20 C 44/2024 - 144

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem tamtéž proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] pro zaplacení 55 009,69 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 34 566,83 Kč s úroky z prodlení v sazbách: 11,75 % ročně z částky 220 Kč od 16. 6. 2022 do zaplacení, 15 % ročně z částky 44 Kč od 16. 7. 2022 do zaplacení, 15 % ročně z částky 1 286,06 Kč od 19. 7. 2022 do zaplacení, 15 % ročně z částky 32 616,77 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 20 442,86 Kč se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 5 702 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 23. 10. 2023, zaplacení dlužného vyúčtování z dodávky plynu do odběrného místa žalovaného na adrese [adresa] za období od 24. 5. 2022 do 27. 6. 2022 a od 28. 6. 2022 do 13. 9. 2022 dle vyúčtování za elektřinu č. 8261308236 (1 286,06 Kč) se splatností 18. 7. 2022 a opravnou č. 8360040608 (32 616,77 Kč), doplňující č. 231501552208, se splatností 30. 1. 2023. Smlouva byla sjednána dne 12. 5. 2022. Za předčasné ukončení smlouvy požadovala zaplacení 26x 800 Kč (20 442,86 Kč po zohlednění započtení částečné úhrady 357,14 Kč právě na tento nárok) za období od září 2022 do listopadu 2024, neboť smlouva byla sjednána na dobu určitou 30 měsíců a byla vypovězena pro porušování platebních povinností žalovaným. Dále se domáhala částky 176 Kč na pojistném, splatném 15. 6. 2022, z přistoupení k pojistnému programu [Anonymizováno], sjednaného s [právnická osoba]., kde žalobkyně vystupuje jako pojistník a žalovaný jako pojištěný, pojištěnou hodnotou je jeho domácnost ve variantě „[Anonymizováno] Plus“. Dále se domáhala 2x 44 Kč na pojistném, splatném 15. 6. 2022 a 15. 7. 2022, z přistoupení k pojistnému programu [právnická osoba] 1/2021, sjednaného s [právnická osoba], S.A., kde žalobkyně vystupuje jako pojistník a žalovaný jako pojištěný, pojištěnou hodnotou je domácí asistence ve variantě „[Anonymizováno]“. Konečně se domáhala i ceny 400 Kč za službu „servis plynových spotřebičů“, rovněž sjednanou dne 12. 5. 2022, který je zřejmě poplatkem za ukončení smlouvy předpláceného servisu bez čerpání takového servisu (jakkoliv se to soudu jeví jako vnitřně rozporné).

2. Ve věci zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] bylo usnesením ze dne 14. 9. 2023 řízení o analogickém nároku žalobkyně přerušeno a Soudnímu dvoru Evropské unie byly předloženy k posouzení dvě otázky, týkající formy sjednání smluvní pokuty se spotřebitelem a rozhodnosti přímé hospodářské ztráty dodavatele energetické komodity při předčasném ukončení odběrní smlouvy se spotřebitelem. Věc je projednávána pod zn. C-749/23. V této věci bylo usnesením č. l. 72 řízení s odkazem na výše vedení řízení přerušeno až do 27. 8. 2024, kdy však odvolací soud k odvolání žalobkyně přerušení řízení zrušil, když podkladové řízení neshledal pro přerušení tohoto řízení relevantním. Námitce podjatosti soudce od právního zástupce žalobkyně nebylo vyhověno (usnesení č. l. 88).

3. Soud k projednání věci nařídil jednání, žalobkyně s jiným postupem již předem nesouhlasila. Po žalovaném soud pátral (č. l. 66, 92, 94, 98, 101, 102, 106), neuspěl však, důvod k vyslovení místní nepříslušnosti nebyl podložen (naposledy soud žalovaného zaznamenal v charitním bydlení v [Anonymizováno], zatímco se – jako čerstvě zletilý po opuštění výchovného ústav - stal obětí lichevních úvěrů obvyklé sestavy nebankovních věřitelů), k jednání se žalovaný nedostavil a bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Žalovanému bylo doručeno fikcí na adresu trvalého bydliště a obálka se poté vrátila soudu, neboť doručující orgán ([právnická osoba].) nenalezl označenou domovní schránku. Zjistil tak pouze, že žalovaná je příjemcem invalidního důchodu pro I. stupeň invalidity ve výši 11 099 Kč, zasílaného na adresu trvalého pobytu (byť bylo číslo popisné sděleno ve tvaru „7694“ a jedná se pravděpodobně o chybu v psaní).

4. Soud vyzval žalobkyni k předložení zvukové nahrávky kontraktace se žalovaným (které dříve pořizovala, aktuálně tvrdí, že tak nečiní) a prokázání výše škody, kterou utrpí předčasným ukončením závazku se spotřebitelem, když v minulosti soudu nikdy k výzvě neprokázala, zda a v jaké míře dochází ke „forwardovým“ nákupům energie (což soud po obchodním krachu jednoho z konkurentů žalobkyně nepovažuje za samozřejmé tvrzení, které by v řízení nebylo třeba prokazovat). Žalobkyně nahrávky předložila, týkají se však pouze dnů 1. 7. 2022, 28. 7. 2022 a 14. 12. 2022, kdy již bylo na žalovaném plnění vymáháno, nikoliv okamžiku kontraktace, jak soud jedině požadoval (č. l. 90). Předložila listiny, které byly kontrolovány při kontraktaci. K případné škodě uvedla, že se domáhá smluvní pokuty, nikoliv škody, nebude tak soudu skutečnosti tvrdit ani je prokazovat a má za to, že požadavek soudu je v rozporu s účelem smluvní pokuty (ač podala obsáhlé vyjádření, právě problematice práv na ochranu spotřebitele a tam upravených doktrín významné nerovnováhy práv dle § 1800 a 1813 občanského zákoníku a zneužívajících ujednání dle § 1814 odst. 1 písm. l) tamtéž, ohledně kterých byla mnohokrát vedena argumentace v předchozích řízeních, zcela pominula). Opětovně popsala kontraktační proces (v mnoha předchozích řízeních tak soud žádal, v tomto nikoliv). Také ji soud vyzval k prokázání identity žalovaného při kontraktaci a k doložení čitelných reprodukcí podpisů (které jsou již po několik let z důvodu pro soud nepochopitelného na dokumentaci tištěny v miniaturizované a naprosto nepoužitelné podobě), doplnila zvětšeniny. Soud výslovně nežádal samostatné písemné vyjádření, ale toliko přednes při nařízeném jednání (v anticipaci nepřítomnosti žalovaného soudem), přesto bylo zasláno samostatné písemné podání – pouhý den před konáním jednání.

5. V několika obdobných řízeních soud žalobkyni vyzýval v souvislosti s podepisováním dokumentace prostřednictvím biometrického podpisu, aby popsala bližší okolnosti podpisu, neboť soud považuje za notorietu, že v těchto případech je poskytnut podpis dříve, než je zhotoven takto podepsaný dokument a přítomnost takového podpisu tak není plnohodnotným ekvivalentem vlastnoručního podpisu listiny. V předmětném řízení tento způsob podpisu byl rovněž zjištěn, u podpisů i tentokrát chybí drobným písmem datum a čas, které se jeden čas objevovalo. Doplňujícím podáním např. ve sp. zn. [spisová značka] k tomu žalobkyně doplnila, že k podpisům dokumentů došlo na obchodním místě žalobkyně a podpis byl činěn skrze tablet, biometricky. Dále tvrdila (neprokazovala), že zákazníkovi jsou nejprve představeny produktové řady, pak jsou zákazníkovi „představeny“ dva dokumenty na samostatném monitoru, pracovník ukazuje myší, předem (před biometrickým podpisem) se standardně dokumenty netisknou. Soud považuje za účelné rekapitulovat, co vyplynulo z několika předchozích řízení téže žalobkyně a je tak pro soud již notorietou, tzn. že žalobkyně i v přechozích případech uceleně popisovala kontraktační proces na obchodním místě. V této souvislosti žalobkyně již dříve uvedla, že vzorové smluvní dokumenty je možné předem nastudovat na veřejně přístupné webové prezentaci, kontraktace pak na obchodním místě žalobkyně probíhá vždy tak, že na základě ústně zjištěných údajů je koncipována smluvní dokumentace, se kterou je zákazník seznámen jak ústně, tak na monitoru, který je vyčleněn pouze jemu a na kterém mu obchodní zástupce předkládá dokument k pročtení a pokud zákazník není spokojen s tímto způsobem čtení dokumentu a nepřistoupí k podpisu do elektronického zařízení, může mu být dokumentace vytištěna k prostudování doma a nalezen další termín jednání. V jednom řízení soudu předložila videosoubor s hranou scénkou, kde dochází k natočení monitoru obchodním zástupcem, aby se spotřebitel mohl podívat na text. Tím nicméně žalobkyně jen nechtěně popřela vlastní tvrzení o dedikovaném monitoru pro spotřebitele, aniž prokázala více, než pouhou možnost prodejce jednat poctivě a transparentně. Inscenované prokazování vzorové kontraktace však zásadně není způsobilé prokázat, jak probíhala kontraktace s konkrétním spotřebitelem a pro výsledek řízení tak nebylo účelné vést dokazování tímto směrem i v tomto dalším řízení.

6. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalobkyně smlouvou č. l. 24 ze dne 12. 5. 2022 prokázala závazek žalovaného hradit řádně dodanou a vyúčtovanou elektřinu v tarifu [Anonymizováno] v odběrném místě jak shora, s adresou pro doručování tamtéž, zálohy byly původně stanoveny na 1 100 Kč. Smlouva je koncipována značně nestandardně (resp. soudce se za celý svůj gramotný život s takovouto formální podobou jakékoliv spotřebitelské smlouvy nesetkal, až teprve u této žalobkyně), neboť pod označením „smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny“ je drobnějším fontem uvedeno „(strana 2/2)“ a na dalším řádku pak „uzavřená mezi následujícími Smluvními stranami („Strany“):“, přičemž následuje označení smluvních stran včetně všech individualizovaných údajů, ujednání o doručovací adrese, o platebních podmínkách, o smluvních podmínkách dodávky, specifikace odběrného místa, datum požadovaného zahájení dodávky (12. 5. 2022), nevyplněná kolonka pro zvláštní ujednání, následně drobnějším písmem odstavce deklaratorní doložka, a podpisy stran s datem právního jednání. Na této straně je v záhlaví vyvedeno firemní logo „innogy“ s dominující grafickou složkou. Druhou stranu smlouvy pak v záhlaví tvoří čárový kód technického charakteru, shodné uvození ve verzálkách „smlouva o sdružených službách dodávky plynu“ a drobnějším fontem pak „(dále jen Smlouva - strana 1/2)“. Grafické logo žalobkyně zde chybí. Strana postrádá odlišení barevného pozadí textových polí, jakékoliv kolonky k vyplnění či vyznačení volby. Následují tolika dva sloupce textu na stránku (tzn. s relativně krátkými řádky), graficky dále nečleněného, zprava nezarovnaného, když velikost fontu odpovídá zhruba 80 řádkům textu na listu A4, členěného toliko do odstavců s názvy, provedenými verzálkami: předmět smlouvy, sdružené služby dodávky plynu, trvání smlouvy, cenové podmínky, smluvní sankce a prohlášení zákazníka, přičemž mezi kapitolami není žádné odsazení textu. Zápatí tohoto listu tvoří noticka „Smlouva pokračuje na další straně.“. Jakkoliv lze hovořit o zvýraznění názvů kapitol, celkově strana působí jako dva hustě popsané sloupce textu a o strukturování a přehlednosti textu nelze vést seriózní debatu, nota bene skrze neznámé parametry monitoru při zobrazování takového textu. V odstavci uzavření a trvání smlouvy je obsažena věta: „Smlouva je uzavřena na dobu určitou 30 měsíců („Základní doba“) od účinnosti a nelze ji předčasně vypovědět.“. Na této straně není viditelně k vyplnění žádný údaj, proměnlivý je toliko údaj o době určité (soud se však setkává pouze s variantami 22, 24 a 36 měsíců). Uprostřed masy textu odstavce s názvem smluvní sankce je obsaženo následující souvětí (sic!):

7. Zákazník je povinen uhradit innogy pokutu určenou jako násobek částky 800 Kč pro kat. Domácnost či 4 000 Kč pro kat. Podnikatel a počtu kalendářních měsíců, vč. započatých a nedokončených, následujících po dni ukončení nebo přerušení dodávky od innogy do konce sjednané doby trvání Smlouvy (nebo Prolongace), pokud: (i) opakovaně (tzn. dva a vícekrát) poruší kteroukoliv platební povinnost dle Smlouvy (bez ohledu na to, zda jde o tutéž či různé povinnosti, a zda následně dojde k odstoupení od Smlouvy ze strany innogy), nebo (ii) způsobí nemožnost dodávky ze strany innogy, nebo (iii) učiní bez souhlasu innogy či bez důvodu na její straně jakýkoliv projev vůle směřující k předčasnému ukončení Smlouvy či změně dodavatele v rozporu se závazkem na dobu určitou dle Smlouvy (bez ohledu na to, vůči komu byl učiněn, zda se tak stalo opožděně, zda trpěl vadami, či na to, jak a kým je Smlouva/dodávka následně ukončena; za takový projev vůle se považuje i plná moc ke změně dodavatele či opožděně doručená výpověď Smlouvy na dobu určitou ke sjednanému dni jejího ukončení ve spojení se změnou dodavatele).

8. Jedná se již o několikátou variantu souvětí poté, co byla kapitola dříve pojmenována „ostatní ujednání“, věta byla v dlouhém odstavci jinak umístěna, nicméně je zjevné, že absurdní míra nepřehlednosti tohoto ujednání i nadále plní svou úlohu a žalobkyně neudělala nic podstatného pro to, aby se toto ujednání stalo přehledným, jasným a srozumitelným ujednáním, které nebylo stvořeno k tomu, aby bylo průměrným spotřebitelem přehlédnuto.

