20 C 250/2021-85

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení [částka] s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek [částka], [částka], úroku v sazbě 22,68 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z revolvingové úvěrové smlouvy ze dne [datum] s úvěrovým rámcem [částka], sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] – [jméno] [anonymizováno] Takto se domáhala [částka] na jistině, [částka] na poplatcích, [částka] na pojistném z pojištění schopnosti splácet, [částka] na smluvních pokutách, [částka] na kapitalizovaném obchodním úroku, obchodního úroku v sazbě 22,68 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení jak v I. a II. výroku shora. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání č. l. 66 uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal o osobních a majetkových poměrech, prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčku poskytla. Zrekapitulovala konkrétní zjištění, zejména dělnický pracovní úvazek dlužníka, popsala způsob hodnocení příjmové a výdajové stránky, výslovně uvedla, že použila expertní hodnoticí systém [příjmení], výslovně uvedla, že došlo k lustracím v [příjmení], IR, KN, ARES a především Centrální evidenci exekucí (neuvedla však, s jakým výsledkem).

2. Soud při jednání vyzval žalobkyni (č. l. 75) rovněž k vyjádření, kdo je vlastníkem 70 akcií žalobkyně, neboť z obsahu obchodního rejstříku a (donedávna – do [datum]) i absence záznamu o skutečném majiteli společnosti žalobkyně v rejstříku Evidence skutečných majitelů. Žalobkyně se podáním ze dne [datum] (č. l. 80) vyjádřila tak, že advokát JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph. D., nebyl ke dni podání návrhu k soudu ani v průběhu celého řízení osobou, oprávněnou k zastupování žalobkyně ve smyslu § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uvedla, že je nepřijatelné, aby byl právní zástupce sankcionován za volbu jeho osoby k zastupování, neboť právo na zastoupení je každému garantováno zákonem a náhrada náleží účastníkovi řízení, který je zastupován, nikoliv jeho advokátovi. Nepřiznání náhrady bylo zásahem do ústavně zaručeného práva na právní pomoc a odkázala soud na nosné závěry nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 187/06.

3. Soud k projednání věci nařídil jednání, žalobkyně s jiným postupem nevyslovila (v návrhu) souhlas. Žalovaný byl předvolán na adresu trvalého bydliště, kde mu bylo doručeno do vlastních rukou dne [datum], k návrhu se však nevyjádřil, k jednáním se bez omluvy nedostavil.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Již oznámením původního věřitele dopisem ze dne [datum] (č. l. 28) bylo prokázáno, že žalobkyně může předmětnou pohledávkou disponovat. Totéž pak prokázala i smlouvou č. l. 19, potvrzením o úhradě č. l. 27 a seznamem pohledávek č. l. 25 Smlouvou č. l. 30 bylo prokázáno, že žalovanému bylo na základě jeho žádosti dle schvalujícího dopisu č. l. 47 ze dne [datum] zpřístupněno formou kreditní karty čerpání až [částka], přičemž [částka] je čerpáno při podpisu smlouvy (zřejmě na nákup nespecifikovaného zboží nespecifikovaného prodejce), když žalovaný ke svým poměrům uvedl, že žije s družkou, má méně než 3 roky bankovní účet, nemá vyživovací povinnost, bydlí v nájmu na současné adrese již od roku 2015, pracuje jako dělník v logistickém centru spol. Amazon s měsíčním příjem [částka], když domácnost má další měsíční příjem ve shodné výši, náklady domácnosti činí pouhé [částka] a nemá žádné finanční závazky (!). Byla sjednávána úroková sazba 22,68 % ročně, bylo sjednáváno pojištění„ Soubor [anonymizováno]“ dle rámcové pojistné smlouvy (pojistitelem je třetí osoba, pojištěným je dlužník, pojistníkem je věřitel) s měsíčním pojistným 5,99 % z měsíční splátky úvěru. Byl doložen vypracovaný informační dokument č. l. 33 s doklady o podpisu č. l. 38-40 i podepsaná rámcová smlouvy č. l.

