27 Co 130/2024 - 104

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobce: Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupená advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o ochranu osobnosti o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24.1.2024, č.j. 20 C 45/2023-60, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 289 Kč, k rukám zástupkyně žalované do tří dnů od právní moci rozsudku

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) rozhodl Okresní soud v Kladně tak, že ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 35 000 Kč jakožto zadostiučinění za způsobenou majetkovou újmu a zaslat žalobci písemnou a vlastnoručně podepsanou omluvu ve znění: „Vážený pane [tituly před jménem] [jméno FO], tímto se Vám velice omlouvám za to, že jsem Vás ve výpovědi před policejním orgánem dne [datum] za svou osobu osočila bez jakýchkoli důkazů a křivě nařkla ze zavrženíhodného jednání vůči Vaší matce i po její smrti, z několikaletého pravidelného psaní urážlivých dopisů, ze slovní urážky Vaší matky, z nedovoleného vniknutí do jejího bytu, a že v téže výpovědi jsem Vás hrubě urážela, zejména výrazem [Anonymizováno]. Svého jednání lituji.“ Ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení, kdy procesně neúspěšnému žalobci uložil zaplatit žalované jejich náhradu ve výši 15 093,98 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované.

2. Žalobce se domáhal uvedených nároků s odůvodněním, že žalovaná ve vysvětlení podaném policejnímu orgánu dne [datum] jej měla vědomě osočovat smyšlenými, úmyslně nepravdivými tvrzeními, křivě ho nařknout ze zavrženíhodného jednání vůči jeho matce i po její smrti a hrubě jej urážet. Žalobce jako nepravdivé a difamující označil výroky žalované, že 1) „nebyl schopen najít práci, což by pravděpodobně neměl mít problém práci sehnat“, 2) „začal babičku velice urážet, psal jí oficiální dopisy, kde jí nadával, a když si s ní naposledy volal, nazval ji starou sviní, tyto dopisy se opakovaly v pravidelných intervalech téměř několik let“, 3) „měl nedovoleně vniknout k babičce do bytu, když spala a nevědomky si všechny její věci nafotil“, 4) „žalobce je pravděpodobně ten nejhorší člověk, jakého jsem, kdy potkala“, 5) „to jak se v posledních letech choval k babičce se nedá nikdy odpustit“, 6) „se začal chovat jako šílenec, a z toho, co předvádí po její smrti, by se jí chtělo s odpuštěním zvracet“, 7) „dle jejího je ten člověk [Anonymizováno], nezvládla by ho popsat jinak“ (dále též jen „předmětné výroky“). Dle žalobce byly předmětné výroky nepravdivé, hrubě jej urážející a zjevně nadbytečné, neboť se policejní orgán na žádné subjektivní názory žalované nedotazoval a žalovaná je pronášela z vlastní iniciativy. Žalobce měl za to, že byly vyřčeny vědomě se záměrem žalované ovlivnit dědický spor a rozhodnutí policejního orgánu v neprospěch žalobce a se záměrem způsobit žalobci majetkovou újmu. Žalobci tak vznikla nemajetková újma, pročež požadoval danou omluvu a částku 35 000 Kč jako náhradu za způsobenu újmu.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že nárok žalobce není důvodný. Soud prvního stupně se podrobně zabýval jednotlivými výroky, které v případě prvního výroku posuzoval jako výrok tzv. hybridního charakteru, výroky 2) a 3) jako skutková tvrzení, výroky 4) až 7) pak jako hodnotící soudy k osobě žalobce. Formu výroků shledal (ve většině případů) kultivovanou, ještě snesitelnou, s nejvyšší mírou expresivity u výroku 7). Při tomto hodnocení bral v potaz, že obě strany vystupovaly jako soukromé osoby, žalovaná předmětné výroky uvedla na přímý dotaz veřejného orgánu ke vztahům a neshodám zůstavitelky (babičky žalované a současně matky žalobce) s rodinou, nikoli veřejně. Žalovanou vyslovená kritika žalobce v návaznosti na tento dotaz se týkala jeho soukromé sféry a jednání žalobce, kdy předmětné výroky byly proneseny na pozadí konfliktu o dědictví zůstavitelky mezi žalobcem a otcem žalované. Konflikt v rodině je přitom mnohaletý a v rámci komunikace mezi otcem žalované a žalobcem docházelo již dříve k hrubým urážkám a vyšší míře expresivity z obou stran. Nebylo zjištěno, že by se výroky dostaly