2 CO 69/2022 - 55

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Horáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Yvony Svobodové a JUDr. Gabriely Kučerové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená Mgr. [jméno] [příjmení], advokátkou sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] nově sídlem [adresa] zastoupená Mgr. [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] o nárocích vyplývajících z práva duševního vlastnictví a o ochraně před nekalou soutěží, k odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2022, č. j. 9 C 5/2022-20, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně 6.776 Kč.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem pro uznání uložil žalované, aby se po dobu 80 let zdržela na internetových stránkách [webová adresa], [webová adresa], [webová adresa], [webová adresa], [webová adresa], [webová adresa], [webová adresa], [webová adresa], [webová adresa], [webová adresa] a [webová adresa] bez souhlasu žalobkyně umožnění stahování a/nebo online zhlédnutí digitálních souborů s příponami.avi,.mkv,.mk3d,.mks,.mov,.mp4,. m4a,.m4p,.m4b,.m4r,.m4v,.mpg,.ogv,.oga,.ogx,.ogg,.spx nebo.wmv obsahující díly audiovizuálního díla„ [anonymizováno]“ (vyrobeno ve společnosti [právnická osoba], [rok]), pokud můžou členové veřejnosti v České republice tyto soubory vyhledat zadáním titulu díla (s diakritikou či bez ní) a/nebo kořene titulu díla (s diakritikou či bez ní) ve vyhledávači dostupném na webových stránkách [webová adresa], [anonymizována dvě slova], [webová adresa], [anonymizováno], [webová adresa], [webová adresa], [webová adresa], [webová adresa], [anonymizováno] a [webová adresa] (výrok I.), uložil jí, aby sdělila údaje o osobách, které se účastnily neoprávněného užití díla„ [anonymizováno]“ ve vztahu k dílům [číslo] – [anonymizováno] tím, že nahrály soubory s danými příponami obsahující díly tohoto audiovizuálního díla od 12. 1. 2022 do právní moci tohoto rozsudku, a to včetně adres internetového protokolu IP těchto osob (výrok II.), uložil jí, aby se zdržela poskytnutí odměny ve formě peněz nebo ve formě kreditů použitelných k čerpání služeb na uvedených www internetových stránkách uživateli těchto stránek za stahování nebo sdílení jím nahraných souborů třetí osobou, pokud tento uživatel nemá souhlas žalobkyně ke zpřístupnění těchto souborů veřejnosti (výrok III.), uložil jí, aby se zdržela zobrazování reklamy na uvedených www internetových stránkách v prostoru nacházejícím se u digitálních souborů s danými příponami obsahujících díly audiovizuálního díla„ [anonymizováno]“, pokud uživatel, jenž tyto soubory nahrál, nemá souhlas žalobkyně ke zpřístupnění těchto souborů veřejnosti (výrok IV.) a dále uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni na náhradě nákladů řízení 18 164 Kč (výrok V.).

2. Soud prvního stupně vyšel z podané žaloby, v níž žalobkyně tvrdila, že je majitelkou práv výrobce k televiznímu seriálu [anonymizováno], žalovaný se dopouští prostřednictvím služby [anonymizováno] neoprávněného sdělování autorského díla veřejnosti, a to za účelem zisku.

3. Usnesením ze dne 19. 4. 2022, č. j. 9 C 5/2022-14, vyzval soud žalovanou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. k písemnému vyjádření k žalobě do 30 dnů od doručení, čemuž se stalo prostřednictvím datové schránky dne [datum]. Žalovaná přes poučení podle § 114b odst. 5 o. s. ř. na výzvu soudu nereagovala, ani nesdělila soudu, jaké vážné důvody jí v tom brání.

4. Po citaci § 114b odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. soud uvedl, že byla naplněna podmínka fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, pokud chtěla věc řádně projednat, byla povinna se věcně vyjádřit k tomuto nároku, který byl předmětem řízení.

5. S ohledem na uvedené rozhodl soud rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř., kterým žalobě vyhověl, aniž by k tomu bylo třeba nařizovat jednání. Právně byla věc posouzena podle § 40 odst. 1 a § 41 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon.

6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že právo na jejich náhradu bylo přiznáno žalobkyni, která měla ve věci plný úspěch.