35. Byla doložena historie čerpání č. l. 37, dle které žalovaný nejprve čerpal [částka] dnem [datum] (což je dokonce jeden den před podpisem veškeré dokumentace), poté hotovostními výběry dne [datum] dalších 2x [částka] a [částka] a dne [datum] posledních [částka], celkem tedy [částka]. Všeobecné a produktové obchodní podmínky a sazebník poplatků byly pro věc bez významu. Dopisem č. l. 48 bylo prokázáno, že původní věřitel mínil odstoupit od úvěrové smlouvy dnem [datum]. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 49) vypracování i zaslání (č. l. 51) jednoduché (tj. neobsahující právní posouzení) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

5. K osobě žalovaného soud dále zjistil, že dle OSSZ Teplice (č. l. 54) žalovaný není zaměstnán, nepodniká a nečerpá žádný důchod. Z výpisu věcí žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 55) vyplynulo, že v letech 2018 až 2020 čelil 4 exekucím. Dálkový přístup k datům Exekutorské komory ČR (dále jen„ EK ČR“) soudy zřízen nemají, neboť to EK ČR soudům technicky neumožňuje a soud tak nemá informaci o tehdejším stavu [příjmení], a ani sama EK ČR neuchovává záznamy o skončení exekucí po 6 měsících. Soud nicméně v předtuše nehrazení exekucí a možných dalších exekucí žalovaného (jehož obecným soudem dle registru obyvatel č. l. 62 byl do roku 2014 Okresní soud v České Lípě a do roku 2017 pak Okresní soud v Děčíně) učinil dotaz na EK ČR. Takto z výpisu č. l. 60 zjistil, že i ke dni [datum] žalovaný stále čelil 9 exekucím, zahájeným v letech 2007 až 2019. Dotazy na jednotlivé exekuce ke konkrétním soudním exekutorům tak již byly zjevně nadbytečné. Dále soud z registru obyvatel č. l. 62 zjistil, že žalovaný pravděpodobně má vyživovací povinnost (syn [jméno], narozený 2007). Ze souběžně vedeného řízení sp. zn. 11 C 317/2021 jiného soudního senátu (a tedy i jiného soudce) zdejšího soudu (k dnešnímu dni skončeného vyhlášením dosud nepravomocného vyhovujícího rozsudku) pak vyplynulo, že již dne [datum] žalovaný sjednal jinou úvěrovou smlouvu se shodnou věřitelkou na financování zboží s prodejní cenou [částka] a neuhradil ničeho.

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že ze strany žalovaného nebylo uhrazeno vůbec ničeho) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

8. Pokud se týká zjištění řízení žalovaného u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost (obecného) soudu (žalovaného), spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o následných exekucích žalovaného tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti a při nakládání s údaji, vzešlými z činnosti jiných orgánů veřejné moci, k nimž má soud privilegovaný (a tedy i rychlejší přístup), než účastník řízení. Ten by jinak musel takový důkaz předkládat po procesním poučení soudem a vznikly by tak dodatečné náklady na straně soudu i účastníka. [příjmení] aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus – systém„ [příjmení]“) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů.

9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům (což soud v projednávaném případě vyzdvihuje vzhledem ke všem okolnostem na straně žalovaného zejména), a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

10. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu [příjmení] se pohybují v řádu desítek Kč. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe, když již v roce 2007 proti němu byla povoleny první z mnoha následných exekucí.

11. V případě žalovaného byla na místě opatrnost z několika dalších samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce proti žalovanému (které žalovaní v žádostech samozřejmě nepravdivě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni – jestliže jsou tázáni na„ finanční závazky (splátky hypoték, úvěrů, úvěrových karet apod.)“), případně když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu). Žalobkyně netvrdí, zda si původní věřitelka byla vědoma neutěšeného stavu počtem probíhajících exekucí žalovaného, či zda tyto údaje nepovažovala za důvod k odmítnutí úvěru. Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud (viz předmět řízení sp. zn. 11 C 317/2021). Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování žádosti/smlouvy zřejmě sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného nicméně soud dále zohlední, ovšem až po pravomocném skončení tohoto řízení.

12. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Je otázkou právního posouzení, zda žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, pokud ke svým finančním závazkům uvedl„ 0“. Žalobkyně nicméně výslovně tvrdila, že stav [příjmení] byl přezkoumáván. Především tedy žalovaný podléhal exekučnímu inhibitoriu, které jej dle § 44a exekučního řádu opravňuje (coby nepodnikatele) toliko k uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku, což sice úvěruschopnost nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši čerpaných jistin je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být velice (až extrémně) pečlivé. Dále byl žalovaný zřejmě existenčně závislý na dalším příjmu domácnosti, o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího.

13. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se nepochybně projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Pokud byl příjem žalovaného ověřen, výdaje domácnosti žalovaného byly zcela zjevně podhodnocené, další příjem domácnosti nebyl ani upřesněn, natož doložen. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované příjmy ani životní náklady žalovaného, které jsou nápadně nízké, ani počet či věk vyživované osoby (soudu není známo, zda má žalovaný upravenu k synovi vyživovací povinnost a tedy byl údaj o žádné vyživované povinnosti uváděn popravdě či nikoliv), natož pak další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalovaného s ohledem na exekuce zjevně závislá. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je trvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaný nadto pracoval v nekvalifikované profesi a dosahoval skutečně minimálního příjmu. Tyto okolnosti úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) bez dalšího podrobného zkoumání prakticky vylučují a jsou dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Přitom se nejspíše jednalo o financování spotřebního zboží nemalé hodnoty a není ani vyloučeno, že si jej žalovaný nemínil nechat pro své potřeby. Původní věřitel tak nemůže žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně (totéž by bylo lze konstatovat i ohledně následného úvěru ze dne [datum]. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již nedbalé a má za následek absolutní neplatnost závazku bez dalšího.

14. Soud tak mohl s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. přiznat nárok toliko v rozsahu čerpané jistiny [částka] a s odkazem na § 1970 o. z. též v rozsahu úroku z prodlení. Splatnost takové pohledávky se nepochybně rovněž řídí finančními možnostmi dlužníka (nikoliv tedy nezbytně již okamžikem čerpání úvěru), což má vliv i na stanovení počátku běhu úroku z prodlení, v projednávané věci však byl požadován až po více než 6 měsících od čerpání, což zjevně přiměřené je (zejména v situaci, kdy žalovaný zřejmě neměl úmyslu pohledávku hradit, o čemž svědčí následný úvěr, čerpaný o pouhé 4 dny později). Tomu pak odpovídá vyhovující I. výrok shora, zatímco ve zbytku byla žalovaná plnění II. výrokem shora zamítána pro nedůvodnost.

15. Lhůty ke splnění povinností dle I. a III. výroku soud stanovil dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. v základní třídenní délce, neboť je zřejmé, že žalovaný je dramaticky předlužen a takto vysoké závazky ani nemůže splnit přednostně, aniž by se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku). Ostatně nic nenasvědčuje tomu, že by o splnění právě tohoto závazku měl zájem. Delší lhůta k plnění by pak pouze poškozovala oprávněné zájmy žalobkyně a jejího právního zástupce ve vztahu k pořadí ostatních pohledávek za žalovaným.

16. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku v rozsahu 78,05 %), soud jí tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (56,1 %) účelně vynaložených nákladů řízení.

17. Zbývalo tak stanovit výši nákladů řízení. Soud si je vědom žalobkyní zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 187/06, které nepochybně zakládá důležité východisko pro posouzení práva společnosti [právnická osoba], na náhradu z právního zastupování svým zástupcem. Ve svém rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 756/2014 Nejvyšší soud k tomuto dále postuloval v pozdější době zejména následující: Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu. (…) Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaný je„ velkou firmou“, která je„ vybavena právním útvarem“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou„ velikost“ a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. 10 Co 610/2001, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy [číslo] s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb. Z těchto důvodů je patrné, že žádné právo nelze považovat za absolutní, neboť je zřejmé, absolutně formulované oprávnění zákonitě vede subjekty práva k „ perverzní právní tvořivosti“ ve snaze takového oprávnění využít na úkor jiného subjektu, resp. soutěžitele na volném trhu. Právě takovou situaci soud shledal v případě žalobkyně.