do veřejného informačního prostoru, přičemž i sám žalobce se s výroky seznámil až nahlédnutím do trestního spisu. Ke konkrétním okolnostem pronesení výroků soud zdůraznil, že nelze souhlasit s žalobcem v tom, že by snad jeho spor s otcem žalované neměl mít vliv na jednání samotné žalované. Žalovaná je dcerou [jméno FO], přičemž vzájemnou hrubost [Anonymizováno] [Anonymizováno] dle soudu zcela oprávněně vnímala žalovaná osobně, neboť se jedná o nejbližší rodinu. Důvodnost negativního vnímání jednání žalobce žalovanou plyne dále dle soudu i z toho, že trestní řízení, ve kterém došlo k posuzovanému jednání (předmětným výrokům), bylo zahájeno na podnět žalobce proti otci žalované. Soud dále zdůraznil, že v řízení nebyl prokázán žalobcem tvrzený zlý úmysl žalované. Tvrzení o vědomém lhaní žalobkyně a nepravdivém osočení žalobce cíleném k ovlivnění dědického řízení a šetření policejního orgánu žalobce založil (jen) na samotném jednání žalované, z provedených důkazů však dle soudu prvního stupně plyne pravý opak. Žalovaná spoléhala na informace od nejbližší rodiny, jimž neměla důvod nevěřit, osobně měla možnost se seznámit s jedním z dopisů žalobce zůstavitelce a rovněž měla vědomost o tom, že žalobce inicioval dané šetření policejního orgánu proti jejímu otci. Její důvěra v informace od nejbližších o chování žalobce tak měla dle soudu reálný podklad. Z dopisu žalobce matce ze dne [datum] lze dle soudu usuzovat, že žalobce k matce nechoval dostatečnou úctu (vyplývající z užitých výrazů, např. „[Anonymizováno]“) a převracel obecné společensky akceptované pravidlo, podle kterého jsou potomci ve smyslu § 910 odst. 4 o.z. odpovědni za výživu svých rodičů v jejich stáří. Žalovaná v daném kontextu neměla důvod pochybovat o jiné získané informaci, např. o nedovoleném vniknutí do bytu, nebo o nazvání matky žalobce (babičky žalované) „[Anonymizováno]“ [viz předmětné výroky 2) a 3)]. Úmysl poškodit žalobce neplyne ani ze situace, v níž žalovaná výroky pronesla, neboť tak učinila na přímý dotaz veřejného orgánu ke vztahu zůstavitelky s žalobcem a s otcem žalované a k neshodám v rodině, kdy v rámci své odpovědi hodnotila chování žalobce. Informaci žalovaná sama nijak nešířila, své výroky v rámci podaného vysvětlení uvedla větou vyjadřující vyšší míru spekulace a subjektivnosti daných tvrzení („nejsem si úplně jistá“, příp. s tím, že nemůže vypovídat v čistě korektní rovině). Snaha ovlivnit dědický spor a postup orgánu činného v trestním řízení, čímž argumentoval žalobce, ze zjištěných skutečností dle soudu také neplyne, neboť dosud žádný civilní spor o dědické právo, který by bylo možno ovlivnit, neexistuje. Ve vztahu k policejnímu orgánu pak soud poukázal na předmět daného šetření, kdy prověřovanou skutečností bylo (žalobcem tvrzené) neoprávněné opatření platebního prostředku otcem žalované. K žalobcem tvrzeným následkům předmětných výroků žalované soud uzavřel, že dané výroky nemohly objektivně zasáhnout do vážnosti a cti žalobce, neboť nebylo zjištěno, že by tyto výroky vstoupily do veřejného prostoru. Žalovaná je pronesla soukromě, a to v rámci podání vysvětlení, přičemž žalobce musel vyvinout vlastní aktivitu, aby se o nich dozvěděl. Na druhou stranu předmětné výroky mohly objektivně zasáhnout důstojnost žalobce. V tomto ohledu došlo k zásahu do důstojnosti žalobce dle soudu striktně v rámci výkonu zákonem uložené povinnosti žalované, tj. v rámci podání vysvětlení policejnímu orgánu (prošetřujícímu podnět žalobce). Jedná se tak o zásah do osobnosti žalobce, který je nutným průvodním jevem výkonu zákonem uložené povinnosti. Soud zdůraznil, že orgán činný v trestním řízení je povinen podané vysvětlení prověřovat a určit relevanci pro další vývoj trestního řízení, přičemž je zde přímý veřejný zájem na tom, aby osoba podávající vysvětlení nebyla paralyzována hrozbou civilní žaloby od osob, které z podaného vysvětlení vyjdou v negativním světle, a vypověděla vše, co může v budoucnu sloužit k vyšetření věci. Výjimkou z tohoto pravidla je jen exces osoby podávající svědectví (vysvětlení), typicky ve formě úmyslného trestného činu. Takový exces však soud v daném případě v předmětných