20 C 45/2023 - 60

Rubrum

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem JUDr. Vítězslavem Plevou ve věci žalobce: Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o přiměřené zadostiučinění ve formě omluvy a zaplacení částky 35 000 Kč takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit částku 35 000 Kč a zaslat žalobci písemnou a vlastnoručně podepsanou omluvu ve znění: „Vážený pane [tituly před jménem] [jméno FO], tímto se Vám velice omlouvám za to, že jsem Vás ve výpovědi před policejním orgánem dne 25. 2. 2022 za svou osobu osočila bez jakýchkoli důkazů a křivě nařkla ze zavrženíhodného jednání vůči Vaší matce i po její smrti, z několikaletého pravidelného psaní urážlivých dopisů, ze slovní urážky Vaší matky, z nedovoleného vniknutí do jejího bytu, a že v téže výpovědi jsem Vás hrubě urážela, zejména výrazem lidská hyena. Svého jednání lituji.“, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 15 093,98 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal toho, aby žalovaná zaslala žalobci písemnou vlastnoručně podepsanou omluvu ve znění: „Vážený pane [tituly před jménem] [jméno FO], tímto se Vám velice omlouvám za to, že jsem Vás ve výpovědi před policejním orgánem dne 25. 2. 2022 za svou osobu osočila bez jakýchkoli důkazů a křivě nařkla ze zavrženíhodného jednání vůči Vaší matce i po její smrti, z několikaletého pravidelného psaní urážlivých dopisů, ze slovní urážky Vaší matky, z nedovoleného vniknutí do jejího bytu, a že v téže výpovědi jsem Vás hrubě urážela, zejména výrazem lidská hyena. Svého jednání lituji.“, a aby žalobci zaplatila částku ve výši 35 000 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná ve vysvětlení podaném policejnímu orgánu dne 25. 2. 2022 vědomě osočovala žalobce smýšlenými úmyslně nepravdivými tvrzeními, křivě ho nařkla ze zavrženíhodného jednání vůči jeho matce i po její smrti a hrubě ho urážela. Žalobce jako nepravdivé a difamující označil výroky žalované že 1) „nebyl schopen najít práci, což by pravděpodobně neměl mít problém práci sehnat“, 2) „začal babičku velice urážet, psal jí oficiální dopisy, kde jí nadával, a když si s ní naposledy volal, nazval ji starou sviní, tyto dopisy se opakovaly v pravidelných intervalech téměř několik let“, 3) „měl nedovoleně vniknout k babičce do bytu, když spala a nevědomky si všechny její věci nafotil“, 4) „žalobce je pravděpodobně ten nejhorší člověk, jakého jsem, kdy potkala“, 5) „to jak se v posledních letech choval k babičce se nedá nikdy odpustit“, 6) „se začal chovat jako šílenec, a z toho, co předvádí po její smrti, by se jí chtělo s odpuštěním zvracet“, 7) „dle jejího je ten člověk lidská hyena, nezvládla by ho popsat jinak“. K výroku 1) žalobce blíže uvedl, že se jedná o nepravdivé tvrzení, neboť žalovaná nemůže o žalobci ničeho vědět, protože ho několik let neviděla a neměla s ním