7. Proti rozsudku pro uznání podala žalovaná včasné odvolání, v němž uvedla, že nebyly splněny podmínky pro jeho vydání, protože žalovaná vyjádřila svůj nesouhlas s nároky žalobkyně. Žalovaná skutečně pochybila, že nereagovala na výzvu soudu dle § 114b odst. 1 o. s. ř., nicméně již před vydáním rozsudku jednoznačně vyjevila svůj nesouhlas s meritem žaloby. Podání žaloby totiž předcházelo řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření, kde bylo rozhodnuto usnesením ze dne 17. 2. 2022, č. j. 1 Nc 22/2022-10, tak, že bylo žalobkyni uloženo, aby podala žalobu ve věci samé. Proti tomuto usnesení podala žalovaná odvolání, o němž dosud není rozhodnuto. Soud prvního stupně měl k dispozici argumentaci žalované, z níž plyne zjevný nesouhlas žalované s žalobou. Na souvislost mezi oběma řízeními poukazuje žalobkyně i ve své žalobě.

8. Následně žalovaná poukázala na judikaturu Ústavního soudu ohledně naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání dle § 114b o. s. ř. (nález ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1024/15, nález ze dne [datum], I. ÚS 2693/16, nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1298/17). Zde nebyly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání spočívající ve fikci uznání, když, přestože v jiném, ale přímo navazujícím řízení, žalovaná obsáhle brojila proti tvrzením žalobkyně.

9. Dle žalované jsou výroky I. až IV. pro neurčitost a nesrozumitelnost nezákonné. Je totiž u nich dán rozpor s § 155 odst. 1 o. s. ř., protože tyto výroky nejsou dle judikatury formulovány tak, aby z nich bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným.

10. K výroku I. žalovaná uvedla, že pojmy„ stahování“ nebo„ online zhlédnutí“ autorský zákon nezná – v něm je vymezen jen pojem sdělování veřejnosti, a toho se žalobkyně nedomáhá. Není zřejmé ani to, co je to pojem„ digitální soubor“, když zákon užívá pojem„ soubor“. Nesrozumitelnou je i pasáž„ pokud můžou členové veřejnosti v České republice tyto soubory vyhledat zadáním titulu díla (s diakritikou či bez ní) a/nebo kořene titulu díla (s diakritikou či bez ní)“. Žalované přitom není zřejmé, jak zní slovo„ [anonymizováno]“ s diakritikou či bez, ani co je„ kořenem titulu díla“. Dále poukázala žalovaná na to, že ve výroku uvedené webové stránky bez„ www“, nemají žádnou oporu v žalobních tvrzeních, kde je v bodě 3 žaloby uvádí s „ www“. Doména„ s www“ (tzv. doména třetího řádu) a„ bez www“ (tzv. doména druhého řádu) jsou odlišné domény, které nemusí obsahovat stejný obsah. Obsah petitu tak neodpovídá žádným žalobním tvrzením.

11. K výroku II. žalovaná uvedla, že je jí ukládána nezákonná, nesplnitelná a nekonkrétní povinnost. Není z ní totiž zřejmé, jaké údaje o osobách mají být sděleny, když„ je povinna ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, sdělit údaje o osobách, které se účastnily neoprávněného užití díla [anonymizováno] tím, že nahrály soubory …“. Žalované není zřejmé, co znamená pojem„ nahrály soubory“. Pokud tím má být užití za účelem uložení na úložiště žalované prostřednictvím sítě internet (nikoli např. nahrání souboru obsahujícího zvukový záznam prostřednictvím mikrofonu), pak ve výroku absentuje souvislost s jakoukoli službou či činností žalované, neboť zde není vymezeno, kam soubory měly„ být nahrány“. Žalovaná neví, kdy všude mohly být nahrány soubory na internetu a kde byly užity oprávněně či neoprávněně, což ani nedokáže posoudit, to ví jen autor.

