54 CO 125/2022 - 94

Rubrum

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců Mgr. Miroslava Pecha a JUDr. Lenky Prokšové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 138 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 28. března 2022, č. j. 20 C 281/2021-63, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 13 840 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně – advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 138 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 138 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl výrokem II. téhož rozsudku tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na jejich náhradu částku 46 420 Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce z řad advokátů - Mgr. [jméno] [příjmení].

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 2 odst. 3, § 8, § [číslo], § 1970 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), která vyložil s ohledem na právní závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS – st. [číslo], a usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 850/2021, a rozsudku téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 283/2020, tím, že žalovaný se tím, že v období od [datum] do [datum] (dále též jen„ rozhodné období“) výlučně sám užíval nemovité věci, a to pozemek parc. č. st. 108, jehož součástí je stavba [adresa], v k. ú. [ulice] [obec] (dále též jen„ předmětné nemovité věci“), bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně a takto získané bezdůvodné obohacení nemohl vydat jinak, než zaplacením peněžitého plnění ve výši obvyklého nájemného předmětných nemovitých věcí v rozhodném období.

3. Vyšel přitom ze zjištění, že účastníci řízení byli od [datum] rovnodílnými podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitých věcí, které rovněž v době předcházející rozhodnému období společně obývali. Na přelomu let 2017 a 2018 nicméně došlo ke zhoršení vztahu mezi účastníky. Žalovaný se dopustil agresivního chování proti žalované a jejímu synovi [jméno] [příjmení], které spočívalo v nadávkách, urážkách a rovněž i násilí ve formě pohlavků a kopanců, a to minimálně ve dnech [datum], [datum] a [datum], přičemž žalobkyně po prvotním vykázání žalovaného z dříve společného obydlí předmětné nemovité věci opustila. Zohlednil přitom, že žalovaný se dále vůči žalobkyni jako poškozené dopustil v téže době nebo později v roce 2018 přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále též jen „tr. zák.“), přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zák., a dále jednání, které zástupce žalobkyně vyhodnotil jako nesoucí znaky trestného činu vydírání. V rozhodném období nebylo užívání předmětných nemovitých věcí účastníků upraveno dohodou, rozhodnutím spoluvlastníků ani rozhodnutím soudu. Žalovaný pak výše popsaným jednáním (tedy opakovaným domácím násilím a trestnými činy poškozujícími žalobkyni) vytvořil stav, jímž žalobkyni fakticky bránil v užívání předmětných nemovitých věcí. Za popsaného stavu věci soud prvního stupně jako nevýznamnou vyhodnotil obranu žalovaného, podle které žalobkyně opustila předmětné nemovité věci dobrovolně, měla k dispozici klíče, jakož i to, že jí žalovaný nabízel, aby se do předmětných nemovitých věcí vrátila, případně obranu založenou na tvrzení, že on sám užíval jen část nemovitých věcí.

4. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání žalovaný. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V důvodech odvolání namítl, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval tím, zda nadužíval či nenadužíval předmětné nemovité věci, byť judikatura, na kterou v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje, výslovně uvádí to, že předpokladem pro vznik bezdůvodného obohacení na straně jednoho ze spoluvlastníků je zejména to, že takový spoluvlastník užívá společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Zopakoval, že žalobkyně předmětné nemovité věci v minulosti zcela dobrovolně opustila a neužívala svůj spoluvlastnický podíl, přičemž takové opuštění nemovitých věcí bez dalšího neznamená, že by je užíval on nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Namítl, že žalobkyně ničeho netvrdila o tom, že by předmětnou nemovitou věc užíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu, natož aby předložila k takovému tvrzení důkazy. Neunesla tedy podle něj břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní. Zdůraznil přitom, že posouzení, zda v spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Stran rozsahu užívání předmětných nemovitých věcí v rozhodném období nebyla soudem prvního stupně učiněna jakákoliv skutková zjištění a nemohlo tedy dojít ani k právnímu posouzení ze strany soudu prvního stupně. Své námitky podpořil citací částí odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 5386/2016, a ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 2999/2012.

5. Nesprávně pak soud prvního stupně podle žalovaného stanovil i samotnou výši údajného bezdůvodného obohacení, která by měla být podle shora odkazované judikatury určena újmou vznikající vyloučenému spoluvlastníku. [jméno] musí soud stanovit na základě úvahy vycházející ze skutkových zjištění ohledně toho, co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal. V souvislosti s tím žalovaný namítl, že žalobkyně předmětné nemovité věci nikdy nepronajímala a patrně ani neměla v úmyslu je pronajímat (přinejmenším to nevyplývá z jejích tvrzení), a proto nelze jeho údajné bezdůvodné obohacení vyčíslit tímto způsobem. Nad rámec uvedeného pak žalovaný dále podotkl, že i kdyby užíval předmětnou nemovitou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu (což neužíval, jak od počátku tvrdí), byl by povinen vydat pouze to, oč se takovým užíváním obohatil. K jeho obohacení však vůbec nedošlo. Naopak, dobrovolným opuštěním předmětných nemovitých věcí žalobkyní se jeho náklady spojené s předmětnou nemovitou věcí zvýšily. Předmětnou věc žalovaný nepronajímal a ani nijak jinak z ní neměl jakýkoliv majetkový prospěch či finanční příjem.

