním návrhu na potrestání s tím, že nebylo prokázáno, že osoba skutek spáchala. Soudy konstatovaly, že újma v příčinné souvislosti s trestním stíháním byla malá, a tudíž k jejímu odškodnění postačuje konstatování porušení práva. Stěžovatel byl v trestním řízení coby mladistvý podezírán ze spáchání trestného činu výtržnictví a ublížení na zdraví, kterého jsem měl dopustit při potyčce mezi Romy a příznivci z hnutí Skinheads.

18. Další případ vyplývá z rozhodnutí je Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 310/2015 a dvou rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1898/15 a II. ÚS 856/17. Žalobce se domáhal zaplacení částky 1 milion Kč z titulu zadostiučiní za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání, když žalobce byl odsouzen za trestný čin, avšak v následném dovolacím řízení Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalovaný nespáchal trestný čin, ale pouze přestupek. Civilní soudy dospěly shodně k závěru, že by bylo v rozporu se zásadou spravedlnosti, aby soud žalobcovo chování posvětil tím, že by jej odškodnil, nebo žalobce se společensky zavrženíhodného jednání dopustil. Odvolací soud uzavřel, že konstatování porušení práva se v dané věci jeví jako dostačující. Žalobce byl stíhán ve věci trestných činů ublížení na zdraví a výtržnictví. Žalobce tvrdil své zvláštní postavení osoby jako pedagoga a vědce. Byl stíhán za jednání spočívající v tom, že jednou udeřil otevřenou dlani do obličeje svou známou poté, co mu údajně poškodila záhon s jahodami. Ústavní soud se ztotožnil se závěrem obecných soudů, že žalobci nepřísluší finanční satisfakce, neboť se dopustil společenský škodlivého jednání, a proto by bylo nespravedlivé finanční odškodnění poskytnout.

19. Poslední případ vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2804/2017-I., ve kterém se žalobce domáhal částky 100 000 Kč jako přiměřeného zadostiučiní za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním trvající necelých 11 měsíců za přečiny nebezpečného pronásledování, nebezpečného vyhrožování, poškozování cizí věci a výtržnictví. Intenzita zásahu nebyla shledána taková, aby odůvodňovala finanční satisfakci.

20. Odvolací soud dále provedl důkaz kamerovým záznamem pořízeným žalobcem kamerou umístěnou v automobilu, když žalobce tento kamerový záznam poskytl orgánům činným v trestním řízení, záznam je uložen na CD v trestním spise (který je přílohou tohoto spisu) a jedná se o důkaz, o kterém soud prvního stupně dospěl k závěru, že byl rozhodujícím důkazem, pro který došlo k zastavení trestního stíhání a který byl k dispozici orgánům činným v trestním řízení již před zahájením trestního stíhání žalobce. Odvolací soud provedl tento důkaz s ohledem na uplatněnou argumentaci strany žalované poukazující na povahu a okolnosti jednání žalobce v předmětném incidentu, který byl předmětem trestního řízení. Okresní soud, ačkoliv měl k dispozici tento záznam, jej neprovedl, spokojil se s důkazy nepřímými, když při zjištění okolností předmětného incidentu vycházel ze zprostředkovaného popisu událostí uvedeného v rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, v podané obžalobě a v listině vypracované v rámci trestního řízení nazvané Vyhodnocení kamerového záznamu. Uvedený postup soudu prvního stupně považuje odvolací soud za nesprávný, a to v rozporu se zásadou bezprostřednosti dokazování, když činit skutková zjištění je třeba z důkazů bezprostředně zachycujících určitou událost, v daném případě z kamerového záznamu přímo zachycujícím incident, nikoliv z důkazů popisujících stejnou skutečnost zprostředkovaně. Odvolací soud nemůže souhlasit s námitkou žalobce, že provedení takového důkazu v odvolacím řízení má být nezákonné proto, že předmětem tohoto řízení je odškodnění, nikoliv posuzování samotného skutku. Naopak je přesvědčen, že ze záznamu zjištěné okolnosti chování žalobce při předmětném incidentu jsou relevantními skutečnostmi při posuzování předmětného nároku na náhradu nemajetkové újmy. V této souvislosti lze odkázat na judikaturu vyšších soudů: „Při stanovení výše náhrady za nemateriální újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným trestním rozsudkem, nemůže soud znovu posuzovat otázku viny poškozené osoby ani nemůže vycházet z úvah, že rozsudek soudu v trestním řízení naznačuje určité pochybnosti o spáchaném skutku, především o tom, zda jej spáchala osoba nakonec obžaloby zproštěná. Může však přihlédnout k jiným okolnostem provázejícím zahájení a zvláště pokračování v trestním stíhání.“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011) Dále: „Proto Ústavní soud znovu připomíná, že neodsouzení stěžovatele v trestním řízení nevylučuje, že se stěžovatel dopustil jednání, které soudy v dalších řízeních mohou oprávněně hodnotit jako významně společensky škodlivé a nepřípustné. Toto hodnocení se pak může v souladu se zásadami daného soudního řízení a relevantního právního odvětví promítnout do výroku o oprávněnosti nároku na náhradu škody (eventuálně újmy) způsobené v souvislosti s trestním postihem takového jednání. Při určování přiměřené náhrady za škodu nebo újmu způsobenou státem přitom není důležitý pouze výsledek skončeného trestního řízení, ale i jednání a osobností rysy stíhané osoby.“ (viz rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 856/17). Provedení tohoto důkazu směřuje ke zjištění skutkového stavu, odstraňuje procesní pochybení v dokazování před soudem prvního stupně a neexistuje žádný důvod, který by bránil provedení tohoto důkazu v odvolacím řízení (tento důkaz je součástí spisu, navíc se týká skutečností, které okresní soud zjišťoval a považoval za relevantní).

