20 C 281/2021-63

Rubrum

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Jiráskem, Ph.D., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 138 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 138 000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 138 000 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 46 420 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

I. Žaloba a vyjádření žalovaného

1. Podanou žalobou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 138 000 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že byla s žalovaným spoluvlastnicí pozemku parc. č. st. 108 v k. ú. [ulice] [obec], jehož součástí je dům [adresa]. Každý z účastníků měl spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální jedné poloviny. Účastníci byli partneři, kteří od roku 2017 žili v uvedeném domě. Z důvodu domácího násilí byl žalovaný na začátku roku 2018 vykázán z domu policií a následně mu bylo předběžným opatřením Okresního soudu v Jihlavě zakázáno do domu vstupovat. Po zrušení předběžného opatření odvolacím soudem v únoru 2018 byla žalobkyně nucena se z domu vystěhovat v obavě o bezpečí svých dětí i sebe. Žalobkyně nemohla od března 2018 dům užívat, ač byla jeho spoluvlastnicí. Žalovaný naopak bez spravedlivého důvodu užíval celý dům nad výši svého spoluvlastnického podílu, čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Žalobkyně proto požaduje po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 9. 2018 do 30. 7. 2020 v rozsahu poloviny běžného nájemného celého domu, tj. v částce 6 000 Kč měsíčně, k čemuž předložila znalecký posudek a vyjádření realitní kanceláře. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě této částky nejpozději do 31. 8. 2021, avšak žalovaný ničeho neuhradil.

2. Žalovaný nárok uplatněný žalobou neuznal. Uvedl, že žalobkyně dům opustila dobrovolně a žalovaný jej nijak nenadužíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Poukázal na závěry odvolacího soudu, podle nějž k domácímu násilí nedocházelo a bylo žalobkyní účelově smyšlené. Žalobkyně plánovala svůj odchod z domu již od konce roku 2017, kdy se začala stýkat se svým ženatým milencem. Žalobkyně se tak patrně pouze snažila dostat žalovaného ven z domu, aby z něj mohla nerušeně odnést věci v hodnotě několika set tisíc korun. Žalobkyní doslova vybílené místnosti zůstaly prázdné a nikým neobývané; od odstěhování žalobkyně užívá žalovaný v domě pouze ložnici, obývací pokoj a kuchyni. Informace předkládané žalobkyní soudu jsou přinejmenším neúplné – žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobkyně byla dne 22. 6. 2018 uznána vinnou přestupkovou komisí města Polná, že dne 11. 2. 2018 urazila děti žalovaného, naopak řízení o přestupku žalovaného bylo zastaveno. Žalovaný žalobkyni v užívání domu nikdy nebránil, žalobkyně měla k dispozici klíče, její syn v něm měl evidováno sídlo svého podnikání. Žalovaný též žalobkyni nabídl rozdělení domu na dvě části, na což žalobkyně nereagovala. V rámci jednání o vypořádání spoluvlastnictví žalovaný nabídl žalobkyni uhradit vypořádací podíl ve výši 700 000 Kč, tj. částku o 230 000 Kč vyšší, než byl vypořádací podíl obsažený v nakonec soudem schváleném smíru. Dle žalovaného se tak žalobkyně svým šikanózním návrhem patrně snaží nahradit tuto„ ztrátu“. Žalobkyně po opuštění domu přestala hradit splátky hypotečního úvěru váznoucího na nemovitosti a v průběhu spoluvlastnictví až na drobné výjimky nehradila náklady spojené s nemovitostí. V průběhu společného soužití účastníků měla žalobkyně k dispozici též platební kartou žalovaného, pomocí níž utratila z účtu žalovaného pro své výhradní potřeby částku v řádu statisíců korun. Odhady nájemného obsažené ve znaleckém posudku a vyjádření realitní kanceláře předložené žalobkyní patrně zpracovávaly osoby bez místní znalosti; dle názoru žalovaného tyto částky neodpovídají ani ceně obvyklé, ani ceně tržní, neboť za cenu 12 000 Kč měsíčně by byl dům reálně nepronajatelný. Ostatně sama žalobkyně si pronajímá celý dům v lukrativnější lokalitě pouze za částku 4 000 Kč měsíčně. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

II. Provedené důkazy a skutková zjištění soudu

3. Mezi účastníky nebylo sporné, že v době od 1. 9. 2018 do 30. 7. 2020 nebylo užívání jejich spoluvlastněné nemovitosti upraveno dohodou, rozhodnutím spoluvlastníků ani rozhodnutím soudu.