9. Součástí téže kapitoly je ujednání o smluvní pokutě 100 Kč za každé prodlení delší deseti dnů, rozsahem textu na dva řádky. Dále je upravena smluvní pokuta 3 000 Kč pro případ neposkytnutí součinnosti k zahájení dodávky. K formální podobě smlouvy lze dále poznamenat, že číslování stran není vyvedeno žádným dalším způsobem (např. v záhlaví či v zápatí, odděleně od dalšího textu). Soud si tak není vědom jiného obsahového či formálního způsobu naznačení, že strana „2/2“ představuje zadní, pokračující stranu smlouvy. Dále žalobkyně doložila na č. l. 23 oboustranně vyvedený informativní leták s obdobným grafickým členěním textu s podpisem ke shodnému dni (který byl podepsán v 14:49:40 hodin, tedy pouze 19 sekund po podpisu smlouvy, což odpovídá obvyklým intervalům při postupném podepisování několika dokumentů). Pořadí stran zde není nijak vyjádřeno, záhlaví první strany tvoří opět (jen částečně čitelný) čárový kód technického charakteru, grafické logo žalobkyně, nadpis ve verzálkách „informace pro zákazníka – spotřebitele“, graficky odlišené identifikační údaje žalobkyně a technické informace, včetně graficky provedených informací v polovině titulní stránky, vyjadřujících skutečnost, že se jedná o smlouvu na dobu určitou v trvání 30 měsíců s automatickým prodlužováním platnosti a teprve na další straně je součástí delšího odstavce věta: „Případné smluvní pokuty jsou zakotveny ve Smlouvě/Dodatku.“ Leták pokračuje informativním textem do poloviny druhé strany, kde je datum (12. 5. 2022) a podpis žalovaného, zjevně reprodukovaný z biometrické předlohy. Ke smlouvě dále náleží nepodepsané obchodní podmínky o osmi stranách textu na č. l. 26 a následujících, které jsou pro věc bez významu - ostatně žalobkyně netvrdila, že by byly žalované předány spolu se smlouvou, což by znamenalo jen další zmnožení dokumentace k prostudování při podpisu (viz dále). Následuje plná moc pro žalobkyni (č. l. 25). Souhlas s nakládáním s osobními údaji v tomto případě přiložen není. Soudu je z předchozích řízení známo, že spotřebitel podepisuje všechny listiny v krátké časové sérii, zpravidla se dále jedná o souhlas se zpracováním osobních údajů či poučení o právech spotřebitele v obdobném smyslu a případné další dokumenty. Zde žalobkyně dokládá dokonce i další podepisované dokumenty.

10. Dne 12. 5. 2022 tak žalovaný podepisoval v rozpětí 14:48:51 až 15:04:10 devět dokumentů, přičemž po podpisu plné moci podepsal o 30 vteřin později odběrní smlouvu na elektřinu, o 19 vteřin později předsmluvní informace k této smlouvě (sic!), o 17 vteřin později přihlášku k pojištění, o 18 vteřin později druhou přihlášku k pojištění, načež následovala pauza [právnická osoba] a poté byla podepsána další plná moc, o 20 vteřin později odběrní smlouva na plyn a o 16 vteřin později předsmluvní informace k této smlouvě (sic!). I v této věci se tedy názorně prokázalo, že fáze podpisu v lepším případě časově nesouvisí s možností samotné listiny prostudovat, v horším případě probíhá tak, že prodejce připravuje podklady v určitý okamžik vyzve spotřebitele k rychlé sérií podpisů elektronických dokumentů, aniž by měl spotřebitel možnost zjistit, co podepisuje, natož aby měl reálnou možnost se s listinami seznámit. Obvyklému argumentu žalobkyně, že spotřebitel je kdykoliv oprávněn vyžádat si čas na prostudování lze oponovat již tím, že spotřebitel pravděpodobně netuší, že je ve smlouvě zakomponována smluvní pokuta a nemá tak důvod k obezřetnosti vůči společnosti, která v celoplošných reklamách inzeruje výhody svých služeb, aniž by jedinkrát zmínila tak zásadní riziko fixace ceny. Podepisování informací, které má mít spotřebitel k dispozici před podpisem smlouvy (pokud se je žalobkyně rozhodla z vlastní vůle poskytovat – viz dále), je zjevně vnitřně rozporuplným postupem, soud se s ním setkává u žalobkyně pravidelně. Zvukový záznam z kontraktačního procesu mohl tuto důkazní nejistotu (zda měl žalovaný možnost listiny prostudovat, jakým způsobem, v jakém pořadí, zda mu nebyla smluvní pokuta zamlčena apod.) odstranit, žalobkyně jej však bez vysvětlení neposkytla (a místo toho předložila záznamy, které soud nežádal a které pro věc nemají význam, i když je soud pro úplnost při jednání provedl).

11. Smlouvu o servisu plynových spotřebičů (č. l. 52), k tomu informační leták bez podpisu (č. l. 50) a ceník služeb servisu plynových spotřebičů (č. l. 57) bez podpisu. K tomu byla doložena i odběrní smlouva k plynu (č. l. 5) ze shodného dne, koncipovaná shodně jako smlouva k odběru elektřiny jak výše. Dále přihlášku pojištění domácnosti (č. l. 42) s měsíčním pojistným 220 Kč (v žalobních tvrzení zmiňuje individuální slevu 20 %, proto žalováno jen 176 Kč) a pojistnou smlouvu [právnická osoba] 1/2021 na č. l. 18 s pojistnými podmínkami na č. l.

21. Na č. l. 43 je dopis s oznámením „zahájení služby [Anonymizováno]“ a p. v. potvrzení o přiznání individuální slevy 20 % z pojistného. Přihláškou č. l. 45 p. v. ze dne 15. 6. 2022 je prokázáno sjednání pojištění [právnická osoba] 1/2021 s pojistným 49 Kč měsíčně a na č. l. 46 p. v. následuje oznámení o přiznání individuální slevy 10 % z pojistného.

12. Byl předložen ceník č. l. 30, kterým žalobkyně [Anonymizováno], že tarif se pro období odběru mění, a to v řádu jednotek procent i silové složky elektřiny degresivně pro každých 10 měsíců. Pokud soud v minulosti žalobkyni vyzýval v rámci srovnání vývoje cen oproti ceníku „Standard“ k předložení i takového ceníku, byla cena elektřiny od sazby pro prvních 10 měsíců zanedbatelně odlišná v řádu korun, výhoda v řádu procent výsledné ceny za kWh se tak významněji projevovala dokonce až od 11., resp. 21 měsíce. V tomto případě soud srovnání k dispozici nemá.

13. Bylo doloženo řádné vyúčtování č. 231501509539 (č. l. 31) pro 1 286,06 Kč ze dne 28. 6. 2022. Bylo předloženo vyúčtování s přeplatkem č. l. 36 p. v., který byl v neprospěch spotřebitele započten na smluvní pokutu. Byl předložen plán záloh ze dne 13. 6. 2022 (č. l. 44) a 29. 6. 2022 (č. l. 32 p. v.) se zvýšením na 1 320 Kč měsíčně. Bylo předloženo oznámení o přerušení dodávky č. l. 40 ze dne 16. 8. 2022 pro neuhrazení pohledávek ze zálohy a vyúčtování a podací arch č. l.

41. Bylo doloženo oznámení o zahájení přerušení dodávky (č. l. 41 p. v.) ze dne 26. 8. 2022. Již tradičně bylo doloženo též opravné vyúčtování č. l. 34 s nedoplatkem 32 616,77 Kč ze dne 13. 9. 2022. Bylo doloženo vyúčtování smluvní pokuty 20 800 Kč za výše uvedené období (č. l. 39 p. v.) ze dne 13. 9. 2022, přičemž soudu je z předchozích řízení známo, že vystavováno samostatného dne, než ostatní oznámení a nikdy k němu není dokládán podací arch, který žalobkyně spontánně předkládá k jiným písemnostem mimo vyúčtování (k tomu viz dále). I v tomto případě je to stejné. Bylo doloženo odstoupení od smlouvy (č. l. 38 p. v.) ze dne 7. 10. 2022 a podací arch č. l. 39.

14. Ke službě servisu plynových spotřebičů bylo následně doloženo vyúčtování č. l. 58 ze dne 1. 9. 2022 na částku 537,30 Kč s podacím archem p. v. a vyúčtování č. l. 59 na poplatek za ukončení služby bez čerpání servisu 400 Kč ze dne 14. 12. 2022 (bez podacího archu).

15. Je doložena upomínka od žalobkyně (č. l. 59 p. v. a 47) a podací arch doporučených zásilek č. l. 60 p. v. a 47 p. v. Byly doloženy texty odeslaných SMS upomínek (č. l. 133). Následek smluvní pokuty při ukončení vztahu je naznačen (připomenut?) jen dne 29. 8. 2022 v podobě „aktuálně se vystavujete ukončení smlouvy na elektrickou energii pro neplacení. Uhraďte částku.... V opačném případě dojde obratem k ukončení smlouvy a vystavení sankce.“ Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 48) vypracování i zaslání (č. l. 49) jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované, neboť právní rozbor základu nároku neobsahuje, toliko odkazuje na povahu příslušenství. Přesto advokát opět návrhem výslovně požaduje náhradu za plný úkon právní služby v řízení. Rovněž je zde tradičně faktura za smluvní pokutu vydávána za vyúčtování elektřiny (je nazvána „faktura EE“ tak, jako u částek 1 286,06 Kč a 32 616,77 Kč).

16. Soud při jednání v předchozí obdobné věci v lednu 2022 usiloval o prokázání tvrzení žalobkyně v tom smyslu, že plní podmínky dle § 11a odst. [právnická osoba] zákona ohledně zveřejňování podmínek svých smluv (v předchozích případech, projednaných v senátu 20C toto prokázáno nebylo). V předchozím řízení byl při jednání dohledán dokument ve formátu .pdf, který koncept sjednané smlouvy obsahoval, pokud byl použit fulltextový vyhledávač na stránkách www.innogy.cz. Ve shodném řízení žalobkyně spontánně předložila zvukovou nahrávku z obchodního místa, kde došlo ke kontraktaci, z níž vyplynulo, že zástupce žalobkyně sám předložil klientovi smlouvu na dobu určitou, aniž by jej informoval o možnosti sjednat smlouvu na dobu neurčitou a k podpisu předkládal „souhlas se zpracováním, poučení, smlouvu a plnou moc“, tj. čtyři dokumenty naráz, přičemž o smluvní pokutě nebylo zmíněno ničeho. V řízení sp. zn. [spisová značka] řízení právní zástupce žalobkyně při jednání dne 19. 10. 2023 (kterého se účastnil osobně advokát [Jméno advokáta]) v souladu s tím konstatoval, že v určitém období žalobkyně smlouvy na dobu neurčitou skutečně vůbec klientům nenabízela. Tyto informace nelze pominout navzdory procesní neaktivitě žalovaného, neboť jsou již soudu známy a vše nasvědčuje tomu, že žalobkyně tímto způsobem postupuje pravidelně. Nahrávky však předkládá pouze v některých případech, v řízení sp. zn. [spisová značka] nahrávku nepředložila a dokonce uvedla (na č. l. 51), že nahrávky se nepořizují, aniž by upřesnila, zda vůbec, či od kdy. V minulosti byla soudu předložena ve sp. zn. [spisová značka] nahrávka kontraktačního procesu se žalovaným, z níž vyplynulo, že smlouva na dobu určitou byla klientovi, který výslovně deklaroval kognitivní problémy spojené se svým pokročilým věkem a zdravotním stavem, prezentována jako jediná možnost, výhodná, bez jakékoliv zmínky o sankcích a bez nabídky prostudování smluvní dokumentace. V řízení sp. zn. [spisová značka] pak předložila nahrávky z výpovědi odběrní smlouvy odběratelem (právnickou osobou) po přestěhování obchodních prostor, z níž vyplývá, že operátorka k dotazu odběratele informovala o postupu výpovědi smlouvy, aniž by byť jen jedinkrát naznačila, že po případné písemné výpovědi bude následovat uplatnění smluvní pokuty. I v takovém řízení se potvrdili, že zajištění smluvní pokutou žalobkyně všemi možnými opatřeními využívá jako překvapivé ustanovení.

17. Dále soud v předchozích řízeních provedl z veřejně dostupného internetu důkaz přehledem tržní ceny zemního plynu i elektřiny, když cena začala významněji stoupat v lednu roku 2021, v srpnu 2021 začala stoupat dramaticky a do července 2022 se udržela násobně vyšší, než byla v době sjednaní se žalovaným. Jedná se o notorietu, nicméně jelikož se soud prvního stupně dosud prakticky nikdy neshodl se zdejším odvolacím soudem, co lze za notorietu považovat (stejně jako na tom, co je rozum průměrného člověka), důkaz z procesní opatrnosti objektivizoval orientačním grafem č. l. 138 - kde spíše než přesná jednotková cena je podstatná relativní změna obvyklé tržní ceny v řádech desítek až stovek procent. Je patrné, že dramatické zvýšení ceny se týká pouhých dvou měsíců, po nichž následoval strmý pád ceny až k jejich srovnání na předchozí úroveň na začátku října 2022. Z hlediska dříve tvrzených forwardových obchodů a horizontu 18 až 36 měsíců smluv na dobu určitou by se tak mělo jednat o nevýznamnou epizodu, která by neměla negativně ovlivnit poměry spotřebitele ani prodejce. Pokud však žalobkyně na začátku října 2022 odstoupila od smlouvy se žalovaným, měla mít (dle vlastních tvrzení o forwardových nákupech energetických komodit) k dispozici elektřinu, jejíž cena na trhu byla téměř dvojnásobkem oproti době kontraktace. Tato situace přirozeně nemohla být stranami kalkulována předem, představuje pouhou fakticitu. Žalobkyně tak pro případ, že jsou její tvrzení pravdivá, v tomto případě získala značnou ekonomickou výhodu, přesto však vymáhá horentní smluvní pokutu.