21. Konkrétně jde o dva záznamy z přední a zadní kamery umístěné na vozidle žalobce. Záznam z přední kamery zachycuje daný incident tak, že žalobce se ve svém vozidle blíží ke skupině cyklistů, kteří nejedou v řadě za sebou, ale po dvou vedle sebe. Při přiblížení žalobce dlouze troubí, cyklisté ihned změní formaci tak, že již jedou v řadě za sebou. Poté žalobce předjíždí skupinu několika cyklistů a křičí na ně vulgární výrazy („čuráku, vole“). Poté předjíždí dalšího cyklistu a následně zastavuje vozidlo a vystupuje z něj. Ze záznamu ze zadní kamery je zřejmé, že při předjíždění tohoto jediného cyklisty tento v průběhu předjížděcího manévru žalobce zvedá ruku a ukazuje na žalobce gesto vztyčeného prostředníku. Poté následuje rychlé zastavení vozidla, žalobce z něj vystupuje a přibíhá před záběr kamery a směřuje ke stojícímu cyklistovi, vzrušeně a hlasitě na něj pokřikuje. Poté cyklista reaguje fyzickým kontaktem s žalobcem, kterého odstrkuje. Na to žalobce reaguje opětováním fyzického kontaktu, jehož povaha z kamerového záznamu není jednoznačně určitelná, když žalobce tento popisuje jako odstrčení cyklisty, orgány činné v trestním řízení jej popisovaly jako úder pěstí do horní části těla cyklisty (viz usnesení o zahájení trestního stíhání, totéž v podané obžalobě: „[jméno zainteresované osoby] reagoval tak, že udeřil rukou odsouzeného [jméno FO] do horní části těla“).

