20 C 197/2021-89

Rubrum

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Jakubem Kavalírem ve věci žalobkyně: ; [celé jméno žalobkyně], [datum narození] ; bytem [adresa žalobkyně] ; zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: ; [celé jméno žalované], [IČO] ; sídlem [adresa žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] o ochranu osobnosti takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované omluvy za chybnou diagnózu a zaplacení částky 100 000 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. České republice se vůči žalobkyni (osvobozené od soudních poplatků v plném rozsahu) n e -p řiznává právo na náhradu nákladů řízení vynaložené na odměnu ustanoveného advokáta.

Odůvodnění

1. Podaná žaloba a vyjádření žalovaného Žalobkyně (po přiznaném osvobození od soudních poplatků a po ustanovení zástupce, č.l. 3 a 12) podala dne 28. 6. 2021 soudu žalobu a domáhala se omluvy a přiměřeného zadostiučinění za tvrzenou chybnou diagnózu. Svůj návrh upřesňovala a na výzvu soudu i dílčím způsobem modifikovala v podáních č.l. 20-21, [číslo], 43, 51, 66 a 68. Ponejprv, ve své žalobě došlé soudu dne 28. 6. 2021 (zjednodušeně řečeno) porušení právní povinnosti žalované lékařky vymezila primárně ve sféře poskytnutí / neposkytnutí informace o diagnóze. Dopad ve své osobnostní sféře žalobkyně vnímala zejm. z reakcí blízkých (aniž bylo dostatečně zřejmé, zda je splněn i požadavek tzv. příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným léčebným postupem a dopady do osobnostní sféry žalobkyně). V doplňujícím podání, které po výzvě soudu došlo dne 12.8.2021 (č.l. 20-1), žalobkyně již jako porušení právní povinnosti žalované lékařky tvrdí, že si lékařka stanovila diagnózu bez provedení dostatečného vyšetření, a to dle bodu I. žaloby až v r. 2018 2019. A k příčinné souvislosti se zásahem do osobnostních práv žalobkyně v podání ze dne 9.8.2021 obšírně rozvádí její opakovaně ztížený přístup k lékařské péči s datací již od r. 2012. Svá podání žalobkyně postupně upřesnila - Základem žaloby je dle žalobkyně nakonec skutečnost, že žalovaná při poskytování zdravotnické péče žalobkyni nepostupovala lege artis, když chybně určila diagnózu (F61 smíšená porucha osobnosti s tím, že od roku 2018 (záznam ze dne 12. 11. 2018) je dle lékařské dokumentace v kartě opakovaně uveden pravděpodobný rozvoj bludu (záznam ze dne 6. 8. 2019), resp. postupný rozvoj paranoidního bludu (záznam ze dne 5. 12. 2019). O změně diagnózy, respektive jejím rozšíření, pak žalobkyně dle svého tvrzení nebyla žalovanou nijak seznámena, ani informována. Ani při stanovení diagnózy pak žalovaná nepostupovala lege artis, když diagnózu stanovila bez poskytnutí náležité odborné péče, provedení řádných vyšetření, provedení možných testů a aniž konkretizovala jakými bludy má žalobkyně trpět. Dle žalobkyně si žalovaná tuto diagnózu tzv.„ vycucala z prstu“ dle nikoli odborného, ale pouze osobního názoru, tedy bez provedení odborných vyšetření a testů. O možné existenci této diagnózy se žalobkyně až„ ex post“ a v podstatě jen zprostředkovaně postupně dozvídala od svého okolí a z lékařské dokumentace svých dětí, a to již v roce 2018, nikoli od žalované. S ohledem na možnost existence takové diagnózy pak opakovaně žádala o umožnění nahlédnutí do lékařské dokumentace jak [anonymizováno] [celé jméno žalované], tak obvodního lékaře [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (praktický lékař [obec]), ale bylo jí to umožněno až poté, co podala řadu stížností. Poté, co se žalobkyně dozvěděla o nesprávné diagnóze zpřístupněním lékařské dokumentace v roce 2019, v podstatě zkolabovala, omdlela, upadla a uhodila se do hlavy, nakonec celý den proležela. Takto nesprávně určená diagnóza pak jednoznačně žalobkyni způsobila újmu, když u ní vyvolala psychické napětí a stres, došlo k narušení její tělesné integrity, ztratila důvěru v ošetřující lékařku, pochybnosti o sobě samé u ní vyvolaly pocity méněcennosti, pesimismus, došlo k hrubému narušení její duševní rovnováhy a vše mělo jednoznačně škodlivý vliv na její život a výrazně snížilo jeho kvalitu (odkazovala na rozhodnutí VS OL sp. zn. 1 Co 126/2006), neboť ji nutilo a nutí tuto diagnózu vyvracet, obracet se na další odborné lékaře, absolvovat další vyšetření, pochybovat o sobě samé a v návaznosti nato se znovu a znovu ujišťovat, že není blázen, čemuž od roku 2018 podřizuje v podstatě celý svůj život (opakovaná vyšetření v Praze, psychologické vyšetření, opakované řešení s lékařskou komorou atd.). Vzhledem ke skutečnosti, že diagnóza se objevovala v lékařské dokumentaci jak žalobkyně, kterou však mají k dispozici i jiní