výrocích neshledal. Při hodnocení faktických (skutkových, příp. hybridních) výroků 1) až 3) žalovaná dle soudu vypověděla vše, o čem měla vědomost, výroky byly vysloveny při plnění zákonné povinnosti před veřejným orgánem zodpovědným za posouzení jejich (ne)pravdivosti, byly proneseny na dostatečném informačním podkladu, v řízení nebyl prokázán úmysl žalované žalobce poškodit vědomou lží, či jej těmito výroky primárně hanobit či zneuctít. V případě vyslovených hodnotových soudů v rámci výroků 4) až 6), vyjadřujících negativní postoj žalované k žalobci, soud toto jednání posoudil jako (ještě) přiměřenou kritiku chování žalobce. Akcentoval přitom ústavně zaručené právo žalované vyjádřit jakýkoli subjektivní postoj vůči žalobci, děje-li se tak slušnou a civilizovanou formou, což měl za splněno. Žalobkyní použité výrazy hodnotil jako nepřekračující snesitelnou míru vulgarity či nedůstojnosti ve společnosti. Hodnotové soudy žalované tedy dle závěru soudu nedosahují potřebné intenzity pro vznik újmy odškodnitelné dle zákona. Zvlášť se pak soud zabýval posledním předmětným výrokem, který obecně měl nejvyšší difamační potenciál. Sám o sobě výraz označující jiného za [Anonymizováno] představuje dle soudu jednání v rozporu s ochranou osobnosti, a to právě pro jeho objektivní potenciál snížit důstojnost, vážnost a čest člověka. V souzeném případě však soud kromě (této výrazné) expresivity použitého označení přihlédl i ke všem dalším shora popsaným okolnostem, zejména pak k emotivní zainteresovanosti žalované k celé věci, jež mohla (dle soudu oprávněně) způsobit přehnanou reakci při hodnocení chování žalobce. Soud tak uzavřel, že u všech hodnotících soudů, tj. předmětných výroků 4) až 7), se žalovaná dopustila (s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem daného sporu) přípustné kritiky chování žalobce, nevybočující z ústavních mantinelů a společensky přijatelného chování. Z uvedených důvodů byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), a úspěšné žalované přiznána jejich plná náhrada.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání, následně doplněné dvěma doplňujícími podáními s rozvedením podrobného zdůvodnění. Namítal, že hrubé urážky, jichž se měla žalovaná vůči němu předmětnými výroky dopustit, nemohou být kryty plněním její zákonné povinnosti vypovídat. Zdůrazňoval, že vyšetřovací orgán se žalované neptal na její subjektivní názor na žalobce, žalovaná šla ve svém písemně podaném vyjádření nad rámec položených otázek a dopustila se osobních hodnocení, pro žalobce urážlivých, a nadto vypovídala o věcech, o nichž sama nemohla spolehlivě vědět. Soudu prvního stupně vytýkal, že se nezabýval věcným hodnocením důkazů, které žalobce předložil, zejména obsahem dopisů mezi žalobcem a jeho bratrem – otcem žalované, a že nepřipustil k důkazu dopisy, které žalobce své matce, babičce žalované, zasílal. Dle žalobce jejich obsah svědčí proti tvrzení žalované o tom, že po několik let v těchto dopisech babičku urážel. Zdůrazňoval, že dopisy byly pouze čtyři a byly odeslány v průběhu necelého jednoho roku, v jejich obsahu žádné urážky nebyly. Žalobce měl za to, že soud prvního stupně postupoval zaujatě, pokud se zabýval pouze příčinami předmětných výroků na straně žalované, nikoli již tím, proč žalobce postupoval vůči babičce (své matce) tak, jak postupoval. Právo na subjektivní pocity tak přiznal pouze žalované. Dle žalobce soud nesprávně postupoval také v tom, pokud přihlížel k emotivnímu rozpoložení žalované v souvislosti se vztahem k jejímu otci, když tento vztah (sice žalovanou v rámci její obrany zmiňovaný) soud v průběhu řízení nijak nekomentoval, a zmínil jej až v rozsudku. Navrhoval doplnění dokazování o první dopis, který zasílal své matce a který navrhoval k důkazu již v průběhu řízení před soudem prvního stupně. V druhém doplnění svého odvolání žalobce podrobně polemizoval s jednotlivými body z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a vyjadřoval svůj nesouhlas s jeho závěry a hodnocením věci. Navrhoval změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě bude vyhověno, popř. bude zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.

5. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně. Připomínala, že předmětné výroky byly proneseny nikoli veřejně, ale při plnění občanské povinnosti, kdy vypovídala na výzvu Policie ČR. Způsob hodnocení chování a osobnosti žalobce byl dán jejími subjektivními pocity k celé záležitosti, kdy vycházela z informací o žalobci a také z možnosti přečíst si jeho dopis babičce a korespondenci žalobce a otce žalované (jeho bratra). Měla za to, že její tvrzení jsou podložena důkazy a hodnotící výroky, kritika žalobce, nevybočila z mezí společensky přijatelných mantinelů. Navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. a i po doplnění dokazování podle § 213 odst. 4 o.s.ř. shledal odvolání žalobce nedůvodným.

7. Z dodatečně provedeného důkazu předloženého žalobcem - jeho dopisu adresovaného jeho matce a datovaného [datum], který měl být dle vyjádření žalobce prvým dopisem, jenž své matce zaslal, o kterýchžto dopisech se žalovaná v rámci předmětných výroků vyjádřila tak, že měly být vůči její babičce urážlivé, což žalobce zpochybňoval, se podává, že žalobce v daném dopise vyčítá své matce neposkytnutí finanční pomoci v situaci, kdy to potřeboval. V následných dvanácti odstavcích jí v této souvislosti odůvodňuje, proč za ní přestal jezdit. Celkové vyznění dopisu působí jako velmi důrazná a hořká výčitka za nedostatek pomoci a zájmu, zejména při opakovaném srovnávání chování matky žalobce k jiným osobám a při připomínání předchozí pomoci poskytnuté jí žalobcem. Pro silný, drsně vyčítavě útočný tón však též vyznívá způsobem, který mohl být vnímán adresátkou, a to i s ohledem na vzájemný vztah matky a syna, jako přinejmenším neuctivý a znevažující, či i přímo urážlivý. Tento způsob vyznění plyne především z žalobcem v daném dopise používaných obratů jako: „žiješ v bláhovém domnění…, trochu Ti to upřesním, když jsi na to nepřišla sama“, „jsi mi bezohledně odmítla jakoukoli výpomoc“, „Tvá neustálá celoživotní prohlašování…se takto nakonec ukázala jako pouhé líbivé a pokrytecké balamucení“, „najednou údajně nejsi povinna se mi zpovídat“, „jiné jsi nechávala disponovat všemi svými penězi…a ještě jim pomáhala podvádět erár“, „jsi mi k tomu ještě sprostě lhala“, „odbyla jsi to posupným mlčením“, „neumíš uznat, že v něčem nemáš pravdu“, „ses usvědčila ze lži“, „žes mi sprostě odepřela i těch blbých 800 Kč za mé knihy“, „usvědčila ses opět ze lží“, „ses akorát trapně a uboze nafučela…nabubřele čekáš, že se poníženě dostavím“, „jsem sklidil takovýhle černý nevděk“, „místo náznaku vděčnosti a ochoty i mně aspoň něco málo dodatečně vynahradit, když jsem se sám ocitl v nouzi, jsem se tak dočkal jen trapných lží a výmluv a rozhořčení, že si vůbec dovoluju obtěžovat…“, „jsi… ani neráčila přemoci svou nadutost a pozvat mě aspoň na vánoce…“.