6. Nárok uplatněný žalobkyní označil rovněž za šikanózní. Opětovně připomněl, že žalobkyně svůj spoluvlastnický podíl na předmětné nemovitosti neužívala ze svého vlastního svobodného rozhodnutí, když žalobkyni v užívání předmětných nemovitých věcí nebylo nikdy nikým nikterak bráněno. Skutečnost, že žalobkyně mohla předmětnou nemovitost volně využívat, potvrzuje i to, že do dnešního dne má stále k dispozici 3 ks klíčů od předmětných nemovitých věcí, které mu ani po vypořádání spoluvlastnictví účastníků nepředala. Připomněl, že v březnu roku 2018 dokonce žalobkyni sděloval, že se může do domu vrátit a že nemá problém s tím, aby se nastěhovala zpět, například do druhého patra. Již v řízení před soudem prvního stupně žalovaný uváděl, že užívá v domě pouze ložnici, obývací pokoj a kuchyni, které jsou pro něj dostačující, a ničeho více nepotřebuje. Toto žalobkyně, kterou tíží důkazní břemeno, nikterak nerozporovala.

7. Nad rámec výše uvedených argumentů žalovaný rovněž připomněl, že žalobkyně od okamžiku svého odstěhování ze společné domácnosti nehradila splátky hypotečního úvěru v plné výši a následně je přestala hradit úplně. Navíc od doby nabytí vlastnictví žalobkyně k id. předmětných nemovitých věcí v červnu roku 2013 se žalobkyně nikdy nikterak nepodílela na úhradě SIPO (služeb souvisejících s bydlením jako elektřina, plyn, vodné), které po celou dobu společného soužití hradil žalovaný. Až na malé výjimky se nepodílela ani na žádných běžných nákladech, které souvisí s bydlením (pojištění, uhlí, internet, stočné, apod.). Nadto měla žalobkyně po dobu společného soužití k dispozici jeho platební kartu, kterou využívala k platbám a výběru hotovosti pro své výhradní potřeby, přičemž takto utratila z jeho účtu částku v řádu statisíců korun. Připomněl též, že žalobkyně při svém odchodu vzala ze společné domácnosti téměř vše. Posledně uváděné okolnosti pak měl soud prvního stupně zohlednit ve smyslu ustanovení § 8 o. z. tak, že požadavek na zaplacení peněžité náhrady bezdůvodného obohacení by byl zjevným zneužitím práva ze strany žalobkyně.

8. Žalobkyně navrhla, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Ve vyjádření k odvolání se ohradila proti tvrzení žalovaného, že v domě užíval a užívá pouze ložnici, kuchyň a obývací pokoj, aniž by přitom užíval chodby, schody, předsíň, spíž, WC, koupelnu, prádelnu, kotelnu atp. Žalovaný tak i při sebeúspornějším životním stylu podle ní užíval předmětné nemovité věci včetně zahrady v celé šíři k uspokojování svých bytových a obecně životních potřeb. Jak vyplývá z přehledu místností uvedeného ve znaleckém posudku Ing. [příjmení], žalovaný fakticky užíval většinu místností, když menší využití nemovitých věcí je hospodářsky i logicky prakticky vyloučeno.

9. Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 5386/2016, označila za nepřiléhavý, neboť v něm soud řešil situaci, kdy oba spoluvlastníci společnou nemovitost užívali, ale každý z nich užitkově jinou část; skutkově se tedy jednalo o zcela jinou situaci, než v tomto řízení, kdy žalovaný nemovité věci užíval k bydlení se svou družkou a dcerou, naproti tomu ona je v rozhodné době neužívala vůbec. Nebylo tudíž zapotřebí ani zjišťovat konkrétní rozsah, v jakém žalovaný nemovité věci užíval. Soud prvního stupně podle ní naopak správně poukázal na přiléhavější rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 283/2020, který vznik bezdůvodného obohacení zcela logicky spojuje s existencí poměrů neumožňujících spoluvlastníkovi realizovat užívací právo odpovídající jeho podílu. Soud prvního stupně totiž zjistil, že zde existovaly takové poměry, které jí v realizaci jejího užívacího práva ve výši jejího podílu neumožňovaly.

10. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, potom žalovaný v řízení před soudem prvního stupně provedeným důkazům vytýkal pouze to, že jak znalecký posudek, tak vyjádření, podaly osoby bez znalostí místních poměrů, což se ukázalo jako zcela lichý argument. Nadto žalobou požadovaná částka není sto pokrýt veškeré její měsíční náklady, které musela sama nést v souvislosti s nájmem jiného domu, neboť v pronajatém domě musela zajistit drobné stavební úpravy, vymalovat a dále musela kromě vlastního nájmu nést i náklady na energie, které byly s ohledem na stáří pronajatého domu vyšší. Pokud by mohla objektivně ve společném domě bydlet, tyto náklady by ji vůbec nevznikly. Standard bydlení v pronajatém domě a společné nemovitosti rovněž nelze vůbec srovnávat. Žalovaný naproti tomu bezplatně užíval věc, kterou z id. nevlastnil, proto i ve zde řešeném případě je nezbytné stanovit výši bezdůvodného obohacení podle obvyklé výše nájemného v daném místě a čase. Návrh na zaplacení náhrady bezdůvodného obohacení v penězích nelze označit jako šikanózní, a to zvláště v kontextu všech majetkoprávních řízení, která byla zahájena na návrh žalovaného.