12. K výroku III. žalovaná poukázala na nedostatek aktivní legitimace ohledně toho, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se„ poskytnutí odměny ve formě peněz nebo ve formě kreditů použitelných k čerpání služeb“ na daných stránkách za„ stahování nebo sdílení jím nahraných souborů třetí osobou“ pokud tento uživatel nemá k tomu souhlas žalobkyně. Žalobkyně rozhodně nemá aktivní legitimaci u žaloby, jejímž předmětem je generální zákaz nějakého jednání, jehož není sama účastna, vůči neurčenému počtu uživatelů, protože výrok nesměřuje k žádné ochraně žádného obsahu či práva žalobkyně, ale generálně ke všem souborům a uživatelům webových služeb žalované. I přes to, že žalovaná nereagovala na kvalifikovanou výzvu, nelze rozhodnout o nárocích, jež nemají poklad v obsahu žaloby a jsou obsaženy jen v petitu. Rozsudek pro uznání brání jen obstrukcím vedoucím k protahování řízení, ale nelze jím rozhodnout o čemkoli, aniž by byl petit odůvodněn či by byl v rozporu se zákonem. K tomu žalovaná poukázala na náležitosti žaloby dle § 79 odst. 1 o. s. ř.

13. Výrok III. nemá ani oporu v navržených důkazech a v tvrzeních žalobkyně. Také obsahuje neznámé pojmy„ soubor“ či„ sdílení“, když autorský zákon zná pojem„ sdělování“. Tento výrok také ukládá zcela nevídané povinnosti a zavádí nová pravidla. Podnikatelská činnost žalované, jejíž součástí je dávání kreditů či peněz uživatelům za jejich aktivitu, má být podmíněna tím, že jakýkoli uživatel bude disponovat pro jakýkoli soubor (i vlastní) souhlas žalobkyně s jeho zpřístupněním veřejnosti, pokud chce získat odměnu. To je v rozporu s čl. 2 odst. 4 ústavy či čl. 26 odst. 1 Listiny. K tomu žalovaná poukázala na nemožnost podávání žalob actio popularis a na zahlcení soudů žalobami, jejichž předmětem bude nahrazení projevu vůle žalobkyně pro zpřístupnění souborů veřejnosti.

14. Dále se žalovaná podrobněji zabývala tím, co je to aktivní věcná legitimace a kdo jí disponuje. Žalobkyně se na žalované může v zásadě domáhat splnění jakékoliv povinnosti, nicméně soudy musí dbát toho, aby každá jím uložená povinnost byla materiálně vykonatelná a objektivně vynutitelná, což má souvislost s vykonatelností rozhodnutí. Petit tak musí být jasný, určitý a musí z něj jednoznačně vyplývat, čeho se žalobkyně domáhá, k čemuž žalovaná poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002 a ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009 v souvislosti s fikcí uznání nároku. Pokud tedy obsahuje petit zákaz„ umožnit stahování“ a„ online zhlednutí“, přičemž obsahem žaloby není ani tvrzení (natož prokázání), že něco takového žalobkyně umožňuje, zjevně nekoresponduje petit se žalobními tvrzeními a nemohou být naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.

15. Tvrdí-li žalobkyně, že se na službě žalované nachází její autorské dílo, toto ani konkrétně neoznačuje (na jaké adrese se má nacházet), ani neprokazuje, že jde o její autorské dílo a nikoli např. o tzv. smyčku (takto činila [právnická osoba] [anonymizováno] pro žalobkyni detekci nelegálního obsahu za pomocí videozáznamu s částí autorského díla). Ze snímku obrazovky nelze rozpoznat, zda tvrzený obsah není právě touto smyčkou. Žalobkyně ani neprokazuje, že uvedený soubor vůbec je možno„ stáhnout“ či„ přehrát“.

16. Ve výrocích I., II. a IV. rozhodnutí je autorské dílo [anonymizováno] konkretizováno tak, že jde o dílo vyrobené ve [právnická osoba] s.r.o., [rok], ale z žaloby se nepodává, že by předmětné dílo vyrobila právě tato společnost.

17. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

18. Žalobkyně ve vyjádření k podanému odvolání uvedla, že rozsudek pro uznání byl vydán v souladu se zákonem, protože byly splněny veškeré zákonné podmínky pro jeho vydání. Ostatně sama žalovaná potvrdila, že se ve stanovené lhůtě nevyjádřila.