22. Pokud jde o nárok na náhradu majetkové újmy spočívající v nákladech žalobce na obhajobu v trestním řízení, pak se odvolací soud (s výjimkou ohodnocení jednoho z účtovaných úkonů) ztotožňuje se závěrem okresního soudu a nepovažuje uplatněné odvolací námitky žalované za důvodné. Není sporu o tom, že náklady obhajoby jsou majetkovou újmou (škodou), která vznikla v důsledku a v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním. K prokázání existence i výše nákladů za obhajobu v trestním řízení zcela postačuje existence a obsah příslušného trestního spisu, ze kterého existence a konkrétní podoba poskytnuté obhajoby jednoznačně a dostatečně vyplývá. Žalobce ostatně postupoval nad rámec uvedeného, když jak v tomto řízení, tak jako přílohu žádosti o odškodnění uplatněné u ministerstva spravedlnosti, připojil konkrétní a podrobné vyúčtování obhajoby provedené jeho obhájcem. Požadavky žalované, která se s touto listinou nespokojila a požadovala předložení listin dalších (například faktury či dokladu o úhradě), není požadavkem podloženým a důvodným. Strana žalující správně odkazuje na současnou koncepci nároku na náhradu škody, když škoda, na rozdíl od předešlé právní úpravy, nevzniká až k úhradou dluhu, ale již samotným vznikem dluhu. Tedy již to, že byla uskutečněna obhajoba v trestním řízení, znamená vznik pohledávky obhájce za žalobcem, a tudíž i škody žalobce, pak k prokázání její výše postačuje nahlédnutí do příslušného trestního spisu, který si Ministerstvo spravedlnosti při posuzování žádosti bezpochyby od příslušného soudu vyžádá. Prokázání výše nároku bezpochyby postačuje i předložené vyúčtování příslušným obhájcem, které žalobce připojil ke své žádosti adresované ministerstvu spravedlnosti. Odvolací soud uzavírá, že pokud jde o tento nárok, tento žalobce řádně uplatnil i prokázal a neexistuje žádný důvod, proč by žalovaná tento nárok neměla uspokojit, minimálně v rozsahu, ve kterém o něm nyní tvrdí, že je nesporný.

23. Pokud jde o žalovanou zpochybňované dva úkony obhajoby, pak odvolací soud plně souhlasí se stranou žalující i soudem prvního stupně, že úkon spočívající v zajištění znalce a formulace konkrétních otázek znalci je úkonem obhajoby, za nějž náleží odměna, neboť jde o účelný úkon obhajoby a úkon nikoliv triviální. Jedná se sice o méně běžný úkon obhajoby, proto také není konkrétně uveden v demonstrativním výčtu úkonů obsaženém v ustanovení § 11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu, nicméně je třeba jej posoudit jako úkon právní služby ve smyslu třetího odstavce tohoto ustanovení a přirovnat jej svou povahou a účelem k nejbližšímu výslovně uvedenému úkonu, tedy úkonu podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Pokud jde o písemné podání obhájce ze dne 7.2.2023, kdy se jednalo o písemné podání soudu týkající se otázky dokazování, konkrétně vyjádření, že obviněný nepožaduje výslech znalce a předložení listiny, která je navrhována jako důkaz v řízení, pak toto podání nelze považovat za podání ve věci samé ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, ale za honorovaný úkon za použití § 11 odst. 3 ve spojení s odst. 2 písm. c) advokátního tarifu. Za tento úkon tedy přísluší odměna v rozsahu poloviny sazby, tedy nikoliv částka 1500 Kč, ale 750 Kč bez DPH. Odvolací soud proto přiznanou náhradu škody snížil právě o polovinu hodnoty úkonu včetně DPH, a to za použití § 220 o.s.ř.

24. Pokud jde o úvahy a závěr okresního soudu ohledně přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobce, s těmito se odvolací soud ztotožnit nemůže. Odvolací soud nemůže souhlasit s námitkou žalované proti koncepci zvolené okresním soudem pro stanovení základní částky finanční satisfakce ve formě stanovení určité finanční částky zohledňující každý rok trestní sazby, která obviněnému hrozila, když žalovaná nesprávně a nepřípadně spekuluje, že má jít o nesprávnou aplikaci zásad zachycených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, která se však vztahuje na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení a která není přímo aplikovatelná na nárok řešený v tomto řízení. Okresní soud neargumentuje tímto rozhodnutím ani na něj nijak neodkazuje. Příslušná právní norma, která upravuje předmětný nárok (§ 31a zákona č. 82/1998 Sb.) je typickou normou s relativně neurčitou hypotézou a soudy musí zvolit konkrétní úvahu či konkrétní postup, jak ji aplikovat na daný případ. Pokud by tak neučinily, postupovaly by svévolně a nepřezkoumatelně.