11. Zdůraznila, že opuštění společných nemovitých věcí nebylo dobrovolné, nýbrž se jednalo o zcela nezbytný krok k ochraně před násilím ze strany žalovaného. V řízení bylo bez pochybnosti prokázáno, že se žalovaný vůči ní i jejímu synovi dopouštěl ve společné domácnosti násilí, a i po jejich odstěhování vůči ní i dalším osobám páchal trestnou činnost, za kterou byl následně odsouzen. Byl to tedy žalovaný, jež vytvořil stav, kdy nemohla užívat předmětné společné nemovité věci a musela si náhradní bydlení pronajmout.

12. Pokud jde o ostatní okolnosti soužití účastníků řízení, tato byla již vyřešena v předcházejících soudních řízeních vyvolaných žalovaným.

13. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. a contr.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení mu předcházející a nakonec dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Podle ustanovení § 1117 o. z. má každý spoluvlastník právo k celé věci. Toto právo je nicméně omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka. Podle § 1121 o. z. je každý ze spoluvlastníků úplným vlastníkem svého podílu. Podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci (viz § 1122 odst. 1 o. z.). Konečně pak podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí mimo jiné zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

15. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod [číslo] 2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud, i s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 471/05 (zmíněný nález je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu [webová adresa]), rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval. Zatímco na nárok z užívání vyloučeného spoluvlastníka je v prvním případě třeba pohlížet jako na nárok podle ustanovení § 137 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v jeho znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen„ obč. zák.“) - nyní viz ustanovení § 1122 odst. 1 o. z., s ohledem na absenci právního důvodu vyloučení z užívání v druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného obohacení.

16. Ustálená rozhodovací praxe obecných soudů shrnutá např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 850/2021, tedy shora citovaná zákonná ustanovení vykládá tak, že na straně spoluvlastníka, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) vzniká bezdůvodné obohacení (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod [číslo] 2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS – st. [číslo]; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení § 2991 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném po [datum] (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1836/2017)). Vztah z bezdůvodného obohacení je přitom zákonem i judikaturou pojímán jako objektivní, regulovaný právní úpravou směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu. [příjmení] vznik bezdůvodného obohacení tak není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 3959/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 4216/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 2998/2014). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není proto bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 283/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1950/2016). Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná). V rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 283/2020, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo pokud fakticky existující poměry neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení.

17. Jinými slovy řečeno, pro zodpovězení otázky, zda vzniká bezdůvodného obohacení ve vztahu mezi spoluvlastníky nadužíváním spoluvlastnického podílu na společné věci jedním ze spoluvlastníků na úkor druhého, se jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 4287/2016; kdy i posledně odkazovaná judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. obč. zák. použitelná i v poměrech ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)).

18. Přitom posouzení, zda spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části. Na základě tohoto posouzení je možno určit, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec. Vzhledem k objektivnímu charakteru vzniku bezdůvodného obohacení proto není možné připustit, aby byl popsaný smysl právní úpravy eliminován toliko s poukazem na vzájemné vztahy účastníků, jež byly v rozhodné době determinovány spory rozvádějících se manželů či rozcházejících se bývalých partnerů (rozuměj s poukazem na„ nedobré vztahy“ – pozn. odv. soudu) a na prostorové uspořádání společné věci, která neumožňovala, aby byla užívána oběma účastníky v existujících konfliktních vztazích. I v situaci, kdy předmětem spoluvlastnictví je dům o jedné bytové jednotce, nemůže být vyloučena úvaha, že druhý spoluvlastník má možnost tuto jednotku objektivně spoluužívat v rozsahu svého podílu tehdy, jestliže spoluvlastník, který v jednotce fakticky bydlí, užívá pouze její část, která výměrou, popřípadě kvalitou užívání, koresponduje jeho podílu (k tomu v podrobnostech srovnej opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 283/2020). Jak také lapidárně vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 5386/2016, pokud jeden ze spoluvlastníků domu druhému v užívání domu nebrání, pak tomu z nich, který nemovitost užívá, užíváním společných prostor nevzniká bezdůvodné obohacení.

19. Výše uvedené lze stručně shrnout tak, že soud se musí poté, co je zjištěno, že neexistuje zákonný důvod pro užívání společné věci některým ze spoluvlastníků nad rámec odvozený z jeho spoluvlastnického podílu (tedy dohoda spoluvlastníků, rozhodnutí spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), nejprve zabývat otázkou, zda některý ze spoluvlastníků fakticky znemožnil spoluužívání společné věci druhému spoluvlastníkovi (resp. ostatním spoluvlastníkům). V kladném případě takovému spoluvlastníku vzniká bezdůvodné obohacení na úkor ostatních bez dalšího, a to v rozsahu, který přesahuje jeho spoluvlastnický podíl. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o znepřístupnění společné věci má spoluvlastník, který o sobě tvrdí, že je jiným spoluvlastníkem ochuzen o spoluužívání společné věci (resp. svého spoluvlastnického podílu na ní). V případě neprokázání skutkového tvrzení o znepřístupnění společné věci, nastupuje pro spoluvlastníka, který o sobě tvrdí, že je jiným spoluvlastníkem ochuzen o možnost užívat svůj spoluvlastnický podíl na společné věci, povinnost tvrdit a prokázat rovněž konkrétní rozsah v jakém jiný ze spoluvlastníků užívá společnou věc.

