20 Co 126/2024 - 1247

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudkyň JUDr. Renaty Hertlové a JUDr. Andrey Borovičkové Ph.D. ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] jednající [Jméno žalované], sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 10. 2023, č. j. 25 C 100/2016-1154, ve znění usnesení ze dne 29. 4. 2024, č.j. 25 C 100/2016-1183 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 420 078 Kč potvrzuje a dále se v tomto výroku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 274 961 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Náklady řízení státu nese Česká republika.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů 288 075 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobci 790 372,60 Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně 709 627,40 Kč s příslušenstvím zamítl, žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 7 956 Kč a oběma účastníkům uložil povinnost nahradit náklady řízení České republice, žalobci ve výši 2 836,53 Kč a žalované ve výši 1 334,84 Kč. Žalobce se před změnou žalobu domáhal zaplacení 500 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu vznikla nesprávným úředním postupem při exekuci, vedené soudní exekutorkou [tituly před jménem] [jméno FO] pod sp. zn. [spisová značka] vyklizením povinného [jméno FO] z domu otce žalobce na adrese [adresa], spočívajícím ve vyklizení žalobce spolu s jeho matkou a sestrou bez exekučního titulu. Usnesením ze dne 26. 5. 2021 soud I. stupně připustil rozšíření žaloby o 1 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady újmy na zdraví, vzniklé žalobci z téhož nesprávného úředního postupu.

2. Zamítavé rozsudky soudu I. stupně ze dne 28. 6. 2017, č.j. [spisová značka], a ze dne 7. 2. 2018, č.j. [spisová značka], byly zrušeny usneseními odvolacího soudu ze dne 23. 11. 2017, č.j. [spisová značka], a ze dne 21. 1. 2019, č.j. [spisová značka]. Odvolací soud dovodil existenci objektivní odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup soudní exekutorky vzhledem k tomu, že exekuční titul nesměřoval vůči žalobci, který dům neužíval na základě nájemního práva povinného, ale na základě rodinně právního vztahu k oprávněnému (otci žalobce) a příčinnou souvislost tvrzené nemajetkové újmy s tímto nesprávným úředním postupem. Rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č.j. [spisová značka], soud I. stupně žalobě vyhověl co do 8 000 Kč s příslušenstvím náhrady nemajetkové újmy a ve zbývajícím rozsahu ji zamítl. Odvolací soud usnesením ze dne 11. 2. 2021, č. j. [spisová značka], tento rozsudek zrušil mimo jiné proto, že soud I. stupně nepřipustil rozšíření žaloby o náhradu újmy na zdraví, ačkoliv výsledky dosavadního řízení, zaměřené především na prokázání nesprávného úředního postupu a příčinné souvislosti s újmou na straně žalobce, mohly být podkladem i pro řízení o náhradu za vytrpěné bolesti (bolestné) a náhradu za ztížení společenského uplatnění (ZSU).

3. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, popsaných v odstavcích 11. až 34. napadeného rozsudku, a nárok žalobce posoudil podle § 1 odst. 1, § 2, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1, § 26, § 31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (náhradový zákon), za užití § 52 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád, dále jen ex. ř.) ve spojení s § 341 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.), a judikatury Nejvyššího soudu. Uzavřel, že soudní exekutorka se při vyklizení žalobce dne 22. 4. 2015 z domu na adrese [adresa], dopustila nesprávného úředního postupu, když ho vyklidila, ačkoli neodvozoval své právo k nemovitosti od osoby povinného, ale od souhlasu svého otce, který byl vlastníkem domu a zároveň oprávněným v exekuci. Žalobce mohl být z domu vystěhován jen v případě, kdyby jej užíval na základě práva povinného a tuto skutečnost byla soudní exekutorka (její vykonavatel) při provedení exekuce povinna postavit najisto, což se nestalo a vykonavateli nebylo jasné, proč se žalobce v nemovitosti zdržuje. Spolu se žalobcem byla vyklizena i jeho matka a sestra, rodinné vztahy rodičů žalobce byly v době vyklizení nemovitosti napjaté a vyhrocené. Nesprávným úředním postupem soudní exekutorky byla žalobci způsobena nemajetková újma, spočívající ve stresu z náhlé změny a opuštění domova, vystěhování bylo pro něj šokem, narušilo jeho soukromí a dramaticky změnilo jeho život po všech stránkách k horšímu. Vyklizení žalobce citelně psychicky zasáhlo, změnilo jeho chování a narušilo jeho zdraví (viz níže). Žalobce měl do doby vyklizení k dispozici luxusní nemovitost s vnitřním bazénem, hernou a velkým prostorem, který stabilně obýval od narození a byl spolu s matkou a sestrou vyklizen do malého bytu. Jeho újmu zhoršovalo i to, že soudní exekutorka se nesprávného úředního postupu dopustila úmyslně po dohodě s otcem žalobce a následně se své pochybení snažila zakrýt vytvářením falešných důkazů a manipulací se spisem, přičemž neprojevila žádnou lítost, jak bylo prokázáno v řízení, vedeném sestrou žalobce pod sp. zn. [spisová značka]. Soud I. stupně ohodnotil zásah do osobní sféry žalobce obdobně jako to učinil odvolací soud v případě jeho sestry, částkou 10 000 Kč za narušení soukromí, částkou 50 000 Kč za újmu způsobenou šokem z náhlého, nečekaného, nuceného, rychlého a nevratného vystěhování z domu při velmi vypjaté atmosféře, kterou s ohledem na zvýšení intenzity újmy z důvodu vědomě nezákonného postupu soudní exekutorky zvýšil o 100 000 Kč, částkou 50 000 Kč za zásah do rodinného života a porušení práva na nedotknutelnost obydlí s navýšením o 50 000 Kč, neboť zjištění veškerých skutečností o exekuci musel nést žalobce i jeho sestra velmi úkorně, a částkou 100 000 Kč, kompenzující podstatné a nenávratné snížení standardu bydlení. Zdůraznil, že ze strany soudní exekutorky se jednalo o úmyslné zvlášť závažné a odsouzeníhodné jednání, které nelze ve společnosti tolerovat. Preventivně-sankční funkci peněžité náhrady tak odpovídá částka, která by odrazovala orgány veřejné moci od takovéhoto protiprávního jednání a současně účinně vyvážila a zmírnila nepříznivé následky nezákonného zásahu do ústavně zaručených poškozeného. Z tohoto důvodu odvolací soud (v případě sestry žalobce) zvýšil zadostiučinění o 120 000 Kč, čímž vyčerpal žalovanou částku 480 000 kč. Soud I. stupně dospěl k závěru, že míra zásahů do osobní sféry žalobce a jeho sestry je srovnatelná, a tudíž se žalobcem požadovaná částka 500 000 Kč jeví odpovídajícím zadostiučiněním.

4. Soud I. stupně dále dovodil, že uvedený nesprávný úřední postup soudní exekutorky vedl i k újmě na zdraví, neboť vyvolal u žalobce akutní reakci na stres, která přecházela v [diagnóza], [diagnóza], [diagnóza] a sociální stažení, a žalobce musel podstoupit dlouhodobou zdravotní léčbu, během níž mu byla nasazena antidepresiva. Žalobce požadoval 30 000 Kč z titulu bolestného a 970 000 Kč z titulu ztížení společenského uplatnění. Soud I. stupně konstatoval, že zdravotní stav žalobce se podle znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ustálil až v září 2018 a žalobce navrhl rozšíření žaloby v podání ze dne 29. 10. 2019, proto není jeho nárok na náhradu škody na zdraví promlčený. Náhrada za újmu na zdraví je samostatným nárokem ve smyslu § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), a žalobce jej uplatnil ve tříleté promlčecí lhůtě. Podmínky vzniku odpovědnosti státu podle tohoto ustanovení byly splněny, v řízení bylo prokázáno porušení povinnosti státu v podobě nesprávného úředního postupu, vznik škody na zdraví žalobce a příčinná souvislosti mezi nimi. Výše náhrady bolestného 15 411,60 Kč a ztížení společenského uplatnění (ZSU) 274 961 Kč je podložena závěry znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce [tituly před jménem] [jméno FO], v tomto rozsahu proto soud I. stupně žalobě o náhradu škody na zdraví vyhověl a ve zbývajících rozsahu ji zamítl. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů řízení úspěšnější žalované a podle výsledků řízení oba účastníky zavázal k náhradě nákladů řízení státu, žalobce v rozsahu 68 % (2 836,53 Kč) a žalovanou ve výši 32 % (1 334,84 Kč).