8. Odvolací soud v souvislosti s námitkou žalobce, že soud prvního stupně přiznal „právo na subjektivní pocity“ pouze žalované a že se zabýval pouze příčinami předmětných výroků na straně žalované, nikoli již příčinami chování žalobce vůči jeho matce (babičce žalovaného), zdůrazňuje, že v rámci daného civilního řízení není úkolem soudu posuzovat a hodnotit veškerou historii rodinných vztahů účastníků a zjišťovat za tím účelem, kdo se kdy zachoval vůči komu nehezky, a jaké jsou případně prapůvodní příčiny zjevně narušených vztahů žalobce a jeho zbývající rodiny. Předmětem tohoto soudního řízení je posouzení toho, zda předmětné výroky žalované, které uvedla ve svém písemném vysvětlení, zasílaném e-mailem Policii ČR v rámci odpovědí na písemné otázky zaslané rovněž e-mailem žalované, zasáhly do osobnostních práv žalobce, a pokud ano, zda představují neoprávněný zásah, jehož intenzita opodstatňuje poskytnutí ochrany ve smyslu soudem prvního stupně správně aplikované právní úpravy obsažené zejména v § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Zejména vyslovené hodnotící soudy žalované jsou pak ze své povahy výsledkem jejího subjektivního vnímání osoby žalobce, přirozeně ovlivněného i náhledem a vztahem ostatních blízkých osob žalované. V případě posuzovaných hodnotících soudů se tak nejedná o to, že by právo na subjektivní pocity bylo přiznáváno pouze žalované, a nikoli žalobci. Podstatným však, s ohledem na předmět řízení, bylo v jejich případě to, zda napadené výroky žalované povahy hodnotících soudů nepřekročily meze akceptovatelné přiměřenosti a nebyly samoúčelné a zcela bez reálného skutkového základu. Okolnost, zda se ve svých úsudcích ohledně žalobce žalovaná případně mýlila, neboť do detailů neznala historii vztahů žalobce a její babičky, nebyla rozhodující.

9. Soud prvního stupně v daném případě učinil na základě provedeného dokazování dostatečná skutková zjištění, dále doplněná v rámci odvolacího řízení o obsah shora uvedeného dopisu žalobce, kdy tato dodatečná zjištění neměla vliv na správnost soudem prvního stupně učiněných závěrů. Naopak, jak uvedeno výše, i odvolací soud, aniž by se vyjadřoval k příčinám (opodstatněnosti obsažených výčitek žalobce) tohoto dopisu, má za to, že použitý způsob vyjadřování a obsah (i tohoto) dopisu lze považovat (ve vztahu k matce žalobce) za neuctivý, až urážlivý. Pokud žalobce tímto dopisem hodlal prokazovat, že dané dopisy, o nichž se žalovaná v předmětných výrocích zmínila, neobsahovaly žádné urážky babičky, svědčí dotčený dopis o opaku. I z tohoto úhlu pohledu tak lze považovat hodnotící soudy žalované za nepostrádající určitý reálný skutkový základ.

10. Soud prvního stupně srozumitelně a podrobně vysvětlil, jakými pravidly se řídí posuzování hmotněprávní odpovědnosti za způsobenou nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku zásahu do osobnostních práv člověka a odvolací soud v daném směru na vyčerpávající obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, včetně odkazů na přiléhavou judikaturu soudů, odkazuje. Správně v daném případě přihlížel k tomu, že předmětná tvrzení žalovaná vyslovila v rámci plnění své povinnosti podání vysvětlení na výzvu policejního orgánu v souvislosti se šetřením podnětu žalobce podaného proti otci žalované v souvislosti s neshodami v dědickém řízení po zemřelé matce žalobce (a jeho bratra – otce žalované). V této souvislosti též správně zdůraznil, že případný zásah do důstojnosti žalobce nelze právě s ohledem na to, že výroky byly vysloveny v rámci podání tohoto požadovaného vysvětlení, považovat za neoprávněný, neboť se jednalo (při podání vysvětlení) o plnění zákonem uložené povinnosti, přičemž v rámci daných výroků nedošlo k excesu na straně žalované. Nebyl zjištěn její zlý úmysl, tedy, že by žalovaná, jak tvrdil žalobce, „vědomě lhala“ a chtěla předmětnými výroky žalobce nepravdivě osočit a škodit mu. Žalovaná vypověděla v souvislosti se vznesenými dotazy vše, o čem měla vědomost, vycházela při tom z informací od nejbližší rodiny (otce, babičky), případně z osobní zkušenosti či znalosti jednání žalobce, a to z obsahu jednoho z dopisů, který žalobce své matce psal, i z osobní zkušenosti týkající se jednání žalobce vůči jejímu otci (včetně jednání po smrti babičky, v souvislosti s neshodami bratrů ohledně pozůstalosti). Důvěra v informace, které podávala, takto měla reálný podklad. Při posuzování hodnotících soudů žalované v rámci předmětných výroků bylo přihlédnuto i k emoční zainteresovanosti žalované, jíž byl znám vyhrocený vztah žalobce s babičkou a jejím otcem, zjevný jak z předkládané emailové komunikace obou bratrů, tak i z té skutečnosti, že žalovanou podávané vysvětlení bylo důsledkem postupu žalobce, který dával podnět k zahájení trestního řízení, resp. šetření proti otci žalované.