žádný kontakt. K výroku 2) žalobce uvedl, že se jedná o nepravdivé, křivě osočující a nactiutrhačné tvrzení. Žalobce sice psal své matce dopisy, ale byly pouze čtyři v rozmezí jednoho roku a neobsahovaly žádné urážky či nadávky, pouze oprávněné výčitky. Telefonát, ve kterém měl nazvat svou matku starou sviní, se nikdy nekonal. K výroku 3) žalobce uvedl, že se jedná o reprodukci sdělení otce žalované, které je nepravdivé. K výroku 4) žalobce uvedl, že jelikož žalovaná žalobce viděla naposledy před 12 lety, kdy byla ještě nezletilá, nemůže o žalobci ničeho vědět a proto tento její výrok má žalobce dehonestovat. K výroku 5) žalobce uvedl, že se o svou matku do listopadu 2017 poctivě staral, pak ale došlo k oboustrannému přerušení kontaktů. Ze strany žalobce k tomu došlo z existenčních důvodů, ze strany matky žalobce z vlastní vůle. K výroku 6) žalobce uvedl, že jelikož se žalovaná s žalobcem dlouhodobě nestýká a nemůže vědět, jak se žalobce chová, jedná se o záměrné náctiutrhání, dehonestující, nepodložené a urážlivé pomluvy. K výroku 7) uvedl, že se jedná o vyloženou záměrnou hrubou urážku a bezpříkladný útok na důstojnost žalobce. Veškerá výroky proto žalobce považuje za nepravdivé a byly vyřčeny vědomě se záměrem žalované ovlivnit dědický spor a rozhodnutí policejního orgánu v neprospěch žalobce a se záměrem způsobit žalobci majetkovou újmu. Výroky žalované byly zjevně nadbytečné, neboť se orgán na žádné subjektivní názory žalované nedotazoval a žalovaná je pronášela z vlastní iniciativy. Žalobce se přitom s žalovanou 11 – 12 let nesetkal, neměl k ní žádné výhrady ani s ní neměl konflikt. Žalobce se také domnívá, že tyto výroky mohou být dále pronášeny v okruhu blízkých a známých žalované, což může uškodit pověsti žalobce v malém městě, kde dříve žalobce žil. Na základě výše uvedeného žalobci vznikla nemajetkový újma, a proto požadoval, aby žalovaná zaslala výše uvedenou omluvu a zaplatila žalobci částku ve výši 35 000 Kč jako náhradu za způsobenou újmu.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla, aby byla v plném rozsahu jako nedůvodná zamítnuta. Ve svém vyjádření uvedla, že na svých výrocích trvá, neboť neměla žádný důvod si něco vymýšlet. Výroky jsou její subjektivní pohled na vztah žalobce a babičky žalované. Žalovaná odpovídala na dotazy policejního orgánu dne 22. 2. 2022 prostřednictvím emailu, neboť jím byla sama oslovena. K výroku 1) blíže sdělila, že se jedná o informace, která má od svého otce, tj. bratra žalobce. K výroku 2) sdělila, že vycházela z dopisu žalobce adresového babičce, který byl plný agrese vůči její babičce. Žalobce chtěl od své rodiny pouze majetkový prospěch, a pokud mu nebylo vyhověno, byl velice vulgární až agresivní, což plyne z emailové komunikace mezi otcem žalované a žalobcem. K výroku 5) uvedla, že se jedná o její subjektivní názor na osobu žalobce.