18. Pokud se soud dotázal právního zástupce na vlastníka 70 akcií společnosti, dostalo se mu (jako již poněkolikáté) vyhýbavé odpovědi, zmiňující, že právní zástupce žalobkyně nezastupuje jako její statutární orgán. Z odpovědi a kontextu dané situace je však implicitně zřejmé, že právní zástupce zcela záměrně nezodpovídá to, nač byl soudem tázán. Ze záznamu v obchodního rejstříku k osobě žalobkyně vyplývá, že tato byla založena v roce 2005, jejím jednatelem byla již v době vzniku advokátka, a právní zástupce se stal jejím jediným jednatelem v roce 2009 a byl jím až do října 2013. V tomto období byl advokát také jediným společníkem žalobkyně. V letech 2013 až 2015 byly jediným společníkem dvě obchodní společnosti, registrované v [anonymizována dvě slova], u nichž skutečného vlastníka soud nezná, aby se pak jediným společníkem a posléze po změně právní formy na akciovou společnost stala [právnická osoba], a. s., v níž právní zástupce až do současnosti působí již od roku 1997 a k níž byl v roce 2014 až 2015 dokonce veden jako jediný akcionář. Od [datum] do [datum] pak byl jako jediný akcionář žalobkyně veden opět právní zástupce, v této době se základní kapitál společnosti snížil z 52 mil. Kč na [částka] a od té doby je evidován pouze údaj o 70 emitovaných akciích (kmenových na jméno v listinné podobě). Krátce poté ([datum]) udělila žalobkyně právnímu zástupci plnou moc, která je předkládána v tomto řízení (č. l. 13). Skutečný majitel žalobkyně (Ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]) byl odhalen teprve v lednu 2022, tedy nepochybně opožděně. Je překvapivé, že tuto skutečnost právní zástupce soudu nesdělil ani v podání ze dne [datum] (č. l. 80), kdy již svou zákonnou povinnost splnil, přestože právě na tuto skutečnost byl soudem výslovně tázán. S výjimkou posledního jednání byly všechny úkony právní služby poskytnuty před [datum]. Struktura vztahů nebyla zveřejněna, není tak zřejmé, kolik z těchto akcií vlastní ta či ona osoba, právní zástupce všakv průběhu roku 2017 a 2018 byl 100 % vlastníkem společnosti navzdory poměrně pestrým dosavadním změnám, včetně důvěru nebudící účasti společností, registrovaných na Kypru, kde lze více než předpokládat komplikované možnosti zjišťování skutečných vlastnických vztahů. Stejně tak není zřejmé, v jakém rodinném či majetkovém vztahu je osoba [jméno] [příjmení] k právnímu zástupci. V minulosti soud obdobné dotazy formuloval i ohledně případných rodinných příslušníků právního zástupce (aby bylo předejit situaci, kdy je vlastníkem blízký rodinný příslušník právního zástupce a soudu to nebylo nad rámec jména takové osoby sděleno), ani nikdy předtím však právní zástupce soudu osobu vlastníka nesdělil. Tato skutečnost však tíží právního zástupce, který soudu informaci záměrně odpírá a skutečný stav i přes výzvu soudem neprokazuje, nikoliv tedy žalovaného.

19. Z výše uvedeného je zřejmé, že do [datum] vše nasvědčuje tomu, že právní zástupce byl skutečným vlastníkem přinejmenším podstatné části obchodního podílu na žalobkyni. Pokud k [datum] došlo k zápisu odlišného vlastníka, je zřejmé, že pro odlišný závěr by i tak bylo nutno trvat na součinnosti právního zástupce (který ji však soudu dlouhodobě odpírá) a zjistit více k osobě [jméno] [příjmení], aby byla vyloučena možnost, že právní zástupce je ve skutečnosti i nadále konečným příjemcem výhod z takto nastolené struktury vlastnických vztahů, například tehdy, pokud se jedná o blízkého rodinného příslušníka, s nímž je právní zástupce majetkově spjat. Pro účel tohoto řízení má tedy soud za prokázané, že zastupovaná žalobkyně s osobou právního zástupce z hlediska obchodního majetku přinejmenším z větší části splývá, přinejmenším v té části podnikání žalobkyně, týkající se hromadného odkupu, uplatňování a vymáhání peněžitých pohledávek (zejména) ze spotřebitelských úvěrů. Bude-li mít právní zástupce, resp. žalobkyně (pokud s osobou právního zástupce ve skutečnosti nesplývá) zájem tyto pochybnosti soudu rozptýlit, nic mu nebrání poskytnout soudu důstojně součinnost a vlastnickou strukturu objasnit tak, aby nepřetrvávaly pochybnosti, že se soud přiznáváním práva na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny ve skutečnosti systematicky nepodílí na takovém podnikání, kterým právní zástupce porušuje své stavovské povinnosti.