18. K žalovanému bylo zjištěno, že žalovaný byl ubytován v [Anonymizováno], k listopadu 2024 (č. l. 106) tam však již nezjištěno jak dlouho nebydlel. Dle nájemní smlouvy č. l. 122 (a evidenčního listu č. l. 129) ze dne 10. 5. 2022 měl žalovaný sjednat nájem v odběrním místě, kde měl bydlet s [jméno FO] přibližně shodného věku a dvěma nezletilými dětmi s příjmením žalovaného (2019 a 2020). Nájem je na dobu určitou pouhých tří měsíců a je možné jej prodloužit jen písemnou dohodou. Je tak zřejmé, že žalobkyně si byla vědoma, že vázací doba odběrní smlouvy hrubě nekoresponduje s právní jistotou žalovaného ohledně trvání nájmu v odběrném místě. Soudu je známo, že přinejmenším v minulosti žalobkyně deklarovala ochotu přenést odběrné místo za stávajících smluvních podmínek, stejně tak je ovšem žalobkyni známo, že ne v každém nájemním bytě má spotřebitel možnost sjednat si odběr dané komodity na vlastní účet.

19. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem:

20. Účastníci spolu platně sjednali závazek ze sdružených dodávek elektřiny a plynu dle § 50 a 72 energetického zákona, s podpůrným uplatněním ustanovení o koupi dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), s charakterem spotřebitelského závazku. Ze závazku žalobkyně dodávkami elektřiny a plynu plnila řádně (žalovaný přinejmenším nic nenamítal ani nereklamoval), plnění vyúčtovala, žalovaná však nehradila pozdější zálohy ani vyúčtování (plynu) a vyúčtované smluvní pokuty. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda již žalovaný neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Za platně sjednané by soud shledal smluvní pokuty á 100 Kč, které svou výší představují spíše reálné náklady upomínání a jsou předvídatelnou součástí závazku i pro případ, že jsou sjednány mimo hlavní smlouvu, např. ve všeobecných podmínkách. Svou výší představují přinejmenším z větší části příslušenství pohledávky ve smyslu § 513 o. z. (cenou vytištění a odeslání písemné upomínky), tedy i bez potřeby výslovného ujednání. V tomto řízení však nebyly uplatněny. Žalobkyně pro nehrazení záloh a vyúčtování oprávněně přistoupila k výpovědi smlouvy a k ukončení dodávek energetických komodit. Za platně sjednané soud shledal i pojištění domácnosti, pojištění asistence i servis plynových spotřebičů, dle příslušných ustanovení občanského zákoníku o škodovém i obnosovém pojištění, když kontraktační proces sice trpí nedostatky jak rozvedeno dále, žalovaný však nemohl přehlédnout již samotný počet podepisovaných dokumentů a výše těchto plnění je zjevně přiměřená procesu, který byl k jejich sjednání žalobkyní zvolen (jakkoliv lze pochybovat, že by proběhlo řádné posouzení pojistných potřeb pojišťovaného, žalovaný by se však zjevně ani o takový dokument blíže nezajímal).

21. Soud tak vyhověl ohledně všech nároků, s výjimkou smluvní pokuty ve výši 20 442,86 Kč, jak zdůvodněno dále.

22. Podle § 13 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) platí, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Pokud se týká právním zástupem při (jiném) jednání tvrzené právní vázanosti soudce rozhodnutím zdejšího soudu ve formě vydaného platebního rozkazu, ve stručnosti soud konstatuje, že vydaný platební rozkaz samozřejmě nezavazuje soudce ke shodnému rozhodnutí poté, co proběhne dokazování (které v rozkazním řízení neprobíhá vůbec). Opačný závěr (ad absurdum) by učinil soudce zbytečnými.

23. Pokud se týká praxe zdejšího odvolacího soudu, na kterou se žalobkyně pravidelně odvolává, pak přestože zdejší odvolací soud převážně setrvává v obdobných řízeních na platnosti takového ujednání po stránce obsahové, v projednávané věci soud prvního stupně zjistil další okolnosti (zejm. okolnosti kontraktace, spočívající v použití technického prostředku k biometrickému podpisu na obchodním místě), které zakládají podstatné rozdíly oproti již projednaným věcem [spisová značka]). Rovněž je třeba konstatovat, že praxe odvolacích soudů je v rámci České republiky roztříštěná a soud prvního stupně tak rozhoduje především v souladu se svým právním názorem a svědomím. Pokud je zdejším odvolacím soudem traktována přípustnost smluvní pokuty, pak taková argumentace není v žádném rozporu s odůvodněními rozsudků senátu 20C ve věci této žalobkyně a soud prvního stupně již neví, jak by to více zdůraznil. Problematický je až způsob sjednávání tak zásadního ujednání se spotřebitelem a jednání žalobkyně soud prvního stupně i nadále považuje za nepřehledné, nesrozumitelné, překvapivé, nečestné a v konečném důsledku za takové, jakému se v obecném žargonu říká šmejdské. Žalobkyně má bezpočet příležitostí, jak spotřebitele upozornit na smluvní pokutu, aby ji ve stávající podobě nepřehlédl. Přesto přijala celou sestavu opatření, aby se spotřebitel průměrného rozumu a obezřetnosti o smluvní pokutě dozvěděl až poté, kdy již dopad smluvní pokuty nemůže ovlivnit (resp. mnozí spotřebitelé pravděpodobně ani z vyúčtování, které doplácejí, netuší, že podstatná část plnění je smluvní pokuta a nikoliv cena energetické komodity, když i sám advokát smluvní pokutu maskuje jako vyúčtování energie – č. l. 48). Takové jednání je zcela v souladu se zjevnou snahou žalobkyně maskovat excesivní smluvní pokutu před širokou veřejností, tedy i v případech, kde ji na spotřebitelích vymáhá. V rámci velkoplošné reklamy (televizní či internetové), s níž je prakticky denně konfrontován i předseda senátu 20C, nikde nezmiňuje smluvní pokutu, vyvažující jednostranně vychvalovanou výhodnost fixace ceny a činí tedy opět vše pro překvapivost tohoto ujednání pro spotřebitele. Ani pozdější změna názvu odstavce z „OSTATNÍ UJEDNÁNÍ“ na „SMLUVNÍ SANKCE“ nemůže vyvážit zbývající více než desítku faktorů, které činí tuto změnu i nadále prakticky nepostřehnutelnou a v kontraktačním procesu, který zcela deklasuje písemnou formu právního jednání, naprosto bezvýznamnou. Těmito aspekty právního jednání se přitom níže odkazovaná judikatura vyšších soudů prakticky vůbec nezabývá.

24. Žalobkyně je zde proti soudu prvního stupně paradoxně ve značné výhodě, neboť disponuje všemi rozhodnutími ve svých věcech a může tak argumentovat výhradně těmi, která svědčí důvodnosti jejího nároku, zatímco ta protichůdná může jednoduše zamlčet – což také činí. Soud prvního stupně oproti tomu může čerpat toliko ve sbírkách rozhodnutí či v komerčních právních informačních systémech, kde může nalézt některá publikovaná rozhodnutí, zatímco vyhledávání v Databázi rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů je v důsledku až absurdní míry anonymizace (která mnohdy postihuje i korunové částky ve výrocích rozhodnutí!) mnohdy prakticky nemožná. Tento informační deficit se však zdejšímu soudu daří postupně snižovat a bude v tom pokračovat, neboť ochranu spotřebitele považuje za jeden z nejdůležitějších přínosů komunitního práva pro právní řády postkomunistických zemí, které mají s fungováním volného trhu stále relativně krátké zkušenosti a mají tendenci spotřebitele spíše nechránit než chránit - ačkoliv je zcela zřejmé, že žádný spotřebitel se nemůže orientovat ve všech oblastech obchodu (a obchodní manipulace) a profesionální obchodník má proti spotřebitelům zpravidla nesouměřitelné výhody. Princip smluvní volnosti je vůdčím principem soukromého práva – avšak právě práva na ochranu spotřebitele (a trhu) představují z této základní zásady zcela zásadní výjimku. Ačkoliv z pohledu běžné agendy senátů C okresních soudů jsou projednávány právě spotřebitelské závazky drtivou převahou. To činí obecné zásady pacta sunt servanda a vigilantibus iura scripta sunt nepřípadnými, i když bohužel široce nadužívanými. O to znepokojivější je jejich bagatelizování a rezignování na společenskou úlohu soudů i tam, kde je právo explicitně závazné navzdory případné procesní neaktivitě (spotřebitele).

25. Zdejší soud přitom v těchto závěrech rozhodně není osamocen: Např. v řízení sp. zn. [spisová značka] Okresního soudu ve [adresa] byl vydán rozsudek, napadený žalobkyní odvoláním a následný rozsudek Krajského soudu v [adresa], číslo jednací [spisová značka], konstatuje následující: Odvolací soud předně avizuje, že se senát 71 Co odklání od svých předchozích právních závěrů týkající se smluvních pokut pro případ ukončení smluv na dodávek elektřiny a plynu (např. sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] ze dne 25. března 2021, [spisová značka] ze dne 19. dubna 2021), a to z důvodu sjednocení roztříštěné rozhodovací praxe odvolacího soudu (např. sp. zn. [spisová značka]) tak, aby byl naplněn smysl ustanovení § 13 o. z. o jednotném posuzování obdobných případů. Následně zdůvodňuje, proč potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, který nárok na analogickou smluvní pokutu žalobkyně zamítnul pro významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu § 1813 o. z. Odvolací soud přihlíží v odstavci 13 i k nepřijatelné formě ujednání smluvní pokuty. Z tohoto odvolacího soudu lze dohledat i obdobná rozhodnutí dalších senátů – ve sp. zn. [spisová značka] či [spisová značka] a [spisová značka], kde oba senáty dovodily neplatnost takového ujednání o smluvní pokutě dle § 1813 a § 1815 o. z., ve druhém odkazovaném rozsudku lze ve 14. odstavci nalézt následující hodnocení srozumitelnosti smluvní pokuty: „Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětné ujednání o smluvní pokutě je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelně formulováno, a to jednak z důvodu nepřehlednosti samotného oddílu smlouvy věnovaného sankcím, kdy je více smluvních pokut včetně mechanismu jejich uplatňování popsáno v jednom souvislém textu bez jakéhokoliv přehledného členění, při užití poměrně komplikovaných konstrukcí a skladby vět, kdy pro pochopení významu tohoto smluvního ustanovení je nutné přečíst si danou pasáž smlouvy několikrát a zvlášť se zaměřit na to, která část textu se váže ke které smluvní pokutě, a jak je mechanismus sankcí v takové smlouvě komplexně nastaven; pro běžného spotřebitele je náročné se v takovém smluvním ujednání zorientovat a vyvodit z něj správné závěry. Odvolací soud má ze všech těchto důvodů za to, že žalobkyně v pozici podnikatele nejednala poctivě…“. Analogickou argumentaci pak lze dohledat i v rozhodovací činnosti Krajského soudu v Brně, např. číslo jednací [spisová značka], dostupného v databázi https://rozhodnuti.justice.cz/soudnirozhodnuti/, který rovněž shledal nárok žalobkyně na tuto smluvní pokutu nedůvodným již s odkazem na formu ujednání. Obdobně lze dohledat rozhodnutí pobočky tohoto krajského soudu ve [adresa], ve sp. zn. [spisová značka]. Rozsudkem ve sp. zn. [spisová značka] pak i Krajský soud v Praze (odkazující mimo jiné dále na rozhodovací praxi čtyř svých dalších senátů: sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] či [spisová značka]) dovodil neplatnost takového ujednání o smluvní pokutě dle § 1813 a § 1815 o. z. a s ohledem vytváření překážky pro řádné fungování trhu na úseku energetiky a obecně narušování hospodářské soutěže dovodil i jeho absolutní neplatnost dle § 588 o. z. Obdobná stanoviska zjevně zaujal i senát 24 Co, s ohledem na dostupné rozhodnutí ve sp. zn. [spisová značka].

26. Pro soud prvního stupně je dlouhodobě nepochopitelné, s jakým odporem se i v samotných právnických kruzích setkává právo na ochranu spotřebitele, které přitom považuje za největší přínos komunitního práva pro země s relativně krátkou zkušeností s volným trhem. Na prostředí plné záludných právních pastí přitom pravidelně doplácejí i členové jejich rodin, nezřídka i samotní právníci, jakmile vlivem stáří či neurodegenerativních procesů započne nevyhnutelný kognitivní sestup. [jméno FO] občanský zákoník upravuje právní jednání v obecné podobě, pak kontraktace se spotřebitelem je z těchto obecných zásad nutně výjimkou (lex specialis), která má být aplikována z úřední moci bez ohledu na to, zda si je spotřebitel svých práv vědom či zda se o ně zajímá. Průměrný spotřebitel totiž tato práva nezná, resp. je není schopen u soudu v plné míře uplatnit, neboť současně pravidelně není osobou s právnickým vzděláním a s patřičnou právnickou praxí u soudů, zvláště, pokud čelí podnikateli, zastoupenému advokátem. Porušení spotřebitelského práva v prvé řadě pramení z neplatného jednání podnikatele, následná aktivita spotřebitele (včetně jeho úmyslu za poskytované neplatit) je bez významu tam, kde zákon aktivního uplatnění práva spotřebitelem výslovně nevyžaduje. Množství rozhodnutí, která tato práva spotřebitelů suspendují lakonickými odkazy na obecné zásady pacta sunt servanda a vigilantibus iura scripta sunt, je v 21. století vskutku zarážející a není vyloučeno, že v budoucnu dojde k podobné situaci, jako aktuální zastavování probíhajících exekucí pro zjevná porušování jiného práva na ochranu spotřebitele (povinnost věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet poskytovaný spotřebitelský úvěr), u kterých česká justice rovněž dlouhodobě lavírovala mezi absolutní a relativní neplatností, jako by snad bylo možno váhat ohledně právní síly komunitního práva. Pro většinu spotřebitelů, zatížených částkami smluvních pokut v řádech desítek tisíc Kč, však již bude pozdě.