19. Rozsudek pro uznání lze napadnout jen ze zákonem stanovených důvodů dle § 205b o. s. ř., a to pro vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a pro skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání. Jiné důvody nelze v odvolacím řízení přezkoumat. Lze se tak zabývat existencí zásadních procesních vad v řízení předcházejícím jeho vydání a také splněním předpokladů pro jeho vydání. Předpokladem pro jeho vydání tak není zjištění skutkového stavu věci, a proto ani v odvolání nelze uvádět skutečnosti, které se týkají skutkového základu věci, ani důkazy, kterými by měla být vyvrácena tvrzení žalobkyně o rozhodných skutečnostech, k čemuž žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1455/2006.

20. Dále žalobkyně uvedla, že k žádné vadě řízení dle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nedošlo, a proto rozsudek pro uznání v rámci přezkumu v odvolacím řízení obstojí.

21. Podmínky pro vydání rozsudku pro uznání jsou, i) uznání nároku nebo základu nároku uplatňovaného žalobou, respektive fikce takového uznání, a ii) přípustnost uznání, tj. věc, v níž lze uzavřít a schválit smír.

22. Fikce uznání nastává v důsledku nečinnosti žalovaného tam, kde byl vyzván k vyjádření se k žalobě, čemuž se stalo zde, což žalovaná nerozporuje. Řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření (sp. zn. 1 Nc 22/2022) a řízení zdejší jsou řízení na sobě nezávislá a oddělená. Procesní úkony v jednom řízení nemají procesní důsledky pro druhé řízení. K tomu žalobkyně poukázala na povahu řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření a také na jeho podstatně užší předmět (3. až 8. díl seriálu [příjmení]) a kratší dobu ochrany. Předmětem řízení o předběžném opatření nebyly ani nároky žalobkyně z práva na ochranu před nekalosoutěžním jednáním žalované. Ostatně větší rozsah předmětu řízení prokazuje i výrok I. rozsudku.

23. Vyjádření žalované k návrhu na nařízení předběžného opatření není vyjádřením k žalobě a není jej možné považovat za neuznání žalobního nároku v žalobě. Pokud se tedy žalovaná nevyjádřila k výzvě soudu k žalobě, pak musí nést následky z toho vyplývající. V této věci lze také uzavřít soudní smír, a proto je zřejmé, že všechny zákonem stanovené podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly zcela naplněny.

24. Žaloba také obsahuje všechny rozhodné skutečnosti, a to včetně vymezení podnikání žalobkyně a toho, že je majitelem práv výrobce k televiznímu seriálu [anonymizováno] (viz smlouva o výrobě pořadu a postoupení práv ze dne 1. 4. 2021), že je žalovaná provozovatelem internetové služby Ulož.to na ukládání a sdílení souborů a videí, že odměňuje uživatele svých služeb za nezákonné nahrání chráněného obsahu, že je protiprávní hospodářský model podnikání žalované, že žalovaná sděluje autorskoprávně chráněných děl veřejnosti pomocí služby Ulož.to, čímž zasahuje do výlučných práv žalobkyně a nese přímou odpovědnost za zásah do autorských práv, jelikož je mimo„ bezpečný přístav“, že žalovaná nebrání neoprávněnému šíření autorských děl na své službě a že se žalovaná také dopouští nekalé soutěže.

25. S ohledem na výše uvedené proto žalobkyně navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

26. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací podle § 212 a násl. o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

27. Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti.

28. Na úvod lze uvést, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné – vedle vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. – jen z hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání ve smyslu § 153a o. s. ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§ 114b o. s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o některou z věcí vypočtených v § 120 odst. 2 o. s. ř. a zda nejde o řízení, které je podle § 118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona. V odvolacím řízení jsou vyloučeny ty odvolací důvody, které míří do správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně.

29. Jak vyplývá z citovaného § 114b odst. 1 o. s. ř., pak v poměrech této věci připadá v úvahu vydání této kvalifikované výzvy, na jejímž základě může dojít k fikci uznání a k následnému vydání rozsudku pro uznání dle § 153a o. s. ř., pokud to povaha věci či okolnosti případu vyžadují. Judikatura přitom dovodila, že se v takovém případě posuzují okolnosti týkající se (složitosti) skutkového stavu věci nebo okolnosti ohledně procesní (ne) aktivity žalované. To totiž úzce souvisí s účelem tohoto institutu, jímž má být zajištěno, že může být rozhodnuto u prvního jednání před soudem.