11. Odvolací soud se přitom neztotožnil s námitkou žalobce, že žalobkyně šla v rámci předmětných výroků nad rámec pokládaných otázek, když na její subjektivní hodnocení žalobce se jí nikdo neptal. Dotaz, na který žalovaná odpovídala, směřoval na vztah babičky s jejím otcem a s žalobcem. Připojené subjektivní hodnocení osoby žalovaného žalobkyní s tímto dotazem nepochybně souvisí a dokresluje subjektivní podání žádané informace žalované o daném vztahu. Subjektivní charakter svého popisu přitom žalovaná v rámci svých odpovědí nikterak neskrývala, ba naopak zdůraznila svou zaujatost tím, že výslovně uvedla, že popisu „v čistě korektní rovině“ není schopna. Nejistotu ohledně uváděných skutkových tvrzení pak žalovaná rovněž, jak opět správně poznamenával soud prvního stupně, jasně vyjádřila v návětí k podávaným informacím, kdy uváděla „nejsem si úplně jistá, jak to tenkrát bylo…“. Okolnost, že předmětné výroky žalované nevyznívají pro žalobce příznivě, a nejsou zejména v částech obsahujících hodnotící soudy neutrální, neznamená sama o sobě, že by jimi došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Jak již uzavřel soud prvního stupně, skutková tvrzení žalované vycházela z informací, které žalovaná zčásti měla od nejbližší rodiny, a neměla tak důvod jim nevěřit, anebo z její vlastní zkušenosti. Případné nepřesnosti, např. o době, po níž měl žalobce babičce žalované zasílat dle jejího hodnocení urážlivé dopisy, nebyly podstatné, jednalo se o marginálie. Určitý reálný podklad však dotčené výroky měly. V této souvislosti odvolací soud podotýká, že rozhodovací praxe v zásadě vychází též z toho, že u sdělení majících povahu skutkových tvrzení je třeba při posuzování jejich potenciálu zasáhnout do práv jiné osoby vyjít z toho, že pravdivost sdělení se posuzuje s přihlédnutím k celkovému kontextu, a neklást na ně nereálné požadavky na absolutní soulad s objektivním stavem (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2491/2022 ), každé zjednodušení (či zkreslení) nemusí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2540/2021, ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2105/2022). Obdobně výroky žalované obsahující hodnotící soudy vycházely ze znalostí a informací žalované o vztazích v rodině. Vyhrocená expresivita některých těchto hodnotících soudů, zejména pokud se týká výroku 7), pak odpovídala i obdobně vyhroceným vzájemným vztahům též mezi žalobcem a otcem žalované, jak se podávalo také z obsahu jejich vzájemné komunikace, taktéž zmiňované již soudem prvního stupně (viz bod 7. a 18.). V této souvislosti odvolací soud podotýká, že neodpovídá odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně výtka žalobce, že se soud věcně nezabýval a nijak nehodnotil korespondenci žalobce s jeho bratrem. Soud prvního stupně k dané komunikaci zjevně přihlížel, její projevy hodnotil jako vzájemnou hrubost obou bratrů, kterou pak žalovaná oprávněně vnímala osobně, neboť se jedná o nejbližší rodinu. To, že se soud více do detailů danou komunikací bratrů nezabýval, nebylo významné, neboť tato komunikace a výroky v ní obsažené nebyly předmětem uplatněného nároku, ale pouze dokreslovaly hloubku narušení vzájemných rodinných vztahů a používaný způsob vyjadřování žalobce a otce žalované v rámci rodinné komunikace.

