20 C 303/2021-61

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení [částka] s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále z částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši roční repo sazby, vyhlašované Českou národní bankou a navýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, od [datum] do zaplacení, a to vše ve splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek [částka], [částka] a z částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši roční repo sazby, vyhlašované Českou národní bankou a navýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení [částka], a to do 7 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení ve výrocích I. a II. uvedeného plnění z titulu smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum], sjednané pro jistinu [částka] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], když žalovaný se zavázal uhradit 39 týdenních splátek po [částka]. Povinnosti zkoumat úvěruschopnost smlouva nebyla s ohledem na datum jejího sjednání podrobena. K výzvě soudu se (č. l. 44) vyjádřila, proč pohledávku splatnou v roce 2006 uplatnila až v současnosti, a to tak, že do roku 2014 se o vymožení pokoušela původní věřitelka, v letech 2014 až 2019 se o totéž pokoušely inkasní agentury [anonymizováno 6 slov] a až posléze došlo k postoupení pohledávky.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého bydliště se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu (platné od roku 2002) ohlašovně nenahlásil. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Soud sice po žalovaném pátral (ač k tomu není povinen), z doručení na možnou zjištěnou adresu [příjmení] tř. [číslo] u [jméno] [příjmení] v [obec] však nelze bez procesní aktivity žalovaného vycházet. Výzvu, zaslanou mu soudem na profil [příjmení] [celé jméno žalovaného] v síti [webová adresa] žalovaný v prosinci 2021 zobrazil, do dnešního dne nezareagoval. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelný pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Již dopisem od původního věřitele ze dne [datum] č. l. 25 žalobkyně prokázala, že na ni předmětná pohledávka přešla. Smlouvou č. l. 27 žalobkyně prokázala, že žalovaný dne [datum] načerpal v hotovosti [částka], které se zavázal splatit ve 39 týdenních splátkách po [částka], když jistina je výslovně navýšena o souhrnný poplatek [částka]. To při průběžném (anuitním) splácení odpovídá úrokové sazbě okolo 136,4 % ročně (kalkulace č. l. 57), byť smlouva výslovně upravuje, že žalovaný hradí nejprve poplatek, jistinu až po jeho splacení. Úrokovou sazbu smlouva neuvádí, pouze několik variant RPSN (277 %). Pro daný měsíc činila dle databáze [příjmení] [jméno] národní banky sazba UK2 12,96 % ročně. Trojnásobek takové sazby by pro 39 týdnů znamenal navýšení úvěru o [částka] (anuitní splácení). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 28) vypracování i zaslání (č. l. 30) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Dle zprávy OSSZ Teplice žalovaný není zaměstnán, nepodniká (má však pod [IČO] historicky živnost) ani nečerpá žádný důchod, dle Úřadu práce je společně posuzovanou osobou s [jméno] [příjmení] a jejich dvěma společnými dětmi ([číslo] a 2015).

4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Soud tak vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný již uhradil [částka]. Se žalovaným byla platně sjednána smlouva o půjčce dle § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v tehdy platném a účinném znění, z níž původní věřitelka plnila řádně. V rozsahu jistiny a navýšení [částka] po odečtení úhrady [částka] mohl soud žalobě vyhovět, a to včetně úroku z prodlení z takto sníženého základu, čemuž odpovídá I. výrok shora.