lékaři či správní orgány při úředních jednáních, tak v lékařské dokumentaci jejich dětí, újma se dále projevila i v jejím soukromém a rodinném životě, neboť„ zasáhla do všech sfér života, zejména vztahů s jejími nejbližšími a přáteli“. Žalobkyně zmiňovala opakovaně, že rodina i dlouholetí známí či kamarádi se k žalobkyni začali chovat jako k „ bláznovi“, který je nebezpečný, nevyzpytatelný, neví co dělá, může někomu ublížit. To žalobkyně rozvedla ať již v podané žalobě, nebo v navazujících podáních. Pokud žalobkyně rozepsala problémy při čerpání dalších zdravotních služeb, opět (i v podání č.l. 40) zaběhla chronologicky až do r. 2012. Shrnula, že„ neodborný a navíc i neempatický“ přístup vyvolával v žalobkyni pocity hlouposti a méněcennosti, tedy rovněž došlo k újmě na jejich právech, neboť došlo k zásahu do její důstojnosti. 1.. Žalovaná ve svém vyjádření, jež soudu došlo 21. 10. 2021 (č.l. 53) navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že žalovaná nikdy nezlehčovala („ nebagatelizovala“) informace sdělované žalobkyní, ani informace o jejím zdravotním stavu, ani informace o sdělovaných pocitech a obavách. Zdůraznila, že obsah lékařské dokumentace byl vždy přísně důvěrný a její obsah nebyl třetím osobám dostupný (pokud jej žalobkyně nezpřístupnila sama). Z tohoto důvodu není možné spojovat jakékoliv události ze soukromého života žalobkyně s diagnózou provedenou žalovanou. Sama žalobkyně oproti tomu nepostupovala takovým způsobem, aby tyto informace nebyly přístupné dalším osobám. Ve svém závěrečném návrhu žalovaná poukázala na to, že události, ze kterých viní žalovanou, vnímala žalobkyně již v roce 2016 prakticky totožně (konkrétně že švagrová šíří a komolí informace z léčby, záznam z 25.2.2016; 12.11.2018„ asi informace vynáší sestra od praktického lékaře“,„ lidé z okruhu známých žalobkyni dávají najevo, že je na hlavu, že se to doslechli“). Tedy již z těchto skutečností je patrné, že následně provedenou diagnózou nemohla vzniknout žalobkyni tvrzená újma, neboť skutečnosti, z nichž žalobkyně újmu dovozuje, nastaly před tvrzenými diagnostickými pochybeními. Nadto žalovaná doplnila, že ani„ oponentní“ lékařské zprávy žalobkyně z pozdějšího období nevyvrací diagnostické závěry žalované, ba naopak. Pokud žalovaná v lékařské zprávě zmínila pojem bludu, uvedla žalovaná, že je třeba jej vykládat jako„ chorobné a nevývratné přesvědčení o nějaké skutečnosti“, již na č.l. 67 p.v., tento pojem je třeba vnímat v souladu s dlouhodobou anamnézou, i pozorováním v průběhu jednotlivých sezení během lékařského vyšetření. Na svém závěru žalovaná setrvala (neboť tedy nejde o diagnostické pochybení).

2. Průběh řízení Podle ust. § 6 o.s.ř. v řízení postupuje soud v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla (pokud možno) rychlá a účinná, srov. i ust. § 100 odst. 1 věta první o.s.ř.. V rámci přípravy jednání však bylo zapotřebí obstarat vyjádření obou stran (nejen žalované, ale i samotné žalobkyně – problematika zejm. příčinné souvislosti). Tím délka trvání řízení objektivně narostla, za což žalobkyni u soudního jednání dne 16.12.2021 byla vyjádřena omluva. Soud nakonec ve věci nařídil jednání na 16.12.2021. Žalovaná využila svého práva, omluvila se a k jednání u soudu se nedostavila. Soud tedy celou věc projednal v její nepřítomnosti. Podle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. může soud věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Také soud při projednání věci vychází ze zásady uvedené v ust. § 114a odst. 1 o. s. ř., aby soud věc zpravidla rozhodl při jediném jednání. Ačkoli takto zákon ukládá soudu povinnost postupovat efektivně a co nejrychleji (bez zbytečných průtahů) ve věci rozhodnout, primární povinností soudu je pokusit se, umožňuje-li to alespoň trochu charakter sporu, vést účastníky ke smírnému řešení (blíže viz § 99 odst. 1 a § 100 odst. 1 o.s.ř.). V tomto směru soudu neuniklo, že určující okolností pro žalobkyni byla ta skutečnost, že žalovaná uváděla v lékařských záznamech„ pravděpodobný rozvoj bludu“. Tím mohlo vzniknout mezi účastníky určité nedorozumění. Dle předpokladu soudu toto nedorozumění by šlo snad odstranit (vysvětlit) tím, pokud by bylo především vyjasněno, co se těmi "bludy" vlastně má rozumět. V běžné řeči to skutečně může evokovat stavy závažnější (při kterých lidé vidí např. postavy, které jiní lidé nevidí; promlouvají k nim hlasy atd.) V řeči odborné (definici bludů velice snadno dohledáme např. na [webová adresa]) však za bludy již je považováno "nevývratné přesvědčení nemocného o nějaké skutečnosti". Nelze zcela vyloučit, že uvedené tendence u žalobkyně mohly být