20. Soud nezpochybňuje právo každého (fyzické osoby i majetkově silné obchodní společnosti) a tedy i právního zástupce žalobkyně využít práva na (účelné) zastoupení v nalézacím či exekučním řízení. I sám právní zástupce se ve své věci může nechat (účelně) zastoupit, aniž by své důvody musel objasňovat (nepůjde-li o zjevně šikanózní volbu např. ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3672/2014). O účelné využití práva na zastoupení se však nemůže jednat v situaci, kdy se právo na zastoupení stane součástí samotného podnikatelského záměru, kdy právní zástupce investuje své jmění do nákupu pohledávek po splatnosti skrze společnost, která zpravidla nečiní ve věci jejich vymáhání nic jiného, než že je prostřednictvím advokátní kanceláře (se sídlem tamtéž) uplatní u soudu, případně u soudního exekutora. Taková obchodní společnost má spíše charakter„ bílého koně“, navozujícího zdání, že žalobce je osobou odlišnou od jeho právního zástupce. Tím je formálně vyhověno ustanovení § 15 odst. 1 zákona o advokacii, neboť advokát se takovým podnikáním v rámci své„ kmenové“ advokátní praxe přirozeně zabývat nesmí, tím spíše se nesmí zabývat podnikáním v oblasti„ obchodování s chudobou“, když soud se u uplatněných postoupených pohledávek této žalobkyně pravidelně setkává s nesplněním povinnosti řádného zkoumání úvěruschopnosti, uplatňováním úrokové sazby, která se pravidelně pohybuje okolo nejvýše přípustného trojnásobku běžné bankovní sazby a v neposlední řadě s vymáháním poplatků, které bez jakékoliv volitelné protihodnoty (služby) účelově navyšují pohledávku nad rámec sjednaného a již tak limitně vysokého úroku (poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek za administrativní činnost apod.). V případě žalobkyně se přitom jedná o podnikání v masovém měřítku, když jen u Okresního soudu v Teplicích figuruje (ke dni [datum]) v 7 661 řízeních (převážně jako žalobkyně/oprávněná v agendách C a EXE), přičemž drtivá většina těchto řízení je relativně rovnoměrně rozložena v období od roku 2009 do současnosti. Z pohledu jediného senátu (20 C) zdejšího soudu to například v roce 2020 obnášelo 23 řízení. Právo na právní zastoupení zde nemá charakter individuálního řízení, v němž by bylo případné posuzovat individuální okolnosti využití práva na právní zastoupení, ale je realizováno prostřednictvím (nejméně) tisíců řízení v rámci celého území České republiky, což nutnost individuálního posuzování činí nepřípadnou a nutí naopak k zaměření se na obsah celkového podnikatelského záměru. Pokud nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3819/13 konstatuje, že je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem v obdobných případech, jako je nyní projednávaný, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.), je zřejmé, že právo na právní moc má limity, které nelze vypočítat vyčerpávajícím (enumerativním) způsobem.