25. Nicméně odvolací soud musí souhlasit se zásadní odvolací námitkou žalované, že okresní soud zcela ignoroval jednu z hlavních zásad při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nezákonného trestního stíhání a totiž zásadu uvedenou v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaném pod Rc 67/2016 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vyslovil a odůvodnil závěr, že výše zadostiučinění musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Až tehdy, pokud nebude možné takto postupovat, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé. Okresní soud tuto zásadu zcela pominul, ačkoliv na ni strana žalovaná nejen výslovně odkazovala, ale sama předkládala případ podle jejího názoru obdobný. Jestliže soud zcela pomine zásadní a relevantní soudní judikaturu stanovící jedno ze základních kritérií pro stanovení výše nároku, jehož výše není exaktně dána, ale vyplývá z úvahy soudu, pak je takové rozhodnutí vadné a nezákonné. Okresním soudem stanovená výše peněžní satisfakce 60 000 Kč se vymyká formě i výši zadostiučinění přiznávaného v obdobných či srovnatelných případech.

26. Jedním ze základních kritérií při stanovení odpovídající formy zadostiučinění je povaha trestní věci zohledňující zejména hrozbu trestního postihu v konkrétní věci danou tím, za jaký konkrétní trestný čin je obviněný stíhán, tedy výší hrozící trestní sazby. Z výše zmíněných obdobných případů, jejichž společným činitelem je trestný čin výtržnictví, v naprosté většině případů nebyla přiznána finanční satisfakce se závěrem, že nižší formy satisfakce (omluva či v těchto případech častější konstatování nezákonnosti trestního stíhání) postačují. Jediným zjištěným případem, kdy byla přiznána finanční satisfakce (20 000 Kč a 30 000 Kč), bylo v případě trestního stíhání, které se však ve dvou základních kritériích (povaha trestní věci a délka trestního stíhání), podstatně lišilo. Trestní stíhání v souzené věci trvalo zhruba 15 měsíců, trestní stíhání ve srovnávané věci trvalo téměř dvojnásobek (27 měsíců). Ještě zásadnější odlišnost spočívá v horní sazbě hrozícího trestu odnětí svobody za stíhané trestné činy. V případě souzené věci činila horní sazba dva roky, v případě srovnávaného případu činila po první část řízení 5 let a zbývající část dokonce 6 let. Jestliže tedy ve srovnávaném případě byla shledána přiměřenou finanční satisfakce v rozsahu 20 000 - 30 000 Kč v situaci, kdy uvedená dvě kritéria byla naplněna takřka dvojnásobně, pak je zjevné, že soudem prvního stupně stanovená částka 60 000 Kč je zjevně nepřiměřená.

27. Odvolací soud musí souhlasit s argumentací žalované, že přečin výtržnictví je jedním z nejméně závažných trestných činů a lze jej hodnotit jako bagatelní kriminalitu. Také nelze přehlédnout skutečnost, že žalobci reálně nehrozil ani nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť státní zástupce jak v podané obžalobě, tak v závěrečném návrhu navrhoval pouze peněžitý trest. Lze tedy uzavřít, že kritérium povahy trestní věci by přiznání finanční satisfakce žalobci neodůvodňovalo.