5. Pokud se však týká plnění v rozsahu II. výroku shora, soud shledal nárok v takové části pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatným. Zde soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že roční úrokovou sazbu nelze dle názoru soudu prvního stupně stanovovat mechanicky z poměru jistiny a jejího navýšení. Podle § 1803 o. z. platí, že má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období. Podle § 1805 odst. 1 o. z. platí, že není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu. Toto ustanovení nemá dopad pouze na chybějící ujednání stran, ale rovněž kodifikuje normu způsobu vyjadřování úročení, kterou je žádoucí respektovat zejména ze strany soudů. Takto by sazba skutečně činila podstatně méně, neměla by však charakter průběžného úročení jistiny a neodpovídala by ani způsobu počítání roční průměrné sazby nákladů (RPSN). Dle názoru soudu prvního stupně nelze ani nahrazení úročení„ souhrnným poplatkem“ obcházet standardní způsob vyjadřování úrokové sazby, kdy je sazbou průběžně úročena pouze ta část jistiny, která dosud není postupným splácením umořena. Což není dotčeno ani respektováním dřívější povinnosti věřitele vyjadřovat toliko celkem splatnou částku úvěru (dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění platném a účinném ke dni sjednání předmětného závazku). Ustálená rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (je-li pojednáváno obecně) se však nepochybně týká standardního způsobu vyjadřování roční úrokové sazby („ p. a.“) a aritmeticky nesprávným (promiscue) vyjadřováním úrokové sazby by nebylo možno judikaturu vykládat jednotně a smysluplně, neboť odlišným vyjadřováním úročení lze dospět k násobným rozdílům výsledné hodnoty a takové rozhodování je nepochybně projevem svévole (srovnej např. odst. 7 usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 2884/2019 či 20 Cdo 1857/2019, týkajících se typického úvěru spol. [právnická osoba]). Soud proto roční úrokovou sazbu počítá s ohledem na postupné umořování jistiny, v tomto konkrétním případě tzv. anuitní (neměnnou) splátkou (srov. kalkulaci na č. l. 57 a 59 s rozpisy jednotlivých splátek, když příslušný kalkulátor nepočítá s týdenním úročením, soud tedy zvolil nejbližší možné - denní), byť to odpovídá smluvním podmínkám věřitelky. Soud proto roční úrokovou sazbu pro účel porovnání a posouzení souladu s dobrými mravy počítá s ohledem na postupné umořování jistiny, v tomto konkrétním případě tzv. anuitní (neměnnou) splátkou. Ujednání obchodních podmínek smlouvy (čl. 5), upravující započtení plateb nejprve na souhrnný poplatek a až poté na jistinu, pak soud v tomto kontextu (excesivního úročení) považuje rovněž za ujednání v rozporu s dobrými mravy, neboť vyjádření navýšení jistiny pevnou částkou je třeba poměřovat právě se standardním způsobem vyjadřování roční úrokové sazby a toto ujednání pak ve své podstatě znamená, že dlužník má do značné míry hradit i takový úrok, který dosud nenastal. Pokud by sjednaný„ souhrnný poplatek“ nepřevyšoval částku, bylo by takové ujednání platné, neboť by již nevedlo k překračování přípustné míry úročení jistiny.

6. Uplatněná sazba (cca 136 % ročně) je pak zcela zjevně nepřípustná, neboť mnohonásobně (více než čtyřnásobně) převyšuje v místě a čase obvyklé úročení u bankovních spotřebitelských půjček – 12,96 % p. a., jak vyplývají z databáze [příjmení] [jméno] národní banky. Soud zde přihlédl k sazbě UK2, nikoliv k sazbám jiným, vymezeným pro specifikované typy úvěrů, neboť z žádného důkazu nevyplynulo, k jakým potřebám byla půjčka typově určena a nelze tak zvolit konkrétnější kategorii úvěrových produktů.

7. K databázi [příjmení] soud opět z opatrnosti předesílá, že i nadále má za to, že nelze jako platné připustit následující argumenty, s nimiž se setkává: Za lichou považuje zejména soud argumentaci v tom smyslu, že tato databáze nezohledňuje nebankovní úvěry, které mají vyšší úrokové míry. To soud prvního stupně považuje za samozřejmé, svou povahou se skutečně jedná pouze o produkty bank, nicméně právě z tohoto důvodu se v případě úvěrů od nebankovních subjektů připouští násobek této sazby. V tomto navýšení je implicitně zahrnuta odlišná dostupnost finančních prostředků (stát/banky vs. ostatní subjekty) a především pak vyšší rizikovost úvěrů, poskytovaných osobám, které na (zpravidla) výhodněji úročené bankovní produkty nedosáhnou. Toto přípustné násobení však nelze dovádět ad absurdum, zejména od [datum], kdy je podmínkou platnosti sjednání spotřebitelského úvěru řádné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka a možnosti poskytování úvěru samozřejmě nejsou bezbřehé jak v otázce„ komu“, tak v otázce„ s jakým ziskem“. Nelze akceptovat kontrast mezi rozdíly úrokových sazeb typově srovnatelných produktů bank v řádech nižších jednotek procent (mnohdy i jen pouhých desetin procent) a mezi rozdíly úroků nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů v řádech vyšších desítek procent, a tento kontrast posvětit bezbřehým připuštěním více než trojnásobného navyšování přípustné úrokové zátěže. Zvýšené riziko nesolventnosti nemůže být principiálně řešeno násobným navyšováním sazeb, ale má být řešeno právě neposkytnutím úvěru dotyčné osobě. V oblasti poskytování úvěrů ostatně věřitel může odmítnout poskytnout spotřebiteli svou službu (což je samo o sobě výjimečným oprávněním) a toto oprávnění musí být vyváženo obezřetným přístupem. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům a splatitelnost takto vzniklých závazků i po období nežádoucího prodlení je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Jestliže zákonodárce výslovně chrání spotřebitele„ průměrného rozumu“, činí tak právě s vědomím enormního významu intelektu dlužníka pro náchylnost ke sjednávání závazků, které přesahují jeho aktuální i budoucí možnosti. Přitom samotný úrok z prodlení představuje sám o sobě značné navýšení závazku po splatnosti a navyšování obchodního úroku s odkazem na riziko nesplacení nemůže vést k „ inflaci“ úrokových sazeb do sfér vyšších desítek až stovek procent (p. a.). Soud neshledává žádného důvodu privilegovat oblast úvěrování před jinými spotřebitelskými závazky (energetické komodity, pojišťovnictví, drobné investování, služby elektronických komunikací, prodej mimo kamenné provozovny apod.), které podléhají nejrůznější regulaci i co do omezení výše plateb či sankcí a podobné excesy se v nich již (systematicky) nevyskytují, resp. jsou obratem považovány za„ šmejdské“ a jsou celospolečensky ostrakizovány a eliminovány dříve, než mohou vůbec být zhodnoceny soudy. Ostatně i na oblast spotřebitelských úvěrů již doléhají nejrůznější ustanovení, omezující výši finančních požadavků, která by bez ingerence soudní moci byla bezbřehá, viz zejm. § 122 ve spojení s § 168 zákona č. 257/2016 Sb., které se retroaktivně uplatní na všechny spotřebitelské úvěry, splatné od [datum]. Dále dle § 1805 odst. 2 o. z. platí, že věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik co jistina, pozbývá právo požadovat další úroky. Ode dne, kdy uplatnil právo u soudu, mu však další úroky náleží.