20. Z rozhodovací praxe obecných soudů vztahující se jak k otázce bezdůvodného obohacení mezi spoluvlastníky, tak i bezdůvodnému obohacení obecně, pak lze dovodit, že judikatura počítá samozřejmě s existencí znepřístupnění, které by bylo možno nazvat„ technickým“ (jako je odejmutí klíčů, výměna zámků u domu, popř. též oplocení pozemku nebo jeho zastavění stavbou apod. – viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 283/2020, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, ze dne 20. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 845/1999, ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011 nebo ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005), podle níž nelze nabytí majetkového prospěchu vázat pouze na faktické užívání věci, neboť majetkovou hodnotu představuje již samotné užívací právo. Proto bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor vlastníka dosáhl postavení detentora věci například tím, že nemovitost měl uzamčenu a měl ji přístupnou jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně ji skutečně využíval (v jakém rozsahu, časovém období apod.). Rezervovaně se naopak rozhodovací praxe staví k situaci, kdy je z důvodů narušených vztahů mezi účastníky řízení ukončeno spoluužívání společné věci některým ze spoluvlastníků bez objektivních příčin na jeho straně (viz rovněž rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 283/2020, a ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 5386/2016).

21. I přes uvedené má však odvolací soud v obecné rovině za to, že ani shora odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu nevylučuje, aby i jen chováním některého ze spoluvlastníků vůči svému okolí došlo k nastolení takového faktického stavu, který je tzv.„ technickému“ znepřístupnění společné věci postaven naroveň, popř. jej dokonce i kvalitativně převyšoval. Dovedeno ad absurdum, vědomost ochuzeného spoluvlastníka (byť třeba i disponujícího vlastními klíči od domu) o tom, že na něj jiný spoluvlastník společné věci„ za dveřmi číhá“ s nabytou střelnou zbraní, jsa připraven ji použít, jakmile by se pokusil začít společnou věc spoluužívat, nepochybně představuje kvalitativně silnější znepřístupnění společné věci, než jakým je pouhé odejmutí klíčů, či výměna zámků.

22. Vycházejíc ze shora nastíněných obecných předpokladů se tudíž odvolací soud zabýval otázkou, zda v řešeném případě skutková tvrzení žalobkyně naplňují znaky faktického znemožnění spoluužívání společné věci či nikoliv a v kladném případě, zda taková skutková tvrzení byla dostatečně prokázána.

23. Na úvod je nutné předeslat, že soud prvního stupně si neopatřil dostatek informací o skutkových okolnostech případu a k jejich prokázání neprovedl (zřejmě veden zásadou projednatelnosti v tomto občanském soudním řízení, kdy je soud vázán důkazními návrhy účastníků – viz § 120 o. s. ř. v jeho znění účinném od 1. 1. 2014) dostatečné množství důkazů, když pominul důkazní návrh žalovaného na provedení důkazu protokolem o jednání přestupkové komise ohledně přestupků, kterých se na jednu stranu měla dopustit žalobkyně, na druhou stranu mělo být zastaveno přestupkové řízení vedené proti žalovanému (viz důkazní návrh žalovaného učiněný v průběhu ústního jednání před soudem prvního stupně dne [datum]). I přes nedostatek v procesním postupu sodu prvního stupně v podobě neprovedení takového důkazu, který se jevil být podle odvolacího soudu zcela zásadním pro rozhodnutí v této věci, nicméně učinil soud prvního stupně ze skutkových zjištění získaných dokazováním provedeným jinými důkazy logický závěr o skutkovém stavu věci, který v konečném důsledku rovněž správně právně posoudil na něj dopadajícími zákonnými ustanoveními. Své závěry přitom srozumitelně a logicky popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které může odvolací soud (až na výtku vznesenou shora a upřesněnou též v odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolacího soudu níže) pro stručnost odkázat, neboť se v něm soud prvního stupně vypořádal se všemi námitkami žalovaného vznesenými v průběhu řízení.

24. Předně je nutné si uvědomit, že žalobkyně nemožnost spoluužívání předmětných nemovitých věcí založila (vycházejíc z obsahu žaloby) na skutkovém tvrzení, že:„ Žalovaný byl na začátku roku 2018 z důvodu domácího násilí z domu nejprve vykázán policií, následně nebyl do domu oprávněn vstupovat dle předběžného opatření, které vydal Okresní soud v Jihlavě. Po zrušení předběžného opatření odvolacím soudem v únoru 2018 byla nucena se z domu vystěhovat v obavě o bezpečí svých dětí a sebe. Od svého vystěhování z domu do něj pak neměla přístup. Žalovaný opakovaně vyjádřil nevoli, aby se k domu žalobkyně vůbec přibližovala…“. Jak dále vyšlo v řízení najevo, žalobkyně své obavy odvozovala zejména od incidentů, ke kterým mělo docházet od konce roku 2017 do konce roku 2018.