shledávány. Samozřejmě nelze akceptovat přístup lékaře, pokud by diagnózu si nějak "vycucal z prstu" nebo "vypálil od boku", jak argumentovala žalobkyně. Také je nežádoucí, pokud při péči o zdraví toho kterého pacienta je diagnóza stanovena nesprávně. Může se to však stát. Nikdo z nás není neomylný, nelze očekávat, že lékaři se mýlit nebudou. Z pohledu soudní praxe typově závažnější však budou případy, kdy při stanovení diagnózy dojde k podcenění (např. lékař usoudí, že o infarkt, vnitřní krvácení nebo právě o poruchu s bludy nejde), než naopak. Stanovení diagnózy spíše„ závažnější“ může napovídat pečlivosti v přístupu lékaře (zvažuje všechny alternativy) a i z pohledu pacienta bývá přínosnější (než naopak podcenění), neboť otevírá širší prostor pro další léčebný postup. Žalobkyně však v tomto směru si poměrně zásadním způsobem protiřečí: Na jednu stranu vyčítá lékařce určitou lehkovážnost při jejích postupech, nedostatečnost vyšetření, péče atd. Na druhou stranu – podle verze, tak jak ji v průběhu řízení žalobkyně prezentovala – pokud lékařka hodlala léčbu intenzifikovat (a nabízela žalobkyni hospitalizaci), to žalobkyně zcela striktně a vehementně odmítla. K tomu lze podotknout, že v soudní praxi se setkáváme s problémem v tomto směru spíše právě opačným: pacient trvá na své hospitalizaci, to (i např. z objektivních, kapacitních důvodů) není možné, stav pacienta se zhorší a končí – při následné hospitalizaci – dokonce smrtí (lze zmínit z praxe u Okresního soudu situaci ve věci 20C 4/2015, kde bylo tvrzeno, že na nefrologické ambulanci„ pacientka se opakovaně dožadovala hospitalizace“). Pokud léčba má mít kýžený efekt, je také zapotřebí nejen působení samotného lékaře (a popř. i jím předepsaných léků), ale ve stejné míře je zapotřebí spolupráce a pozitivního přístupu samotného pacienta. Vzájemná důvěra a pozitivní odezva k doporučením lékařky však ve vztahu mezi účastníky přestala fungovat, nejpozději právě s doporučenou hospitalizací. Vůči lékařce a tomuto jejímu doporučení se žalobkyně velice ostře vymezila, a to i během soudního jednání u okresního soudu. Otevírá se pak prostor pro aplikaci i ustanovení § 2900, 2903 odst. 1 o.z. (spoluzavinění samotné žalobkyně na vytýkaném nedostatečně pečlivém postupu léčby).

3. Právní úprava Jinak podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, každý má právo, aby byla zachovávána jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Zásady zakotvené v čl. 10 odst. 1 Listiny jsou rozvedené v ustanovení § 81 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále také jen o. z.). Podle § 81 odst. 1 o. z., chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Podle § 81 odst. 2 o. z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Podle § 82 odst. 1 o. z., člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Dle § 2951 odst. 2 o.z. případná nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním – a to popř. i v penězích (tam, kde by nezajistil jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy; právní úprava zde má svůj základ v § 2894 odst. 2, § 2956 a násl. o.z.). Dále samozřejmě platí, že zdravotní péči poskytují zdravotnická v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Takto je třeba postupovat nejen při vlastní léčbě, ale„ de lege artis“ musí být„ zdravotní péče“, tj. veškerý postup zdravotnického zařízení (viz. dříve platné ust. § 11 odst. 1 věta první zák.č. 20/1966 Sb.; s účinností od 1.4.2012 zákon č. 372/2011 Sb. ze dne 6. listopadu 2011 o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), s tím, že aktuálně platný a účinný zákon o zdravotních službách zavádí do právního řádu poněkud odlišně vymezenou definici postupu lege artis. Pacient má podle ust. § 28 odst. 2 (§ 45 odst. 1) tohoto zákona právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni. Toto ustanovení je třeba vykládat zejm. v kontextu s ust. § 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., kde je vymezen pojem náležité odborné úrovně jako poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti, s tím, že užití tohoto dovětku –„ s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti“ - se bere i jako poněkud problematické, dikutabilní (srov. k tomu např. příspěvek [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [ulice] definice„ lege artis“ a zákon o zdravotních službách, © [webová adresa], 21.3.2012). Pojem„ lege artis“ tedy neznamená, že každý pacient má nárok jen na tu nejlepší možnou péči. Zákon [číslo] Sb. o zdravotních službách m.j. také vychází z kritéria určitého„ minimálního“ personálního zabezpečení poskytování zdravotních služeb odborně způsobilými