8. Stejně tak soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že za validní argumentaci nepovažuje ani tvrzení v tom smyslu, že průměrná sazba dle [příjmení] nepostihuje jednotlivé nejvyšší hodnoty, z nichž je průměr počítán - což věřitele znevýhodňuje. Obě výše uvedené argumentace jsou podle názoru soudu prvního stupně beze zbytku vypořádány právě ustálenou praxí, dle které je připouštěno trojnásobné navýšení průměrné úrokové sazby, poskytované v místě a čase bankami u srovnatelných typů úvěrů. Užití této databáze je jediným smysluplným nástrojem v soudní praxi, kterým lze rozhodovací praxi sjednocovat a neuchylovat se k nepřezkoumatelným„ kabinetním“ formulacím typu„ taková sazba je obvyklá a ještě přípustná“. Za vysloveně nesprávné soud považuje dotazování vybraných finančních subjektů na úrokové sazby některých produktů ze svého portfolia, neboť takto lze výsledek ovlivnit v řádech desítek až stovek procent právě volbou adresátů a formulací dotazu na určitý typ úvěrů. [příjmení] v místě je v současné době třeba rozumět jakoukoliv banku, která poskytuje v České republice služby všem spotřebitelům i mimo své kamenné pobočky, zejména prostředky elektronické komunikace, případně lze portfolio omezit na banky s největší klientskou sítí – což extrémní sazby rovněž vyloučí. [příjmení] [příjmení] však zahrnuje maximální penzum hodnocených subjektů, řídí se přesnou metodikou a v praxi soudů lze smysluplně diskutovat spíše jen o volbě příslušného„ UK“ ukazatele (či jejich kombinace), na projednávaný případ, než tyto ukazatele ignorovat a operovat s relativně neurčitými právními pojmy. Opačným výkladem, tj. dotazováním se pouhého zlomku bank, či dokonce i nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, by prakticky nebylo možno dospět k omezení společensky přijatelné výše úrokové sazby, a nebankovní poskytovatelé úvěrů by sazbu každým rokem (s odkazem na své vlastní loňské excesivní sazby) posouvali ad infinitum, pohybujíce se v bludném kruhu sebeposilující se zpětné vazby. Růst úrokové sazby, pokud nekopíruje základní sazby, vyhlašované Českou národní bankou, nepředstavuje společenský ani ekonomický pokrok a nelze jej vysvětlit ani mírou inflace měny či změnou výrobních technologií, cen vstupních produktů a podobnými vlivy, kterým podléhá sféra ostatních průmyslových odvětví - která nespočívají pouze v administraci financí. Přijatelná míra úrokového zisku je historicky naopak relativně konstantní. Selhávání soudů v nalézání této hranice způsobuje exponenciální a jen obtížně řešitelné zadlužování celých skupin společnosti a v konečném důsledku poškozuje i další podnikatelské subjekty, poskytující služby spotřebitelům, neboť uměle navyšuje úvěrové závazky v rámci poměrným způsobem uspokojovaného portfolia nezajištěných dluhů všech věřitelů dlužníka v konkurzním řízení, kde již není výjimečné uspokojení všech pohledávek v řádech jednotek procent s následkem osvobození od placení jejich zbytku. Stejně tak poškozuje i celou ekonomiku, neboť přispívá k inflaci měny.