25. Na tomto místě je třeba připomenout, že podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud v občanskoprávním řízení vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle odst. 2 téhož paragrafu jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

26. Soud je ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán pouze výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 26 Odo 197/2006, nebo usnesení téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 956/2012). Naproti tomu soud není v občanském soudním řízení vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení; na základě hodnocení důkazů odpovídajícího ustanovení § 132 o. s. ř. proto může dospět k závěru, že skutek, pro nějž byl účastník občanského soudního řízení trestně stíhán a v něm je zároveň spatřováno jeho protiprávní jednání, se stal, přestože soud v trestním řízení učinil závěr, že tento skutek nebyl prokázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 2368/98). Stejně tak není občanskoprávní soud vázán ani skutečností, že příslušný orgán trestní stíhání vůbec nezahájil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1532/2006). Pokud jde o rozhodnutí správních orgánů, obecné soudy nejsou mimo řízení podle části páté o. s. ř. oprávněny přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí správních orgánů vyjma situací, kdy jde o nicotná rozhodnutí. Nejsou jimi ve svém rozhodování o věcech s daným rozhodnutím souvisejících bezvýhradně vázány pouze tehdy, nejde-li o rozhodnutí o přestupku či jiném správním deliktu, popřípadě o rozhodnutí o osobním stavu; ohledně kterých naopak platí vázanost soudu podle § 135 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 4634/2010).

27. O incidentech, ke kterým mělo dojít v době od konce roku 2017 do konce roku 2018, přitom byla vedena trestní (případně přestupková) řízení s následujícími výsledky. 28. [anonymizováno] [územní celek], [anonymizováno 6 slov] [datum rozhodnutí], [anonymizována dvě slova] [spisová značka], [anonymizováno] [spisová značka], [anonymizováno] [spisová značka], [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], [anonymizováno 6 slov] [datum], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [rok] [spisová značka], [číslo jednací], nabylo právní moci dne 13. 5. 2019, byl žalovaný uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. a) a § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále též jen„ zákon o některých přestupcích“), a to tím, že úmyslně, a to úmyslem nepřímým, dne 25. 11. 2017 v místě společného trvalého bydliště Bítovčice čp. 118 fyzicky napadnul svou tehdejší družku Ivetu Bártovou, nar. 17. 11. 1974 (tedy žalobkyni v tomto řízení – pozn. odv. soudu), a to jedním kopnutím do hýždí tzv. placírkou, a dále sprostě nadával a tahal za vlasy jejího syna Zdeňka Bártu, nar. 15. 2. 2000, bytem tamtéž, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití úmyslným hrubým jednáním, a dne 1. 1. 2018 nadával žalobkyni „ ty kurvo, děvko smradlavá“ a na zrcadlo jí napsal slovo„ DĚVKA“, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití urážkou na cti, za což bylo žalovanému uloženo podle § 35 písm. a) a § 45 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též jen„ zákon o odpovědnosti za přestupky“), napomenutí. 29. [anonymizována dvě slova] [název soudu] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [anonymizována dvě slova] [rok], který nabyl právní moci dne [datum], byl žalovaný uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle 230 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v době nejméně od [datum] do [datum] z různých míst v okrese [obec], mimo jiné ze svého bydliště v [obec] a svého pracoviště ve [obec] u [obec], se opakovaně připojoval do profilu poškozené žalobkyně na sociální síti Facebook, a to za použití jemu známého přístupového hesla, a poté, co si poškozená žalobkyně dne [datum] přístupové heslo záměrně změnila, aby mu znemožnila nadále se připojovat do jejího profilu, i za použití přístupového hesla uhádnutého, tedy překonal bezpečnostní opatření, a tím neoprávněně získal přístup k části počítačového systému, za což byl žalovaný odsouzen podle § 230 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím § 314e odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále též jen„ trestní řád“), a s použitím § 67 odst. 2 písm. b) a odst. 3 a § 68 odst. 1 a odst. 2 tr. zák. k peněžitému trestu ve 20 denních sazbách po 800 Kč, takže celkový peněžitý trest je ve výměře 16 000 Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody na 3 měsíce. 30. [anonymizováno] [stát. instituce], [stát. instituce] [anonymizováno] [obec], [anonymizována dvě slova] [obec], [anonymizována dvě slova] [obec], [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum], příslušný policejní orgán podle ustanovení § 159a odst. 3 trestního řádu s přihlédnutím k ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu odložil věc přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil žalovaný tím, že dne [datum] prostřednictvím internetového připojení [právnická osoba] s. r. o. IP [číslo] založil na internetových stránkách [webová adresa] falešný profil s názvem [jméno] 43, u které uveřejnil fotografii poškozené žalobkyně, její telefonní číslo a lokalitu jejího bydliště [obec] s textem„ rozvedena otevřena ke všemu“, kdy se jedná o nepravdivé skutečnosti o poškozené žalobkyni, které mohou značnou měrou narušit její rodinné vztahy a tím způsobit nemajetkovou újmu, protože trestní stíhání je neúčelné, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl žalovanému již uložen, nebo který ho podle očekávání postihne.