zdravotnickými pracovníky, i minimálního věcného a technického vybavení zdravotnického zařízení apod. (Srov. K. Štrejtová, Pojem„ lege artis“ a trestní odpovědnost v medicíně, Trestněprávní revue [číslo] str. [číslo], s odkazem na [příjmení], M., K některým otázkám trestní odpovědnosti ve zdravotnictví, Zdravotnictví a právo [číslo]). Tzv. příčinná souvislost pak musí být prokázána způsobem, který vylučuje rozumnou pochybnost, a vytýkané pochybení nemůže být jakékoliv (sebemenší), musí jít o skutečně„ výrazným způsobem vybočení z mezí přijatelného postupu léčebné péče“ (srov. např. i usnesení NS ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo 272/2010). Pak je totiž založena i trestněprávní odpovědnost konkrétního lékaře (trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti). Nakonec nelze odhlížet ani od toho, že příčiny možného nepříznivého vývoje či nepříznivých následků mohou být různorodé, od nesprávného postupu při poskytování zdravotních služeb (nejčastěji tedy pochybení lékaře),„ až po individuální okolnosti vlastní každému lidskému organismu“, který může odlišným způsobem reagovat v každém jednotlivém případě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, č.j. 25 Cdo 3879/2012). Byl-li však léčebný zákrok (konkrétní postup zdravotnického zařízení) z pohledu odborného (medicínského) objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odvratitelnou, nelze postup lékaře považovat za postup„ lege artis“. V řízení bylo primárně zapotřebí (jak žalobkyně byla poučena a v podstatě opakovaně vyzývána), aby žalobkyně nejen přesně specifikovala (ale zejm. pak i prokázala), v čem přesně se postup lékařky odchýlil od postupu lege artis, tedy dle pravidel lékařské vědy. Dále že je dán prvek příčinné souvislosti mezi nesprávným léčebným postupem a tvrzenými dopady do osobnostní sféry žalobkyně. - Ke vzniku odpovědnosti za újmu se tedy vyžaduje nejen porušení právní povinnosti a vznik újmy, ale dále i tento prvek tzv.„ příčinné souvislosti“ mezi porušením právní povinnosti a nepříznivým následkem, popř. i zavinění (odpovědnost lékařky bude naopak vyloučena, jestliže lékařský zákrok a veškerý postup byl proveden„ lege artis“, tedy v souladu s ustanovením § 28 odst. 2, § 4 odst. 5 cit. zákona č. 372/2011 Sb.).

4. Závěr o skutkovém stavu věci O skutkovém stavu věci na podkladě provedeného dokazování (vč. výpovědi samotné žalobkyně před okresním soudem) soud uzavřel, že žalobkyně se citlivě dotklo, pokud žalovaná uváděla v lékařských záznamech„ pravděpodobný rozvoj bludu“. Popsala, jaký dopad to mělo na vztahy s blízkými a celý její osobní a rodinný život. Rozpadlo se jí i manželství, musela situaci řešit s dalšími institucemi. Stres se neblaze projevil dalším zhoršením jejího zdravotního stavu. Žalobkyně však ničím neosvědčila, že by tvrzené neblahé dopady do osobnostní sféry (typově) mohly být v příčinné souvislosti s jakýmkoliv jednáním nebo opomenutím lékařky. Ta (podle přesvědčení soudu) nemůže za to, v jakém prostředí žalobkyně žije, jakou má rodinu a vztahy k ní, jakými lidmi je žalobkyně obklopena a jak ti reagují (zda je dostatečná míra jejich respektu a podpory pro žalobkyni, v její situaci a i zdravotních obtížích) a jak pak jejich jednání zpracuje (pociťuje) ve svém nitru žalobkyně. A neměla by to lékařce dávat za vinu ani žalobkyně. Pokud do okolí žalobkyně (k jejím blízkým nebo všeobecně do povědomí v městě Vamberk) se dostaly nějaké poznatky např. indiskrecí z jiné lékařské ordinace (jak žalobkyně naznačovala – a to nejen v průběhu řízení, ale již i v ordinaci lékařky 25.2.2016 a 12.11.2018, shora v bodě 1.1. odkazované záznamy na č.l. 8 p.v. a 9 p.v.; k důkazu čteny č.l. 66) rovněž toto je zcela mimo sféru jejího vlivu. Z provedeného dokazování dále (což pro rozhodnutí věci bylo nakonec určující) nemůže mít soud za prokázané jakékoliv pochybení lékařky. Soud na postupu lékařky neshledal nic, čím by se vymykal z postupu„ lege artis“. Zejm. soud neshledává pochybení lékařky, pokud žalobkyně vytýká žalované, že diagnózu si jen "vycucala z prstu" a stanovila "od boku“. Psychiatrické vyšetření se neliší výrazněji od jiného lékařského vyšetření. Zahrnuje dotazy na aktuální potíže klienta, odběr anamnézy, posouzení dalších případných nálezů, diagnostickou rozvahu a stanovení terapie. Takto lékařka bezpochyby postupovala. Základem psychologického vyšetření (a u psychiatrického vyšetření to není jiné) je strukturovaný rozhovor (pohovor) mezi lékařem a pacientem. A ten mezi účastníky bezesporu proběhl (soud to bere jako skutečnost v řízení nespornou, navíc prokázanou i předloženými listinnými důkazy, zejm. č.l. 7-11). 4.