9. V neposlední řadě soud nepovažuje za korektní nadužívání zásady pacta sunt servanda coby ultimativního argumentu pro připuštění sjednané úrokové sazby vůči spotřebiteli, která však představuje speciální právní úpravu, korigující právě zásady závazkového práva, je-li jednáno se spotřebitelem. Dle soudu má právo ve společnosti především funkci stabilizace a facilitace společenských vztahů a nereflektováním problému uměle navyšovaných závazků je pak poškozována nejen legitimita práva a konformita k právu, ale je posilována role práva coby umělého ekonomického prostředí, v němž lze vytvářením„ právních pastí“ (mnohdy s využitím služeb advokacie od samého počátku) realizovat zisk na úkor těch, kteří nejsou nositeli potřebného vzdělání ani co do finanční gramotnosti, postihující aktuální trendy spotřebitelských závazků, natož pak smysluplné praxe v oblasti práva. Složitost až přebujelost práva je problémem, nikoliv ekonomickou příležitostí, vůči které by soudy měly být indiferentní. Trh s úvěry mimo přísně regulované bankovní služby byl připuštěn a účast na něm představuje ekonomické privilegium (vyvažované povinnostmi licencovaných věřitelů dle zákona č. 257/2016 Sb.). O to významnější roli však musí sehrát soudy při regulaci excesů, při kterých jsou závazkové vztahy zjevně zneužívány v prostředí překotně dynamického prostředí inovativních forem a formulací výší závazků, sjednávání závazků prostředky elektronické komunikace na dálku či osobně, avšak mimo obchodní prostory věřitele, prostřednictvím ryze elektronických verzí dokumentů i jejich podepisování („ signpad, signdoc“) atd., které kladou o to větší zátěž na rozum (tj. i pozornost a čas) průměrného spotřebitele. Takovým spotřebitelem je v důsledku prohlubující se specializace všech odvětví lidské činnosti v různých situacích každý z nás, tedy i právní profesionál (srov. § 419 a 433 odst. 2 o. z.) či podnikatel (pokud právě jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti). Pochybení (ale ani nezájem o následky) při sjednávání spotřebitelského závazku by nemělo vést k bezvýchodné situaci, v níž se nachází již tak velká část společnosti, až je zřejmé, že nejde pouze o důsledek (sumu) individuálních poklesků, ale o dluh celé společnosti a problém celého systému, který dostatečně nechrání slabší (spotřebitele). Neviditelnou částí tohoto problému je pak nadpoloviční suma osob a domácností, které tyto excesivní závazky dobrovolně hradí ve snaze vyhnout se prodlení a soudnímu řízení, kterým se soudní ochrany před lichevními nedostane vůbec. Více než trojnásobné překročení běžné bankovní úrokové sazby představuje natolik závažný následek v majetkové sféře spotřebitele, až je třeba jej hodnotit přinejmenším jako příčící se dobrým mravům (tj. dle § 580 odst. 1 o. z.) s následkem relativní neplatnosti. V projednávané věci však došlo k násobnému překročení i této míry, přičemž hranici absolutní neplatnosti pro zjevný rozpor s dobrými mravy (tj. dle § 588 o. z.; resp. § 39 a 40a zákona č. 40/1964 Sb. v tehdy platném a účinném znění a contrario ve vztahu k § 3 odst. 1 tamtéž) zcela zjevně nelze (tedy ani při zohlednění individuálních okolností závazku) klást výše, než okolo hranice, kde je soudy pravidelně rozpoznáván hrubý nepoměr vzájemných plnění – lichevní úrok. Korektiv dobrými mravy se přitom uplatní nejen u smluv spotřebitelských, ale dokonce i v závazcích mezi podnikateli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 ICdo 56/2019). Současný občanský zákoník však považuje za nezbytné lichvu definovat i na úrovni obecného závazkového práva, když v § 1796 o. z. v podstatě přejímá definici, obsaženou v § 218 odst. 1 trestního zákoníku, čímž nepochybně zakládá přenositelnost závěrů i trestněprávní judikatury.

10. Ujednání s obsahem úročení cca 136 % ročně je proto zjevně absolutně neplatné z hlediska nutnosti zachování dobrých mravů v občanskoprávních vztazích, a nejen v nich (srov. zejm. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 ve sp. zn. 3 Tdo 225/2012 ohledně lichevní úrokové sazby 65 % p. a.). Soud obchodní úrok přiznal pouze v úrovni přípustného trojnásobku průměrné obvyklé bankovní sazby, kterou lze považovat za krajní a ještě spravedlivou hranici platného ujednání (za kterou však z pohledu soudu nelze považovat takovou sazbu, která by již zakládala důvod třebas jen relativní neplatnosti). K absolutní neplatnosti je přitom třeba přihlédnout z úřední povinnosti, což soud zcela záměrně zdůrazňuje, neboť za nesprávnou považuje i argumentaci v tom smyslu, že žalovaný nemá nárok na soudní ochranu (ohledně absolutní neplatnosti, případně v jiných případech – ohledně ustanovení, k nimž se ve smyslu [číslo], [číslo] odst. 2 či [číslo] o. z. nepřihlíží, nedomáhá-li se spotřebitel výslovného opaku) v situaci, kdy je procesně pasivní. K důvodům absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.

11. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku v rozsahu 70,27 %), soud jí tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (40,54 %) účelně vynaložených nákladů řízení.

12. Zbývalo tak stanovit výši nákladů řízení. Soud si je vědom žalobkyní (v jiném analogickém řízení ve sp. zn. 20 C 250/2021) zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 187/06, které nepochybně zakládá důležité východisko pro posouzení práva společnosti [právnická osoba], na náhradu z právního zastupování svým zástupcem. Ve svém rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 756/2014 Nejvyšší soud k tomuto dále postuloval v pozdější době zejména následující: Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu. (…) Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaný je„ velkou firmou“, která je„ vybavena právním útvarem“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou„ velikost“ a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. 10 Co 610/2001, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy [číslo] 2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb. Z těchto důvodů je patrné, že žádné právo nelze považovat za absolutní, neboť je zřejmé, absolutně formulované oprávnění zákonitě vede subjekty práva k „ perverzní právní tvořivosti“ ve snaze takového oprávnění využít na úkor jiného subjektu, resp. soutěžitele na volném trhu. Právě takovou situaci soud shledal v případě žalobkyně.

13. Pokud se soud v řízení sp. zn. 20 C 250/2021 dotázal právního zástupce na vlastníka 70 akcií společnosti, dostalo se mu (jako již poněkolikáté) vyhýbavé odpovědi, zmiňující, že právní zástupce žalobkyně nezastupuje jako její statutární orgán. Z odpovědi a kontextu dané situace je však implicitně zřejmé, že právní zástupce zcela záměrně nezodpovídá to, nač byl soudem tázán. Ze záznamu v obchodního rejstříku k osobě žalobkyně vyplývá, že tato byla založena v roce 2005, jejím jednatelem byla již v době vzniku advokátka, a právní zástupce se stal jejím jediným jednatelem v roce 2009 a byl jím až do října 2013. V tomto období byl advokát také jediným společníkem žalobkyně. V letech 2013 až 2015 byly jediným společníkem dvě obchodní společnosti, registrované v [anonymizována dvě slova], u nichž skutečného vlastníka soud nezná, aby se pak jediným společníkem a posléze po změně právní formy na akciovou společnost stala [právnická osoba], a. s., v níž právní zástupce až do současnosti působí již od roku 1997 a k níž byl v roce 2014 až 2015 dokonce veden jako jediný akcionář. Od [datum] do [datum] pak byl jako jediný akcionář žalobkyně veden opět právní zástupce, v této době se základní kapitál společnosti snížil z 52 mil. Kč na [částka] a od té doby je evidován pouze údaj o 70 emitovaných akciích (kmenových na jméno v listinné podobě). Krátce poté ([datum]) udělila žalobkyně právnímu zástupci plnou moc, která je předkládána v tomto řízení (č. l. 13). Skutečný majitel žalobkyně (Ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]) byl odhalen teprve v lednu 2022, tedy nepochybně opožděně. Je překvapivé, že tuto skutečnost právní zástupce soudu nesdělil ani v podání ze dne [datum] (č. l. 80), kdy již svou zákonnou povinnost splnil, přestože právě na tuto skutečnost byl soudem výslovně tázán. Všechny úkony právní služby byly v tomto řízení poskytnuty před [datum]. Struktura vztahů nebyla zveřejněna, není tak zřejmé, kolik z těchto akcií vlastní ta či ona osoba, právní zástupce však v průběhu roku 2017 a 2018 byl 100 % vlastníkem společnosti navzdory poměrně pestrým dosavadním změnám, včetně důvěru nebudící účasti společností, registrovaných na Kypru, kde lze více než předpokládat komplikované či nulové možnosti soudu při zjišťování skutečných vlastnických vztahů. Stejně tak není zřejmé, v jakém rodinném či majetkovém vztahu je osoba [jméno] [příjmení] k právnímu zástupci. V minulosti soud obdobné dotazy formuloval i ohledně případných rodinných příslušníků právního zástupce (aby bylo předejit situaci, kdy je vlastníkem blízký rodinný příslušník právního zástupce a soudu to nebylo nad rámec jména takové osoby sděleno), ani nikdy předtím však právní zástupce soudu osobu vlastníka nesdělil. Tato skutečnost však tíží právního zástupce, který soudu informaci záměrně odpírá a skutečný stav i přes výzvu soudem neprokazuje, nikoliv tedy žalovaného.