31. Tímto trestem pak je trest, který byl žalovanému uložen [anonymizováno] [název soudu] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], [anonymizováno] [číslo jednací], který ve vztahu k žalovanému nabyl právní moci dne [datum], a kterým byt žalovaný uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví podle 21 odst. 1 a § 146 odst. 1 tr. zák. a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že se dne [datum] v době kolem 3:45 hod., na ochozu poblíž diskotéky Jupiter v areálu obchodního centra [obec] na ulici [ulice a číslo] v [obec], spolu s obžalovaným [jméno] [příjmení], [datum narození], oba, kteří byli v té době v podnapilém stavu, po předchozí slovní rozepři vzájemně fyzicky napadli, když nejprve žalovaný třikrát udeřil pěstí do obličeje obžalovaného [příjmení], až tento spadl na zem, následně se však zvedl a silným úderem pěstí do obličeje srazil žalovaného na zem, kde ho chytil za vlasy a dvakrát jej kopl nohou do obličeje, poté jej nejméně patnáctkrát udeřil pěstí do obličeje, následně jej chytil za košili a ještě jednou ho takto kopl do obličeje, poté jej pustil, postavil se a s nápřahem jej, v té době stále ležícího na zemi, silně kopl do obličeje, až žalovaný zůstal nehnutě ležet na zemi, přičemž na místo přišly další osoby, které pokračování konfliktu zabránily, kdy tímto svým jednáním žalovaný obžalovanému [příjmení] způsobil tržnou ránu na pravém víčku a pohmoždění oblasti pravého oka, pro kterážto zranění byl obžalovaný [příjmení] ošetřen v [nemocnice] a následně nebyl podstatně omezen v obvyklém způsobu života po dobu přesahující jeden týden, kdy ke vzniku tohoto následku nedošlo jen shodou skutečností nezávislých na vůli žalovaného, zejména díky náhodnému místu zásahu hlavy obžalovaného [příjmení], tedy se žalovaný dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně ublížil na zdraví, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo, a dopustil se na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného, za kteréžto přečiny a za sbíhající se přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 12. 3. 2019, č. j. 13 T 30/2019-85, který nabyl právní moci dne [datum], byl podle § 146 odst. 1 s použitím § 43 odst. 2 tr. zák. a s použitím § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1 a odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému peněžitému trestu ve výši 50 (padesáti) denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 1 000 Kč (jeden tisíc korun českých). Celkový peněžitý trest byl tedy uložen ve výměře 50 000 Kč (padesát tisíc korun českých), a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 12. 3. 2019, č. j. 13 T 30/2019-85, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

32. Naproti tomu [anonymizováno] [územní celek], [anonymizováno 6 slov] [datum rozhodnutí], [anonymizována dvě slova] [spisová značka], [anonymizováno] [spisová značka], [anonymizováno] [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum], bylo zastaveno řízení o přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona o některých přestupcích, kterého se měl dopustit žalovaný tím, že dne [datum] kolem 20:00 hod. v místě společného trvalého bydliště [adresa] údajně fyzicky napadnul úderem pěsti do temene hlavy žalobkyni, čímž mohl naplnit skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití úmyslným jiným hrubým jednáním, protože se spáchání skutku nepodařilo prokázat, neboť komise nenašla žádný jiný důkaz či indicii (než výpověď žalobkyně), které by svědčily o vině žalovaného.

33. Podobně pak [anonymizováno] [územní celek], [anonymizováno 6 slov] [datum rozhodnutí], [anonymizována dvě slova] [spisová značka], [anonymizováno] [spisová značka], [anonymizováno] [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum], bylo zastaveno řízení o přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. a) a § 7 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o některých přestupcích, kterého se měla dopustit žalobkyně tím, že dne [datum] měla kolem 20:15 hod. v místě trvalého bydliště [adresa] slovně urážet dceru a syna žalovaného [jméno] [příjmení], [datum narození], a [jméno] [příjmení], [datum narození], a to tím, že jim měla nadávat do nevychovaných spratků, čímž mohla naplnit skutkovou podstatu přestupku ublížení na cti, a dále jim měla chtít ve stejnou dobu úmyslně zamknout společnou kuchyň, čímž mohla naplnit skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití úmyslnými schválnostmi, kdy důvodem zastavení řízení bylo, že výrok„ nevychovaní spratci“ není přestupkem a obvinění ze zamknutí kuchyně nebylo žalobkyni prokázáno.

34. Konečně pak [anonymizováno] [stát. instituce], [stát. instituce] [anonymizováno] [obec], [anonymizována dvě slova] [obec], [anonymizována dvě slova] [obec], [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum], byla podle ustanovení § 159a odst. 1 trestního řádu odložena věc podezření ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 a odst. 3 tr. zák., kterého se měla žalobkyně dopustit tím, že v době od 12:24 hod. dne [datum] do 21:07 hod. dne [datum], kdy probíhalo vykázání žalovaného z jejich společného obydlí na adrese [obec a číslo] žalobkyně z jejich společné nemovitosti na uvedené adrese bez jeho vědomí a bez předchozí domluvy odcizila majetek v celkové předběžné hodnotě 166 000 Kč, přičemž se jednalo o domácí elektrospotřebiče, menší elektroniku, nábytek, kuchyňské potřeby, ložní prádlo, dětské hračky a potraviny, které si převezla do místa svého současného bydliště na [příjmení] 257, [obec], čímž měla být žalovanému způsobena újma, neboť ve věci nejde o podezření z přečinu a není na místě věc vyřídit jinak.