4. Soud ve věci provedl dokazování listinami, soudními spisy a spisem Policie České republiky.

5. Dle výpisu z katastru nemovitostí (č. l. 41 spisu) byli účastníci ke dni 1. 9. 2018 spoluvlastníky pozemku parc. č. st. 108, jehož součástí je stavba [adresa], v k. ú. [ulice] [obec], přičemž každému z účastníků náležel spoluvlastnický podíl v rozsahu id. . Tento podíl nabyl žalovaný ke dni 17. 10. 2006 a žalobkyně ke dni 30. 11. 2009.

6. Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2018, č. j. 70 Co 27/2018-45 (č. l. 22 – 24 spisu), vyplývá, že odvolací soud změnil k odvolání žalovaného usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 1. 2018, č. j. 3 Nc 161/2018-15 tak, že zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, kterým bylo žalovanému uloženo zdržet se vstupu do společného obydlí – rodinného domu na adrese [adresa žalobkyně a žalovaného], i jeho bezprostředního okolí, jakož i obtěžování žalobkyně. V odůvodnění dospěl soud k závěru, že žalobkyně předloženými důkazy neosvědčila existenci domácího násilí, a zdůraznil, že institut předběžného opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí zásadně neslouží jako nástroj k vyřešení sporů mezi bývalými partnery (ať už majetkových sporů nebo sporů o úpravu práv a povinností k nezletilým dětem).

7. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 1. 2019, č. j. 4 C 240/2018-117), byla zamítnuta žaloba žalovaného, v níž se domáhal po žalobkyni písemné omluvy a zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím. Důvodem nároku byla skutečnost, že žalovaný žil v době účinnosti policejního vykázání a předběžného opatření u své matky s pocitem křivdy a nespravedlnosti, pociťoval duševní útrapy, trpěl úbytkem na váze a vysokým krevním tlakem, došlo ke snížení jeho cti a důstojnosti mezi sousedy a známými, nemohl pečovat o svou nezletilou dceru a musel ukončit živnost. Soud v této věci provedl rozsáhlé dokazování za účelem zjištění faktické stavu vztahu účastníků v rozhodné době. K otázce existence domácího násilí prováděl výslech řady svědků, jejichž výpovědi následně podrobně hodnotil. K důkazu provedl též rozhodnutí přestupkové komise města Polná ze dne 22. 6. 2018, č. j. MUPL/4413/2018, jímž byla žalobkyně uznána vinnou, že dne 11. 2. 2018 urazila [jméno] a [jméno] [příjmení], za což jí bylo uloženo napomenutí. Dále provedl k důkazu usnesení přestupkové komise města Polná ze dne 22. 6. 2018, č. j. MUPL/4402/2018, jímž bylo zastaveno řízení o přestupku, kterého se měl dopustit žalovaný tím, že dne 16. 1. 2018 kopal žalovanou a dne 17. 1. 2018 udeřil [jméno] [příjmení]. Soud poté dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:„ Vztah účastníků řízení skončil na přelomu roku 2017 a 2018. Během tohoto období žalobce žalovanou slovně urážel vulgárními výrazy a nápisem na zrcadle. Minimálně ve dvou případech žalobce své nejbližší žijící ve společné domácnosti napadl, a to dne 23. 11. 2017 žalovanou kopanci a dne 17. 1. 2018 [jméno] [příjmení] úderem do zátylku. Syn žalované kontaktoval Policii ČR, která dne 17. 1. 2018 žalobce vykázala ze společného obydlí. Dne 25. 1. 2018 vyhověl Okresní soud v Jihlavě návrhu žalované a zakázal předběžným opatřením žalobci vstupovat a do rodinného domu na adrese [obec a číslo]. Toto rozhodnutí změnil Krajský soud v Brně a návrh žalované zamítl s odůvodněním, že žalovaná neosvědčila domácí násilí. Zdravotní, pracovní, sousedské a další komplikace vznikly u žalobce primárně v důsledku vyhroceného konfliktu se žalovanou, který však žalobce vyvolal častou konzumací alkoholu a dále svým vulgárním a násilným chováním vůči žalované.“ Dále uvedl, že„ (p) ro rozhodnutí bylo významné, že v řízení o vydání předběžného opatření soud neprovádí dokazování. V tomto případě Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že tvrzení navrhovatelky o domácím násilí nelze považovat na základě předložených listin (úřední záznamy policie, ambulantní karta, potvrzení psychocentra) za osvědčená. Naopak v tomto řízení soud provedl obsáhlé dokazování a vycházel z jiných důkazů, a to především z výslechů svědků uvedených v pátém odstavci odůvodnění. Bylo prokázáno, že ke konci vztahu účastníků řízení přispěla agresivita žalobce proti žalované a jejímu synovi [jméno] [příjmení] projevující se nadávkami, urážkami a násilím ve formě pohlavků a kopanců, a to minimálně ve dnech 23. 11. 2017, 1. 1. 2018 a 17. 1. 2018. Žalovaná prokázala svá tvrzení o tom, že byla slabší stranou partnerského konfliktu.“ 8. Ze spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 13 T 30/2019 soud zjistil, že trestním příkazem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 13 T 30/2019-85, byl žalovaný uznán vinným, že v době nejméně od 16. 12. 2017 do 10. 1. 2018 z různých míst v okrese [obec], mimo jiné ze svého bydliště v [obec] a svého pracoviště ve [obec] u [obec], se opakovaně připojoval do profilu poškozené [celé jméno žalobkyně], [datum narození], na sociální síti Facebook, a to za použití jemu známého přístupového hesla a poté, co si poškozená [celé jméno žalobkyně] dne 16. 12. 2017 přístupové heslo záměrně změnila, aby mu znemožnila nadále se připojovat do jejího profilu, i za použití přístupového hesla uhádnutého. Za spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1 trestního zákoníku byl žalovaný odsouzen k celkovému peněžitému trestu ve výměře 16 000 Kč. Ze spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 9 T 80/2019-141 pak vyplývá, že žalovaný byl uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž mu byl za tyto trestné činy a za trestný čin dle § 230 odst. 1 trestního zákoníku uvedený výše uložen souhrnný peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč.

9. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru [obec], Obvodního oddělení [obec] ze dne 5. 7. 2019, č. j. KRPJ-78738-50/TČ-2018-160711 (č. l. 46-47 spisu) byla odložena věc přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil žalovaný tím, že dne 31. 5. 2018 prostřednictvím internetového připojení [právnická osoba] s. r. o. IP [číslo] založil na internetových stránkách www.badoo.com falešný profil s názvem [jméno] 43, u které zveřejnil fotografii poškozené žalobkyně, její telefonní číslo a lokalitu jejího bydliště s textem„ rozvedena otevřena ke všemu“, přičemž se jedná o nepravdivé skutečnosti o poškozené, které mohou značnou měrou ohrozit její vážnost u spoluobčanů a zejména v zaměstnání, narušit její rodinné vztahy, a tím způsobit nemajetkovou újmu. Policejní orgán dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že žalovaný uvedený přečin skutečně spáchal. K odložení věci pak přistoupil pouze z toho důvodu, že se mu trestní stíhání jevilo jako neúčelné ve smyslu § 159a odst. 3 ve spojení s § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť trest, který by mohl být žalovanému uložen, je bez významu vedle trestu, který byl žalovanému uložen v jiné trestní věci – rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 6. 2019, č. j. 9 T 80/2019-141.