3. Ve své replice žalobce uvedl, že žalovaná pronesla příslušné výroky bez toho, aby si je řádně ověřila a bez zmínky chování rodiny žalované vůči žalobci. Na druhou stranu žalobce uvádí, že jeho spor s matkou a spor s otcem žalované byl řešen separátně a žalované se toto nijak netýkalo, on sám neměl žádnou vůli ji do těchto sporů zatahovat. Vyjádření žalované soudu o tom, že žalobce sleduje pouze majetkový prospěch, žalobce považuje za další urážku.

4. Soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním a celkovému skutkovému závěru. Žalobce je strýcem žalované a žalovaná je jeho neteří. Žalobce a otec žalované byli účastníci dědického řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. [spisová značka], které skončilo dohodou mezi dědici. Zůstavitelkou byla matka žalobce a babička žalované. Ve sporné části pozůstalostního řízení odkázala notářka na civilní řízení, které doposud zahájeno nebylo. Výroky, které jsou předmětem tohoto řízení, žalovaná pronesla v rámci podání vysvětlení před policejním orgánem, který vedl trestní řízení na podnět žalobce, který nebyl spokojen s dělením pozůstalosti po zemřelé matce (důkaz: nesporná tvrzení).

5. Výroky byly proneseny tak, že dne 23. 2. 2022 žalovaná odpověděla prostřednictvím emailu na otázky orgánu činného v trestním řízení za účelem prověřování trestního činu neoprávněného opatření platebního prostředku, kdy podezřelou osobou byl otec žalované. Odpovědi žalované byly použity v úředním záznamu o podaném vysvětlení vyhotoveném dne 25. 2. 2022. Orgán činný v trestním řízení se dotázal žalované na vztah se zůstavitelkou, dále na vztah zůstavitelky s otcem žalované a s žalobcem, a zda si stěžovala na vzájemné neshody. Dále se dotázal, zda zůstavitelka za svého života něco rozdávala ze svého majetku a komu, kdo se o zůstavitelku staral a zda otec žalované bydlel se zůstavitelkou. V emailu pak žalovaná odpovídala popořadě na jednotlivé dotazy, přičemž v tomto kontextu pronesla jednotlivé výroky. Porovnáním textu emailu a vyhotoveného úředního záznamu dále plyne, že v úředním záznamu chybí úvodní věta, která dodává kontext sdělení žalované ve znění „hrozně ráda bych tento mail ponechala v čistě korektní rovině, bohužel v tomto případě se to prostě nedá“. Výroky o tom, že se žalobce chová jako šíleně (v úředním záznamu přepsáno tak, že žalobce se chová jako šílenec) a o tom, že žalobce si nebyl schopen sehnat práci, psal jí několik let oficiální dopisy, nazval jí starou sviní a nedovoleně vnikl do bytu zůstavitelky a vše si vyfotil, jsou uvozeny sdělením „nejsem si úplně jistá, jak to tenkrát bylo…“ (důkaz: email s datem 23. 2. 2022 s odpověďmi na otázky, fotokopie úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 25. 2.2022). Žalovaná měla informace o jednání žalobce od nejbližší rodiny a z dopisu žalobce ze dne 8. 6. 2019. Žalobce se dozvěděl o výrocích nahlédnutím do trestního spisu (důkaz: nesporná tvrzení).

6. Žalobce v dopisu ze dne 8. 6. 2019, který je adresován jeho matce, vyčítá zůstavitelce, že o něj přestala mít zájem, když potřeboval pomoc. Zůstavitelka jej odkopla a nesmyslně se nafučela, že za její svinský nevděk za ní sám nejezdí. Dle žalobce se v ní neozval kousek svědomí, aby mu nabídla symbolickou výpomoc a radši je uražená. Pokud je evidentně její přání obejít se bez žalobce, ten navrhuje, že u toho můžou zůstat (důkaz: dopis ze dne 8. 6. 2019).

7. Žalobce a žalovaná vystupují jako soukromé osoby. Mezi žalobcem a otcem žalované panují již několik let spory, žalobce měl rovněž komplikovaný vztah se svou matkou minimálně poslední tři roky. Bratři se zejména přeli ohledně financí matky, o tom, jakým způsobem se žalobce choval ke své matce, jakým způsobem a kdo se staral o matku. Žalobce dle elektronické korespondence s označením předmětu „Máma“ měl údajně své matce psát dopisy, kde jí nazýval starou sviní. Emailová korespondence s výše uvedeným předmětem obsahuje plno sarkastických až vulgárních výrazů obou adresátů. V posledním emailu ze dne 13. 6. 2017 žalobce nazývá otce žalované dementem, mimoněm, který by se měl léčit, tupcem a magorem. Další korespondence se týká rodinného pohřebního místa (důkaz: nesporná tvrzení, emailová korespondence mezi žalobce a [jméno FO] z 9. 6. 2017, 11. 6. 2017, 13. 6. 2017, 16. 6. 2017, 18. 11. 2021, 10. 5. 2023 a 11. 5. 2023).

8. Žalovaný ve věci podal podnět týkající se podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle ust. § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb. o některých přestupcích, kterého se měla dopustit žalovaná tím, že při podaném vysvětlení dne 25. 2. 2022 žalobce hrubě urazila na cti hrubou urážkou, zejména tím, že ho nazvala lidskou hyenu. Toto řízení bylo usnesením [právnická osoba] [adresa] č. j. MUSLANY/5265/2023/SO ze dne 24. 1. 2023 zastaveno s odůvodněním, že skutek, pro který je řízení vedeno není přestupkem. Výroky vyřčené žalovanou jsou hodnotícími soudy, které žalovaná pronesla na dotaz policejního orgánu (důkaz: usnesení [právnická osoba] [adresa] č. j. MUSLANY/5265/2023/SO ze dne 24. 1. 2023). Proti tomuto usnesení bylo podáno odvolání, které bylo zamítnuto jako nepřípustné, neboť bylo podáno neoprávněnou osobou, tj. žalobcem (důkaz: rozhodnutí Krajského úřadu pro Středočeský kraj č. j. 052211/2023/KUSK ze dne 14. 4. 2023).