5. Proti rozsudku podali včasné odvolání oba účastníci řízení. Žalobce napadl zamítavý výrok rozsudku s přesvědčením, že mu náleží vyšší náhrada újmy na zdraví. Poukázal na to, že v řízení byly provedeny dva znalecké posudky a soud I. stupně nevzal v úvahu závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO]. Z výslechu [tituly před jménem] [jméno FO] vyplynulo, že rozdíly ve výsledcích jsou dány časem šetření, když pro duševní onemocnění je typické kolísání stavu, a odlišně zvoleným způsobem hodnocení – hodnocení pomocí kvalifikátoru 1 až 4 oproti procentuálnímu hodnocení, které znalec [tituly před jménem] [jméno FO] považoval za přesnější, oba způsoby však metodika umožňuje. Znalecký posudek mimo to představuje jenom vodítko pro určení konečné výše náhrady a soud I. stupně neměl automaticky přijmout částku, vyčíslenou v posudku. Soud I. stupně nezohlednil okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 2957 o. z., podle něhož je třeba přihlížet zejména k úmyslnému způsobení újmy, což nezákonné exekuční vystěhování žalobce splňuje. Žalobce dále brojil proti výroku o náhradě nákladů řízení s přesvědčením, že mu podle § 142 odst. 3 o. s. ř. náleží plná náhrada nákladů řízení za každý ze tří uplatněných nároků, s nimiž byl částečně úspěch. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadené části zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná se odvolala proti vyhovujícímu výroku rozsudku ohledně 100 000 Kč na náhradě nemajetkové újmy a ohledně náhrady újmy na zdraví ve výši 270 372,60 Kč. Namítla, že částku 400 000 Kč s příslušenstvím, kterou žalobci na základě napadeného rozsudku vyplatila, považuje za dostatečnou a odpovídající prokázané nemajetkové újmě. Vycházela ze srovnání s případem sestry žalobce, které byla pravomocně přiznána náhrada nemajetkové 480 000 Kč, a matky žalobce, jíž bylo naposledy přiznáno zadostiučinění ve výši 500 000 Kč. Žalobce však utrpěl ze všech tří rodinných příslušníků, zasažených exekucí, nemajetkovou újmu v nejmenším rozsahu, jak se podává z jeho vlastní výpovědi i ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]. Matka a sestra žalobce se oproti němu léčí na psychiatrii, žalobci byla medikace předepsána pouze praktickým lékařem. Pro jeho nižší nemajetkovou újmu svědčí i to, že již v průběhu prováděné exekuce mu bylo známo, do jakého bytu bude vyklizen. Soud I. stupně se s rozsahem nemajetkové újmy žalobce dostatečně nevypořádal, odkázal jen na zjištění ve sporu jeho sestry a nebylo prokázáno, že rozsah nemajetkové újmy žalobce byl větší než u jeho sestry. Žalovaná dále dovozovala, že nárok na náhradu škody na zdraví žalobce neuplatnil, soud I. stupně tudíž vadně připustil změnu žaloby a rozhodl o nároku, který nebyl předmětem řízení, přičemž se spolehl jen na závěry znaleckého posudku, jenž má představovat jen vodítko ke zjištění rozsahu újmy na zdraví, jakkoliv s z obsahem posudku [tituly před jménem] [jméno FO] na rozdíl od tendenčního posudku [tituly před jménem] [jméno FO] žalovaná souhlasí. Z posudku [tituly před jménem] [jméno FO] vyplývá, že u žalobce nebyla celková změna životního stylu tak výrazná jako u jeho matky a sestry a že výsledná výše náhrady ZSU by byla platná pouze v případě, pokud by nucené vystěhování bylo jediným spouštěcím faktorem psychických potíží posuzovaného. Exekuce a s ní spojené vystěhování byly zcela jistě jedním z významných spouštěcích momentů, k chronifikaci obtíží žalobce však přispěl i předcházející dlouhotrvající nedobrý stav v rámci jeho rodiny, související s rozpadem manželství jeho rodičů. Samotná exekuce tedy nebyla jedinou příčinou změny zdravotního stavu žalobce, samostatných na sobě vzájemně nezávislých příčin bylo více a jen jedna má původ v činnosti státu, polovina částky stanovená znalcem tak připadá na újmu způsobenou rodinnou situací. Je zřejmé, že na stav žalobce měla vliv nejdříve nedobrá situace v rodině a nedobré vztahy s jeho otcem a teprve následně exekuce, která mohla již dříve zhoršený stav žalobce dále zhoršit a nikoliv zapříčinit. Žalovaná dále s odkazem na § 66 zákona č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech brojila proti výroku, kterým jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů státu. Současně dovozovala, že nebyl důvod k vydání opravného usnesení, když soud I. stupně rozsudek vyhlásil s chybou v počtech a opravným usnesením jej tudíž obsahově změnil. Navrhla, aby odvolací soud v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně změnil, žalobu zamítl a rozhodl, že se mu náhrada nákladů státu neukládá nebo, aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně.

7. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že mu správně byla přiznána náhrada nemajetkové újmy v obdobné výši jako jeho sestře, u níž byl soud limitován žalobním žádáním a o částce 120 000 Kč, zohledňující preventivně sankční funkci, se odvolací soud vyjádřil jako o minimální. Je pravda, že na psychiku žalobce nemělo vystěhování tak zdrcující vliv jako na psychiku jeho sestry, což však bylo posouzeno v rámci posuzování poškození zdraví a pro náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv není následek na zdraví u poškozených rozdílný, neboť ve všech případech došlo k diagnostikovatelnému poškození psychického zdraví, což ukazuje na závažnost způsobené újmy. Žalobce nenavštívil psychiatra proto, že chtěl zvládnout situaci sám, o čemž rovněž svědčí provedené důkazy. Stran falšování dokumentů učinil nalézací soud stejný skutkový závěr jako na základě totožných důkazů soud v případě sestry žalobce, který bylo možné využít i v tomto řízení, neboť pro něj platí presumpce správnosti. Žalobce svou žalobu rozšířil o částku 1 000 000 Kč podání ze dne 29.10.2019, což konstatoval i odvolací soud a vymezení jeho nároků nečinilo v průběhu řízení potíže. Žalovaná nesprávně interpretuje posudek [tituly před jménem] [jméno FO], podle něhož žalobce nevyhledal odbornou pomoc, neboť to se týká období před exekucí, což svědčí o tom, že důvodem poškození psychického zdraví žalobce bylo protiprávní vystěhování, jelikož do té doby byl jeho zdravotní stav dobrý. Nebýt tohoto nejzávažnějšího stresoru, žalobce by diagnostikovatelnou duševní nemocí nejspíš nikdy netrpěl, když ostatní stresory představují sice vyhrocenou, ale v rozvádějícím se manželství nikoliv neobvyklou rodinnou krizi, která zpravidla nevede k duševnímu onemocnění. Podle závěrů [tituly před jménem] [jméno FO] byla exekuce příčinou zásadní a její význam byl vyšší než všech ostatních okolností dohromady. I kdyby měl následek více příčin, jednalo by se o tzv. kumulativní kauzalitu s odpovědností každého škůdce za celou škodu bez ohledu na rozsah jím způsobené škody, který může být relevantní pouze v případě vypořádání mezi škůdci (rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. [spisová značka]).

8. Odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 9. 2024, č.j. [spisová značka], potvrdil napadený rozsudek v zamítavém výroku a ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 290 372,60 Kč s příslušenstvím a změnil vyhovující výrok tak, že žalobu zamítl i ohledně 100 000 Kč s příslušenstvím. Oproti závěru soudu I. stupně shledal částku 400 000 Kč odpovídajícím zadostiučiněním za nemajetkovou újmu, vzniklou žalobci nezákonným vystěhováním, jinak se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, včetně náhrady bolestného ve výši 15 411,60 Kč a náhrady za ZSU ve výši 274 961 Kč, jehož výši nemodifikoval s ohledem na okolnosti zvláštního zřetele ve smyslu § 2957 o. z. při vědomí toho, že vyklizení žalobce a jeho matky a sestry z domu inicioval a zorganizoval otec žalobce a na straně exekutorky nebyl přímý úmysl žalobce poškodit.

9. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 6. 2025, č.j. [spisová značka], uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ve výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně co do 695 039 Kč, odpovídající rozdílu částky 970 000 Kč, kterou žalobce požadoval jako satisfakci za ZSU, a částky 274 961 Kč, která mu byla z tohoto titulu přiznána. Konstatoval, že odvolací soud připustil, že se ze strany soudní exekutorky se jednalo o zvlášť závažný exces a odsouzeníhodné jednání, které nelze ve společnosti tolerovat, chybně však nepokládal tzv. nepřímý úmysl za okolnost hodnou zvláštního zřetele ve smyslu § 2957 o. z. Uvedl, že úmyslné zavinění škůdce je třeba zohledňovat, neboť opačný přístup je v rozporu s výslovnou dikcí § 2957 věty druhé o. z., která právě v úmyslu spatřuje důvody pro zvýšení náhrady, neboť vnímání neoprávněného zásahu do zdraví poškozeného bývá v takovém případě citelnější než u nedbalosti či objektivní odpovědnosti. Odvolacímu soudu současně vytkl, že nevysvětlil, proč by z hlediska okolností hodných zvláštního zřetele podle § 2957 o. z. mělo být v neprospěch žalobce významné, že vyklizení žalobce, jeho matky a sestry z domu inicioval a zorganizoval jeho otec.

10. Žalobce v dalším řízení při jednání odvolacího soudu poukázal na závěry soudu I. stupně ohledně postupu soudní exekutorky a zdůraznil, že celou situaci intenzivně vnímal, cítil bezmoc a nespravedlnost, vykonavatel postupoval vědomě a otázka role jeho otce je bezvýznamná. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítl, že v původním rozhodnutí byla nesprávně vyčíslena náhradu nákladů řízení. Žalovaná se ve věci již nevyjádřila.

11. Podle obsahu výše popsaného odvolání žalobce uplatnil odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Odvolací soud znovu z podnětu tohoto odvolání přezkoumal v intencích § 212 a § 212a o. s. ř. zamítavý výrok napadeného rozsudku v rozsahu, v němž byl jeho předchozí rozsudek zrušen dovolacím soudem při vázanosti jeho právním názorem podle § 243g odst. 1 o. s. ř. V rozsudku ze dne [datum], č.j. [spisová značka], odvolací soud dovodil, že žalobce mohl být z domu oprávněn vykázán jen tehdy, jestliže by měl exekutorský vykonavatel postaveno najisto, že dům obývá na základě práva povinného. Takovou skutečnost vykonavatel, jak vyplynulo z jeho výpovědi (svědek [jméno FO]) i z výpovědi soudní exekutorky [tituly před jménem] [jméno FO] prokázanou neměl. Nebylo přitom povinností žalobce, aby vykonavateli prokazoval, že nemá k povinnému, který se v domě v době exekuce (a podle důkazních zjištění ani nikdy dříve) nenacházel, žádný vztah. Z výpovědi vykonavatele též vyplynulo, že žalobce a jeho příbuzné se mu prokázali občanskými průkazy a že též výslovně uvedli svůj rodinně právní poměr k oprávněnému. Pokračování vykonavatele v provádění exekuce je za této situace nejen nezákonné, ale i stěží pochopitelné, což vede k úvahám žalobce o úmyslném jednání exekutory (jejího vykonavatele) v rozporu se zákonem. V kontextu závazného právního názoru dovolacího soudu představuje uvedené úmyslné jednání soudní exekutorky, nesoucí i stopy použití lsti, jíž nasvědčuje i manipulace s exekutorským spisem, okolnost hodnou zvláštního zřetele ve smyslu § 2957 o. z., vedoucí ke zvýšení náhrady za ZSU. S ohledem na okolnosti případu, spočívající zejména ve flagrantním porušení zákonného postupu soudní exekutorkou, závažně zasahujícím do dosavadního života žalobce spolu s následkem poškození zdraví, shledal odvolací soud odpovídajícím odškodnění ZSU dvojnásobek částky, zjištěné znaleckým posudkem ve výši 274 961 Kč. Odvolací soud uznává, že iniciování vystěhování žalobce jeho otcem nemá na jeho nárok na odškodnění vůči žalované vliv, neboť žalovaná a otec žalobce odpovídají žalobci za újmu na zdraví ve smyslu § 2915 o.z. solidárně a žalobce má možnost požadovat náhradu za celý následek jen po jednom z nich. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 písm.) a o. s. ř. částečně změnil a žalobci přiznal částku 274 961 Kč, ve zbývajícím rozsahu zamítavý výrok podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