10. Z printscreenů mobilního telefonu (č. l. 48) je zřejmé, že se jedná o několik textových zpráv zaslaných z kontaktu„ [celé jméno žalovaného]“ dne 3. 8. 2018, v nichž tento uvádí, že na den 15. 8. je předvolán na policii kvůli vniknutí na FB žalobkyně. Dále uvádí, co všechno udělá, pokud to žalobkyně nestáhne. Z trestního oznámení (č. l. 7 8. 2018) pak vyplývá, že žalobkyně oznámila tyto zprávy policii s tím, že úmyslným jednáním žalovaného byla naplněna skutková podstata trestného činu vydírání.

11. Z návrhu dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k věcem nemovitým a o vypořádání souvisejících majetkových vztahů, práv a závazků předloženého žalovaným (č. l. 7-9 spisu) soud zjistil, že jím bylo navrhováno vypořádání spoluvlastnictví účastníků k předmětné nemovité věci tak, že tato věc připadne do vlastnictví žalovaného s vypořádacím podílem ve výši 700 000 Kč pro žalobkyni. Dále bylo navrhováno vypořádání hypotečního úvěru váznoucího na nemovitosti a rovněž vypořádání řady movitých věcí.

12. Z printscreenu obrazovky mobilního telefonu (č. l. 14 spisu) je patrné datum 15. 3. 2018 a dále dvě zprávy. První zpráva z 13:47 uvádí:„ Znovu informuji, že zaplatím pouze půlku. Dům už neobývám a vlastním půlku domu i půlku hypotéky.“ Druhá zpráva z 13:48 uvádí:„ Můžeš máš volné místnosti nahoře, nemám s tím problém. Nikdo tě nevyhodil z domu, jen ty mě. Nastěhuj se.“ 13. Z výpisu z živnostenského rejstříku (č. l. 21) je zřejmé, že [jméno] [příjmení], [IČO], měl v době od 30. 5. 2019 do 1. 12. 2020 zapsanou adresu svého sídla na adrese [obec a číslo].

14. Ze spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 20 C 239/2018 vyplývá, že se žalovaný žalobou domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti. Navrhoval, aby pozemek s domem byl přikázán do jeho vlastnictví s tím, že žalobkyni vyplatí vypořádací podíl ve výši stanovené soudem (s tím, že je ochoten vyplatit částku ve výši 1 000 000 Kč). Současně se domáhal vypořádání konkrétně uvedených investic do nemovitosti, které provedl ze svých výlučných prostředků (požadoval po žalobkyni úhradu jejich jedné poloviny ve výši 246 478 Kč). Žalobkyně ve vyjádření k žalobě souhlasila se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví s tím, že vlastníkem společné věci se stane žalovaný; nesouhlasila však s výší vypořádacího podílu. Co se týče investic, pak vůči investicím do solárního systému vznesla námitku promlčení a ostatní neuznala. Tento spor skončil soudem schváleným smírem v usnesení ze dne 5. 8. 2020, č. j. 20 C 239/2018-108, jímž bylo spoluvlastnictví účastníků zrušeno, a nemovitá věc byla přikázána do vlastnictví žalovaného za vypořádací podíl pro žalobkyni ve výši 470 000 Kč. Žalovaný ve smíru též přebral k doplacení závazky z hypotečního úvěru váznoucího na nemovité věci. Současně se účastníci dohodli, že tímto smírem jsou vypořádány všechny vnosy a investice obou účastníků do nemovitosti.