27. Při zjevné nejednotnosti rozhodovací praxe se proto soud prvního stupně nutně řídí svým právním názorem a svědomím, neboť se lze jen stěží přiklonit k oponujícímu právnímu názoru, pokud pravidelně nejsou ani vypořádávány všechny důvody rozhodnutí, kterých je jak dále hned několik samostatných a vesměs s nimi pracují i rozhodnutí výše odkazovaná. Soud prvního stupně lze přesvědčit toliko náležitou právní argumentací, nikoliv výčtem kontradiktorních rozhodnutí, byť jsou jich nepochybně přinejmenším nižší tisíce. Nadto se v této věci soud věnuje především samotnému průběhu kontraktace, který je v dosud vzniklé judikatuře prakticky zcela opomíjen. Naopak do budoucna upouští od akcentování významné nerovnováhy v právech a povinnostech tam, kde se situace nevymyká úpravě, přijaté novelou energetického zákona č. 87/2025 Sb. v § 11cc, připouštějící takovou smluvní pokutu až do výše 40 % součinu ceny energetické komodity (bez daní) a průměrné skutečné denní spotřeby. Soud takovou vůli zákonodárce nemá důvod nerespektovat. Zájem má pouze na tom, aby právní jednání se spotřebitelem byla činěna srozumitelně, přehledně a nepřekvapivě.

28. Pokud se týká nároku na smluvní pokuty á 800 Kč za měsíce předčasného ukončení dodávky elektřiny, platí následující. Podle § 1813 o. z. platí, že zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. (2) Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí. Podle § 1815 tamtéž platí, že ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Žalovaný se povinnosti platit smluvní pokuty v řízení nepochybně nedovolával. Soud je tedy povinen jednat z úřední povinnosti a případný odkaz na procesní pasivitu žalovaného považuje za zcela nepřípadnou. Práva spotřebitele jsou chráněna i zájmu ostatních spotřebitelů, jakkoliv se jedná o řízení, které výsledným rozhodnutím zavazuje jen jeho účastníky.

29. Sama výše pokuty, kterou si žalobkyně jistí zisk za odběrné místo bez ohledu na to, kdo jej v budoucnu zásobuje a kdo zde odebírá, je pravidelně kompenzováno (byť nepatrně) výhodnějším cenovým tarifem a není tak ani vyloučeno, aby se v návaznosti na předpokládanou a skutečnou spotřebu jednalo o vzájemně souměřitelné plnění. Pokud soud v minulosti žalobkyni opakovaně vyzýval k prokázání skutečných nákladů či případné ztráty, dostalo se mu vždy pouze obecného výkladu o forwardových nákupech (zejm. ve sp. zn. [spisová značka]), ale žádných konkrétních údajů, umožňujících byť jen statistickou, orientační kalkulaci. Ostatně je logické, pokud takové údaje žalobkyně považuje za obchodní tajemství, které si cení více, než občasného neúspěchu v soudním řízení. S ohledem na anonymizaci soudních rozhodnutí, pasivitu a neinformovanost spotřebitelů a možnost jakékoliv nepříznivé rozhodnutí „odpravit“ zpětvzetím, jde však o poněkud přehnanou obavu. Zároveň však soud nemá důvod důvěřovat neprokázaným tvrzením, zvláště po spektakulárním obchodním krachu jejího konkurenta, který takové nákupy tvrdil, avšak zjevně jimi v podnikání zajištěn nebyl. Výše záloh v projednávaném případě byla stanovena na 1 100 Kč, následně navýšena na 1 320 Kč, avšak skončila značným nedoplatkem. V minulosti byl soud prvního stupně jedním z odvolacích senátů zdejšího odvolacího soudu veden, aby tento aspekt případně zvážil (byť v jiné věci jiný odvolací senát téhož soudu shledal takovou argumentaci soudu prvního stupně naopak bezvýznamnou). Samotnou výši pokuty 800 Kč/měsíc soud prvního stupně v projednávaném případě považuje za souměřitelné plnění a současně i za plnění souladné s dobrými mravy, neboť ve skutečné spotřebě lze dovodit čistý obchodní zisk nejméně 800 Kč měsíčně, resp. ztrátu v takové výši. Skutečná spotřeba elektřiny žalovaným byla bez nadsázky nezřízená a vysvětlitelná v letním období (legálně) snad jen enormně neukázněným provozem klimatizace.

30. V tomto případě je zřejmé, že smluvní pokuta žalobkyni zajišťuje podobný shodný zisk, jako při řádném pokračování smluvního vztahu (nemluvě o odpadnutí nákladů spojených s administrací odběrného místa). Žalobkyně se prosazováním tohoto smluvního ujednání a jeho vymáháním zjevně snaží o zajištění příjmu i v případě, že odběrné místo zůstane nevyužíváno, zabezpečuje je jiný dodavatel, případně zde energetickou komoditu dodává novému odběrateli sama žalobkyně. Prodlení s placením je přitom částečně saturováno již smluvními pokutami ve výši 100 Kč. V jiných smluvních vztazích, které zdejší soud prvního stupně v uplynulých letech hojně projednával, totiž například žalobkyně uplatňovala ujednání z pronájmu LED žárovek, bezdrátových snímačů odběru či detektorů kouře/CO, které dle způsobu ukončení smlouvy buď převádí do vlastnictví odběratele za symbolickou 1 Kč, nebo naopak požaduje „zůstatkovou cenu“, jejíž doslova horentní a zjevně přemrštěnou výši se spotřebitel dozvěděl až z jejího vyúčtování, přičemž tomu odpovídající původní cenu položky v době sjednání závazku spotřebitel vůbec neznal. Navzdory zjevně zneužívající povaze těchto ujednání žalobkyně v bezpočtu případů soudních řízení uspěla, nepochybně nejen v řízeních rozkazních. Projednávané ujednání o smluvní pokutě má bez ohledu na konkrétní objekt právního vztahu zjevně stejný účel – zajistit žalobkyni nárok na další plnění i v případě předčasného ukončení závazku na dobu určitou zaviněním odběratele (při prodlení s platbami, při znemožnění dodávky v odběrném místě či při předčasné výpovědi smlouvy odběratelem, kterou se žalobkyně rozhodne neakceptovat bez sankce). Na jednání žalobkyně je nutno nahlížet v tomto historickém kontextu a jak bude rozvedeno dále, názorně osvětluje absenci preventivní funkce smluvní pokuty v pojetí obchodního modelu žalobkyně, které se zjevně snaží o pravý opak – aby spotřebitel se smluvní pokutou při rozhodování o placení či nepokračování v odběru (obývání odběrného místa) nepočítal. Podle svého obsahu by soud veškerá taková historická ujednání posuzoval jako skrytou smluvní pokutu, aktuálně se s její povahou již netají ani sama žalobkyně a smluvní ujednání odpovídá i její právní povaze. Ujednání o smluvní pokutě má však současně zjevně jiný účel, než samo deklaruje (shodně srov. v odst. 28 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v [Anonymizováno] ve sp. zn. [spisová značka]) a stává se doslova pastí na spotřebitele, když při aktuální měsíční sazbě 800 Kč za každou energetickou komoditu již dosahuje obdobných parametrů navýšení pohledávek, jako spotřebitelské úvěry s lichevním navýšením (ohledně kterých je rozhodovací činnost soudů obdobně roztříštěná).

31. Přirozeně nelze nic namítat proti oprávnění sjednání závazku na dobu určitou, který pro spotřebitele znamená, že uhradí určitou minimální částku bez ohledu na to, že sám zaviní předčasné ukončení závazku odběru zboží, služeb či energetické komodity, jakkoliv v případě jiných služeb již tato praxe byla právní úpravou výslovně omezena (např. služby elektronických komunikací, spotřebitelské úvěry). Pokud bylo soudu prvního stupně vyčteno, že popírá možnost sjednání institutu smluvní pokuty, nelze než odkázat na každé takové rozhodnutí soudu prvního stupně, které výslovně uvádí přesný opak a opakuje tyto „nudné“ pasáže právě proto, aby nebylo možno tvrdit opak. Dodávky energií představují specifické tržní prostředí, kde jsou s existujícími odběrnými místy spojeny další náklady nespotřebního charakteru, které buď žalobkyně toliko přeúčtovává a odpovídá za jejich odvod (cena za distribuci, daň, případně její vlastní provozní náklady, které nejsou přímou úměrou závislé jen na dodaném množství silové elektřiny a jsou navýšeny s každým dalším smluvním vztahem). Smluvní pokuty za předčasné ukončení závazku na dobu určitou jsou po spotřebitelích požadovány i jinými dodavateli energetických komodit. Obvykle však jsou svou výší omezeny pevnou částkou do cca 6 tis. Kč či jsou stanovány proporčně zlomkem ke skutečné spotřebě. V projednávaném případě však již jde o částku nesrovnatelně vyšší, neuplatnila se ani redukce o polovinu pro nejnižší stupeň ročního odběru. Žalobkyně však pro tarify (s výjimkou elektřiny u D01d/C01d, kde činí polovinu) rozlišuje toliko dvě sazby smluvních pokut a stejnou částku tak hradí spotřebitel, jehož měsíční platba odpovídá např. 500 Kč, stejně jako spotřebitel, který hradí např. 3 000 Kč. Takové ujednání je pak vůči menším spotřebitelům (které žalobkyně nepochybně dokáže odlišit již ve fázi zpracování plánu záloh) zjevně diskriminační a především představuje významný zásah do jejich majetkové sféry na to, aby bylo nutno důsledně prosazovat základní práva na ochranu spotřebitele - přinejmenším ta, která jsou na procesní aktivitě spotřebitele zcela nezávislá.

32. Soud považuje za lichou argumentaci (s níž se soud v řízeních o analogickém předmětu sporu u stejné žalobkyně setkává), že dodavatel energie utrpí ztrátu tím, že jeden konkrétní odběratel ukončí odběr předčasně. Dodavatel energetických komodit, zajišťující spotřebitelům základní životní potřebu, jehož fixní náklady jsou spotřebitelem hrazeny na základě pravidel, daných obecně platnými předpisy, nemůže žádnou argumentací dosáhnout stavu, kdy bude na úkor spotřebitelů při porušení smluvních povinností neomezeně inkasovat násobky obvyklého plnění jen proto, že taková praktika dosud nebyla pozitivním právem upravena či zapovězena rozhodovací činností vyšších soudů obdobně, jako v oblasti spotřebitelských a hypotečních úvěrů, bankovnictví, pojišťovnictví, e-komerce apod. Ostatně právě proto došlo ke stanovení limitu 40 % dle energetického zákona. Pokud v minulosti žalobkyně argumentovala účtováním smluvních pokut i dalšími svými konkurenty, lze konstatovat, že pokuty v průměrné výši cca 6 tis. Kč jsou skutečně účtovány i jinými dodavateli (což však nelegitimizuje případnou nepřiměřenost těch nejvyšších) a to nejčastěji bez ohledu na zbývající dobu sjednaného trvání závazku. Jsou-li současně sjednány jasným, srozumitelným a přehledným způsobem, nelze proti nim ničeho namítat a je na samotných spotřebitelích, jak bude příslušný obchodní model na volném trhu úspěšný. Žalobkyně se však (i v tomto konkrétním řízení) domáhá částky nezanedbatelné, navzdory své značné tržní síle (vyšší pokuty jsou zpravidla požadovány tržně slabšími subjekty), přičemž soud prvního stupně nepovažuje rozdíl v řádu jednotek tisíc Kč za zanedbatelnou položku, pokud jde o nároky spotřebitele a současně uspokojování základních existenčních služeb – bydlení, kde spotřebitel běžně neočekává vznik sankčního závazku v takové výši.

33. Pokud žalobkyně (pravidelně) argumentuje náklady, které vynaložila na „forwardové“ kontrakty dané komodity pro budoucí období a v důsledku předčasného ukončení dodávek jí pak vznikají zbytečně zakoupené objemy komodity, jen stěží lze na jednotlivé spotřebitele přenášet rizika, spojená s nákupem komodity pro desítky až stovky tisíc odběratelů na několik let do budoucna. Pokud takový nákup podnikatel neprovedl před konkrétní smlouvou se spotřebitelem, pak i kdyby se tak stalo poté, stěží by jednotlivý spotřebitel parametry takového hromadného nákupu svou odběrní smlouvou ovlivnil. Nákup takové komodity se nepochybně řídí kritérii na úrovni celého portfolia, statistickými a ekonomickým úvahami, nežli dopadem jednotlivých smluvních vztahů drobných konečných odběratelů na obchodní činnost žalobkyně, což je zřejmé již z toho, že takto vysokou sankci uplatňuje v daném oboru prakticky pouze žalobkyně. Ztráta odběratele je v tomto ohledu nepochybně kalkulována předem a statisticky, stejně jako tento trend kompenzující přírůstky klientů. Stejně tak nelze paušálně argumentovat, že žalobkyni s předčasným ukončením odběru drobného konečného spotřebitele vznikne vždy ztráta, když ceny energií na trhu kolísají v průběhu každého delšího smluvního vztahu oběma směry, a může se tak projevit i pozitivní efekt pro žalobkyni. K tomu ostatně došlo právě v tomto období energetické (a inflační) krize, kdy předem nakoupené objemy plynu za mezitím uplynulého dramatického růstu cen s dlouhodobým výhledem představovaly pro žalobkyni doslova požehnání a prevenci nutnosti ukončení podnikání, jak se tomu stalo u některých jejích konkurentů. V současné době jsou ceny přinejmenším shodné, k žádné ztrátě na straně žalobkyně z těchto důvodů tedy nemělo dojít, naopak mohla v důsledku tvrzeného přebytku nasmlouvaného plynu tento prodat v době extrémního navýšení tržní ceny. Z ceníku příslušného tarifu elektřiny i plynu v jiných případech (degresivní po 10 či 12 měsících) nadto vyplývá, že doba faktického trvání smlouvy oproti předpokládané nasmlouvané době je nově bonifikována již takovým samotným ceníkem, a to formou postupného snižování složky ceny komodity. Žalobkyně si je tedy dobře vědoma značného rizika předčasného ukončení odběru a slevu ve skutečnosti poskytuje až v pozdější fázi smluvního vztahu, jak vyplývá z porovnání mírného poklesu pro následující období po 10 měsících, případně z porovnání s ceníkem Standard v předchozích řízeních téže žalobkyně. Žalobkyně tento parametr výhody pro spotřebitele zjevně nadhodnocuje, ve skutečnosti však pouze využívá nepřehlednosti a volatility cen na trhu energetických komodit pro spotřebitele, který si pod pojmem sleva pravidelně představuje desítky procent, nikoliv nižší jednotky - a to ještě pouze u spotřební složky.