28. Odvolací soud se nemůže ztotožnit ani se závěrem okresního soudu, který akceptoval argumentaci žalobce o zásadním průtahu trestního stíhání spočívajícím v porovnání data podání obžaloby a data konání prvního hlavního líčení a také tvrzení soudu prvního stupně, že mezi vydáním trestního příkazu a nařízením hlavního líčení nebyl proveden žádný úkon, což neodpovídá realitě. Předně nelze mechanicky porovnávat datum podání obžaloby a datum nařízení hlavního líčení bez zohlednění konkrétní podoby a konkrétního průběhu trestního řízení. Odvolací soud připouští, že délka zhruba jednoho roku řízení před soudem nemůže být považována za ideální, nicméně v podstatné míře byla dána objektivními okolnostmi danými v trestním řízením před soudem, zejména zkoumáním otázky vyloučení soudkyně, s ohledem na její bydliště poblíž bydliště stíhané osoby a dále s ohledem na změnu osoby soudce, která přinesla zdvojení některých činností, zejména ohledně studia trestního spisu. Toto právě proběhlo v mezidobí od vydání trestního příkazu do nařízení hlavního líčení, navíc se také nový soudce musel seznámit se znaleckým posudkem předloženým žalobcem do řízení. Odvolací soud uzavírá, že ani délka trestního stíhání, včetně délky trvání řízení před soudem, neznamená výjimečnou okolnost daného trestního řízení, která by odůvodňovala přiznání peněžité satisfakce, natož zásadní navýšení přiznané částky o 50 %, jak činí okresní soud.

29. Ostatní kritéria a argumenty uplatňované žalobcem a odůvodňujícím přiznání satisfakce v penězích či dokonce jím požadovanou částku 100 000 Kč, považuje odvolací soud za existující (viz závěr konstantní soudní judikatury, že každé trestní stíhání představuje omezení soudu do osobnostních práv a vznik majetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci zpravidla nelze dokazovat, ale zjišťuje se, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou), nicméně nepředstavují zvláštní okolnost vyplývající z individuálního rysu souzeného případu, který by šlo hodnotit jako zvýšenou újmu.

30. Výše uvedené platí s jedinou výjimkou, a to zvláštního postavení žalobce jako strážníka městské policie, když v jeho případě jakékoliv odsouzení v trestní věci by znamenalo nemožnost výkonu zaměstnání po delší dobu. Odvolací soud v této otázce nemůže akceptovat argumentaci žalované, která se soustředí na vyjmenování toho, co se žalobci nepřihodilo (nebyl suspendován, nebyl mu krácen plat, nepřišel o zaměstnání), když podstatou rozhodování v tomto případě je zohlednění toho co nastalo, nikoliv toho co nenastalo či ani reálně nehrozilo. Případný není ani poukaz na možnost ztráty zaměstnání s odkazem na úpravu zákoníku práce, která však není srovnatelná s postavením žalobce, u nějž jakékoliv odsouzení znamená ztrátu zaměstnání, kdežto v případě běžného zaměstnance je to až odsouzení za úmyslný trestný čin a uložení trestu nepodmíněného přesahujícího jeden rok.

31. Nicméně v této souvislosti nelze přehlédnout další aspekt, na nějž žalovaná odkazuje s ohledem na jí označený srovnatelný případ, že postavení osoby městského policisty (ale obdobně i příslušníka Policie ČR, či státního zástupce nebo soudce) sice nese aspekt zvýšené zranitelnosti v důsledku trestního stíhání, ale také musí nést odpovídající zohlednění svého postavení u takové konkrétní osoby, a to zejména v podobě větší zdrženlivosti a větší sebekontroly v případě takových osob při jednání nejen v rámci výkonu své funkce, ale i mimo ni, tedy v běžném občanském životě. Tento aspekt by podle závěru odvolacího soudu mohl odůvodnit přiznání finanční satisfakce, avšak na několikanásobně nižší (cca 25%) úrovni, než ve srovnávaném případě s úrovní 20 000 - 30 000 Kč.