12. Po právní stránce soud prvního stupně správně předmětnou věc posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (srov. § 3028 o.z.).

13. Podle § 81 odst. 1 o.z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

14. Podle § 81 odst. 2 o.z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

15. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno, nebo aby byl odstraněn jeho následek.

16. Podle § 2894 odst. 2 o. z. nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

17. Podle § 2951 odst. 2 o.z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

18. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

19. Ustanovení shora citovaného § 81 odst. 1 o.z. obsahuje generální klauzuli, podle které je chráněna osobnost člověka, včetně všech jeho přirozených práv, a každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Ve druhém odstavci tohoto ustanovení je obsažen demonstrativní výčet některých chráněných hodnot osobnosti člověka. Ustanovení § 82 o. z. pak zajišťuje každému možnost domáhat se ochrany proti různorodému spektru možných neoprávněných zásahů do jeho osobnostních práv.

20. Pro vznik odpovědnostního nároku z titulu ochrany osobnosti je nutná existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu. Musí se jednat o neoprávněný, resp. protiprávní zásah. Neoprávněným zásahem je takový zásah, který je v rozporu s objektivním právem. Mezi neoprávněným zásahem a porušením (ohrožením) osobnostních práv žalující osoby musí být dána příčinná souvislost, přičemž veškeré tyto předpoklady musí být naplněny kumulativně.

21. Odvolací soud v daném případě shrnuje, že žalobce se domáhal uplatněného nároku z titulu ochrany osobnosti pro tvrzený zásah do jeho osobnostních práv, k němuž mělo dojít předmětnými výroky žalované, podanými v rámci požadovaného vysvětlení při šetření vedeném Policií ČR k podnětu žalobce proti otci žalovaného. Již tato okolnost dle odvolacího soudu v daném případě vylučuje protiprávnost případného zásahu žalované do osobnostních práv žalobce, zejména jeho důstojnosti, případně vážnosti a cti, k němuž mohlo vyslovením předmětných výroků dojít. Podáním daného vysvětlení žalobkyně plnila zákonem stanovenou povinnost. Nikterak veřejně tato tvrzení nešířila, a jejich dosah vůči třetím osobám byl omezen způsobem a účelem jejich podání (v rámci dotčeného spisu Policie ČR, provádějící předmětné šetření). Exces žalobkyně, úmyslné uvedení nepravdy o žalobci s cílem mu škodit v rámci skutkových tvrzení, či hodnotící soud překračující ještě akceptovatelnou mez nebyl v daném případě (s přihlédnutím ke všem zjištěným konkrétním okolnostem věci) ani odvolacím soudem shledán.

22. S ohledem na uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně rovněž věcně správného nákladového výroku, kdy pro stručnost se odkazuje na podrobné odůvodnění soudu prvního stupně.

23. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto dle § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a procesně plně úspěšné žalované byla proti neúspěšnému žalobci přiznána jejich plná náhrada ve výši zaokrouhleně na celé koruny 8 289 Kč. Uvedené náklady sestávají z 2 x odměny advokáta za 2 úkony právní služby v odvolacím řízení (1. vyjádření k odvolání žalobce, 2. účast u jednání odvolacího soudu) po 3 100 Kč, 2 x náhrady hotových výdajů po 300 Kč, náhrady za promeškaný čas na cestě k jednání soudu a zpět na trase [adresa] dne [datum] v rozsahu 4 půlhodin po 100 Kč, náhrady cestovného 1 089 Kč za použití vozidla na uvedené cestě tov.zn. automobilem Škoda Karoq, reg. zn. 7 AP3148, o průměrné spotřebě 5,7 l/100 km, při vyhláškové ceně paliva (BA 95) 38,20 Kč/1 l a paušální základní náhradě 5,60 Kč/1 km (vyhl. č. 398/2023 Sb.), to vše dle § 7, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 g), k), § 13 odst. 1, 4, § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, a § 137 odst. 1, 3 o.s.ř. Náhrada nákladů odvolacího řízení byla přiznána k rukám zástupkyně žalované, advokátky, dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. a ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení dle § 160 odst. 1 o.s.ř.