34. Pokud žalobkyně prokázala, že žalovaný by v tomto konkrétním (a nutno dodat velmi specifickém a cenově turbulentním) období získal skutečnou cenovou výhodu, pokud by v odběru řádně pokračoval, je nutno na straně druhé dodat, že v důsledku nesplnění délky odběru získal tuto výhodu naopak žalobkyně - pokud skutečně v důsledku sjednání závazku se žalovaným v květnu 2022 zakoupila o to více elektřiny na dobu 30 měsíců a následně ji v průběhu roku 2022 mohla s násobně vyšším ziskem prodávat jiným (novým?) zákazníkům či jiným distributorům. I z tohoto hlediska je tedy výše smluvní pokuty pro jednotlivého spotřebitele nepoměrně vysoká a zasluhuje si vedle posouzení její výše vzhledem k rizikům i vynucování důrazu na řádnou formu kontraktace se spotřebitelem. Forwardové nákupy riziko z budoucího navýšení tržní ceny komodity pro distributora prakticky eliminují, zatímco z případného poklesu může v budoucnu těžit. V případě předčasného ukončení odběru spotřebitelem je pro distributora ztrátou pouze situace, kdy tržní cena komodity oproti době kontraktace poklesla. Existuje tak i riziko nepříznivého vývoje pro žalobkyni, ta však nemůže být na trhu jediná, kdo takové riziko hojí na spotřebiteli, nadto preventivně. Dlouhodobý pokles ceny plynu a elektřiny je přitom možnost ryze teoretická a vzhledem k environmentální politice celé Evropy krajně nepravděpodobná. Nárazové zvýšení je současně pouze krátkého trvání s ohledem na četné a decentralizované zdroje těžby s možnostmi navýšení a změny přepravních tras, čehož si je žalobkyně jako profesionální obchodník velmi dobře vědoma a nemá žádný důvod podléhat při nárazové fluktuaci panice jako laická veřejnost. V projednávané věci žalobkyně v důsledku výrazně vyšších cen po sjednání odběrní smlouvy získala tak významnou výhodu, že lze uplatňování smluvní pokuty nad rámec takto získané výhody již posuzovat i v kontextu souladu s dobrými mravy, neboť případně nakoupený objem energie mohla po část roku 2022 prodávat za násobek tehdejší tržní ceny, v průběhu zbytku roku 2022 a v dalších letech pak přinejmenším ničeho na ceně samotné netratila.

35. Za přiměřenou také nelze považovat již takovou výši smluvní pokuty, která se aritmeticky rovná (natož aby je v tomto případě dokonce převyšovala) rizikům nedodržení smluvních povinností ze strany samotného distributora energetické komodity, který obsluhuje desítky až stovky tisíc odběrných míst, má možnost sjednání pojištění či obecně rozptýlení náhodně vyšších výdajů v rámci úspor z rozsahu svého podnikání. V současné době je již novelou energetického zákona č. 87/2025 Sb. v § 11cc absolutní hranice sankce stanovena, v projednávané věci se však toto pravidlo ještě nemohlo uplatnit. Jinak řečeno, pokud je dodavatel energetické komodity výjimečně povinen uhradit spotřebiteli škodu vyšší (např. při delším, neomluvitelném výpadku dodávky do odběrného místa, zaviněném nikoliv distributorem, ale obchodníkem), neznamená to nutně, že by jednotlivý spotřebitel měl ve formě smluvní pokuty odpovídat za škodu v aritmeticky shodné výši plnění. Taková povinnost kontrastuje s neskonale vyšší ekonomickou silou žalobkyně a diverzifikace rizik v objemu a portfoliu jejího podnikání. Nadto žalobkyně ani za provoz distribuční sítě neodpovídá a sama je v tomto ohledu klientem. Dále je třeba konstatovat, že smluvní pokuta je navázána (dle libovůle žalobkyně) i na situaci, kdy se odběratel míní z odběrného místa odstěhovat a je odkázán na ochotu žalobkyně zrušit/změnit odběrné místo bez uplatnění sankce, či ani nemá možnost rozhodnout o dodavateli energií svobodně (např. si nalezne nové nájemní bydlení, kde je dodavatel energie již dán pronajímatelem). Takové uplatnění smluvní pokuty by současně soud považoval za jednání rovněž absolutně neplatné pro hrubý rozpor s dobrými mravy (rovněž by se jednalo o neakceptovatelnou překážku svobody pohybu), žalovaný však v tomto případě ukončení závazku zavinil primárně nehrazením. Nutno konstatovat, že soud již uplatnění smluvní sankce v těchto případech zaznamenal a nejedná se o spekulaci. Nelze vyloučit, že tak spotřebitel činí z neznalosti smluvních sankcí, které se mu žalobkyně snažila formou kontraktace i následného upomínání zatajit (tj. absence preventivní funkce smluvní pokuty, viz dále), v případě žalovaného ale nemá procesního významu tuto eventualitu více rozvádět, neboť pohnutkou jeho jednání je spíše nezřízená spotřeba a neochota ji hradit. Je však možno zobecnit, že žalobkyně by se při vynucování takto vysoké smluvní pokuty (která donedávna činila „pouze“ 400 Kč/měsíc a nyní již bývá dvojnásobná) měla zajímat i o formu bydlení, pokud argumentuje skutečností, že odběr energie není vázán na osobní užívání odběrného místa. V případě nájemního bydlení je sjednávání závazku na dobu 22 až 36 měsíců zjevně rizikové a vytváří doslova právní past na spotřebitele.

36. Ačkoliv tedy v projednávané věci není důvod k hodnotové korekci smluvní sankce, když spotřeba dle záloh předpokládaná spotřeba žalovaného a stejně tak i dle vyúčtování skutečná spotřeba žalovaného není výši smluvní pokuty nepřiměřená, zneužívající charakter této smluvní sankce ve smyslu § 1813 o. z. a souvisejících ustanovení je třeba poměřovat nejen s výší sankce, ale i s formou, jakou je tak důležitá povinnost ujednána. Níže soud rozvádí, proč toto ujednání považuje i tak za zneužívající, pokud je ujednáno na jediném místě v ryze písemné formě, ačkoliv obchodník zjevně činí vše pro to, aby spotřebitel neměl důvod se písemnou formou zabývat a kontraktační proces se odehrál především ve formě ústní, moderované obchodním zástupcem na rušném obchodním míst. Soud se při dokazování ve věcech žalobkyně dosud setkal pouze s prostory s charakterem „[právnická osoba]“, tedy zatíženými značným ruchem, hlukem a časovým stresem). Kognitivní slepotu k těmto aspektům je třeba považovat za projev právního formalismu a rezignace soudní moci na aplikaci práva v reálném tržním prostředí. S ohledem na předchozí i následující důvody tedy soud nemohl postupovat dle § 577 o. z. (které by se v případě dovozované neplatnosti ujednání adhezní smlouvy užilo přednostně před postupem § 2051 o. z., případným v případě platnosti ujednání smluvní pokuty) a výši sankce upravit, neboť shledal i další důvody (absolutní) neplatnosti tohoto ujednání.

37. Podle § 1798 odst. 1 o. z. totiž dále platí, že ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. Podle § 1800 odst. 1 o. z. současně platí, že obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, kterou lze přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložku, která je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná, je tato doložka platná, nepůsobí-li slabší straně újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl význam doložky dostatečně vysvětlen. Pokud právní zástupce při jednání v jiné obdobné věci výslovně připustil oprávněnost dosavadního pouhého podezření soudu, že v uplynulém období (bez přesné specifikace) žalobkyně ani smlouvy na dobu neurčitou vůbec nenabízela, pak je zjevné, že se jedná o ujednání doslova vynucované, nepřipouštějící spotřebiteli alternativu (než zvolit jiného distributora energie). Současně by však musela být splněna podmínka informování spotřebitele o této „stinné“ stránce výhodnosti fixace v podobě smluvní pokuty - což žalobkyně zcela záměrně rovněž nesplňuje a četnými opatřeními naopak usiluje o utajení tohoto ujednání dokonce i ve fázi soudního vymáhání. Není obtížné pochopit, proč by vysvětlení rizik této smluvní konstrukce značnou část zájemců o odběr energie (nejen u nájemního bydlení) doslova vyděsilo či znechutilo. Po zhodnocení všech provedených důkazů má soud prvního stupně (stejně jako v desítkách analogických řízení v uplynulé dekádě) obavu, že spotřebitel si je této sankce vědom jen ve skutečně výjimečných případech – kdy se o tomto parametru smlouvy na dobu určitou dozví z externích zdrojů.

38. Nevyhovující totiž soud shledává formu sjednání takového závazku a to nejen s ohledem na větu druhou § 1813 odstavce 1 o. z. (...pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem). Podle § 1811 odst. 1 o. z. pro úplnost problematiky ochrany spotřebitele při kontraktaci dále platí, že veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva. Ujednání smlouvy je sice psáno spisovnou češtinou, avšak tím důvody srozumitelnosti končí, neboť je stylizováno tak, že udržení pozornosti je pro spotřebitele bez právního či obdobně specifického a důkladného vzdělání a tréninku doslova vrcholovou mentální disciplínou – má-li spotřebitel vůbec důvod text kontrolovat a hledat zásadní překvapivé ujednání u jednoho z hlavních distributorů energie s celoplošnými reklamními spoty s konejšivým vyzněním výhod fixace. Podle § 1812 tamtéž platí, že (1) lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. ([právnická osoba] ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Zejména posledně citované ustanovení považuje soud za zcela zásadní pro věc účastníků.

39. Soud totiž shledává formu ujednání, sankcionující předčasné ukončení smluvního vztahu, zaviněné odběratelem, neplatným, nikoliv však z jediného důvodu, ale z množství a celkového kontextu níže rozvedených dílčích důvodů, které svou kombinací vytvářejí pro spotřebitele značně nepřehledné ujednání, naprosto odporující jeho zásadnímu významu. Tím spíše to platí pro jednání na obchodním místě, kde jsou listiny podepisovány dříve, než jsou k dispozici v tištěné podobě a kde nejrůznější faktické okolnosti i rozsah současně podepisovaných listin (vedle smlouvy a informačního letáku, který tak neplní svou funkci být k dispozici před podpisem vlastní smlouvy více než několik vteřin, jsou obvykle podepisovány i další listiny, v projednávané věci prokazatelně přinejmenším 7 dokumentů) brání v dostatku času k prostudování jejich obsahu, aby spotřebitel měl šanci rozpoznat, že nabízené „výhody“ jsou vyvažovány (resp. dle názoru drtivě převažovány) potenciální smluvní pokutou.