32. S výše zmíněným aspektem zvláštního postavení žalobce jako policisty a zejména s výše uvedeným požadavkem na zvýšenou zdrženlivost a sebeovládání v občanském životě, souvisí další argument žalované, a to chování žalobce při předmětném incidentu. Jak vyplynulo z provedeného kamerového záznamu, žalobce reagoval zjevně nepřiměřeně (mimořádně dlouhé užití zvukového výstražného signálu, následné vulgární pokřikování na předjížděné cyklisty) na v celku běžnou událost v silničním provozu, kdy cyklisté sice původně nedodržovali zákonem požadovanou formaci, nicméně bezprostředně po užití zvukového signálu žalobcem se seřadili za sebe a umožnili mu bezproblémové předjetí. Žalobce tedy neadekvátně reagoval na nicotný podnět, choval se agresivně a podle hodnocení odvolacího soudu zásadním způsobem navodil konfliktní situaci, tuto eskaloval a přispěl ke vzniku následné poptyčky (akce žalobce: troubení a nadávky, reakce: vstyčený prostředník, další akce žalobce: křik a naběhnutí na cyklistu, reakce: fyzický kontakt). Popsané chování žalobce nelze považovat za umírněné jednání, když tento po vystoupení z vozu utíká směrem k cyklistovi a křičí na něj, když takové jednání lze jednoznačně vyhodnotit ze strany cyklisty jako zjevnou hrozbu. Na to reaguje cyklista odstrčením žalobce, který fyzický kontakt opětuje. Podle názoru odvolacího soudu není rozhodující, jak nazveme následnou fyzickou reakci žalobce spočívající v užití paže rychlým pohybem vůči tělu cyklisty, zda odstrčením (jak to formuluje žalobce), nebo úderem, jak to formulovaly orgány činné v trestním řízení. Podstatné je, že se žalobce svým agresivním, zjevně nepřiměřeným chováním zásadně podílel na vzniku konfliktu. Takové jednání považuje soud v případě jakékoliv osoby za nežádoucí, společensky škodlivé a nepřípustné, o to více, pokud se ho dopouští osoba v postavení policisty, byť mimo výkon služby. Zmíněné aspekty jednání žalobce jsou obdobné s jednáním policisty v žalovanou označeném případě (počáteční verbální agrese policisty, která vyvolala následnou fyzickou potyčku), jediným podstatným rozdílem je jednání policisty pod vlivem alkoholu, když toto u žalobce absentuje. Nicméně odvolací soud uzavírá, že žalovanou označený případ je nejblíže podobným případem k souzené věci.

33. Odvolací soud uvážil všechny výše uvedené skutečnosti svědčí jak pro, tak proti přiznání peněžní satisfakce, když zejména skutečnosti a závěry uvedené v předchozím odstavci vedou odvolací soud k závěru, že odpovídající satisfakcí žalobce za nezákonné trestní stíhání je již před zahájením tohoto řízení vyslovená omluva za nezákonné stíhání ze strany ministerstva spravedlnosti jménem České republiky. Přiznání finanční satisfakce žalobci, byť v menší výši, aby nebylo přiměřené a odůvodněné a nemohlo by být vnímáno jako spravedlivé. Odvolací soud podle § 220 o.s.ř. příslušný výrok soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na finanční satisfakci za nemajetkovou újmu zamítl v plném rozsahu.

34. Protože odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně, pak podle § 224 odst. 2 o.s.ř. nově rozhoduje o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud předně zohledňuje, že žalobce v tomto řízení uplatňoval dva odlišné druhy nároků, byť vyplývající ze stejného skutkového základu, a to majetkovou újmu (škody spočívající v nákladech obhajoby a ušlý plat) a nemajetkovou újmu jako peněžitou satisfakci za nezákonné trestní stíhání. Míra úspěchu žalobce ohledně těchto nároků je rozdílná, je proto třeba stanovit náhradu nákladů separátně ve vztahu k majetkové i nemajetkové újmě. Pokud jde o majetkovou újmu, zde soud rozhodoval podle základního kritéria ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř., a to úspěchu v řízení, když žalobce měl ohledně majetkové újmy převážný úspěch (78,8 %), přísluší mu tedy 57,6 % náhrady na účelných nákladů spojených s tímto nárokem. Odvolací soud akceptuje důvodnou námitku žalované, že žalobci v tomto řízení nelze přiznat náhradu za úkon právní služby, a to sepsání podání vůči Ministerstvu spravedlnosti, kterým žalobce uplatňoval předmětné nároky, neboť podle § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, kterému vznikly v souvislosti s uplatněním nároku u Ministerstva spravedlnosti. Toto omezení nelze obejít ani tím, že by se poškozený v následném soudním řízení domáhal náhrady těchto nákladů v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 151 o.s.ř. jako nákladů na předžalobní výzvu. Tento závěr a uvedené ustanovení opakovaně prošlo i testem ústavnosti (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 445/16).