35. Zbývá dodat, že odvolací soud přistoupil k provedení důkazů rozhodnutími Města Polná, Komise pro projednávání přestupků, ze dne [datum] a ze dne [datum], postupem podle § 120 odst. 2 o. s. ř., neboť potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo a pokud by soud prvního stupně přistoupil k doplnění dokazování na návrh žalovaného, jež byl učiněn ještě za řízení před soudem prvního stupně, aby byl proveden rovněž důkaz protokolem o ústním jednání před přestupkovou komisí, který vyhotovil správní orgán v souvislosti s vydáním svých [anonymizována tři slova] [datum rozhodnutí], [anonymizována dvě slova] [spisová značka], [anonymizováno] [spisová značka], [anonymizováno] [spisová značka], [anonymizována tři slova] [datum rozhodnutí], [anonymizována dvě slova] [spisová značka], [anonymizováno] [spisová značka], [anonymizováno] [spisová značka], a nespokojil se toliko se skutkovými závěry, které konstatoval v odůvodnění svého rozsudku ze dne 30. 1. 2019, č. j. 4 C 240/2018-117, Okresní soud v Jihlavě, vyplynulo by z obsahu spisu najevo, že obě posledně uvedená rozhodnutí správního orgánu, jichž se dovolával žalovaný, a která řešila tytéž skutky, o kterých bylo následně rozhodováno rozhodnutími přestupkové komise ze dne [datum] a ze dne [datum], byla zrušena nadřízeným správním orgánem a fakticky nahrazena právě rozhodnutími správního orgánu z posledně uvedených dvou dnů.

36. Jsa vázán shora uvedenými odsuzujícími rozhodnutími (§ 135 odst. 1 o. s. ř.) a vycházejíc (§ 135 odst. 2 o. s. ř.) i z dalších shora uvedených rozhodnutí správních orgánů v přestupkových řízeních a orgánů činných v trestním řízení, odvolací soud dovozuje, že žalovaný se vůči žalobkyni dopouštěl jednání v podobě útoků fyzického (ze dne [datum]), slovního (ze dne [datum]) i prostřednictvím informačních technologií (v době nejméně od [datum] do [datum] a dále dne [datum]). Ačkoliv žádný z těchto útoků vůči žalobkyni neměl následky, které by byly (či mohly být) fatální, skutečnost, že útoků s takovým důsledkem je žalovaný přinejmenším v podnapilém stavu v obecné rovině schopen a že útoky namířené vůči žalobkyni nepřestavují ojedinělé jednání žalovaného, ale spíše konkretizují„ obvyklý standard“ jeho chování, lze dovodit z nepřímého důkazu v podobě jeho dalšího trestního jednání ze dne [datum] namířeného vůči [jméno] [příjmení]. Konečně pak skutečnost, že útoky žalovaného na žalobkyni nebyly pouze odpovídající reakcí na obdobně závadné chování žalobkyně vůči němu, nepřímo potvrzuje i zastavení přestupkového řízení ohledně údajných útoků žalobkyně vůči zletilým dětem žalovaného. Odvolací soud tedy ve shodě s žalobkyní i se soudem prvního stupně dospívá k závěru, že popsané„ ladění“ žalovaného mohla žalobkyně spravedlivě chápat jako natolik rizikové, že to v ní vzbuzovalo důvodnou obavu o bezpečnost svou a svých dětí, která jí objektivně bránila v možnosti spoluužívat předmětné nemovité věci k bydlení poté, co se do nich žalovaný navrátil. Že předmětné nemovité věci (zejména společný rodinný dům) zahrnují pouze jedinou bytovou jednotku (s jedním příslušenstvím), která znemožňuje oddělené bydlení a provoz dvou samostatných domácností, pak vyplynulo ze znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení] ze dne [datum], [číslo].

37. S přihlédnutím k dříve vysloveným obecným závěrům proto není pro rozhodnutí o zde uplatněném nároku rozhodné, zda žalovaný předmětné nemovité věci fakticky užíval v celém jejich rozsahu, ani to, zda žalobkyně měla či neměla od těchto klíče, neboť to byl žalovaný, který svým chováním vůči svému okolí (zejména vůči žalobkyni a jejímu synovi z předchozího vztahu) vytvořil stav, kdy spoluužívání předmětných nemovitých věcí žalobkyní v rozsahu odpovídajícímu jejímu spoluvlastnickému podílu na nich, bylo v konečném důsledku znemožněno. Základ nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně odpovídající v nadužívání jejího ideálního spoluvlastnického podílu o velikosti tak je dán.

38. Na posledně uvedeném závěru ničeho nemění ani skutečnost, že [anonymizováno] [název soudu] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], [anonymizováno] [číslo jednací], bylo změněno předběžné opatření dříve nařízené usnesením [název soudu] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], [anonymizováno] [číslo jednací], kterým byla žalovanému uložena povinnost zdržet se vstupu do předmětných nemovitých věcí i jejich bezprostředního okolí, jakož i obtěžování žalobkyně. Odvolací soud si je vědom toho, že k vykázání žalovaného z předmětných nemovitých věcí (nejprve [anonymizováno] [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], [číslo jednací], a poté i posledně uvedeným usnesením Okresního soudu v Jihlavě) skutečně došlo právě v reakci na oznámení žalobkyně ze dne [datum] a [datum] o násilí, kterého se měl na ní dopouštět žalovaný, a že Krajský soud v Brně neshledal důvody pro vykázání žalovaného z dříve společného obydlí účastníků řízení, stalo se tak nicméně z důvodu toho, že se žalobkyni nepodařilo (v rámci řízení o nařízení předběžného opatření) osvědčit existenci tzv.„ domácího násilí“ páchaného žalovaným na ní a na jejím synovi z předchozího vztahu. O tom, že se žalovaný útoků shora popsaných v odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu dopouštěl, však bylo pro odvolací soud závazně rozhodnuto po řádně provedeném dokazování právě v rámci přestupkových a trestních řízeních uvedených výše.