12. Žalobce má podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití a s nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2482/23, právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci (popř. dosáhne konstatování porušení práva), lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť žalobci výrokově nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 40/2014). Náhradu představuje kromě znalečného vynaloženého na znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 17 250 Kč, soudních poplatků za odvolání ve výši 5 000 Kč a za dovolání ve výši 14 000 Kč, náhrada právního zastoupení, včetně odměny advokáta žalobce, při jejímž vyčíslení je třeba u nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem vycházet (do 31. 12. 2024) za použití usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 z § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). U nároků na náhradu újmy na zdraví výše odměny advokáta vychází z tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy z výše přiznané částky na odškodnění bolestného a ZSU (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 3362/2022). Žalobce požadoval s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2913/2011 od změny žaloby dne 29. 10. 2019 odměnu advokáta, určenou z tarifní hodnoty 615 333,60 Kč. Soud I. stupně však dal nepřipuštěním změny žaloby (bez ohledu na to, zda takové rozhodnutí bylo na místě či nikoli) jasně najevo, že o náhradě bolestného a ZSU jednat nebude a ta tak fakticky nebyla do 26.5.2021 předmětem řízení, o němž by soud jednal, není proto možné tento nárok zohlednit výší tarifní hodnoty až do této doby. Lze shrnout, že tarifní hodnota činila 50 000 Kč až do 25. 5. 2021 (vyjma podání žalobce ze d 29. 10. 2019, jemuž až následně přisvědčil odvolací soud), 615 333 Kč (50 000+15 411+549 922) v řízení před soudem I. stupně od 26. 5. 2021 do 26. 10. 2023, 595 333 Kč (274 961+50 000+ 270 372) v odvolacím řízení od 27. 10. 2023 do 12. 9. 2024, 274 961 Kč v dovolacím a následném odvolacím řízení.

13. Náhradu nákladů řízení žalobce před soudy všech stupňů představuje odměna advokáta, určená z příslušné tarifní hodnoty sazbou podle § 7 bodů5. a 6. advokátního tarifu za 18 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, doplnění žaloby ze dne 19. 5. 2017, odvolání ze dne 7. 9. 2017, 17. 5. 2018, 7. 10. 2020, včetně jeho doplnění, písemné vyjádření ve věci samé ze dne 24. 6. 2020, účast u jednání dne 10. 5. 2017, 28. 6. 2017, 31. 1. 2018, 12. 12. 2019 – 3 úkony, 6. 2. 2020, 18. 6. 2020 – 2 úkony, 25. 6. 2020, 11. 2. 2021) po 3 100 Kč, za 8 úkonů (rozšíření žaloby ze dne 29. 10. 2019, písemné podání ve věci samé ze dne 18. 5. 2023, 16. 10. 2023, včetně návrhu na doplnění dokazování, za účast na jednání dne 26. 5. 2021, 12. 10. 2022, 27. 2. 2023, 27. 4. 2023, 17. 10. 2023) po 10 780 Kč, za 1 úkon (účast na jednání dne 26. 10. 2023, kdy byl vyhlášen rozsudek) ve výši poloviny mimosmluvní odměny po 5 390 Kč, za 3 úkony (odvolání ze dne 5. 2. 2024, vyjádření k odvolání ze dne 6. 9. 2024, účast na jednání odvolacího soudu dne 12. 9. 2024) po 10 700 Kč, za 2 úkony (dovolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 9. 10. 2025) po 9 420 Kč, dále 31 paušálních náhrad výdajů advokáta po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění, účinném do 31. 12. 2024, jedna paušální náhrada 450 Kč podle téhož ustanovení advokátního tarifu ve znění, účinném od 1. 1. 2025 a 21 % náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 43 705 Kč, celkem 288 075 Kč. Žalobci nelze uložit povinnost k náhradě nákladů řízení státu ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř., jelikož měl s ohledem na výše uvedené v řízení plný úspěch a tuto povinnost odvolací soud neuložil ani žalované s ohledem na § 66 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, podle něhož si organizační složky státu v působnosti jednoho správce kapitoly při plnění svého předmětu činnosti navzájem neposkytují peněžitá plnění.

Poučení