1. Je třeba zohledňovat i to, že při sdělení diagnózy a dalšího doporučení léčby již může jít o sdělení již tak říkajíc subjektivní, individuální - jedinečné s ohledem na konkrétného pacienta a situaci, ve které se nachází (nikoliv tedy nějak„ šablonovité“, předem stanovené, s jedinou„ správnou“ variantou) - přesto sdělení pronesené lékařem (a zaznamenané pak v kartě) může mít velice dobře oporu v poznatcích lékařské vědy, tedy může být "lege artis" a zpětně zdůvodnitelné. I v daném konkrétním případě dvě lékařská zařízení dospěla k svému („ subjektivnímu“) závěru v určitém ohledu odlišnému. Žalovaná možnost rozvoje bludu u žalobkyně podchytila a zaznamenala - Poliklinika I.P. Pavlova v Praze uvedla naproti tomu, že "bludnou produkci" u žalobkyně nepozoruje. To však samo o sobě nemůže vést k tomu, aby žalovaná byla soudem postižena, jak na tom žalobkyně trvá. - Soud na zdravotníka v lékařské ambulanci jen stěží může klást jiná (přísnější) měřítka, než klade soud na znalce ustanoveného v průběhu řízení. I soudní znalec o rozhodných skutečnostech nakonec sděluje v podstatě svůj "subjektivní úsudek" (byť samozřejmě musí být v rámci znalcovy odbornosti logicky a přesvědčivě odůvodněn), jde však stále o subjektivní náhled a úsudek znalcův ([anonymizováno] [jméno] [příjmení] [jméno], článek Znalec a znalecký posudek v civilním soudním řízení - ASPI [anonymizováno], či Nejvyšší soud a rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 324/2005 ze dne 29. 5. 2007). Proto také je možné, že se v praxi vyskytne případ, že se různí znalci ve svém posouzení liší. V daném konkrétním případě se však nakonec jeví jako opodstatněná spíše verze lékařky v dané sporné (a pro žalobkyni určující) otázce. Lékařka samozřejmě žalobkyni neoznačila za blázna. To žádný zdravotník si dovolit nemůže (pokud něco takového odeznělo při vstupu do ordinace dr. [příjmení], nelze to klást k tíži žalované). Žalobkyně není blázen. Naopak jí je třeba vyjádřit obdiv pro její vnitřní sílu, energii a nezlomnost. Rysy "nevývratného přesvědčení o nějaké skutečnosti" (zde přesvědčení o tom, že lékařka pochybila a že právě to má devastující dopad na její život) však žalobkyně nepochybně vykazuje. Při soudním jednání soud se pokusil věnovat maximum úsilí a času pochopení pro žalobkyni v její situaci. Zvážit všechny prostředky a možnosti nejen smírného vyřešení celé věci (v intencích § 99 a § 100 odst. 1 o.s.ř.), ale i prostředky a možnosti, jak žalobkyni přispět k řešení záležitosti, která ji trápí. Snaha pomoci jedné straně soudního řízení by však mohla být již v rozporu se zásadou nestrannosti vedení procesu. Žalobkyni lze odkázat na další odborné poradenství a pomoc, jak zákon předpokládá - Každý účastník soudního řízení má možnost využít tzv. sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách (v o.s.