14. Z výše uvedeného je zřejmé, že do [datum] vše nasvědčuje tomu, že právní zástupce byl skutečným vlastníkem přinejmenším podstatné části obchodního podílu na žalobkyni. Pokud k [datum] došlo k zápisu odlišného vlastníka, je zřejmé, že pro odlišný závěr by i tak bylo nutno trvat na součinnosti právního zástupce (který ji však soudu dlouhodobě odpírá) a zjistit více k osobě [jméno] [příjmení], aby byla vyloučena možnost, že právní zástupce je ve skutečnosti i nadále konečným příjemcem výhod z takto nastolené struktury vlastnických vztahů, například tehdy, pokud se jedná o blízkého rodinného příslušníka, s nímž je právní zástupce majetkově spjat. Pro účel tohoto řízení má tedy soud za prokázané, že zastupovaná žalobkyně s osobou právního zástupce z hlediska obchodního majetku přinejmenším z větší části splývá, přinejmenším v té části podnikání žalobkyně, týkající se hromadného odkupu, uplatňování a vymáhání peněžitých pohledávek (zejména) ze spotřebitelských úvěrů. Bude-li mít právní zástupce, resp. žalobkyně (pokud s osobou právního zástupce ve skutečnosti nesplývá) zájem tyto pochybnosti soudu rozptýlit, nic mu nebrání poskytnout soudu důstojně součinnost a vlastnickou strukturu objasnit tak, aby nepřetrvávaly pochybnosti, že se soud přiznáváním práva na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny ve skutečnosti systematicky nepodílí na takovém podnikání, kterým právní zástupce porušuje své stavovské povinnosti.

15. Soud nezpochybňuje právo každého (fyzické osoby i majetkově silné obchodní společnosti) a tedy i právního zástupce žalobkyně využít práva na (účelné) zastoupení v nalézacím či exekučním řízení. I sám právní zástupce se ve své věci může nechat (účelně) zastoupit, aniž by své důvody musel objasňovat (nepůjde-li o zjevně šikanózní volbu např. ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3672/2014). O účelné využití práva na zastoupení se však nemůže jednat v situaci, kdy se právo na zastoupení stane součástí samotného podnikatelského záměru, kdy právní zástupce investuje své jmění do nákupu pohledávek po splatnosti skrze společnost, která zpravidla nečiní ve věci jejich vymáhání nic jiného, než že je prostřednictvím advokátní kanceláře (se sídlem tamtéž) uplatní u soudu, případně u soudního exekutora. Soud se přitom neopírá pouze o nápadnou okolnost toho, že spisová značka právního zástupce je ve všech řízeních tohoto právního zástupce a (nejen) této zastupované právnické osoby kratší (ASPROV10 [číslo]) a tedy nejspíše původnější, než spisová značka samotné společnosti ([anonymizováno] [bankovní účet]). Taková obchodní společnost má totiž spíše charakter„ bílého koně“, navozujícího zdání, že žalobce je osobou odlišnou od jeho právního zástupce. Tím je formálně vyhověno ustanovení § 15 odst. 1 zákona o advokacii, neboť advokát se takovým podnikáním v rámci své„ kmenové“ advokátní praxe přirozeně zabývat nesmí, tím spíše se nesmí zabývat podnikáním v oblasti„ obchodování s chudobou“, když soud se u uplatněných postoupených pohledávek této žalobkyně pravidelně setkává s nesplněním povinnosti řádného zkoumání úvěruschopnosti, uplatňováním úrokové sazby, která se pravidelně pohybuje okolo nejvýše přípustného trojnásobku běžné bankovní sazby (velmi často dokonce daleko za hranicí lichevní sazby) a v neposlední řadě s vymáháním poplatků, které bez jakékoliv volitelné protihodnoty (služby) účelově navyšují pohledávku nad rámec sjednaného a již tak limitně vysokého úroku (poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek za administrativní činnost apod.). V případě žalobkyně se přitom jedná o podnikání v masovém měřítku, když jen u Okresního soudu v Teplicích figuruje (ke dni [datum]) v 7 661 řízeních (převážně jako žalobkyně/oprávněná v agendách C a EXE), přičemž drtivá většina těchto řízení je relativně rovnoměrně rozložena v období od roku 2009 do současnosti. Z pohledu jediného senátu (20 C) zdejšího soudu to například v roce 2020 obnášelo 23 řízení. Právo na právní zastoupení zde nemá charakter individuálního řízení, v němž by bylo případné posuzovat individuální okolnosti využití práva na právní zastoupení, ale je realizováno prostřednictvím (nejméně) tisíců řízení v rámci celého území České republiky, což nutnost individuálního posuzování činí nepřípadnou a nutí naopak k zaměření se na obsah celkového podnikatelského záměru. Pokud nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3819/13 konstatuje, že je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem v obdobných případech, jako je nyní projednávaný, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.), je zřejmé, že právo na právní moc má limity, které nelze vypočítat vyčerpávajícím (enumerativním) způsobem.