40. Pokud odvolací soud v minulosti s tímto závěrem soudu prvního stupně nesouhlasil v případě běžné písemné formy kontraktace, je třeba zdůraznit, že v projednávané věci k těmto okolnostem objektivně přistoupily další reálné překážky seznámení spotřebitele s penzem jeho práv a povinností – podepisování za podmínek, navozených žalobkyní, resp. obchodním zástupcem. Níže jsou jednotlivé důvody číslovány a rozvedeny: 41. 1) Z pohledu soudu prvního stupně je triviálním faktem, že prostudování takto náročného dokumentu v přítomnosti proškoleného pracovníka dodavatele je nesrovnatelné s možností prostudování dokumentu za podmínek, vyhovujících spotřebiteli (např. doma, s pomocí důvěryhodné osoby, s použitím internetu apod.). Jedině tehdy jsou vyloučeny psychosociální vlivy, působící proti možnostem a schopnostem spotřebitele soustředit se na písemný text bez rušivých vlivů a tlaků. Schopnost analyzovat takto složitý dokument není závislá ani tak na kognitivních schopnostech spotřebitele (byť může být nadán schopností rychločtení či soustředění i v prostředí plném rušivých vlivů), jako spíše na asertivitě v jednání a obecné skepsi k poctivosti jednání v obchodních vztazích – kterou je třeba zkušenostmi získat. Obecný popis kontraktace, poskytnutý žalobkyní v předchozích věcech (o kterém se ostatně může přesvědčit každý návštěvou obchodního místa), i přes svou formálně-technickou korektnost nemůže vyloučit negativní vlivy na straně samotného obchodního zástupce, který může bezpočtem formálních i neformálních prostředků vytvářet (třebas nevědomě a nezáměrně) časový tlak na spotřebitele, který tak dokument podepíše, aniž by usiloval o jeho prostudování, či dokonce o vyžádání si dokumentu k vytištění a stanovení nového termínu (což v případě dodávek energií představuje jen další v řadě nepraktických okolností, než výhodu). 42. 2) Žalobkyní v jiném řízení popsaný způsob kontraktace (údajné zobrazení smluvní dokumentace na monitoru, vyhrazeném na obchodním místě spotřebiteli) předpokládá, že obchodní zástupce zodpovědně a pravdivě spotřebitele i ústní formou informuje o tom, co je pro spotřebitele podstatné (čemuž by mělo odpovídat souběžné zobrazení příslušné pasáže na monitoru, aby bylo vůbec možno hovořit o písemné formě kontraktace!). Pokud soud prvního stupně v minulosti v této souvislosti uváděl, že bez zvukového záznamu z takového jednání nelze rozhodnout, zda je takový postup pro spotřebitele výhodný či právě naopak, v předchozím řízení (sp. zn. [spisová značka]) věci bylo prokázáno, že je pro spotřebitele jen další nevýhodou, přistupující ke všem výše uvedeným nedostatkům kontraktace této smluvní pokuty. Pro soud je přitom jak spontánní předložení takové audionahrávky, tak i samotná její existence překvapením, neboť do té doby netušil, že spotřebitelé jsou i na obchodním místě nahráváni (zda o tom vědí či nikoliv soudu není známo, v záznamu takovou ústně podanou informaci nezaznamenal, nicméně záznam byl obtížně srozumitelný sám o sobě). Spotřebitel prokazatelně nebyl upozorněn na souvětí, rozkládající se na 22 řádcích stránky, navázané na ujednání, ukryté ve druhé třetině odstavce jiného sloupce, ani ústně, přitom je taková sankce pro spotřebitele doslova tím nejpodstatnějším následkem předčasného ukončení odběru - který je při délce 30 měsíců velmi reálnou možností, zasluhující výslovnou zmínku i v informačním dokumentu. V některé z předchozích projednávaných věcech právní zástupce žalobkyně tvrdil, že klienti (již?) nejsou při kontraktaci nahráváni, čímž se jednání žalobkyně stává již prakticky zcela nekontrolovatelným. 43. [právnická osoba] případě současného předložení více dokumentů k „biometrickému“ podpisu (formulář, smlouva, plná moc, souhlas s použitím osobních údajů, smlouva o údržbě spotřebičů, přistoupení k pojištění apod.) je otázkou, zda jejich současné předložení k podpisu je projevem upřímně míněné snahy poskytnout spotřebiteli čas a prostor seznámit se s obsahem smluvních povinností, které mají ovlivňovat jeho život po následujících až 36 či 24 měsíců, či naopak snahou spotřebitele zahltit množstvím úkolů a textu a znemožnit mu odhalení stinné stránky smluvní konstrukce, kterou žalobkyně sama volí jako jedinou prezentovanou nabídku. Žalovaný by se o aspektu smluvní pokuty před podpisem smlouvy pravděpodobně dozvěděl pouze v případě, že by přerušil obchodního zástupce v okamžiku, kdy byla vyzván k podpisu několika listin (zde dokonce devíti!), požádal by o jejich vytištění a vyžádal by si čas k podrobnému prostudování listin (čímž by nepochybně nepotěšil zaměstnance žalobkyně ani další případné čekající zákazníky) a dostavil se opětovně později. 44. 4) Pokud se právní zástupce žalobkyně v této souvislosti odvolával na plnění povinnosti zveřejňovat podstatné dokumenty, pak plnění této povinnosti nemůže ani v nejmenším kompenzovat jednotlivé, natož pak všechny nedostatky, které zde soud žalobkyni vytýká. V této souvislosti teprve kontrolou takového tvrzení vyplyne, že dokumenty č. l. 23 a 24 (informační leták a smlouva) jsou součástí jediného .pdf dokumentu a působí tak ve spojení s odběrní smlouvou jako jediný (čtyřstránkový dokument). I tímto dalším opatřením je suspendována ostražitost k mase textu na 3. straně, značené jako „Smlouva – strana 1/2“. 45. 5) Přitom žalobkyně sama sebe usvědčuje ze záměrnosti tohoto postupu, neboť následně při kontraktaci dokumenty odděluje, spotřebitel je podepisuje samostatně a nejčastěji v opačném pořadí, než k jakému je dokument „informace pro zákazníka“ určen. V této věci tomu nebylo jinak a předsmluvní informace byly podepisovány 16 vteřin po podpisu smlouvy (č. l. 111 p. v.) a tedy zjevně neplnily funkci ochrany spotřebitele, ale naopak jeho zaměstnání balastními úkony. 46. 6) Nelze pominout ani formální podobu adhezní smlouvy, kterou byla smluvní pokuta sjednávána, přestože zdejší odvolací soud tento aspekt dlouhodobě nepovažuje za významný. V případě kontraktace skrze monitor počítače tyto aspekty získávají zcela nový rozměr a nelze tak, než je zopakovat. Žalobkyně koncipuje smlouvu běžným způsobem, kdy jedná ekonomicky silný podnikatel s drobným spotřebitelem, tedy zaznamenáním personalizovaných údajů na straně, kterou účastníci podepisují, a vytištěním obchodních podmínek na straně zadní. Pravděpodobně tak původně činila (byť to v odvoláních výslovně popírá) z důvodu nálezu Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3512/11, dle jehož odůvodnění je absolutně neplatné ujednání ohledně povinnosti, která je sjednána toliko v rámci obecných obchodních podmínek, k nimž žalovaný nepřipojuje svůj podpis, a jako běžný spotřebitel očekává, že ujednání obsahují toliko technické smluvní klauzule, nikoliv podstatnou platební povinnost. Případně vzhledem k odůvodnění (a právní větě) rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 3530/2016 ze dne 19. 6. 2018, dle kterého je uvádění takových smluvních povinností v navazujících dokumentech nepřípustnou překážkou pro to, aby se s povinnostmi spotřebitel mohl seznámit. Aktuálně se však již může opírat i četná rozhodnutí soudů prvního stupně i senátů odvolacích soudů, považujících taková ujednání za „obvyklá, přiměřená a srozumitelná“.

47. Žalobkyně tak učinila obchodní podmínky součástí smlouvy již tím, že jsou vytištěny na shodné listině. Nepochybně právě proto žalobkyně přistoupila k označení stran smlouvy v rozporu se zaužívanou formální podobou smluv a strany smlouvy označila miniaturním textem a na neobvyklém místě (namísto nejvyššího bodu záhlaví či naopak nejnižšího bodu zápatí listu) proti běžné intuici tak, že smlouva začíná ujednáními všeobecných obchodních podmínek a končí individuálními ujednáními. Pokud to žalobkyně považuje za následováníhodnou inovaci ve formální podobě dokumentů, soud si dovoluje poukázat na to, že značná část spotřebitelů si existence této smluvní povinnosti není vědoma do chvíle, než je nárok jako splatný vymáhán. Závaznosti obchodních podmínek ve smlouvě ostatní podnikatelé běžně dosahují tím, že se podpis spotřebitele nachází až za nimi a žalobkyně si je nepochybně existence takového modelu vědoma – formu však navzdory četným postupným změnám ve formulacích svých smluv neomylně zachovává. Žalobkyně zjevně záměrně nepostupovala obvyklým způsobem, tj. aby spotřebitel svůj podpis umisťoval na konci textu strany „1/2“ a závaznost další strany ujednání by tak nemohl nepředpokládat. Jsou-li však soudy České republiky nadány pravomocí chránit práva spotřebitele a vykládat obecná ustanovení tak, aby byly naplněny cíle a zásady těchto pravidel, přijatých do českého právního řádu v souladu s normativními právními akty Evropského společenství, nelze takovou formu „nežádoucí tvořivosti“ (idiom „perverzní právní tvořivost“ žalobkyně považuje za příliš pejorativní, soud jej proto neužil, byť je legitimní součástí akademického diskurzu) žalobkyně ponechat bez odezvy a tím takové postupy vůči spotřebitelům legitimizovat. 48. 7) Z nepoctivého úmyslu zde přitom usvědčuje žalobkyně sama sebe již tím, že své grafické obchodní logo umisťuje na stranu, kterou sama deklaruje jako stranu druhou, která má upoutat a ukotvit pozornost spotřebitele, neboť zdejšímu soudu není znám žádný další podnikatel, který by své logo umisťoval na stranu druhou obchodního dokumentu (a vůbec koncipoval takto smlouvy). Toto logo v běžném obchodním styku evokuje samo o sobě, která strana je titulní a obsahuje podstatné údaje. Přitom sám informativní leták má již logo na titulní straně a žalobkyně tak jeho význam ve skutečnosti zcela zjevně chápe obdobně, jako soud, nicméně v případě smlouvy tento úzus zneužívá proti spotřebitelům záměrně. Jak již výše uvedeno, leták je součástí prezentační podoby smlouvy, logo tedy umisťuje na první list prezentace a toto záludné jednání tím facilituje. 49. 8) Proti nepoctivému značení pořadových čísel strany (které informační leták příznačně neobsahuje vůbec!) pak vedle umístění grafického loga současně stojí další typické formální znaky lícové a rubové strany smlouvy (která je koncipována na jediný list A4) – zejména umístění personálií stran, úprava podstatných ujednání závazkového vztahu, grafické odlišení údajů k vyplnění oproti spotřebitelsky nezměnitelným (adhezním) obecným obchodním podmínkám, absence spotřebitelsky nečitelných a nevzhledných údajů (čárový kód). U předmětné smlouvy je tak s výjimkou údajů o čísle strany (drobným písmem pod názvem smlouvy a na „první“ straně („1/2“) i zápatí smlouvy – což však z výše uvedených důvodů spotřebitel považuje za poslední řádek textu celé smlouvy) navozen dojem, že podstatná ujednání závazkového vztahu jsou obsažena na „druhé“ straně („2/2“) smlouvy, zakončené podpisy stran, zatímco „první“ strana („1/2“) smlouvy obsahuje toliko obecná ujednání (u nichž spotřebitel oprávněně očekává, že neobsahují další podstatná ujednání, zejména ne podstatné platební povinnosti). Jinak řečeno – pokud si spotřebitel nepovšimne na straně, kterou přirozeně považuje za stranu první („2/2“), hlavní, drobného písma pod nadpisem „SMLOUVA“, nemá důvodu číst stranu druhou, kterou již nepodepisuje – neboť předpokládá, že je právním řádem České republiky chráněn proti eventualitě, že jde zde obsažena zcela zásadní smluvní povinnost. Ilustrativní kuriozitou je, že i v praxi zdejšího soudu byla tato smlouva po mnoho měsíců administrativou soudu žurnalizována (proti označení žalobkyní) opačně, tedy tak, jak odpovídá všeobecnému očekávání průměrného spotřebitele. 50. 9) V projednávaném případě přitom „první“ strana („1/2“) smlouvy pro spotřebitele značně významná ujednání obsahuje a teprve zde lze rozlišit, zda se jedná o smlouvu na dobu určitou, či neurčitou - což však není způsob uvažování běžného spotřebitele, ale spíše soudu v rámci právního posouzení nároku. Je zcela nepřijatelné, aby taková informace byla oddělena od údajů „druhé“ strany, kam nepochybně logicky náleží stejně, jako údaj o odběrném místě, tarifu, výši zálohy či požadovaném začátku odběru. Spotřebiteli by se informace o tom, zda žalobkyně nabízí jak smlouvy na dobu určitou, tak na dobu neurčitou (s nimiž se soud již delší dobu nesetkal a právní zástupce v jednom z předchozích řízení výslovně potvrdil, že ani nebyly po nespecifikované období nabízeny!), nepochybně mělo dostat v přehlednější a srozumitelnější podobě. Jedná se přece o jeden z mála prvků smluvního ujednání, které může spotřebitel (promyslet) a zcela svobodně ovlivnit (na rozdíl od parametrů odběrného místa, výše záloh, některých tarifů apod.) a které má současně enormní dopady na rozsah práv a povinností obou stran. Pokud žalobkyně smlouvu na dobu neurčitou nenabízí, představuje to však jen další ujednání smlouvy adhezního typu, které spotřebitel nemůže ovlivnit a tím spíše by s ním měl být prokazatelně jasně a srozumitelně seznámen. 51. 10) Ze zvukové nahrávky v předchozím řízení (sp. zn. [spisová značka]) přitom vyplynulo, že žalobkyně o možnosti volby jiné smlouvy spotřebitele nijak neinformovala, smlouvu na dobu určitou mu zcela automaticky předložila jako jediné řešení jeho požadavku zřízení odběrného místa k bytu. Od seznamu aktivně propagovaných výhod však nelze oddělit možnost získání odlišného tarifu pouze ve spojení s povinností k úhradě smluvní pokuty v případě předčasného ukončení odběrního vztahu. Neplní-li smlouva a kontraktační proces žalobkyně tuto úlohu a průběh ústního jednání tento postup jen dále facilituje, je zjevné, že žalobkyně nepostupuje vůči spotřebiteli poctivě zcela záměrně a činí vše pro ukrytí tohoto aspektu před spotřebitelem až do doby, kdy pro ni spotřebitel ztratí pozitivní obchodní význam a je ochotna přízeň spotřebitele vyměnit za soudně vymahatelný nárok v řádu nižších desítek tisíc Kč (potenciálně i ve spojení s odměnou „[Anonymizováno]. Jak dále uvedeno, žalobkyně se dokonce snaží zatajit povahu tohoto plnění i v rámci vymáhání a předžalobní výzvy advokáta, který plnění maskuje jako „faktura [Anonymizováno]“ (dlouhodobě), čímž navozuje dojem, že jde o řádně vyúčtovanou spotřebu klienta (který promeškal námitky proti vyúčtování). Takové jednání soud považuje za přinejmenším rozporné s dobrými mravy. Nadto advokát v rámci návrhu účtuje svou předžalobní výzvu jako úkon v nesnížené výši, ačkoliv neobsahuje právní rozbor nároku, což je samo o sobě amorální a nehodné advokáta. Tím paradoxněji pak vyznívá, pokud ono minimum údajů o důvodu pohledávky ještě záměrně prezentuje nepravdivě. 52. 11) Na tom nemůže ničeho změnit ani formální plnění jiné zákonné povinnosti – zveřejňovat vzorové dokumenty. Graficky strohý text těchto ujednání (drobným písmem je vyhotovena prakticky celá smlouva, proto soud jako argument neuvádí samotnou velikost písma) přitom navozuje dojem, že ani nemůže obsahovat individuálně proměnlivé údaje, přesto však údaj o délce trvání závazku proměnlivým údajem je (soud se u těchto typů nároků běžně setkává s délkou 22, 24, 30 či 36 měsíců aj.). Toto právo je pak sjednáno v podobě jediného souvětí na celkem 22 řádcích uprostřed odstavce s doslova v okolním textu utopeným názvem „smluvní sankce“ (ve starších smlouvách dokonce se spotřebitelsky „konejšivým“ názvem „ostatní ujednání“, od čehož upustila a nyní tuto minuciózní změnu prezentuje jako doklad své dobré vůle učinit ujednání přehlednějším), přerušovaného excesivním množstvím a délkou vsuvek, uvozených závorkami, použitím velkých písmen u některých slov (definičních zkratek – Smlouva, Zákazník, Domácnost, Podnikatel), středníku a dokonce i zkratek slov s tečkou, což činí nalezení konce souvětí obzvláště obtížným. S odkazem na odstavce 36 a 37 shora je třeba doplnit, že již sama jazyková forma ujednání je spotřebitelsky přinejmenším nepřívětivá, neboť s ohledem na komplikovanost hypotéz a dispozice ujednání by bylo namístě toto ujednání zpracovat samostatným odstavcem a za použití odrážek, nikoliv formou přebujelého souvětí, které prakticky nelze smysluplně interpretovat běžným čtením, bez pomůcek či opakovaného a velmi důkladného čtení, což je u spotřebitelských smluv samo o sobě nepřijatelné (srov. § 1753 in fine o. z. či § 1800 odst. 1 o. z.). K nepřehlednosti pak přispívá i relativně malá velikost textu celé smlouvy (kontrastující s promořeností populace různými očními vadami), absence zarovnání řádků a pozornost nepodporující umístění tohoto souvětí uprostřed nenápadně pojatého odstavce takovým způsobem, že problematické je i dohledání počátku a konce tohoto souvětí i pro soud, který byl se smlouvami žalobkyně konfrontován přinejmenším v řádu vyšších desítek. I proto jej soud výše odcitoval ve formě samostatného odstavce, v samotném textu smlouvy je však ještě méně přehledný. Pro ukrytí tak podstatného ujednání před spotřebitelem tedy žalobkyně prakticky nemohla učinit více, aniž by všechny podmínky pro uplatnění smluvní pokuty neupravila na shodné listině (což by soud jednoduše vedlo k uplatnění důvodů usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3126/2020) či by se již musela uchýlit k záměrně nečitelnému tisku. Současně jde o jediné místo, kde tuto zcela kruciální otázku upravuje. 53. 12) Tato smlouva sama o sobě činí vše proto, aby svou „stranou 1/2„ navodila dojem pouhých obchodních podmínek adhezní smlouvy, která sice shora popsanými souvislostmi obchází ustanovení § 1799 o. z. (neboť je součástí téže listiny a nelze tak formálním právním výkladem dospět k závěru, že jde o text „mimo vlastní text smlouvy“), nemůže však již současně vyloučit dopad ustanovení § 1800 odst. 1 o. z., dle kterého obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, kterou lze přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložku, která je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná, je tato doložka platná, nepůsobí-li slabší straně újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl význam doložky dostatečně vysvětlen. Pokud toto smluvní ujednání není upraveno způsobem, které jej činí čitelné jen se zvláštními obtížemi, soud prvního stupně neví, jakým extrémnějším (a nikoliv již skutkově absurdním) způsobem lze takovou zákonnou hypotézu naplnit, aby nebyla zcela nadbytečným a bezobsažným ustanovením zákona, které je součástí právního řádu rozvinutých zemí po desítkách let zkušeností s volným trhem. Tím více to platí, pokud kontraktace (původní) ani neprobíhá běžnou písemnou formou, u které jistě lze po spotřebiteli vyžadovat jistou míru obezřetnosti a nezbytného úsilí. Zde je však spotřebitel vybízen k podpisu dokumentu v digitální podobě „biometrickým“ prostředkem, aniž měl možnost se s ním nerušeně a v obvyklé formě seznámit, přičemž podmínky zcela vytváří podnikatel a spotřebitel je zcela vydán na (ne-)milost podnikatele v tom smyslu, zda se mu dostane i informace o rizicích, spojených s takovou smlouvou, která zcela zásadně omezuje svobodu volby dodavatele energie a dokonce i svobodu pohybu (prostřednictvím omezení volby místa bydliště). 54. 13) Pokud dále považuje žalobkyně užitou velikost fontu za dostatečnou (ostatně stejný font používá i na straně další) a běžnou, je třeba konstatovat, že v tomto případě se jedná o informaci pro spotřebitele nesrovnatelně zásadnější, než např. popis složení a původu výrobku, který je limitován velikostí plochy (použitelné pro potištění nepropagačním textem), což není případ smlouvy v listinné podobě. A jen málokterý informativní text, určený na výrobku spotřebiteli, může znamenat vznik nároku na plnění ve výši násobně převyšující částku životního minima či nyní již dokonce přesahující výše důchodu/minimální čisté mzdy (smluvní pokuty á 800 Kč/měsíc). Stejně tak soud považuje za nepřípadné argumentováním velikostí písma soudních rozsudků, která je jednak soudům předepsána (včetně fontu Garamond), a jednak rozsudek soudu sám představuje natolik závažný dokument s pevnou strukturou výrokové i odůvodňující části, že zde nehrozí riziko přehlédnutí podstatného pro nepodstatné – soud význam svého rozhodnutí před účastníky neskrývá, ba právě naopak je veden snahou, aby rozhodnutí bylo respektováno. Soud také usiluje o doručení rozhodnutí, zatímco žalobkyně vyúčtování této smluvní pokuty zřejmě zasílá běžnou zásilkou, zatímco většinu ostatních písemností vymáhacího procesu doporučeně. 55. 14) Smlouvu však nelze posuzovat jako izolovaný dokument. Nelze pominout ani skutečnost, že toto podstatné ujednání již vůbec není obsaženo v informativním letáku, ačkoliv se nepochybně jedná o významnou informaci, se kterou by měl být spotřebitel srozumitelně seznámen před samotnou kontraktací – což je ostatně důvodem samotné existence takové listiny. Informační leták, zejména pokud jej žalobkyně používá souběžně se samotnou smlouvou, aniž tak byla v případě tohoto typu závazku a způsobu kontraktace povinna činit (sic!), tak paradoxně přispívá k ještě větší nepřehlednosti penza smluvních povinností spotřebitele, neboť zvyšuje množství textu, které má spotřebitel při (časově zpravidla velmi stísněné) kontraktaci pročíst, zejména pokud jsou přikládány další dokumenty (plná moc, souhlas s nakládání s osobními údaji apod.) aniž by současně plnil svou elementární informativní, zpřehledňující a především ochrannou funkci pro spotřebitele, pro niž byl v prvé řadě vytvořen. Pokud smlouvě předchází o cca minutu, pak svou funkci neplní, neboť spotřebitel nemá oněch několik sekund či desítek sekund na jeho přečtení, ale toliko čeká, až pracovník vygeneruje další dokument k podpisu (k dodatku, sjednaném běžnou formou, žádný takový leták předložen nebyl). Nepochybně lze konstatovat, že smluvní pokuta v řádech tisíců Kč až nižších desítek tisíc Kč je právě takovou informací, kterou by měl spotřebitel i z informačního letáku obdržet, jinak se věřitel nemůže zaštitovat poctivým úmyslem. Ten sám však uvádí na druhé straně jen „případné smluvní pokuty…“. V tomto smyslu je použití informativního letáku jen dalším záměrným nepoctivým zneužitím práva, které má formálně spotřebitele chránit a svou existencí formálně poctivé jednání žalobkyně navozuje, žalobkyně však tohoto institutu přesto dokázala zneužít v neprospěch spotřebitele. Žalobkyně přitom neměla povinnost takový informační leták vyhotovovat, neboť jiné okolnosti (s výjimkou takové úpravy takto vysoké smluvní pokuty) obsahu závazku byly stranám předem zřejmé, neboť jde o základní infrastrukturní službu, žalobkyně má webovou prezentaci a smlouva byla sjednána v její provozovně. Pokud však tento institut ve smyslu § 1811, případně § 1820 o. z. využila, nelze považovat za poctivé jednání, pokud tak učinila jen částečně, deklarovala trvání závazku, avšak nezmínila možnost sankce, která mohla dosáhnout až částky 24 000 Kč (30x 800 Kč). Z pohledu žalobkyně se přitom nejedná o nevyužívané a zapomenuté ujednání, neboť znění tohoto souvětí bylo v průběhu let v adhezní smlouvě několikrát pozměněno a především pak soud projednává nároky na tyto smluvní pokuty pravidelně a žalobkyně má značný podíl na spotřebitelském trhu. V současné podobě smluv došlo ke zdvojnásobení sazby této smluvní pokuty a k pouze kosmeticky mírným úpravám těchto ujednání směrem k větší přehlednosti, aniž by byly odstraněny hlavní důvody neplatnosti, které soud vyčísluje. Přesto soud i nadále projednává případy, kdy smluvní pokuta již přesahuje 50 tis. Kč.