21. Stejně tak je ovšem advokátům zapovězeno poskytovat služby obdobné výkonu advokacie souběžně, ale mimo svou advokátní praxi (§ 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory [číslo] 1997 (pravidla profesionální etiky), přičemž vymáhání pohledávek před soudy s profesní činností advokáta nepochybně koliduje. Je tedy zřejmé, proč právní zástupce zdůrazňuje, že v rozhodné době neměl vliv na obchodní vedení žalobkyně. Případný souběh vlastnictví (přinejmenším podstatné části) obchodního podílu žalobkyně a její zastupování na plnou moc však nelze považovat za nic jiného, než obcházení těchto závazných omezení obsahu výkonu advokátní profese. K postoupení předmětné pohledávky přitom došlo [datum] a k jejímu uplatnění u soudu již dne [datum]. Lze tedy důvodně předpokládat, že žalobkyně vlastními silami neučinila jiný časově náročnější či specializovaný úkon, než předání pohledávky svému právnímu zástupci – se sídlem tamtéž. Bez ohledu na to, zda žalobkyně případně vyvíjí i další podnikatelské aktivity (např. poskytování spotřebitelských úvěrů, k čemuž má dle obchodního rejstříku rovněž živnostenské oprávnění), je zřejmé, že segment nákupu, uplatnění a vymáhání pohledávek je v jejím (případném) portfoliu činností samo o sobě obsáhlou a je agendou významnou, a není tak nedůvodné očekávat, že bude (v kontextu elementární definice podnikatelské činnosti) disponovat vlastním personálním a odborným zázemím i k dalším činnostem, než jen k nabytí vlastnictví pohledávky odkupem, k jejímu zaúčtování a k udělení plné moci k zastupování advokátovi, který se postará o její uplatnění v nalézacím řízení či vymožení v exekuci. [příjmení] původních věřitelů jsou odlišné a stejně tak se v průběhu let mění i smluvní dokumenty, při tak značných počtech těchto nároků však u drtivé většiny z nich přesto platí, že se jedná o formulářové návrhy, které kvalifikovanou práci advokáta vyžadují až v situaci, kdy nárok nalézacím řízením„ hladce“ neprojde (zejm. rozkazním řízením), zejména pokud soud nesplní svou povinnost zkoumat splnění povinnosti prověření úvěruschopnosti dlužníka z úřední povinnosti či nenalezne v předložených důkazech nesrovnalost jiného druhu. Není tak ani vyloučeno, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zpracovává administrativní aparát samotné žalobkyně, ačkoliv činnost vykazuje právní zástupce. Ani jedna z eventualit však nesvědčí ve prospěch nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny advokáta.

22. I perspektivou argumentace Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 756/2014 se v daném případě jedná o projev systematického (až průmyslového) navyšování souborů problematických pohledávek po splatnosti, kde prakticky jedinou přidanou hodnotou je právě právní pomoc advokáta při zastupování v nalézacím a exekučním řízení. Podnikání je zde (z pohledu žalobkyně) redukováno na státem garantovanou výši odměny advokátů, resp. (z pohledu advokáta) jde o podnikatelské zhodnocování vlastního majetku poskytováním služeb právního zastoupení sobě samému. Oddělení majetku a právního zastoupení vlastníka tohoto majetku má zřejmý účel v umožnění tohoto podnikání, které by jinak nebylo myslitelné, pokud by advokát„ zastupoval sám sebe“ a nebylo by tedy možno hovořit o poskytování právní služby (kterou je z definice míněno poskytnutí služby jiné osobě). Navýšení pohledávky o náklady právní pomoci nepochybně představuje konkurenční tržní výhodu obchodníka s pohledávkami, který si tak může dovolit nabídnout vyšší odkupní cenu, neboť náklady právního zastoupení pro něj ve skutečnosti nejsou náklady, ale jen dalším zdrojem zisku. To vzbuzuje případné navazující otázky (jdoucí již nad rámec tohoto řízení), jak takovou situaci hodnotit z hlediska zákazu nekalosoutěžních praktik dle § 2976 o. z. (v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) či zneužívání dominantního postavení soutěžitele (opět v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) ve smyslu § 11 zákona č. 143/2001 Sb., když možnost vyšší odkupní ceny, nabízené žalobkyní, lze považovat za analogickou variantu písm. e) – dumpingových prodejních cen.