16. Stejně tak je ovšem advokátům zapovězeno poskytovat služby obdobné výkonu advokacie souběžně, ale mimo svou advokátní praxi (§ 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory [číslo] 1997 - pravidla profesionální etiky), přičemž vymáhání pohledávek před soudy s profesní činností advokáta nepochybně koliduje. Je tedy zřejmé, proč právní zástupce zdůrazňuje, že v rozhodné době neměl vliv na obchodní vedení žalobkyně. Případný souběh vlastnictví (přinejmenším podstatné části) obchodního podílu žalobkyně a její zastupování na plnou moc však nelze považovat za nic jiného, než obcházení těchto závazných omezení obsahu výkonu advokátní profese. Lze předpokládat, že žalobkyně vlastními silami neučinila jiný časově náročnější či specializovaný úkon, než předání pohledávky svému právnímu zástupci – se sídlem tamtéž. Bez ohledu na to, zda žalobkyně případně vyvíjí i další podnikatelské aktivity (např. poskytování spotřebitelských úvěrů, k čemuž má dle obchodního rejstříku rovněž živnostenské oprávnění), je zřejmé, že segment nákupu, uplatnění a vymáhání pohledávek je v jejím (případném) portfoliu činností samo o sobě obsáhlou a je agendou významnou, a není tak nedůvodné očekávat, že bude (v kontextu elementární definice podnikatelské činnosti) disponovat vlastním personálním a odborným zázemím i k dalším činnostem, než jen k nabytí vlastnictví pohledávky odkupem, k jejímu zaúčtování a k udělení plné moci k zastupování advokátovi, který se postará o její uplatnění v nalézacím řízení či vymožení v exekuci. [příjmení] původních věřitelů jsou odlišné a stejně tak se v průběhu let mění i smluvní dokumenty, při tak značných počtech těchto nároků však u drtivé většiny z nich přesto platí, že se jedná o formulářové návrhy, které kvalifikovanou práci advokáta vyžadují až v situaci, kdy nárok nalézacím řízením„ hladce“ neprojde (zejm. rozkazním řízením), zejména pokud soud nesplní svou povinnost zkoumat splnění povinnosti prověření úvěruschopnosti dlužníka z úřední povinnosti či nenalezne v předložených důkazech nesrovnalost jiného druhu. Není tak ani vyloučeno, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zpracovává administrativní aparát samotné žalobkyně, ačkoliv činnost vykazuje právní zástupce, lze-li takové zaměstnance při jednotlivých pracovních úkolech vůbec rozlišit. Ani jedna z eventualit však nesvědčí ve prospěch nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny advokáta.

17. I perspektivou argumentace Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 756/2014 se v daném případě jedná o projev systematického (až průmyslového) navyšování souborů problematických pohledávek po splatnosti, kde prakticky jedinou přidanou hodnotou je právě právní pomoc advokáta při zastupování v nalézacím a exekučním řízení. Podnikání je zde (z pohledu žalobkyně) redukováno na státem garantovanou výši odměny advokátů, resp. (z pohledu advokáta) jde o podnikatelské zhodnocování vlastního majetku poskytováním služeb právního zastoupení sobě samému. Oddělení majetku a právního zastoupení vlastníka tohoto majetku má zřejmý účel v umožnění tohoto podnikání, které by jinak nebylo myslitelné, pokud by advokát„ zastupoval sám sebe“ a nebylo by tedy možno hovořit o poskytování právní služby (kterou je z definice míněno poskytnutí služby jiné osobě). Navýšení pohledávky o náklady právní pomoci nepochybně představuje konkurenční tržní výhodu obchodníka s pohledávkami, který si tak může dovolit nabídnout vyšší odkupní cenu, neboť náklady právního zastoupení pro něj ve skutečnosti nejsou náklady, ale jen dalším zdrojem zisku. To vzbuzuje případné navazující otázky (jdoucí již nad rámec tohoto řízení), jak takovou situaci hodnotit z hlediska zákazu nekalosoutěžních praktik dle § 2976 o. z. (v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) či zneužívání dominantního postavení soutěžitele (opět v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) ve smyslu § 11 zákona č. 143/2001 Sb., když možnost vyšší odkupní ceny, nabízené žalobkyní, lze považovat za analogickou variantu písm. e) – dumpingových prodejních cen.