56. Neučiní-li soudy ve spotřebitelských věcech této praxi přítrž, žalobkyni nic nebrání tuto svou metodiku v neprospěch spotřebitele jen dále „vylepšovat“, resp. nic nebrání ostatním soutěžitelům si tyto postupy adaptovat i pro svá vlastní podnikání. V době, kdy jsou internetové platformy doslova zaplaveny podvodnými reklamami, využívajícími deep fake videa a pomocí AI generovaný obsah a prakticky denně je konstatována ztráta životních úspor osoby seniorního věku (ať již oslabené kognitivním úpadkem či prostě jen absencí zkušenosti se soudobým obsahem digitálního prostředí, který využívá i žalobkyně), by důraz na tato práva spotřebitele měl být všeobecně zřejmý a celospolečensky sdílený. Bohužel tomu tak není. Soud prvního stupně zde zcela zřetelně rozpoznává dostatek důvodů, aby tomuto jednání postavil důsledným výkladem spotřebitelského práva překážku dříve, než tak (příliš pozdě) učiní zákonodárce v dalším (a z dlouhodobého hlediska jistě opět marném) pokusu chránit spotřebitele před predátorskými postupy podnikatelů v adhezních smlouvách na uspokojování běžných služeb.

57. Není významné, že žádná ze soudem výše vytýkaných čtrnácti vad jasnosti a srozumitelnosti takového ujednání by jej nečinila neplatným jednotlivě sama o sobě. Podstatná je zde jejich nepochybně cílená a promyšlená kumulace, z níž zcela zřetelně vyplývá záměr žalobkyně ukrýt takové ujednání před spotřebitelem nejméně k okamžiku kontraktace, a to až nebezpečně sofistikovaným způsobem. Jakékoliv drobné úpravy, které žalobkyně ohledně tohoto institutu v posledních letech činila, vždy vedou jen k cizelování překvapivosti tohoto ujednání pro spotřebitele a nikdy tomu nebylo opačně (s výjimkou přesunu věty o době určité na začátek odstavce v jedné z posledních verzí smlouvy a změny názvu rubriky „ostatní ujednání“ na „smluvní sankce“). Činí tak kombinací nuancí, jdoucích proti spotřebitelským návykům a intuicím, které v místě a čase vyplývají ze zavedené formy obdobných dokumentů, aniž by tuto praxi obdobným predátorským způsobem narušoval jiný obdobně silný podnikatel – konkurenční dodavatelé energií. Soud se nicméně nesetkává s takovými praktikami ani u jiných institucionálních věřitelů, dokonce ani tam, kde rozpoznává lichevní praktiky u spotřebitelských úvěrů – kde však zákonodárce výši smluvní pokuty již dokonce výslovně omezil (§ 122 zákona č. 257/2016 Sb.), byť záměrné zahlcování spotřebitele textem se v praxi objevuje i u společností, zabývajících se poskytováním úvěru s lichevně vysokým příslušenstvím. Ač se žalobkyně snaží tyto závěry bagatelizovat (a spolu s nimi i předsedu tohoto senátu) ostrakizovat (námitkami podjatosti), jedná obdobně, jako tito poskytovatelé predátorských úvěrů – kterým ostatně mnohdy v seznamu pohledávek a při toliko poměrném uspokojování musí konkurovat. Ujednání v této podobě je zjevným využitím silnějšího postavení žalobkyně – podnikatelského profesionála, na úkor běžného spotřebitele, který kontrole obsahu smluvních dokumentů adhezního typu nevěnuje a zpravidla ani nemůže věnovat tolik pozornosti a úsilí, kolik mu při přípravě vzorového ujednání a jejich cizelování v průběhu let věnovala žalobkyně. Pokud soud v minulosti vyjadřoval závěry o úmyslném zastírání této smluvní povinnosti pouze zdrženlivě a v hypotetické rovině, po několika letech nezměněné praxe a zostřování opatření v neprospěch možnosti spotřebitele toto riziko smlouvy včas zjistit již nelze dospět k jinému závěru, než že žalobkyně takto postupuje zcela záměrně. S ohledem na převážnou rozhodovací činnost soudů v obdobných (nikoliv však shodných, jak zmíněno výše s odkazem na průběh kontraktačního jednání dle zvukové nahrávky ve sp. zn. [spisová značka]) případech není ke změně jednání nucena a zejména v případě insolvenčních řízení svých klientů těží z umělého navýšení svých pohledávek na úkor ostatních věřitelů, jejichž nároky jsou proporcionální výši jimi poskytnutého plnění (k tomu srov. odst. 77 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 ICdo 56/2019). Přitom v uplatňování smluvní pokuty pokračuje i u okresních soudů v krajích, kde v odvoláních není úspěšná, neboť procesní pasivita spotřebitelů je pravidlem a rozhodovací činnost soudců na prvním stupni je neméně roztříštěná.

58. Argumentem ve prospěch žalobkyně zde nemůže být ani všeobecná pasivita spotřebitelů na straně žalovaných v nalézacích řízeních soudů o těchto typech nároků, ani ochota spotřebitelů přistupovat k narovnáním v rámci mimosoudního vymáhání pohledávek. Soud nemůže rezignovat na takový výklad českého spotřebitelského práva, nota bene v případě uspokojování základních existenčních potřeb, který považuje za konformní s evropskou judikaturou (na ochranu spotřebitele) pouze proto, že je svědkem masivního materiálního porušování těchto práv a doposud lhostejného přístupu i ze strany některých odvolacích soudů, které akcentují procesní pasivitu spotřebitelů, aniž byla akcentována skutečnost, že tato jednání lze pro zjevnost kvalifikovat jako absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., a tudíž je zohledňovat i z moci úřední (v rámci níž nelze ignorovat skutečnosti, které jsou soudu známy z předchozí úřední činnosti – desítek analogických nároků). Současně soud nemůže na tomto místě nepřipomenout, že k některým neplatným ujednáním se spotřebitelem se nepřihlíží (§ 1812 odst. 2 o. z.), pokud se jich spotřebitel sám (aktivně) nedovolává, což činí jeho případnou procesní aktivitu v nalézacím řízení rovněž nepodstatnou. Stejně tak jako nejsou legitimním důvodem pro přiznání takového nároku žalobkyni předtím vydaný platební rozkaz, jednodušší odůvodnění rozsudku pro prací přetíženého soudce soudu prvního stupně - ani zvýšené náklady neúspěšného spotřebitele v případě úspěšného odvolání žalobkyně.