ř. § 99 a 114a, jinak zák. č. 108/2006 Sb. S žalobkyní i na závěr soudního jednání bylo pohovořeno. Vyjádřeno politování a pochopení v její situaci. Také vyjádřena omluva za délku trvání řízení, jež objektivně narostla během kroků směřujících k přípravě jednání. Soud uvedl i to, že se zcela ztotožňuje s žalobkyní, která vysoce vnímá hodnotu vztahu s nejbližšími lidmi. Pokud tyto vztahy se zhoršují, logicky klesá i kvalita našeho života. Na dobré vztahy s nejbližšími (a na životní„ štěstí“) však není právní nárok. Vztahy s blízkými lidmi budujeme postupně v průběhu celého života. Každý k tomu má jiné vlohy a každý musíme překonávat jistá úskalí. Každý nese svou spoluzodpovědnost za jejich utváření. Vždy jde však o vztah a působení vzájemné. Vztahy mají i svou dynamiku a vývoj v čase. I ten, jemuž bylo ublíženo a je raněn, může zvolit adekvátní odezvu (přičemž však jen málokdy ke zlepšení vztahu vede hledání chyb jen u těch druhých). Na uvážení vždy je napřít svou životní energii jiným směrem: Je totiž primárně na žalobkyni samé – pokud má za to, že lidé v jejím okolí reagují nevhodně (pro žalobkyni zraňujícím způsobem), aby se obklopila lidmi jinými; pokud má„ problémy s rodinou“ (jak vyplývá nejen z jejích podání, č.l. 51, ale i připojených listin, např. č.l. 4), tak aby se pokusila nějak změnit především svůj přístup (podle obecné zkušenosti, že málokdo – pokud mu to samotnému nevyhovuje a nespatřuje v tom svůj životní program – je ve skutečnosti jen pasivním a trpným činitelem neblahých rodinných vztahů,„ obětí“. Všichni máme svůj díl spoluzodpovědnosti za rodinné vztahy, které spoluvytváříme. A jelikož druhé a jejich chování nezměníme, nezbývá nám než začít u sebe, popř. právě alespoň změnit nějak svůj přístup, odborná literatura doporučuje stále dokola„ nedělat to, co beztak nefunguje“ – naopak začít s něčím, co funguje, co přinese pozitivní změnu do života žalobkyně a potažmo i celé rodiny. Tím, jak žalobkyně reaguje na nepřízeň podmínek, v konečném důsledku také dává cenný příklad do života svým dětem (§ 884 odst. 1 o.z. věta druhá). Pro rozhodnutí podstatný je však tento a jediný závěr: není splněn předpoklad odpovědnosti za újmu v podobě porušení právní povinnosti. Žalovaná se ničím nezpronevěřila zákonem předpokládanému postupu („ lege artis“).

5. Důvody rozhodnutí; právní posouzení věci Z provedeného dokazování nemůže mít soud za prokázané jakékoliv pochybení lékařky (naopak bylo prokázáno, že žalovaná ve svém diagnostiuckém závěru nepochybila, č.l. 57 výsledek šetření krajského úřadu, listina ze dne 25.5.2020). Podaná žaloba tedy z tohoto důvodu musela být výrokem I. tohoto rozsudku zamítnuta. Byť soud nijak nepochybuje, že zdravotní stav žalobkyně po prodělané kardiochirurgické operaci není příznivý (z toho důvodu byla i uznána jako osoba invalidní ve 3. stupni invalidity). Současně není sporu o tom, že žalobkyně byla léčena i u [anonymizováno] [celé jméno žalované] – a vůči jejímu postupu prezentuje nyní velmi závažné námitky. Dopad do osobnostní sféry však žalobkyně zaznamenala zejm. až z reakcí svého okolí (přičemž – jak shora již odůvodněno – tyto nemohou být a nejsou v „ příčinné souvislosti“ s jakýmkoliv jednáním či opomenutím lékařky). Žalobkyně velice bolestně vnímá, že se netěší přízni svých nejbližších (naopak poukazuje na velké problémy s rodinou, viz. např. i lékařská zpráva z Polikliniky I.P. Pavlova ze dne 1.9.2020 a další; na přízeň svých nejbližších příbuzných však není dáno zákonné právo (totéž již v rozsudku 20 C 183/2008 ze dne 21. června 2011, byť ve skutkově odlišných souvislostech), ani ji nelze nijak vynutit. 5.