18. Zákonný monopol advokacie na poskytování komplexních právních služeb a státem garantovaná výše mimosmluvní odměny, privilegovaně až monopolně poskytnuté advokátnímu stavu jako vyvážení její povinnosti k zabezpečování vysokého standardu dostupnosti právních služeb v České republice laikům, se tak v případě žalobkyně a jejího právního zástupce stává potenciálním nástrojem k deformaci tržního prostředí, nikoliv realizací volného tržního prostředí, v němž si mají být subjekty, obchodující s pohledávkami a zajišťující jejich vymáhání, alespoň formálně rovny. Z pohledu státu se tak nepochybně jedná o neblahý a nezamýšlený důsledek široce vykládaného práva na právní pomoc, k jehož ochraně slouží toliko vágně formulované omezení dle § 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory [číslo] 1997 (pravidla profesionální etiky), které jsou však bez patřičné bdělosti advokátní komory a veřejné moci normami imperfektními. Pokud nelze hovořit o situaci, kdy navýšení pohledávky o náklady právního zastoupení je činěno s primárním cílem toliko poškodit majetkovou sféru dlužníka, v projednávané situaci jde nepochybně o významnou součást podnikatelské úvahy. Obohacení věřitele prakticky nelze od ryze šikanózního záměru odlišit, neboť subjektivní pohnutky jsou ve světle navýšení pohledávky za dlužníkem nepodstatné a finanční prospěch nemůže představovat polehčující okolnost oproti judikaturou již spolehlivě vyřešené situaci, kdy je pohledávka sice navýšena, ale původce navýšení ze situace majetkově netěží osobně a postačí mu, že ubyde z majetkové sféry dlužníka. Soud se nedomnívá, že by svěření zastoupení advokátovi v projednávaném případě (bezpočtu obdobných řízení této žalobkyně/právního zástupce) mělo za jediný cíl poškodit dlužníka (tj. situaci, kdy žalobce chce způsobit navýšení pohledávky i za cenu toho, že z takového navýšení sám prospěch nemá), když v daném případě je naopak zřejmé, že zde žalobce z tohoto navýšení přímý prospěch má. I přes absenci úmyslu„ způsobit ztrátu jinému“ lze tedy stěží hodnotit projednávaný případ diametrálně odlišně od situace, kdy věřitel objektivně stejným jednáním svou pohledávku navýší jen proto, aby z majetkové sféry dlužníka ubylo. I zde totiž věřitel plánuje navýšení pohledávky o náklady zastoupení advokátem jako samotný důvod k nabytí takové pohledávky a jeho subjektivní motivace se soudu nejeví v kontextu zásahu do absolutního majetkového práva dlužníka významnou. Jen stěží lze tedy za přijatelnější považovat takovou interpretaci práva na právní zastoupení, pokud shodným jednáním žalobkyně dosáhne zisku, oproti situaci, kdy jej nedosáhne a rozhodne se pouze dlužníkovi škodit tím, že si sjedná neúčelné právní zastoupení, aniž by z toho sama měla prospěch. Náklady řízení tak nejsou účelné ve smyslu procesním (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a ve smyslu realizace práva na právní zastoupení před soudy, ale toliko ve smyslu majetkového zájmu samotné žalobkyně/právního zástupce, kteří cizí splatnou pohledávku nabyli právě a jen proto, aby maximalizovali svůj obchodní zisk. V dalším lze již odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, dle jehož publikované právní věty platí, že o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka. Případně na nález Ústavního soudu ve sp. zn. IV. ÚS 193/17: Povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přitom je účelnost nákladů řízení posuzovat. Při zvažování účelnosti vynaložených nákladů soud nesmí pouštět ze zřetele ani samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu civilního procesu však nejsou situace, kdy se civilní řízení vede nejen kvůli věci samé, ale i kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení z důvodu právního zastoupení (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 3698/10, I. ÚS 329/08, Pl. ÚS 39/13). Mezi případy, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem není možné přiznat, proto spadá i zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Za zneužití procesního práva tak lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu, a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem.

19. Z výše uvedených důvodů soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady řízení odměnu v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta, ale toliko ve výši nákladů účastníka nezastoupeného. Celková částka těchto nákladů pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], a za zaslání jednoduché předžalobní výzvy, podání žalobního návrhu k soudu a účast při prvním jednání přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. a za dodatečné vyjádření k výzvě soudu ve smyslu odst. 3 tamtéž ve výši [částka], odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Jelikož je i sama žalobkyně plátcem DPH, přísluší jí tak částka [částka], odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně, když 40,54 % z takové částky činí právě [částka].

20. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. neboť se jedná o letitou pohledávku, o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil v roce 2021 jinou exekuci (nemluvě o starších exekucích, které mohou rovněž trvat – č. l. 39). Je navíc zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. Žalobkyně zde nepožaduje souběžný obchodní úrok, nicméně i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně [částka]; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaný sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to nelze nad rámec 1 roku bez projednání při jednání (které by však náklady řízení opět navýšilo, aniž by bylo lze očekávat procesní aktivitu žalovaného) spravedlivě požadovat. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

Poučení