15. Ze spisu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru [obec], Obvodního oddělení [obec], sp. zn. KRPJ- 2017 [číslo] 2018 [číslo], soud zjistil, že žalovaný dne 23. 2. 2018 podal na policii vysvětlení, jehož podstatou je skutečnost, že žalobkyně měla v době policejního vykázání žalovaného odcizit ze společné nemovitosti řadu movitých věcí. Obsahem spisu je též protokol a fotografická dokumentace zachycující stav společného domu účastníků dne 22. 2. 2018. Žalobkyně se k věci vyjádřila dne 1. 3. 2018 a upřesnila, které věci si odvezla a které nikoliv. Usnesením ze dne 22. 3. 2018 pak policejní orgán odložil věc podezření ze spáchání přečinu krádeže, kterého se měla dopustit žalobkyně. Policejní orgán dospěl k závěru, že žalobkyně byla přinejmenším spoluvlastnicí věcí, které si měla odvézt; věc by měla být řešena prostředky práva občanského a nikoliv právem trestním.

16. Ze spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 22 C 147/2018 soud zjistil, že se žalovaný podanou žalobou domáhal po žalobkyni vydání konkrétně specifikovaných movitých věcí, které žalobkyně odnesla z jejich společného domu, a dále zaplacení částky 186 351 Kč s příslušenstvím z titulu půjček, které poskytl žalobkyni. Žalobkyně nároky žalovaného neuznala. I tento spor skončil smírem, který byl soudem schválen usnesením ze dne 19. 6. 2019, č. j. 22 C 147/2018-110. Žalobkyně se v něm zavázala zaplatit žalovanému částku 170 000 Kč s tím, že tím je vypořádán celý předmět řízení.

17. Ze znaleckého posudku [číslo] (č. l. 29 – 33 spisu) vypracovaného znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], ze dne 13. 11. 2019, vyplývá, že obvyklé nájemné za pronájem předmětné nemovité věci by se mělo pohybovat v rozmezí 11 000 Kč až 12 000 Kč. Z vyjádření realitní kanceláře [právnická osoba], sídlem [adresa], ze dne 11. 2. 2019 (č. l. 34 spisu) vyplývá, že tržní cena pronájmu rodinného domu s příslušenstvím na pozemku parc. č. st. 108 v k. ú. [ulice] [obec] činí 12 000 Kč až 13 000 Kč měsíčně plus služby.

18. Z rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 30. 6. 2021, č. j. 54 Co 294/2020-221 (č. l. 15-20 spisu), vyplývá, že jím bylo rozhodováno o změně úpravy péče a výživného pro nezletilou dceru účastníků. Krajský soud přitom v bodu 15 dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně bydlí v pronajatém rodinném domě na adrese [adresa žalobkyně], na základě nájemní smlouvy na dobu určitou s nájemným ve výši 4 000 Kč měsíčně a od 1. 3. 2021 ve výši 6 000 Kč měsíčně. Další náklady na bydlení činí dle žalobkyně 7 500 Kč měsíčně.

19. Předžalobní upomínkou (č. l. 28 spisu) vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě žalované částky do 31. 8. 2021; předžalobní upomínka byla žalovanému dle přiložené stvrzenky odeslána dne 24. 8. 2021.

III. Hodnocení důkazů, neprovedené důkazy a závěr o skutkovém stavu

20. Soud důkazy hodnotil jednotlivě a ve vzájemné souvislosti. Účastníci neměli námitek proti pravosti či pravdivosti jednotlivých listinných důkazů, ani důkazů provedených z připojených spisů. Jelikož ani soud sám žádné takové skutečnosti nezjistil, bez dalšího z provedených důkazů vycházel.

21. Provedeným dokazováním tak soud v prvé řadě považuje za vyvrácené tvrzení žalovaného, že podle usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2018, č. j. 70 Co 27/2018-45, k domácímu násilí nedocházelo a bylo žalobkyní účelově smyšlené. Krajský soud dospěl pouze k závěru, že žalobkyně v rámci návrhu na nařízení předběžného opatření neosvědčila existenci domácího násilí. Důsledkem tohoto závěru je pak skutečnost, že nebylo možno vydat požadované předběžné opatření (nikoliv skutečnost, že k domácímu násilí nedocházelo). Existenci domácího násilí ze strany žalovaného vůči žalobkyni naopak soud považuje za jednoznačně prokázanou v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 240/2018, v němž soud vážil též skutečnost, že se i žalobkyně dopustila verbální inzultace vůči dětem žalovaného. Dospěl však k závěru, že primárním původcem konfliktu byl žalovaný a rovněž intenzita jeho jednání byl s jednáním žalobkyně nesrovnatelná. S těmito závěry se lze ztotožnit i pro potřeby nyní projednávané věci.