35. V souvislosti s uplatňováním nároku na majetkovou újmu tedy žalobci přísluší náhrada za právní zastoupení v rozsahu 6 úkonů právní služby po 2 660 Kč, tedy 15 960 Kč. S tím souvisí 6 paušálních náhrad hotových výdajů advokáta, avšak jedná se o společný náklad vztahující se nejen k nároku na majetkovou újmu, ale i nemajetkovou újmou, proto se paušální náhrada ve výši 300 Kč dělí v poměru tarifních hodnot majetkové a nemajetkové újmy, tedy na majetkovou újmu připadá 43,5 %, tedy částka 130,50 Kč, za 6 paušálních náhrad celkem 783 Kč. Toto je část nákladů za řízení před soudem prvního stupně. Za odvolací řízení naleží náhrada za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů (písemné vyjádření k podanému odvolání a účast u odvolacího jednání) v sazbě 2 380 Kč za úkon odrážející sníženou tarifní hodnotu po částečné zastavení řízení po částečném zpětvzetí žaloby, celkem tedy 4 760 Kč. Další položkou jsou 2 paušální náhrady hotových výdajů advokáta po 130,50 Kč, celkem tedy 261 Kč. Součet po navýšení o 21 % DPH činí 26 334,44 Kč, k této částce se přičítá zaplacený soudní poplatek ve výši 1 687,50 Kč (část zaplaceného soudního poplatku související s majetkovou újmou), celkem tedy 28 021,94 Kč. Vzhledem k pouze částečnému úspěchu žalobce ohledně tohoto nároku mu přísluší 57,6 % této částky, tedy 16 140,64 Kč.

36. Pokud jde o nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, zde neměl žalobce úspěch ani částečný. Odvolacímu soudu je známa judikatura vyšších soudů zabývající se otázkou náhrady nákladů řízení v tomto typu nároků, z poslední doby jde zejména o rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2608/23. Ústavní soud v tomto rozhodnutí shrnuje dosavadního judikaturu, když Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval k problematice rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu a zdůraznil, že pro rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí zásada úspěchu ve věci, doplněná zásadou zavinění. Poměřovat úspěch a neúspěch ve věci však nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba ji posuzovat v širších souvislost. V tomto typu nároků je tudíž třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy, tedy základu nároku, a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění za existující nemajetkovou újmu. Rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky použití § 136 o.s.ř., a tedy představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení. Neexistuje totiž žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, resp. jeho výši. Proto přizná-li obecný soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, případně zcela jiný druh zadostiučinění, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o.s.ř. Ten v takovém případě, kdy závisí rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Žalobce nemůže být při rozhodování o náhradě nákladů řízení trestán za ne zcela přiléhavý odhad výše či druhu budoucího přiznaného nároku. Odvolací soud tyto myšlenky plně akceptuje, avšak konkrétní okolnosti tohoto případu neumožňují přiznat žalobci v souvislosti s uplatňováním nemajetkové újmy náhradu nákladů řízení proto, že v tomto rozsah neměl úspěch ani částečný, když jeho návrh byl v plném rozsahu zamítnut. Je tedy vyloučeno aplikovat ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., které předpokládá, že žalobce měl úspěch alespoň částečný. Nicméně odvolací soud zohledňuje výše uvedené myšlenky judikatury vyšších soudů a promítá je do aplikace ustanovení § 150 o.s.ř., kdy sice nemůže přiznat žalobci náhradu nákladů řízení za uplatňování nemajetkové újmy, ale alespoň nepřiznává tuto náhradu straně žalované. Za okolnosti hodné zvláštního zřetele právě považuje povahu řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jak byly popsány v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu, zejména okolnost, že žalobce utrpěl nemajetkovou újmu a má nárok na satisfakci, byť nikoli v jím požadované formě.

Poučení