59. Běžnému spotřebiteli se poctiví podnikatelé doslova „podbízejí“ jednoduše a přehledně strukturovanými dokumenty, se zdůrazněním podstatných povinností. A to právě s ohledem na přísná práva na ochranu spotřebitele a přinejmenším stagnující úroveň průměrné funkční gramotnosti v České republice. Pro žalobkyni to však zdá se dle části senátů odvolacích soudů nemá platit. Zatímco síť každodenních právních, administrativních a ekonomických vztahů se pro rozum průměrného člověka stává nepřístupnější díky zvyšování komplexity, digitalizaci, technologizaci, specializaci všech odvětví lidské činnosti apod. a zjevným trendem je tedy zpřehlednění a zpřístupnění. Žalobkyně postupuje přesně opačně a klade na rozum průměrného člověka nároky, s nimiž se snad vypořádá soudce, advokát či průměrný vysokoškolsky vzdělaný člověk bez nekompenzované oční vady či poruchy pozornosti a zvyklý současně pracovat s obsáhlými či komplikovanými právními texty, u kterých současně předpokládá možnost překvapivého ustanovení v jakékoliv části dokumentu. To je však již třeba považovat spíše za profesní deformaci, než kýženou obecnou vlastnost populace, pro kterou by mělo být prostředí spotřebitelských závazků rozhodovací činností soudů obecně kultivováno směrem k přehlednosti a transparentnosti, nikoliv navyšováním očekávání ke zvládnutí stále širšího počtu možných kontraktačních nástrah, jehož sítem v rámci všech soudních okresů denně propadnou další desítky spotřebitelů. Smluvní závazek, kterým je založena povinnost, která může ekonomicky paralyzovat spotřebitele na mnoho měsíců i let, by neměl být sjednáván za podmínek shora popsaných opatření, určených výhradně k přehlcení pozornosti a schopnosti odhalit kryptické souvětí v mase smluvní dokumentace, zatímco si o takový dokument musí spotřebitel říct – a to zásadně dříve, než poslechne zaměstnance žalobkyně a poskytne biometrické podpisy. Průměrný spotřebitel, který se s problematikou tohoto typu závazku setkává pouze ojediněle, často bez jakékoliv vlastní předchozí skutečnosti a mnohdy i v ekonomické a časové tísni, nemůže taková nerealistická očekávání naplnit a praxe o tom svědčí. Není k tomu dimenzován ani systém základního a středního vzdělávání. Ochrana, která je spotřebitelům poskytována v případě spotřebitelských úvěrů (nezbytné zkoumání úvěruschopnosti pod sankcí absolutní neplatnosti), v tomto odvětví podnikání (prozatím) zcela absentuje.

60. Pokud by žalobkyně měla v úmyslu předejít překvapivému ustanovení tohoto druhu a dosáhnout i preventivního účinku takové smluvní pokuty, spotřebitele by nepochybně dokázala prokazatelně informovat, aniž by měl soud důkazy pouze k tomu, že se snaží tuto skutečnost zatajovat. Vnucovat spotřebitelům povinnost odběru energetické komodity na několik let dopředu (bez skutečně zodpovědného projednání poměrů spotřebitele a alternativ trvání závazku) je samo o sobě na samé hranici akceptovatelného, když stále větší část populace je vystavena potřebě či nutnosti častého stěhování mezi nájemními byty (ne vždy jen v důsledku své špatné platební morálky). Zatímco v oblasti poskytování úvěrů bylo věřitelům již od roku 2011 (resp. 2008 samotným komunitárním právem) uloženo zkoumat úvěruschopnost dlužníků, žalobkyně po celou dekádu trh konečných spotřebitelů exploatuje platebními povinnostmi zcela souměřitelnými s přísnými sankcemi ze spotřebitelských úvěrů.

61. Soud neshledává žádný důvod k nadměrné shovívavosti, proč spotřebiteli v projednávaném případě odepřít zákonnou ochranu před výše popsanou obchodní praktikou, kterou svou povahou zcela zjevně v obchodní praxi vyčnívá a lze ji bez přehánění nazvat predátorskou, neboť kombinuje jak nepřijatelnou formu kontraktace, zahlcení spotřebitele množstvím dokumentace v elektronické podobě při osobním jednání, diskvalifikaci samotného preventivního aspektu smluvní pokuty (pokud jej spotřebitel neočekává a nekalkuluje s ním), tak i její výši, u většiny spotřebitelů navíc převyšující reparační aspekt smluvní pokuty. Takto sjednaná smluvní pokuta má vůči (zpravidla již bývalým) odběratelům spíše charakter „retribuční“, umožňující žalobkyni zatížit (tj. „vytěžit“) neperspektivního klienta závazkem, který pro ni představuje snadnější formu zisku, než pokračování ve smluvním vztahu ve vysoce konkurenčním prostředí. Pro případ oddlužení a pouze částečného umoření závazků umožňuje konkurovat lichvářským úvěrovým pohledávkám obdobně nepřiměřeným navýšením závazku a dosáhnout poměrně vyššího uspokojení. Žalobkyně je logicky pravidelným účastníkem těchto řízení. Poškozuje tak nejen spotřebitele, ale i ostatní věřitele.

62. V jiné projednávané věci této žalobkyně přitom z audiozáznamu jednání s klientem při odstoupení od smlouvy vyplynulo, že informace o uplatnění této smluvní pokuty byla komunikována až jejím písemným vyúčtováním v době, kdy již klient odstoupení od smlouvy nemohl ovlivnit. Pokud se tedy právní zástupce v některých řízeních dušuje, že v takových případech žalobkyně přistupuje k ukončení odběru dohodou, praxe zdejšího soudu takové pravidlo vyvrací. To odpovídá průběhu kontraktačního procesu i v projednávaném případě, kdy smluvní pokuta není vůbec využívána ve své preventivní funkci a je zatajována ještě dokonce i v jeho vlastní předžalobní upomínce (ostatně jedná se o „in-house“ advokáta, který je zjevně s podnikáním žalobkyně spjat, přinejmenším sídlem a zřejmě i výlučným zastupováním), když doručení samotného vyúčtování smluvní pokuty není (a v žádném z předchozích řízení rovněž nebylo) dokládáno, povětšinou je doručováno samostatně a ačkoliv k jiným listinám ve fázi upomínání podací archy spontánně předkládány jsou. Není tak ani prokázáno, že byla skutečně zaslána a jako obyčejná zásilka podléhá vyššímu riziku nedoručení.

63. Přitom je smluvním stranám poskytována ochrana proti jednáním, které obsah předmětné smlouvy zakládá, dokonce i mimo privilegovaný rámec spotřebitelského práva. Ostatně spotřebitelem je každá osoba, která jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti (či výkonu svého povolání), tedy i fyzická osoba podnikající (srov. odst. 67 v rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 ICdo 56/2019). Spotřebitelem je v tomto ohledu i soudce či advokát. Dle § 1753 o. z. platí, že ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření. Ochrany před jednáním žalobkyně by se tak mělo dostat dokonce i jinému podnikateli, nejen spotřebiteli. Argumentaci obecnými zásadami (zejm. „pacta sunt servanda“) s odkazem na § 574 o. z. tak soud prvního stupně v tomto případě považuje za zjevně nedostatečnou a příliš obecnou, než aby mohla konkurovat speciálním ustanovením spotřebitelského práva, resp. je dokonce anulovat. Dále je třeba konstatovat, že v kontextu ustanovení § 4 odst. 1 o. z. (Má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.) je dle soudu zjevné, že takto koncipované ujednání zcela zjevně klade na rozum průměrného člověka přehnané nároky, za kterého je žalovaný coby běžný spotřebitelem zákonem nezbytně považován i pro případ, že by disponoval právnickým vzděláním. Snad jen praxe se smluvními pokutami této žalobkyně činí osobu imunní vůči riziku nezjištění či pozapomenutí existence této excesivní sankce. I tomu se však snaží žalobkyně předcházet a právní povahu nároku maskuje i sám advokát v předžalobní výzvě. Nepříliš přehledným je pro laika ostatně i text formulářového návrhu, který u této žalobkyně patří k nejdelším vůbec (zde má 8 stran).

64. Pro závěr soudu o platnosti předmětného ujednání by bylo třeba, aby kontraktační proces nezatěžovalo většina z výše uvedených nácti překážek, ne-li dokonce všechny, neboť každou jednotlivou z nich soud prvního stupně považuje za projev systematické záměrné snahy žalobkyně prosazovat tato ujednání vůči co největšímu okruhu spotřebitelů a následně těžit z velké části (většiny? všech?) vinou spotřebitele předčasně ukončených smluv. Pokud by shodným způsobem postupovali všichni konkurenti žalobkyně, nepochybně by se obchodní model stal široce známým, kritizovaným, obchodně i sociálně neúnosným a pokud by si ukončení takové prakticky nevynutil sám trh, zákonodárce by pravděpodobně přijal výslovné opatření, neboť výklad závazkového a spotřebitelského práva soudem prvního stupně zjevně není většinově přijímán. Situaci, kdy ani soudce nemá možnost jednoduše nalézt oponentní rozhodnutí, pak žalobkyně využívá a prezentuje rozhodnutí ve svůj prospěch, což s ohledem na existenci množství opačných rozhodnutí představuje jen další formu nepoctivého jednání, přestože jako jediný subjekt na této planetě nemůže tvrdit, že by jí nebyla všechna známa.

65. Z posuzované formy ujednání tedy soud dospěl k závěru, že nelze akceptovat výslednou kumulaci těchto „drobných prohřešků“ proti zavedené obchodní praxi kontraktace se spotřebitelem, která zjevně směřuje proti duchu shora citovaných jednotlivých práv na jeho ochranu. Žalobkyně sofistikovaným způsobem rozpracovala postup, který není § 1814 o. z. zapovězen v demonstrativním výčtu výslovně, avšak je zjevné, že na obdobné případy nemůže být pamatováno z hlediska legislativní techniky jinak, než právě použitím generální klauzule § 1811 odst. 1 o. z., kterou pak v praxi naplňují svým výkladem soudy. Pokud nemá být využita ani v tomto případě, pak se zjevně jedná o mrtvé ustanovení zákona. V projednávané věci se k tomu připojuje problematická dostupnost informací o skutečném obsahu smlouvy (lze jej na webové prezentaci nalézt, ale pouze v případě fulltextového hledání, nikoliv logickým hledáním v tematické struktuře webových stránek) a postup, při němž proces seznamování se se smluvními povinnostmi „moderuje“ obchodní zástupce žalobkyně, který zjevně nemá v popisu práce nadnést při kontraktaci téma i případných negativních aspektů závazkového vztahu. V projednávaném případě je proto ze všech shora uvedených důvodů zřejmé, že ani této záměrně propracované „složené“ formě kontraktace nelze přiznat právní ochranu, neboť nepřispívá k utvrzení právní jistoty ani tím, že probíhá na zákaznickém středisku. To toliko usnadňuje práci obchodního zástupce při kontaktu s klienty, který může negativní aspekt závazkového vztahu ještě více maskovat, aniž by z takového postupu pro spotřebitele vyplývala jakákoliv rozumná výhoda, ba naopak – postup jej činí o to zranitelnějším. V opačném případě by soud aproboval stav, kdy je podnikatelskému profesionálovi povoleno postupnými drobnými úpravami zavedených zvyklostí suspendovat pozornost a obezřetnost běžného spotřebitele a následně i možnost s obsahem ujednání nerušeně a dostatečně seznámit a být tak vždy o krok napřed oproti schopnosti soudů, respektive zákonodárného sboru chránit běžného spotřebitele před agresivními (predátorskými) technikami podnikatelů, zabezpečujících spotřebitelům elementární infrastrukturní služby, kterými uměle navyšují pohledávky o částky, které jsou pro nemalou část spotřebitelů doslova likvidační.

66. Je zřejmé, že možnosti dalších obdobných úprav formy ujednání jsou ne-li nekonečné, tak značně široké, a na ochranu spotřebitele nelze rezignovat jen proto, že podnikatel svůj nepoctivý záměr realizuje v postupných drobných, individuálně téměř bezvýznamných a nepostřehnutelných krocích a pro soudy je individuální posuzování těchto nároků náročné.

67. Žalobkyně tedy v projednávané věci neprokázala, že by ujednání o tom, že se jedná o smlouvu na dobu určitou s významnou smluvní pokutou pro případ předčasného ukončení závazku z důvodů, přičitatelných zavinění spotřebitele (odběratele), sjednala nepřekvapivým, jasným a srozumitelným způsobem. Ujednání soud považuje za přinejmenším neplatné dle § 1800 odst. 1 a tedy bez dalšího neúčinné dle 1812 odst. 2 (tj. k němuž se nepřihlíží i přes absenci procesní aktivity žalované). Proto k takovému ujednání soud nemůže přihlížet bez ohledu na to, že by smluvní pokutu v této výši bylo možno platně sjednat, a žalobu v rozsahu smluvní pokuty 20 442,86 Kč II. výrokem zamítnul. Ve zbytku I. výrokem rozsudku vyhověl.

68. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (62,84 %), soud jí tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení proti žalovanému – 25,68 %.

69. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze 4 a půl mimosmluvních odměn dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 3 340 Kč a pěti paušálních částek náhrad hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, s předžalobní výzvou (poloviční sazba, neboť neobsahuje právní posouzení věci), s podáním žalobního návrhu, s podáním úspěšného odvolání a s účastí na jediném jednání, které nepřesáhlo 2 hodiny trvání. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 201 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Za písemné vyjádření náhrada nepřísluší, neboť soud v obou výzvách avizoval, že doplnění nechť je učiněno až při jednání, v jednom případě i konstatoval zjevnou neúčelnost samostatného písemného podání (o kterém se žalovaný rovněž nedozví). Takové podání tak není účelně vynaloženým úkonem, je spíše odrazem praxe, kdy k jednání je vyslán substituující právní zástupce, který pravidelně nemá žádné vlastní podklady a případné procesní požadavky konzultuje telefonicky.

70. O obou lhůtách k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný je zjevně předlužen, čelí mnoha exekucím i dalším řízení, která typicky přinášejí finanční závazky a jeho platební možnosti v požadovaném rozsahu tak nic nenasvědčuje. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce splátkový kalendář, tedy nebyl shledán žádný, natož pak mimořádný důvod.

Poučení