22. Soud dále považuje za prokázanou výši obvyklého nájemného předmětné nemovité věci v částce 12 000 Kč měsíčně. Pokud žalovaný uvádí, že tuto cenu stanovily osoby bez místní znalosti, pak lze jen odkázat na skutečnost, že jak znalec, tak i realitní kancelář sídlí v [obec]. Kromě toho ze znaleckého posudku je zřejmé, že znalec si byl nemovitost osobně prohlédnout. Tvrzení žalovaného, že tato částka neodpovídá„ ani ceně obvyklé, ani ceně tržní“ a že za tuto částku by byl dům reálně nepronajatelný, mohou těžko zpochybnit závěry obsažené ve znaleckém posudku, které soud považuje za úplné, logické a dostatečně odůvodněné. Skutečnost, že žalobkyně hradí nájemné na jiném místě ve výši 4 000 Kč měsíčně, je pak s otázkou obvyklého nájemného předmětné nemovitosti zcela mimoběžná.

23. Soud neprovedl pro nadbytečnost důkaz protokolem o jednání ze dne 5. 12. 2018 ve věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 240/2018, neboť skutečnosti, které měly být tímto důkazem prokázány, již byly zjištěny jinak (z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 1. 2019, č. j. 4 C 240/2018-117).

24. Na základě provedeného dokazování má soud za zjištěný následující skutkový stav věci. Účastníci byli od 30. 11. 2009 spoluvlastníky pozemku parc. č. st. 108, jehož součástí je stavba [adresa], v k. ú. [ulice] [obec], přičemž každému z účastníků náležel spoluvlastnický podíl v rozsahu id. . Tuto nemovitost společně obývali. Na přelomu let 2017 a 2018 došlo ke zhoršení vztahu mezi účastníky. Žalovaný se dopustil agresivního chování proti žalované a jejímu synovi [jméno] [příjmení] projevujícího se nadávkami, urážkami a násilím ve formě pohlavků a kopanců, a to minimálně ve dnech 23. 11. 2017, 1. 1. 2018 a 17. 1. 2018. Po vykázání žalovaného žalobkyně opustila předmětnou nemovitost. Žalovaný se dále vůči žalobkyni jako poškozené dopustil v téže době nebo později v roce 2018 přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a dále jednání, které zástupce žalobkyně vyhodnotil jako nesoucí znaky trestného činu vydírání. V době od 1. 9. 2018 do 30. 7. 2020 nebylo užívání spoluvlastněné nemovitosti účastníků upraveno dohodou, rozhodnutím spoluvlastníků ani rozhodnutím soudu. Obvyklé měsíční nájemné této nemovitosti činilo v roce 2019 částku 12 000 Kč měsíčně. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě bezdůvodného obohacení ve výši 138 000 Kč do 31. 8. 2021, což však žalovaný neučinil.

IV. Aplikovatelné právní předpisy

25. Podle § 1117 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, má každý spoluvlastník právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka.