9. Žalovaná byla před podáním žaloby upomínána k zaslání písemné omluvy ve lhůtě do 10 dnů od zaslání této výzvy. V dopise nebyla žalovaná upomínána k zaplacení částky 35 000 Kč (důkaz: předžalobní výzva).

10. Návrh na provedení důkazu dopisy žalobce adresovaných matce, výslechem [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], spisem sp. zn. 11 C 46/2023 vedeném u Okresního soudu v Kladně, spisem č. 13474/2022 vedeném Městským úřadem Slaný, žádostí o zaslání dokumentace ze dne 17. 3. 2023 a vyjádřením žalobce ze dne 19. 1. 2023 soud zamítl, neboť má za to, že veškeré rozhodné skutečnosti pro věc samou jsou s praktickou jistotou prokázány či vyvráceny a provedení dalších důkazů by bylo neúčelné a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.

11. Z důkazu listinou označenou žalobcem jakožto výňatek z dopisu [Anonymizováno] soud neučinil žádná skutková zjištění. Samotný důkaz je pouze přepis listiny založené v dědickém spisu bez příslušné datace či podpisu. Z důkazu dohodou ze dne 31. 1. 2018 soud neučinil žádná rozhodná skutková zjištění, neboť majetkové poměry žalobce v roce 2018 nejsou v tomto řízení skutečností rozhodnou pro věc samou. Pokud tento důkaz měl přinést kontext do jednání žalobce vůči jeho matce, pak toto není předmětem řízení. Předmětem řízení je jednání žalované včetně kontextu tohoto jednání.

12. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) ve znění účinném ke dni tvrzeného zásahu do práva na důstojnost, vážnost a čest.

13. Podle ust. § 2910 o.z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

14. Podle ust. § 81 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého (odst. 1). Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy (odst. 2).

15. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že nárok žalobce není důvodný. Pro vznik občanskoprávní odpovědnosti za způsobenou nemajetkovou újmu je zapotřebí splnit následující podmínky. První podmínkou je jednání škůdce, které v rozporu se zákonem zasahuje do osobnostních práv poškozeného, druhou je následek spočívající ve vzniku nemajetkové újmy odškodnitelné dle zákona a třetí je příčinná souvislost mezi posuzovaným jednáním a následkem.

16. V dané věci bylo jednání žalované spočívající v pronesení předmětných výroků před orgánem činným v trestním řízení nesporné, spornou byla skutečnost, zda tímto jednáním žalovaná porušovala zákon a neoprávněně zasáhla do osobnosti žalobce. Soudní praxe je ustálená v tom, že ne každé jednání, které je objektivně způsobilé zasáhnout do osobnosti člověka, je jednáním nezákonným, pokud zde převažuje významnější, závažnější a vyšší právní zájem. Tímto zájmem je především ústavní právo na svobodu projevu a to především výkon oprávněné kritiky či práva na informace, ale také rovněž přiměřené hájení chráněných zájmů, výkon subjektivního práva jako například vymáhání dluhu v nalézacím a exekučním řízení nebo výkon zákonem uložené povinnosti v podobě svědecké výpovědi (viz stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 13/2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.05.2012, sp. zn. 30 Cdo 3024/2011). Pro případ kritiky vyslovené na adresu druhé osoby je primárně nezbytné odlišit, zda toto tvrzení je skutkové nebo se jedná o hodnotící soud, popř. se jedná o hybridní výrok. Skutková tvrzení se opírají o objektivně existující realitu, kterou lze zjistit dokazováním. Uveřejněním pravdivé informace není v zásadě do práva na ochranu osobnosti zasaženo, pokud tato informace není soukromá, zveřejnění není vedeno zlým úmyslem a naplňuje obecný zájem veřejnosti na přístup k informacím. Naopak hodnotící soud vyjadřuje subjektivní názor tvůrce, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí na základě vlastních subjektivních kritérií. Hodnotící soud nelze jakkoli dokazovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006), avšak je nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. Hodnotící úsudek je chráněn tzv. presumpcí dovolené kritiky, když tato kritika nesmí vybočit z mezí přípustnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2573/2004 ze dne 15. 7. 2005). Hodnotící soud se nemusí vždy nutně zakládat na objektivně pravdivé informaci, ale vždy musí jít o informace důvěryhodné a založené na racionálním podkladu. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14 formuloval základní kritéria při posouzení, zda výrok překračuje výše uvedené mantinely. Především je třeba zkoumat povahu výroku, jeho obsah, formu, jaké je postavení kritizované osoby, zda se kritika týká soukromé či veřejné sféry, jak se kritizovaná osoba chovala, kdo výrok pronesl a v jaké situaci byl výrok pronesen. Soudní praxe přitom klade důraz nejen na použité výrazy a formulace, ale také celkový dojem s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k pronesení došlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 701/2011).