30. Pokud ale již je soudu známa obrana žalovaného alespoň v hrubých rysech, pak zde není místo pro vydání kvalifikované výzvy dle § 114b o. s. ř., protože to povaha věci či okolnosti případu již nemohou vyžadovat. V takovém případě je třeba považovat vydanou kvalifikovanou výzvu za čistě formalistickou, přičemž takový postup je zásahem do nosné zásady ústnosti civilního sporného řízení (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007).

31. Z obsahu spisu se podává, což si odvolací soud i ověřil při jednání, že soud prvního stupně výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyzval žalovanou (čl. 14 spisu), aby se ve stanovené lhůtě k žalobě vyjádřila s poučením, že pokud tak neučiní, bude mít soud za to, že nárok uznává. Tato výzva jí byla doručena dne 25. 4. 2022 (čl. 15).

32. Žalovaná na tuto výzvu nereagovala, proto soud prvního stupně vydal rozsudek pro uznání.

33. Na úvod lze připomenout již notoricky známý názor Ústavního soudu, vyjádřený např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016, podle kterého„ k fikci uznání nároku je tedy nutné přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech procesně přiléhavých, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně“ a názor, že„ při vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 114b odst. 5 občanského soudního řádu je třeba mít na zřeteli, že tento institut, založený na právní fikci, podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobkyně. Proto jeho vydání musí být vázáno na řádné, nepochybné a prokazatelné naplnění zákonných podmínek dle § 153a občanského soudního řádu. To konkrétně též znamená, že při posuzování vyjádření na kvalifikovanou výzvu dle ustanovení § 114b odst. 1 občanského soudního řádu je možno dospět k závěru o její nekvalifikovanosti jen v případech vyjádření nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti, resp. o tom, že se žalovaný nehodlá řádně (tj. i bez obstrukcí) bránit nároku uplatněnému žalobou“ (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1298/17, ze dne 18. 8. 2017).

34. Též je nutné připomenout, že„ účelem zákona nicméně je ustanovením § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionovat především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil. Je-li z chování účastníka řízení, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu. Na tom nic významně nemění ani okolnost, že žalovaný měl možnost se s žalobou seznámit ještě před vydáním tzv. kvalifikované výzvy, neboť ani tato určitá prodleva nespadající ovšem do lhůty k vyjádření nesvědčí o obstrukčním přístupu žalovaného“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, ze dne 24. 7. 2019).

35. Z výše uvedeného je zřejmé, že při aplikaci výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. musí soud nejprve pečlivě zvážit, zda jsou pro její užití důvody, spočívající zejména v nečinnosti žalovaného a jeho neochotě přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení. Smyslem § 114b odst. 1 o. s. ř. je tak především zachování principů ekonomie řízení a práva žalobkyně na spravedlivý výsledek v přiměřené lhůtě, nikoliv ulehčení práce soudu.

36. V daném případě, za situace, kdy žalovaná zůstala zcela pasivní, soud prvního stupně správně tuto procesní pasivitu posoudil jako uznání nároku žalovanou, a proto mohl vydat rozsudek pro uznání.

37. Tento závěr nemůže zvrátit ani argumentace žalované, že pasivní nebyla, jelikož v jiném řízení, týkajícím se návrhu na vydání předběžného opatření mezi stejnými účastníky, brojila proti stejnému (velice podobnému) nároku, čímž svůj nesouhlas s podanou žalobou vyjádřila dostatečně.

38. Jde tedy fakticky o to, zda předchozí nesouhlasné vyjádření v odvolání proti nařízenému předběžnému opatření, v řízení vedeném v rejstříku Nc, zbavuje povinnosti žalovanou vyjádřit se ke kvalifikované výzvě soudu podle § 114b o. s. ř., v řízení ve věci samé.

39. Tento názor žalované není správný.

40. Obecně totiž platí, že řízení o návrhu na vydání předběžného opatření nemůže obsahovat shodný nárok jako řízení ve věci samé, přestože ve věcech duševního vlastnictví se v judikatuře ujala výjimka k tomuto pravidlu. Nesouhlas s nárokem uplatněným v řízení předcházejícím řízení ve věci samé tak nelze automaticky považovat za nesouhlas s nárokem uplatněných v řízení ve věci samé. Navíc nelze přehlédnout, že v projednávané věci tyto nároky nejsou zcela shodné.