23. Zákonný monopol advokacie na poskytování komplexních právních služeb a státem garantovaná výše mimosmluvní odměny, privilegovaně až monopolně poskytnuté advokátnímu stavu jako vyvážení její povinnosti k zabezpečování vysokého standardu dostupnosti právních služeb v České republice, se tak v případě žalobkyně a jejího právního zástupce stává potenciálním nástrojem k deformaci tržního prostředí, nikoliv realizací volného tržního prostředí, v němž si mají být subjekty, obchodující s pohledávkami a zajišťující jejich vymáhání, alespoň formálně rovny. Z pohledu státu se tak nepochybně jedná o neblahý a nezamýšlený důsledek široce vykládaného práva na právní pomoc, k jehož ochraně slouží toliko vágně formulované omezení dle § 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory [číslo] 1997 (pravidla profesionální etiky), které jsou však bez patřičné bdělosti advokátní komory a veřejné moci normou imperfektní. Pokud nelze hovořit o situaci, kdy navýšení pohledávky o náklady právního zastoupení je činěno s primárním cílem toliko poškodit majetkovou sféru dlužníka, v projednávané situaci jde nepochybně o významnou součást podnikatelské úvahy. Obohacení věřitele prakticky nelze od ryze šikanózního záměru odlišit, neboť subjektivní pohnutky jsou ve světle navýšení pohledávky za dlužníkem nepodstatné a finanční prospěch nemůže představovat polehčující okolnost oproti judikaturou již spolehlivě vyřešené situaci, kdy je pohledávka sice navýšena, ale původce navýšení ze situace majetkově netěží osobně a postačí mu, že ubyde z majetkové sféry dlužníka. Soud se nedomnívá, že by svěření zastoupení advokátovi v projednávaném případě (bezpočtu obdobných řízení této žalobkyně/právního zástupce) mělo za jediný cíl poškodit dlužníka (tj. situaci, kdy žalobce chce způsobit navýšení pohledávky i za cenu toho, že z takového navýšení sám prospěch nemá), když v daném případě je naopak zřejmé, že zde žalobce z tohoto navýšení přímý prospěch má. I přes absenci úmyslu„ způsobit ztrátu jinému“ lze tedy stěží hodnotit projednávaný případ diametrálně odlišně od situace, kdy věřitel objektivně stejným jednáním svou pohledávku navýší jen proto, aby z majetkové sféry dlužníka ubylo. I zde totiž věřitel plánuje navýšení pohledávky o náklady zastoupení advokátem jako samotný důvod k nabytí takové pohledávky a jeho subjektivní motivace se soudu nejeví v kontextu zásahu do absolutního majetkového práva dlužníka významnou. Jen stěží lze tedy za přijatelnější považovat takovou interpretaci práva na právní zastoupení, pokud shodným jednáním žalobkyně dosáhne zisku, oproti situaci, kdy jej nedosáhne a rozhodne se pouze dlužníkovi škodit tím, že si sjedná neúčelné právní zastoupení, aniž by z toho sama měla prospěch. Náklady řízení tak nejsou účelné ve smyslu procesním (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a ve smyslu realizace práva na právní zastoupení před soudy, ale toliko ve smyslu majetkového zájmu samotné žalobkyně/právního zástupce, která cizí splatnou pohledávku nabyla právě a jen proto, aby maximalizovala svůj obchodní zisk. V dalším lze již odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, dle jehož publikované právní věty platí, že o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka. Případně na nález Ústavního soudu ve sp. zn. IV. ÚS 193/17: Povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přitom je účelnost nákladů řízení posuzovat. Při zvažování účelnosti vynaložených nákladů soud nesmí pouštět ze zřetele ani samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu civilního procesu však nejsou situace, kdy se civilní řízení vede nejen kvůli věci samé, ale i kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení z důvodu právního zastoupení (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 3698/10, I. ÚS 329/08, Pl. ÚS 39/13). Mezi případy, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem není možné přiznat, proto spadá i zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Za zneužití procesního práva tak lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu, a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem.

24. Z výše uvedených důvodů soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady řízení odměnu v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta, ale toliko ve výši nákladů účastníka nezastoupeného. Celková částka těchto nákladů pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], a za zaslání jednoduché předžalobní výzvy, podání žalobního návrhu k soudu a účast při prvním jednání přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Jelikož je i sama žalobkyně plátcem DPH, přísluší jí tak částka 3x [částka], odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně, celkem tedy [částka], když 56,1 % z takové částky činí právě [částka]. Za doplnění tvrzení ke splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost (č. l. 66) náhrada nenáleží, neboť taková skutková tvrzení měla být součástí již samotné žaloby (kterou soud s ohledem na to posoudil dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. a nikoliv dle § 2 odst. 1 tamtéž, ačkoliv obdobných návrhů by bylo možno jen u zdejšího soudu nepochybně nalézt více). Stejně tak náhrada nenáleží za účast při druhém jednání a za vyjádření č. l. 80, neboť k těmto úkonům již došlo ryze z důvodu potřeby prokazování nároku právního zástupce na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny advokáta, což nelze považovat za součást řízení, která by bezprostředně souvisela s předmětným nárokem, nota bene v situaci, kdy soud tento nárok neshledal důvodným.

Poučení