17. V posuzované věci soud aplikoval výše uvedená kritéria. Ve vztahu k povaze výroku dospěl k závěru, že výrok 1) je hybridního charakteru, neboť vyjadřuje, že žalobce nepracoval (faktické tvrzení) a zda byl či nebyl schopen si práci sehnat (hodnotící soud). Výroky 2), 3) jsou skutkovými tvrzeními o jednání žalobce vůči zůstavitelce a výroky 4), 5), 6), 7) jsou hodnotící soudy k osobě žalobce. Forma výroků je kultivovaná, nejvyšší míra expresivity je u výroku 7) (sousloví „lidská hyena“). Obě strany vystupovali jako soukromé osoby a kritika se týkala soukromé sféry a jednání žalobce, přičemž výroky byly proneseny na pozadí konfliktu o dědictví zůstavitelky mezi žalobcem a otcem žalované, na přímý dotaz veřejného orgánu k neshodám zůstavitelky s rodinou. Konflikt v rodině je přitom mnohaletý a v rámci komunikace mezi otcem žalované a žalobcem docházelo již dříve k hrubým urážkám a vyšší míře expresivity z obou stran. Nebylo zjištěno, že by se výroky dostaly do veřejného informačního prostoru, přičemž i sám žalobce se s výroky seznámil až nahlédnutím do trestního spisu.

18. Ke konkrétním okolnostem pronesení výroků je třeba zdůraznit, že nelze souhlasit s žalobcem v tom, že by snad jeho spor s otcem žalované neměl mít vliv na jednání samotné žalované. Žalovaná je dcerou [jméno FO], přičemž vzájemnou hrubost obou bratrů zcela oprávněně vnímá žalovaná osobně, neboť se jedná o nejbližší rodinu. V tomto kontextu je zcela pokrytecké pokud žalobce vyžaduje od žalované jednání na určité společenské úrovni a má úmysl vést žalovanou k odpovědnosti, ale sám ve shodné společenské disciplíně naprosto selhává. Notabene v situaci, kdy generačně starší členové rodiny (otec žalované a žalobce) by měli být pozitivním příkladem řešení konfliktů a měli by rodině (a potažmo celé společnosti) přinášet určitou životní moudrost, nadhled v majetkové oblasti při vědomí základní společenské hodnoty spočívající ve zdravých rodinných vazbách. Již z tohoto pohledu je žalobní nárok morálně nepřijatelný. Skutečnost, že žalovaná zcela důvodně pociťuje jednání žalobce negativně, plyne i z toho, že trestní řízení, ve kterém došlo k posuzovanému jednání, bylo zahájeno na podnět žalobce ve vztahu k otci žalované.