26. Podle § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

28. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 8 občanského zákoníku zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

V. Právní posouzení věci

29. Soud se nejprve zabýval tím, zda řízení v této věci nebrání překážka věci rozhodnuté. Mezi účastníky totiž bylo u Okresního soudu v Jihlavě vedeno řízení pod sp. zn. 20 C 239/2018, jehož předmětem bylo vypořádání spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti v širším smyslu. Z žaloby a z vyjádření k žalobě vyplývá, že předmětem tohoto řízení bylo kromě samotného zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemku parc. č. st. 108 v k. ú. [ulice] [obec] rovněž vypořádání hypotéky váznoucí na nemovitosti a dále konkrétně specifikovaných vnosů a investic. V usnesení ze dne 5. 8. 2020, č. j. 20 C 239/2018-108, jímž byl schválen smír, pak bylo mezi účastníky dohodnuto, že tímto smírem jsou vypořádány všechny vnosy a investice obou účastníků do nemovitosti. Mezi tyto investice a vnosy však zjevně nelze zahrnout případné bezdůvodné obohacení jednoho ze spoluvlastníků na úkor druhého. Jelikož soudem schválený smír neobsahuje žádnou klausuli, která by svědčila o tom, že mezi účastníky došlo k vypořádání i nároku žalobkyně na bezdůvodné obohacení z titulu spoluvlastnictví, soud uzavřel, že toto rozhodnutí netvoří pro nynější řízení překážku věci rozhodnuté.

30. Pro vlastní posouzení věci je pak třeba poukázat na závěry obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo] Ústavní soud se zde zabýval mimo jiné situací, v níž spoluvlastník užívá společnou věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu, event. bez spravedlivého důvodu (bez dohody všech spoluvlastníků, nebo bez závazného rozhodnutí většiny spoluvlastníků, či bez rozhodnutí soudu). Ústavní soud dospěl k závěru, že„ (m) á-li každý spoluvlastník právo k celé věci, je jeho právo omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka (např. § 1117 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). To znamená, že spoluvlastník nemůže„ bez dalšího“ užívat společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a to na úkor dalších spoluvlastníků; samotná existence spoluvlastnictví ke společné věci není právním důvodem k takovému užívání. Lze tedy uzavřít, že užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu představuje užívání cizí hodnoty, čímž (sc. přivlastňováním si užitné hodnoty společné věci nad spoluvlastnický podíl) vzniká bezdůvodné obohacení. V režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. šlo o bezdůvodné obohacení bez právního důvodu (§ 451 odst. 2), v režimu občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. jde o konkrétní skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení (§ [číslo] odst. 2).“ 31. Nejvyšší soud svou konstantní judikaturu k otázce bezdůvodného obohacení spoluvlastníka shrnul (a potvrdil její aplikaci i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) např. v usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 850/2021:„ Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, že na straně spoluvlastníka, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) vzniká bezdůvodné obohacení (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, i dovolatelem odkazované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl ÚS – st. [číslo]; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení § 2991 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném po 1. 1. 2014 (dále„ o. z.“) - srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Vztah z bezdůvodného obohacení je přitom zákonem i judikaturou pojímán jako objektivní, regulovaný právní úpravou směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu. [příjmení] vznik bezdůvodného obohacení tak není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4216/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není proto bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016). Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná).“ 32. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020 zdůraznil, že„ (b) rání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo pokud fakticky existující poměry neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení. Jinými slovy řečeno, pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Oproti tomu se v těchto vztazích jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku.“ 33. V projednávané věci v rozhodné době (od 1. 9. 2018 do 30. 7. 2020), kdy žalobkyně předmětnou nemovitost neužívala, nebylo užívání spoluvlastněné nemovitosti účastníků upraveno dohodou, rozhodnutím spoluvlastníků ani rozhodnutím soudu. Současně žalovaný svým jednáním vůči žalobkyni vytvořil stav, jímž žalobkyni fakticky bránil v užívání této nemovité věci. Opakované domácí násilí a trestné činy poškozující žalobkyni totiž nelze v tomto kontextu vnímat jinak, než jako překážku, která žalobkyni realizaci jejího užívacího práva znemožnila. Za tohoto stavu věcí je zcela bez významu tvrzení žalovaného, že žalobkyně opustila spoluvlastněnou nemovitou věc dobrovolně, měla k dispozici klíče, případně že žalovaný užíval jen část této nemovitosti. Za absurdní je pak třeba označit tvrzení žalovaného, že se žalobkyně mohla do domu a na pozemek kdykoliv vrátit – po oběti násilí a trestných činů skutečně nelze spravedlivě požadovat, aby své užívací právo vyplývající ze spoluvlastnictví realizovala obnovením soužití s násilníkem, resp. pachatelem trestných činů namířených proti ní. Soud proto dospěl k závěru, že se žalovaný v daném období na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil.

34. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani další argumentace žalovaného. Převážná většina z ní totiž pouze předkládá soudu k řešení problémy, které již byly v rámci soudních řízení s končenou platností vyřešeny. Pro posouzení této věci jsou tak zcela bez zajímavosti tvrzení žalovaného, že si žalobkyně měla odvézt ze společné nemovitosti řadu movitých věcí, že se nepodílela na úhradě hypotéky a dalších nákladů, že nereagovala na nabídku rozdělení domu na dvě poloviny nebo že utrácela peníze žalovaného. Tyto otázky totiž byly mezi účastníky závazně vyřešeny v řízeních vedených u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 20 C 239/2018 a 22 C 147/2018. Soudu konečně není vůbec zřejmé, jak by výše uvedený závěr mohl být zvrácen skutečností, že v části rozhodného období měl ve spoluvlastněné nemovitosti evidováno sídlo svého podnikání pan [jméno] [příjmení].

35. Soud se nicméně dále zabýval tím, zda nárok uplatněný žalobkyní nelze považovat za použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy. Právní teorie i praxe se totiž shodují v tom, že v rámci vypořádání spoluvlastnictví by pokud možno měli spoluvlastníci vyřešit a vypořádat své vztahy pokud možno co nejúplněji (srov. též § 1148 občanského zákoníku). Jevilo by se tedy jako vhodné, aby žalobkyně otázku možného nároku na vydání bezdůvodného obohacení učinila předmětem vypořádání v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 20 C 239/2018. To žalobkyně neučinila a žalobu v této věci podala až po značně dlouhé době. Samo nerespektování této„ vhodnosti“ však dle názoru soudu s přihlédnutím k jednání žalovaného vůči žalobkyni nenaplňuje ze strany žalobkyně porušení dobrých mravů. Pro konstatování takového závěru by tak musely být v tomto případu přítomny další okolnosti, které by nasvědčovaly jednání žalobkyně contra bonos mores v daleko masivnější formě, aby soud žalobkyni nepřiznal soudní ochranu. Skutkové okolnosti věci však žádné takové další okolnosti neodhalují. Za takovou okolnost (či za okolnost osvědčující zneužití práva žalobkyní) pak soud v žádném případě nepovažuje ryze spekulativní tvrzení žalovaného, že se podáním žaloby žalobkyně snaží nahradit ztrátu z konečné verze vypořádání spoluvlastnictví.

36. Jelikož tak soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je po právu, přiznal ji právo na vrácení bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku za nemožnost užívání předmětné nemovité věci v rozhodném období ve výši odpovídající jedné polovině obvyklého nájemného, tj. v částce 6 000 Kč měsíčně, celkem tedy ve výši 138 000 Kč. Jelikož žalovaný tuto částku žalobkyni neuhradil v termínu stanoveném v předžalobní výzvě, octil se dnem 1. 9. 2021 v prodlení s plněním peněžitého závazku. Soud proto v souladu s § 1970 přiznal žalobkyni též nárok na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud uložil žalovanému uhradit tuto částku v obecné třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvody.

VI. Náhrada nákladů řízení

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o., s. ř. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, a má proto právo na náhradu nákladů řízení v částce 46 420 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 520 Kč, z nákladů na vypracovaný znalecký posudek ve výši 6 300 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř.) a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 138 000 Kč sestávající z částky 6 620 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, vyjádření k odporu žalovaného, účast na jednání dne 28. 3. 2022) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalovanému, aby náhradu nákladů řízení zaplatil k rukám zástupce žalobkyně.

Poučení