1. Soud dále (nad rámec shora uvedeného – další úvahy nejsou již nosnými důvod pro rozhodnutí) vychází z toho, že - za prvé: intenzita ze strany žalobkyně tvrzeného zásahu ani typově není natolik významná, aby odůvodnila přiznání zadostiučinění v penězích (tzv. relutární satisfakce). To ve své podstatě plní až podpůrnou (subsidiární) funkci, takže nastupuje vždy až poté, kdy by jiné (jen„ morální“) zadostiučinění (např. omluva) bylo nepostačující. Tuto relutární satisfakci je nadále (i za účinností nového o. z. č. 89/2012 Sb.) třeba považovat za občanskoprávní prostředek v zásadě výjimečného charakteru. - Nicméně nadále je vždy na poškozeném, aby si zvolil podle svého uvážení, zda bude požadovat nějaké zadostiučinění a v jaké formě (i s vědomím, že v případě, kdy soudy shledají, že forma zadostiučinění je s ohledem na zjištěné okolnosti jednotlivého případu nepřiměřená, bude žaloba zamítnuta). Zadostiučinění má být vždy přiměřené, např. prostá omluva s uvedením věci„ na pravou míru“. Primárně samozřejmě jde o rozhodnutí, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto. Tento test přiměřenosti slouží k odfiltrování banálních či triviálních případů nemajetkových újem. Smyslem § 2951 odst. 2 rozhodně není, aby se odčiňovala jakákoli nemajetková újma. Člověk žijící ve společnosti musí i ledacos snést (dokonce i dostupné komentářové literatuře výslovně zmiňované„ běžné urážky, projevy neúcty apod.“) viz. Bezouška, Petr. kom. § 2951 in: Hulmák a kol.. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 –3014) . 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, str. 1679. Při zhodnocení jednotlivých okolností konkrétního případu je pak třeba akcentovat tu skutečnost, že pro žalobkyni dehonestující (tvrzené) jednání (sdělení diagnózy) se odehrálo ve velmi úzkém okruhu osob (nejspíše pouze mezi žalobkyní a žalovanou), žalobkyně následně zareagovala zcela správně (vyhledala další lékařské zařízení a požádala (ve smyslu § 28 odst. 3 písm. c/ zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování od 1.4.2012) o takzvaný druhý názor (viz.„ právo na názor dalšího lékaře“). Takto si tedy velice účinně a spolehlivě (dle svých tvrzení) tzv.„ svémocí“ zjednala nápravu – srov. zde i např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 157/2004 ze dne 15. 7. 2004, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 22/2004 na str. 844, a okrajově např. i rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4003/2011 (Soudní rozhledy č. 11-12/2013 str. 410) a některá jiná. Tím tedy z pohledu soudu došlo k definitivnímu zhojení případného (jen nepatrného) škodlivého následku hypotetického zásahu. Objektivně tedy intenzita ze strany žalobkyně tvrzeného zásahu není natolik závažná, jak je subjektivně pociťováno žalobkyní, neboť nejspíše se záležitost dotkla pro žalobkyni zvlášť citlivého místa (jak uváděla,„ bludy“ trpěla i její matka, se kterou žalobkyně dobře nevycházela, a žalobkyně nespíše nechce být takto stigmatizována také). A tedy také: Dle znění § 2951 odst. 2 o.z. vzniklá nemajetková újma se odčiní„ přiměřeným zadostiučiněním“. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích,„ nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy“. (– I přes poněkud zavádějící formulaci není tedy uzákoněna priorita finanční satisfakce). Přiměřeným zadostiučiněním také typově nemůže být omluva pronášená za takových okolností, že„ teprve z ní se určitá část veřejnosti dozví o zásahu do osobnostních práv, o němž by se jinak nedozvěděla“ a jenž by tedy do té doby nemohl vážnost postižené fyzické osoby v očích dané části veřejnosti snížit. (Jiný zvolený způsob satisfakce by tedy typově mohl být i vhodnější, ať již konstatování -určení- porušení práva; omluva, spíše prostá omluva soukromá než omluva veřejná. Soud však zásadně nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou v žalobním petitu navrhovány). Zde navrhovaný způsob satisfakce v projednávané věci („ veřejná“ omluva navrhovaného znění, č.l. 2, otištěná v týdeníku Vamberecký zpravodaj a dokonce ještě i dalším regionálním týdeníku) je zcela zřejmě úplně nevhodný. Srov. k tomu i rozsudek KS v Ostravě sp. zn. 23 C 3/97 ze dne 15.4.1997, publ. SR 6/1997. Ve shora uvedeném směru tedy je opodstatněn závěr soudu, že i v případě prokázání žalobních tvrzení (tedy i pokud by se skutečně ukázalo jako pravdivé např. tvrzení žalované, že diagnóza byla stanovena nesprávně, popř.„ bez provedení dostatečného vyšetření“), uplatněnému žalobnímu návrhu na takto požadovanou omluvu a přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích by nebylo možné vyhovět. 5.