39. Pokud jde o samotnou výši uplatněného nároku, je třeba připomenout, že ustálená rozhodovací praxe obecných soudů řešící obecně výši peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním věci bez právního důvodu, které nelze vydat, shrnutá např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, a ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018, dovodila, že výše plnění za užívání cizí věci bez právního důvodu se odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Obohacený přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Znovu je též třeba připomenout, že nabytí majetkového prospěchu nelze vázat pouze na faktické užívání věci, neboť majetkovou hodnotu představuje již samotné užívací právo. Proto bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor vlastníka dosáhl postavení detentora věci například tím, že nemovitost měl uzamčenu a měl ji přístupnou jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně ji skutečně využíval (v jakém rozsahu, časovém období apod. – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015).

40. Pro určení odpovídající výše finanční náhrady bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně je tudíž zcela nepodstatné, zda žalobkyně či žalovaný zamýšleli pronajmout předmětné nemovité věci či nikoliv (navíc učinit předmětem nájmu pouze ideální spoluvlastnický podíl na nemovité věci je i pojmově vyloučeno – k tomu podrobnostech srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 26 Cdo 1513/2018, a ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 3535/2010, a usnesení téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 2731/2007). Stejně tak je nepodstatné, kolik musela žalobkyně vynaložit na zajištění jiného pro ni vhodného bydlení, jakož i to, zda žalovanému v souvislosti s „ opanováním“ celých předmětných nemovitých věcí postupem jak uvedeno shora (tedy faktickým vyloučením žalobkyně z možnosti spoluužívat s ním předmětné nemovité věci), vznikl nějaký zisk, nebo mu naopak vznikly další výdaje, neboť bezdůvodné obohacení na jeho straně vzniklo v rozhodném období tím, že se jeho majetek nesnížil o částku odpovídající polovině obvyklého nájmu předmětných nemovitých věcí.

41. V projednávaném případě pak žalobkyně sama předložila znalecký posudek Ing. [jméno] [příjmení], znalce jmenovaného předsedou Krajského soud v Brně dne 10. 1. 1990, č. j. 16/90, pro základní obor ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, ze dne [datum], [číslo] který využitím tzv. porovnávací oceňovací metody stanoví obvyklou výši nájmu předmětných nemovitých věcí částkou 11 000 až 12 000 Kč měsíčně. Dále žalobkyně předložila i písemné vyjádření [právnická osoba] s. r. o. zabývající se poskytováním služeb v oblasti realit ze dne [datum], podle něhož by tržní cena nájmu předmětných nemovitých věcí měla činit 12 000 až 13 000 Kč měsíčně. Byť žalovaný vyjádřil svůj nesouhlas z výše uvedenými závěry, má odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za to, že uvedené listinné důkazy (zejména pak ten vypracovaný znalcem) jsou dostačující k prokázání výše nájemného obvyklého v daném místě a čase pro nájem předmětných nemovitých věcí, neboť, ačkoliv znalecký posudek neobsahuje doložku znalce ve smyslu ustanovení § 127a o. s. ř., a jako takový tudíž představuje v tomto řízení toliko prostý listinný důkaz ve smyslu ustanovení § 129 odst. 1 o. s. ř., obsahově přiléhavě předkládá 3 příklady aktuálních nabídek nájmů obdobných rodinných domů, z kterýchžto nabídek po zohlednění tomu odpovídajících koeficientů při stanovení obvyklého nájemného vychází.

42. O tom, kdy a jakým způsobem žalobkyně vyzvala žalobce k poskytnutí peněžní náhrady za bezdůvodné obohacení, nebylo mezi účastníky řízení sporu, a i soud prvního stupně při posouzení otázky okamžiku a důsledků prodlení žalovaného s úhradou peněžité náhrady bezdůvodného obohacení správně postupoval podle § 1958 odst. 2, § 1968 věty první a § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích.

43. Zbývá dodat, že řada ostatních majetkových sporů namítaných žalovaným byla již vyřešena v rámci souběžně probíhajících řízení před [název soudu] [anonymizována tři slova]. [spisová značka] ([anonymizována tři slova] [anonymizováno], [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno]), [anonymizována tři slova]. [spisová značka] ([anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizována tři slova]) [anonymizována tři slova] [anonymizováno]. [spisová značka] ([anonymizována tři slova], [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova]). Ve výsledcích žádného z uvedených sporů (první dva skončily schválením soudního smíru mezi účastníky řízení, poslední pak zamítnutím žaloby žalovaného tam v postavení žalobce), ani v kterékoli z dalších okolností uváděných žalovaným v odst. [číslo] odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu, pak nelze spatřovat důvody pro odepření nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení pro rozpor s dobrými mravy.

44. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud žalobě na zaplacení částky 138 000 Kč včetně příslušenství v podobě úroků z prodlení v celém rozsahu vyhověl a odvolací soud tudíž napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně výroku o nákladech řízení, který odpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

45. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých náhrada nákladů odvolacího řízení přísluší v tomto řízení zcela úspěšné žalobkyni. Výše nákladů odpovídá odměně zástupce žalobkyně z řad advokátů ve výši 13 240 Kč za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen„ advokátní tarif“) – vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne [datum], po 6 620 Kč za úkon podle § 7 bodu 5. advokátního tarifu a při tarifní hodnotě 138 000 Kč podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a paušální náhradě hotových výdajů ve výši 600 Kč spojených s oběma výše uvedenými úkony právní služby po 300 Kč za úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu.

Poučení