19. Další významnou okolností je skutečnost, že v řízení nebyl prokázán zlý úmysl žalované. Žalobce svá tvrzení o tom, že žalovaná vědomě lhala a cíleně chtěla žalovaného nepravdivě osočit a ovlivnit tak dědický spor a šetření policejního orgánu, založil na samotném jednání žalované. Dle žalobce žalovaná musela vědět, že říká nepravdu. K vnitřnímu vztahu žalované k proneseným výrokům ovšem soudu neoznačil jiné důkazy. Z provedených důkazu ovšem plyne pravý opak. Žalovaná spoléhala na informace od nejbližší rodiny, osobně měla možnost se seznámit s jedním z dopisů žalobce zůstavitelce a rovněž měla vědomost o tom, že žalobce inicioval trestní řízení proti jejímu otci. Tedy její důvěra v informace od nejbližších ohledně chování žalobce měla reálný podklad, přičemž již z dopisu ze dne 8. 6. 2019 lze usuzovat, že žalobce nechoval dostatečnou úctu ke své matce ve vztahu k užitým slovům (například „svinský nevděk“, „nafučela“) a převracel obecné společensky akceptované pravidlo, podle kterého jsou potomci odpovědni za výživu svých rodičů v jejich stáří, což je vyjádřeno rovněž zákonodárcem v ust. § 910 odst. 4 o.z. Žalovaná tedy neměla důvod zpochybnit i jiné získané informace, např. o nedovoleném vniknutí do bytu nebo o nazvání zůstavitelky „starou sviní“. Úmysl poškodit neplyne ani ze situace, ve které žalovaná výroky pronesla, neboť tak učinila na přímý dotaz veřejného orgánu ke vztahu zůstavitelky s žalobcem a neshodám v rodině. V rámci tohoto dotazu hodnotila chování žalobce. Informaci žalovaná sama nikterak nešířila a v rámci podaného vysvětlení své výroky uvedla větou vyjadřující vyšší míru spekulace a subjektivnosti daných tvrzení („nejsem si úplně jistá“, paraf. že nemůže vypovídat v čistě korektní rovině). Nařčení žalobce ze snahy ovlivnit dědický spor a postup orgánu činného v trestním řízení rovněž neplyne ze zjištěných skutečností, neboť dosud žádný civilní spor o dědické právo, který by bylo možno ovlivnit, neexistuje. Ve vztahu k policejnímu orgánu je pak toto tvrzení rovněž spíše nelogické, neboť prověřovanou skutečností bylo neoprávněné opatření platebního prostředku otcem žalované. Pokud by žalovaná byla skutečně vedena úmyslem ovlivnit výsledek policejního orgánu, její tvrzení by spíše směřovala k prověřované skutečnosti.

20. Ve vztahu k následku, tedy vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce, je nutno každý zásah hodnotit vždy objektivně, tedy vlastní subjektivní přesvědčení poškozené osoby o zásahu do osobnostní integrity v jejích očích není samo o sobě významné. Rozhodující je účinek, jakým je závadné jednání objektivně způsobilé působit na třetí osoby. Objektivní kritérium je pak uplatněno konkrétně k dané situaci a diferenciovaně ve vztahu k osobě poškozeného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012; sp. zn. 30 Cdo 3024/2011). V dané věci žalobce namítá zásah do své důstojnosti, cti a vážnosti. Čest vyjadřuje spíše vlastní vnitřní náhled člověka na ocenění sama sebe a jeho postoj k vlastním elementárním hodnotám a představám. Pojem vážnosti je spjat s uznáním člověka v jeho okolí, jeho postavením ve společnosti a významově se rovná termínu dobrá pověst, resp. dobré jméno člověka. Oba pojmy jsou vícevýznamové, vzájemně se překrývají a jsou pojmově spojeny s veřejným životem (viz Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014; §81). Pojem důstojnosti všeobecně překrývá různé aspekty lidského života včetně vážnosti a cti, přičemž závadným jednáním vůči druhému, které naruší důstojnost člověka, je i jednání, které nemusí mít žádné veřejné dopady pro poškozenou osobu. Naproti tomu zásah do cti či vážnosti člověka je pojmově vyloučen u závadného jednání, které nastalo mezi dvěma osobami a nemělo veřejný účinek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2669/2020). Přitom platí, že ne každý zásah do důstojnosti, vážnosti a cti je odškodnitelný dle zákona. Jednak je tomu tak proto, že člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést včetně běžných slovních útoků, projevů neúcty či obecně sporných tvrzení o své osobě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.07.2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019), neboť společnost nemůže být založena na liticiozním charakteru, tedy na myšlence, že každou nepravost lze odstranit a musí být odstraněna soudním řízením. Takový pohled na společnost nevyhnutelně vede k nedůvěře, neochotě podstoupit jakékoliv riziko veřejného života, neochotě veřejně pojmenovat jednotlivé nešvary a zakládá všeobecně negativní náladu a neochotu veřejné diskuze, ve které by některé názory či postoje nutně neobstály z podstaty věci. Dalším důvodem je fakt, že přiměřené zadostiučinění nemůže nikdy skutečně reparovat újmu vzniklou na osobnosti člověka. Samotné řízení je pouze formálním mechanismem, ve kterém je označena neoprávněná kritika či nepravda, čímž se veřejný orgán pokouší nastolit opětovný stav vážnosti a cti dané osoby v nejzávažnějších případech. Nejúčinnější odpovědí na neoprávněnou kritiku je ovšem samotné jednání poškozeného, který si bude počínat tak, že veřejnost sama posoudí kritiku jakožto neoprávněnou a nepravdivou nemající reálný podklad. Opravdová vážnost a čest totiž logicky neplyne ze soudního rozhodnutí ale z opakované zkušenosti společenství v interakci s danou osobou.