41. K otázce dostatku žalobních tvrzení a určitosti žalobního nároku lze uvést, že ve sporném řízení, jímž je i řízení o žalobě na ochranu autorských práv, musí jeho účastníci tvrdit skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání. Žalobci je v citovaném § 79 odst. 1 o. s. ř. výslovně uloženo, aby v žalobě uvedl rozhodné skutečnosti, z nichž dovozuje uplatňované právo, a označil k nim potřebné důkazy. Tímto způsobem žalobkyně vymezuje předmět řízení po skutkové stránce (co se stalo) svůj nárok tak, aby žaloba byla projednatelná a také nezaměnitelná. Pokud je skutkový děj vylíčen tak nedostatečně, že je z tohoto důvodu žaloba neprojednatelná, jedná se o vadu žaloby, jež je odstranitelná postupem dle § 43 odst. 1 o. s. ř., zde doplněním tvrzení o rozhodných skutečnostech; nestane-li se tak, dojde k odmítnutí žaloby. V případě, že je žaloba projednatelná, pak na účastníka dopadá povinnost uložená mu v citovaném §101 odst. 1 o. s. ř., dle něhož musí tvrdit všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí věci. Kvalitativní a kvantitativní vymezení těchto skutečností přitom závisí na právní kvalifikaci skutku soudem, tedy na skutkové podstatě jím aplikované normy. Jestliže v průběhu řízení vyjde najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti či je uvedl neúplně, je povinností soudu o tom jej poučit dle § 118a odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, č. j. 21 Cdo 2725/2007). Dané poučení je adresnou výzvou účastníku k doplnění konkrétních tvrzení, jestliže by pro jejich neuvedení měl být ve sporu neúspěšný pro neunesení povinnosti tvrzení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014).

42. Stejně tak, z recentní judikatury vyplývá, že je nutné, aby účastník v žalobě vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 858/2014 nebo sp. zn. 30 Cdo 3527/2014). Domáhá-li se účastník řízení svého nároku jen prostřednictvím obecných (nesrozumitelných nebo si i vzájemně odporujících) tvrzení, aniž by je blíže konkretizoval či rozpory mezi nimi odstranil, je žaloba neurčitá, a má proto vady bránící jejímu projednání. Tvrzení žalobkyně musí být proto natolik určité, aby soud mohl formulovat vykonatelný výrok svého rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 544/2013). Nesrozumitelné podání např. znamená, že si účastník svými tvrzeními vzájemně odporuje, ponechává nedokončené věty, uvádí nesmyslné argumenty nesouvisející s věcí apod. (cit. komentář k § 43 o. s. ř. uveřejněný na ASPI).

43. V daném případě se odvolací soud domnívá, že žaloba žalobkyně, jak uvedeno shora, požadavky na srozumitelnost, určitost a nezaměnitelnost žalobních tvrzení splňovala. Sama rozsáhlost textu petitu žaloby nezpůsobuje neurčitost návrhu. Navíc nelze přehlédnout, že ve věcech autorských práv je specifikace žalobního návrhu poměrně složitá a vyžaduje jistou„ kreativitu“ žalobkyně. To však samo o sobě nezpůsobuje neurčitost nebo nevykonatelnost návrhu.

44. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že podmínky pro fikci uznání nároku splněny byly a rozsudek soudu prvního stupně je správný. Proto byl podle § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení, odpovídajícího úspěchu žalobkyně a vyhl. č. 177/1996 Sb., pokud jde o jejich výši.

45. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle výsledku řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř, a v tomto řízení úspěšné žalobkyni byla přiznána jejich náhrada ve výši 6 776 Kč podle § 7, § 11 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu za v tomto řízení učiněné 2 úkony právní služby 46. (vyjádření, účast na jednání) sestávající z odměny za úkon 2 500 Kč, 2 x paušální náhrady po 300 Kč, včetně 21 % DPH, jíž je zástupce žalobkyně plátcem.

Poučení