2. Na okraj lze v souvislostech projednávané věci poznamenat, že pacient zásadně má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby sám se mohl rozhodnout, zda souhlasí s dalším diagnostickým a terapeutickým postupem. Má zásadně právo na informace o svém zdravotním stavu (jak shora již uvedeno, již s účinností od 1.4.2012 v tomto směru platí § 31 zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách). Z uvedeného ustanovení vyplývá, že právo na úplnou a pravdivou a odborně kompetentní informaci má pacient vždy až na výjimky (které stanoví např. § 2640 o.z. popř. čl. 8 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně č. 96/2001 Sb.m.s.. Tato ustanovení představují tedy výjimku z obecného pravidla, že pacient má právo na odborně podanou plnohodnotnou informaci od kompetentního zdravotnického pracovníka, jejíž součástí má být i poučení o jeho právech. Praxe minulého období, kdy byly osoby blízké pacientovi často informovány mnohem podrobněji než pacient a měly mnohem hlubší znalost o zdravotním stavu, diagnóze, předpokládaném vývoji onemocnění a prognóze, zatímco pacient takové informace neměl, ať již z jakýchkoliv důvodů, je tedy i dle relevantní odborné literatury„ v rozporu se zákonem a s principy právního státu“). Pacientovi tedy v praxi nějaká informace může být i zadržena – avšak pouze na základě zákona v situacích, které zákon předpokládá. Jinak neposkytnutí náležitých informací pacientovi v rozporu s čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, § 94, § 2638 a § 2639 o.z. a § 31 zák. o zdrav. službách samozřejmě může být pacientem vnímáno jako závažný zásah do osobnostních práv pacienta. Srov. i znění Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (publ. pod č. 10/2010 Sb. m. s., autentické znění i český překlad je odborné ale i široké veřejnosti dostupný ve Sbírce mezinárodních smluv – např. i na [webová adresa]). Osobou se zdravotním postižením se dle čl. 1 rozumí osoba mající dlouhodobé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit jejímu plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními. Úmluva je založena na třech základních principech, pilířích: 1) prosazovat, 2) chránit a 3) zajistit práva osob se zdravotním postižením. Přičemž i mezi hlavní zásady Úmluvy patří (m.j.) nutnost respektovat nejen všechna lidská práva a přirozenou důstojnost osob, ale v maximální míře i jejich osobní nezávislost (zahrnující také svobodu volby). Na druhou stranu však je třeba vnímat i to, že pokud je to v zájmu pacienta, ve vymezených případech zákon omezuje poskytování informací o zdravotním stavu. To připouští i čl. 10 odst. 3 Úmluvy o biomedicíně č. 96/2001 Sb.m.s. a právní úpravu v tomto směru (krom § 31-2 zák. o zdrav. službách) obsahuje § 2640 o.z. (zde je legální zakotvení tzv. terapeutického privilegia, jehož podstatou – stručně řečeno – je, že lékař se rozhodne pacientovi nesdělit určitou informaci z obavy, že by právě jí vážně ohrozil jeho zdravotní stav). I neposkytnutí informace o zdravotním stavu tedy může být postupem„ lege artis“ (nemusí být posouzeno jako porušení právní povinnosti). Nicméně je třeba vnímat -i v kontextu projednávané věci-, že vhodnost či důvodnost shora zmiňované výjimky z povinnosti poskytnout úplné a přesné informace a poučení je i v odborné literatuře sporná. Dochází zde totiž k zásahu do práv pacienta, zejména práva znát informace o svém zdravotním stavu (srov. čl. 10 odst. 2 Úmluvy o biomedicíně), a k narušení jinak uplatňované zásady, že aby mohl pacient spolurozhodovat o péči, měla by být zmírněna obvyklá informační nerovnováha mezi ním a poskytovatelem. Terapeutické privilegium je někdy zpochybňováno i z hlediska lékařské etiky, neboť otázka, zda pacient pravdu unese, by podle některých názorů neměla být vůbec stavěna: pacient svou nemoc nést musí, a měl by o ní proto vědět (toto viz. např. v publikaci H. Haškovcová, Lékařská etika, 3. vyd., Praha: Galén 2002, str. 142 a násl.). To, co možná tedy maximálně lze žalované vytknout, je určitá nedostatečnost komunikace (mohlo dojít k vysvětlení toho, co se v odborném názvosloví za bludy vlastně považuje, popř. použita definice pro žalobkyni šetrnější - a tím by nemuselo vzniknout ono shora naznačené nedorozumění a celý spor). Proto mohlo být podání žaloby a projednání celé věci před soudem pro účastníky i přínosné. - Nebo se žalovaná naopak o vysvětlení pokusila, ale narazila na citlivé místo u žalobkyně, která pak informaci neunesla (a zpětně se tím potvrdilo, že skutečně bylo vhodnější v daném konkrétním případě plnou informaci ani nesdělovat?). 5.

3. Podaná žaloba s ohledem na shora uvedené (zejm. bod. 4 a úvod. bod 5.) není důvodná a soud v tomto řízení s ohledem na právní posouzení věci (jako nehospodárné) neprováděl ani další navrhované dokazování (ze strany žalobkyně zejm. na č.l. 21, 68 a nakonec i č.l. 81). K průtahům v řízení způsobeným prováděním nadbytečných důkazů (důkazů či jiných úkonů, o nichž soudu mohlo být již od počátku známé, že nebudou podkladem pro rozhodnutí ve věci samé) srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, ze dne 16. 11. 2010. Soud se tedy již nezabýval (a bylo nadbytečné k tomu vést dokazování) dalšími skutečnostmi a tvrzeními. A další dokazování soud neprovedl z toho důvodu, že provedení dalšího dokazování pro skutkový závěr o věci (a její právní posouzení) již není zapotřebí.

6. Náklady řízení Soud přihlédl k sociálním, zdravotním poměrům žalobkyně, jakož i k okolnostem případu (invalidita žalobkyně – ta trpí v současnosti větším množstvím odchylek od normálního zdravotního stavu, zároveň žádná z nich nemá souvislost s působením žalované lékařky). Žalované ani České republice soud proto výjimečně nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (shodně při rozhodnutí o nákladech řízení rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 9 C 229/2019 z 19. srpna 2020).

Poučení