21. Vztaženo na projednávanou věc výše uvedené znamená, že výroky žalované nemohly objektivně zasáhnout do vážnosti a cti žalobce, neboť nebylo zjištěno, že by tyto výroky vstoupili do veřejného prostoru. Žalovaná je pronesla soukromě a to v rámci podání vysvětlení, přičemž žalobce musel vyvinout vlastní aktivitu, aby se o tomto dozvěděl. Na druhou stranu výroky mohly objektivně zasáhnout důstojnost žalobce. V tomto ohledu došlo k zásahu do důstojnosti žalobce striktně v rámci výkonu zákonem uložené povinnosti žalované, tedy podáním vysvětlení orgánu činného v trestním řízení a jedná se o zásah do osobnosti žalobce, který je nutným průvodním jevem výkonu zákonem uložené povinnosti. Zároveň je zřejmé, že orgán činný v trestním řízení je povinen podané vysvětlení prověřovat a určit relevanci pro další vývoj trestního řízení, tedy je zde přímý veřejný zájem na tom, aby osoba podávající vysvětlení nebyla paralyzována hrozbou civilní žaloby od osob, které z podaného vysvětlení vyjdou v negativním světle, a vypověděla vše, co může v budoucnu sloužit k vyšetření věci. Výjimkou z tohoto pravidla je právě exces osoby podávající svědectví (vysvětlení), typicky ve formě úmyslného trestného činu (analogicky stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 13/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 30 Cdo 1107/2006). Z tohoto pohledu je třeba posuzovat faktické výroky 1), 2) a 3) žalované. Žalovaná na přímý dotaz veřejnému orgánu vypověděla vše, o čem měla vědomost a nevybočila tak ze své zákonné povinnosti. Posouzení pravdivosti či nepravdivosti daných tvrzení bylo na samotném orgánu prověřujícím celou věc, přičemž v řízení nebyl prokázán úmysl žalované [právnická osoba] poškodit žalobce vědomou lží (viz výše). Soud se dále zabýval tím, zda žalovaná v rámci svých hodnotových soudů nepřekročila výše popsané hranice přípustné kritiky.

22. Výroky 4), 5), 6) vyjadřující negativní postoj žalované k žalobci a hodnotící jeho jednání jsou přiměřenou a oprávněnou kritikou chování žalobce. Objektivně nelze posuzovat, jaké jednání vede žalovanou k náhlému perorálnímu vyloučení tráveniny, stejně tak není možné změřit, jaké činy lze či nelze odpustit, nebo kdo je „nejhorší člověk“. Žalovaná má ústavně zaručené právo vyjádřit jakýkoliv subjektivní postoj vůči žalobci, pokud se tak děje slušnou a civilizovanou formou, což je v tomto případě splněno. Stejně i výraz, že se někdo chová šíleně, nepřekračuje snesitelnou míru vulgarity či nedůstojnosti ve společnosti. Žalobce v tomto nesouhlasí se samotným subjektivním hodnocením žalované, ovšem u hodnotového soudu je „pravdivost“ tvrzení irelevantní, neboť nespočívá v objektivních parametrech. Žalobce je povinen snést určitou míru kritiky, byť ji ze svého pohledu vnímá jako neoprávněnou či přehnanou. Hodnotové soudy žalované nedosahují potřebné intenzity pro vznik újmy odškodnitelné dle zákona. Výrok mající největší difamační potenciál, je bezesporu nazvání žalobce „lidská hyena“. V obecné rovině takový výraz sám o sobě skutečně představuje jednání v rozporu s ochranou osobnosti, neboť má objektivní potenciál snížit důstojnost, vážnost a čest člověka a je legitimní otázkou, zda bylo užití takového výrazu v podaném vysvětlení účelné a ospravedlnitelné. Na druhou stranu expresivita výrazu je pouze jedním z kritérií, přičemž soud přihlédl i k dalším okolnostem (viz výše), zejména pak k emotivní zainteresovanosti žalované k celé věci, která může vypůsobit (a to zcela oprávněně) objektivně přehnanou reakci při hodnocení chování žalobce.

23. Soud dospěl k závěru, že u hodnotících výroků 4), 5), 6) a 7) se žalovaná dopustila přípustné kritiky chování žalobce a tato kritika nevybočila z ústavních mantinelů a společensky přijatelného chování. Faktická tvrzení ve výrocích 1), 2) a 3) byla vyslovena při plnění zákonné povinnosti před veřejným orgánem zodpovědným za posouzení pravdivosti či nepravdivosti tvrzení, byla pronesena na dostatečném informačním podkladu, přičemž primárním cílem žalované nebylo hanobit či zneuctít osobu žalobce. Podrobným prokazováním pravdivosti výše uvedených faktických tvrzení by bylo řízení nehospodárně protahováno, přičemž případná skutková zjištění by nemohla mít vliv na jiné právní hodnocení věci.

24. Na základě výše uvedeného tak soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci měla plný úspěch žalovaná, a proto soud tomuto účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 15 093,98 Kč. Tyto náklady řízení se sestávají z nákladů právního zastoupení podle ust. § 9 odst. 4 a ust. § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu, dále jen „a. t.” z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž ve věci byly učiněny celkem 4 úkony právní služby podle ust. § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí věci, vyjádření ze dne 6. 12. 2023; porada s klientem; jednání dne 24. 1. 2024), dále z paušální náhrady hotových výdajů za 4 úkonů právní služby po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 a. t., náhrady cestovních výdajů ve výši 1 493,99 Kč podle vyhl. č. 467/2022 Sb. (náklady na cestovné na jednání soudu automobilem [Anonymizováno], reg. zn. [Anonymizováno] z [adresa] a zpět v celkové délce 194 km, kdy na cestu přísluší náhrada za spotřebované palivo při ceně 38,2 Kč za litr benzínu a náhradě za užití vozidla 5,6 Kč za km při spotřebě 5,5 l na 100 km) a z náhrady na promeškaný čas dle ust. § 14 odst. 1 a 3 a. t. za cestu k soudnímu jednání v celkové výši 600 Kč za 6 půlhodin. Soud nepovažoval za účelný úkon právní služby doplnění listinných důkazů žalované ze dne 11. 12. 2023 a 18. 1.2024, neboť žalované ničeho nebránilo v tom, aby uvedené listiny připojila ke svému vyjádření ze dne 6. 12. 2023, popř. je předložila při jednání. Nejedná se o samostatný úkon právní služby. Zástupkyně nebyla samostatným plátcem daně z přidané hodnoty v době vykonání jednotlivých úkonů. Zaplacení náhrady žalobci uložil ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., k rukám zástupce žalované dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení